57 Co 108/2025 - 65

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozená dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] 3. [Jméno žalované C], narozený dne [Datum narození žalované C] bytem [Adresa žalované A] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze 24. 1. 2025, č. j. 14 C 172/2024-40 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1, 2, 3 k ruce společné a nerozdílné na nákladech odvolacího řízení 33 730 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta B], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pozemky parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [hodnota], a parc. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], vše v katastrálním území [adresa], nejsou zatíženy právem odpovídajícímu věcnému břemenu užívání, zřízenému ve prospěch žalovaných 1 a 2 na základě darovací smlouvy a smlouvy o věcném břemenu ze dne [datum] (výrok I), dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným 1, 2 a 3 společně a nerozdílně na nákladech řízení 36 240,89 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož jsou žalobkyně a žalovaný 3 podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. [hodnota] pro katastrálním území [adresa] (tedy i pozemku parc. č. [hodnota] - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. [hodnota]) s podílem ve výši jedné ideální třetiny pro žalobkyni a dvou ideálních třetin pro žalovaného 3. Žalovaný 3 svůj spoluvlastnický podíl v původní výši jedné třetiny nabyl na základě smlouvy ze dne [hodnota], kterou žalovaní 1, 2, jako původní vlastníci nemovitostí, tyto darovali svým třem dětem (každému v rozsahu jedné ideální třetiny). Touto smlouvou bylo současně zřízeno ve prospěch původních vlastníků právo odpovídající věcnému břemeni doživotního užívání nemovitostí, spočívající v bezplatném a nedílném právu bydlení. Podle obsahu smlouvy mohli oprávnění užívat celou převáděnou nemovitost, jak ji doposud užívali, tedy konkrétně výlučně sami užívat přízemí, dále ložnici a obývací pokoj a společně užívat hlavní vchod, verandu, kuchyň, koupelnu, WC, půdu, sklep, hospodářskou budovu, zahradu, s právem příchodu a odchodu ke všem místům a místnostem. Toto věcné břemeno užívání je zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] pod č. [číslo].

3. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a dále § 151n, § 34 a § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) s tím, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť pro případný zápis do katastru nemovitostí je rozhodnutí soudu o určení existence věcného břemene zcela zásadní, její nárok však není důvodný. Vyslovil, že darovací smlouva ze dne 2. 8. 1993, kterou bylo současně zřízeno i věcné břemeno doživotního užívání nemovitostí, spočívající v bezplatném a nedílném právu bydlení ve prospěch žalovaných 1, 2, byla uzavřena platně, když její obsah je dostatečně jasný, srozumitelný a určitý. Danými ujednáními bylo na jedné straně založeno oprávnění bezplatného a doživotního práva bydlení a na straně druhé povinnost strpět toto užívání ve prospěch oprávněných. Ze smlouvy jasně vyplývá vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností a není zde důvod k pochybnosti o platnosti tohoto právního úkonu. Obsah smlouvy rovněž odpovídá dobrým mravům a obsahu obč. zák. Okresní soud nesdílí pochybnosti o obsahové stránce smlouvy namítané žalobkyní ve vztahu k rozsahu oprávnění užívat rodinný dům, neboť z odst. V první věty smlouvy jasně plyne, že oprávnění z věcného břemene mohou užívat celou převáděnou nemovitost, jak ji doposud užívali, tedy výlučně celé přízemí. Minimálně z této části smlouvy je zřejmé, že ve prospěch oprávněných bylo zřízeno věcné břemeno užívání v rozsahu výlučného užívání celého přízemí rodinného domu č. p.

