57 CO 200/2022 - 86

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favero, Ph.D. a JUDr. Ilony Lövyové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za kterou jedná [organizační složka státu] [anonymizováno 6 slov], [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 143 960 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 6. 2022, č. j. 11 C 255/2021-57, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu potvrzuje do částky 53 539 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 53 539 Kč za dobu od 5. 6. 2021 do zaplacení.

III. V další části výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 25 721 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 721 Kč za dobu od 5. 6. 2021 do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 15 058 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 114 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 64 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 64 700 Kč od 5. 6. 2021 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (I. výrok), žalobu co do částky 79 260 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 79 260 Kč od 5. 6. 2021 do zaplacení, zamítl (II. výrok) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 163,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok).

2. Proti rozsudku do výroku II a III podal odvolání žalobce s tím, že se neztotožňuje s právním hodnocením věci nalézacím soudem a domáhal se jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno do částky 79 260 Kč s příslušenstvím. Neztotožňuje se s určením výše základní částky a s tím, že by základní částka odškodnění za průtažné řízení neměla být navyšována o inflaci, když už soud přistoupil k mechanickému matematickému výpočtu výše přiznaného odškodnění (který je zapovězen např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, jehož se nalézací soud na podporu své argumentace nesprávně dovolává). Dále okresní soud od jím vypočtené částky přiměřeného zadostiučinění odečetl celou částku 135 900 Kč, kterou žalovaná uhradila žalobci, a to přesto, že žalovaná tuto částku uhradila žalobci nikoliv jen za rozhodné období do pravomocného skončení předmětné věci, ale i za průtahy spojené s řízením za období od pravomocného skončení věci, tj. ode dne následujícího po 26. 8. 2020 do 2. 7. 2021, kdy žalovaná vydala své stanovisko, jímž částku 135 900 Kč žalobci přiznala. Okresní soud nepřihlédl k tomu, že intenzita nemajetkové újmy žalobce je prokazatelně zvýšena faktem, že se nejedná o izolované pochybení orgánů moci soudní vůči žalobci, když obdobná újma žalobci vznikla v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 251/2007. Žalobce se neztotožňuje se snížením základní částky o 25 % z důvodu skutkové a hmotněprávní složitosti, dle žalobce je složitost přinejmenším standardní (spíše však vyšší), proto je na místě nesnižovat z důvodu složitosti základní částku. Není zřejmé, proč okresní soud dále snižuje základní částku o dalších 10 % z důvodu„ opakovaného rozhodování na všech stupních soudní soustavy“. Není žalobcův problém, že stát umožnil nastavením procesních předpisů obstrukční jednání [jméno] [příjmení], resp. že si s obstrukční taktikou [jméno] [příjmení] neuměly poradit soudy v rámci aplikační praxe. Tuto skutečnost je nutné přičítat k tíži žalované, a nikoliv ve prospěch žalované. V nákladovém výroku okresní soud vůbec nezohlednil, že žalobce byl ve věci plně úspěšný, jde totiž o věc, kde výše přiznaného plnění závisí na úvaze soudu (viz judikaturu Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013).

