57 Co 208/2024 - 314

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalovanému: [jméno žalovaného] IČO [IČO] sídlem [adresa žalovaného] o zaplacení 62 909 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 19. 6. 2024, č. j. 115 C 116/2024-59 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I co do částky 40 764 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 1. 4. 2024 do zaplacení mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu výroku I, tj. co do částky 22 145 Kč spolu s 14,75% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 1. 4. 2024 do zaplacení, se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 29 284 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky se sídlem [adresa advokátky].

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 33 985 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky se sídlem [adresa advokátky].

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - Krajskému soudu v Ostravě na náhradě nákladů státu za odvolací řízení 89 437 Kč do tří dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 62 909 Kč s 14,75 % úrokem z prodlení ročně z 62 909 Kč za dobu od 1. 4. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I) a dále zaplatit mu na náhradě nákladů řízení 39 599,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož je žalobce ode dne 8. 11. 2022 vlastníkem pozemků parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], které mají charakter tzv. veřejného prostranství. Obvyklé nájemné za užívání těchto pozemků v období od 1. 11. 2022 do 31. 10. 2023 činilo 23,30 Kč za m/rok a v období od 1. 11. 2023 do 31. 3. 2024 činilo 25,40 Kč za m/rok. Přitom žalobce vyzval žalovaného k tomuto plnění opakovaně.

3. Zjištěný skutkový stav podřadil soud prvního stupně pod § 2991 odst. 1 a 2, § 2999 odst. 1 a 2 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dospěl k závěru, že za situace, kdy mezi účastníky nebyl uzavřen smluvní vztah o užívání předmětných pozemků, má žalobce, jakožto vlastník pozemků s povahou veřejného prostranství, vůči žalovanému nárok na zaplacení finanční náhrady za toto užívání v podobě bezdůvodného obohacení, jinak by šlo o neoprávněný zásah do jeho vlastnického práva a o situaci, kdy by žalovaný mohl užívat cizí vlastnictví zadarmo (na úkor žalobce). Nárok žalobce není v rozporu s dobrými mravy, neboť není rozhodné, za jakou kupní cenu žalobce dané pozemky nabyl, ani to, že při jejich koupi věděl (mohl vědět), že se jedná o tzv. veřejné prostranství. Ze strany žalobce se nejedná o „spekulativní nákup“ i proto, že po žalovaném žádá pouze obvyklé nájemné. Výše obvyklého nájemného vychází ze znaleckého posudku, tato výše byla stanovena porovnáním hodnoty okolních pozemků, kdy do výběru nebyly zahrnuty pouze pozemky na území města [adresa], ale rovněž v [adresa], [adresa] a především se vždy jednalo o pozemky se stejným či obdobným využitím (zeleň, zeleň u komunikace, zahrada). Z uvedených důvodů soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného k zaplacení 62 909 Kč za období od 9. 11. 2022 do 31. 12. 2023, včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ode dne 1. 4. 2024 do zaplacení v návaznosti na předžalobní výzvu k plnění, ve které žalobce stanovil lhůtu k plnění do 31. 3. 2024.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Odvolací argumentaci vybudoval jednak na tom, že v jednání žalobce je nutno shledat zneužití práva, když tento záměrně skupuje pozemky, které jsou nepotřebné, nevyužitelné, sám je přitom nijak neužívá a následně požaduje vydání bezdůvodného obohacení (kdy nejméně v jednom dalším případě vedeném u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 21 C 307/2022 žalobce rovněž zakoupil obdobně nepotřebný pozemek, vyčkal minimálně jeden rok a poté uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení, aniž by současně chtěl uzavřít jakýkoli smluvní vztah a případné majetkoprávní vypořádání odmítl). Stejně tak měl možnost požádat o změnu územního plánu a změnu využití daných pozemků, což rovněž neučinil. Jediným výnosem z „investice“ do koupi pozemků je tak požadované vydání bezdůvodného obohacení. V další rovině odvolatel poukázal na skutečnost, že znalecký posudek předložený žalobcem nebyl zaměřen na zohlednění skutečných místních poměrů, nýbrž byl vyhotoven za účelem stanovení nadhodnocené ceny pozemků. Není správný závěr okresního soudu, že ke zjištění obvyklého nájemného byly ke srovnání použity pozemky se stejným či obdobným využitím. Poukázal na to, že zatímco pozemky žalobce mají jako způsob využití uvedeno „neplodná“ půda, druh pozemku – ostatní plocha, a v územním plánu jsou vedeny jako pozemky s funkčním využitím zeleň na veřejných prostranstvích, pro srovnání byly oceněny pozemky s využitím např. cyklostezka (pozemek v oblasti [adresa]), kdy funkční využití je krajinná zeleň, či zahrada a komunikace s funkčním využitím bydlení v rodinných domech. Zároveň byly znaleckou kanceláří vybrány pozemky v [adresa] či jejím blízkém okolí, které jsou nevhodné i s ohledem na to, že hodnota pozemků v [adresa] a okolí je jiná než pozemků v [adresa]. Žalovaný dále nesouhlasí s názorem okresního soudu, podle něhož není rozhodné, za jakou kupní cenu žalobce pozemek zakoupil. Skutečná kupní cena pozemku činila 232 700 Kč, pozemek byl zakoupen od společnosti [právnická osoba], jejímž předmětem podnikání je mimo jiné nákup a prodej nemovitostí. Lze tedy těžko předpokládat, že by tato společnost prodala pozemek za jeho pětinovou hodnotu, neboť by to bylo v rozporu s jejím podnikatelským zájmem. Žalovaný navíc o prodeji daného pozemku ani nevěděl a vědět nemohl, neboť pozemky byly prodány bez jakéhokoliv upozornění či jednání s žalovaným přímo žalobci. Bývalý vlastník navíc nikdy po žalovaném nepožadoval uzavření nájemní smlouvy či vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný konečně rozporoval i výši a oprávněnost přiznaných nákladů řízení zejména s ohledem na to, že zástupce žalobce disponuje kanceláří v [adresa] a náklady na cestu z [adresa] tak jsou zcela neúčelné. Domáhal se tedy zrušení předmětného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

