57 Co 13/2025 - 92

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o poskytnutí řádného vyúčtování služeb k bytu za rok 2021 a smluvní pokutě k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2024, č. j. 19 C 14/2023-69 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 17 950 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud napadeným rozsudkem z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal určení, aby žalovaná byla povinna vydat mu řádné vyúčtování služeb za rok 2021 k bytu č. [hodnota] nacházejícího se ve 3. nadzemním podlaží bytového domu č. p. [adresa] (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 17 950 Kč (výrok II) a konečně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 12 826 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně.

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož je žalovaná vlastníkem bytu č. [hodnota] nacházejícím se ve 3. nadzemním podlaží bytového domu č. p. [adresa] (dále jen „byt“), žalovaný byl v roce 2021 nájemcem tohoto bytu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2022, č. j. [insolvenční spisová značka], byl zjištěn úpadek žalobce a povoleno řešení úpadku oddlužením. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2022, č. j. [insolvenční spisová značka], bylo schváleno oddlužení žalobce plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Žaloba ve věci byla podána u soudu dne 8. 11. 2022, přitom aktivní stanovisko insolvenčního správce k podané žalobě v řízení zcela absentuje.

3. Zjištěný skutkový stav okresní soud podřadil pod § 246, 249 a 408 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, s tím, že žalobce není aktivně legitimován k podání předmětné žaloby, neboť dne 2. 6. 2022 byl zjištěn úpadek žalobce a bylo povoleno oddlužení, dne 5. 12. 2022 bylo schváleno oddlužení žalobce plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Okamžikem povolení řešení úpadku oddlužením přešlo na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou, a dlužník (žalobce) tedy tímto okamžikem pozbyl legitimaci k podání žaloby.

4. Proti výrokům II a III tohoto rozsudku podal odvolání žalobce a domáhal se změny napadených výroků tak, aby žalovaná byla zavázána zaplatit mu žalovanou částku, jakož i náklady řízení. Má za to, že je ve věci aktivně legitimován, pokud se obracel na insolvenčního správce, bylo mu sděleno, že jde o jeho osobní spor. Současně má za důvodný i svůj nárok na pokutu za pozdní dodání vyúčtování služeb za rok 2021, když žalovaná mu toto doručila opožděně (až v průběhu tohoto řízení dne 24. 4. 2023). Argumenty žalované, že by bylo nespravedlivé po ní požadovat splnění povinnosti předložit řádné vyúčtování, nemohou být důvodné. V roce 2021 ještě nebyl v insolvenci. Informace o ní si žalovaná mohla zjistit ve veřejně dostupném insolvenčním rejstříku a pokud tak neučinila a nepřihlásila své pohledávky proti žalobci do insolvenčního řízení, sama se připravila o možnost uspokojení těchto pohledávek. Není rovněž pravdou, že by neměl v úmyslu uhradit dluh na nájemném a předchozích vyúčtováních, pro insolvenci takto ani činit nemohl. Tvrzení žalované o tom, že sám porušil povinnosti nájemce tím, že nenahlásil pronajímateli změnu v počtu osob v bytě, je pouhou spekulací, když žádná další osoba v bytě nepřebývala. Není ani podstatné, zda v žádosti o čerpání dávky na bydlení uváděl nepravdivé informace. Není pravdou, že při podání návrhu na oddlužení jednal nepoctivě.

5. Žalovaná v rámci vyjádření k odvolání uvedla, že pohledávka žalobce existovala již v době schválení oddlužení a spadá tak do majetkové podstaty, pročež žalobce v řízení není aktivně legitimován. Navíc byly splněny podmínky pro aplikaci § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon o službách“), neboť žalobce znal obsah nedoručeného vyúčtování, když věděl, že je záporné a převážná část tohoto dluhu je tvořena dluhem na předchozích vyúčtováních služeb za dobu, kdy byl ještě sám vlastníkem bytu, pouze 1 200 Kč z celkových cca 44 000 Kč byl čistý nedoplatek za rok 2021. Vedle toho dlužil i velkou částku na nájmu. Žalovaná v této situaci věděla, že žalobce jí neuhradí na vyúčtování ničeho a nebylo by tedy spravedlivé po ní požadovat doručení vyúčtování, na které by nebylo reagováno úhradou dluhu. Žalobce jedná i v rozporu s dobrými mravy, když za účelem získání prospěchu využívá všemožných zákonných institutů.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Žalobce se žalobou, doručenou soudu dne 8. 11. 2022, domáhal po žalované zaplacení pokuty 17 950 Kč za dobu od 1. 5. 2022 do 24. 4. 2023, tj. za 359 dnů, za porušení povinnosti doručit mu řádné vyúčtování za služby spojené s užíváním bytu za rok 2021, který měl od žalované v nájmu.

8. Procesní obrana žalované byla vybudována na argumentaci, že k nesplnění lhůty došlo právě zaviněním žalobce, který byl v prodlení s úhradou nájemného, ve vyúčtování služeb byl vykázán vysoký nedoplatek a s ohledem na jeho dosavadní chování (kdy neuhradil ani dluhy vyplývající z předchozích vyúčtování) byla zjevná jeho neochota a neschopnost dluhy hradit, pročež by bylo i nespravedlivé smluvní pokutu v tomto případě požadovat. Vedle toho měla za to, že žalobce porušil svým jednáním dobré mravy a zjevně zneužívá svá práva, pročež i z těchto důvodů není možno mu nárok přiznat. Konečně pak v řízení uplatnila kompenzační námitku a navrhovala případnou pohledávku žalobce započíst na svoje řádně specifikované pohledávky.

9. Odvolací soud v prvé řadě uvádí, že zákonná koncentrace (§ 118b o. s. ř.) v posuzované věci nenastala, neboť první jednání lze pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., což se nestalo; soud prvního stupně neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sb. rozh. obč., kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a protože došlo ke koncentraci v podobě neúplné apelace, postupoval soud v tomto režimu.

10. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011]; zejména lze zdůraznit okolnosti, na něž bylo navázáno právní posouzení o vlastnictví bytu č. [hodnota] žalovanou, k existenci nájemního vztahu v roce 2021 k tomuto bytu mezi žalobcem a žalovanou, jakož i k tomu, že žalovaná žalobci poprvé doručila vyúčtování služeb k předmětnému bytu za rok 2021 dne 24. 4. 2023.

11. Odvolací soud však nesouhlasí s právním závěrem okresního soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobce k podání předmětné žaloby, když má naopak za to, že žalobce je takto legitimován k uplatnění daného nároku, a to jak za období před schválením oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, tak za období po schválení oddlužení, a to z níže uvedených důvodů.

12. S ohledem na skutečnost, že ke dni 2. 6. 2022 byl zjištěn úpadek žalobce jako dlužníka a dne 5. 12. 2022 bylo insolvenčním soudem schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, je nutno uplatněnou pohledávku rozdělit na nárok na zaplacení smluvní pokuty za dobu do 4. 12. 2022 (v tomto případě jde o majetek – splatnou pohledávku dlužníka, která měla být zahrnuta do majetkové podstaty) a za dobu od 5. 12. 2022, tj. od schválení oddlužení (tato část pohledávky nepatří do majetkové podstaty, neboť jde o pohledávku nově vzniklou, na kterou se insolvenční řízení nevztahuje, dispoziční oprávnění k ní má po celou dobu dlužník, který je i osobou aktivně legitimovanou k vymáhání této pohledávky).

13. Obecně platí, že při oddlužení je dlužník osobou s dispozičním oprávněním v době od zahájení insolvenčního řízení (bez ohledu na to, zda je insolvenční řízení zahájeno na návrh dlužníka nebo věřitele) do rozhodnutí o úpadku a také v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Na tom nic nemění ani to, že nejpozději v rozhodnutí o úpadku insolvenční soud ustanoví insolvenčního správce. V případě, že má dlužník dispoziční oprávnění, nejsou tím dotčena omezení, která dlužníku ukládá zákon nebo rozhodnutí insolvenčního soudu. Zákonná omezení jsou uložena dlužníkovi obecně především v § 111 insolvenčního zákona. Od povolení oddlužení je obecně osobou s dispozičním oprávněním dlužník. Uplatní se však dále pravidla zakotvená v § 408 a § 409 insolvenčního zákona dle způsobu oddlužení, tedy dle toho, zda se jedná o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty či oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

14. Při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty jsou pohledávky nezajištěných věřitelů uspokojovány kombinací prodeje určeného majetku z majetkové podstaty a měsíčních splátek z příjmů dlužníka. Specifikem tohoto způsobu oddlužení je, že se nepředpokládá, že v jeho rámci dojde ke zpeněžení veškerého majetku majetkové podstaty, neboť v tomto způsobu řešení úpadku je kladena ochrana na dlužníkovo obydlí, které se v oddlužení ve formě plnění splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty za určitých podmínek nebude zpeněžovat; dlužník rovněž nebude povinen vydat majetek, pokud by se jeho zpeněžením podle zprávy pro oddlužení nedosáhlo uspokojení věřitelů, či majetek nepatřící do majetkové podstaty. Pro zpeněžení se přitom přiměřeně užijí pravidla pro zpeněžení majetkové podstaty, respektive pro konkurs, stanovená v § 408 odst. 1 insolvenčního zákona. Oddlužení zpeněžením zde postihuje jen majetek, který patřil do majetkové podstaty v době účinnosti schválení oddlužení. Výchozím pro posouzení, jaký majetek takto majetkovou podstatu konkrétně tvoří, bude soupis majetku sestavený insolvenčním správcem na základě seznamu majetku předloženého dlužníkem. Ve vztahu k takto vymezené majetkové podstatě, resp. majetku, který ji tvoří, nastávají dnem zveřejnění usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty účinky jako při prohlášení konkursu. To mimo jiné znamená, že v zásadě výhradní dispoziční oprávnění k tomuto majetku má od zmíněného okamžiku insolvenční správce (§ 408 odst. 1 ve spojení s § 246 odst. 1 insolvenčního zákona).

15. Promítnuto na danou věc, pokud jde o část nároku na pokutu splatnou do dne schválení oddlužení, pak tato správně měla být zahrnuta do majetkové podstaty, jedná se o tzv. neuvedený majetek dle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona a dispoziční oprávnění ve vztahu k němu má insolvenční správce (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sen. zn. 29 NSČR 33/2016 nebo ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 29 ICdo 88/2019). Z tohoto pohledu je pak nutno aplikovat i § 263 a 264 insolvenčního zákona a vycházet z toho, že řízení v této části týkající se majetkové podstaty bylo ze zákona přerušeno a pokračovat v něm bylo možno pouze, budou-li splněny předpoklady dané § 264 insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že na výzvu odvolacího soudu insolvenční správce nenavrhl pokračování v daném řízení, ale následně tak k výzvě soudu učinil žalobce jako insolvenční dlužník, bylo možno pokračovat v řízení i ohledně části pohledávky na zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 900 Kč za dobu od 1. 5. 2022 do 4. 12. 2022, tedy do dne schválení oddlužení na majetek dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, a i v této části nároku byl žalobce jako insolvenční dlužník aktivně legitimován.

16. Podle § 7 odst. 1 zákona o službách ve znění účinném do 31. 12. 2022, není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období.

17. Podle § 13 zákona o službách ve znění účinném do 31. 12. 2022, jestliže poskytovatel služeb nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost stanovenou tímto zákonem, zejména nesplní-li příjemce služeb povinnost oznámit změnu počtu osob, nebo nedoručí-li poskytovatel služeb včas vyúčtování nebo nesplní povinnosti spojené s právem příjemce služeb nahlížet do podkladů k vyúčtování a povinnosti spojené s vypořádáním námitek, je povinen zaplatit druhé straně pokutu, ledaže by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany.

18. Z citovaných ustanovení jednoznačně vyplývá zákonná povinnost poskytovatele služeb vyúčtovat příjemci služeb skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vždy za zúčtovací období, není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, jakož i vyúčtování doručit příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období. Pokud by poskytovatel služby nedoručil ve stanovené lhůtě příjemci služby vyúčtování, může se příjemce služeb této nepeněžité povinnosti domáhat žalobou a soud pak rozhodne o povinnosti poskytovatele služby provést a doručit vyúčtování v dodatečné lhůtě; právo domáhat se vyúčtování záloh na služby (a tomu odpovídající povinnost služby vyúčtovat) se promlčuje v tříleté promlčecí době.

19. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018, podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně provedeno a nájemce s ním byl seznámen, nebylo-li řádné (v souladu se smlouvou a předpisy jej regulujícími), povinnost provést je nadále trvá. Není-li vyúčtování služeb věcně správné, trvá nejen povinnost poskytovatele vyúčtování provést (řádně), nýbrž (a to právě v důsledku nesplnění uvedené povinnosti) nenastala ani splatnost nedoplatku (popřípadě přeplatku) plynoucího z vyúčtování.

20. Sankcí za nesplnění povinnosti dodat příjemci služeb řádné vyúčtování těchto služeb je pokuta zakotvená v § 13 zákona o službách, v němž je obecně penalizováno prodlení s povinnostmi s nepeněžitým plněním stanoveným tímto zákonem, a to obou smluvních stran. Podle tohoto ustanovení nárok na zaplacení pokuty vzniká již samotným uplynutím lhůty stanovené pro splnění předepsané povinnosti. Doručí-li poskytovatel služeb vyúčtování po lhůtě, je příjemce služeb oprávněn požadovat pokutu za každý den prodlení. V rozsudku ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019, Nejvyšší soud konstatoval, že tato pokuta je pokutou stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem; proto se na ni použijí ustanovení o smluvní pokutě obsažená v § 2048 až 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Jde tedy o jeden z případů pokuty stanovené pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem ve smyslu § 2052 o. z., což má za důsledek mimo jiné i to, že věřitel může penále požadovat bez ohledu na to, zda mu porušením povinnosti vznikla škoda (§ 2048 o. z.) a zaplacení penále nezbavuje dlužníka povinnosti splnit hlavní povinnost (§ 2049 o. z.).

21. Zprostit se povinnosti zaplatit pokutu se ve smyslu § 13 zákona o službách může poskytovatel služeb jen tehdy, jestliže prokáže, že by splnění povinnosti vyúčtovat služby ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo že k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany.

22. Zákonem předpokládaný korektiv spravedlnosti se použije v životních situacích, kdy existují objektivní okolnosti (překážky), které povinné straně bránily povinnost splnit (např. nemoc, přírodní katastrofa apod.).

23. Korektiv nesplnění lhůty zaviněním druhé strany pak dopadá např. na případy, kdy vlastník jednotky/člen družstva, který je zároveň členem statutárního orgánu, po poskytovateli služeb požadoval pokutu za pozdní doručení vyúčtování, ačkoli jako člen statutárního orgánu měl zajistit jeho včasnost. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2178/2020, jednání lze považovat za zaviněné, můžeme-li je jednajícímu osobně vytknout. Tato výtka se zakládá na tom, že jednající v dané situaci měl a také mohl jednat jinak. Vyskytuje se přitom ve dvou formách – v podobě úmyslu a nedbalosti. Základními prvky vytknutí zavinění jsou tedy svoboda ve smyslu možnosti jiného jednání a nedodržení příkazu jednat. Nejde však o příkaz jednat, který se obrací vůči každému a jehož porušení má za následek protiprávnost, nýbrž jde o příkaz, který se váže vždy k určitému subjektu a který je založen buď na jeho osobních, nebo na jeho typových znalostech a schopnostech. Zavinění lze druhé osobě vytknout, pokud jednající osoba v dané situaci měla a také mohla jednat jinak, nicméně buď úmyslně, nebo z nedbalosti tak neučinila.

24. V dané věci žalovaná poukazovala v rámci své procesní obrany právě na to, že ve smyslu § 13 zákona o službách by bylo nespravedlivé žádat po ní splnění povinností dodat žalobci vyúčtování služeb za rok 2021 v zákonem stanovené lhůtě, neboť k nesplnění této lhůty došlo právě zaviněním žalobce. Konkrétně pak uváděla, že zavinění na straně žalobce spočívalo v tom, že tento byl v prodlení s úhradou nájemného, ve vyúčtování služeb byl vykázán vysoký nedoplatek a s ohledem na jeho dosavadní chování (kdy neuhradil ani dluhy vyplývající z předchozích vyúčtování) byla zjevná jeho neochota a neschopnost dluhy hradit, pročež by bylo nespravedlivé smluvní pokutu v tomto případě požadovat. S ohledem na výše uvedený výklad § 13 zákona o službách však tato tvrzení žalované nemohou naplnit hypotézu dané právní normy a nemohou tedy vést k vyslovení závěru, že žalobci nárok na pokutu nevznikl. Tvrzené důvody totiž není možno vyhodnotit jako zavinění žalobce a vytknout mu, že pokud by se v dané situaci choval jinak, tj. dostatečně dbale nebo neúmyslně (tj. platil řádně a včas veškeré platby spojené s užíváním předmětného bytu), žalované by nic nebránilo vystavit řádné vyúčtování, neboť chování žalobce v tomto případě nemohlo nijak ovlivnit tuto zákonnou povinnost žalované, resp. i přes toto chování žalobce žalované nic nebránilo vyúčtování vystavit. Stejně tak žalovaná netvrdila, že v době, kdy měla vyúčtování vystavit, nastaly takové objektivní skutečnosti, které ji bránily ve vystavení vyúčtování a pro které by bylo nespravedlivé po ní splnění této zákonné povinnosti žádat.

25. Jak dovodil Nejvyšší soud např. ve svých rozsudcích ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, nebo ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019, i přes tyto dvě zákonem stanovené výjimky, v obecné rovině není vyloučena při posuzování vzniku nároku na pokutu dle § 13 zákona o službách i aplikace korektivu dobrých mravů ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. a § 8 o. z., neboť tato ustanovení jsou ustanoveními obecnými pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku. V rozsudku ze dne 10. 5. 202, sp. zn. 26 Cdo 743/2021, výslovně konstatoval, že jde o postup výjimečný.

26. Pokud tedy nebyly splněny předpoklady, za kterých by nedošlo ke vzniku nároku na pokutu dle § 13 zákona o službách, odvolací soud ve smyslu shora uvedené judikatury dále posuzoval, zda je na daný případ možno aplikovat § 2 odst. 3 o. z. a § 8 o. z., nicméně dospěl k závěru, že ani podle těchto ustanovení nelze nárok na pokutu nepřiznat.

27. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

28. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

29. K otázce dobrých mravů a zneužití práva ve vztahu k pokutě podle zákona o službách se již opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutím i Nejvyšší soud. V rozsudku ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019, vysvětlil, že zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud při aplikaci tohoto korektivu vycházet, proto vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě závisí na úvaze soudu. Uplatnění nároku na pokutu však není možno považovat za zjevné zneužití práva jen z důvodu nepřiměřené výše pokuty ve vztahu k výši vzniklé škody, ale nepřiměřeně vysoká pokuta může být důvodem k použití moderačního práva podle § 2051 o. z. Jako právně významně okolnosti je nutno v tomto směru zohlednit i to, že výše pokuty je výsledkem dlouhodobého prodlení žalované se splněním povinnosti, přitom žalovaná netvrdila a neprokázala žádný relevantní důvod, pro který vyúčtování po tak dlouhou dobu neprovedla, a učinila jej až poté, co k tomu byla žalobcem vyzvána, aniž by bylo povinností nájemce vyzývat pronajímatele k provedení vyúčtování.

30. V rozsudku ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 743/2021, Nejvyšší soud dále vyslovil, že uplatnění nároku na pokutu není možno považovat za zjevné zneužití práva jen na základě poměřování závažnosti porušování vzájemných povinností účastníků řízení.

31. V rozsudku ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2088/2022, Nejvyšší soud uvedl, že povinnost včas vyúčtovat stanovené zálohy na služby není nijak podmíněna splněním (nepeněžitých) povinností, které zákon o službách naopak ukládá příjemci služeb. Neoznámí-li tak příjemce služeb poskytovateli služeb písemně, že v jeho domácnosti došlo ke změně počtu osob rozhodných pro rozúčtování služeb (narození dětí), poruší sice sám nepeněžitou povinnost, kterou mu stanoví zákon (§ 12) a vznikne mu povinnost případně zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona, avšak na povinnost poskytovatele služeb vyúčtovat skutečnou výši nákladů a záloh na služby (§ 7) to žádný vliv nemá. Kdyby se však posléze ukázalo, že vyúčtování nebylo řádné, protože započítalo chybný počet osob rozhodných pro vyúčtování služeb, nepochybně by mu nevznikla povinnost zaplatit pokutu, neboť k nesprávnému (a tedy nikoliv řádnému a včasnému) vyúčtování došlo zaviněním příjemce služeb (který nesplnil svou povinnost).

32. V rozsudku NS ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023, Nejvyšší soud konstatoval, že povinnosti provést vyúčtování stanovených záloh nezbavuje žalovaného ani skutečnost, že žalobce sám dlouhodobě tyto zálohy na služby neplatí řádně. Dlouhodobé prodlení s placením záloh však lze přičíst žalobci k tíži při úvaze o moderaci výše pokuty podle § 13 zákona o službách.

33. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 1594/2024, pak tento soud shledal, že pokud obecné soudy zvážily přátelský vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, kvůli kterému vedlejší účastnice pronajímala stěžovatelce jednotku za mimořádně nízké nájemné, dále jí pomáhala taktéž získávat sociální dávky, a stěžovatelka se začala vyúčtování domáhat až ve chvíli, kdy probíhalo řízení o vyklizení, a to za 4 roky zpětně, aniž by předtím toto vyúčtování kdykoli požadovala, přitom sama stěžovatelka dlužila vedlejší účastnici nájemné za čtyři měsíce roku 2017, které však vedlejší účastnice nevymáhala, pak souhrn těchto (a dalších) okolností mohl být podkladem pro označení podání žaloby za zjevné zneužití práva rozporného s dobrými mravy a závěr o rozporu požadavku na zaplacení pokuty s dobrými mravy v této věci nevykazoval znaky svévole.

34. V tomto řízení žalovaná založila svoje tvrzení o porušení dobrých mravů žalobcem a zjevném zneužití jeho práv na tom, že žalobce 1) porušil svoji povinnost oznámit pronajímateli změnu v počtu osob užívajících byt a byl by tak sám povinen platit smluvní pokutu žalované, 2) čerpal dávky na bydlení a v žádosti o dávky zamlčel spolužijící osobu, 3) jednal nepoctivě při podání návrhu na povolení oddlužení, když záměrně snížil svoje příjmy, 4) žalovaná by byla povinna zaplatit žalobci smluvní pokutu, ačkoli sám žalobce se dopustil vůči žalované jednání zakládajícího jí nárok na stejnou smluvní pokutu (neoznámil změnu v počtu osob), dlužil jí za nájem a neměl v úmyslu nedoplatek doplatit, což by znamenalo nepřijatelné důsledky v majetkové sféře žalované.

35. Ve vztahu k tvrzení pod bodem 1) je nutno uvést, i s ohledem na výše citovanou judikaturu, že povinnost žalované dodat řádné vyúčtování není podmíněna splněním nepeněžité povinnosti, kterou zákon o službách ukládá nájemci jako příjemci služeb, spočívající v tom, že je povinen oznámit změnu v počtu osob žijících v bytě. Navíc tvrzení žalované nebyla vystavěna na tom, že právě proto nemohla řádné vyúčtování vystavit nebo že již vystavené vyúčtování v důsledku tohoto porušení povinnosti žalobce nebylo řádné. Pokud žalovaná zjistila takovéto porušení povinností na straně příjemce služeb, nic jí nebránilo uplatnit proti němu svůj nárok na pokutu a její pasívní jednání při uplatňování svých práv nemůže jít k tíži žalobce. Pokud jde o tvrzení pod bodem 2), má odvolací soud za to, že tyto skutečnosti nemohou být zohledněny při posuzování vzniku nároku na pokutu, neboť to, zda byly žalobci přiznány dávky na bydlení, nijak nesouvisí s nájemním vztahem mezi účastníky, stejně tak jako tvrzení žalované uvedené pod bodem 3). K tomuto bodu je navíc nutno dodat, že dané skutečnosti mohou být zohledněny pouze v insolvenčním řízení, přitom, jak vyplývá z insolvenčního rejstříku žalobce, žalovaná již podala návrh na zrušení schváleného oddlužení jako nepřihlášený věřitel, insolvenční soud však v jednání dlužníka neshledal žádné důvody pro zrušení oddlužení a věc tímto vzal za vyřízenou. Pokud jde o důvody uvedené pod bodem 4), pak žalovaná netvrdila žádné konkrétní nepřijatelné důsledky, které by vyvolal vznik pokuty v její majetkové sféře a v tomto směru nemůže obstát argument, že i ona měla vůči žalobci nárok na pokutu (kterou doposud nikdy neuplatnila, byť tak učinit mohla). Stejně tak skutečnost, že žalobce žalované dlužil a dluží za nájemné a vyúčtování služeb již za předchozí období samo o sobě nemůže vést k nepřiznání jeho práva na pokutu, neboť žalobce nemůže nést odpovědnost za to, že žalovaná není dostatečně bdělá při uplatňování svých práv, když jí nic nebránilo podat pro vzniklé dluhy vůči žalobci žalobu či následně tyto uplatnit přihláškou v insolvenčním řízení.

36. Za situace, kdy v řízení nebylo sporným, že žalovaná žalobci poprvé doručila vyúčtování za rok 2021 až po podání žaloby dne 24. 4. 2023, byť jí k dodání řádného vyúčtování i sám žalobce vyzýval, ačkoliv takovou povinnost neměl, pak mu vznikl nárok na pokutu v požadované výši 17 950 Kč, tj. za 359 dnů prodlení s dodáním vyúčtování služeb za rok 2021 po 50 Kč za každý den prodlení.

37. Odvolací soud si je přitom vědom, že vzhledem k tomu, že daná pokuta, stanovená zákonem o službách, představuje jeden z případů pokuty stanovené pro porušení povinnosti právním předpisem a je tedy možné tuto ve smyslu § 2051 o. z. moderovat (blíže srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2088/2022), k aplikaci ustanovení o snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty nepřistoupil proto, že žalovaná, jako dlužník, za řízení ani návrh na moderaci této pokuty neučinila.

38. Nejvyšší soud přitom ve svých rozsudcích ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 693/2023, konstatoval, že k moderaci smluvní pokuty soud nemůže přistoupit bez návrhu dlužníka. Adresátem návrhu dlužníka na snížení smluvní pokuty podle § 2051 o. z. je soud, a tudíž jde zjevně o procesní úkon, pro jehož posouzení není významné, jak jej účastník označil nebo že vůbec nebyl označen, a ani to, jaký obsah mu účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle jeho obsahu však soudu neumožňuje, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají. Lze tedy uzavřít, že za návrh na snížení smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. lze považovat i takový procesní úkon (námitku) dlužníka (žalovaného), ze kterého je patrné, že se dlužník domáhá (byť i jen částečného) zamítnutí žaloby z důvodu, že má požadovanou smluvní pokutu za nepřiměřenou (popírá přiměřenost její výše). Není nezbytné, aby se dlužník výslovně dožadoval aplikace moderačního oprávnění soudem, tj. aby výslovně navrhoval snížení smluvní pokuty. Naproti tomu prosté popření existence (právního základu) nároku na smluvní pokutu samo o sobě nepostačuje k tomu, aby takový úkon dlužníka mohl být považován za návrh na snížení smluvní pokuty. Pokud z projevu vůle dlužníka (jeho smyslu) nelze současně dovodit výhrady dlužníka k přiměřenosti požadované smluvní pokuty, není soud oprávněn si za účastníka takový obsah úkonu domýšlet, tedy činit z něj závěry, které z jeho obsahu ve skutečnosti nevyplývají. Pro úplnost lze dodat, že dlužníka, který navrhl soudu snížení smluvní pokuty, následně v řízení tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty. Je tedy jeho povinností tvrdit a prokazovat, v čem konkrétně spočívá nepřiměřenost požadované smluvní pokuty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022).

39. Pokud konečně žalovaná v průběhu řízení učinila kompenzační námitku a navrhovala na pohledávku žalobce z titulu pokuty započíst své pohledávky na dlužné nájemné, resp. jejich částí, za 8/2021 ve výši 5 744 Kč, za 9/2021 ve výši 1 944 Kč, za 10/2021 ve výši 4 Kč, za 11/2021 ve výši 4 Kč a za 6/2022 ve výši 10 254 Kč, pak vzhledem k tomu, že usnesením insolvenčního soudu ze dne 2. 6. 2022 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne) bylo rozhodnuto o úpadku žalobce a o způsobu jeho řešení oddlužením, a kdy účinky zjištění úpadku nadále trvají, ve smyslu § 140 insolvenčního zákona není započtení možné, přitom je nerozhodné, že část pohledávky žalované za nájem za 6/2022 ve výši 10 254 Kč byla splatná až dne 20. 6. 2022 (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29 Cdo 3589/2021). Toto by mohlo být přípustné jen tehdy, kdyby žalovaná v zápočtu tvrzené pohledávky za žalobcem přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, což neučinila. A pokud by zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny do schválení oddlužení, bylo by možné podle § 140 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele při nájmu bytu na jistotu dle § 2254 o. z., o takovou situaci se však v daném případě nejedná.

40. Veden těmito důvody proto odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadeném výroku II ve smyslu 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a nově rozhodl tak, že žalobě v tomto rozsahu vyhověl.

41. Dle § 224 odst. 2 o. s. ř. bylo znovu rozhodnuto o nákladech řízení před okresním soudem, a to s ohledem na úspěch žalobce ve věci v souladu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce přitom uplatnil nárok na náhradu nákladů pouze v podobě zaplaceného soudního poplatku 3 000 Kč za podanou žalobu, proto byla žalovaná zavázána zaplatit mu tuto částku.

42. Stejně tak i výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když i v řízení před soudem odvolacím byl žalobce plně úspěšný. I v této části soudního řízení jsou jeho celkové náklady představovány toliko zaplaceným soudním poplatkem 1 000 Kč, když ve zbytku se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

43. Žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když důvody pro povolení splátek, případně pro poskytnutí lhůty delší, nebyly odvolacím soudem v této věci shledány, resp. nebyly ani tvrzeny.