3. Proti rozsudku podala odvolání rovněž žalovaná do výroků I a III, když rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná se ztotožňuje se závěrem, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 312/2007 (dále jen„ posuzované řízení“) došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, že žalobci vznikla v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení nemajetková újma, a že je namístě odškodnění v peněžité formě. Žalovaná však nesouhlasí s výší částky, kterou okresní soud určil jako přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Pokud jde o stanovení základní částky zadostiučinění za jeden rok trvání řízení, okresní soud v rámci judikaturního rozpětí 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení stanovil jako základní částku 20 000 Kč, a to s ohledem na celkovou délku řízení a s ohledem na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii. Jak vyplývá z konstantní judikatury dovolacího soudu, základní výměrou odškodnění je částka 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení (resp. za první dva roky řízení celkem), ze které je třeba vycházet vždy a pouze výjimečně uvažovat o použití jiné základní sazby (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011). Základní částka přiměřeného zadostiučinění za jeden rok řízení se stanoví s přihlédnutím k celkové délce řízení. I v případě extrémní délky řízení je přitom možné vyjít ze základní částky peněžitého zadostiučinění ve výši 15 000 Kč, a to zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti, které nelze přičítat k tíži státu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 301/2019). Podle části IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko Cpjn 206/2010“) státu nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné. Okresní soud správně dovodil, že procesní aktivita ze strany žalované v posuzovaném řízení byla značná až mimořádně vysoká, vykazující příkladné znaky obstrukčního jednání. Jedná se o okolnost, která sice nezbavuje stát odpovědnosti za délku posuzovaného řízení (Ústavní soud nepřisvědčil závěru Nejvyššího soudu, že stát nenese odpovědnost za délku řízení za situace, kdy tato délka byla zapříčiněna pouze obstrukčním jednáním jednoho z účastníků řízení), nicméně mělo by k ní být přihlíženo při stanovení formy, příp. výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení, a to jako k okolnosti, kterou nelze přičítat k tíži státu. Stanovil-li soud prvního stupně částku 20 000 Kč za jeden rok posuzovaného řízení, pak rozhodovací praxe českých soudů se ustálila na závěru, že zadostiučinění přiznané vnitrostátními orgány nemusí dosahovat takové výše, ke které by ve svém rozhodnutí dospěl sám Evropský soud pro lidská práva, a to s ohledem na okolnost, že využití vnitrostátního prostředku nápravy je pro poškozeného bližší, dostupnější, rychlejší, řízení probíhá v jazyce poškozeného, a tudíž lze snadněji dosáhnout náhrady utrpěné újmy (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3158/2011). Pokud jde o procentuální modifikaci celkové základní částky vyčíslené okresním soudem na 236 000 Kč odpovídající násobku doby posuzovaného řízení, žalovaná nesouhlasí s navýšením celkové základní částky o 20 % z důvodu úmyslného obstrukčního procesního postupu žalované v posuzovaném řízení, kdy okresní soud dovodil, že by za nesprávné nastavení procesních možností měl nést díl odpovědnosti i stát. Zatímco není pochybností o tom, že z titulu své veřejné moci nese stát podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovědnost za škodu, popř. za nemajetkovou újmu vzniklou při výkonu moci soudní a výkonné, nelze tak podle stavu judikatury dovozovat ve vztahu k výkonu moci zákonodárné. Teorie i soudní judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005) dovodily, že normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, a že proto nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. V režimu zákona č. 82/1998 Sb. tedy nelze připisovat státu odpovědnost za výsledek normotvorné činnosti moci zákonodárné, zde za zákonnou právní úpravu, která poskytuje účastníkům řízení možnost podávat žádosti, námitky a opravné prostředky, a proto názor soudu o nesprávném nastavení takových možností v procesní právní úpravě nemůže vést k navýšení peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Okolnost, že se soudy musely vypořádat s nadměrnou procesní aktivitou žalované v posuzovaném řízení, naopak svědčí pro snížení celkové základní částky peněžitého zadostiučinění v rámci kritéria složitosti řízení, když právě v důsledku této aktivity se posuzované řízení stalo procesně složitým. Okresní soud v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu při hodnocení kritéria složitosti řízení zohlednil též počet stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc projednávána, a z tohoto důvodu snížil celkovou základní částku zadostiučinění o 10 %. S ohledem na nezbytnost rozhodovat vícekrát ve více stupních soudní soustavy se žalované procentuální snížení v rozsahu 10 % jeví jako nízké. Žalovaná má za to, že žalobcem uplatněný nárok zcela uspokojila vyplacením částky ve výši 135 900 Kč.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána osobami oprávněnými, jsou včasná a přípustná, přezkoumal rozsudek v celém rozsahu, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, dle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), bez nařízení jednání v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř., když odvolání byla podána jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, se závěrem, že odvolání žalobce do výroku II je důvodně toliko částečně, odvolání žalované do výroku I není důvodné.

5. Odvolací soud považuje skutková zjištění okresního soudu (viz body 4 až 8 napadeného rozsudku) za správná, a v podrobnostech na tato zjištění odkazuje, když správnost těchto skutkových zjištění nebyla v podaných odvoláních ani napadána.

6. Okresní soud nárok žalobce správně posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v rozhodném znění (dále jen„ zákon“), a citoval přiléhavá zákonná ustanovení. V řízení bylo zjištěno a ostatně mezi účastníky nebylo ani sporu o tom, že ke dni vydání napadeného rozsudku byl splněn zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu, jenž je podmínkou pro uplatnění nároků žalobce, a rovněž bylo nesporné, že nárok žalobce byl žalovanou v rámci předběžného projednání uspokojen ve výši 135 900 Kč.

