57 Co 111/2018-606

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň JUDr. Ilony Lövyové a Mgr. Jany Bojkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vzájemné žalobě žalovaného, o zaplacení 1.378.033 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2016, č. j. 216 C 78/2013-378 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 216 C 78/2013-378, se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 39.711 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátce žalobce.

Odůvodnění

1. Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 10. 2016, č. j. 216 C 78/2013-364, žalovanému uložil povinnost zaplatit původní žalobkyni ([označení žalobce]) 2.362.301,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec I.), žalobu na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 54,30 Kč zamítl (odstavec II. výroku), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 438.612,50 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec III. výroku), České republice - Okresnímu soudu v Bruntále soudní poplatek ve výši 106.308 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec IV. výroku) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 68.902 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (odstavec V. výroku). Doplňujícím rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 216 C 78/2013-378, okresní soud rozhodl o vzájemné žalobě žalovaného proti původní žalobkyni ([označení žalobce]) tak, že žalobu na stanovení povinnosti žalobkyni zaplatit žalovanému 1.378.033 Kč s příslušenstvím zamítl (odstavec I. výroku), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 200.666,40 Kč k rukám advokátky žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec II. výroku) a České republice Okresnímu soudu v Bruntále soudní poplatek ve výši 68.902 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec III. výroku).

2. Proti rozsudku okresního soudu ve spojení s doplňujícím rozsudkem podal žalovaný včasné odvolání. Odvoláním napadl výrok v odstavcích I., III. a IV. (kterými mu byla stanovena povinnost zaplatit žalobkyni 2.362.301,50 Kč, náklady řízení 438.612,50 Kč a soudní poplatek ve výši 106.308 Kč) a dále všechny výroky v doplňujícím rozsudku (kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 1.378.033 Kč s příslušenstvím, byla mu uložena povinnost zaplatit náklady řízení žalobkyni ve výši 200.666,40 Kč a soudní poplatek 68.902 Kč).

3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2021, č. j. 57 Co 111/2018-576, byl rozsudek okresního soudu ze dne 17. 10. 2016, č. j. 216 C 78/2013-364, v napadené části, tj. v odstavci I. výroku, pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni 2.362.301,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno (odstavec I. výroku), bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a na náhradu nákladů odvolacího řízení (odstavec II. a IV. výroku usnesení krajského soudu) a žalovanému nebyla uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Bruntále soudní poplatek 106.308 Kč (odstavec III. výroku).

4. Předmětem přezkumu řízení před odvolacím soudem tak zůstal vzájemný nárok žalovaného uplatněný vzájemnou žalobou proti [žalobce] [obec] ve výši 1.378.033 Kč s příslušenstvím, o kterém bylo rozhodnuto doplňujícím rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 216 C 78/2013-378.

