57 Ca 87/2009 - 53

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Daňkové a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla v právní věci žalobce Ing. M.Š., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Plzni, se sídlem Plzeň, Hálkova 14, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2009, čj. 6670/09-1100-400792 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2009, čj. 6670/09-1100-400792 (dále jen napadené rozhodnutí), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Mariánských Lázních (dále jen správce daně I. stupně) platebnímu výměru z 13.5.2009, čj. 28764/09/125970402456 (dále jen platební výměr), jímž byl žalobci vyměřen úrok z prodlení úhrady daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007. Daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 byla žalobci doměřena na základě vytýkacího řízení platebním výměrem vydaným správcem daně I. stupně dne 12.11.2008, pod čj. 48513/08/125970/1869, který byl na základě odvolání žalobce potvrzen rozhodnutím žalovaného ze dne 14.4.2009, čj. 3233/09-1100-400729. Žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16.12.2009, čj. 57Ca 39/2009-75 zamítnuta. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10.11.2010, čj. 2Afs 23/2010-127. V žalobě žalobce uvedl, že mu správce daně I. stupně vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 částkou 266.780 Kč a předepsal mu k úhradě rozdíl mezi daní již přiznanou a odvedenou a daní vyměřenou ve výši 115.520 Kč. Do základu daně správce daně I. stupně zahrnul splátku kupní ceny za prodej pozemků ve vlastnictví žalobce v k.ú. Velká Hleďsebe, ačkoliv ta nepředstavovala skutečný příjem a vztahovalo se na ni osvobození od daně z příjmů podle § 4 zákona o daních z příjmů a žalobce ji proto v přiznání k dani z příjmů neuvedl. Správce daně I. stupně žalobci následně předepsal úrok z prodlení úhrady daně příjmů fyzických osob za rok 2007 a žalovaný odvolání žalobce proti tomuto platebnímu výměru zamítl. V žalobě žalobce formuloval tři žalobní body. V prvním žalobním bodu žalobce namítal, že byla napadeným rozhodnutím porušena dvojinstančnost daňového řízení. K tomu uvedl, že k výzvě doručené mu 4.8.2008 (aby prokázal příjmy z prodeje nemovitostí v roce 2007 a doložil nárok na nezdanitelnou část daně podle § 15 odst. 1 zákona o daních z příjmů) doložil příslušné doklady. Ohledně příjmu z prodeje pozemků vydaných mu k uspokojení jeho restitučních nároků poukázal, že byly spravovány v souladu s účelem zákona o půdě a pro aplikaci § 4 odst. l písm. g) zákona o daních z příjmů odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek z 30.11.2007, sp.zn. 28 Cdo 436/2007). Správce daně I. stupně se s námitkami a důkazy předloženými žalobcem nijak nevypořádal, což je patrné ze zprávy o výsledku vytýkacího řízení z 30.9.2008. Důvody svého nesouhlasu se zprávou žalobce sdělil do protokolu z 9.10.2008 a 17.10.2008 byl žalobci doručen platební výměr. Při vydání platebního výměru nebylo zohledněno doplňující sdělení důvodů nesouhlasu se zprávou. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně dovodil, že správce daně I. stupně nepochybil, jelikož žalobce při projednání zprávy nezdůvodnil svůj nesouhlas s jejími závěry. Pominul, že žalobce uplatnil námitky již v průběhu vytýkacího řízení v písemných podáních. Nesouhlas se zprávou žalobce odůvodnil následně písemně, jen několik dní po vydání platebního výměru, který mu ještě nebyl doručen. Bylo proto porušením práv žalobce, pokud byly jeho námitky vzaty v úvahu teprve při rozhodování žalovaného o odvolání. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal, že žalovaný potvrdil nezákonné vyměření daně, když do základu byla v rozporu s právními předpisy zahrnuta částka 752.000 Kč, tj. splátka kupní ceny za prodej pozemků v k.ú. Velká Hleďsebe podle smlouvy se společností GRATO spol. s r.o. ve vlastnictví žalobce. Přijetí této částky nepředstavovalo skutečný příjem žalobce, což žalobce opakovaně namítal v odvolání i v průběhu vytýkacího řízení. Prodávaná nemovitost byla získána v rámci uspokojení restitučního nároku žalobce, resp. jeho nároku na vydání náhradního pozemku. Ve skutečnosti nedošlo ke vzniku příjmu z hlediska zákona o daních z příjmů, neboť prodejem nemovitostí nedošlo ke zvětšení majetku žalobce, tj. ke vzniku příjmu v jeho majetkové sféře, ale právě naopak k majetkovému úbytku. K příjmům z prodeje nemovitosti totiž nelze vůbec vztahovat hodnotu pohledávky - restitučního nároku (tj. cenu postoupeného nároku ve smlouvě ze 17.3.1999, tedy částku 200.000 Kč), neboť tomuto nároku v okamžiku jeho postoupení neodpovídalo žádné konkrétní věcné plnění, tj. určitý konkrétní předem určený pozemek. Postoupená pohledávka (restituční) nárok na vydání předem neurčených pozemků na straně jedné a hodnota konkrétních pozemků na druhé straně, které byly později žalobci vydány k uspokojení této pohledávky, představují pojmově zcela jiné kategorie, jejichž hodnoty z hlediska příjmů (a zákona o daních z příjmů) není možné zaměňovat ani spojovat. Cena postoupené pohledávky nebyla cenou nabytého pozemku, proto ji nelze pokládat za výdaj, o který by měl být snižován základ daně podle § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů. Takovým výdajem může být pouze cena zjištěná pro účely daně dědické nebo darovací tedy cena pozemků zjištěná podle předpisů o oceňování majetku. Rozhodnou hodnotou z hlediska dosažení příjmu z prodeje pozemku v uvedeném smyslu je pouze zjištěná cena předmětného pozemku, vydaného k uspokojení restitučního nároku. Příjem daňovému subjektu může vzniknout pouze tehdy, pokud v důsledku prodeje pozemků došlo ke zvýšení jeho majetku „nadbytkem“ ceny. Tento závěr potvrzuje judikatura Nejvyššího správního soudu, který v rozhodnutí sp.zn. 2Afs 42/2005-136 judikoval, že příjmem podléhajícím dani z příjmů fyzických osob podle zák.č. 586/1992 Sb. je zvýšení majetku daňového poplatníka. Musí se přitom jednat o příjem skutečný, a nikoliv toliko zdánlivý. To znamená, že se toto zvýšení majetku musí v právní sféře daňového poplatníka reálně projevit, a to tak, aby bylo pro poplatníka skutečně využitelné. Žalobce již v průběhu vytýkacího řízení předložil znalecký posudek č. 03-674/2008 soudního znalce Ing. arch. V.Ch. z 20.1.2008, kterým byla zjištěna relevantní cena předmětných pozemků 5.149.110 Kč obvyklá k 9.7.1999 (cena vydané pohledávky podle metodiky MFČR). Tento znalecký posudek dokládá, že žalobci inkasem části kupní ceny z prodeje předmětných pozemků uskutečněného v roce 2007 skutečný příjem nevznikl, neboť kupní cena pozemků při tomto prodeji činila 5.008.000 Kč, tj. méně, než činila cena pozemku při jejich nabytí. Správce daně I. stupně nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem a předloženým důkazům. Žalovaný při posuzování splnění podmínek pro zdanění příjmu z prodeje pozemků společnosti GRATO spol. s r.o. nesprávně vycházel z částky 200.000 Kč, tj. z ceny postoupeného nároku uvedené ve smlouvě o postoupení nároků uzavřené mezi žalobcem a společností GRATO spol. s r.o. dne 17.3.1999. Rozhodnou hodnotou, o kterou má být v souladu s § 10 odst. 5 ZDP snížen daňový základ, tj. zisk z prodeje pozemků, je zjištěná cena předmětných pozemků, které byly žalobci vydány k uspokojení nároků podle zákona o půdě a které tedy žalobce nezískal koupí, nýbrž převodem podle