57 Co 187/2025 - 279

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců Mgr. Michaely Janošcové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená obecným zmocněncem [Jméno zmocněnce] bytem [Adresa zmocněnce] o zaplacení 187 500 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze 28. 11. 2024, č. j. 6 C 228/2023-139 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 75 816 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta se sídlem [adresa]

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 187 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku (výrok I) a zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 86 343 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II), to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, že žalovaná, která v roce 2019 řešila svou bytovou potřebu, se s žalobkyní i [jméno FO] ústně dohodla, že obdrží předmět daru s tím, že vyplatí ve prospěch [jméno FO] 1 000 000 Kč. Jelikož však žalovaná s [jméno FO] nechtěla mít žádné závazky, dohodli se, že smlouva na 1 000 000 Kč bude uzavřena na žalobkyni. Dne 23. 5. 2019, po této předchozí vzájemné ústní dohodě mezi žalobkyní, žalovanou a [jméno FO], který se měl původně stát výlučným vlastníkem darovaných nemovitých věcí, došlo mezi žalobkyní a žalovanou k uzavření několika písemných smluv, a to dohoda o finančním závazku (dále jen „dohoda“), kterou podepsala žalobkyně jako věřitel a žalovaná jako dlužník. Dohoda byla sepsána v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy z téhož dne, na základě které žalobkyně, tehdy ještě spolu se svým již zemřelým manželem, oba jako dárci, převedli vlastnické právo k daru – pozemek parc. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota], stavba č. p. [hodnota] na pozemku parc. č. [hodnota], do vlastnictví žalované (dále jen „dar“). Obsahem dohody je závazek žalované zaplatit žalobkyni 1 000 000 Kč v měsíčních splátkách po 7 500 Kč a tato částka má sloužit věřiteli na zajištění zlepšení současného života. Dále bylo sjednáno, že v případě, že by byl dlužník z jakéhokoliv důvodu povinen dar vrátit, nebo by došlo ke zpochybnění nebo rozporování darovací smlouvy ze strany jakékoliv osoby, je věřitel povinen vrátit celou do té doby vyplacenou finanční hotovost a dohoda zanikne; v případě úmrtí věřitele přechází jeho právo na [jméno FO], nar. [datum narození]; dohoda může být měněna nebo doplňována toliko písemnými dodatky podepsanými oběma účastníky. Současně téhož dne byla mezi žalobkyní a tehdejším manželem (jako nájemci) a žalovanou (jako pronajímatelem) uzavřena smlouva o nájmu spodní části rodinného domu (dále jen „smlouva o nájmu“), jejímž předmětem bylo zřízení služebnosti ve prospěch nájemců spočívající v doživotním a bezplatném právu nájemců užívat spodní část rodinného domu včetně příslušenství, konkrétně garáže, hospodářské budovy, zahrady a studny; nájemci se mají dobrovolně podílet na údržbě rodinného domu a rovným dílem se podílet a hradit služby spojené s užíváním spodní části rodinného domu (dodávka studené vody, vodné, stočné, dodávka plynu, elektřiny a ostatní služby spojené s bydlením), a to zálohově v měsíční výši, jak bude stanovena; smlouva může být měněna nebo doplňována toliko písemnými dodatky podepsanými oběma účastníky. Oproti daru žalovaná vyplatila dluhy žalobkyně váznoucí na předmětu daru částkou 231 816,89 Kč, kterou si zároveň započetla na splátky z dohody. Ke dni 23. 8. 2022 byly žalovanou řádně uhrazeny splátky 1. až 32. z dohody, poté žalovaná uhradila pouze dne 28. 8. 2023 splátku č. 33, více ničeho.

3. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně ve smyslu § 1746 odst. 2, § 564, § 1881 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a žalobě vyhověl s tím, že žalobkyně prokázala, že s žalovanou platně uzavřela nepojmenovanou smlouvu – dohodu, na základě které se žalovaná zavázala vyplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč sjednaným způsobem, což přestala počínaje splátkou č. [hodnota] plnit. Naopak žalovaná neprokázala, že by dohoda zanikla, byla změněna, či že by alespoň částečně zanikla žalobkyní uplatněná pohledávka započtením. Tuto dohodu soud posoudil jako typ nepojmenované smlouvy, nelze ji posoudit jako darovací smlouvu, neboť bylo prokázáno, že peníze, jež mají být na základě této dohody vypláceny, mají sloužit fakticky ku prospěchu [jméno FO], který se naproti tomu ve prospěch žalované vzdal práva nabýt do vlastnictví předmět daru od žalobkyně a jejího manžela. Jakkoliv se dohoda může ve spojení se smlouvou nájemní a darovací jevit jako částečně kupní smlouva, na základě které byla žalobkyni vyplacena částečná kupní cena za převáděné nemovitosti ve výši 1 000 000 Kč, nelze ji vyhodnotit ani takto, a to z důvodu motivace obou účastnic při jejím uzavírání, a sice, aby byl částečně zhojen [jméno FO]. Důležitou okolností při hodnocení povahy a typu dohody je též existence ústní dohody mezi účastnicemi o úhradě dluhů žalobkyně, kterážto úhrada bude následně započítána na pohledávku z předmětné dohody. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že mezi účastnicemi dne 23. 5. 2019 došlo fakticky (posuzováno dle obsahu) k uzavření darovací smlouvy a smlouvy o zřízení služebnosti (formálně dle nadpisu) a k uzavření nepojmenované smlouvy nadepsané jako dohoda o finančním závazku. K námitkám žalované soud prvního stupně uvedl - a) námitka zániku dohody pro její porušení výplatou peněz [jméno FO] je nepřiléhavá, nikde v dohodě není tato okolnost zmíněna, a už vůbec ne ve spojitosti se sankcí zániku dohody; navíc výplata peněz žalobkyni byla žalovanou zvolena jen proto, že s [jméno FO] nechtěla smlouvu uzavírat, b) námitka zániku dohody z důvodu požadavku na vrácení daru - žalovaná neprokázala, že by žalobkyně takovéto právní jednání v předepsané formě učinila, rovněž z úřední činnosti soudu dosud není známo, že by bylo mezi účastnicemi zahájeno řízení o vrácení daru, c) námitka nedostatku pasivní legitimace žalované, když dluh převzala třetí osoba - žalovaná ani přes výzvu soudu neprokázala, že dohoda o převzetí dluhu byla uzavřena písemně, jak dohoda předpokládala, rovněž neprokázala, že žalobkyně s tvrzeným převzetím dluhu vyjádřila souhlas, d) námitka započtení pohledávek žalované z titulu rekonstrukce a úprav předmětu daru – dle dohody je žalobkyně k podobným platbám zavázána pouze dobrovolně, žádné pohledávky z uvedeného titulu tak žalované pro absenci povinnosti plnit nevznikly a ani vzniknout nemohly, e) námitka započtení pohledávek žalované z titulu nedoplatků na zálohách na služby není přiléhavá, jednak žalovaná neprokázala, jaké zálohy byly vůbec mezi účastnicemi sjednány, veškeré změny a doplňky dohody musí být sjednány písemnou formou; dohoda předpokládá, že nájemci (mezi sebou rovným dílem) budou hradit za služby spojené s užíváním pouze spodní části domu, takové ujednání předpokládá, že pro každé období bylo nutné zjistit, stanovit a vyúčtovat spotřebu energií a ostatních služeb zvlášť pro spodní část domu užívanou nájemci, později pouze žalobkyní, k čemuž nikdy nedošlo; žalovaná ani přes výzvu soudu spotřebu za jednotlivá období nespecifikovala, natož vyúčtovala, žádné pohledávky z titulu nedoplatků na službách či jejich zálohách tedy žalované doposud nevznikly a není možné namítat jejich započtení, f) námitka věci rozsouzené – řízení ve věci sp. zn. 40 C 4/2023 bylo zastaveno bez rozhodnutí ve věci samé, aniž by byla částka tvořící předmět řízení uhrazena.