5. Proti doplňujícímu rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Namítal že soud I. stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům (§ 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.). Žalovaný se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že účastníci uzavřeli platnou nájemní smlouvu ze dne [datum] s tím, že nebyly prokázány skutečnosti, které by vedly k závěru o absolutní neplatnosti dle § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), tedy z důvodu počáteční nemožnosti plnění s tím, že nelze dovodit právní ani fyzickou nemožnost předmětu plnění. Jak plyne ze soudní judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2789/2007 ze dne 13. 9. 2007) ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. stanoví neplatnost právního úkonu (smlouvy) pro tzv. počáteční nemožnost plnění; tato nemožnost plnění může být buď právní nebo fyzická. Počáteční právní nemožnost plnění přichází v úvahu tam, kde předmět plnění je neuskutečnitelný z důvodu právní překážky existující v době učinění právního úkonu (nejde-li o nedovolený právní úkon ve smyslu § 39 obč. zák.); jedná se o stav objektivního rozporu s právem, tedy se zákonem či předpisem nižší právní síly, nebo právem vyplývajícím z dvou - či vícestranného právního ujednání nebo z úředního rozhodnutí, existujícího již v době vzniku právního úkonu. Je-li tento předpoklad splněn, je právně bezvýznamné přihlížet k faktické realizaci smlouvy, tedy např. k faktickému užívání předmětu nájmu. Okolnost, zda její účastníci o této nemožnosti věděli, je právně bezvýznamná. Neplatnost právního úkonu vyjádřená v citovaném ustanovení je neplatností absolutní od počátku bez ohledu na to, zda se někdo důvodu neplatnosti dovolal, a je nerozhodné, zda taková neplatnost byla konstatována soudním rozhodnutím (srov. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání, Praha, C.H.Beck, 2006, s. 248-249; v soudní praxi např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 870/2003, a ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2248/2003). Ve věci, v níž byl tento právě citovaný rozsudek vydán, Nejvyšší soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy na hrobové místo podle § 37 odst. 2 obč. zák. z toho důvodu, že k uzavření této nájemní smlouvy došlo v situaci, když již byla pronajímaná věc dříve pronajata třetí osobě. V této věci bylo zjištěno, že pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [obec], je již od [datum] (na dobu neurčitou) předmětem nájmu ve prospěch třetí osoby ([právnická osoba], dříve [právnická osoba]), a to na základě smlouvy o nájmu pozemku uzavřené mezi žalobcem a posledně uvedenou osobou dne [datum] (viz posledně uvedená nájemní smlouva a dopis [právnická osoba] adresovaný žalovanému ze dne [datum], kde tato společnost potvrzuje, že pozemek [parcelní číslo] užívá na základě předmětné nájemní smlouvy). Dále bylo zjištěno, že pozemek [parcelní číslo] o výměře 200 m2, v k. ú. [obec] je předmětem užívání na základě dohody o dočasném užívání ze dne [datum] uzavřené mezi žalobcem a panem [jméno] [příjmení] (viz dohoda a dopis paní [jméno] [příjmení] adresovaný žalovanému ze dne [datum], kde potvrzuje, že užívá uvedený pozemek na základě uvedené dohody pro účely provozování občerstvení v kiosku). Existenci nájemních smluv, resp. užívacích právních vztahů, které žalobce navázal se shora označenými třetími osobami ještě před uzavřením nájemní smlouvy se žalovaným (a které i v okamžik uzavření této nájemní smlouvy trvaly) ve světle i shora citované judikatury vede k právnímu závěru o absolutní neplatnosti této nájemní smlouvy podle § 37 odst. 2 obč. zák. pro počáteční právní nemožnost plnění (pro právně nezpůsobilý předmět nájmu, který vznik nového právního vztahu se žalovaným k témuž předmětu nájmu vylučoval). K výše uvedeným skutečnostem soud nepřihlédl, dospěl k nesprávnému právnímu názoru, že v dané věci nelze dovodit počáteční právní nemožnost předmětu plnění. Tento právní názor dovodil (ve spojení s rozsudkem ze dne 17. 10. 2016, na který i odkazuje) a na podkladě tvrzení, že ze záměru obce na pronájem pozemků má plynout, že žalovaný uzavíral nájemní smlouvu s vědomím, že užívání pozemků p. [číslo] [parcelní číslo] bude určitým způsobem omezeno podle podmínek stanovených k záměru obce, se kterým byl žalovaný seznámen. Problém s věcnou správností této úvahy soudu I. stupně však je, že okolnost, zda účastníci nájemní smlouvy o těchto okolnostech věděli, je právně bezvýznamná (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2789/2007) a dále pak, že podmínky uvedené v předmětném záměru na pronájem nebyly do samotné nájemní smlouvy vůbec promítnuty a o těchto omezeních není v této smlouvě jakákoliv zmínka. Žalobce jakožto pronajímatel žalovanému právně garantoval užívání předmětu nájmu pro smluvně ujednaný účel bez jakýchkoliv vad a omezení. Pro úplnost uvádí, že v předmětném záměru na pronájem pozemků není o žádných stávajících smluvních vztazích s třetími osobami žádná zmínka. Závěr soudu I. stupně o platnosti nájemní smlouvy neobstojí ani z dalšího důvodu. Z výsledku dokazování vyplynulo, že ve vyhlášení záměru na pronájem pozemku„ [parkoviště] [anonymizována dvě slova]“, který byl schválen starostou žalobce v působnosti rady obce opatřením [číslo] ze dne [datum] se ve vztahu k pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] uvádí, že„ pozemek slouží zčásti jako parkoviště a zčásti jako točna a zastávka autobusů kyvadlové dopravy [označení zastávek] [anonymizována dvě slova]“ a ve vztahu k pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], že„ pozemek je využíván k nástupu osob do autobusu kyvadlové dopravy a jako zelené plochy“. Žádná z těchto skutečností se následně do nájemní smlouvy nepromítla a z jejího obsahu plyne, že předmět nájmu je bez jakýchkoliv vad a omezení. Dotčené pozemky byly žalovanému na základě uvedené smlouvy žalobcem pronajaty za účelem podnikání, zejména za účelem provozu parkoviště, a to jako celek. O tom, že pronajaté pozemky se nacházejí ve stavu, který umožňuje užívání podle takto uvedeného účelu, byl žalovaný žalobcem ujištěn v čl. I. odstavec 3 nájemní smlouvy. Z uvedeného plyne, že mezi záměrem na pronájem a následně uzavřenou nájemní smlouvou existuje zjevný rozpor. Existenci tohoto rozporu mezi záměrem na pronájem a nájemní smlouvou výslovně potvrzuje i návrh dodatku č. 2 k nájemní smlouvě, jak byl žalovanému žalobcem zaslán e-mailem dne 6. 2. 2013 a který soud I. stupně taktéž nevzal při svém právním hodnocení jakkoli v potaz. V článku I. tohoto návrhu dodatku se výslovně uvádí, že jím smluvní strany„ upřesňují znění nájemní smlouvy a uvádějí její znění do souladu s podmínkami vyhlášeného záměru obce pronajmout nemovitosti, jež jsou předmětem citované nájemní smlouvy…“. V článku II. návrhu dodatku se pak navrhuje doplnit článek V. nájemní smlouvy o odstavec 5 a 6, přičemž obsahem takto navrhovaného ujednání je, že nájemce (žalovaný) má vzít na vědomí, že„ pozemek parc. [číslo]“ je a bude v souladu s vyhlášením záměru na pronájem pozemku„ [parkoviště] [příjmení]“ užíván i za trvání nájemního vztahu nájemce jako točna a zastávka autobusů kyvadlové dopravy [označení zastávek] [anonymizována dvě slova]; tuto povinnost má pronajímatel vůči třetímu subjektu na základě samostatné smlouvy …. pozemek parc. [číslo] je a bude v souladu s vyhlášením záměru na pronájem pozemku„ [parkoviště] [příjmení]“ užíván i za trvání nájemního vztahu nájemce k nástupu do autobusu kyvadlové dopravy [označení zastávky] [anonymizována dvě slova]; tuto povinnost má pronajímatel vůči třetímu subjektu na základě samostatné smlouvy…“. Sám žalobce tak uznává, že mezi záměrem na pronájem a nájemní smlouvou byl nesoulad a návrhem uvedeného dodatku se jí snažil odstranit. Dále tím výslovně uznává, že předmět nájmu je současně užíván třetí osobou na základě již uzavřené smlouvy a existuje tak právní překážka v jeho užívání samotným žalovaným. V dopise právního zástupce žalobce ze dne 7. 