57 CO 211/2022 - 1000

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favero, Ph.D., a JUDr. Ilony Lövyové ve věci žalobkyně: ; [právnická osoba] [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] proti; žalované: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 450 283 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2022, č. j. 60 C 245/2014-910, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a II potvrzuje.

II. Ve výroku III se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 234 972 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

III. Ve výroku IV se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalobkyně je povinna zaplatit státu náhradu nákladů řízení v rozsahu 14 %. Žalovaná je povinna zaplatit státu náhradu nákladů řízení v rozsahu 86 %.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 095 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 385 440 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 23. 1. 2014 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (I). Žalobu v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 64 843 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 23. 1. 2014 do zaplacení, zamítl (II). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 338 706 Kč k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku (III) a České republice náklady státu v plné výši tak, jak budou vyčísleny v samostatném rozhodnutí (IV).

2. Rozsudek napadla žalobkyně odvoláním směřujícím proti výroku II napadeného rozsudku a domáhala se jeho změny tak, že žalobě bude i v tomto rozsahu vyhověno. Napadený rozsudek byl vydán poté, co předchozí rozsudek ze dne 10. 9. 2019, č. j. 60 C 245/2014-667, byl zrušen Krajským soudem v Ostravě ve výrocích II, III, IV, V a VI a v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že okresní soud nerespektoval zásady uvedené v § 157 a § 132 o. s. ř., proto byl odvolacím soudem rozsudek shledán nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost. Dle žalobkyně okresní soud opět rezignoval na hodnocení důkazů, o čemž svědčí bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku. Odvoláním napadený výrok II rozsudku spočívá (body 19, 25 a 26 odůvodnění) na skutkových závěrech vycházejících ze závěrů znaleckého posudku [znalecký ústav] (dále v textu jako„ Posudek [označení zpracovatele posudku]“), se kterými se okresní soud zcela ztotožnil. [znalecký ústav] zpracovával revizní posudek i ve věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. [spisová značka], žalobkyně jeho závěry o výši plnění nerozporovala, byť plnění bylo stanoveno ve výši 385 260 Kč a žalobkyně se domáhala plnění ve výši 540 000 Kč s příslušenstvím. I v tomto řízení byla žalobkyně připravena akceptovat závěry Posudku [označení zpracovatele posudku], ale po výslechu zpracovatele Posudku [označení zpracovatele posudku] se ukázalo, že Posudek [označení zpracovatele posudku] spočívá na znalecké metodě, která nemohla být použita. Zpracovatel obhajoval použití porovnávací metody, když obsahem své výpovědi zcela jednoznačně její použití vyvracel. Měl-li zpracovatel vysvětlit, proč byla pro zpracování Posudku [označení zpracovatele posudku] použita porovnávací metoda, nikoli metoda výnosová, kterou použil [znalecký ústav] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], opakoval, že porovnávací metoda se má podle zákona o oceňování majetku používat primárně a jen v případech, kdy není použitelný porovnatelný vzorek, lze použít k ocenění metody jiné. Zpracovatel neměl k dispozici porovnatelné pozemky nejen co do nepřístupnosti, ale ani co do lokality a dalších vlastností, které jsou dány metodickými pravidly po posouzení, jak je uvádí zpracovatelé Posudku [označení zpracovatele posudku] ve svém stanovisku ze dne [datum]. Není-li k dispozici porovnatelný vzorek, je zřejmé, že porovnávací metoda být použita nemůže, a je třeba na místo této primární metody metodu jinou. Okresní soud opět důkazy nehodnotí, s Posudkem [označení zpracovatele posudku] a Posudkem [označení zpracovatele posudku] se vypořádal tak, že„ přes vynaložení veškerého úsilí soudem se nepodařilo odstranit spornost těchto závěrů, přičemž soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost posudku a ani zvolení správné metodiky při výpočtu“, namísto toho, aby důkazy hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. Pokud se okresní soud vyjádřil k závěru revizního posudku [označení zpracovatele posudku] a výpovědi zpracovatele, nejedná se o hodnocení důkazů, ale jen vyjádření názoru soudu. Konstatování soudu, že„ znalecký ústav v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru obhájil metodu, kterou použil, jeho závěry jsou jasné, určité a vypořádal se se všemi úkoly zadanými soudem“ je navíc zcela v rozporu s obsahem výpovědi zpracovatele. Při řádném hodnocení Posudku [oznámení zpracovatele posudku] v souladu s § 132 o. s. ř. nalézací soud mohl shledat, že tento posudek může poskytnout skutková zjištění pro rozhodnutí ve věci, že netrpí žádnými vnitřními vadami a rozpory a při konfrontaci se všemi ostatními provedenými důkazy obstojí. Použitou výnosovou metodu jako správnou a vhodnou potvrdil i Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 28 Cdo 3138/2012. Z důvodů shora uvedených je rozsudek nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Žalobkyně opakovaně navrhovala provedení důkazu účetnictvím žalované za roky 2013 až 2016, konkrétně částí vztahující se k předmětným budovám a účtování o nich. Tímto důkazem mělo být vyvráceno tvrzení žalované, že stavby nemůže užívat a že z jejich vlastnictví nemá žádný majetkový prospěch. Mělo být vyvráceno i jedno z východisek pro závěr Posudku [označení zpracovatele posudku], které spočívá na přesvědčení zpracovatelů, že ekonomický přínos vlastnictví staveb na cizích pozemcích bez přístupu ke stavbám je nulový.