7. Dle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

8. Odvolací soud oproti závěru okresního soudu dospěl k závěru, že celé řízení trvalo 14 let, 3 měsíce a 23 dnů. V souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen„ stanovisko Cpjn“), je nutno konstatovat, že řízení bylo zahájeno návrhem žalobce doručeným soudu dne 8. 11. 2007 a bylo pravomocně skončeno rozhodnutím dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, č. j. 33 Cdo 3532/2021, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2020, č. j. 57 Co 236/2019) dne 2. 3. 2022 (pro účastníky řízení veřejně dostupná informace, kterou není třeba prokazovat). S ohledem na tento závěr odvolacího soudu není důvodnou odvolací námitka žalobce ve vztahu k započtení celé částky 135 900 Kč, kterou žalovaná uhradila žalobci.

9. Pro vznik povinnosti státu nahradit nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (§ 13 odst. 1 věta třetí zákona) je nezbytné naplnění tří podmínek, a to 1) existence nepřiměřené délky řízení, 2) vznik újmy na straně účastníka řízení a 3) vznik újmy v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení.

10. K první podmínce odvolací soud poukazuje na to, že vzhledem k odlišné složitosti a náročnosti jednotlivých občanskoprávních sporů není až na výjimky možné stanovit obecně lhůtu, v níž by soud měl věc rozhodnout, pročež judikatura dospěla k závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba stanovit celkovou délku řízení a posoudit, zda doba řízení odpovídá složitosti, skutkové a právní složitosti projednávané věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009, a stanovisko Cpjn 206/2010, část IV). Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Pro posouzení přiměřenosti délky řízení se proto použijí stejná kritéria jako při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Aplikace kritérií upravených v § 31a odst. 3 písm. b) – e) zákona č. 82/1998 Sb. na posouzení přiměřenosti délky řízení vyplývá i z judikatury Evropského soudu (rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2016 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).

11. Okresní soud dovodil (bod 20 odůvodnění), že s ohledem na nespočet procesních žádostí, stížností, námitek a jiných návrhů [jméno] [příjmení], opakované využití opravných prostředků daných procesním právem, řízení trvalo téměř 13 let, kdy se ve věci vystřídali do právní moci čtyři soudci (z důvodů opakovaných trestních oznámení [jméno] [příjmení]), přičemž sám žalobce upozorňoval na její obstrukční praktiky, žalobce se svým chováním na celkové délce řízení nijak nepodílel, došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to zásadně. Následně se pak okresní soud zabýval již samotnou výší přiměřeného zadostiučinění, a to v návaznosti na jednotlivá kritéria tak, jak vyplývají z § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona.

12. Při hodnocení přiměřenosti délky řízení se vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Okresní soud však při hodnocení přiměřenosti délky řízení nevyhodnotil zcela přesně veškerá daná kritéria, kterými jsou a) složitost případu, b) chování poškozeného, c) postup příslušných orgánů a d) význam předmětu řízení pro poškozeného. Ve vztahu k těmto kritériím své úvahy okresní soud promítl až do závěru o výši přiměřeného zadostiučinění.

13. Odvolací soud aplikoval kritéria upravená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona na posouzení ne/přiměřenosti délky řízení s následujícím závěrem. Řízení trvalo 14 let, 3 měsíce a 23 dnů, věc byla projednána na třech stupních soudních soustavy, přičemž je nutno konstatovat, že s rostoucím počtem instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení („ kritérium složitosti případu“); složitost případu je jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení). V daném případě však spor ve věci samé probíhal před soudem I. a II. stupně, a také před dovolacím soudem. Pokud byla věc opakovaně předložena odvolacímu soudu (15x), popř. dovolacímu soudu (7x), bylo to v souvislosti s procesními rozhodnutími okresního soudu. Rozhodnutí soudu I. stupně bylo odvolacím soudem potvrzeno, řízení před dovolacím soudem z hlediska přezkumné činnosti nemělo z pohledu složitosti věci žádný významný vliv, dovolání bylo odmítnuto. Řízení se týkalo toliko jednoho nároku, a to zaplacení finanční částky za opravu vozidla, přičemž pro posouzení věci bylo významným, zda mezi žalobcem a [jméno] [příjmení] byla uzavřena ne/platná smlouva o dílo a následně posoudit rozsah oprávněného nároku žalobce („ kritérium složitosti případu“), kdy je nutno posoudit složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování), složitost právního posouzení z hlediska aplikační a interpretační a konečně složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhu, četnost opravných prostředků a jejich úspěšnost). Odvolací soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že se jednalo o složitý případ, a to s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byl samotný nárok žalobce a dále veškerá procesní podání [jméno] [příjmení] posuzována, a také z toho důvodu, že ve věci musel být vypracován znalecký posudek k posouzení výše nároku žalobce. Je nutné přihlédnout k tomu, že došlo opakovaně k odvolání soudce z projednání a rozhodnutí ve věci, kdy věc byla přidělena jinému soudci z důvodu opakovaně podaného trestního oznámení [jméno] [příjmení] na soudce. Žalobce se nepodílel na délce řízení („ kritérium chování poškozeného“). Využití procesních práv daných vnitrostátním právním řádem [jméno] [příjmení] (podávání opravných prostředků, námitek atd.) nemůže jít k tíži žalobce z hlediska prodloužení řízení. Převážná nedůvodnost opravných prostředků [jméno] [příjmení] nesvědčí pro nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánů veřejné moci (kritérium„ postup orgánu veřejné moci“). Odvolací soud neshledal tzv. průtahy v řízení na straně soudu („ kritérium postupu orgánu veřejné moci“). Podle odvolacího soudu je význam řízení pro žalobce standardní.

14. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené uzavírá, že ve vztahu k první podmínce pro vznik odpovědnosti žalované dospěl okresní soud ke správnému závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé.

15. Ve vztahu k druhé a třetí podmínce soudní praxe konstruuje vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřená délka řízení znamená pro účastníka morální újmu. Jelikož žalovaná tuto domněnku v řízení nevyvrátila a ani v řízení nevyšly najevo skutečnosti tuto domněnku vyvracející, lze uzavřít, že byly naplněny všechny tři podmínky pro vznik odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce předmětného řízení o zaplacení finanční částky z titulu náhrady škody.

16. S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že samotné konstatování porušení práva se nejeví v daném případě jako dostačující. Proto bylo přistoupeno k posouzení vyčíslení nemajetkové újmy okresním soudem dle zákonných kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona a dle stanoviska Cpjn 206/2010 Odvolací soud s ohledem na výše uvedené závěry ohledně nepřiměřenosti délky řízení konstatuje, že se jednalo o délku řízení opodstatňující přiznání vyšší než základní částky 15 000 Kč za první 2 roky, a to ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení, přičemž s odkazem na závěr plynoucí ze stanoviska Cpjn 206/2010 je rozumné tuto částku o polovinu snížit, což znamená, že za první 2 roky tedy žalobci náleží 20 000 Kč (2 x 10 000 Kč), za dalších 12 let 240 000 Kč, za 3 měsíce 5 000 Kč a za 23 dnů 1 260 Kč; za celou dobu řízení pak žalobci náleží celkem 266 260 Kč.

17. Pokud žalobce v odvolání namítal, že okresní soud nenavýšil základní částku s přihlédnutím k míře inflace, pak odvolací soud dodává, že k posouzení otázky vlivu inflace na přiznané zadostiučinění se Nejvyšší soud opakovaně vyjadřoval (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění pak nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011). Nejvyšší soud ve Stanovisku pod bodem VI, dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Vzhledem k tomu, že výše uvedené Stanovisko bylo vydáno v roce 2011, nelze uvažovat o tom, že by od té doby došlo ke změně právního názoru zastávaného Nejvyšším soudem. Uvedené rozmezí je nadto pouze orientační, a byť jde o důležité východisko, nezbavuje obecné soudy nižších stupňů povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud (nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016).

18. Rovněž pokud žalobce ve svém odvolání argumentoval rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, pak v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud mj. uvedl, že„ ani ve vztahu k otázce valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku, kterou žalobce odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci i požadavek přiměřenosti zadostiučinění, není podané dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72)“. Tato odvolací námitka žalobce není podle názoru odvolacího soudu důvodnou.

19. Jak plyne z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1303/2021 ze dne 17. 8. 2021„ Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci nejen počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy okolnosti skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich přispívá k prodloužení délky projednávání. Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo že délka řízení probíhá na více stupních soustavy. Instančnost řízení, která je posuzována v rámci kritéria složitosti věci, nemůže být vykládána v neprospěch poškozeného, byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní soustavy, jež lze v konkrétní věci přičíst k tíži soudům. Přitom je nerozhodné, zda zásadní právní vada, jež měla za důsledek zrušení rozhodnutí, spočívala v právu hmotném nebo procesním. Procesní složitost odškodňovacího řízení, která je důvodem pro krácení zadostiučinění poškozenému, nelze konstatovat toliko v důsledku toho, že v odškodňovacím řízení došlo k tzv. soudnímu ping-pongu, který je přičitatelný soudům a na jehož základě nutně došlo ke zvýšení jejich procesní aktivity i procesní složitosti věci.“.