3. 2013 tento zástupce výše uvedený e-mail svého klienta zjevně bagatelizuje, když předložení návrhu dodatku k nájemní smlouvě odůvodňuje údajnými personálními změnami a snahou o zdokonalení smluv. Existence výše popsaného rozporu mezi záměrem na pronájem a nájemní smlouvou vede k závěru o neplatnosti nájemní smlouvy pro obcházení zákona (§ 39 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů) podle § 39 obč. zák. Uvedené potvrzuje i soudní judikatura, konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 721/2010 ze dne 26. 1. 2011, dle kterého„ Kupní smlouva, kterou obec uzavře v rozporu se zveřejněným záměrem, sice neodporuje výslovnému zákazu zákona, ba dokonce zákonnému požadavku zdánlivě, z čistě formálního hlediska vyhovuje, z věcného však nikoliv, neboť jí byl realizován jiný záměr než ten, který byl zveřejněn, a svými důsledky - netransparentností při nakládání s majetkem obce jakožto veřejným majetkem a porušením zásady rovnosti přístupu k zájemcům o jeho nabytí (jejich diskriminací), zákonu (tj. ustanovení § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb.), jeho účelu a smyslu (ratio legis) odporuje, tudíž jej obchází. Proto též kupní smlouva, jež byla uzavřena v rozporu se zveřejněným záměrem, je právním úkonem neplatným pro obcházení zákona podle ustanovení § 39 obč. zák. Byť se citovaný závěr týká kupní smlouvy, věcně není důvod jej neaplikovat na nájemní smlouvu, když právní závěr primárně nestojí na povaze smluvního typu, kterým obec právně nakládá se svým majetkem, ale na rozporu uzavřené smlouvy se zveřejněným záměrem a jeho podmínkami. Žalovaný dodává, že soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu z úřední povinnosti zvláště, když v řízení vyjdou najevo okolnosti, které tuto neplatnost zakládají. Byť má žalovaný za to, že uvedená absolutní neplatnost nájemní smlouvy právně postačuje k vyhovění vzájemné žalobě (s ohledem na § 457 obč. zák. a ve spojení se skutečnostmi zmíněnými v bodě 10 až 13 vzájemné žaloby žalovaného ze dne 25. 2. 2015), za předpokladu, že by nájemní smlouva byla i přesto shledána za platnou, právně nesouhlasí s tím, jak soud I. stupně přistoupil k posouzení odstoupení žalovaného od nájemní smlouvy ze dne [datum]. Žalovaný odstoupil podle § 679 odst. 1 obč. zák., když pozemky p. [číslo] [parcelní číslo] v k. ú. [obec] mu byly prokazatelně předány ve stavu nezpůsobilém k užívání smluveným způsobem, když tyto pronajaté pozemky neměly smluvenou vlastnost, kterou měly podle nájemní smlouvy mít. Nedostatky pronajatých pozemků objektivně žalovanému neumožňovaly užívat tyto pozemky pro účely podnikání, zejména pro účely parkoviště, když vykazovaly vady, resp. omezení, jež tomuto užívání bránily tak, jak byly tyto vady (omezení) popsány v odstoupení od nájemní smlouvy. [právnická osoba] užívala pozemek [parcelní číslo] (tento navíc na vjezdu a výjezdu i osázený zákazovými značkami pro vjezd všech osobních vozidel a dále i všech vozidel bez rozdílu) pro účely parkování svých autobusů a pro zajištění autobusové dopravy, paní [jméno] [příjmení] užívala část pozemku [parcelní číslo] pro účely provozování činnosti občerstvení v kiosku a na další části pozemku [parcelní číslo] se nacházel septik (žumpa) ve prospěch pozemku [parcelní číslo], vše v k. ú. [obec], [obec] s tím, že pozemek [parcelní číslo] byl současně využíván i k nástupu osob do autobusů kyvadlové dopravy [označení zastávek] [anonymizována dvě slova]. Díky všem uvedeným skutečnostem byl stav takový, že pozemky pronajaté žalovanému žalobcem na základě nájemní smlouvy žalovaný nebyl schopen řádně využívat pro sjednaný účel nájmu a ucházel mu zisk, který by dosahoval, nebýt předmětných vad předmětu nájmu. Tento stav, který svým jednáním po uzavření nájemní smlouvy navíc žalobce nadále podporoval či obnovoval (kladným vyjádřením k udělení licence pro provoz veřejné linkové osobní dopravy společnosti [právnická osoba] - pokud jde o pozemek p. [číslo] umožněním užívání pozemku [parcelní číslo] paní [jméno] [příjmení] a pro účely umístění septiku ve prospěch pozemku [parcelní číslo]) přitom nebyl zapříčiněn osobou žalovaného, resp. nešlo o důsledek nějakého porušení jeho povinnosti jakožto nájemce. V nájemní smlouvě byl žalovaný ze strany žalobce ujištěn a bylo mu smluvně garantováno, že pronajaté pozemky se nacházejí ve stavu, který umožňuje užívání dle smluveného účelu. Taktomu zjevně nebylo, jak i žalovaný následně zjistil, čehož si žalobce nepochybně byl vědom, kdy žalovanému dne 6. 2. 2013 zaslal návrh dodatku k nájemní smlouvě, kde jsou předmětné vady popsány. Nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že žalovaný byl řádně před podpisem smlouvy seznámen s předmětem a podmínkami nájmu, že předmět nájmu mu byl předán ve stavu ke smluvenému účelu, a že skutečnost, že užívání obou dotčených pozemků bylo určitým způsobem ovlivněno specifickými podmínkami, byla žalovanému známa před podpisem smlouvy (ze záměru na pronájem a ze znalostí místních poměrů), z důvodu čehož právo žalovanému na odstoupení od nájemní smlouvy podle § 679 odst. 1 obč. zák. nevzniklo. Podle žalovaného soud I. stupně nevysvětlil přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem, proč by údajná znalost žalovaného týkající se skutečnosti, které uvedl ve svém odstoupení od nájemní smlouvy, před uzavřením nájemní smlouvy, měla vylučovat aplikaci § 679 odst. 1 obč. zák. Z § 679 odst. 1 obč. zák. nevyplývá, že by nájemci právo odstoupit od nájemní smlouvy nemělo svědčit tehdy, pokud by o jím namítaných vadách před uzavřením této smlouvy věděl. Text § 679 odst. 1 obč. zák. jasně stanoví, že nájemce je oprávněn odstoupit od smlouvy kdykoliv, byla-li pronajatá věc předána ve stavu nezpůsobilém ke smluvenému užívání. Neobstojí argument soudu I. stupně, že žalovaný o skutečnostech, které uplatnil ve svém odstoupení od nájemní smlouvy věděl před uzavřením smlouvy a že mu měly plynout i ze znalosti místních poměrů. Právně rozhodující je, že žalobce žalovaného obsahem nájemní smlouvy smluvně ujistil o tom, že bude moci předmět nájmu užívat bez jakýchkoliv omezení pro účely svého podnikání, zejména pro účely provozu parkoviště a že nebude při výkonu práva nájmu ničím rušen. V nájemní smlouvě není zmínka o tom, že by předmět nájmu měl být žalovaným jakožto nájemcem užíván s nějakými omezeními, která by měla vyplývat z místních poměrů, resp. z dříve smluvně založených vztahů, na kterých žalovaný nijak neparticipoval. S tím žalovaný nájemní smlouva uzavíral (pokud by věděl o tom, že nájem pozemku uzavírá s určitými omezeními, pak by smlouvu nepodepsal). Není rozhodující, jaký byl obvyklý stav předmětu nájmu, když k tomu se přihlíží pouze tehdy, nebyl-li způsob užívání smluven. O takový případ se nejedná. O tom, že objektivně existoval rozpor mezi nájemní smlouvou a záměrem na pronájem již byla řeč shora. Pokud se žalobce smluvní zavázal garantovat žalovanému možnost užívání předmětu nájmu pro účely podnikání a skutečnost byla jiná, musí nést žalobce příslušnou právní odpovědnost, zde v režimu § 679 odst. 1 obč. zák. zakládající žalovanému právo na odstoupení od smlouvy. Žalovaný je přesvědčen je právně nelze akceptovat způsob, jakým soud I. stupně přistoupil k právnímu posouzení jeho vzájemné žaloby. Skutečnosti shora vylučují právní důvodnost závěru soudu I. stupně, že nájemní smlouva byla uzavřena platně a že nájemní vztah trval až do [datum], že odstoupení žalovaného od nájemní smlouvy nebylo učiněno po právu. Žalovaný je přesvědčen, že mu pro absolutní neplatnost nájemní smlouvy, popřípadě pro platné odstoupení od ní, svědčí nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který vzájemnou žalobou v této věci uplatnil, tj. ve výši kladného rozdílu mezi jím zaplacenou částkou 2.472.500 Kč a částkou, kterou by měl zaplatit jakožto obvyklé nájemné za užívání pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], tj. 1.085.467 Kč.

6. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu potvrzen jako věcně správný. Podle žalobce neexistoval právní stav objektivní nemožnosti plnění, když žalovaný sám a zcela dle své úvahy obsah smluvního vztahu navrhnul a vstoupil vědom si právního režimu uzavírání nájemních vztahů jednotkou územní samosprávy a celého faktického stavu daných nemovitostí. Pokud dovozuje nemožnost plnění, činí tak účelově s cílem nemuset dostát svým závazkům, k nimž se dobrovolně a s plnou znalostí věci a místních poměrů zavázal. To, že v dané věci byla část nemovitého majetku v užívání [název společnosti] [příjmení] [jméno] nájemce věděl, provoz souvisel s rekreačním využíváním areálu, a soud se touto otázkou podrobně zabýval. Pokud žalovaný argumentoval judikaturou o rozdílu mezi záměrem a uzavřenou smlouvu, citovaný judikát nedopadá na daný nájemní vztah v jeho konkrétnosti. Soud se zabýval podrobně postupem uzavření smluvního vztahu a jeho konzumováním a nemohl opominout, že všechny právní výhrady vznikly až poté, co nájemce přestal plnit své povinnosti. Není pravdou, že žalovanému jakýkoli stav bránil užívat pronajatý majetek. Žalovaný se o nájem ucházel ve výběrovém řízení podle zákona o obcích, byl to on, kdo navrhoval výši nájemného. Až po podání žalobního návrhu začal dodatečně a účelově zpochybňovat všechna svoje právní jednání včetně užívání pronajatých pozemků. Žalovaný pozemky standardně užíval v mezích uzavřeného nájmu po dobu 2,5 let a 2 měsíce po podání řádné výpovědi adresoval žalobci přípis nazvaný odstoupení od smlouvy pro tvrzené vady pronajatých pozemků. Právní a faktický stav pozemků byl po celou dobu shodný a možnost jejich užívání žalovaným nikdy nezpochybnil. Učinil tak až 2,5 roku poté, co žalobce trval na úhradě nájemného. Pozemky byly nájemci předány [datum]. Stav a působ využití je popsán v samotném předávacím protokolu o převzetí předmětných nemovitostí, který je plně v souladu s popisem využití pozemků dle záměru na pronájem pozemků obce ze dne [datum] pod č. e. [číslo]. Protokol obsahuje mimo jiné připomínky nájemce k předmětu nájmu ke dni převzetí, je podepsán oběma smluvními stranami. Tento důkaz prokázal, že žalovaný znal velmi dobře stav pozemků, které převzal bez výhrad a nevznesl žádnou námitku proti jejich stavu. Jedna z vad, o kterou se žalovaný ve své právní obraně opírá, je kyvadlová doprava. Žalobce prokázal zveřejněným záměrem, ve kterém jako pronajímatel požadoval výslovně„ zajištění parkování vozidel, komunikační prostor k bezpečnému a udržovanému nástupu do veřejné kyvadlové dopravy do lokality [označení zastávek] [anonymizována dvě slova], kterou zajišťuje dopravce [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]“. Žalovaný od počátku o kyvadlové dopravě věděl, s tím vědomím o pozemky žádal a byl o veřejné dopravě nejen informován, ale musel si být vědom toho, že je to podmínka pronajímatele. S tímto vědomím se o nájem pozemků přihlásil, sám nabídl nájemné a uzavřel smlouvu. Žalovaný působil v této lokalitě ([označení lokality]) od roku cirka 1984, od roku 1994 jako významný podnikatel v oblasti ubytování a zimních sportů a kyvadlová doprava, o které nyní tvrdí, že o ní nevěděl, významně ovlivňovala celé ty roky jeho podnikatelskou činnost. Jako podnikatel byl rovněž osobním účastníkem všech veřejnoprávních jednání ve věci zajištění veřejné dopravy z [označení zastávek] [anonymizována dvě slova]. Pokud žalobce udělil souhlas v roce 2011 k udělení nové licence společnosti [právnická osoba] k provozování kyvadlové dopravy podle zákona o silniční dopravě, tento souhlas je výkonem státní správy, nikoli samosprávy a se soukromým vztahem mezi žalobcem a žalovaným nemá souvislost. Novou licencí se nezměnil dosavadní právní stav, s nímž byl žalovaný srozuměn. Úhrada částky 2.472.500 Kč za období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2013 ze strany žalovaného na účet žalobkyně je nesporná a přijetí této částky žalobkyně potvrzuje. Uvedená částka se shoduje se smluvním plněním za období od 1. 10. 2010 do 31. 8. 2012. Období faktického užívání, ale současně finančního neplnění, se datuje období od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2013, a toto plnění je předmětem sporu. Pokud jde o faktické užívání pozemků, pronajímatel není povinen prokazovat, že nájemce užívá to, co si smluvně a svobodně pronajal, protože je právem nájemce to, co si pronajal, event. i neužívat. Žalovaný pozemky jako funkční celek užíval po celou dobu nájmu, a pokud jde o tvrzená omezení, těch si byl vědom od počátku a za žádné omezení to nepovažoval. O funkční celek stál, nabídl a hradil za něj nájemné. Žádné výhrady neuvedl ani v listině, kterou končil nájemní vztah. Pozemek [parcelní číslo] tvoří zelenou plochu mezi pozemky se zpevněnou plochou p. [číslo] které slouží pro dopravní plochu. Pozemek je využitelný jen pro komunikační propojení těchto dvou pozemků dopravních ploch po zbudovaném venkovním schodišti. Důkazem užívání pozemku p. [číslo] je samotné jednání žalovaného spočívajícího v čerpání nájmu a finanční plnění za období od 1. 10. 2010 do 8/2012, tedy po dobu 23 měsíců. Žalovaný jako zkušený podnikatel, zvláště dostal-li se do finančních problémů, by jistě neplnil za něco, co neužívá. Žalovaný požádal o snížení nájemného od dne 7. 9. 2011 a dále 12. 6. 2012, které odůvodňuje něčím zcela jiným, než že by mu bylo něco znemožněno užívat. Žalovaný měl možnost vypovědět smlouvou dřív, bylo jeho svobodnou vůlí, že tuto situaci protahoval. K tvrzení, že D. [příjmení] dlouhodobě užívala, nejméně za období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2013, část pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], a že za užívání této části pozemku platila žalobci ročně [částka], žalobce uvádí, že D. [příjmení] užívala pouze stavbu občerstvení na pozemku [parcelní číslo], který je vlastnictvím obce. Ke dni [datum] neměla paní [příjmení] žádný právní vztah, po pozemku [číslo] pouze přecházela. Tato okolnost zde byla v době uzavření nájemní smlouvy a žalovaný s ní byl srozuměn. Na podstatu sporu nemá vliv. Pokud žalovaný tvrdil, že pozemek [parcelní číslo] byl výlučně užíván [právnická osoba], to bylo vyvráceno důkazy, resp. bylo na žalovaném, aby tuto okolnost prokázal. Pozemek běžně užíval pro parkování, což dokládá svědecké prohlášení, eventuálně výpovědi [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Pokud jde o tvrzení, že na pozemku [číslo] se nachází septik ve prospěch pozemku [parcelní číslo], opomněl účelově dodat, že jde o septik rovněž ve prospěch pozemku [parcelní číslo], na kterém stojí budova ve vlastnictví žalovaného. Žalobce dále uvádí, že smlouva o nájmu pozemku mezi žalobcem a [právnická osoba] [obec] se netýká žádného z předmětných pozemků předmětu nájmu, a je to smlouva uzavřená na pozemek pod budou [číslo popisné], kterou dnes vlastní žalovaný.