zákona. Příjem daňovému subjektu může vzniknout pouze tehdy, pokud v důsledku prodeje pozemků došlo ke zvýšení jeho majetku. Pokud žalovaný vycházel z ceny postoupené pohledávky s poukazem na § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů, uvedené ustanovení aplikoval nesprávně, když naprosto nesprávně v napadeném rozhodnutí směšuje odlišné předměty právních vztahů, a to pohledávky na jedné straně a pozemky na straně druhé a současně různé právní instituty, kterými je postoupení pohledávky a převod nemovitosti. Ve třetím žalobním bodu žalobce namítal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně vyložil ustanovení § 4 odst. l písm. g) zákona o daních z příjmů. Toto ustanovení odkazuje na zvláštní právní předpisy, podle kterých byly daňovému subjektu vydány majetkové hodnoty a kdy příjmy z následného prodeje takto vydaných majetkových hodnot jsou osvobozeny od daně. Je tak nutno jej interpretovat v souladu s účelem zákona o půdě, na základě kterého žalobce nabyl předmětné pozemky. Sám žalovaný v napadeném rozhodnutí potvrzuje, že žalobce doložil, že svým jednáním při nabytí restitučního nároku sledoval také naplnění účelu zákona o půdě, kterým je přispění ke zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu. Žalobce v souladu s tímto účelem zákona o půdě zajistil péči o předmětné pozemky na základě ujednání s J.Č., který zde prováděl zahradnické práce (příslušné podnikatelské oprávnění pana Čeřovského přiložil již ke svému podání s názvem Splnění výzvy správce daně k odstranění pochybností v průběhu vytýkacího řízení). K tomuto závěru dospěl i žalovaný, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl na straně 2, že poplatník doložil, že péči (ve smyslu účelu zákona o půdě) o předmětné pozemky zajistil na základě ujednání s panem Č., který na nich prováděl zahradnické práce. Toto potvrzuje žalovaný rovněž na straně 5 napadeného rozhodnutí. Nešlo však o jediný způsob využívání předmětného pozemku v souladu s naplněním účelu zákona o půdě. Žalobce v minulosti uzavřel dohodu se společností Paint horse s.r.o., podle které měl této společnosti umožnit na předmětném pozemku realizovat chov koní dovážených ze zahraničí. Také za tímto účelem žalobce v roce 1999 usiloval a také docílil převedení předmětných pozemků do jeho podílového spoluvlastnictví. Žalobce poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, který v rozsudku z 30.11.2007, sp.zn. 28Cdo 436/2007, uznal porušení nároku na vydání pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě i v případě, kdy dotyčný subjekt nabyl nároky na vydání jiných pozemků ve smyslu uvedeného ustanovení, ačkoli nároky takových subjektů, odlišných od původních restituentů, měly zaniknout na základě tzv. restituční tečky. Soud však dospěl k závěru, že při spravedlivé aplikaci zákona je ve vztahu k osobám, které nabyly nároky podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, nutno zohlednit okolnost, že i tyto osoby mohly jednat v souladu s účelem zákona o půdě, tj. přispět ke zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu. Z hlediska respektování právní jistoty a principů právního státu nelze stejné právní otázky, tj. postavení nabyvatelů nároků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě vykládat odlišně z hlediska jejich nároků v daňovém řízení a odlišně z hlediska jejich nároků podle samotného zákona o půdě. Uvedená judikatura Nejvyššího soudu jednoznačně dokládá, že žalobce jako nabyvatel nároků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě za podmínky, kdy nabytím nároků sledoval veřejný zájem a účel zákona, má stejné právní postavení jako jiné oprávněné osoby. Není tedy důvodu, aby