182. Případné pochybnosti ohledně oprávnění užívat i ložnici a obývací pokoj v patře nejsou natolik zásadní, aby mohly vést k absolutní neplatnosti dané smlouvy jako celku, když zákon disponuje jinými prostředky k odstranění pochybností o obsahu věcného břemene. Poukázal konečně na to, že i podle právní úpravy provedené obč. zák. bylo na místě na právní úkony nahlížet primárně jako na platné, než jako na neplatné. I tehdy bylo třeba respektovat vůli stran a výkladovými pravidly se snažit vyložit skutečný úmysl účastníků právního úkonu. Z obsahu darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene je zcela evidentní, jaká byla vůle všech účastníků, tj. že původní vlastníci, rodiče obdarovaných, převedli na své tři děti veškeré nemovitosti, včetně rodinného domu č. p. 182, obdarovali je každého stejným dílem a na druhé straně od obdarovaných přijali oprávnění doživotního bezplatného užívání těchto nemovitostí, tj. svědčilo jim a svědčí právo bydlet v rodinném domě a užívat předmětné nemovitosti, počínaje chovem domácího zvířectva a konče přijímáním návštěv. Z těchto důvodů soud žalobě nevyhověl a tuto v celém rozsahu zamítl.

4. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně. Rozsudek napadla v celém rozsahu a domáhala se jeho změny tak, aby žalobě bylo vyhověno. Okresní soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc rovněž nesprávně právně posoudil, když smlouvu o věcném břemeni posoudil jako platný právní úkon dle § 37 obč. zák. Žalobkyně s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3774/2010, ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2293/2023, ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96 nebo sp. zn. 26 Cdo 3358/2009), od kterých se podle ní okresní soud odchýlil, aniž by uvedl důvody tohoto svého odklonu, má za to, že pokud okresní soud považuje tuto dohodu alespoň z části za neurčitou, nelze tuto neurčitost překlenout způsobem, jakým to činí okresní soud, tj. že je zřejmé, že účastníci smlouvy chtěli, aby dárci mohli minimálně přízemí užívat výlučně sami. Není ani rozhodné, že strany smlouvy o věcném břemeni tehdy věděly, co ujednáními chtějí říct, neboť podstatné je to, aby určitost obsahu projevu vůle vyplývala z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a to tak, aby i právním nástupcům bylo zjevné, které části budovy se věcné břemeno týká. Není rovněž správný závěr okresního soudu o skutkovém stavu, když ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 15 C 118/2022, který byl proveden k důkazu, vyplývá závěr zcela jiný, neboť oba spoluvlastníci (a ve shodě se žalovaným 3 i jeho rodiče žalovaní 1 a 2) vykládají obsah smlouvy o zřízení věcného břemene, tj. jaké části domu mohou žalovaní 1 a 2 užívat výlučně sami, naprosto odlišně, když žalovaný 3 tvrdí, že jeho rodiče jsou oprávněni výlučně sami užívat celé přízemí a dále dvě místnosti, tj. ložnici a obývací pokoj v patře, zatímco žalobkyně tvrdí, že žalovaní 1 a 2 jsou oprávněni užívat výlučně sami pouze přízemí, včetně ložnice a obývacího pokoje v tomto přízemí. Ostatně také z obsahu svědecké výpovědi [jméno FO] (ve smlouvě ze dne [datum] označené příjmením [jméno FO]), učiněné u jednání dne 11. 4. 2023 ve věci sp. zn. 15 C 118/2022, vyplynulo, že je-li ve smlouvě o zřízení věcného břemene zmíněna ložnice a obývací pokoj, jedná se o místnosti v přízemí (v 1. nadzemním podlaží). Podle žalobkyně úmyslem smluvních stran nebylo zatížit věcným břemenem dvě místnosti ve 2. nadzemním podlaží, když v těchto měla bydlet a také bydlela jedna z obdarovaných se svým manželem. Pokud dále svědkyně uvedla, že rodiče měli také přístup do patra, na celé věci to nic nemění.

