57 Co 209/2024 - 222

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr.Lenky Severová a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupená advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím, částečným rozsudkem pro uznání o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 4. 2024, č. j. 8 C 38/2023-198, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I co do částky 200 000 Kč mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 200 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývajícím rozsahu výroku I se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 27 152 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] advokátky se sídlem [adresa zástupce].

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 4 940 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] advokátky se sídlem [adresa zástupce].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 600 000 Kč s 15 % zákonným úrokem z prodlení od 11. 8. 2022 do zaplacení, zamítl (výrok I), žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení zaplacením 93 170 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel primárně ze zjištění, které nebylo mezi účastníky sporným, že žalovaná je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba rodinného domu č. p. [číslo] a pozemku parc. č. [číslo] zahrada, vše v katastrálním území [adresa]. Účastníci společně žili a bydleli ve společné domácnosti v domě ve výlučném vlastnictví žalované od roku 2006 a žalobce se částečně podílel svými investicemi na stavebních a jiných úpravách těchto nemovitých věcí. Mezi účastníky bylo sporným, kdy bylo společné soužití ukončeno a v jaké výši žalobce investoval své finanční prostředky do nemovitých věcí žalované, přičemž v návaznosti na žalovanou vznesenou námitku promlčení dokazování k těmto skutečnostem neprováděl.

3. Soud prvního stupně uzavřel, že v dané věci je k určení právního režimu sporného nároku z bezdůvodného obohacení, nutno vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, podle kterého se dle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé, řídí dosavadními právními předpisy. Právy a povinnostmi vzniklými z právního vztahu se zde rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 či plněním dle právního důvodu založeného před účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., a to i v případě, že odpadl až po 1. 1. 2014. Nároky z bezdůvodného obohacení na základě plnění dle právního důvodu založeného před účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, a to i v případě, že právní důvod odpadl až po 1. 1. 2014. Z tohoto důvodu se promlčecí lhůta řídí zákonem č. 40/1964 Sb. občanským zákoníkem ve znění účinném do 31. 12. 2013 (obč. zák.) a pro promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení speciální úpravou v § 107 obč. zák. a § 451 obč. zák. Dále uzavřel, že je nutno posoudit, zda požadované bezdůvodné obohacení je plněním bez právního důvodu nebo získané plněním z právního důvodu, který odpadl (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 1374/2018). Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.), založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří pak na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně ztratil své právní účinky (odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením. V případě zhodnocení investicemi prováděnými na základě právního důvodu dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení až v okamžiku, kdy tento právní důvod ztratil své účinky (odpadl). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu může dostatečný právní důvod investice na věc (nemovitost) třetí osoby představovat kupříkladu i neformální ústní příslib budoucího převodu nemovitosti, jenž odpadne, jakmile vlastník příslib odvolá, popřípadě kdy odmítne nemovitost prodat, či vytvoří takový stav, z něhož je zřejmé, že koupě již nebude realizována. Za dostatečný právní důvod vynaložených investic na nemovitost (dům či bytovou jednotku) je z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, i vzájemná dohoda účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na jejich stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu. K uzavření takové dohody není stanovena kvalifikovaná forma a projev vůle stran může být učiněn i konkludentně.

4. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky v roce 2006 vznikla vzájemná dohoda (minimálně konkludentní formou) o společném bydlení a využívání nemovitosti ve vlastnictví žalované k tomuto účelu a z tohoto důvodu se žalobce podílel na stavebních a jiných úpravách za účelem zkvalitnění prostor pro společné bydlení. Žalobce tak vynaložil investice na základě právního důvodu a ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo až v okamžiku, kdy tento právní důvod odpadl. V předmětné věci tak ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo v okamžiku, kdy účastníci předmětné dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu.