při aplikaci zákona o daních z příjmů ve stejné situaci bylo ve vztahu k žalobci postupováno jinak. Závěry Nejvyššího soudu jen potvrzují nutnost respektovat pokyn ministerstva financí č. D-108 (8/1995 FZ), který v návaznosti na § 4 odst. l písm. g) ZDP nepředvídá a ani neumožňuje odlišné zacházení s osobami oprávněnými na základě postoupení nároků podle zákona o půdě oproti jiným oprávněným osobám, např. původním restituentům. V třetím žalobním bodu žalobce dále namítal, že pokud by se na něj, jakožto nabyvatele restitučních nároků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, nemělo vztahovat osvobození od daně z příjmů podle 4 odst. l písm. g) ZDP, pak je zjevné, že mu zdanitelný příjem vznikl již samotným vydáním pozemků, čímž fakticky došlo ke zvýšení jeho majetku. Daňová povinnost by mu v tomto smyslu vznikla již v roce vydání předmětných pozemků, neboť zdanitelným příjmem v kategorii ostatních příjmů podle § 10 ZDP by bylo již samotné nabytí pozemků v ceně obvyklé v roce jejich vydání, a pokud ze strany správce daně nedošlo k vyměření, resp. k doměření daně, v příslušné lhůtě stanovené daňovým řádem, pak je nepřípustné, aby správci daně zánik svého oprávnění doměřit, resp. vyměřit, daň z příjmů v důsledku uplynutí příslušné lhůty obcházeli tím způsobem, že budou vyměřovat daň z příjmů ještě při následném prodeji takto získaného majetku, za předpokladu, kdy skutečně došlo ke zvýšení majetku daňového subjektu. Pokud by žalobce tyto pozemky dále již nepřeváděl, pak by mu podle nesprávné aplikace § 4 odst. l písm. g) ZDP žalovaným nikdy nevznikla daňová povinnost, ačkoli samotným nabytím pozemků by došlo ke zvýšení jeho majetku a přitom by neměl být oprávněnou osobou podle zákona o půdě, na kterou by se vztahovalo osvobození od daně z příjmů. Takto nově získaný majetek (a současně zdanitelný příjem) by přitom mohl darovat, zastavit nebo by mohl být předmětem soudního výkonu rozhodnutí. Takové absurdní závěry, podle kterých má zdanění podléhat teprve příjem z prodeje takového majetku a nikoli příjem ve formě nabytí tohoto majetku, jednoznačně potvrzují nesprávnost výkladu žalovaného. Uvedený postup správce daně by byl navíc v rozporu s principem právní jistoty a ochrany legitimních očekávaní daňových subjektů a fakticky by znamenal prolomení lhůty stanovené v § 47 odst. l d.ř. V případě žalobce k tomu přistupuje i výše uvedené pochybení správce daně, kdy ve vztahu k příjmům z prodeje vydaných pozemků nebyla zohledněna relevantní hodnota tohoto majetku vydaného žalobci podle zákona o půdě v cenách platných ke dni jeho vydání, nýbrž zcela nesprávně cena dříve nabyté pohledávky na vydání předem neurčených pozemků. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Konstatoval, že má spor původ v podaném daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, kde si žalobce vypočítal daňovou povinnost v částce 139.260 Kč, avšak na základě vytýkacího řízení vydal správce daně I. stupně platební výměr, kterým vyměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za uvedené období v částce 254.780 Kč. Protože žalobce uhradil daňovou povinnost za uvedené zdaňovací období ve výši vyměřené správcem daně I. stupně až 15.1.2009, byl v souladu s § 63 odst. 1 d.ř. s úhradou daně v prodlení a v souladu s § 63 odst. 2 d.ř. mu vznikla povinnost uhradit úrok z prodlení za každý den prodlení, počínaje dnem následujícím po dni splatnosti (1.7.2008) až do dne platby včetně (15.1.2009). Správce daně I. stupně proto vydal platební výměr na úrok z prodlení, který byl potvrzen napadeným rozhodnutím. Žalobcem namítané skutečnosti směřují výlučně proti rozhodnutí žalovaného čj. 3233/09- 1100-400729, kterým bylo zamítnuto odvolání proti platebnímu výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, které je předmětem samostatné žaloby vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 57Ca 39/2009. Tyto skutečnosti se netýkají touto žalobou napadených rozhodnutí, proto se jimi žalovaný nezabýval a toliko dodal, že podle § 58 d.