5. Žalovaní v rámci svého vyjádření k odvolání navrhli potvrzení rozsudku okresního soudu. Odkázali na svoji argumentaci učiněnou v řízení před soudem prvního stupně a dále doplnili, že pokud se žalobkyně odvolává na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, tato řeší jiné situace, kdy přímo z textu smlouvy není seznatelné, co je předmětem věcného břemene. V daném případě je však předmět vymezen jako celé přízemí domu a ložnice a obývací pokoj v 1. nadzemním podlaží, neboť jiné místnosti tehdy v 1. nadzemním podlaží vybudovány ani nebyly a nelze tak uvažovat o neurčitosti v označení místností způsobem jejich užívání. Stejně tak vymezení zatížení celého přízemí nebylo v době zřízení věcného břemene možno zaměnit s jiným prostorem v přízemí a zároveň pokud byly v 1. nadzemním podlaží vybudovány v době zřízení věcného břemene pouze ložnice a obývací pokoj, pak je nelze již určením jejich užívání zaměnit s jakýmikoliv jinými prostory v 1. nadzemním podlaží, a to ani kdyby takové jiné prostory v tomto podlaží v dané době existovaly. Dobudování dalších prostor v 1. nadzemním podlaží po uzavření smlouvy o věcném břemeni nemá vliv na rozsah v ní zřízeného věcného břemene a ani na platnost ujednání stran o věcném břemeni. Ani judikatura přijatá za účinnosti obč. zák. nerezignovala na výklad vůle a úmyslu jednajících stran, neboť pouze měl-li obsah projevu vůle takové nedostatky, které nebylo možno překlenout ani s použitím interpretačních pravidel, mohlo se jednat o neurčitost právního úkonu. K dotazu odvolacího soudu doplnili, že v 1. nadzemním podlaží se v době uzavření smlouvy nacházel pouze obývací pokoj a ložnice, hlavní vchod i veranda se nacházely v přízemí, které bylo dokončeno zcela, a nacházel se v něm obývací pokoj, ložnice, kuchyň, koupelna, WC a přístupová chodba.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobkyně, jako podílová spoluvlastnice nemovitostí zapsaných na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], se podanou žalobou domáhala, aby bylo určeno, že tyto nejsou zatíženy právem odpovídajícímu věcnému břemeni užívání ve prospěch žalovaných 1, 2, zřízenému smlouvou ze dne [datum], když ujednání v ní týkající se rozsahu věcného břemene nejsou dostatečně určitá a smlouva je v tomto rozsahu neplatná. Žalovaný 3 je druhým podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí.

8. Procesní obrana žalovaných byla vybudována na argumentaci, že na požadovaném určení není dám naléhavý právní zájem, žalovaný 3 navíc není v řízení pasivně věcně legitimován, ujednání předmětné smlouvy o rozsahu práva odpovídajícímu věcnému břemeni je dostatečně určité, případně i při využití výkladových pravidel, a konečně nelze vyslovit kompletní neplatnost věcného břemene, když jej žalobce napadá pouze částečně do rozsahu výlučného užívání místností v domě, nikoli do spoluužívání společných prostor, hospodářské budovy, zahrady apod.

9. Odvolací soud v prvé řadě uvádí, že zákonná koncentrace (§ 118b o. s. ř.) v posuzované věci nenastala, neboť první jednání lze pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., což se nestalo; soud prvního stupně neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sb. rozh. obč., kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a protože došlo ke koncentraci v podobě neúplné apelace, postupoval odvolací soud pouze v tomto režimu.

10. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011), opakovaně vyslovil, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně.

11. Obecně přitom platí, že předpoklad úspěšnosti žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, po procesní stránce spočívá v tom, že je na požadovaném určení dán naléhavý právní zájem a že účastníci mají věcnou legitimaci. Okresní soud se tak zcela správně v bodech 25. a 26. odůvodnění rozsudku zabýval těmito předpoklady procesní úspěšnosti žaloby na určení a ve smyslu shora uvedené judikatury odvolací soud tyto jeho závěry přijímá.