20. Dle odvolacího soudu s ohledem na shora uvedené je na místě základní částku snížit o 5 % za skutkovou složitost věci, a to s ohledem na vypracovaný znalecký posudek. Odvolací soud nesouhlasí s okresním soudem, který navýšil základní částku o 20 % s tím, že obstrukční jednání [jméno] [příjmení], tedy procesní složitost věci, je důvodem k navýšení základní částky, když žalovaná nese odpovědnost za to, že stát prostřednictvím procesních předpisů umožňuje účastníkům zneužití těchto procesních předpisů, za což by měl nést stát díl odpovědnosti. Tuto odvolací námitku žalované odvolací soud shledává důvodnou. Odvolací soud dospěl k závěru, že procesní složitost věci v podobě většího počtu stupňů soudní soustavy je důvodem pro snížení základní částky o 10 %.

21. Odvolací soud neshledal důvodnou odvolací námitku žalobce o navýšení jeho nemajetkové újmy faktem, že se nejedná o izolované pochybení orgánů moci soudní vůči žalobci. Odvolací soud se ztotožňuje s argumentací okresního soudu uvedenou v bodě 25 odůvodnění a rovněž s argumentací žalované uvedenou v odvolání. Vydání normativního právního aktu vládou České republiky není úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který by zakládal odpovědnost za škodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005).

22. Odvolací soud neshledal žádný důvod pro zvýšení či snížení této částky pro chování poškozeného (žalobce), pro postup orgánů veřejné moci nebo s ohledem na kritérium významu řízení pro žalobce, zde s argumenty okresního soudu souhlasí. Celková nemajetková újma za celkovou délku řízení, tj. od 8. 11. 2007 do 2. 3. 2022 tak činí 226 321 Kč.

23. Od této celkové částky 226 321 Kč je nutno odečíst částku 135 900 Kč, tj. částku, která byla žalobci vyplacena žalovanou na základě jejího stanoviska ze dne 2. 7. 2021. Po odečtení částky 135 900 Kč z částky 226 321 Kč zbývá rozdíl ve výši 90 421 Kč.

24. Pokud tedy okresní soud přiznal žalobci na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení 64 700 Kč s příslušenstvím, byl rozsudek ve výroku I potvrzen jako správný dle § 219 o. s. ř., včetně správného výroku II, kterým byl nárok žalobce jako nedůvodný zamítnut co do 53 539 Kč s příslušenstvím. V další části výroku II byl rozsudek okresního soudu v souladu s § 220 odst. 1 o. s. ř. změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 25 721 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 721 Kč za dobu od 5. 6. 2021 do zaplacení (rozdíl mezi okresním soudem zamítnutou částkou 79 260 Kč s příslušenstvím a částkou 53 539 Kč s příslušenstvím, jejíž zamítnutí okresním soudem bylo potvrzeno odvolacím soudem).

25. Odvolací soud změnil napadený rozsudek dle § 220 odst. 1 o. s. ř. ve výroku III o náhradě nákladů řízení, když žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v plné výši s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše zadostiučinění závisí na úvaze soudu. Tato odvolací námitka žalobce je důvodnou.

26. Ve sporech o přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci a rozhodováním o výši přiměřeného zadostiučinění. Rozhodování o ní, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení § 136 o. s. ř., a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení. Neexistuje totiž žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, respektive jeho výši. Proto přizná-li soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř. (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/22, ze dne 16. 6. 2022).

27. Na nákladech řízení byla žalobci přiznáno 15 058 Kč (po zaokrouhlení), což představuje 9 300 Kč odměnu advokáta za 3 úkony právní služby po 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) a ve spojení s § 7 položka 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen„ vyhláška“) v souladu s rozhodovací praxí, a to za 1. převzetí a přípravu zastoupení, 2. podání žaloby a 3. účast u ústního jednání dne 3. 6. 2022, 900 Kč náhradu hotových výdajů advokáta za 3 úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, cestovné (při vzdálenosti [obec] - [obec] a zpět celkem 50 km, průměrná spotřeba vozidla 6,66 l /100 km, nafta, dle vyhlášky), náhrada za ztrátu času za dvě půlhodiny po 100 Kč, 2 266,28 Kč 21 % DPH a 2 000 Kč zaplacený soudní poplatek.

28. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., dle kterého má procesně úspěšnější žalobce právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč. Tato částka představuje: 3 100 Kč odměnu advokáta za 1 úkon právní služby po 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 položka 5 a § 11 odst. 1 písm. k ) vyhlášky za odvolání, 300 Kč hotových výdajů advokáta za 1 výše uvedený úkon právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky a 714 Kč 21% DPH.

29. Náklady řízení byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení