57 Co 203/2021-301

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň Mgr. Jany Bojkové a JUDr. Ilony Lövyové ve věci žalobců: a) [titul] [příjmení] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] b) [titul] [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za kterou jedná [správní orgán] [anonymizováno 6 slov], [IČO] sídlem [adresa] adresa pro doručování: [správní orgán] [anonymizováno 6 slov] [anonymizována dvě slova] [obec], [ulice a číslo], [PSČ] [obec] [obec] o 501.048 Kč s příslušenstvím a o 643.156 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobců a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 4. 2021, č. j. 25 C 379/2019-208, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 5. 2021, č. j. 25 C 379/2019-231 takto:

Výrok

I. Odvolací řízení o odvolání žalobců do odstavců I., III., V. a VII. výroku se zastavuje.

II. Rozsudek okresního soudu se v odstavcích I. až VIII. výroku potvrzuje.

III. V odstavcích IX. až XII. výroku se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení 73.451 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku jeho advokátu. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení 88.852 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku jejímu advokátu. Žalovaná je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Ostravě na nákladech řízení 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku jeho advokátu.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku jejímu advokátu.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 77.877 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a částku 50.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (odstavec I. a III. výroku), povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 119.963 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a částku 140.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (odstavec V. a VII. výroku), to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále okresní soud žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci a) částku 23.171 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a částku ve výši 350.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (odstavec II. a IV. výroku) a aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni b) částku 31.193 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a částku 360.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (odstavec VI. a VIII. výroku), zamítl. Konečně pak rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení k rukám jeho zástupce částku 61.618 Kč, žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku 72.850 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odstavec IX. a X. výroku). Žalobci a) uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízení částku 30 Kč a žalované povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízení částku 170 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odstavec XI. a XII. výroku).

2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobci, a to do celého rozsudku včetně opravného usnesení s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ač byl dostatečně zjištěn skutkový stav potřebný pro rozhodnutí. Protokol o jednání dne [datum], ve znění před provedenou opravou, zcela odpovídá průběhu jednání a zachycený obsah vyhlášeného rozsudku tomu, jak byl ve skutečnosti vyhlášen. Pokud byl rozsudek vyhlášen chybně, není možné chybu napravit opravou protokolu, v němž je ústně vyhlášený rozsudek zaznamenán. Případné chyby v psaní a v počtech lze opravit toliko opravou písemného vyhotovení rozsudku. Ohledně náhrady nákladů obhajoby okresní soud aplikoval § 12 odst. 4 AT a snížil náhradu za odměnu a hotové výdaje s argumentací, že jedním obhájcem byly činěny společné úkony při obhajobě dvou osob. Okresní soud opomněl (nijak nehodnotil, pročež je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné), že ve věci nebyl činný jeden obhájce pro dva obviněné, ale dva obhájci pro dva obviněné, tedy každý z obou obhájců obhajoval jak žalobce a), tak žalobkyni b). Pokud se každý z žalobců domáhal náhrady odměny za obhajobu ve výši 100 % mimosmluvní odměny (neponížené o 20 %), činil tak ve vztahu k jednomu ze svých dvou obhájců, nikoliv k oběma těmto obhájcům (což by teoreticky mohl). Ač by každý z žalobců mohl požadovat náhradu ve výši 160 % mimosmluvní odměny (dva obhájci = dvě mimosmluvní odměny snížené o 20 %), činil tak pouze do výše 100 % (za jednoho obhájce). Křížová obhajoba byla zvolena především z důvodu vzájemné zastupitelnosti, aby nebylo nutné řešit vzájemné substituce mezi obhájci. Dalším důvodem byla jednoznačná účelnost„ křížové obhajoby“ pro oba žalobce a potřeba (vhodnost) kooperace obhájců, a to zejména v situaci, kdy úspěch či neúspěch obhajoby byl do značné míry založen na aktivitě obhájců při svědeckých výpovědích, vzájemném doplňování se při kladení otázek, v rámci okamžitých reakcí na průběh výpovědi jednotlivých svědků, při komparaci s již realizovanými zjištěními apod. V případě nepřiznaných režijních paušálů za„ společné úkony“ se opět nelze ztotožnit s úvahami okresního soudu, který přiznal pouze jeden režijní paušál i v případech, kdy se úkonů, které se týkaly obou žalobců, účastnili oba obhájci. Pokud jde o nepřiznání odměny za úkon spočívající v sepisu stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání v rozsahu 1/1, ale toliko v rozsahu polovičním, neobstojí úvaha okresního soudu, že stížnost je úkonem, který je svou povahou nejblíže úkonům dle § 11 odst. 2 písm. d) AT, za který náleží odměna ve výši . Stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla velmi obsáhle odůvodněna (11 stran textu) a je zjevně písemným podáním ve věci samé, tedy úkonem podle § 11 odst. 1 písm. d) AT. Žalobci se neztotožňují s argumentací okresního soudu ohledně nenavýšení odměny na dvojnásobek za podnět žalobců k předběžnému projednání obžaloby ze dne [datum] Okresní soud po žalobcích požadoval, aby doplnili skutková tvrzení k nároku na nemajetkovou újmu tak, že uvedou srovnání s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv. Žalobci se proti takovému postupu vymezili s tím, že žalovaná fakticky nesplnila opakované apely Nejvyššího soudu, aby zveřejnila způsobem dostupným soudům, ale i potencionálním žalobcům a jejich zástupcům, částky, které v minulosti vyplatila ve věcech odškodnění trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, včetně uvedení kritérií, na jejich základě byla výše zadostiučinění stanovena, neboť bez toho jsou požadavky zákona na přiměřenost zadostiučinění jen obtížně realizovatelné. Navíc je zcela nelegitimní klást obecně na účastníky, kteří v řízení dokonce ani nemusí být zastoupeni právními odborníky, požadavky na komparaci s jakoukoliv judikaturou, natož s judikaturou soudů vyšších instancí či Evropského soudu pro lidská práva. Realizace takových požadavků v praxi by znamenala odepření spravedlnosti. Pokud okresní soud sám usiloval o kazuistické porovnání znaků řešené věci s jinými obdobnými případy, učinil tak naprosto nedostatečně (prakticky jen vůči jednomu jinému případu u každého z žalobců) a nepřezkoumatelně (soudem zvolené referenční případy se od projednávané věci velmi lišily téměř ve všech relevantních ukazatelích). Okresní soud pochybil, když do výše peněžitého zadostiučinění nedostatečně promítl své skutkové závěry, že žalobce a) v důsledku trestního stíhání utrpěl dva žlučníkové záchvaty, že trestní stíhání vyvolalo u žalobce a) stres, který přispěl ke vzniku jeho zdravotních obtíží, že v důsledku trestního stíhání původně souladný manželský a společenský život prošel krizí. U žalobkyně b) nepřihlédl k obavě z případného nepodmíněného odsouzení, neboť dle okresního soudu bylo možné relevantně očekávat toliko uložení trestu podmíněného. Není rozhodující„ relevantní očekávání“ za situace, kdy žalobkyně b), ostatně profesně neznalá trestněprávní praxe, subjektivně obavu z možného uvěznění (navíc po porodu prvního dítěte) fakticky pociťovala. Tato obava nebyla zjevně nedůvodná, brala-li žalobkyně b) do úvahy vyšší trestní sazbu (za zločin) a skutkové okolnosti případu (výše škody, souvislost s výkonem právnického povolání). Ve vztahu k oběma žalobcům je nutné hodnotit jako zásadní pochybení, že soud nijak nezohlednil medializaci věci. Je sice pravdou, že medializace předcházela úkony trestního řízení, nicméně šlo toliko o medializaci prvotní. Pokud by nebylo nezákonného trestního stíhání, média by o probíhajícím trestním řízení, obvinění žalobců a následně i o probíhajícím řízení před soudem vůbec neinformovala. Je tedy zjevné, že orgány činné v trestním řízení následnou medializaci zavinily svým protiprávním postupem spočívajícím v nezákonném obvinění žalobců, následně v pokračování jejich trestního stíhání a dokonce v postavení žalobců před soud. Žalobci bylo opakovaně zdůrazňováno, že v okamžiku zahájení trestního stíhání již byla vyslechnuta řada svědků, a to způsobem umožňujícím provést důkaz těmito výslechy v řízení před soudem. Již z těchto výslechů vyplývala důvodná pochybnost o vině žalobců neumožňující odsouzení, orgány činné v trestním řízení neměly trestní stíhání vůbec zahajovat. Pokud by policejní orgán a zejména státní zastupitelství argumenty předkládané žalobci zjevně účelově nepřehlížely a skutečně se jimi věcně zabývali, jistě mohlo trestní řízení skončit dříve než v řízení před soudem a způsobit žalobcům újmu v menším rozsahu. Žalobci mají za to, že náhrada nemajetkové újmy musí zohlednit i přístup policejního orgánu a zejména státního zastupitelství k trestnímu stíhání žalobců a mít v tomto směru nejen reparační, ale i preventivně-sankční funkci. V rámci úvah o výši přiměřeného zadostiučinění musí být zohledněn také přístup žalované k žádosti o odškodnění a k samotné žalobě, neochota bez soudního rozhodnutí odškodnit alespoň majetkovou újmu a zejména následná faktická devalvace„ upřímné omluvy“ obsažené v ministerském stanovisku (v soudním řízení bylo žalobcům ze strany žalované kladeno za vinu, že si své trestní stíhání vlastně zavinili sami). S necitlivým postojem žalované souvisí akcentace rozhodnutí Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 3. 2020, č. j. 17 C 312/2017-140, z něhož se má podávat, že fakt, že žena, vůči níž je vedeno trestní stíhání, v jeho průběhu otěhotněla a porodila živé dítě, svědčí o tom, že zásah do její osobnostní sféry způsobený obviněním není závažný. Výše přiměřeného zadostiučinění nemá jen význam individuální, ale i generálně-preventivní. Konečně je třeba zohlednit i fakt, že oproti době vydání„ referenčních rozhodnutí“ došlo k podstatnému snížení hodnoty peněz, a tomu přizpůsobit výši peněžitého zadostiučinění.