4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Rozsudek napadla v celém rozsahu a domáhala se jeho změny tak, že žaloba bude zamítnuta. Poukazovala na překážku věci rozsouzené s ohledem na věc vedenou u okresního soudu pod sp. zn. 40 C 4/2023. Dále namítala, že dohodu ze dne 23. 5. 2019 lze považovat za dar ze strany žalované, která jej podmínila podmínkami uvedenými v dohodě. Pokud je v dohodě uvedeno, že finanční částka má sloužit k přilepšení života věřitele, je porušením této dohody, užívá-li žalobkyně dar v rozporu s dohodou (finanční prostředky jsou použity pro jinou osobu). Tvrzení žalobkyně, že žalovaná uzavřela nějakou dohodu s [jméno FO] není pravdivé, a to proto, že žalovaná by neuzavřela dohodu s osobou, s níž vede mnohaleté spory, a která dlouhodobě zneužívá naivity žalobkyně. Dohoda, která byla uzavřena ze slušnosti ze strany žalované, tak zanikla porušením ujednání ze strany žalobkyně. Součástí dohody byla rovněž ústní dohody o zrušení bydliště [jméno FO] v nemovité věci, což se nestalo. Žaloba je v rozporu s dobrými mravy, když žalobkyně se domáhá vrácení daru, který byl předmětem darovací smlouvy, a který byl současně závislý na předmětné dohodě. Žaloba je nedůvodná, když pohledávku, která je předmětem řízení, převzala jiná osoba ([tituly před jménem] [jméno FO]), a to na základě dohody mezi věřitelem a dlužníkem ze dne 20. 8. 2023. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby je skutečnost, že žalobkyně je dlužníkem žalované, která za ní uhradila práce v bytě žalobkyně, které si žalobkyně objednala (nadstandardní úpravy bytové jednotky – nová kuchyňská linka, nová obývací stěna a další úpravy). V současné době žalobkyně dluží žalované 28 403 Kč. Konečně pak namítala, že v dohodě o nájmu se žalobkyně zavázala podílet se na nákladech a provozu domu, na službách spojených s užíváním a provozem domu, na těchto se nijak nepodílí a byla vyzvána k úhradě dlužných částek. Z procesního hlediska poukazovala na změnu v osobě soudce, na nestandardní postup soudce ve vztahu k rozhodnutí, kterým žalované nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů a soud pokračoval v řízení, aniž by spis s odvoláním žalované proti tomuto rozhodnutí předložil odvolacímu soudu, lhůta daná soudem k vyplnění prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalované byla pouze 5 dnů, ze spisového materiálu není zřejmé co proběhlo u jednání soudu dne 17. 10. 2024, namítala odepření práva na spravedlivý proces soudem vůči žalované neprovedením důkazů. Ve vztahu k přiznané náhradě nákladů řízení namítala, že jí nebyla doručena předžalobní výzva, žalobkyni proto nelze přiznat náhradu nákladů řízení 5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhovala potvrzení napadeného rozsudku jako správného. Domněnky žalované o zániku dohody uzavřené mezi stranami dne 23. 5. 2019 jsou irelevantní a bez právního významu. Způsob, jakým má žalobkyně s finančními prostředky naložit (bez ohledu na to, že ji nejsou žalovanou poskytovány), je zcela nepodstatný a nelze z toho dovozovat jakýkoliv zánik dohody. K trvalému bydlišti [jméno FO] odkazuje na své dřívější podání. Žalobkyně popírá účelové tvrzení žalované o dohodě o převzetí dluhu, žalobkyně s převzetím dluhu svůj souhlas nikdy neudělila. Platbu doručenou ze strany [Jméno zmocněnce] řádně zohlednila v úhradách splátek žalované. [tituly před jménem] [jméno FO] jím uhrazenou částku požaduje po žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 110 C 17/2024. Ve smlouvě o nájmu se žalobkyně zavázala dobrovolně se podílet na údržbě rodinného domu, který byl žalované žalobkyní darován, přičemž údržbou se myslí běžná údržba. Představy žalované o tom, že by žalobkyně měla hradit žalované rekonstrukce a další vnosy do nemovitosti, kterou jí darovala, jsou liché. Jakákoliv údržba nemovitých věcí není předmětem tohoto řízení.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vůči žalované úhrady 187 500 Kč s příslušenstvím (po připuštěných změnách žaloby) z titulu dlužných splátek na základě dohody uzavřené mezi účastnicemi dne 23. 5. 2019, a to v návaznosti na splatnost jednotlivých sjednaných splátek po 7 500 Kč měsíčně počínaje lednem 2020. Splátky 1. až 30. a část splátky č. 31 byly uhrazeny na základě dohody o vyplacení finanční částky ze dne 4. 9. 2019 ve výši 231 816,89 Kč, ke dni 23. 8. 2022 byly řádně uhrazeny splátky 1. až 32., poté byla uhrazena dne 28. 8. 2023 splátka splatná dne 22. 9. 2022, dále již nebylo uhrazeno ničeho.