ř. sleduje příslušenství daně, tedy i úrok z prodlení, osud daně a došlo-li by v budoucnosti ke změněn daňové povinnosti žalobce na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 (např. na základě rozsudku Krajského soudu v Plzni) došlo by v souladu s citovaným ust. d.ř. i ke změně výše úroku z prodlení předepsaného napadeným platebním výměrem. Při jednání soudu žalobce uvedl, že napadl rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 2Afs 23/2010 ústavní stížností, o které nebylo dosud rozhodnuto. Dle žalobce se v tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud nevypořádal se základním principem rozdílu mezi oprávněnou osobou a osobou tzv. spekulanta, tedy osobou, která se do postavení oprávněné osoby dostala smlouvou o postoupení pohledávky. U oprávněné osoby vydáním restituovaného majetku dochází k saturaci bývalé křivdy a její majetková sféra se nezvětšuje. A contrario tedy u osoby tzv. spekulanta nutně dochází ke zvětšení jeho majetkové sféry už pouhým vydáním věci na základě postoupení pohledávky. Jako daňově uznatelný náklad je pak možno spatřovat to, co na zajištění svého postavení musel vynaložit. U žalobce měla daňová správa zkoumat jako základ daně z příjmů zvětšení jeho majetkové sféry o vydaný majetek v reálné tržní hodnotě. Tzv. administrativní ceny k účinnosti zákona o půdě mají význam pouze pro rozhodování pozemkových úřadů o uplatněných nárocích a nemohou zejména u spekulantů představovat daňově žádný záchytný bod. V takovém případě má být daní z příjmů zdaněno právě to, co bylo získáno a co je povinen dle metodického pokynu D- 108 MF ČR zaúčtovat v případě, že spekulant je podnikatelem, v tzv. reálné ceně. Daňová správa však zdaňuje až výnos z prodeje restituovaného pozemku a nikoliv základ zvýšení majetkové sféry spekulanta po odečtení nákladů. Uvedenou skutečnost řádně nevyjádřil ve svém rozhodnutí ani Nejvyšší správní soud ve výše uvedené věci. Z tohoto důvodu byl žalobce i při vědomí vztahu závaznosti rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu k rozhodovací praxi zdejšího soudu nucen trvat na žalobě. Dále žalobce krátce před jednáním soudu zjistil, že v rozporu se zásadou rovnosti před zákonem, daňová správa, ačkoliv předmětný pozemek byl vydán dvěma osobám spekulantů, žalobci a Ing. S., u Ing. S. doměrek daně z příjmů a případný úrok z prodlení jako u žalobce nevyměřila. Na závěr jednání žalobce uvedl, že ví, že zdejší soud musí respektovat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v paralelní věci, a také ví, že nenamítá, pokud jde o nesprávnost výpočtu úroku z prodlení nebo odlišnost počátku běhu lhůty pro jeho výpočet ničeho. Základní argumentací žalobce je ústavní nekonformita aplikace dodanění daně z příjmů u osoby žalobce jako tzv. spekulanta oproti daňovému osvobození tzv. oprávněné osoby podle zákona o půdě. S ohledem na závislost tohoto předmětu řízení na předmětu řízení, o němž Nejvyšší správní soud již rozhodoval, soustředil se žalobce ve své argumentaci na podstatu problému s tím, že po formální stránce ohledně vydání dodatečného platebního výměru na daňové příslušenství ničeho nenamítá. Dále uvedl, že má za to, že námitku týkající se rozdílného zdanění žalobce a Ing. S. neuplatnil opožděně, neboť nebylo možné uplatnit ji dříve s ohledem na povinnost mlčenlivosti pracovníků daňové