12. Toliko pro doplnění má odvolací soud potřebu poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3016/2024, v němž tento zdůraznil, že určovací žaloba je preventivního charakteru, a tudíž má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě není možné dospět jinak, a dále v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a lze skrze ni dosáhnout úpravy, tvořící jistý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení dán, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá. Naléhavý právní zájem na určení práva je vždy dán tam, má-li být soudní rozhodnutí (určující právo) zaznamenáno do veřejného seznamu a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným ve veřejném seznamu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, uveřejněný pod číslem 7/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2639/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3703/2017). Reálné možnosti soudního výroku ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. V rozsudku ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010 (uveřejněném pod číslem 118/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „řízení o určení věcného břemene ve prospěch panující nemovitosti, která je předmětem spoluvlastnictví, se musí účastnit všichni její spoluvlastníci. Nechtějí-li někteří z nich vystupovat jako žalobci, musejí být označeni jako žalovaní.“ Tento závěr byl judikaturou rozšířen i na řízení o určení neexistence práv odpovídajících věcným břemenům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 795/2012). Z obou citovaných rozhodnutí vyplývá, že požadavek na účastenství všech spoluvlastníků (služebných i panujících) nemovitostí je svázán s tím, že i rozsudek v řízení o určení (ne)existence práva je závazný pouze pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.) a nejsou-li jimi všichni ti, kdo mají věcnou legitimaci, tedy v případě věci ve spoluvlastnictví všichni spoluvlastníci, pak nelze vyloučit při nedostatku účastenství situaci, že by v jiném řízení mezi částečně jiným okruhem účastníků bylo o věcném právu rozhodnuto jinak, a právní stav by tak byl nejistý.

13. Odvolací soud v tomto směru uzavírá, že pokud v projednávaném sporu jde o žalobu na určení neexistence práva odpovídajícímu věcnému břemeni, tj. věcného práva, které je v katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch žalovaných 1, 2, má žalobkyně, která tvrdí, že toto právo těmto osobám nesvědčí, skutečně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť určením neexistence práva a případným výmazem tohoto práva z katastru nemovitostí by byla odstraněna nejistota v právním vztahu mezi žalovanými 1, 2 jako osobami oprávněnými a žalobkyní jako osobou povinnou (spoluvlastnicí služebné nemovité věci) z věcného břemene. Současně je dána i pasivní věcná legitimace všech žalovaných, neboť žalovaný 3 je druhým podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, ve smyslu shora uvedené judikatury musí být účastníkem daného řízení, aby i pro něj byl rozsudek závazný, a pakliže nechce stát na straně žalující (pro odlišný právní názor na existenci práva odpovídajícímu věcnému břemeni, než jaký má žalobkyně), musí stát v tomto sporu na straně žalovaných. Jen takto se řízení budou účastnit všechny dotčené osoby, a bude splněna podmínka věcné legitimace nezbytná pro vyhovění žalobě.

14. Podstatou daného sporu bylo posouzení určitosti dohody o zřízení věcného břemene, kterou žalovaní 1, 2 jako dárci a oprávnění z věcného břemene uzavřeli dne [datum] se svými dětmi (žalovaným 3 a dalšími dvěma dcerami) a kterou na své děti převedli nemovitosti zapsané na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], mimo jiné i rodinný dům, v němž doposud bydleli a bydlí nadále. V článku V smlouvy obdarovaní prohlásili, že pro své rodiče touto smlouvou zřizují doživotní, bezplatné a nedílné právo bydlení v převáděné nemovitosti v tomto rozsahu: „Rodiče budou užívat celou převáděnou nemovitost tak jak ji doposud užívali, tedy výlučně sami budou užívat přízemí. ložnici a obývací pokoj a společně budou užívat hlavní vchod, verandu, kuchyň, koupelnu, WC, půdu, sklep, hospodářskou budovu, zahradu, s právem příchodu a odchodu ke všem místům a místnostem, s právem přijímat návštěvy, s právem pěstovat ovoce a zeleninu a chovat domácí zvířectvo pro svou vlastní potřebu“. Věcné břemeno bylo do katastru nemovitostí vloženo v rámci řízení vedeného pod č. V3 2617/1993.