3. Proti tomuto rozsudku podala odvolání rovněž žalovaná, a to do odstavců I., III., V. a VII. výroku a výroků souvisejících a domáhala se jeho změny tak, aby i v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta. Pokud jde o nárok na náhradu škody, okresní soud přiznal žalobci a) částku 77.877 Kč a žalobkyni b) částku 111.963 Kč podle § 2952 o. z. Bez toho, aby byla odměna za zastupování žalobci svému právnímu zástupci uhrazena, škodou je i vznik dluhu, aniž by jej poškozený svému věřiteli plnil. Soud potom ani neuznal námitku žalované, že škoda spočívající v uhrazení odměny za obhajobu nebyla splatná. Dle soudu se v daném případě nejedná o náhradu skutečné škody, ale o hrazení účelně vynaložených nákladů obhajoby, jež jsou stanoveny v rozsahu a podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Soud rovněž přiznal žalobcům náhradu nákladů obhajoby za úkony, které byly učiněny před zahájením trestního stíhání. Žalovaná nesouhlasí s tím, že dluh nemusí být splatný, naopak se jedná o nutnou podmínku aplikace § 2952 o. z., neboť teprve od tohoto okamžiku se může poškozený domáhat, aby za něj škůdce dluh uhradil. Podání vysvětlení není úkonem, které se váže k trestnímu řízení. Pokud jde o náhradu nemajetkové újmy, není argumentace okresního soudu přiléhavá. V případě žalobce a) nebyla prokázána příčinná souvislosti mezi jeho zdravotními problémy a trestním stíháním. K [zdravotní] [problém] u žalobce a) došlo v dubnu 2017 a květnu 2017, tedy před zahájením trestního stíhání žalobce a). I pokud by snad mohly zdravotní problémy žalobce a) být vyvolány stresem z probíhajícího trestního stíhání, nemůže nést žalobkyně (správně zřejmě žalovaná) odpovědnost za skutečnosti, jenž nastaly před zahájením trestního stíhání, tedy za obavy žalobce a), že bude trestně stíhán. Pokud jde o narušení manželského soužití, žalobce a) konkrétně takový zásah do osobnostní sféry, do koncentrace řízení netvrdil. Žalobce a) v žalobě a v doplnění skutkových tvrzení na výzvu soudu opakovaně tvrdil, že trestním stíháním byl narušen jeho manželský a rodinný život, kdy průběh řízení, taktiku obhajoby a veškeré možné důsledky probíral se svou manželkou. Uvedené tvrzení není totéž, jako konkrétní nezaměnitelné tvrzení, že zásahem do osobnostní sféry žalobce a) došlo k narušení manželského života. Navíc běžné manželské neshody nelze považovat za zásadní narušení manželského života, pokud nedošlo k rozpadu manželství, či alespoň k výraznému narušení, či přerušení společného soužití. V neposlední řadě nebylo prokázáno, že pokud k manželským neshodám došlo, tak byly způsobeny z důvodu trestního stíhání žalobce a). Ve vztahu k žalobci a) tak nedošlo k zásahům do osobnostní sféry, jenž by překročily běžnou míru nejistoty a stresu. Žalobce a) nepředložil žádný srovnávací rozsudek, soud samotný potom při srovnání s jinými rozsudky nedospěl ke spravedlivému srovnání. Srovnání s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 55 Co 296/2015, kde trestní stíhání trvalo 3 roky a 1 měsíc, za trestný čin se sazbou až 12 let, poškozený byl vazebně stíhán, byla provedena domovní prohlídka v místě bydliště, vesnici se 140 obyvateli, mělo dopady do pracovní sféry poškozeného a znamenalo značné zdravotní potíže, je zcela neadekvátní. Rovněž odůvodnění v případě žalobkyně b) není přiléhavé, nedošlo k zásahům do osobnostní sféry nad běžnou míru nejistoty a stresu. Jak vyplynulo z dokazování přítel žalobkyně b) a její kamarádka jí byli velkou oporou, nadále se zúčastňovala společenského života (např. společné dovolené s přáteli, 6 měsíců po porodu účast na sportovních hrách). Pokud okresní soud má za to, že žalobkyně b) společenský život omezila, nemá žalovaná za prokázané, že k tomu došlo v příčinné souvislosti s trestním stíháním, neboť je zcela obvyklé, že k omezení společenského života matky vede vždy narození dítěte, jenž se narodilo žalobkyni b) v prosinci 2017. Naopak, pokud jde o zásah do rodinného života žalobkyně b), není zřejmé, v čem má být takový zásah spatřován, když přítel byl žalobkyni b) oporou, k žádnému narušení partnerského života nedošlo, když toto nebylo ani ze strany žalobkyně b) tvrzeno. V případě těhotenství žalobkyně b) nebyl prokázán žádný konkrétní nezaměnitelný zásah, jenž by se vázal k tomuto stavu žalobkyně b), tj. prokazatelné zdravotní problémy, minimálně psychického rázu, komplikované těhotenství. Žalobkyně b) nepředložila soudu žádný srovnávací rozsudek, srovnání provedené okresním soudem není spravedlivé. Při srovnání s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 71 Co 301/2011, soud navyšoval přiznanou částku odškodnění v závislosti na zvýšení průměrné hrubé měsíční mzdy, což nemá oporu v judikatuře., když jinak ve srovnávaném případě došlo k podstatně výraznějšímu zásahu do osobnostní sféry poškozeného. Okresní soud se také odchýlil od srovnávacího rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 234/2015, kde ve věci došlo k velmi výraznému zásahu do osobnostní sféry, spočívající v zadržení na letišti, osobní prohlídce a prohlídce auta, ve vazebním stíhání a trvalých následcích v psychickém a fyzickém životě. Došlo k odchýlení rovněž od rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Co 130/2015, kde došlo k výraznému zásahu do profesní činnosti poškozeného a narušení rodinných vazeb, byla zohledněna medializace, ke které přispěly orgány činné v trestním řízení a došlo k zásahu do zdraví poškozeného (byl pod lékařským dohledem, psychicky se zhroutil, užíval prášky na uklidnění a na spaní). Srovnávací rozsudky nemají s posuzovanou věcí žádné podstatné srovnávací znaky, když zásah do osobnostních práv poškozeného byl ve srovnávaných věcech násobně vyšší intenzity, přičemž odškodnění bylo poskytnuto ve stejné výši, případně dvojnásobku odškodnění přiznanému okresním soudem. Okresní soud se rovněž odchýlil od rozsudku Okresního soudu v Karviné sp. zn. 17 C 312/2017, když tento ze samotné skutečnosti, že žalobkyně byla v průběhu trestního stíhání těhotná, bez prokázaných konkrétních dalších zjevných zásahů do osobnostní sféry poškozené, z tohoto důvodu odškodnění nemajetkové újmy v penězích nepřiznal. Nosná myšlenka srovnávacího rozsudku je ta, že samotný stav těhotenství, aniž by s ním byly spojeny prokazatelné negativní následky, se ve výši odškodnění nezohledňuje. Okresní soud dále v rozporu s judikaturou v případě obou žalobců při stanovení formy a výše zadostiučinění nepřihlédl k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmito jsou také okolnosti trestnímu stíhání předcházející (rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Zde je podstatné, že zahájení trestního stíhání předcházelo nezákonné jednání soudní exekutorky [titul] [jméno] [příjmení], přičemž na tomto jednání se oba žalobci spolupodíleli. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího právního soudu sp. zn. 14 Kse 1/2017 ze dne 4. 10. 2017 soudní exekutorka spáchala kárný delikt exekutora podle § 116 odst. 3 písm. a), b) zák. č. 121/2001 Sb., exekuční řád, když závažně porušila povinnosti exekutora stanovené v § 2 odst. 2, § 3 odst. 2 a v § 5 odst. 2 EŘ. Za uvedený skutek nebyla soudní exekutorka potrestána kárným senátem NSS za použití zásady ne bis in idem. Žalobce a) potom v dané věci působil jako jednatel společnosti [právnická osoba] a žalobkyně b) působila jako exekutorský kandidát v pozici licitátora předmětné dražby. Je potom zřejmé, že nebýt nezákonného jednání, nedošlo by ani k trestnímu stíhání žalobců.