7. Odvolací soud podle § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. přezkoumal rozsudek okresního soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 216 C 78/2013-378, na základě včas podaného odvolání oprávněnou osobou a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

8. Odvolací soud považuje skutková zjištění okresního soudu za zcela správná a v podrobnostech na ně odkazuje.

9. V nálezu sp. zn. II. ÚS 4235/18 Ústavní soud dovodil, že dojde-li k uzavření více nájemních smluv k téže věci (tzv. dvojí nájem), není ústavně konformní výklad, že druhá ze smluv je absolutně neplatná z důvodu počáteční právní nemožnosti plnění. K odůvodnění uvedeného právního názoru mimo jiné uvedl, že sama existence nájemní smlouvy nebrání tomu, aby vlastník uzavřel další nájemní smlouvu k věci, kterou již pronajímá. Nebude-li kvůli prvnímu nájmu schopen plnit své povinnosti podle druhé nájemní smlouvy, je na něm, aby první nájem buď řádně ukončil, nebo nesl právní důsledky spojené s porušením druhé nájemní smlouvy. Nelze přitom vyloučit situace, v nichž bude možné současné řádné plnění v rámci obou nájemních vztahů. V každém případě však jsou tyto případy řešitelné prostřednictvím jiných právních nástrojů, než je závěr o absolutní neplatnosti druhé nájemní smlouvy, přičemž tyto mírnější prostředky nezbavují smlouvy právních účinků a více tak respektují to, k čemu se jednotlivci svobodně rozhodli zavázat.

10. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo 3679/2020 uvedl, že se zřetelem k výše uvedenému závěru Ústavního soudu velký senát Nejvyššího soudu respektuje ústavněprávní výklady Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu z 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05) – dospěl k závěru, že nájemní smlouva není neplatná (pro počáteční právní nemožnost plnění ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák.) jen proto, že pronajímatel poskytl nájemci do užívání věc, již předtím pronajal pro tutéž dobu jiné (příp. i stejné) osobě. Neobstojí proto právní názor, že nájemní smlouva je pro počáteční nemožnost plnění absolutně neplatná podle § 37 odst. 2 obč. zák. z důvodu, že v době jejího uzavření nebyl předmětný byt tzv. právně volný.