15. S ohledem na odvolací námitky žalobkyně odvolací soud přistoupil k přezkoumání závěrů okresního soudu o posouzení otázky, zda je možné na touto smlouvou zřizované věcné břemeno pohlížet jako na neurčité (a tudíž neplatné), případně v jakém jeho rozsahu, přičemž dospěl k závěru, že okresní soud posoudil danou věc podle správných zákonných ustanovení, avšak na rozdíl od něj má odvolací soud za to, že po provedení výkladu daného právního úkonu neexistují žádné pochybnosti o rozsahu užívání domu podle dané smlouvy.

16. Podle § 151o odst. 1 obč. zák. ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.

17. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

18. Podle § 35 odst. 2, 3 obč. zák. ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen.

19. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že u právního úkonu, „pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001).

20. V rozsudku z 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 390/99, Nejvyšší soud dále uvedl, že „projev vůle je neurčitý, je-li neurčitý jeho obsah, tj. – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl – vadným slovním nebo jiným zprostředkováním – jasného vyjádření své vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Vůle účastníka právního vztahu je projevem určitá, srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná. Výkladem pak nelze obsah předmětného právního úkonu doplňovat.“ 21. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013, o obsahu právního úkonu mohou být pochybnosti, a pro takový případ ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle § 35 odst. 3 obč. zák.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili při právním úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání. Teprve v případě, že pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jejž měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle § 37 obč. zák.

22. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále vyplývá, že skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022, uveřejněný tamtéž pod č. 37/2024). Přitom výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastníci právního jednání neměli nebo kterou sice měli, ale neprojevili ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

23. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2293/2023, současně uvedl, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Také zdůraznil, že platnost smlouvy je třeba posuzovat k okamžiku jejího uzavření (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011, nebo rozsudek ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98). V tam projednávané věci bylo dohodnuto věcné břemeno bydlení v přízemí konkrétního domu s tím, že jde o užívání bytu 2+1 s příslušenstvím. Nejvyšší soud uzavřel, že pokud by skutečně faktické užívání přízemí domu odpovídalo v době uzavření darovací smlouvy užívání bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím (v přízemí domu by byly v době užívání jen místnosti určené k bydlení, které by odpovídaly dispozici 2+1) a skutečně obývaný prostor v přízemí o této dispozici by tak nebylo možno zaměnit s jiným prostorem v přízemí, šlo by v dané věci v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu o dostatečně určité vymezení věcného břemene bydlení. Skutečnost, že po stavebních úpravách v přízemí domu vznikla další místnost, která byla užívána jako obytná, by na platnost ujednání o věcném břemeni neměla vliv, pokud se tak stalo po uzavření darovací smlouvy, kterou bylo věcné břemeno zřízeno.

24. Veden těmito judikaturními závěry, od kterých není důvodu se jakkoliv odchylovat, odvolací soud znovu provedl výklad daného právního úkonu s přihlédnutím ke skutečné vůli subjektů zúčastněných na tomto právním úkonu ke dni uzavření dané smlouvy.

25. Z textu čl. V smlouvy je přitom zřejmé, že v ní došlo při psaní textu k pochybení, které nebylo nijak opraveno, a které právě podle žalobních tvrzení zakládá pochybnosti o určitosti právního úkonu, když se v něm mezi slovními spojeními „tedy výlučně sami budou užívat přízemí“ a „ložnici a obývací pokoj a společně budou užívat hlavní vchod, verandu, kuchyň, koupelnu, WC, půdu, sklep“ objevuje tečka jako interpunkční znaménko, ačkoli na ni slovo ložnice nenavazuje velkým písmenem. Odvolací soud má přitom za to, že za pomoci gramatického, logického i systematického výkladu je možno odstranit jakékoli pochybnosti o určitosti takto projevené vůle a interpretovat obsah tohoto jazykového vyjádření naprosto jednoznačně (v tomto směru tedy nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně o tom, že je jasný pouze určitý rozsah užívání a ve zbytku přetrvávají pochybnosti).