5. Pro promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1, 2 obč. zák., je stanovena kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplyne alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat. Pro počátek tříleté, respektive desetileté objektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal, tedy kdy se prokazatelně dozví všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. U bezdůvodného obohacení získaného plnění z právního důvodu, který odpadl, je nutno zohledňovat i vědomost o zániku právního důvodu plnění, tj. k okamžiku, kdy účastníci dohody zrušili společné soužití a společné užívání předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že dvouletá subjektivní promlčecí lhůta začala běžet nejpozději v únoru 2020 poté, co účastníci zrušili společné soužití a společné užívání v lednu 2020 (podle tvrzení žalobce), a promlčecí lhůta skončila po dvou letech, to je v únoru 2022. S ohledem na skutečnost, že žaloba byla podána 14. 12. 2022 je nutno uzavřít, že nárok žalobce je promlčen a žalovaná se tohoto promlčení dovolala.

6. Soud prvního stupně se rovněž zabýval námitkou žalobce, že žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 27. 2. 2023 uznala částečně nárok žalobce ve výši 200 000 Kč. Ze strany žalované však nešlo o jasný a určitý hmotněprávní úkon vůči žalobci, který by měl náležitosti takového uznání, neboť je neurčitý, nespecifikuje a nekonkretizuje, které konkrétní nároky na investice žalobce žalovaná uznala. Navíc z procesně právního hlediska žalovaný s touto částkou nesouhlasil, na svém nároku na zaplacení částky 600 000 Kč trval a nenavrhl ani vydání částečného rozsudku pro uznání. Proto z takto provedeného vyjádření žalované nevycházel.

7. Proti rozsudku podal odvolání žalobce a domáhal se jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno. Nesouhlasil s právním názorem okresního soudu, když rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, které aplikoval okresní soud, je již překonáno, a to rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 ze dne 27. 9. 2022 z něhož vyplývá, že se při posuzování vypořádání SJM vychází z nového občanského zákoníku i v případě, že k investicím, kterých se vypořádání týká, došlo před 1. 1. 2014, tj. před účinnosti nového občanského zákoníku. Rozhodně nelze odlišně posuzovat poměry mezi manželi a mezi osobami spolužijícími, kdy i s ohledem na § 646 o. z. je zřejmé, že zákonodárce zamýšlel dát stejnou ochranu těmto osobám jako manželům, proto došlo ke změně, resp. rozšíření daného ustanovení pro případ promlčecí doby. V opačném případě by byly osoby spolužijící diskriminovány. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře mnohokrát konstatoval, že ke znakům právního státu a mezi jeho základní principy neoddělitelně patří také zásada právní jistoty, přičemž její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Jedině takto předvídatelné chování vylučuje prostor pro případnou svévoli, pro niž v demokratickém právním státě není místa. Současně z opatrnosti navrhuje, aby vznesená námitka promlčení byla považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to s odkazem na současnou judikaturu, která je konzistentní v tom, že vznesení námitky promlčení může být za určitých okolností považováno za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, přičemž v daném případě jsou pro tento postup splněny podmínky (žalovaná nepopírá, že účastníci uzavřeli vzájemnou dohodu o společném bydlení a využívání nemovitosti v jejím vlastnictví, že žalobce do nemovitosti investoval, rozpor je dán toliko pokud jde o výši těchto investic). Konečně poukazuje na skutečnost, že žalovaná v průběhu soudního řízení nárok co do částky 200 000 Kč uznala a minimálně v této částce pak musí být o nároku rozhodnuto a k úhradě této částky by měla být žalovaná zavázána (s odkazem na § 2053 o. z.). Uznání závazku ze strany žalované bylo zcela jasné a určité. Dle § 153a o. s. ř. uzná-li někdo v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem pro uznání. I pokud žalobce výslovně vydání rozsudku pro uznání nenavrhl, je soud uznáním dluhu ze strany žalované vázán.

8. V řízení před odvolacím soudem pak žalobce výslovně navrhl vydání částečného rozsudku pro uznání co do částky 200 000 Kč.

9. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, neboť jej má za správný. Dle jejího názoru judikatura Nejvyššího soudu nebyla překonána. Pro vydání částečného rozsudku pro uznání nebyly splněny procesní předpoklady dané v § 153a o. s. ř. Jednak žalobce nadále trval na celém nároku a dále neučinil procesní úkon – návrh na vydání částečného rozsudku pro uznání. Námitka, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, byla uplatněna až po uplynutí koncentrační lhůty, nadto nejsou okolnosti případu natolik výjimečné, aby bylo uplatnění námitky promlčení bylo shledáno v rozporu s dobrými mravy. Pokud žalobce uplatnil své nároky pozdě, nepočínal si obezřetně. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3082/2014 zdůraznila, že mezi mužem a ženou, kteří spolu žijí v nesezdaném partnerském vztahu, nevzniká žádné majetkové společenství obdobné společnému jmění manželů, a i když spolu žijí druh a družka v dlouhotrvajícím vztahu, nabývají majetek každý do výlučného – individuálního vlastnictví. Vztahy mezi druhem a družkou neupravuje ani o. z, a tito musí správě svých majetkových záležitostí věnovat větší pozornost nežli manželé.

10. Žalobce se domáhal vůči žalované zaplacení částky 600 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že po dobu společného soužití s žalovanou od roku 2006 investoval do nemovitých věcí ve výlučném vlastnictví žalované částku přesahující 1 000 000 Kč, přičemž se do nemovitých věcí k žalované přistěhoval dle domluvy s ohledem na společné soužití a do nemovitosti investoval za účelem zlepšení společného života účastníků. K ukončení společného soužití došlo v lednu 2020, kdy se žalobce odstěhoval.

11. Procesní obrana žalované byla předně vystavena na argumentu, že nárok žalobce je promlčen, přičemž vznesla námitku promlčení a tvrdila, že k ukončení společného soužití došlo v srpnu 2019.

12. Z obsahu spisu plyne, že žalobce podal žalobu u soudu dne 14. 12. 2022.

13. V podání ze dne 27. 2. 2023 (č. l. 10) žalovaná výslovně uvedla, že „po zvážení všech okolností je ochotna žalobci uhradit 200 000 Kč, tedy uznává žalobci jeho nárok ve výši 200 000 Kč“.

14. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně posoudil obsah tohoto prohlášení žalované a lze souhlasit s jeho závěry vyslovenými v bodě 12 odůvodnění rozsudku. V průběhu odvolacího řízení však došlo ke změně, neboť žalobce v souladu s § 153a odst. 1 věta druhá o. s. ř. výslovně navrhl vydání částečného rozsudku pro uznání.

15. Uznal-li žalovaný jen část nebo jen základ nároku, pokračuje odvolací soud v řízení a o zbytku předmětu odvolacího řízení rozhodne některým ze způsobů vyplývajících z § 207 odst. 2 nebo § 219 až 222a (srov. komentář Drápal, l., Bureš. J. a kol. Občanský soudní řád I. § 153a. Komentář. I. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1046 s.).

16. S ohledem na shora uvedené odvolací soud změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. rozsudek okresního soudu tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 200 000 Kč, a to částečným rozsudkem pro uznání dle § 153a odst. 1 věta druhá o. s. ř.

17. Ve zbývajícím rozsahu výroku I byl rozsudek okresního soudu potvrzen dle § 219 o. s ř. jako správný.

18. Nejprve odvolací soud zdůrazňuje, že řízení před soudem prvního stupně nebylo koncentrováno. Účinky tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení. „První jednání“ lze pokládat ve smyslu § 118b odst. 1 věty druhé o. s ř. za „skončené“ jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010). Tyto úkony soud prvního stupně u jednání dne 5. 9. 2023, ani u následujících jednání dne 9. 4. 2024 a dne 30. 4. 2024 neučinil, nenastala ani koncentrace řízení v systému neúplné apelace, když soud prvního stupně neposkytl účastníkům poučení dle § 119a o. s. ř.