11. Výše uvedené rozhodnutí dopadá i na poměry zjištěné v dané věci, kdy bylo zjištěno, že pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [obec] je od [datum] předmětem nájmu smlouvy o nájmu pozemku uzavřené žalobcem a třetí osobou (nyní [právnická osoba], dříve [právnická osoba]). Tato okolnost nemůže být důvodem pro neplatnost smlouvy ve smyslu výše citovaných rozhodnutí, stejně tak jako skutečnost, že [jméno] [příjmení] dlouhodobě užívala nejméně v období od 1. 10. 2010 do 31. 11. 2013 stavbu občerstvení na pozemku [parcelní číslo], který je ve vlastnictví obce, a část pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] byla využívána k příchodu ke stavbě občerstvení. Není proto důvodná námitka žalovaného, že existence nájemních smluv, resp. užívacích právních vztahů, které žalobce navázal se společností [právnická osoba] a paní [jméno] [příjmení] ještě před uzavřením nájemní smlouvy se žalovaným, a které i v okamžiku uzavření této nájemní smlouvy trvaly, je důvodem pro absolutní neplatnosti nájemní smlouvy dle § 37 odst. 2 obč. zák. pro počáteční právní nemožnost plnění. Další námitky žalovaného týkající se neplatnosti smlouvy ve smyslu ust. § 37 odst. 2 obč. zák. proto nejsou relevantní a odvolací soud se jimi z důvodu nadbytečnosti nezabýval.

12. Důvodná není ani námitka, že do nájemní smlouvy se nepromítly podmínky uvedené ve vyhlášení záměru na pronájem pozemku„ [označení parkoviště] [anonymizována dvě slova]“, v němž se ve vztahu k pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] uvádí, že„ Pozemek slouží zčásti jako parkoviště a zčásti jako točna a zastávka autobusu kyvadlové dopravy Hvězda-Ovčárna“ a ve vztahu k pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], že„ Pozemek je využíván k nástupu osob do autobusů kyvadlové dopravy a jako zelené plochy“. Žalovaný proto dovozuje, že podle obsahu nájemní je předmět nájmu bez jakýchkoliv vad a omezení a namítá, že mezi záměrem na pronájem a následně uzavřenou nájemní smlouvou existuje tak zjevný rozpor, který vede k závěru o neplatnosti nájemní smlouvy pro obcházení zákona (§ 39 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů) podle § 39 obč. zák. Žalovaný v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010.

13. Podle názoru odvolacího soudu závěr, který žalovaný dovozuje z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 721/2010 o neplatnosti smlouvy na projednávanou věc nedopadá, neboť rozpor mezi vyhlášením záměru a uzavřenou nájemní smlouvou není. V řízení před okresním soudem bylo zjištěno, že v souladu se zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích, byl opatřením ze dne [datum] vyhlášen záměr na pronájem souboru tří pozemku (parcela [číslo] v k. ú. [obec]) ve vlastnictví žalobce jako„ [označení parkoviště] [anonymizována dvě slova]“. Ve snímku katastrální mapy, který tvořil součást záměru, byly červenou barvou vyznačeny konkrétní části pronajímaných pozemků. V záměru bylo upřesněno, že pozemek [číslo] bude pronajat pouze v rozsahu červeně vyznačených úseků s tím, že pozemek slouží zčásti jako parkoviště a zčásti jako točna a zastávka autobusů kyvadlové dopravy [označení zastávek]. U pozemku parc. [číslo] bylo uvedeno, že tento je využíván k nástupu osob do autobusové kyvadlové dopravy a jako zelená plocha. Pozemek parc. [číslo] mohl být využíván v celém rozsahu jako parkoviště s kapacitou asi 150 automobilů. Pozemky měly být pronajaty jako jeden celek bez možnosti podnájmu třetí osobě a nájemné mělo představovat minimálně 600 tis. Kč za 1 rok bez DPH. Nabídky jednotlivých zájemců měly obsahovat podepsaný návrh nájemní smlouvy. V návrhu nájemní smlouvy předložené žalovaným je uveden jako předmět nájmu„ pronájem pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec], dle vyhlášeného záměru, včetně snímku katastrální mapy“. V části I. bod 2. návrhu nájemní smlouvy je uvedeno, že nájemce se zavazuje užívat do nájmu přenechaný předmět nájmu za účelem podnikání, zejména za účelem provozu parkoviště s ohledem na jeho obvyklý způsob využívání tak, jak je popsán„ ve vyhlášení záměru na pronájem pozemků [označení parkoviště] [anonymizována dvě slova]“, jenž je jako příloha č. 1 nedílnou součástí této smlouvy. V bodě 3. stejné části návrhu smlouvy je uvedeno, že hranice pozemků, jež jsou předmětem nájmu, jsou pronajímateli a nájemci spolehlivě známy a pozemky se nacházejí ve stavu, který umožňuje užívání dle účelu uvedeného v bodě 2. V části VI. bod 1. smlouvy je prohlášení nájemce, že předmět nájmu se nachází ve stavu, který umožňuje užívání dle účelu uvedeného v části I. smlouvy a nájemce ho v tomto stavu přijímá k provozování„ [označení parkoviště] [příjmení]“.