8. Procesní obrana žalované byla vybudována na několika argumentech: - dohoda zanikla porušením ze strany žalobkyně, která v rozporu s dohodou finanční prostředky, které od žalované na základě dohody obdržela, dále vyplácela třetí osobě (vnukovi [jméno FO]), přestože podle dohody měl finanční obnos sloužit k přilepšení života samotné žalobkyni, - dohoda zanikla porušením ze strany žalobkyně, která se vůči žalované domáhá vrácení daru (ústně), který současně s uzavřením dohody převedla do vlastnictví žalované darovací smlouvou, přičemž dohoda byla vázána na závazek žalobkyně nedomáhat se vrácení daru, - nedostatek pasivní legitimace, když dne 20. 8. 2023 po vzájemné ústní dohodě mezi žalobkyní, žalovanou a novým dlužníkem došlo k převzetí dluhu z dohody [Jméno zmocněnce], - pohledávka žalobkyně částečně zanikla započtením, když žalobkyně dluží žalované z titulu provedených nadstandartních stavebních úprav ve spodní části domu obývaného žalobkyní 31 103 Kč, z titulu nedoplatku na úhradách za služby poskytované v souvislosti s užíváním spodní části domu, za dodávky elektřiny a plynu, za vodné a stočné celkem 14 759,55 Kč (započteno celkem 45 862,55 Kč), - o části uplatněného nároku již bylo soudem rozhodnuto soudem ve věci sp. zn. 40 C 4/2023.

9. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře vysvětlil, že výklad právního úkonu prostřednictvím výkladových pravidel je indikován jak tehdy, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené, objektivní (v případě jeho nikoliv zcela jednoznačného jazykového vyjádření) [srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016], tak tehdy, je-li výklad právního úkonu účastníky v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 2688/2019).

10. V této věci bylo stranami tvrzeno obsahově odlišné právní jednání, kdy žalobkyně tvrdila, že jejím úmyslem při uzavření darovací smlouvy bylo darovat předmětnou nemovitost s příkazem, že obdarovaná, tedy žalovaná, zaplatí svému bratranci [jméno FO] částku 1 000 000 Kč, která ovšem bude jako platební místo hrazena k rukám žalobkyně, žalovaná namítala, že jejím úmyslem při dohodě bylo toliko poskytnout tento finanční obnos na přilepšení života žalobkyně.

11. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

12. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2019, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z.; řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání. Přitom Nejvyšší soud zdůraznil, že základním hlediskem pro výklad právního jednání (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran.

13. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Při zjišťování úmyslu jednajícího, který byl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám anebo, o kterém musela (musel) vědět se tedy přihlíží i k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, a k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Shodné zásady vyplývají z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 827/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4172/2019, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019.

14. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevů vůle přikládají (§ 556 odst. 2 o. z.). Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, a pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou jednající neměl, nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji; výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2567/2022).

15. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dochází k darování (donatio) smlouvou uzavřenou mezi dárcem a obdarovaným. Dárce bezplatně poskytuje nebo se zavazuje poskytnout obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný tento dar přijímá. Darovací smlouva je tedy dvoustranným právním úkonem (právním jednáním), k jehož pojmovým znakům náleží předmět daru, bezplatnost a dobrovolnost; jako takové podléhá pravidlům o právním jednání, včetně pravidel jeho výkladu. Pro darování je pojmově významný záměr (úmysl) darovat, jenž se (jako vnitřní přesvědčení) zjišťuje skutečnostmi vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se navenek projevuje.

16. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, pokud se odvolací soud k správnosti skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně „pouze“ přihlásí (připojí) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 355/2022, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14].