26. Odvolací soud vychází z toho, že ve vztahu k „ložnici a obývacímu pokoji“ není v textu uvedeno, že se mají nacházet v patře (když takové obytné místnosti se bezesporu v době sjednávání smlouvy nacházely jak v patře, tak v přízemí domu), avšak pokud tato dvě slova jsou systematicky řazena za pojem „přízemí“ a ihned po nich navazují další místnosti v přízemí domu se nacházející, je již z tohoto pohledu zcela evidentní, že tím byly na mysli právě obývací pokoj a ložnice nacházející se v přízemí domu. Pokud by jimi byly na mysli místnosti nacházející se v patře domu, byly by zařazeny v textu logicky na jiné místo poté, co budou vyjmenovány všechny místnosti v přízemí domu nebo by bylo zdůrazněno, že jde o místnosti nacházející se v patře. Tento způsob výkladu je podpořen dále i tím, že text smlouvy byl psán prostřednictvím mechanického psacího stroje a je notorietou, že na stejné klávese, na níž se nachází interpunkční znaménko tečka, se v horní řadě nachází i dvojtečka. Pokud by došlo k tomuto drobnému překlepu, a tečka byla zaměněna za dvojtečku, celý text by pak dával zcela jasný smysl (a odpovídal by i úvahám odvolacího soudu vysloveným v předchozích větách), neboť by zněl následovně „tedy výlučně sami budou užívat přízemí: ložnici a obývací pokoj a společně budou užívat hlavní vchod, verandu, kuchyň, koupelnu, WC, půdu, sklep“ a bylo by tím i vysvětleno, proč za tečkou následuje slovo ložnice s malým počátečním písmenem. Odvolací soud má tedy za to, že právě tento způsob výkladu, jak z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů, tak z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů a v neposlední řadě i z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu, je jediný správný a možný a v neposlední řadě odpovídá i vůli stran smlouvy při jejím uzavírání.

27. Pokud totiž jde o tuto skutečnou vůli jednajících v době uzavření smlouvy, tato byla zcela zřejmě vyjádřena ve slovním spojení „užívat celou převáděnou nemovitost tak jak ji doposud užívali“, tzn. ve vztahu k rodinnému domu užívat jeho přízemí, které bylo kompletně dokončeno, a v němž se v té době nacházely ložnice, obývací pokoj, kuchyň koupelna, WC, veranda, hlavní vchod, když taková vůle je žalovanými tvrzena již v jejich prvotním vyjádření k žalobě ze dne 26. 8. 2024 v bodě 2, v němž sami rovněž upozornili na to, že v době uzavření smlouvy ještě nebyly prostory v patře domu zcela dobudovány.

28. Ve vztahu ke zjištění skutečné vůle stran dále s ohledem na stranami navržené důkazy odvolací soud přistoupil k novému provedení důkazu listinou v podobě protokolu o jednání ze dne 11. 4. 2023 ve věci Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 15 C 118/2022, a to v té jeho části, v níž byla vyslechnuta svědkyně [jméno FO] (dříve [jméno FO]), když okresní soud v tomto směru pochybil a v rozporu s dostupnou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009) provedl u jednání dne 24. 1. 2025 důkaz souhrnně celým spisem sp. zn. 15 C 118/2022, a navíc z něj neučinil žádná potřebná skutková zjištění podstatná pro danou věc, jak vyplývá z bodu 11. odůvodnění rozsudku, byť tato byla možno učinit. [jméno FO] totiž u tohoto jednání vůli stran potvrdila, když uvedla, že žalovaní 1, 2, 3 užívali v době uzavírání smlouvy „spodek baráku“ a ona pak s manželem první pato, kde se nacházela ložnice, obývací pokoj a dětský pokoj, kuchyň však užívala dole společně s žalovanými. Odvolací soud pak tento důkaz hodnotil nikoli jako svědeckou výpověď, ale jako důkaz jiným důkazním prostředkem (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2547/98), a to jako věrohodný a pravdivý, který zcela jednoznačně podporuje i závěry odvolacího soudu o způsobu výkladu právního úkonu.