14. Odvolací soud nesouhlasí s námitkou žalovaného, že nájemní smlouva je právním úkonem, který obchází zákon a je proto absolutně neplatná. Z vyhlášeného záměru jednoznačně plynou podmínky, za jakých žalobce nabízí k nájmu předmětné pozemky jako celek, které jsou označeny jako„ [označení parkoviště] [anonymizována dvě slova]“. Rozsah nájmu byl zcela jasně vymezen. Ze záměru jednoznačně plyne, že pozemek parc. [číslo] zčásti slouží jako točna a zastávka autobusu kyvadlové dopravy [označení zastávek] [jméno], a pozemek parc. [číslo] je zčásti využíván k nástupu osob do autobusové kyvadlové dopravy a jako zelená plocha. Tyto konkrétní poměry byly v daném místě obecně známy dlouhá léta. Za těchto podmínek se žalovaný přihlásil svým návrhem k nájemní smlouvě do výběrového řízení, a nabídl podmínky, za jakých je ochoten uzavřít nájemní smlouvu. Z jeho návrhu jednoznačně vyplývá, že akceptuje všechny podmínky stanovené obcí, a že jsou mu tyto podmínky známy, což mimo jiné plyne z části I. bodu 2. návrhu nájemní smlouvy, v němž je uvedeno, že se zavazuje užívat do nájmu přenechaný předmět nájmu za účelem podnikání, zejména za účelem provozu parkoviště s ohledem na jeho obvyklý způsob využívání tak, jak je popsán ve vyhlášení záměru na pronájem pozemků„ [označení parkoviště] [anonymizována dvě slova]“. Jak již bylo uvedeno, předmětné nemovitosti žalobce pronajal jako celek, předmět nájmu byl zakreslen na snímku, který tvoří přílohu č. 1 ke smlouvě o nájmu, ze které vyplývá, že předmětem nájmu nebyl pozemek [parcelní číslo], na kterém je umístěna stavba občerstvení a pozemek [parcelní číslo], na kterém se nachází nemovitost ve vlastnictví žalovaného.

15. V daném případě byly splněny podmínky stanovené § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2012, když dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010„ smyslem zveřejnění záměru obce dle § 39 zákona č. 128/2000 Sb. je především informovat občany o dispozicích s obecním majetkem; jde o to, aby příslušné úkony probíhaly transparentně, aby se o nich občané předem a včas dozvěděli, aby mohli upozornit na hrozící pochybení či nesprávné hospodaření obce a případně aby měli možnost sami vstoupit do tzv. nabídkového řízení jako zájemci (srov. např. rozsudek ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 3757/2007, in www.nsoud.cz). Obec ani, jakožto účastníka soukromoprávního vztahu nelze vyjmout z požadavků kladených na správu věcí veřejných. Obec jakožto veřejnoprávní korporace má při nakládání se svým majetkem určité zvláštní povinnosti vyplývající právě z jejího postavení jakožto subjektu veřejného práva, proto hospodaření s majetkem obce musí být maximálně průhledné, účelné a veřejnosti přístupné, jak jsou tyto zásady výslovně vyjádřeny v ustanovení § 2 odst. 2 či § 38 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. (srov. rozsudek ze dne 8. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 3297/2008, uveřejněný pod č. C 7277 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD -10/2009). V usnesení ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 899/99, uveřejněném pod č. C 448 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 5/2001, pak Nejvyšší soud upřesnil, že smysl zveřejnění záměru obce k převodu nemovitého majetku tkví v tom, aby všichni potenciální zájemci o koupi tohoto majetku měli rovnou příležitost svůj zájem efektivně uplatnit a aby před uplynutím stanovené lhůty orgány obce neučinily taková opatření, pro která by ke včasné nabídce zájemce jiného již nemohlo být přihlédnuto (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2007, sp. zn. 30 Cdo 2452/2006, in www.nsoud.cz). I když v nájemní smlouvě nejsou uvedeny konkrétní vztahy ke třetím osobám, nelze tuto skutečnost hodnotit tak, že nájemní smlouva je v rozporu s vyhlášeným záměrem. Uzavřená nájemní smlouva je výsledkem vůle účastníků uzavřít takovou nájemní smlouvu, když všem zúčastněným bylo jednoznačně známo, jaké jsou konkrétní podmínky pro uzavření nájemní smlouvy. Je třeba přihlédnout i k tomu, že (jak uvádí žalobce) po dobu, kdy parkoviště žalovaný provozoval, neměl výhrady, které vznáší v tomto řízení, akceptoval situaci, která byla nastavena již dávno předtím, než nájemní smlouvou na provozování parkoviště uzavřel. Existence žalovaným popsaného rozporu mezi záměrem na pronájem a nájemní smlouvou nevede k závěru o neplatnosti nájemní smlouvy pro obcházení zákona (§ 39 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů) podle § 39 obč. zák.

16. Správný je rovněž závěr okresního soudu, že nebyly splněny podmínky pro odstoupení od smlouvy dle ust. § 679 odst. 1 obč. zák., a že nájem zanikl ke dni 31. 12. 2013 na základě výpovědi z nájmu.

17. Není důvodná námitka žalovaného, že platně odstoupil dle § 679 odst. 1 obč. zák., neboť pozemky p. [číslo] [parcelní číslo] v k. ú. [obec] mu byly prokazatelně předány ve stavu nezpůsobilém k užívání smluveným způsobem, neboť neměly smluvenou vlastnost, tzn., že mu objektivně neumožňovaly užívat tyto pozemky pro účely provozování parkoviště.

18. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na již výše uvedené a doplňuje, že bylo prokázáno, že žalovanému muselo být zřejmé, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude moci předmětné pozemky („ [označení parkoviště] [anonymizována dvě slova]“) užívat ke sjednanému účelu. Jeho vůlí bylo uzavřít nájemní smlouvu za podmínek, které byly uvedeny ve zveřejněném záměru, což jednoznačně akceptoval ve svém návrhu na uzavření nájemní smlouvy, a v této listině výslovně prohlásil, že jsou mu známy místní poměry a zvyklosti, jak je parkoviště na [název] provozováno, tzn., že jsou mu známy mimo jiné ty skutečnosti, které nyní využívá účelově k dosažení aplikace ust. § 679 odst. 1 obč. zák. Nelze souhlasit s tím, že by žalovanému byla pronajatá věc předána ve stavu nezpůsobilém ke smluvenému užívání. Smluvené užívání bylo právě v tom rozsahu, jak bylo uvedeno ve zveřejněném záměru a jak ho žalovaný akceptoval ve svém návrhu na uzavření nájemní smlouvy. Odvolací soud poukazuje na to, že pro obecnou nájemní smlouvu podle § 663 a násl. obč. zák., není předepsána písemná forma. Nicméně nájemní smlouva v této věci byla uzavřena v písemné formě, lze přesto říci, že předmět nájmu byl dostatečně identifikován s tím, že při výkladu smluv dle § 35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li v rozporu s jazykovým projevem. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 571/06 ze dne 21. dubna 2009 (a navazující judikaturu), z něhož plyne, že porušením článku 1 Ústavy a článku 36 Listiny základních práv a svobod je formalistický přístup soudu při interpretaci obsahu dohod mezi účastníky bez zjišťování skutečné vůle účastníků těchto dohod a bez zohlednění konkrétních okolností, za nichž byly dohody uzavřeny a poté realizovány.