17. Odvolací soud doplnil zjištění, která okresní soud učinil, a to zopakováním výslechu žalobkyně a žalované.

18. Z výpovědi žalované odvolací soud zjistil, že žalobkyně jí nabídla, že by jí darovala dům a žalovaná by vyplatily dluhy, které měla žalobkyně ve výši asi 230 000 Kč, a dále se domluvily, že žalovaná dá žalobkyni 1 000 0000 Kč, přičemž žalobkyně jednoznačně chtěla, aby ty peníze dala žalovaná svému bratranci [jméno FO], že je stejně dostane, což bylo ještě předtím, něž se smlouvy podepsaly, Žalovaná s tím nesouhlasila, nikdy by nesouhlasila s tím, aby uzavřela cokoliv s bratrancem. Žalovaná žalobkyni navrhla částku 1 000 000 Kč, která měla sloužit žalobkyni k přilepšení s tím, že takto se žalovaná žalobkyni za dar odvděčí. Žalobkyně ale jednoznačně chtěla, aby žalovaná 1 000 000 Kč dala bratranci, s čímž žalovaná nesouhlasila, a proto uzavřely dohodu s tím, že žalobkyně bude ty peníze stejně posílat bratranci, který nemá zázemí a má jenom žalobkyni, žalovaná o tom nechtěla nic vědět, ač si je vědoma, že když někomu dá 1 000 000 Kč, může s tím dotyčný naložit, jak chce. Žalovaná chtěla, aby ty peníze babička použila jenom pro sebe, nechtěla dát peníze bratranci, který je dlužník a lhář, nechtěla s ním mít nic společného. Smlouvu sepisovali žalovaná a [tituly před jménem] [jméno FO], žalobkyně byla označena jako obdarovaná. Neví, zda by byla uzavřena darovací smlouva, kdyby nebyla uzavřena dohoda o 1 000 000 Kč, bylo to nějak provázané, už si to nepamatuje. Babička chtěla 1 000 000 Kč pro [jméno FO], žalovaná s tím nesouhlasila, a proto se to změnilo tak, že peníze budou vypláceny k rukám žalobkyně.

19. Z výpovědi žalobkyně odvolací soud zjistil, že žalobkyni nabídla, že ji daruje dům, pokud se žalovaná postará o žalobkyni a dědu, udělá jim dole bydlení, s tím, ať se rozmyslí do 14 dnů. Jelikož jednou měl dům připadnout vnukovi [jméno FO] požadovala, aby mu žalovaná dala 1 000 000 Kč, protože dům měl hodnotu 4 000 000 Kč, to byla její podmínka. Žalovaná nabídku přijala, vše sepisoval [tituly před jménem] [jméno FO], a proto je v dohodě napsáno, že 1 000 000 Kč se nebude platit [jméno FO], ale žalobkyni, když [tituly před jménem] [jméno FO] částku rozpočítal na deset let, což představuje splátky 7 500 Kč měsíčně. Byl to [tituly před jménem] [jméno FO], který přišel s tím, že se nebude nic posílat [jméno FO], ale peníze budou posílány na účet žalobkyně, která s tím souhlasila, bylo jí to jedno. Žalovaná musela vyplatit úvěr na úpravy bytu dole v domě, kde bydlí žalobkyně, a tuto částku si odpočetla od 1 000 000 Kč, s čímž žalobkyně rovněž souhlasila. Peníze měly jít na její účet a měly být pro [jméno FO]. Žalovaná se k tomu moc nevyjadřovala, vše připravoval [tituly před jménem] [jméno FO]. Vůlí žalobkyně bylo, aby jí byl 1 000 000 Kč vyplácen na její účet a ona měla vůli to dále přeposílat [jméno FO], o čemž žalovaná věděla. To byla podmínka, jinak by k darování domu nedošlo.

20. Žalovaná po poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. uvedla, že dohoda o převzetí dluhu ze dne 20. 8. 2023 byla uzavřena tak, že žalobkyně se na zahradě u domu bavila s [tituly před jménem] [jméno FO] a dohodli se na tom, že [tituly před jménem] [jméno FO] převezme dluh žalované, žalovaná se o tom s [tituly před jménem] [jméno FO] nebavila, bylo to rozhodnutí [tituly před jménem] [jméno FO], který to žalobkyni nabídl, aby zklidnil spory v rodině.

21. Žalobkyně potvrdila, že jí [tituly před jménem] [jméno FO] oslovil na zahradě za domem, dal jí takový návrh, ale žalobkyně to odmítla s tím, že by to muselo být písemně a že [jméno FO] by s tím stejně nesouhlasil.