29. Všechny tyto závěry učiněné odvolacím soudem pak odpovídají i pravidlům logiky v tom, že pokud v době uzavírání darovací smlouvy a smlouvy o věcném břemeni žalovaní 1, 2 jako dárci a oprávnění z věcného břemene společně se svým synem – žalovaným 3 užívali přízemí domu, které bylo kompletně hotové a nacházela se v něm i ložnice a obývací pokoj, jednalo se tak o zcela dostatečný byt pro tříčlennou rodinu, první patro domu bylo teprve dostavováno (nebyla zde v té době kuchyň, koupelna ani toaleta), a to za účelem nastěhování se jedné z jejich obdarovaných dcer se svým manželem. Je také zcela pochopitelné, že ve smlouvě bylo vyjádřeno, že tato obdarovaná dcera musela užívat společně s dárci v přízemí domu sociální zařízení a kuchyň, zatímco pokoje v podobě ložnice a obývacího pokoje měli jak dárci (v přízemí), tak jedna z obdarovaných (v prvním patře) výlučně pro sebe, neboť jde o místnosti intimnějšího charakteru, v nichž se odehrává základní a nejpodstatnější část partnerského a rodinného života. Naopak by bylo těžko vysvětlitelné a pochopitelné, k čemu by dárci měli výlučně pro sebe dvě ložnice a dva obývací pokoje (jak v přízemí, tak v patře domu), zatímco jejich vdaná dcera s manželem by po nastěhování do domu žádné pokoje takového charakteru ani neměla a mohla by pouze spoluužívat s dárci kuchyň a sociální zařízení.

30. S ohledem na výše uvedené tak má odvolací soud za to, že právní úkon spočívající ve smlouvě o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni doživotního užívání nemovitostí zapsaných na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], je úkonem dostatečně určitým, a tedy platným a rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby je v souladu s tímto závěrem.

31. S ohledem na tento jednoznačný závěr se pak již odvolací soud nevypořádával s dalšími námitkami žalovaných ve vztahu k možné neplatnosti pouze části tohoto právního úkonu, když Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

32. Protože soud prvního stupně nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k němuž nebyly ani žalobkyní v odvolání uplatněny žádné samostatné námitky (blíže srov. bod 30. Stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS - st. 60/24 - 1), a lhůtě k plnění, na jehož zdůvodnění lze odkázat, byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrzen.

33. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když i v řízení před soudem odvolacím byli zcela úspěšní žalovaní 1, 2, 3, pročež je žalobkyně povinna uhradit jim na náhradě nákladů odvolacího řízení 33 730 Kč. Tato částka představuje 26 976 Kč jako odměnu jejich zástupce za 2 úkony právní služby po 13 488 Kč v podobě sepisu písemného vyjádření k odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu dne 16. 6. 2025 dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. g), k) a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném od 1. 1. 2025 při zastupování tří osob (tj. odměnu za zastupování soud krátil za druhou osobu o 20 % a za třetí osobu o 40 %), 900 Kč jako náhradu hotových výdajů zástupce za tyto 2 uvedené úkony právní služby dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, to vše zvýšeno o 21 % DPH (5 854 Kč), když zástupce žalovaných osvědčil, že je plátcem této daně.

34. Náklady řízení vzniklé před odvolacím soudem je žalobkyně povinna zaplatit žalovaným k jejich ruce společné a nerozdílné (když na straně žalovaných jde o tzv. nerozlučné společenství ve smyslu § 91 odst. 2 věta prvá o. s. ř., neboť hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi), a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. s tím, že je tak povinna učinit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jejich zástupce.

Poučení