19. Odvolací soud znovu opakuje, že v nájemní smlouvě je uvedeno, že„ pronajímatel touto smlouvou dle vyhlášeného záměru na pronájem pozemků„ [označení parkoviště] [anonymizována dvě slova]“ č. p.: [číslo] ze dne [datum] - katastrální snímek pronajímá předmět nájmu za podmínek stanovených touto smlouvou nájemci [jméno] [příjmení] a nájemce jej do nájmu za těchto podmínek přijímá. Pod bodem 2. je uvedeno, že nájemce se zavazuje užívat předmět nájmu za účelem podnikání, zejména za účelem provozu parkoviště a s ohledem na jeho obvyklý způsob využívání tak, jak je popsán ve„ Vyhlášení záměru na pronájem pozemků [označení parkoviště] [anonymizována dvě slova]“, jež je jako příloha č. 1 nedílnou součástí této smlouvy. Z uvedeného vyplývá, že vůlí obou stran bylo uzavřít nájemní smlouvu v intencích záměru na pronájem pozemku„ [označení parkoviště] [anonymizována dvě slova]“, přičemž při výkladu vůle obou stran je třeba přihlédnout ke všem právním jednáním, které s tím souvisely, tzn. i k návrhu na uzavření nájemní smlouvy, kterou vypracoval žalovaný, a v níž výslovně prohlásil, že je s místními poměry dobře obeznámen, jeho vůlí bylo přijmout předmět nájmu v takovém rozsahu, v jakém byl obcí k nájmu nabídnut, tzn. jako celek„ [označení parkoviště] [anonymizována dvě slova]“ s tím, že„ bude omezen“ tím, že část pozemku [parcelní číslo] bude užíván jako točna a parkoviště společnosti [právnická osoba] a část pozemku [parcelní číslo] užíván v souvislosti s provozováním občerstvení kiosku [jméno] [příjmení]. Rovněž je třeba přihlédnout i k tomu, že žalovaný musel být seznámen s tím, že na části pozemku [parcelní číslo] se nacházel septik (žumpa) ve prospěch pozemku [parcelní číslo], když současně tento septik je využíván ve prospěch pozemku [parcelní číslo], na kterém stojí budova ve vlastnictví žalovaného. Žalovaný byl rovněž bezesporu seznámen s tím, že pozemek [parcelní číslo] tvoří zelenou plochu mezi pozemky se zpevněnou plochou p. [číslo] které slouží pro dopravní plochu, když pozemek je využitelný jen pro komunikační spojení pozemků dopravních ploch pro zbudovaném schodišti (což je zřejmé i z pohledu na předmětné pozemky v aplikaci Google mapy). Jak plyne z veřejného záměru, účelem toho nebylo pronajmout každý jednotlivý pozemek k tomu, aby žalovaný mohl užívat každý m2 pozemků k provozování parkoviště, ale účelem bylo pronajmout celý prostor jako„ [označení parkoviště] [anonymizována dvě slova]“ s tím, že každému zájemci o uzavření nájemní smlouvy bylo z nabídky zřejmé, že musí akceptovat omezení stanovené obcí. Z provedeného dokazování jednoznačně plyne, že žalovaný byl seznámen s místními poměry, přesně věděl, v jakém rozsahu obec nabízí k nájmu předmětné parkoviště a za jakých podmínek, a tyto podmínky akceptoval. Nelze dospět k závěru, že žalovanému byla pronajatá věc předána ve stavu nezpůsobilém ke smluvenému nebo obvyklému užívání ve smyslu ust. § 679 odst. 1 obč. zák. Takový výklad by byl příliš formalistický a zejména účelový ve prospěch žalovaného. Žalovanému proto nesvědčilo právo na odstoupení od smlouvy ve smyslu § 679 odst. 1 obč. zák.

20. Jelikož žádná z námitek žalovaného nebyla důvodná, odvolací soud rozsudek okresního soudu dle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení a výroku o zaplacení soudního poplatku v odstavci III. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění okresního soudu.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. V daném případě má za to, že žalobci náleží náhrada nákladů řízení, neboť se jedná o účastníka, u kterého nelze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (viz II. ÚS 376/12). Obec Karlova Studánka má necelých 200 obyvatel, z internetových stránek obce lze vyčíst, že aparát pro starostku a místostarostku tvoří ekonomka a referentka, žádný odbor působící v obci není uveden. Odvolací soud proto přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení za právní zastoupení, a to za 2 úkony právní služby po 13.820 Kč (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu), náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za oba úkony po 300 Kč, náhradu cestovného za cestu advokáta k soudnímu jednání 24. 2. 2022 ze [obec] do [obec] a zpět v celkové výši 2.809 Kč (vzdálenost celkem 320 km, spotřeba 5,1 l na 100 km, cena pohonných hmot dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve výši 37,10 Kč za 1 l benzínu a sazba základní náhrady dle citované vyhlášky 4,70 Kč km), k tomu 21% DPH ve výši 6.520 Kč, tj. celkem 37.569 Kč. Dále byla žalobci přiznána náhrada cestovného za cestu starostky žalobce k jednání odvolacího soudu osobním vozidlem [označení vozidla] [příjmení] [registrační značka] za cestu z [obec] do [obec] a zpět (vzdálenost celkem 202,8 km, spotřeba 6,51 l na 100 km, cena pohonných hmot 37,10 Kč dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. a sazba základní náhrady 4,70 Kč km, dle stejné vyhlášky), tj. celkem 2.142 Kč.

22. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení dle § 149 odst. 1 o. s. ř. advokátce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř.