57 Co 134/2025 - 101

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň Mgr. Daniely Teterové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozený dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] o zaplacení 7 260,62 Kč s příslušenstvím, 10 127,51 Kč s příslušenstvím a 11 200 Kč k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 2. 2025, č. j. 109 C 15/2024-45 takto:

Výrok

I. Odvolání žalobkyně do části výroku III rozsudku okresního soudu, kterým byla žalovanému 1 uložena povinnost zaplatit žalobkyni 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 200 Kč od 3. 10. 2023 do zaplacení, se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se v části výroku III, kterým byla žaloba vůči žalovanému 1 do částky 11 200 Kč zamítnuta, mění tak, že žalovaný 1 je povinen zaplatit žalobkyni 11 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný 1 je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně 2 282,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta se sídlem [adresa].

IV. Ve výroku IV rozsudku okresního soudu ve vztahu k žalovanému 2 se rozsudek mění tak, že žalovaný 2 je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně 599,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta se sídlem [adresa].

V. Žalovaný 1 je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 913 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 7 260,62 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 578,74 Kč od 26. 5. 2023 do 6. 6. 2023 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 260,62 Kč od 7. 6. 2023 do zaplacení (výrok I), žalovanému 1 uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 927,51 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 927,51 Kč od 3. 10. 2023 do zaplacení (výrok II), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobu, aby žalovaný 1 byl povinen zaplatit žalobkyni částku 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 200 Kč od 3. 10. 2023 do zaplacení a částku 11 200 Kč, zamítl (výrok III). Žalovaným dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 865 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok IV).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, že žalobkyně a žalovaný 1 dne [datum] uzavřeli smlouvu na dodávku elektřiny pro domácnost, a to k odběrnému místu na adrese [adresa], na dobu 30 měsíců s možností automatické prolongace, ve které si v části nadepsané „SMLUVNÍ SANKCE“ ujednali smluvní pokutu ve výši 800 Kč měsíčně za každý kalendářní měsíc i jeho část po dni ukončení dodávky komodity od žalobkyně do konce trvání smlouvy. Pro případ prodlení delší 10 dnů s jakoukoliv platbou byla mezi stranami rovněž sjednána smluvní pokuta ve výši 100 Kč za každý případ. Ujednání o smluvních pokutách, které jsou předmětem řízení, jsou zařazeny v oddíle nazvaném „SMLUVNÍ SANKCE“, v jehož rámci je v nečleněném souvislém textu popsán mechanismus uplatňování různých smluvních pokut, které byly sjednány pouze na straně žalovaného 1 ve prospěch žalobkyně. Žalovaný 1 neuhradil za odběr elektřiny za období 17. 5. 2022 do 18. 11. 2022 částku 7 260,62 Kč (faktura č. [hodnota]). Dále žalovaný 1 neuhradil za odběr elektřiny za období od 19. 11. 2022 do 31. 8. 2023 částku 10 127,51 Kč, když v této částce je zahrnuta rovněž smluvní pokuta za pozdní platbu ve výši 200 Kč. Žalobkyně od smlouvy odstoupila z důvodu nehrazení pohledávek spojených s dodávkou elektřiny a vyúčtovala žalovanému 1 smluvní pokutu za ukončení smlouvy před uplynutím sjednané doby za 14 měsíců, tj. od 31. 8. 2023 do 17. 11. 2024 ve výši 11 200 Kč (14 x 800 Kč). Dne 11. 5. 2023 se žalobkyně a žalovaný 1 dohodli, že žalovaný 1 uznává svůj dluh z faktury č. [hodnota] co do důvodu a výše a zavazuje se jej zaplatit ve třech splátkách pod ztrátou výhody splátek. Dne 15. 2. 2023 se žalobkyně a žalovaný 2 dohodli, že žalovaný 2 přistupuje zcela a bez výhrad k závazku žalovaného 1 z vyúčtování pod č. [hodnota], který uznal co do důvodu a výše a zavázal se jej zaplatit ve splátkách.

3. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 1810 a násl. a dále dle § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru (ve vztahu k výroku III rozsudku), že nárok na zaplacení smluvní pokuty za předčasné ukončení smlouvy ve výši 11 200 Kč a 200 Kč s příslušenstvím není důvodný. Zdůraznil, že smluvní pokuta je zakotvena pouze pro případ porušení povinnosti žalovaného 1. Žalobkyně není pro obdobné porušení sankcionována. Smluvní ujednání obsahující smluvní pokutu nebylo individuálně sjednáno. Ujednání o smluvní pokutě není psáno srozumitelným jazykem, jsou použity komplikované větné stavby a dlouhá souvětí, je nepřehledné, neumožňuje snadnou orientaci v textu. Po obsahové stránce je těžko srozumitelné osobě průměrného rozumu a průměrnému spotřebiteli. Žalobkyně nejednala ve vztahu k spotřebiteli poctivě. Posuzované smluvní ujednání zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalovaného 1 a tato nerovnováha je v rozporu s požadavkem přiměřenosti, k takovému jednání se nepřihlíží (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 57 Co 414/2019).

4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Rozsudek napadla toliko ve výrocích III a IV a domáhala se jejich změny. Předně soudu prvního stupně vytkla, že na základě provedených důkazů učinil nesprávná skutková zjištění o neexistenci vzájemného závazku smluvních stran a v návaznosti na to učinil nesprávné závěry ohledně posouzení významné ne/rovnováhy vzájemných práv a povinností. Není správný závěr soudu prvního stupně o tom, že smluvní pokuty byly sjednány pouze na straně žalovaného 1, tedy na straně spotřebitele, když přímo v části smlouvy nazvané „SMLUVNÍ SANKCE“, je sjednána smluvní pokuta i pro žalobkyni: „innogy je povinna uhradit Zákazníkovi se splat. 30 dnů od doručení výzvy pokutu 3 000 Kč, pokud z důvodu výhradně na její straně: (i) neprovede změnu dodatele/nezahájí dodávku dle Smlouvy, (ii) dojde k přerušení dodávky do OM Zákazníka na základě její neoprávněné žádosti, a dále pokutu 100 Kč v případě prodlení více než 10 dní s vrácením přeplatku nad 500 Kč…“. Současná smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny obsahuje precizované ujednání o smluvní pokutě, které je přehlednější, je zřetelně označeno v oddíle výslovně nazvaném „SMLUVNÍ SANKCE“, a vedle již zmíněné veřejnoprávní regulace jí stanovených sankcí k tíži žalobkyně přináší též reciproční smluvní pokuty k utvrzení závazků žalovaného 1. Zdůraznila, že smluvní strany si ujednaly smluvní pokutu zahrnující případnou náhradu škody vzniklou vydáním pro zákazníka nasmlouvaného množství elektřiny ve výši 800 Kč za každý kalendářní měsíc (jeho část) následující po dni ukončení dodávky do konce doby trvání smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě je přitom integrální součástí Smlouvy a není určeno odkazem na doložku v obchodních podmínkách. Smlouva začíná základním vzájemným závazkem dodat elektřinu, zajistit související služby v elektroenergetice a zaplatit za dodávku a související služby cenu, ve svém druhém odstavci odkazuje na obchodní podmínky, které jsou součástí smlouvy, následuje ujednání o způsobu uzavření smlouvy, trvání smlouvy, cenových podmínkách, tedy ujednáními, které jsou pro smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny esenciální. V další části smlouvy nazvané „SMLUVNÍ SANKCE“ se nachází ujednání o souvisejících povinnostech zákazníka, např. poskytnout součinnost a ujednání o smluvních pokutách, včetně způsobů, jak se může zákazník povinnosti uhradit smluvní pokutu zprostit. Ujednání o smluvní pokutě je zcela srozumitelné v tom smyslu, že v případě nedodržení doby trvání smlouvy z důvodů na straně zákazníka, bude žalobkyně požadovat uhrazení smluvní pokuty. Pro zhodnocení, které ujednání je zakázané, je třeba posoudit nejen, jestli smluvní ujednání zakládá nerovnováhu, jak učinil soud prvního stupně, byť nesprávně, ale také, zda je tato nerovnováha v rozporu s požadavkem přiměřenosti a zda je nerovnováha významná. Tyto kroky soud prvního stupně neučinil, nevážil vzájemná práva, povinnosti stran a sjednané sankce, nezabýval se přiměřeností takových ujednání ani otázkou, jaký je jejich účel, a neřešil ani otázku, zda případná nerovnováha práv je významná. Vážíme-li vzájemná práva a povinnosti, nelze nepochybně pominout také výši smluvní pokuty (800 Kč/měsíc) a výši utvrzované povinnosti (hodnotu plnění). Ze smlouvy plyne, že mezi stranami byla sjednána měsíční záloha ve výši 1 450 Kč. Žalovaný 1 by tak za dalších 14 měsíců trvání smlouvy zaplatil na zálohových platbách 20 300 Kč. I při tomto porovnání vzájemných závazků stran je zjevné, že smluvní pokuta nemůže zdaleka naplňovat kritérium nepřiměřenosti a významné nerovnováhy práv nebo povinností stran ke škodě spotřebitele (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007). I smluvní pokutu převyšující několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně by bylo možné považovat za přiměřenou, a tudíž v souladu s dobrými mravy (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2247/99 dne 26. 7. 2000 a sp. zn. 33 Odo 204/2001 ze dne 9. 8. 2001). Nárok žalobkyně na smluvní pokutu tak byl založen nepoctivým a protiprávním jednáním žalovaného 1. Rozhodnutí soudu prvního stupně ve svém důsledku chrání nepoctivé jednání žalovaného 1, když upírá žalobkyni právo se proti takovému jednání přiměřeně chránit. Žalobkyně rovněž odkázala na judikaturu odvolacího soudu, který rozhodoval v poslední době obdobné věci, a to rozhodnutí sp. zn. 57 Co 107/2024 a sp. zn. 16 Co 107/2024.

5. Žalovaní se k odvolání nevyjádřili.

6. Z podnětu podaného odvolání se odvolací soud zabýval nejprve přípustností odvolání a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně do výroku III rozsudku okresního soudu do 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 200 Kč od 3. 10. 2023 do zaplacení není přípustné.

7. V daném případě bylo řízení před soudem prvního stupně vedeno ohledně několika samostatných nároků žalobkyně, a to jednak vůči oběma žalovaným ve výši 7 260,62 Kč s příslušenstvím, a dále pak vůči žalovanému 1 ve výši 21 327,51 Kč, což představuje 9 927,51 Kč s příslušenstvím (tyto částky z titulu dlužných částek za odebranou elektřinu pro domácnost, když žalovaný 2 k dluhu ve výši 7 260,62 Kč s příslušenstvím přistoupil), 200 Kč s příslušenstvím a 11 200 Kč (z titulu smluvní pokuty). Předmětem odvolání jsou pouze dva zcela samostatné nároky žalobkyně na zaplacení 200 Kč s příslušenstvím a dále na zaplacení 11 200 Kč pouze vůči žalovanému 1 (vše smluvní pokuta).

8. Podle § 218 písm. c) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.

9. Soudní praxe (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 2143/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, uveřejněné pod číslem 22/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dospěla k závěru, že rozhodl-li soud prvního stupně v rozsudku o více nárocích se samostatným skutkovým základem, nezkoumá se přípustnost odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 29. 9. 2017) ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně. Nepřevyšuje-li tak některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně, 10 000 Kč, je odvolání proti rozsudku ve vztahu k tomuto nároku přípustné, převyšuje-li uvedenou částku součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl. Pokud tedy žalobce v jedné žalobě spojil několik i samostatně projednatelných nároků a nalézací soud rozhodl o peněžitém plnění, nemohl odvolací soud (při úvaze o přípustnosti odvolání) tuto částku následně členit na dílčí položky (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Nelze však přehlédnout, že tyto závěry byly přijaty při výkladu § 202 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017.

10. Novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. byly podmínky upravující přípustnost odvolání i dovolání (z hlediska finančního limitu) změněny. Zatímco přípustnost odvolání a dovolání podle o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017 byla u každého z tohoto opravného prostředku vybudována na jiném základě, s účinností od 30. 9. 2017 (zákon č. 296/2017 Sb.) byla úprava přípustnosti odvolání i dovolání sjednocena.

11. Podle § 202 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 odvolání není přípustné proti rozsudku, vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

12. Výkladem přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 se již Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2327/2018) a dospěl k závěru, že za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu podle tohoto ustanovení je třeba považovat výši peněžitého plnění v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem.

13. Vychází-li po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. podmínky přípustnosti odvolání a dovolání proti rozhodnutím vydaných v řízeních, jejichž předmětem bylo peněžité plnění, ze stejných východisek [§ 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], pak není žádný rozumný důvod vykládat přípustnost odvolání a dovolání pro finanční limit (tzv. bagatelní spory) odlišně.

14. Lze tak uzavřít, že s ohledem na změnu právní úpravy [§ 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] se již při posouzení přípustnosti odvolání podle § 202 odst. 2. o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 proti některému z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, o nichž bylo rozhodnuto soudem prvního stupně, neuplatní závěry přijaté při výkladu § 202 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017 (R 22/2018). Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti odvolání z hlediska finančního limitu podle § 202 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 je tak třeba považovat výši peněžitého plnění v rozsahu, jenž může být rozhodnutím odvolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo rozhodnuto odvoláním napadeným výrokem.

15. Za situace, kdy odvoláním žalobkyně byl napaden výrok III rozsudku okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o několika peněžitých plnění, z čehož jeden z nich nepřevyšuje 10 000 Kč (výrok III ohledně zaplacení 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 200 Kč od 3. 10. 2023 do zaplacení), bylo odvolání žalobkyně pro jeho nepřípustnost odvolacím soudem v tomto rozsahu odmítnuto.

16. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku III pouze do 11 200 Kč a ve výroku IV, dle § 212 věta první a § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání je důvodné.

17. Jak bylo uvedeno shora, žalobkyně se ve vztahu k výroku dotčeného podaným odvoláním domáhala, aby žalovanému 1 byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 11 200 Kč z titulu nároku na zaplacení smluvní pokuty 800 Kč za měsíc za dobu od 31. 8. 2023 do 17. 11. 2024 (14 x 800 Kč). Touto smluvní pokutou byla utvrzena povinnost žalovaného 1 řádně plnit své povinnosti ze smlouvy uzavřené na dobu určitou tak, aby nebyla předčasně ukončena. K tomu ovšem došlo, neboť žalobkyně od smlouvy odstoupila pro neplacení dodávek elektřiny žalovaným 1, který tak zapříčinil její předčasné ukončení.

18. Žalovaný 1 svou procesní obranu soudu nepředestřel.

19. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud zčásti jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

20. Korigovat je nezbytné zjištění ohledně rubriky a obsahu ujednání o smluvních pokutách, když posuzovaná smluvní pokuta je zakotvena pod rubrikou „SMLUVNÍ SANKCE“ a uvádí, že strany utvrzují řádné splnění významných povinností dle smlouvy pokutami. Zákazník je povinen uhradit innogy pokutu určenou jako násobek částky 800 Kč pro kategorii domácnost či 4 000 Kč pro kategorii podnikatel a počtu kalendářních měsíců, včetně započatých a nedokončených, následujících po dni ukončení nebo přerušení dodávky od innogy do konce sjednané doby trvání smlouvy (nebo prolongace) pokud: (i) opakovaně (tzn. dva a vícekrát) poruší kteroukoliv platební povinnost dle smlouvy… Zákazník je povinen vyúčtovanou pokutu uhradit ve lhůtě platné pro splatnost vyúčtování dle OP. Pokuty zahrnují též případnou náhradu škody vzniku innogy v důsledku porušení utvrzené povinnosti zákazníkem (vyjma škody dle čl. 7.2 OP). Dále uvedená rubrika zakotvuje smluvní pokutu následujícího znění: „innogy je povinna uhradit zákazníkovi se splatností 30 dnů od doručení výzvy pokutu 3 000 Kč, pokud z důvodu výhradně na její straně: (i) neprovede změnu dodavatele/nezahájí dodávku dle smlouvy, (ii) dojde k přerušení dodávky do OM zákazníka na základě její neoprávněné žádosti, a dále pokutu 100 Kč v případě prodlení více než 10 dní s vrácením přeplatku nad 500 Kč. Tím není dotčeno právo zákazníka na náhradu škody převyšující uhrazenou pokutu.“ Pod rubrikou „PROHLÁŠENÍ ZÁKAZNÍKA“ je dále uvedeno, že: (i) že innogy zajistí elektřinu pro skupinu zákazníků, do níž spadá, na základě smluvních a zákonných povinností v předstihu na příslušné období trvání smlouvy, a to na základě tzv. důvodně předpokládané spotřeby dle EZ pro stanovení záloh; ačkoliv se nejedná o odběrovou povinnost, na straně innogy tak vzniká legitimní očekávání, že zákazník v závislosti na faktorech ovlivňujících spotřebu příslušné množství elektřiny odebere, (ii) si je vědom, že z této smlouvy benefituje jistotou nezvýšení ceny elektřiny po sjednanou dobu oproti innogy variantně nabízené smlouvy na dobu neurčitou, je však zavázán k pokutě s funkcí náhrady škody, pokud z důvodu na jeho straně dojde k předčasnému ukončení smlouvy na dobu určitou či ukončení dodávky od innogy, (iii) si je vědom, že v případě porušení závazku ze smlouvy, který způsobí její předčasné ukončení či ukončení dodávky, může innogy vzniknout škoda zejména v důsledku kolísání nákupních/prodejních cen elektřiny v čase na velkoobchodním trhu, včetně zajištění měnového rizika, marně vynaložených akvizičních/provozních nákladů a dodatečných administrativních nákladů.

21. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na to, co bylo obsahem výpovědí účastníků řízení nebo svědků, a zda jsou tyto výpovědi věrohodné, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil. Jiná je situace u důkazu listinou, který se podle § 129 odst. 1 o. s. ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl v odvolacím jednání (způsobem upraveným v § 129 odst. 1 o. s. ř., který je ve spojení s § 211 o. s. ř. použitelný rovněž v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3661/2013).

22. Podle § 1813 o. z. zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem (odstavec 1). Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí (odstavec 2).

23. Úvodem právního posouzení odvolací soud zdůrazňuje, že jeho úvahy v posuzované věci se upínají k jinému skutkovému základu (jinak formulované smlouvě), než tomu bylo doposud v obdobných věcech žalobkyně (např. ve věci u něj vedené pod sp. zn. 57 Co 256/2023, pod sp. zn. 57 Co 414/2019, na kterou odkazuje soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí a dalších). Za správný považuje odvolací soud i závěr ohledně platnosti hlavního závazku a s odkazem na výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu na něj odkazuje.

24. Ujednání o smluvní pokutě je ujednáním, které je součástí smlouvy, netýká se předmětu plnění nebo jeho ceny, nejde o ujednání, které je bez dalšího zakázané (§ 1814 o. z.), a proto soud prvního stupně správně přistoupil k přezkumu tohoto ujednání podle § 1813 o. z.

25. Při posuzovaní smluvního ujednání dle § 1813 o. z. je vždy nutno postupně zjistit, zda a) jde o smluvní ujednání, b) zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran, c) jde o nerovnováhu v neprospěch spotřebitele a d) tato nerovnováha je v rozporu s požadavkem přiměřenosti (viz HULMÁK, M. Kontrola cenových ujednání ve spotřebitelských smlouvách. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 12 – 38). Smyslem tohoto ustanovení je ochrana spotřebitelů před zneužíváním moci podnikateli, před nepoctivým jednáním podnikatelů, především v případě typových smluv. Důraz je kladen na transparentnost jednání podnikatele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele.

26. Při posouzení, zda ujednaná smluvní pokuta představuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran (o tom, že jde o smluvní ujednání, nelze mít pochyby), vzal odvolací soud v úvahu jak odchýlení se od zákonné úpravy, tak v právech stran, adekvátnost plnění a významnost nerovnováhy; vše bylo zkoumáno s přihlédnutím i k dalším ujednáním [dále k tomu srovnej např. závěry stanoviska občanskoprávního a obchodní kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 102/2013, část civilní, že výklad sousloví „v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ představuje tzv. acte éclaire, to je otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie (dále jen jako „SDEU“) již provedenou a nevzbuzující pochybnosti (z judikatury SDEU lze uvést např. rozsudek ze dne 14. 3. 2013 ve věci [jméno FO] proti [označení žalovaného], C-415/11); rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí SDEU jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://curia.europa.eu].

27. Postavení stran se v rámci závazku liší a je nezbytné posuzovat reálný význam ujednání o smluvní pokutě pro postavení každé ze stran s ohledem na utvrzenou povinnost. Vyjádřeno jinak, je namístě zohlednit rizika spojená s plněním těchto (odlišných) povinností. Odvolací soud tak posuzoval, zda je dán rozdíl v právech v případě posuzovaného ujednání ve vztahu nejen k ujednání o smluvní pokutě ve výši 3 000 Kč za nezahájení (přerušení) dodávek elektřiny žalobkyní, nýbrž i ve vztahu k riziku spojenému s porušením této povinnosti žalobkyní. Svou úvahu zasadil do kontextu srovnání postavení spotřebitele podle posuzovaného ujednání o smluvní pokutě a bez takového ujednání, tedy odchýlení se od zákonné úpravy, a dospěl k závěru, že intenzita nerovnováhy, tj. tak podstatný rozdíl v právech a povinnostech smluvních stran dán není. Obdobné právo na smluvní pokutu mají obě strany, navíc riziko porušení povinností žalobkyní je i s ohledem na další sankce (vyplývající z veřejnoprávních předpisů) nižší a odchýlení se od zákonného rozsahu práv a povinností v neprospěch žalovaného 1 je dále omezeno tím, že smluvní pokuta zahrnuje též případnou náhradu škody vzniklé žalobkyni neodebráním nasmlouvané elektřiny.

28. Ujednaná výše smluvní pokuty 800 Kč za měsíc o nepřiměřenosti také nesvědčí. Výši smluvní pokuty není možné posuzovat izolovaně, naopak je nezbytné ji poměřovat v kontextu celého závazku, v poměrech posuzované věci pak zejména ve vztahu k vyloučení navýšení ceny, která je z povahy dodávaného produktu volatilní; navíc je nezanedbatelně nižší než předpokládané zálohy.

29. Lze uzavřít, že přestože došlo k odchýlení od zákonného stavu (ujednání smluvní pokuty ze zákona pro utvrzovanou povinnost nevyplývá), nejde o odchýlení podstatné, neboť práva a povinnosti stran jsou reálně v rovnováze; ujednání v neprospěch žalovaného 1 jsou vyvážena jinými ujednáními. Tedy posuzované ujednání nezakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch žalovaného 1.

30. Odvolací soud má zato, že zjištěný skutkový stav neposkytuje oporu ani pro závěr, že by žalobkyně s žalovaným 1 nejednala poctivě a přiměřeně, tedy nerespektovala, že plnění ze smlouvy má uspokojit potřeby obou stran, potažmo, že by své silnější postavení zneužila k neodůvodněným výhodám. Oproti soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že obsah smlouvy byl sepsán jasným a srozumitelným jazykem. Ujednání o smluvní pokutě nelze považovat za překvapivé (skryté). Upozorňuje na to rubrika „SMLUVNÍ SANKCE“, a to – jde-li o posuzovanou smluvní pokutu – hned v první větě. Text je pro jednotlivé případy adekvátně strukturován a ani použití menší velikosti písma formální netransparentnost nezakládá.

31. Ujednání je formulováno tak, že jeho obsah je pochopitelný bez výkladových prostředků a zvláštních odborných znalostí, kromě toho ve smlouvě následuje prohlášení obsahující další upozornění a věcné vysvětlení důvodů pro toto ujednání. Objektivně posuzováno splňuje judikaturou SDEU (viz rozsudek Kásler a Káslerné Rábai, C-26/13) nastavený standard pochopení průměrným spotřebitelem, tedy běžně informovaného a opatrného spotřebitele.

32. Pouze spotřebitel se rozhoduje, zda chce být vázán smlouvou, ochrana je mu poskytována v tom, aby nebyl pohnut k jejímu uzavření nekalými obchodními praktikami, a to se v poměrech posuzované věci nenastalo. Ujednání o posuzované smluvní pokutě je jasné a srozumitelné, ať již jde o formu nebo obsah.

33. Z těchto důvodů odvolací soud korigoval závěr soudu prvního stupně, že ujednání o smluvní pokutě je nepřiměřené, a proto podle § 1815 o. z. zdánlivé, pročež se k němu nepřihlíží. Posuzované ujednání o smluvní pokutě není nepřiměřené, a proto nemohou nastoupit důsledky předpokládané § 1815 o. z.; nárok na smluvní pokutu ve výši 11 200 Kč žalobkyně uplatnila důvodně.

34. Protože rozsudek soudu prvního stupně nebylo možno v napadené části ani potvrdit (§ 219 o. s. ř.), ani zrušit (pro absenci důvodu zakládající postup podle § 219a o. s. ř.), odvolací soud jej v tomto rozsahu podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno shora ve výroku II.

35. Pokud jde o výrok IV o náhradě nákladů řízení, je nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že oba žalovaní jsou povinni uhradit náklady řízení společně a nerozdílně, když se v případě žalovaných nejedná o nerozlučné společenství dle § 91 odst. 2 o. s. ř. Pro další úvahy o náhradě nákladů řízení odvolací soud poměřil celkovou částku požadovanou žalobkyní vůči žalovanému 1 ve výši 28 588,13 Kč s částkou požadovanou pouze vůči žalovanému 2 ve výši 7 260,62 Kč s tím, že poměr částky požadované toliko vůči žalovanému 2 představuje z celkové částky.

36. Ve vztahu k žalovanému 1 je výrok o náhradě nákladů řízení odůvodněn § 224 odst. 2, ve spojení s § 142 odst. 1 (§ 142a) o. s. ř. s ohledem na plný procesní úspěch žalobkyně. Výše náhrady byla stanovena podle § 14b odst. 1 a 5 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění účinném do 31. 12. 2024 (také jen „advokátní tarif“). Žalobkyni byla v občanském soudním řízení (zahájeném po 1. 7. 2014) přiznána náhrada nákladů řízení, honorovány jsou úkony právní služby do podání žaloby, a to včetně, tarifní hodnota (28 588,13 Kč) nepřevyšuje 50 000 Kč a řízení bylo zahájeno žalobou podanou na ustáleném vzoru uplatněnou žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech, o čemž svědčí i nikoliv přesně použitý (zkopírovaný) vzor. Podmínky postupu podle § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) bod 2, jakož i odst. 5 písm. b) advokátního tarifu, byly naplněny.

37. Účelně vynaložené náklady žalobkyně ve vztahu k žalovanému 1 se sestávají z odměny za zastupování žalobkyně advokátem, jeho paušální náhrady a soudního poplatku. Zástupce žalobkyně učinil ve věci 3 úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) a výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, podání soudu týkající se věci samé (žaloby) podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Vzhledem k naplnění podmínek zakotvených v § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) činí odměna za jeden úkon 300 Kč a paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí 100 Kč za jeden úkon [§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu], avšak odměna a paušální náhrada za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby byla krácena o (viz bod 35 odůvodnění). Odměna a náhrada hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby tak činí 1 000 Kč (2 x 225 Kč, 1 x 300 Kč, 2 x 75 Kč a 1 x 100 Kč). Protože zástupce žalobkyně prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byla částka 1 000 Kč navýšena o příslušnou náhradu za daň z přidané hodnoty, tedy na částku 1 200 Kč. Do náhrady nákladů řízení je nezbytné zahrnout částku 1 072,50 Kč za soudní poplatek, který byl zaplacen v celkové výši 1 430 Kč, z toho pak činí 1 072,50 Kč. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů činí částku 2 282,50 Kč, kterou je žalovaný 1 povinen zaplatit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.

38. Ve vztahu k žalovanému 2 byl výrok IV o náhradě nákladů řízení změněn dle § 220 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 (§ 142a) o. s. ř. Účelně vynaložené náklady žalobkyně ve vztahu k žalovanému 2 se sestávají z odměny za zastupování žalobkyně advokátem, jeho paušální náhrady a soudního poplatku. Zástupce žalobkyně učinil ve věci ve vztahu k tomuto žalovanému dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) a podání soudu týkající se věci samé (žaloby) podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé nebyla ve vztahu k žalovanému 2 sepsána advokátem žalobkyně. Vzhledem k naplnění podmínek zakotvených v § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) činí odměna za jeden úkon 300 Kč a paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí 100 Kč za jeden úkon [§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu], avšak odměna a paušální náhrada za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby byla krácena o . Odměna a náhrada hotových výdajů za tyto dva úkony právní služby tak činí 200 Kč (2 x 75 Kč a 2 x 25 Kč). Protože zástupce žalobkyně prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byla částka 200 Kč navýšena o příslušnou náhradu za daň z přidané hodnoty, tedy na částku 242 Kč. Do náhrady nákladů řízení je nezbytné zahrnout částku 357,50 Kč za soudní poplatek, který byl zaplacen v celkové výši 1 430 Kč, z toho pak 357,50 Kč. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů činí částku 599,50 Kč, kterou je žalovaný 2 povinen zaplatit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.

39. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1 je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 3 o. s. ř., když neúspěch žalobkyně v odvolacím řízení ve vztahu k žalovanému 1 byl pouze nepatrný, přičemž účelně vynaložené náklady podle § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 za úkon právní služby spočívající v odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu [§ 11 odst. 1 písm. k) a g) advokátního tarifu], včetně navýšení o příslušnou náhradu za daň z přidané hodnoty, činí 4 913 Kč [{(1580x2)+900}x1,21]; soudní poplatek činí 1 000 Kč, celkem náhrada představuje částku 5 913 Kč.

40. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. jsou pak žalovaní povinni zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobkyně.

41. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.

Poučení