4. Žalobci vzali své odvolání částečně zpět, a to do odstavce I., III., V. a VII. výroku a v tomto rozsahu bylo odvolací řízení o odvolání žalobců v souladu s § 207 odst. 2 o. s. ř. zastaveno.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobami oprávněnými, jsou včasná a přípustná, přezkoumal rozsudek v celém rozsahu podle § 212a odst. 1, 3 a 5. o. s. ř.

6. Pokud jde o odvolací námitku týkající se postupu okresního soudu, který zjevnou chybu svého rozsudku spočívající v počtech ohledně žalobkyně b) opravil tak, že vydal opravné usnesení, kterým opravil protokol o vyhlášení rozsudku ze dne [datum] namísto toho, aby postupoval v souladu s § 164 o. s. ř., má odvolací soud za to, že se nejedná o vadu, která by mohla mít a měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto k této vadě nepřihlédl.

7. Okresní soud z důkazů provedených v řízení učinil správná a zcela postačující skutková zjištění, tato skutková zjištění odvolací soud přejímá a pro stručnost na ně odkazuje (body 28. až. 30. odůvodnění napadeného rozsudku). Ostatně tato skutková zjištění nebyla žádným z účastníků v odvolání napadena. Pokud okresní soud neprovedl další důkazy (viz bod 31. odůvodnění napadeného rozsudku) odvolací soud se s tímto ztotožňuje.

8. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud správně právně posoudil u každého z žalobců jako dva samostatné nároky, a to 1. náhrada nákladů obhajoby ve výši 101.048 Kč s příslušenstvím v případě žalobce a) (body 32. a 33. odůvodnění rozsudku), ve výši 143.156 Kč s příslušenstvím v případě žalobkyně b) (bod 34. a 35. odůvodnění rozsudku) a 2. náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 400.000 Kč s příslušenstvím v případě žalobce a) (body 36., 37. a 39. odůvodnění rozsudku), ve výši 500.000 Kč s příslušenstvím v případě žalobkyně b) (body 36., 38. a 39. odůvodnění rozsudku).

9. Ve vztahu k nároku 1. - náhrada nákladů obhajoby odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a závěry v něm uvedené, se kterými se odvolací soud zcela ztotožňuje.

10. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že náhrada nákladů řízení podle § 31 zák. č. 82/1998 Sb. není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na zásadě náhrady účelně či důvodně vynaložených nákladů. Dotčené ustanovení neslouží k hrazení dodatečných mimořádných nákladů řízení, přiznává se pouze náhrada nákladů řízení podle příslušných procesních předpisů, tj. účelně či důvodně vynaložených nákladů řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1132/2018).

11. Pokud jde o odvolací námitku žalobců ohledně výpočtu výše odměny za zastupování každého z žalobců v trestním řízení dvěma advokáty, pak podle názoru odvolacího soudu postupoval okresní soud správně, když odměnu za zastupování každého z žalobců v trestním řízení podle § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o advokátním tarifu (dále jen„ vyhláška“) v případě úkonů, které učinil jeden advokát při společných úkonech při zastupování obou žalobců krátil o 20 %. K odvolacím námitkám žalobců odvolací soud odkazuje na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2533/2013, z něhož plyne, že„ v případě nákladů na obhajobu jedním obhájcem, jde vždy o náklady účelně vynaložené, není-li prokázán opak. Stejné východisko by mělo platit i v případě, kdy obhajobu zajišťují dva obhájci. Mohou nastat případy, ve kterých se účelnost vynaložení nákladů na obhajobu dvěma obhájci jeví zjevná z povahy věci. Taktomu bude např. v situaci, kdy jsou v rámci trestního stíhání se zapojením cizího prvku řešeny otázky vyžadující znalost právních řádů více států. Stejnou logikou se bude řídit i situace, kdy k řádné obhajobě bude nutná podrobná znalost odlišných právních odvětví a obžalovaný si z tohoto důvodu zvolí dva obhájce, kteří každý v daných právních odvětvích vynikají, aniž by však mohli být považování za odborníky na oboje. Obdobně to musí platit i tehdy, kdy si jeden obviněný zvolí dva obhájce nikoliv pro jejich znalost práva, ale z důvodu jejich osobnostního vybavení, jehož kombinaci by považoval za nezbytnou pro realizaci svého práva na obhajobu. Účelnost takto vynaložených nákladů na obhajobu lze posuzovat jen ve vztahu k výsledkům trestního stíhání, aniž by poškozený musel tvrdit a prokazovat, že nemít dva obhájce, trestní řízení by pro něj skončilo nepříznivě. Z uvedeného budou dány výjimky jen tehdy, bude-li zjevné, že jsou úkony dvou obhájců duplicitní. Je na tom, kdo uplatňuje nárok na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu v trestním řízení, aby účelnost takto vynaložených nákladů tvrdil a prokázal“. S ohledem na samotná tvrzení žalobců o důvodech zvolení tzv. křížové obhajoby (viz shora) dospěl odvolací soud k závěru, že se nejedná o přípustnou výjimku, v daném případě byla klíčová obhajoba zvolena ryze z praktických důvodů na straně právních zástupců žalobců. Je právem každého obviněného zvolit si více obhájců v trestním řízení, ale náklady na obhajobu za zastupování více obhájci nelze vždy považovat za účelně vynaložené, jak tomu je právě v tomto případě. Ačkoliv tyto úvahy okresní soud výslovně nevtělil do svého rozhodnutí, z odůvodnění jeho rozhodnutí je naprosto zřejmé, že tuto argumentaci žalobců neshledal důvodnou a nelze proto jeho rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné, jak namítali v odvolání žalobci. S ohledem na shora uvedené není důvodnou ani odvolací námitka žalobců ohledně režijních paušálů.

12. Není důvodnou ani odvolací námitka žalobců týkající se nepřiznání odměny za úkon spočívající v sepisu stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání v rozsahu 1/1, ale toliko v rozsahu polovičním, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že okresní soud odměnu za tento úkon, kterou správně stanovil (stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání je procesním úkonem a náleží za něj odměna dle § 11 odst. 2 písm. d) vyhlášky ve výši jedné poloviny, pozn. odvolacího soudu - srovnej také usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 3 To 161/2006), navýšil o jednonásobek za časovou náročnost tohoto úkonu. Odvolací soud souhlasí s okresním soudem, který za podnět žalobců k předběžnému projednání obžaloby dne [datum] přiznal odměnu v rozsahu jedné poloviny, a to ze snížené odměny podle § 12 odst. 4 vyhlášky z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí.

13. Pokud jde o odvolací námitky žalované k tomuto nároku, odvolací soud nepovažuje tyto námitky za důvodné, přičemž se ztotožňuje se závěry okresního soudu v bodě 32. odůvodnění. Tyto závěry odpovídají judikatuře NS ČR, když v tomto směru odvolací soud odkazuje na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2678/2020, ze dne 29. 9. 2021, v němž je mj. uvedeno:„ Podle § 31 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Podle § 2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že náhrada nákladů řízení podle § 31 OdpŠk není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na zásadě náhrady účelně či důvodně vynaložených nákladů. Dotčené ustanovení neslouží k hrazení dodatečných mimořádných nákladů řízení, přiznává se pouze náhrada nákladů řízení podle příslušných procesních předpisů, tj. účelně či důvodně vynaložených nákladů řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1132/2018). Ústavní soud v plenárním rozhodnutí ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, uvedl, že účelem zákonné úpravy § 31 OdpŠk je interpretace skutečné škody, spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu účelně vynaložených nákladů, přičemž za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně. Jinými slovy, smyslem a účelem daného zákonného ustanovení je zahrnutí do rámce pojmu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod) i úhrady nákladů řízení směřujícího k jejich zrušení, změně anebo nápravě. A contrario by totiž bylo v rozporu s principem odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, aby jeden z důsledků takového jednání orgánů veřejné moci, a to náklady řízení vedoucího k jeho reparaci, nesl poškozený sám“.

14. Odvolací soud s ohledem na význam podání vysvětlení v trestním řízení, a to pro přípravu budoucí obrany v trestním řízení, nepovažuje za důvodnou odvolací námitku žalované, že se nejedná o účelně vynaložený úkon. V daném případě nelze při hodnocení významu tohoto úkonu přehlédnout ani konkrétní okolnosti případu (zvolenou obranu žalobců, jejich námitky a stížnosti, které byly ve výsledku důvodnými, jak plyne z konečného rozhodnutí). Nadto odvolací soud odkazuje rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, v němž je mj. uvedeno:„ Spojují-li obecné soudy odpovědnost státu za újmu způsobenou jednotlivci v trestním řízení striktně s vydáním usnesení o zahájení trestní stíhání, aniž by s ohledem na specifické okolnosti věci zohlednily negativní následky způsobené mu v přípravné fázi trestního řízení, postupují v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod příliš formalisticky a nesouladně se smyslem a účelem odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“. Odvolací soud shodně s okresním soudem považuje tento úkon za účelně vynaložený.

15. Pokud jde o nárok 2. - náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, jedná se o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Přitom je dle judikatury třeba vzít v úvahu kritéria, která se v takových případech zpravidla vyskytují a která zpravidla mají vliv na rozsah způsobené újmy, a tím i na výši případného zadostiučinění; tato kritéria formuloval Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011. Jedná se o kritéria, a to: 1) povaha věci, 2) délka trestního řízení a 3) následky způsobené trestním řízení v osobnostní sféře poškozené osoby. Vedle toho je třeba podle § 13 odst. 3 obč. zák. a § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi jsou dle výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně). Jsou jimi také okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. Je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. V konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném (viz výše zmíněný rozsudek Nejvyšší soud ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Podle názoru odvolacího soudu veškerá tato kritéria a judikatorní závěry okresní soud ve svém rozhodnutí aplikoval.

16. Pokud jde o odvolací námitky žalobců, pak okresní soud správně vyzval žalobce, aby označili rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že jimi požadovanou částku lze považovat za přiměřené zadostiučinění. Odvolací soud odkazuje např. na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2139/2018, v němž je mj. uvedeno„ Nejvyšší soud předesílá, že se zásadně uplatní princip vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, podle něhož jen sama existence nezákonného rozhodnutí nepresumuje vznik imateriální újmy u dotčené osoby. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Platí dále, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, soud při svých úvahách o přiměřené výši peněžního zadostiučinění pro poškozeného zohlední zejména povahu trestní věci, délku trestního stíhání a především dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Pro správné stanovení dispozice § 31a odst. 2 OdpŠk coby normy s relativně neurčitou hypotézou je ovšem kromě zohlednění kritérií nyní uvedených nezbytné, aby v konečném důsledku výše soudem přiznaného odškodnění odpovídala výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřováno zejména s ohledem na zmíněná kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Bez srovnání požadavku na poskytnutí zadostiučinění s jinými případy zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoli jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, vyjádřil názor, že srovnání je pak třeba provést s jinými případy nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i v důsledku porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Přitom je samozřejmě primárně na žalobci, aby uplatnil taková tvrzení umožňující soudu učinit srovnání vedoucí k závěru, že žalobcem požadované zadostiučinění je přiměřené, tedy (mimo jiné) též odpovídající zadostiučiněním poskytnutým v jiných případech. Ovšem nepochybně je též v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy svědčícími naopak její námitce, že je požadováno zadostiučinění v nepřiměřené výši (jak bylo dále uzavřeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). Není pak jistě vyloučeno a naopak je vhodné, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, vyšel ze základního principu, že řízení o nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. je řízením sporným a že tedy klade v první řadě nároky na účastníky řízení, aby legitimnost svého procesního postupu vysvětlili, tudíž je v zájmu samotného účastníka, aby své úkony doprovodil odkazem na rozhodnutí v obdobných věcech. Nelze však s deficitem takového poukazu spojovat procesní důsledek nesplnění procesní povinnosti, či dokonce neunesení břemene tvrzení, neboť stále platí zásada, že soud zná právo a jeho výklad (judikaturu), přičemž takové znalosti podřazuje vytýčení rozhodných skutečností a dbá na to, aby v řízení aktivní účastník pro neznalost práva neutrpěl újmu (§ 5 a 6 o. s. ř.). Řízení o nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. je jedno z typových řízení, kde v úvahu připadá možnost smírného řešení podle § 99 o. s. ř., přičemž o takové řešení by měl soud usilovat. Podle citovaného ustanovení soud (mimo jiné) s účastníky věc probere, upozorní na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí zveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Zde je prostor pro seznámení účastníků i s rozhodovací praxí soudu v obdobných věcech“. Podle názoru odvolacího soudu se nejedná o nelegitimní požadavek kladený na účastníky řízení, který by vedl k odepření spravedlnosti.

17. Odvolací soud ve vztahu k další odvolací námitce žalobců o tom, že žalovaná doposud nesplnila pokyny Nejvyššího soudu ČR a nezveřejnila rozhodnutí vhodná ke srovnání uvádí, že rozhodnutí jsou uveřejněna na [webová adresa].

18. Ve vztahu ke shora vyslovenému závěru o vhodném postupu soudu, který seznámí účastníky řízení s rozhodovací praxí soudů v obdobných věcech, rovněž odvolací soud seznámil účastníky řízení s rozhodnutími, která jsou dle jeho názoru vhodná ke srovnání (viz dále).

19. Není důvodná ani odvolací námitka žalobců, že okresní soud, který sám usiloval o kazuistické porovnání znaků řešené věci s jinými obdobnými případy, tak učinil naprosto nedostatečně (prakticky jen vůči jednomu jinému případu u každého z žalobců) a nepřezkoumatelně (soudem zvolené referenční případy se od projednávané věci velmi lišily téměř ve všech relevantních ukazatelích), což nedůvodně namítala také žalovaná. Odvolací soud má za to, že okresní soud zvolil vhodná rozhodnutí ke srovnání.

20. Odvolací soud provedl dále komparaci s rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 232/2013. V této věci se jednalo o trestní stíhání zahájené proti dvěma žalobcům, vůči kterým bylo dne [datum] zahájeno trestní stíhání u žalobce a) pro trestný čin podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250 odst. 1 a 3 písm. b) tr. zák., u žalobkyně b) pro trestný čin podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250 odst. 1 a 4 tr. zák., za který bylo možné uložit u žalobce a) trest odnětí svobody v trvání 2 až 8 let, u žalobkyně b) trest odnětí svobody v trvání 5 až 12 let. Žalobci byli zproštěni obžaloby rozsudkem ze dne [datum] (tj. délka trestního řízení 2 roky a 3 měsíce) s tím, že nelze uzavřít, že by žalobci o protiprávní činnosti dalšího odsouzeného věděli. V osobnostní sféře žalobců došlo k následkům v oblasti pracovního života, po zahájení trestního stíhání se oba žalobci přestali do značné míry věnovat práci ve společnosti, jejímiž byli společníky, tuto nebyli schopni vykonávat, trestní řízení vyvolalo následky v podobě velkého stresu s obav o budoucnost. Tyto následky byly výraznější u žalobkyně b), která v průběhu trestního stíhání otěhotněla, neprožívala těhotenství dobře, žila ve velké nejistotě, zda bude rodit v době, kdy bude ve výkonu trestu a zda bude moci vychovávat své narozené dítě. Žalobkyně b) oproti žalobci a) nebyla nikdy předtím trestně stíhána a odsouzena, jednalo se v době zahájení trestního stíhání o osobu bezúhonnou. Žalobci a) bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 110.000 Kč, žalobkyni b) ve výši 165.000 Kč.

21. Tento komparovaný případ se svou povahou podobá této trestní věci (pokud jde o povahu trestné činnosti), když žalobci a) hrozil trest odnětí svobody v trvání 1 až 5 let, žalobkyni b) hrozil trest odnětí svobody v trvání 1 až 8 let, žalobci a) v komparované věci trest odnětí svobody v trvání 2 roky až 8 let, žalobkyni b) v trvání 5 let až 12 let. Trestní stíhání žalobců trvalo jeden rok a 5 měsíců, v komparovaném případě 2 roky a 3 měsíce. V této věci, ani v komparované věci žalobci nebyli omezeni na svobodě. Rozdíl v délce trestního stíhání, v nižším hrozícím trestu odnětí svobody a skutečnost, že u žalobců nedošlo k zásahu do pracovní sféry, jsou důvodem pro snížení zadostiučinění u žalobců oproti komparované věci. S ohledem na rozdíly v trestním stíhání mezi žalobcem a) a žalobkyní b) v této věci je nutné také zohlednit skutečnost, že žalobce a) byl obžalován pro trestný čin majetkový, žalobkyně b) kromě majetkového trestného činu také pro trestný čin proti pořádku ve věcech veřejných, což vedlo k tomu, že jí hrozil vyšší trest odnětí svobody než žalobci a), což se musí promítnout v tom, že na straně žalobce a) jsou důvody pro výraznější snížení zadostiučinění, než v případě žalobkyně b). Avšak nelze přehlédnout skutečnost, která je důvodem pro navýšení zadostiučinění u žalobkyně b), která shodně jako žalobkyně b) v komparované věci, byla v průběhu trestního stíhání těhotná, porodila zhruba tři týdny po podání obžaloby. V obou případech žalobci prožívali stres a obavu z budoucnosti. V této věci jsou oba žalobci bezúhonní, oproti tomu v komparované věci žalobkyně b) na rozdíl od žalobce a) nebyla nikdy předtím trestně stíhána a odsouzena, jednalo se v době zahájení trestního stíhání o osobu bezúhonnou. Ze shora uvedených důvodů je zde dán důvod pro snížení zadostiučinění u žalobce a) přiznaného žalobci a) v komparované věci o jednu polovinu, tj. 55.000 Kč a důvod pro snížení zadostiučinění u žalobkyně b) oproti zadostiučinění žalobkyně b) v komparovaném případu, a to o jednu pětinu, tj. na 132.000 Kč.

22. Dále odvolací soud provedl komparaci s rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 135/2017 (Městský soud Praha sp. zn. 13 Co 81/2019), kdy se jednalo o trestní stíhání zahájené proti žalobkyni dne [datum] pro trestné činy pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., pokračujícího tr. činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) a c), odst. 2 písm. a) a c) tr. zák. s nejpřísnější sazbou trestu odnětí svobody v trvání 3 až 10 let a pokračujícího trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně stížnost, která byla usnesením státního zástupce VSZ zamítnuta. Po skončení vyšetřování byla podána obžaloba. Po hlavním líčení byla žalobkyně rozsudkem ze dne [datum] zproštěna obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. (nebylo prokázáno, že by se stal skutek, pro nějž byla žalobkyně stíhána). K odvolání státního zástupce bylo rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu v roce 2017 tak, že rozsudek soudu I. stupně ohledně žalobkyně a dalších dvou stíhaných osob (celkem bylo stíháno spolu s žalobkyní dalších 11 osob) byl zrušen, odvolací soud je znovu svým rozhodnutím zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., protože skutek označený v žalobním návrhu nebyl trestným činem. Trestní stíhání trvalo od [datum] do [datum], tedy 4 roky, 8 měsíců a 23 dnů. Dne [datum] byl v deníku [název novin] [příjmení] [jméno] otištěn článek mluvčí [státní zastupitelství] [anonymizováno] [obec] s tím, že protikorupční policie zahájila vyšetřování [vyšetřovaná věc] [anonymizováno 6 slov] [mezinárodní organizace]. Žalobkyně pracovala po dobu [zaměstnavatel] [anonymizováno 6 slov] [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], [anonymizováno 6 slov] [anonymizována dvě slova]. [anonymizováno] [datum] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizováno 6 slov] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizováno 10 slov] [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. Prohlášení převzaly i hlavní celostátní sdělovaní prostředky, byla uveřejněna i fotografie žalobkyně. Po odvolání z funkce pracovala žalobkyně na méně placené funkci, o případu informovaly veřejnost sdělovací prostředky s celostátním dosahem ([televizní stanice], [televizní stanice] [název] a [rozhlasová stanice] [anonymizováno]). Trestní stíhání vnímala žalobkyně špatně, pociťovala ztrátu prestiže, možnosti dalšího uplatnění, byl nepříznivě zasažen její osobní život. V červnu 2015 sdělovací prostředky informovaly veřejnost, že žalobkyně a další dva státní úředníci byli soudem osvobozeni, protože se úmyslného jednání nedopustili. Podle odůvodnění odvolacího soudu nebyli lehkomyslní, nejednali nedbale, zaměřili se na kontrolu, a pokud nedokázali odhalit sofistikovanou trestnou činnost ostatních obžalovaných, nelze jim to klást za vinu. Toto odůvodnění převzaly i sdělovací prostředky. Přiměřeným zadostiučiněním byla shledána částka 180.000 Kč.

23. Pokud jde o tento komparovaný případ, svou povahou se rovněž podobá této trestní věci (pokud jde o povahu trestné činnosti), když žalobci a) hrozil trest odnětí svobody v trvání 1 až 5 let, žalobkyni b) hrozil trest odnětí svobody v trvání 1 až 8 let, žalobkyni v komparované věci trest odnětí svobody v trvání 3 roky až 10 let. Trestní stíhání žalobců trvalo jeden rok a 5 měsíců, v komparovaném případě 4 roky 8 měsíců a 23 dnů. V této věci, ani v komparované věci žalobci nebyli omezeni na svobodě. Rozdíl v délce trestního stíhání, v nižším hrozícím trestu odnětí svobody, skutečnosti, že u žalobců nedošlo k zásahu do pracovní sféry oproti žalobkyně v komparované, rozdíl v medializaci věci, jsou důvodem pro výrazné snížení zadostiučinění u žalobců na jednu čtvrtinu z částky 180.000 Kč, tj. 45.000 Kč. S ohledem na rozdíly v trestním stíhání mezi žalobcem a) a žalobkyní b) v této věci je nutné také zohlednit skutečnost, že žalobce a) byl obžalován pro trestný čin majetkový, žalobkyně b) kromě majetkového trestného činu také pro trestný čin proti pořádku ve věcech veřejných (v podstatě obdobně jako žalobkyně v komparované věci), což vedlo k tomu, že jí hrozil vyšší trest odnětí svobody než žalobci a), což se musí promítnout v závěru, že na straně žalobkyně b) jsou důvody pro zvýšení takto snížené částky. Rovněž nelze přehlédnout další důvod pro navýšení zadostiučinění u žalobkyně b), byla v průběhu trestního stíhání těhotná a porodila zhruba tři týdny po podání obžaloby. V obou případech žalobci prožívali stres a obavu z budoucnosti. V obou případech byli žalobci bezúhonní, v obou případech byl nepříznivě zasažen osobní život žalobců. Ze shora uvedených důvodů je zde dán důvod pro snížení zadostiučinění u žalobce a) na jednu čtvrtinu z částky 180.000 Kč, tj. 45.000 Kč a důvod pro snížení zadostiučinění u žalobkyně b) oproti zadostiučinění žalobkyně v komparovaném případu, a to jednu čtvrtinu z částky 180.000 Kč, tj. na 135.000 Kč.

24. Odvolací soud souhlasí s okresním soudem, že z citované judikatury (bod 39. odůvodnění napadeného rozsudku) plyne, že„ k tíži státu lze přičíst excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, které mohou mít za následek větší úkor později obžaloby zproštěné osoby“. Z tvrzení žalobců nevyplynulo, že by se orgány činné v trestním řízení samy (excesivně) vyjadřovaly ve smyslu hodnocení činnosti žalobců. Jde tak o medializaci v přirozené míře jakožto důsledek zásady veřejnosti trestního stíhání. Podle názoru odvolacího soudu však nelze přehlédnout také závěr Ústavního soudu, který byl vyjádřen v jeho nálezu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/2015, popř. v již shora citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21„ Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v průběhu celého trestního řízení je také třeba zasadit do kontextu současného "mediálního světa". O zahájení trestního řízení i učiněných krocích orgánů činných v trestním řízení může být široká veřejnost informována při užití masových sdělovacích prostředků a sociálních sítí prakticky okamžitě bez časového a místního omezení. Již samotná informace o zahájení prověřování jednotlivce ze spáchání trestného činu rezonující ve veřejném prostoru (a zejména její medializace) je podle konkrétních okolností způsobilá poškodit jeho postavení ve společnosti a rodinný i profesní život - zvláště v době, kdy mají média, ovlivňující veřejné mínění a náladu spoluobčanů, ještě před sdělením obvinění "jasno" v tom, kdo je za údajnou trestnou činnost odpovědný (viz bod 37 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3183/15 ze dne 27. 9. 2016 (N 183/82 SbNU 773)). V mediálním světě a ve světě internetu a sociálních sítí se zásada presumpce neviny příliš nepraktikuje“. Podle názoru odvolacího soudu tak medializaci této věci a její následky v osobnostních právech žalobců nelze zcela přehlédnout, což důvodně namítali v odvolání žalobci.

25. Oproti tomu odvolací soud nesouhlasí s okresním soudem, který v případě žalobkyně b) dospěl k závěru, že„ nelze také pominout, že toto zadostiučinění bylo shledáno přiměřeným v roce 2013. Od té doby došlo ke zvýšení průměrné hrubé měsíční mzdy o cca 18 % ve vztahu k roku 2017 a o cca 28 % ve vztahu k roku 2018 [webová adresa]), proto se částka 140.000 Kč při shora uvedeném jeví jako přiměřená (bod 38. odůvodnění). Podle názoru odvolacího soudu je nutné vycházet z rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, v němž je mj. uvedeno„ K posouzení otázky vlivu inflace na přiznané zadostiučinění se Nejvyšší soud opakovaně vyjadřoval. Při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění pak nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011). Nejvyšší soud ve Stanovisku pod bodem VI., dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000 Kč až 20.000 Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Vzhledem k tomu, že výše uvedené Stanovisko bylo vydáno v roce 2011, nelze uvažovat o tom, že by od té doby došlo ke změně právního názoru zastávaného Nejvyšším soudem. Uvedené rozmezí je nadto pouze orientační, a byť jde o důležité východisko, nezbavuje obecné soudy nižších stupňů povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016)“. Podle názoru odvolacího soudu lze tyto závěry akceptovat i v případě výše zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. V tomto směru byla odvolací námitka žalované důvodnou.

26. Pokud jde o další odvolací námitku žalované, že okresní soud při stanovení formy a výše zadostiučinění nepřihlédl k tomu, že zahájení trestního stíhání žalobců předcházelo nezákonné jednání soudní exekutorky [titul] [jméno] [příjmení], přičemž na tomto jednání se oba žalobci spolupodíleli, s touto odvolací soud nesouhlasí. Oba žalobci byli podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby zproštěni z toho nejvýhodnějšího důvodu (v projednávané věci v průběhu trestního řízení vyšlo přímo najevo, že skutek kladený žalobcům za vinu se nestal), který mohl nastat, což naopak jejich majetkovou újmu zvyšuje. Skutečnost, že soudní exekutorka [titul] [jméno] [příjmení] spáchala kárný delikt, nelze klást k tíži žalobcům. Pokud žalovaná namítala, že zdravotní problémy žalobce a) nastaly ještě před zahájením trestního řízení, odkazuje odvolací soud na již shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1029/21 a správné závěry okresního soudu.

27. S ohledem na shora uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že částky, které jako přiměřené a spravedlivé zadostiučinění v případě obou žalobců stanovil okresní soud, tj. u žalobce a) 50.000 Kč a u žalobkyně b) 140.000 Kč, odpovídá konkrétním okolnostem tohoto případu, a to i v porovnání se společnými a rozdílnými znaky v jiných srovnatelných případech, od kterých se výrazněji neodlišuje.

28. Pokud žalobce a) požadoval z titulu nemajetkové újmy 400.000 Kč, byl jeho nárok oprávněným co do částky 50.000 Kč, ve zbývající části, tj. co do částky 350.000 Kč byla žaloba okresním soudem správně zamítnuta, v případě žalobkyně b) byl její nárok shledán oprávněným co do částky 140.000 Kč, ve zbývající části, tj. co do částky 360.000 Kč byla žaloba okresním soudem správně zamítnuta. S ohledem na vše shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek v části dotčené podaným odvoláním, tj. v odstavcích I. až VIII. výroku podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, když okresní soud rozhodl správně rovněž o příslušenství z přiznaných částek.

29. Odvolací soud však v souladu s § 224 odst. 1 o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí v odstavcích IX. až XII. výroku o nákladech řízení.

30. Předně je nutno zmínit, že předmětem řízení byly dva nároky, přičemž při rozhodování o náhradě nákladů řízení se každá z těchto věcí považuje za samostatnou. U každé věci je proto třeba posoudit míru úspěchu a neúspěchu účastníků, zda je dána povinnost k náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. a kdo z účastníků má právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které účastník současně vynaložil na více společně projednávaných sporů, je třeba rozdělit podle poměru výše jednotlivých nároků, tj. podle toho, jak se ta která ze společně projednávaných věcí podílela na vzniku těchto nákladů.

31. Okresní soud při svých úvahách z této skutečnosti vycházel (viz bod 40. odůvodnění rozsudku) a následně uvedl, že při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace), je zpravidla třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, uveřejněné pod číslem 68/ 2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

32. Odvolacímu soudu je toto rozhodnutí známo, přesto však výpočet uvedený v tomto rozhodnutí nepovažuje za spravedlivé vypořádání, přičemž při svém rozhodnutí vycházel odvolací soud (a to s odkazem na komentář k § 142 o. s. ř., Velký komentář Drápal. Bureš. a kol. Občanský soudní řád I., nakladatelství C. H. BECK, 1. vydání, rok 2009, str. 979) z níže uvedených úvah.

33. Předmětem řízení u žalobce a) byly nároky na zaplacení částky 101.048 Kč s příslušenstvím - náhrada nákladů obhajoby a částky 400.000 Kč s příslušenstvím - nemajetková újma za nezákonné trestní stíhání, celkem 501.048 Kč s příslušenstvím (pro své další úvahy odvolací soud nehodnotí výši příslušenství). Z této celkové částky pak 101.048 Kč činí 20 % a 400.000 Kč činí 80 %. Předmětem řízení u žalobkyně b) byly nároky na zaplacení částky 143.156 Kč s příslušenstvím - náhrada nákladů obhajoby a částky 500.000 Kč s příslušenstvím - nemajetková újma za nezákonné trestní stíhání, celkem 643.156 Kč s příslušenstvím (pro své další úvahy odvolací soud nehodnotí výši příslušenství). Z této celkové částky pak 143.156 Kč činí 22 % a 500.000 Kč činí 78 %. V tomto poměru je pak nutno rozdělit výši nákladů řízení vzniklých účastníkům řízení v jednotlivých sporech.

34. Podle § 12 odst. 3 vyhlášky při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí.

35. Součet tarifních hodnot spojených věcí činí u žalobce a) 101.048 Kč a 50.000 Kč podle 9 odst. 4 vyhlášky, u žalobkyně b) 143.156 Kč a 50.000 Kč. Podle § 7 bod 6 vyhlášky činí odměna za jeden úkon právní služby z této tarifní hodnoty sporu u žalobce a) 7.180 Kč, v případě společných úkonů při zastupování dvou osob podle § 12 odst. 4 vyhlášky 5.744 Kč, u žalobkyně b) činí odměna za jeden úkon právní služby 8.860 Kč, popř. podle § 12 odst. 4 vyhlášky 7.088 Kč.

36. Žalobci a) v řízení před okresním soudem vznikly celkové náklady řízení ve výši 88.025 Kč, žalobkyni b) v celkové výši 107.133 Kč. Zde odvolací soud odkazuje na správný výpočet těchto nákladů řízení okresním soudem (bod 40. odůvodnění rozsudku).

37. Žalobce a) byl se svým nárokem na náhradu nákladů obhajoby podle § 142 odst. 2 o. s. ř. úspěšný ze 77 %, neúspěšný z 23 % (požadoval zaplacení částky 101.048 Kč a byla mu přiznána částka 77.877 Kč, a proto mu náleží 54 % z 20 % celkových nákladů řízení (viz bod 33. odůvodnění tohoto rozsudku), tj. z částky 88.025 Kč, což činí 9.507 Kč. S nárokem na náhradu nemajetkové újmy byl žalobce a) podle § 142 odst. 3 o. s. ř. zcela úspěšný, a proto mu náleží 100 % z 80 % celkových nákladů, tj. 70.420 Kč Celkem žalobci a) vzniklo právo na náhradu nákladů řízení ve výši 79.927 Kč (9.507 Kč + 70.420 Kč).

38. Žalobkyně b) byla se svým nárokem na náhradu nákladů obhajoby podle § 142 odst. 2 o. s. ř. úspěšná ze 78 %, neúspěšná z 22 % (požadovala zaplacení částky 143.156 Kč a byla jí přiznána částka 111.963 Kč), a proto jí náleží 56 % z 22 % celkových nákladů řízení (viz bod 33. odůvodnění tohoto rozsudku), tj. z částky 107.133 Kč, což činí 13.198,78 Kč. S nárokem na náhradu nemajetkové újmy byla žalobkyně b) podle § 142 odst. 3 o. s. ř. zcela úspěšná, a proto jí náleží 100 % ze 78 % celkových nákladů, tj. 83.563,74 Kč Celkem žalobkyni b) vzniklo právo na náhradu nákladů řízení ve výši 96.763 Kč po zaokrouhlení (13.198,78 Kč + 83.563,74 Kč).

39. Pokud jde o výrok o nákladech řízení vzniklých státu, tento by měl v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. odpovídat výsledkům řízení. Náklady řízení vzniklé státu ve výši 200 Kč představují náklady spojené s podáním lékařské zprávy pro žalobce a), a to ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy, s nímž byl žalobce a) podle § 142 odst. 3 o. s. ř. plně úspěšný. Za této situace byla žalované uložena povinnost uhradit státu tyto náklady řízení v plné výši.

40. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud změnil napadené rozhodnutí v odstavcích IX. až XII. výroku tak, jak je uvedeno shora.

41. Žalobci a) v řízení před odvolacím soudem vznikly náklady [částka], tato částka představuje [částka] odměna advokáta za 2,5 úkonů po [částka] (1. sepis odvolání, 2. účast u jednání odvolacího soudu dne [datum] a 3. účast u jednání odvolacího soudu dne [datum] při vyhlášení rozhodnutí), hotové výdaje advokáta ve výši [částka] za 3 výše uvedené úkony právní služby po [částka] dle § 13 odst. 4 vyhlášky, krácené na polovinu při zastupování dvou účastníků, [částka] 21% DPH a zaplacený soudní poplatek z odvolání [částka].

42. Žalobkyni b) v řízení před odvolacím soudem vznikly náklady [částka], tato částka představuje [částka] odměna advokáta za 2,5 úkonů po [částka] (1. sepis odvolání, 2. účast u jednání odvolacího soudu dne [datum] a 3. účast u jednání odvolacího soudu dne [datum] při vyhlášení rozhodnutí), hotové výdaje advokáta ve výši [částka] za 3 výše uvedené úkony právní služby po [částka] dle § 13 odst. 4 vyhlášky, krácené na polovinu při zastupování dvou účastníků, [částka] 21% DPH a zaplacený soudní poplatek z odvolání [částka].

43. Oba žalobci byli se svými nároky v odvolacím řízení stejně úspěšní či neúspěšní jako v řízení před okresním soudem.

44. Žalobce a) byl se svým nárokem na náhradu nákladů obhajoby podle § 142 odst. 2 o. s. ř. úspěšný ze 77 %, neúspěšný z 23 %, proto mu náleží 54 % z 20 % celkových nákladů odvolacího řízení, tj. z částky [částka], což činí [částka]. S nárokem na náhradu nemajetkové újmy byl žalobce a) podle § 142 odst. 3 o. s. ř. zcela úspěšný, a proto mu náleží 100 % z 80 % celkových nákladů odvolacího řízení, tj. [částka] Celkem žalobci a) vzniklo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] po zaokrouhlení ([částka] + [částka]).

45. Žalobkyně b) byla se svým nárokem na náhradu nákladů obhajoby podle § 142 odst. 2 o. s. ř. úspěšná ze 78 %, neúspěšná z 22 %, proto jí náleží 56 % z 22 % celkových nákladů odvolacího řízení, tj. z částky [částka], což činí [částka]. S nárokem na náhradu nemajetkové újmy byla žalobkyně b) podle § 142 odst. 3 o. s. ř. zcela úspěšná, a proto jí náleží 100 % ze 78 % celkových nákladů, tj. [částka] Celkem žalobkyni b) vzniklo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] po zaokrouhlení ([částka] + [částka]).

46. Zaplacení přiznané částky, jakož i vzniklých nákladů řízení před soudy obou stupňů stanovil odvolací soud žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když již s ohledem na dobu, která uplynula od rozhodnutí okresního soudu, nepovažoval za důvodnou žádost žalované, aby jí byla k úhradě této částky uložena lhůta 15 dnů od právní moci rozsudku. Náklady řízení je žalovaná povinna podle § 149 odst. 1 o. s. ř. uhradit zástupci žalobců.

Poučení