5. Žalobce se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a navrhl potvrzení napadeného rozsudku. S poukazem na ustálenou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu zdůraznil, že dochází-li k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jejímu vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Veřejným prostranstvím se přitom v právní teorii rozumí prostranství, které je předmětem veřejného užívání, totiž užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů; dle zákonné definice v § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Za situace, kdy žalobce v řízení prokázal, že předmětné pozemky jsou veřejným prostranstvím, proti čemuž žalovaný ani ničeho v odvolání nenamítá, má žalobce nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalovaným. Ze strany žalobce se přitom nejedná o zneužití práva a rozpor s dobrými mravy. Mimořádnými skutečnostmi pro možnou aplikaci § 8 o. z. nemohou být ani okolnosti nabytí pozemků žalobcem, který je zakoupil na základě nabídky realitní kanceláře za inzerovanou kupní cenu. Možnost jejich koupě mohl využít kdokoliv, tzn. i žalovaný. Není rozhodné ani to, že žalobce při koupi pozemků věděl (mohl vědět), že se jedná o tzv. veřejné prostranství. K výtkám žalovaného ve vztahu ke znaleckému posudku předloženému žalobcem uvedl, že v tomto je provedeno porovnání hodnoty okolních pozemků vždy se stejným či obdobným využitím (zeleň, zeleň u komunikace, zahrada). Znalecká kancelář zcela jistě uměle nenavýšila hodnotu pozemků žalobce a není rozhodné, za jakou kupní cenu žalobce pozemky zakoupil. Danou cenu si stanovil prodávající sám a žalobce neměl možnost tuto cenu jakkoliv ovlivnit. Nemůže mu tak jít k tíži, že pozemky mají ve skutečnosti vyšší tržní cenu, než jaká byla stanovená v kupní smlouvě prodávajícím. K námitce nepřiměřenosti účtovaných nákladů řízení poukázal na to, že zástupkyně žalobce má sídlo advokátní kanceláře v [adresa], nikoli v [adresa], navíc se nechala substitučně zastoupit advokátem ze stejné advokátní kanceláře, když tento zastupuje klienty v pozemkových záležitostech a má tedy potřebné odborné znalosti i k zastupování žalobce v předmětné věci.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) zcela a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

7. Žalobce, jako vlastník pozemku s využitím jako veřejné prostranství, se po žalovaném v postavení obce domáhal, aby mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci 62 909 Kč s úrokovým příslušenstvím, tj. vydat bezdůvodné obohacení za protiprávní užívání cizí hodnoty za dobu od 9. 11. 2022 do 31. 12. 2023. Tvrdil, že výše požadovaného bezdůvodného obohacení odpovídala obvyklému nájemnému v daném místě a čase, kdy vyšel z posudku znalecké kanceláře [právnická osoba]., která dospěla k závěru, že toto pro období od 1. 11. 2022 do 31. 10. 2023 činilo 23,30 Kč za m/rok a v období od 1. 11. 2023 do 31. 3. 2024 činilo 25,40 Kč za m/rok, pročež při zohlednění skutečné plochy předmětných pozemků činilo za žalované období právě žalovanou částku.

8. Žalovaný v rámci své procesní obrany s žalobou nesouhlasil s tím, že žalobce zneužívá svá práva, když při koupi pozemků věděl, že se jedná o veřejné prostranství, a koupil pozemky za podstatně nižší částku, než ze které pro stanovení hodnoty obvyklého nájemného následně vycházel při podání žaloby s ohledem na závěry znaleckého posudku. I samotná výše požadovaného bezdůvodného obohacení je tak nepřiměřená.

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud – vyjma výše obvyklého nájemného v rozhodné době – jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat (viz zejména body 4, 5, 8 napadeného rozsudku) [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz].

10. Jde-li o výši obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejných nebo obdobných pozemků v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek, doplnil v tomto směru odvolací soud dokazování.

11. Podle § 127 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (odstavec 1). Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem (odstavec 2).

12. Podle § 127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku (odstavec 1). Soud umožní ostatním účastníkům se v přiměřené lhůtě vyjádřit k vypracovanému znaleckému posudku, a to zejména k osobě znalce, oboru a odvětví, ve kterých znalecký posudek podal, k zadání a podkladům, ze kterých znalec vycházel. Ustanovení § 127 odst. 2 se použije obdobně (odstavec 2).

13. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15, jednou ze základních zásad soudního řízení je jeho ústnost, přímost a veřejnost [čl. 96 odst. 2 Ústavy, § 6 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Ústnost řízení se projevuje mj. v § 127 odst. 1 poslední věty o. s. ř., podle kterého je vedle písemného posudku zásadně třeba znalce vyslechnout při jednání, při němž musí reagovat na dotazy soudu, účastníků řízení, jejich zástupců a před nimi je povinen (ústně) obhájit metodu, kterou použil, a vysvětlit své odborné (výlučně) skutkové závěry; pouze ve výjimečných případech zákon umožňuje spokojit se jen s písemným posudkem. Důkaz znaleckým posudkem je tady primárně založen na prvku ústnosti a až na vzácné výjimky se nelze obejít bez výslechu znalce u jednání.

14. Odvolací soud předně zdůrazňuje, že okresní soud pochybil ve vztahu k listině předložené žalobcem v řízení a označené jako „znalecký posudek č. [hodnota]“ vypracovaný společností [právnická osoba], jednak tím, že ji hodnotil jako znalecký posudek ve smyslu § 127a o. s. ř., aniž by tato listina obsahovala náležitosti stanovené § 127a o. s. ř., když na ní absentovala doložka znalce, resp. znalecké kanceláře s jejím prohlášením, že si je vědoma následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, jednak i tím, že pakliže nazíral na danou listinu jako na znalecký posudek, znalce nevyslechl a bez vysvětlení důvodů takového postupu od výslechu znalecké kanceláře upustil, a to i přesto, že závěry tohoto posudku, včetně použitých vstupních informací pro aplikovanou srovnávací metodu, byly žalovaným již v řízení před soudem prvního stupně zpochybňovány.

15. Za situace, kdy zpracovatel posudku předloženého žalobcem je jako obchodní korporace zapsána v seznamu znalců, jakož i vzhledem k tomu, že absence znalecké doložky je odstranitelnou vadou znaleckého posudku (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016) a tento nedostatek byl na výzvu soudu v odvolacím řízení odstraněn, přistoupil odvolací soud k odstranění dalšího procesního pochybení okresního soudu a zástupce dané znalecké kanceláře u jednání dne 28. 1. 2025 vyslechl. Nicméně má za to, že ani po výslechu zpracovatele předmětného posudku nebylo možno uzavřít, že závěry předmětného posudku byly náležitě odůvodněny a že bylo přihlédnuto ke všem podstatným skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, pročež odvolací soud nemohl z jeho závěrů vyjít.

16. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, a ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13).

17. Daný posudek však neodpovídá standardu důvodnosti, tedy, že zpracovatelé dostatečně logicky a srozumitelně nevysvětlili, z jakého důvodu při použití srovnávací metody pro zjištění obvyklé ceny nemovitostí, z níž pak byla odvozena výše obvyklého nájemného, znalecká kancelář považovala za vhodné použít ke srovnání pozemky a) nacházející se v daleko větším městě než pozemky žalobce, b) mající jiný způsob využití, to vše za situace, kdy c) zjišťovaná obvyklá cena těchto pozemků byla několikanásobně vyšší než kupní cena pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení, aniž by současně vůbec d) opatřila a vyhodnotila nepoužitelnost případných dalších srovnávacích vzorků, které by byly místem i charakterem daleko bližší předmětným pozemkům, to vše za existence skutkového tvrzení žalobce o tom, že e) cena pozemků byla při koupi realizované žalobcem těsně před rozhodným obdobím, za něž je bezdůvodné obohacení požadováno, daná realitní kanceláří a žalobce ji neměl možnost jakkoliv ovlivnit. Přitom všechny tyto skutečnosti mají přímý vliv na výslednou obvyklou cenu pozemku a obvyklé nájemné v rozhodném období a tím i na spolehlivost (správnost) závěrů znaleckého posudku.

18. S ohledem na tuto nedostatečnost původního posudku, kterou lze považovat za natolik zjevnou, že ji nebylo třeba zvláště konstatovat ani revizním znaleckým posudkem, se odvolacímu soudu jevil za účelem získání objektivních a náležitě podložených údajů pro rozhodnutí ve věci jako jediný správný postup ten, že ustanovil ve věci znalecký ústav [právnická osoba], kterému uložil pouze vypracování nového posudku, nikoli posudku ve formě revize. Jím vypracovaný znalecký posudek č. [hodnota] ze dne [datum] výše uvedenými nedostatky nejenže netrpí, nýbrž je přesvědčivý jak co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, tak i logickému odůvodnění jeho závěrů. Zpracovatelé znaleckého posudku, kteří byli odvolacím soudem rovněž vyslechnuti, se neomezili jen na podání odborného závěru, nýbrž z jejich posudku měl soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku vyšli, jakou cestou k těmto zjištěním dospěli a na základě jakých úvah došli ke svým závěrům, potažmo vyvrátili všechny námitky žalobce. Závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, jsou podloženy obsahem nálezu, přihlédnuto bylo ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů (vyjma předcházejícího neaplikovatelného posudku) a odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení, včetně v posudku předestřené metodologie, kdy byla použita metoda ekonomického nájemného (jež kombinuje výsledek porovnací metody stanovující tržní hodnotu pozemku, resp. s její pomocí byl odvozen čistý výnos z tohoto pozemku). Zpracovatelé posudku se rovněž logicky a srozumitelně vypořádali se zohledněním jednotlivých parametrů vstupujících do výpočtu tzv. ekonomického nájemného (kdy čistý výnos je na úrovni 5 % ze zjištěné tržní hodnoty pozemků; náklady na správu majetku v obvyklé míře 2 % ze zjištěné tržní hodnoty pozemků; zatížení daní z nemovitostí je nulové, neboť pozemky jsou od předmětné daně osvobozeny; náklady na pojištění majetku je rovněž nulové, neboť pozemky se nacházejí mimo záplavové území a nenachází se na nich žádná stavba; nulové náklady má vlastník i na údržbu pozemků, když žádné takové v rozhodném období nevynakládal). Při zohlednění, že žalobce jako vlastník nevynakládal ničeho na údržbu pozemků, má odvolací soud za to, že lze vyjít ze závěrů znaleckého posudku o tom, že obvyklé nájemné pozemků činilo za dobu od 9. 11. 2022 do 31. 12. 2023 částku 22 145 Kč.