správy při jednotlivých řízeních a žalobce předpokládal vůči oběma stejný postup. Žalovaný na závěr jednání uvedl, že žalobcem namítané skutečnosti směřují výhradně proti rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, o kterém již bylo zdejším soudem a Nejvyšším správním soudem rozhodnuto. Došlo-li v souvisejícím soudním řízení k potvrzení zákonnosti vydaných rozhodnutí ohledně vyměření samotné daně, pak nemohlo být napadené rozhodnutí vydáno v rozporu s právními předpisy. K odlišnému postupu daňové správy v případě Ing. S. žalovaný uvedl, že žalobce měl dostatečný časový prostor pro to, aby Ing. S. zprostil správce daně mlčenlivosti ohledně jeho daňového řízení. Krajský soud v Plzni přezkoumal v zákonné lhůtě touto žalobou napadené rozhodnutí žalovaného v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.). Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 s.ř.s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů, neshledal při tom vady podle § 76 odst. 2 s.ř.s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Žaloba není důvodná. V této právní věci je soudem přezkoumávána zákonnost rozhodnutí žalovaného a správce daně I. stupně, kterým byl žalobci stanoven úrok z prodlení v souvislosti s doměřenou daní z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007. I když nyní posuzovaná otázka zákonnosti vyměření daňového penále s otázkou předchozího vyměření daně bezprostředně souvisí, soudu již nepřísluší znovu přezkoumávat předchozí vyměření daně. Žalobce však v žalobě všemi třemi žalobními body (shodně jako v žalobě směřující proti doměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007) napadá nezákonné vyměření samotné daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007. Činí tak při vědomí, že o tomto vyměření daně bylo již správcem daně I. stupně a žalovaným rozhodnuto a žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16.12.2009, čj. 57Ca 39/2009-75 zamítl a proti tomuto rozsudku podanou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10.11.2010, čj. 2Afs 23/2010-127, který nabyl právní moci 24.11.2010. Na základě obou uvedených rozhodnutí soudu bylo vyměření daně z příjmů fyzických osob žalobci za zdaňovací období roku 2007 shledáno v souladu se zákonem. Na tomto závěru nic nemění ani tvrzení žalobce o tom, že napadl rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavní stížností, a to z důvodů, které při jednání soudu uvedl, neboť krajský soud je vázán právním názorem vysloveným v citovaném rozsudku Nejvyšším správním soudem. Na podporu uvedeného závěru soud cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, čj. 1 Aps 2/2006-68: Zajišťování jednoty judikatury je úkolem nejen pro samotný Nejvyšší správní soud, ale též pro krajské soudy, byť se každý z nich na dosahování tohoto cíle podílí jiným způsobem: zatímco Nejvyšší správní soud případné rozpory v rozhodovací činnosti krajských soudů svou judikaturou odstraňuje, krajské soudy jsou povinny tuto judikaturu znát a řídit se jí; v žádném případě nemohou zaujímáním protichůdných názorů zakládat nové rozpory v judikatuře a zvyšovat tím právní nejistotu. Ze samotného § 12 s. ř. s. tedy lze dovodit, že je v něm implicitně vyjádřena povinnost krajského soudu řídit se právním názorem Nejvyššího správního soudu též v obdobných věcech. Žalobce pak při jednání soudu výslovně uvedl, že po formální stránce k vydání dodatečného platebního výměru na daňové příslušenství ničeho nenamítá, a to ani pokud jde o správnost výpočtu úroku z prodlení nebo počátek běhu lhůty pro jeho výpočet. Soud proto toliko konstatuje, že je ze správního spisu zřejmé, že správce daně I. stupně vydal po provedeném vytýkacím řízení dne 14.10.2008 platební výměr, jímž žalobci vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 254.780 Kč. Rozdíl mezi daní vyměřenou a vypočtenou v daňovém přiznání ve výši 115.520 Kč byl žalobce povinen uhradit v náhradní lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto platebního výměru. Platební výměr žalobce převzal 17.10.2008 a 12.11.2008 se proti němu odvolal. Žalovaný jeho odvolání rozhodnutím ze dne 14.4.2009 zamítl. Žalobce rozhodnutí žalovaného převzal dne 17.4.2009 a rozdíl mezi daní vyměřenou a vypočtenou v částce 115.520 Kč uhradil 15.1.2009. Protože žalobce uhradil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 až 15.1.2009, byl podle § 63 odst. 1 d.ř. v prodlení a vznikla mu tak podle § 63 odst. 2 d.ř. povinnost uhradit úrok z prodlení za každý den počínaje dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně, a to od původního dne splatnosti, tj. podle § 40 odst. 3 d.ř., od 1.7.2008 do 15.1.2009. Správce daně I. stupně proto žalobci platebním výměrem ze dne 13.5.2009 vyměřil úrok z prodlení ve výši 11.109 Kč. Žalovaný touto žalobou napadeným rozhodnutím odvolání žalobce proti tomuto platebnímu výměru zamítl. V odvolání žalobce uplatnil shodné námitky, jakými argumentoval v odvolání proti platebnímu výměru, jímž mu byla vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007. Žalovaný proto v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že poplatníkem v odvolání namítané skutečnosti se týkají platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, nikoliv odvoláním napadeného platebního výměru. Odvolací orgán se jimi proto v tomto odvolacím řízení nemohl zabývat, protože v odvolacím řízení proti platebnímu výměru na úrok může přezkoumávat pouze námitky týkající se tohoto platebního výměru. Námitky týkající se platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob za rok 2007 by musely být uplatněny v samostatném řízení týkajícím se tohoto platebního výměru. Námitku vznesenou žalobcem při jednání soudu, která zůstala toliko v rovině tvrzení žalobce, že krátce před jednáním soudu zjistil, že daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 a příslušný úrok z prodlení nebyl obdobným způsobem vyměřen podílovému spoluvlastníku postoupených nemovitostí Ing. S. soud posoudil jako opožděně podanou, jako rozšíření žaloby o další žalobní bod, které je možné podle § 71 odst. 2 s.ř.s. jen ve lhůtě pro podání žaloby. Tuto námitku mohl žalobce uplatnit již v daňovém řízení týkajícím se doměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 a nepochybně v žalobě, neboť mu bylo známo, že je s Ing. S. podílovým spoluvlastníkem postoupených a následně prodávaných nemovitostí. Žalobce tuto námitku uplatnil také v souvislosti s návrhem na odročení jednání soudu do doby, než bude žalovaným zodpovězena. Soud tomuto návrhu nevyhověl s odůvodněním, že ani případné zjištění, že bylo vůči oběma spoluvlastníkům postupováno příslušnými správci daně odlišně, nemůže mít vliv na zjištění, zda tu povinnost žalobce zaplatit úrok vznikla nebo nevznikla. Jinými slovy jiný postup vůči druhému daňovému subjektu nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí o úroku vyměřeném žalobci, jak je výše popsáno. Soud neprovedl žalobcem v žalobě navržené důkazy, když mezi účastníky nebyl sporný obsah listin, které jsou součástí správních spisů a pro posouzení věci nebylo provedení výslechu navrhované svědkyně potřebné. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že v mezích žalobních bodů nebyl žalobce zkrácen na svých právech ani rozhodnutím správního orgánu ani jeho postupem, proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal.

Poučení