19. Soud prvního stupně učinil zcela postačující zjištění ve vztahu k posouzení vznesené námitky promlčení, a to že účastníci ukončili společné soužití v lednu 2020 (dle tvrzení žalobce) nebo v srpnu 2019 (dle tvrzení žalované).

20. S ohledem na vznesenou námitku promlčení okresní soud správně neprováděl další dokazování a zamítl důkazní návrhy (bod 4 odůvodnění), které neměly relevantní souvislost s předmětem řízení.

21. Jak poukázal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).

22. Soud prvního stupně se rovněž správně nezabýval sporným tvrzením účastníků ohledně data ukončení společného soužití, neboť nárok žalobce byl promlčen bez ohledu na to, zda právně významná skutečnost (ukončení společného soužití) nastala v srpnu 2019 nebo v lednu 2020.

23. Soud prvního stupně věc správně posoudil po právní stránce (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1374/2018) s tím, že v daném případě byla v roce 2006 uzavřena mezi účastníky vzájemná dohoda (minimálně konkludentní formou) o společném bydlení a využívání nemovitosti ve vlastnictví žalované k tomuto účelu a z tohoto důvodu se žalobce podílel na stavebních a jiných úpravách za účelem zkvalitnění prostor pro společné bydlení. Žalobce tak vynaložil investice na základě právního důvodu a ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo až v okamžiku, kdy tento právní důvod odpadl, tedy v okamžiku, kdy účastníci dohody zrušili společné soužití a společné užívání nemovitosti.

24. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, z něhož soud správně vycházel, plyne, že „k určení právního režimu sporného nároku z bezdůvodného obohacení postačí uvést, že podle § 3028 odst. 3 o. z. se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé řídí dosavadními právními předpisy. Právy a povinnostmi vzniklými z právního vztahu se zde rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, přiměřeně viz též usnesení téhož soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 977/2008) či plněním dle právního důvodu založeného před účinností zákona č. 89/2012 Sb., a to i v případě, že odpadl až po 1. 1. 2014 [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, přiměřeně viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2007, a Hulmák, M. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Praha: C. H. Beck, 2014. s. 2322–2323].“ 25. Následně soud prvního stupně správně uzavřel, že k určení právního režimu nároku z bezdůvodného obohacení je nutné podle § 3028 odst. 3 o. z. aplikovat dosavadní právní předpisy, a z tohoto důvodu se promlčecí lhůta řídí zákonem č. 40/1964 Sb. občanským zákoníkem ve znění účinném do 31. 12. 2013, a to § 107 obč. zák. a § 451 obč. zák.

26. K odvolací námitce žalobce, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1948/2018 je již překonáno, když z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 ze dne 27. 9. 2022 vyplývá, že se při posuzování vypořádání SJM vychází z nového občanského zákoníku i v případě, že k investicím, kterých se vypořádání týká, došlo před 1. 1. 2014, tj. před účinnosti nového občanského zákoníku, přičemž nelze odlišně posuzovat poměry mezi manželi a mezi osobami spolužijícími, kdy s ohledem na § 646 o. z. je zřejmé, že zákonodárce zamýšlel dát stejnou ochranu těmto osobám jako manželům, proto došlo ke změně, resp. rozšíření daného ustanovení pro případ promlčecí doby, odvolací soud uvádí, že tato námitka není důvodná.

27. Nárok žalobce je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, přičemž k určení právního režimu pro posouzení tohoto nároku se jednoznačně vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1948/2018. Tento nárok je zcela odlišným nárokem než je nárok na vypořádání společného jmění manželů, kdy z již konstantní judikatury Nejvyššího soudu plyne, že společná jmění manželů vzniklá za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), se do 31. 12. 2013 řídila úpravou obsaženou v obč. zák.; po 1. 1. 2014 se však řídí již úpravou v o. z. s korektivem obsaženým v § 3028 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Ustanovení § 646 o. z. obsahuje toliko pravidlo o stavení nebo odsunutí běhu promlčecí lhůty, nikoliv určení právního režimu pro posouzení nároku žalobce.

28. Ve vztahu k odvolací námitce, že vznesená námitka promlčení má být považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, v němž ve vztahu k námitce promlčení Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, dle nějž „dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení pak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je totiž třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Ze skutečností uváděných žalobcem (žalovaná nepopírá, že účastníci uzavřeli vzájemnou dohodu o společném bydlení a využívání nemovitosti v jejím vlastnictví, ani že žalobce do nemovitosti investoval) rozpor námitky promlčení s dobrými mravy neplyne, naopak lze souhlasit s žalovanou, že žalobce, pokud uplatnil své nároky pozdě, si nepočínal obezřetně.

29. V souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení a to dle § 142 odst. 2 o. s. ř. kdy žalobce byl s žalobou úspěšný v rozsahu 33,30 % (jeho neúspěch a současně úspěch žalované činil 66,67 %) a žalované tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v rozsahu 34 % (po zaokrouhlení).

30. Zástupkyně žalované učinila následující účelné úkony právní služby, a to 1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis vyjádření k žalobě, 3. účast u jednání dne 5. 9. 2023, 4. sepis doplnění skutkových tvrzení ze dne 9. 11. 2023, 5. účast u jednání dne 9. 4. 2024 a 6. písemný závěrečný návrh (se souhlasem soudu) [při tarifní hodnotě sporu 600 000 Kč dle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), kdy dle § 7 bod 6 AT činí odměna za jeden úkon právní služby 10 700 Kč]. Odměna advokáta činí celkem 64 200 Kč, k tomu 6 x náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT po 300 Kč, tj. 1 800 Kč a 21 % DPH (13 860 Kč), kterou bude povinen jako plátce daně odvést, celkem 79 860 Kč, z čehož 34 % činí 27 152 Kč (po zaokrouhlení)

31. Odvolací soud neshledal účelně vynaloženými úkony právní služby nahlédnutí do spisu dne 5. 4. 2024 a dne 14. 3. 2023. Odměnu advokátovi za samostatný úkon právní služby spočívající v prostudování spisu lze přiznat pouze výjimečně, odůvodňují-li to konkrétní okolnosti případu (zejména nezbytnost a účelnost takového postupu) což však v tomto případě nebylo naplněno.

32. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 za současné aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř., když výpočet úspěchu a neúspěchu procesních stran je shodný jako v řízení před soudem prvního stupně. Účelně vynaložené náklady žalované se sestávají z odměny za zastupování žalované advokátem za 1 úkon právní služby (účast u jednání odvolacího soudu dne 24. 10. 2024) ve výši 10 700 Kč, paušální částky jako náhrady hotových výdajů 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrady za ztrátu času dle § 14 odst. 1 a 3 za čtyři započaté půlhodiny po 100 Kč, to vše navýšeno o 21 % DPH ve výši 2 394 Kč a cestovné ve výši 736 Kč za cestu z [adresa] do [adresa] a zpět dne 24. 10. 2024 při ujetí 96 km, průměrné spotřebě vozidla 5,6 km/100 km za použití benzínu 95 oktanů při vyhláškové ceně 38,20 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,60 Kč za 1 km jízdy bez navýšení o DPH (vynaložená cena na cestovné již navýšení o DPH obsahuje a tato daň byla zaplacena na vstupu). Z celkové částky nákladů 14 530 Kč pak bylo žalované přiznáno 34 % jejího čistého úspěchu ve věci, tj. částka 4 940 Kč.

33. Náhradu nákladů řízení je žalobce povinen zaplatit žalované podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupkyně žalované.

34. O lhůtě k plnění náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.

Poučení