19. Okresní soud pak věc náležitě právně posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a 2999 o. z., správně se vypořádal i s námitkami žalovaného, že nárok žalobce není zjevným zneužitím práva, na tyto jeho závěry odvolací soud rovněž v podrobnostech odkazuje.

20. Pro úplnost pak odvolací soud toliko dodává, že Nejvyšší soud ustáleně zastává názor, že protiprávním užitím cizí hodnoty je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva.

21. V nálezu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21, Ústavní soud konečně vyslovil, že dochází-li k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních práv stanovených zákonem. Smyslem investování do nemovitostí je očekávaný ekonomický prospěch, a neměl-li by z investice vlastníkovi plynout, postrádala by taková investice smysl. Výhodné nabytí pozemků ve veřejné dražbě proto nelze považovat za mimořádné okolnosti ospravedlňující použití korektivu dobrých mravů. Stejně tak samotné vyvíjení podnikatelské aktivity, jejímž pojmovým znakem je dosahování zisku, nemůže být považováno za něco a priori nemravného. Nedává žádný rozumný smysl, aby obecné soudy dovodily (z důvodu údajného porušení korektivu dobrých mravů), že stěžovatelce nenáleží náhrada za bezdůvodné obohacení žádná. Pokud totiž vycházely ze skutečnosti, že vedlejší účastník užíval předmětné pozemky bez právního důvodu, mohl se zmíněný korektiv dobrých mravů projevit v redukci požadovaného plnění, nikoliv však v jeho úplném odmítnutí. Závěr učiněný obecnými soudy by z pozemků majících charakter veřejného prostranství činil pozemky bezcenné a neprodejné právě z důvodu, že by jejich budoucí nabyvatelé mohli být a priori považováni za „spekulanty“ a požadavky na náhradu za užívání pozemků jinými subjekty či pokusy o narovnání těchto vztahů za rozporné s dobrými mravy. Obce by přitom měly garantováno jejich bezplatné užívání na úkor vlastníků, a to absurdně např. i včetně možnosti z nich profitovat jejich zatížením místním poplatkem za zvláštní užívání veřejného prostranství (sluší se dodat, že závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 2541/25, se v posuzované věci s ohledem na jiný skutkový stav neprosadí).

22. Ze všech těchto důvodů proto lze soudu prvního stupně přisvědčit, že žalovaný se v rozhodném období obohatil na úkor žalobce a tento má nárok na jeho vydání, kdy výše tohoto bezdůvodného obohacení představuje 22 145 Kč, a to včetně požadovaného příslušenství v podobě úroku z prodlení. Jeho počátek vychází z § 1968 o. z. a je dán prvním dnem následujícím po uplynutí lhůty k plnění dle výzvy žalobce ze dne 4. 1. 2024, jeho výše je v souladu s § 1970 o. z. ve spojení nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

23. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, tj. co do částky 40 764 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 1. 4. 2024 do zaplacení změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, jinak jej ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 22 145 Kč spolu s 14,75% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 1. 4. 2024 do zaplacení, podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

24. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V dané věci měl žalobce co do základu věci plný úspěch a jeho neúspěch se projevil jen ve výši plnění, kterou na počátku sporu přesně neznal (nemohl znát) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3306/2015), když s ohledem na okolnosti případu nebyly shledány žádné takové přesvědčivé a srozumitelné důvody, pro které by bylo na místě rozhodnout o nákladech řízení dle zásady úspěchu ve věci, coby základního principu rozhodování o nákladech civilního sporného procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2558/07, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2904/12, a ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2942/12).

25. Za řízení před soudem prvního stupně účelně vynaložené náklady žalobce činí celkem 29 284 Kč a jsou tvořeny 3 146 Kč za soudní poplatek, 8 470 Kč za znalecký posudek, 10 100 Kč za odměnu zástupkyně za 5 úkonů právní služby po 2 020 Kč z celkové tarifní hodnoty 22 145 Kč (v řízení přiznána částka, jejíž výše záležela na znaleckém posudku), přiznaných dle § 7 bod. 5, 8 odst. 1, 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (tj. 1 úkon za přípravu a převzetí zastoupení dne 1. 6. 2023, 1 úkon za sepis kvalifikované výzvy ze dne 4. 1. 2024, 1 úkon za sepis žaloby ze dne 4. 4. 2024, 1 úkon za písemnou repliku ze dne 29. 5. 2024 k vyjádření žalovaného, 1 úkon za účast u jednání soudu dne 19. 6. 2024), 1 500 Kč jako náhradu hotových výdajů za těchto 5 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, 500 Kč jako náhrady za ztrátu času za 5 započatých půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu v souvislosti s cestou právního zástupce žalobce k jednáním soudu dne 19. 6. 2024 ze sídla zástupkyně v [adresa] a zpět, 3 027 Kč jako cestovné za cestu osobním vozidlem zn. Renault YS23, RZ [SPZ], z [adresa] a zpět dne 19. 6. 2024 k jednání u okresního soudu při ujetí 2 x 183 km při kombinované spotřebě vozidla 6,9 km/100 km za použití motorové nafty při vyhláškové ceně 38,70 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,60 Kč za 1 km jízdy u cesty k jednání konanému dne 19. 6. 2024 (počítáno dle vzorce počet ujetých kilometrů x průměrná spotřeba x cena PHM) + (sazba za km x počet ujetých km). Vzhledem k tomu, že zástupkyně doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, byly její odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za ztrátu času navýšeny o 21 % DPH (2 541 Kč), kterou bude povinna odvést (na rozdíl od náhrady hotových výdajů v podobě cestovného, u kterého vynaložená cena již navýšení o DPH obsahuje a tato daň byla zaplacena na vstupu). Celkové náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně představují 29 284 Kč.

26. Stejně tak výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o. s. ř., a to ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Celkové náklady odvolacího řízení činí 33 985 Kč. Jsou představovány odměnou zástupkyně v částce 12 120 Kč [za 6 úkonů právní služby po 2 020 Kč dle § 7 bod. 5, 8 odst. 1, 11 odst. 1 písm. d), g) advokátního tarifu (tj. 1 úkon za sepis vyjádření k odvolání ze dne 13. 8. 2024, 1 úkon za účast u jednání dne 20. 11. 2024 v době od 8:30 hod. do 8:58 hod., 1 úkon za účast u jednání dne 28. 1. 2025 v době od 11:00 hod. do 11:46 hod., 1 úkon za účast na místním šetření dne 2. 9. 2025, 1 úkon za sepis vyjádření k závěrům znaleckého posudku ze dne 31. 10. 2025, 1 úkon za účast u jednání odvolacího soudu dne 2. 2. 2026 v době od 9:00 hod. do 10:30 hod.]. Náhradou hotových výdajů zástupkyně za 4 výše uvedené úkony právní služby (tj. za 2 úkony po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 a za 4 úkony po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025) ve výši 2 400 Kč. Náhradou za ztrátu času [po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024: za 7 půlhodin v souvislosti s cestou zástupce žalobce k jednání odvolacího soudu dne 20. 11. 2024 z [adresa] a zpět, po 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025: za 7 půlhodin v souvislosti s cestou zástupce žalobce k jednání odvolacího soudu dne 28. 1. 2025 z [adresa] a zpět, za 8 půlhodin v souvislosti s cestou zástupce žalobce na místní šetření dne 2. 9. 2025 z [adresa] do [adresa] a zpět, za 7 půlhodin v souvislosti s cestou zástupce žalobce k jednání odvolacího soudu dne 2. 2. 2026 z [adresa] a zpět] ve výši 4 000 Kč. Jízdními výdaji za cesty osobním vozidlem zn. [značka vozidla], RZ [SPZ], z [adresa] a zpět k jednání odvolacího soudu ve dnech 20. 11. 2024, 28. 1. 2025 a 2. 2. 2026 při ujetí 3 x 344 km při kombinované spotřebě vozidla 6,9 km/100 km za použití motorové nafty při vyhláškové ceně 38,70 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,60 Kč za 1 km jízdy u cesty k jednání konanému dne 20. 11. 2024 (2 845 Kč), při vyhláškové ceně 34,70 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km jízdy u cesty k jednání konanému dne 28. 1. 2025 (2 819 Kč) a při vyhláškové ceně 34,10 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,90 Kč za 1 km jízdy u cesty k jednání konanému dne 2. 2. 2026 (2 839 Kč), a z [adresa] do [adresa] a zpět k místnímu šetření dne 2. 9. 2025 při ujetí 375 km za použití motorové nafty při vyhláškové ceně 34,70 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km jízdy (3 073 Kč), ve výši 11 576 Kč. I v tomto případě byla odměna zástupkyně, jakož i náhrada hotových výdajů a náhrada za ztrátu času navýšeny o 21 % DPH (3 889 Kč).

27. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného v tom směru, že cestovné zástupkyně žalobce vynaložené na cestě ze sídla jeho kanceláře z [adresa] k jednáním okresního a odvolacího soudu, jakož i k místnímu šetření, nejsou účelně vynaloženými náklady, když zástupkyně žalobce má mít pobočku kanceláře v [adresa]. I ve vztahu k zastoupení advokátem judikatura požaduje, aby šlo o účelně vynaložené náklady související s poskytnutou právní službou. Hledisko účelnosti je zároveň měřítkem posouzení nadbytečnosti nákladu (v zásadě nikoliv právní služby) anebo jeho nadměrnosti ve vztahu k poskytované službě. Činí tak dvojím způsobem – jednak může vynaložený výdaj hodnotit jako nepřiměřeně vysoký (náklady na cestovné jiným než obvyklým způsobem, náklady na ubytování před jednáním zjevně nepřiměřené poměrům stran nebo věci apod.), anebo jej posoudí jako výdaj, jenž je zahrnut v tzv. režijním paušálu podle odst. 3 a 4, a nelze jej žádat zvlášť. Kritérium účelnosti by mělo bránit excesům v účtování hotových výdajů, nikoliv úhradě těch, o jejichž účelnosti není sporu, byť jsou oproti ještě nedávné minulosti nové nebo vyšší. Takto využil kritérium účelnosti vynaložených nákladů i Ústavní soud, když v nálezu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/2012, při interpretaci § 142 o. s. ř. uvedl, že „prostředky vynaložené účastníkem na přesun advokáta přes celou republiku v situaci, kdy v sídle procesního soudu účastníci bydlí a působí v něm řada advokátů, které mohl oslovit, a nejde o věc komplikovanou ani náročnou, nelze považovat za prostředky potřebné k účelnému bránění jeho práva. Tento náklad má nést účastník ze svého.“ V dané věci však odvolací soud neshledává, že by hotové výdaje vyúčtované zástupcem v souvislosti s cestou k jednáním soudu a místnímu šetření bylo možno hodnotit jako nadbytečné nebo nadměrné. Odvolací soud totiž vychází z toho, že sám žalobce má bydliště v [adresa], jeho zástupkyně, jak vyplývá ze Seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou (který je veřejnosti běžně dostupný na internetových stránkách https://vyhledavac.cak.cz), je vedena jako společnice veřejné obchodní společnosti [právnická osoba]., kdy sídlo této korporace je na adrese [adresa]. V tomto seznamu není vedena žádná pobočka této obchodní korporace, ani v [adresa], ani kdekoli jinde.

28. Náhrada nákladů státu sestává ze znalečných v celkové výši 109 437 Kč, o nichž bylo vždy rozhodnuto samostatnými usneseními (91 851 Kč přiznáno usnesením odvolacího soudu ze dne 9. 10. 2025, č. j. 57 Co 208/2024-272, 4 598 Kč přiznáno usnesením odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2026, č. j. 57 Co 208/2024-291, a 12 988 Kč přiznáno usnesením odvolacího soudu ze dne 3. 3. 2026, č. j. 57 Co 208/2024-312). Za stavu, kdy k pokrytí znalečného nepostačovala záloha složená žalovaným ve výši 20 000 Kč, je tento jako v řízení neúspěšná procesní strana povinen podle § 148 odst. 1 o. s. ř. náklady státu po odečtení zálohy ve výši 89 437 Kč za řízení před odvolacím soudem zaplatit.

29. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.

Poučení