22. Pokud jde o skutkový stav, může odvolací soud odkázat na zjištění soudu prvního stupně s následujícím upřesněním, potažmo doplněním, a to na základě doplnění dokazování před odvolacím soudem. Společnou vůlí účastnic bylo darovat předmětnou nemovitost s příkazem, že obdarovaná, tedy žalovaná, zaplatí svému bratranci [jméno FO] částku 1 000 000 Kč, která ovšem bude jako platební místo placena k rukám žalobkyně. K tomuto závěru odvolací soud dospěl jednak na základě výpovědi žalobkyně, jednak i na základě výpovědi žalované, která vypověděla, že tato částka má být placena k rukám žalobkyně a v případě, že by se něco žalobkyni stalo, pak jmenovanému bratranci. Nedávalo by tedy žádný smysl, aby byla vyplacena bratranci v případě zřejmě úmrtí žalobkyně, pokud by tomu bylo jinak, v takovém případě by hovořila o dědici.

23. Zároveň odvolací soud neprováděl dokazování ohledně otázky převzetí dluhu [Jméno zmocněnce], když pojmovým znakem ujednání § 1888 o. z. je mimo jiné dohoda s dlužníkem, v daném případě s žalovanou dlužnicí, přičemž tato sama v rámci svých skutkových tvrzení uvedla, že k žádné dohodě mezi ní a [Jméno zmocněnce] nedošlo (viz odůvodnění níže).

24. Dle § 2064 odst. 1 o. z. bylo-li darováno s příkazem, může dárce požadovat splnění příkazu, jen pokud již sám plnil.

25. Příkaz (modus) představuje další modalitu darování. Je současně jedinou vedlejší doložkou při darovací smlouvě, jejíž účinky, resp. splnění zákon výslovně upravuje. Podstatou této modality je uložení povinnosti obdarovanému, aby něco konal (dare, facere), případně nekonal, tj. opomenul či strpěl (omittere, pati). Ačkoli v případě příkazu mluvíme o povinnosti obdarovaného, nemůže jít o povinnost majetkového charakteru v tom smyslu, že by šlo o protiplnění směřující zpět do majetkové sféry dárce, neboť by splnění takového příkazu odporovalo pojmovému znaku darování, jímž je bezúplatnost. Často mívá příkaz podobu povinnosti obdarovaného dárci veřejně poděkovat, uvést jeho jméno, něco dát třetí osobě/osobám, ať již ze svého nebo přímo z daru.

26. Základním předpokladem možnosti domáhat se splnění příkazu je dárcovo předchozí poskytnutí daru. Darování je asynallagmatickým závazkem, kde obecně neplatí pravidla o vzájemné podmíněnosti plnění a právu odepřít plnění, jak je stanovují § 1911 a § 1912. Darování s příkazem něco vykonat či něco strpět vnášejí do závazku z darování prvek typický pro synallagmatické kontrakty, a to právo dárce žádat splnění příkazu až poté, co sám svou povinnost splnil, resp. právo obdarovaného odepřít splnění příkazu, dokud dárce své povinnosti nedostojí. Příkaz dárce může s ohledem na privátní autonomii sledovat zájmy soukromé (zájem svůj, zájem osoby dárcovi blízké, soukromý zájem třetí osoby). Splnění příkazu představuje právní povinnost obdarovaného. V případě nerespektování dárcovy vůle se splnění příkazu může domáhat především sám dárce. Může být ujednáno, že splnění příkazu bude požadovat obmyšlená třetí osoba, tj. ten, v jehož prospěch se příkaz má splnit. Právo domáhat se splnění příkazu z darovací smlouvy je majetkovým právem, které podléhá promlčení (§ 629) a které přechází na dědice dárce (§ 1475). Po dárcově smrti mohou splnění příkazu požadovat i jeho dědicové.

27. Podle odvolacího soudu je dle § 2064 o. z. možno darovat s příkazem a dárce, v daném případě žalobkyně, může požadovat splnění příkazu, a to i s ohledem na to, že sama již plnila.

28. Příkazem se obdarovaný, tj. žalovaná, zavazuje ke splnění sjednané povinnosti. Obsah tohoto příkazu pak spočíval v konání žalované, tj. v zaplacení částky 1 000 000 Kč ve splátkách 7 500 Kč měsíčně, která ovšem bude jako platební místo placena k rukám žalobkyně. Odvolací soud zdůrazňuje, že ačkoliv příkaz bude často plněn z hodnoty předmětu daru, toto není podmínkou, postačí tedy i plnění příkazu z hodnoty daru, avšak z reálně odlišného majetku obdarovaného, tedy např. poskytnout určitou věc (určitou hodnotu) z majetku obdarovaného třetí osobě. Pokud žalovaná uspokojovala svou bytovou potřebu v domě, který byl předmětem darování, nemusela ze svého majetku vynakládat finanční prostředky na uspokojování své bytové potřeby, pak i tato podmínka byla splněna. Zájem, který je sledován příkazem, se nemusí týkat vždy zájmu vlastního, ale může sledovat i zájem třetí osoby, v daném případě [jméno FO].

29. V této věci, pokud soud odvolací provedl shora uvedenou právní kvalifikační úvahu na zjištěný skutkový stav, nelze v daném případě uvažovat toliko o darování s účelovým určením, které sleduje „poskytnutí daru, přičemž darovací smlouvu provází vedlejší ujednání, že obdarovaný použije část daru nebo celý dar k určitému účelu“.

30. Jelikož žalobkyně má nárok na splnění tohoto závazku, resp. dluhu žalované, lze rozsudek soudu prvního stupně považovat za věcně správný s tím, že soud prvního stupně se taktéž vyjádřil k jednotlivým námitkám, které odvolací soud zejména s ohledem na odlišné právní posouzení věci považuje za nedůvodné Předně v úvahu nepřipadá porušení dohody výplatou peněz [jméno FO], neboť zde musí být upřednostněna vůle smluvních stran, a toto jednání bylo v souladu s jejich vůlí. Argumentace vrácením daru pak neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu a je zcela lichá.

31. Dle § 1888 odst. 1 o. z. kdo ujedná s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, dá-li k tomu věřitel souhlas původnímu dlužníku nebo přejímateli dluhu.

32. Dle § 1889 o. z. nepřivolí-li věřitel k převzetí dluhu nebo odmítne-li k němu dát souhlas, nevzniká věřiteli vůči přejímateli dluhu přímé právo; přejímatel dluhu má však vůči dlužníku povinnost zařídit, aby dlužník nemusel věřiteli plnit. Takovou povinnost má vůči dlužníku i ten, kdo se mu zaváže, že opatří plnění jeho věřiteli.

33. Námitka pasivní věcné legitimace žalované taktéž nemůže obstát. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na rozdíl hmotněprávní úpravy obsažené v § 1888 o. z. a § 1889 o. z. s tím, že ujednání [Jméno zmocněnce] s žalovanou nebylo ani tvrzeno, resp. tvrzen byl pravý opak, pročež nepřipadá do úvahy převzetí dluhu [Jméno zmocněnce], a naopak ani poskytnuté plnění [Jméno zmocněnce] nemůže vést k ničemu jinému, než k důsledkům vyplývajícím v § 1889 o. z.

34. Otázkou případného dovolání se relativní neplatnosti pro nedodržení písemné formy je nadbytečné se zabývat, když odvolací soud poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi, že takto lze učinit i v průběhu řízení, od čehož by nemohlo být ani v tomto případě odhlédnuto, a to je další důvod, byť již jenom podpůrný, který by vedl k témuž.

35. Námitka započtení pohledávek není rovněž důvodná, protože se jedná o pohledávku nejistou, jak uvedl soud prvního stupně, resp. tuto jeho argumentaci obsahově nelze vyložit jinak. V tomto směru odvolací soud odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, němž je uvedeno „Lze-li očekávat, že by námitka započtení vznesená podle § 98 věty druhé o. s. ř. s ohledem na obtížnost zkoumání existence a výše započítávané pohledávky nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou, je možné konstatovat nemožnost započtení pohledávky pro nejistotu a neurčitost (§ 1987 o. z.)“.

36. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Tzv. překážka věci pravomocně rozhodnuté patří k tzv. negativním podmínkám řízení; bylo-li o věci v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pravomocně rozhodnuto, soud řízení bez dalšího zastaví. Tato překážka znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 15/2008). Předpokladem existence tzv. překážky věci pravomocně rozhodnuté je, že v novém řízení jde o totožnou pravomocně rozsouzenou věc. O překážku věci rozsouzené se tedy v této věci nejedná, jelikož v řízení vedeném pod sp. zn. 40 C 40/2023 nebylo rozhodováno ve věci samé 37. Pokud jde o další odvolací námitky žalované, pak z obsahu spisu (č. l. 83) plyne, že ke změně v osobě soudce došlo dne 30. 8. 2024 rozhodnutím předsedy okresního soudu v souladu s dodatkem č. 14 rozvrhu práce okresního soudu na rok 2024. Pochybení soudce soudu prvního stupně, který pokračoval v řízení, aniž by spis s odvoláním žalované proti usnesení soudu ze dne 31. 1. 2025 bylo zhojeno usnesením odvolacího soudu ze dne 6. 6. 2025, č. j. 57 Co 57/2025-261. Rovněž není důvodná odvolací námitka týkající se jednání soudu dne 17. 10. 2024, když obsahem spisu je protokol o jednání z tohoto dne (č. l. 103), který zachycuje průběh tohoto jednání.

38. Důvodná není rovněž námitka neprovedení důkazů navržených žalovanou. Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).

39. Jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně neprovedl důkazy s tím, že určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno a dále tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.

40. Námitky žalované vůči podané žalobě tak důvodnost žaloby nevyvrátily, pročež odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k nároku žalobkyně (výrok I) ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný.

41. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným § 142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka pohledávku zaplatit), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013). Odvolací soud se za této situace nezabýval námitkami žalované ve vztahu k doručení výzvy k plnění žalované.

42. Okresní soud však při svém rozhodování pochybil ve výroku o nákladech řízení, když sice správně postupoval ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení, nesprávně však posuzoval jednotlivé úkony právní služby.

43. Účelně vynaložené náklady žalobkyně se sestávají z odměny za zastupování advokátem, paušální částky jako náhrady jeho hotových výdajů a zaplaceného soudního poplatku.

44. Zástupce žalobkyně vykonal ve věci 9 úkonů právní služby, a to 1. předžalobní výzva ze dne 20. 9. 2023, 2. převzetí a přípravě zastoupení ze dne 7. 9. 2023, 3. podání žaloby ze dne 18. 10. 2023 [tarifní hodnota sporu 90 000 Kč, odměna za jeden úkon právní služby dle 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“) 4 700 Kč], 4. podání ze dne 8. 2. 2024 se změnou žaloby o dalších 30 000 Kč (tarifní hodnota sporu 30 000 Kč, odměna za jeden úkon právní služby dle 7 bod 5 AT 2 300 Kč), 5. porada s klientem dne 23. 8. 2024 (tarifní hodnota sporu 120 000 Kč, když změna žaloby byla připuštěna usnesením ze dne v březnu 2024, odměna za jeden úkon právní služby dle 7 bod 5 AT 5 900 Kč), 6. podání ze dne 29. 8. 2024 (tarifní hodnota sporu 120 000 Kč, odměna za jeden úkon právní služby 5 900 Kč), 7. podání ze dne 5. 11. 2024 se změnou žaloby o dalších 67 500 Kč (tarifní hodnota sporu 67 500 Kč, odměna za jeden úkon právní služby dle 7 bod 5 AT 3 820 Kč), 8., 9. účast u jednání dne 28. 11. 2024, které trvalo déle než dvě hodiny (tarifní hodnota sporu 187 500 Kč, když u tohoto jednání byla připuštěna změna žaloby, odměna za jeden úkon právní služby dle 7 bod 5 AT 8 620 Kč). Odměna za těchto devět úkonů právní služby celkem 49 260 Kč. Dále paušální náhrada za těchto devět úkonů právní služby dle § 12 odst. 3 AT po 300 Kč, celkem 2 700 Kč. Žalobkyni byla přiznána náhrada za ztrátu času za účast u jednání dne 17. 10. 2024 dle § 14 odst. 2 AT za účast u jednání, které bylo odročeno bez projednání věci ve výši jedné poloviny z částky 5 900 Kč, tj. 2 950 Kč, když k této náhradě režijní paušál nenáleží.

45. Protože zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty byla částka 54 910 Kč (49 260 Kč + 2 700 Kč + 2 950 Kč) navýšena o příslušnou náhradu za daň z přidané hodnoty na 11 531 Kč, celkem 66 441 Kč. Spolu se zaplaceným soudním poplatkem v celkové výši 9 375 Kč, činí náklady řízení žalobkyně 75 816 Kč.

46. Náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. s tím, že je tak povinna učinit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jejího zástupce.

47. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn tím, že procesně plně úspěšná žalobkyně se těchto nákladů výslovně vzdala.

Poučení