3. Proti rozsudku podala odvolání rovněž žalovaná, a to do výroků I, III a IV napadeného rozsudku a domáhala se jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítala, že pojmovým znakem bezdůvodného obohacení je, že se uživatel stavby obohacuje na úkor vlastníka pozemku, což však v tomto případě není splněno, neboť žalovaná se nikterak neobohacuje, neboť žalobkyně jí brání v užívání stavby. Naopak u ní vzniká ztráta, když je nucena hradit daň z nemovitostí, dochází k chátrání předmětné stavby atd. Výše bezdůvodného obohacení stanovena posudkem znaleckého ústavu [právnická osoba] není stanovena správně vzhledem k tomu, že ve znaleckém posudku byla použita srovnávací metoda, a to přesto, že znalecký posudek neměl k dispozici srovnatelné pozemky, tj. pozemky, které byly v užívání jiných osob než vlastníků pozemků a nebyl k nim umožněn přístup, byly srovnávány pozemky z jiného místa a času. Je nemožné stanovit výši obvyklého nájemného srovnáním obvyklého nájmu za jiný kalendářní rok s ponížením o inflační koeficient, který však vůbec neodpovídá cenám, resp. pohybu cen nemovitostí.

4. Ve vyjádření k odvolání žalované žalobkyně namítala, že tvrzení žalované, že se bezdůvodným a neoprávněným užíváním pozemků žalobkyně nijak neobohacuje, je v rozporu s definicí bezdůvodného obohacení. Tím je totiž i hodnota, která není vynaložena, ačkoli by za normálních okolností vynaložena být musela. V tomto případě jde o hodnotu nájemného, kterou ostatní uživatelé pozemků v areálu žalobkyně platí. Výše byla žalobkyní doložena pro potřeby zpracování znaleckých posudků.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána osobami oprávněnými, jsou včasná a přípustná, přezkoumal napadený rozsudek dle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, se závěrem, že odvolání nejsou důvodná.

6. Odvolací soud předně konstatuje, že žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 450 283 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že žalobkyně je od [datum] vlastníkem parcel [číslo] pro kat. území [obec] zapsaných na [list vlastnictví]. Ačkoliv žalobkyně dne [datum] ve znění dodatku [číslo] ze dne [datum] uzavřela kupní smlouvu se [právnická osoba] [anonymizováno] jako prodávajícím, když předmětem kupní smlouvy byly nemovitosti se všemi součástmi a příslušenstvím tvořící skladový areál v obci [obec] (dále jen„ areál“), přičemž součástí areálu byly i budovy skladu textilu bez č. p. na stavební parcele [číslo] vrátnice bez č. p. na stavební parcele [číslo] odlehčovací haly bez č. p. na stavební parcele [číslo] zděný archív bez č. p. bez č. p. na parc. [číslo] (dále jen„ stavby“), bylo následně rozhodnuto v řízení vedeném u Městského soudu v Praze sp. zn. 58 Cm 16/2004, že žalobkyně se nestala vlastníkem předmětných nemovitostí z důvodu formální vady kupní smlouvy. Následně se tyto stavby staly součástí konkurzní podstaty [právnická osoba] [anonymizována tři slova] a dne 21. 3. 2007 se konala dražba těchto staveb. Stavby byly draženy výslovně jako budovy stojící na cizím pozemku bez samostatného přístupu, přičemž jsou součástí areálu patřícího jinému vlastníkovi. Žalobkyně se jako vlastník celého skladového areálu dražby zúčastnila. Před samotnou dražbou i v jejím průběhu byli účastníci dražby opakovaně upozorněni, že přístup ke stavbám není zajištěn a že vlastníkem areálu umožněn nebude, protože by tím byl narušen režim areálu jako uzavřeného objektu a tím snížena míra zabezpečení. To bylo zřejmé i z dražební vyhlášky a ze znaleckého posudku [číslo] soudního znalce [titul] [jméno] [příjmení], přičemž na základě příklepu v dražbě se vlastníkem těchto prodávaných nemovitostí stala [právnická osoba] Na základě kupní smlouvy ze dne [datum] [právnická osoba] prodala stavby žalované za kupní cenu 3 240 000 Kč. Žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení žalované, které jí vzniklo na úkor žalobkyně užíváním předmětných pozemků od 24. 1. 2013 do 22. 1. 2014. Žalovaná namítala, že nárok je v rozporu s dobrými mravy, když budovy ve vlastnictví žalované jsou umístěny na pozemcích parc. [číslo] pro kat. úz. [obec], které jsou ve vlastnictví žalobkyně, přičemž celý areál bývalého státního podniku [název podniku] je oplocen a žalovaná nemá přístup k těmto budovám, neboť žalobkyně svévolně zamezuje žalované v jakémkoliv přístupu, když je vlastníkem pozemku pod komunikací, která je jedinou možnou přístupovou cestou k budovám. Žalobkyně nemá spravedlivý důvod žádat po žalované bezdůvodné obohacení, když nemůže platit nájem za užívání pozemku pod budovami, ke kterým nemá z důvodu jednání žalobkyně přístup a pokud má žalobkyně za to, že jí vzniká újma, pak tato újma je způsobena pouze v důsledku jejího úmyslného jednání. Dále žalovaná namítala promlčení daného nároku, neboť žalobkyně v žalobě řádně nespecifikovala svůj nárok a tudíž samotným podáním žaloby nevyvolala stavění promlčecí lhůty. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 9. 2019, č. j. 60 C 245/2014-667, přičemž tento rozsudek byl usnesením krajského soudu ze dne 15. 4. 2020 č. j. 57 Co 392/2019-707, v napadených výrocích II, III, IV, V a VI zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Následně okresní soud po provedení dokazování ve věci rozhodl napadeným rozsudkem, když vyšel ze zjištění, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne [datum] žalobkyně nabyla mj. pozemky parc. [číslo] pro kat. úz. a [obec], zapsané v KN u KÚ pro Středočeský kraj na [list vlastnictví] (dále jen„ pozemky“). Žalobkyně se nestala vlastníkem 4 budov v daném areálu (původně ve vlastnictví [právnická osoba]), které následně dne 21. 3. 2007 v dražbě v rámci konkursního řízení vedeného vůči [právnická osoba] získala [právnická osoba], přičemž při této dražbě byla tato společnost informována o tom, že k budovám není sjednán samostatný přístup a že žalobkyně jako vlastník areálu nehodlá tento přístup umožnit. Následně, na základě kupní smlouvy uzavřené mezi prodávající stranou [právnická osoba] a žalovanou ke dni [datum], se stala vlastníkem předmětných staveb žalovaná, která od počátku měla informace o tom, že k těmto budovám není zřízen přístup, že zde existuje řada sporů souvisejících se zřízením přístupu a také spor o zaplacení bezdůvodného obohacení vedený mezi žalobkyní a [právnická osoba] jako žalovanou za období, kdy tato společnost byla vlastníkem daných budov. Okresním soudem v Kolíně pod sp. zn. 8 C 77/2009 bylo rozhodováno opakovaně, soudy všech stupňů soudní soustavy včetně Ústavního soudu ČR, kdy mj. v rámci rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 415/14 ze dne 24. 3. 2015 byl jednoznačně přijat závěr, že již samotnou skutečností, že stavby stojí na pozemku ve vlastnictví jiného subjektu, lze vycházet z toho, že tímto způsobem žalovaná užívala pozemky tím, že jsou na nich umístěny budovy v jejím vlastnictví, a to i s přihlédnutím k okolnostem, že k těmto budovám nemá zřízen legitimní přístup, přičemž je nezbytné provést ocenění tohoto užívání s přihlédnutím právě k této okolnosti. Za tímto účelem soud zadal zpracování znaleckého posudku znaleckým ústavem [právnická osoba] [anonymizováno 5 slov], který přistoupil ke stanovení tzv.,,spravedlivé hodnoty“ ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně zadala zpracování dalšího ocenění prostřednictvím [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], který za použití vlastních metodik zcela odlišných od [právnická osoba] [anonymizováno 5 slov] dospěl k závěru, že hodnota tohoto bezdůvodného obohacení je 450 283 Kč. Poté okresní soud zadal zpracování revizního znaleckého posudku znaleckým ústavem [právnická osoba], který podrobně zdůvodnil, proč nesouhlasí se závěry předchozích znaleckých ústavů a za rozhodné období stanovil bezdůvodné obohacení ve výši 385 440 Kč.

7. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud posoudil v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a aplikoval jak § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), tak § 2991 odst. 1 a 2 o. z. a dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Žalovaná tím, že užívala bez právního důvodu pozemky žalobkyně v období od 24. 1. 2013 do 22. 1. 2014, se obohatila na úkor žalobkyně o částku 385 440 Kč a protože se žalovaná dostala do prodlení se splněním peněžitého závazku vůči žalobkyni, když přes výzvu nezaplatila požadovanou částku, je povinna zaplatit rovněž příslušenství z přiznané částky. Námitka promlčení nebyla vznesena důvodně; nárok žalobkyně byl řádně uplatněn podáním žaloby u soudu dne 22. 1. 2014, návrh byl způsobilý projednání a tudíž i způsobilý vyvolat stavění promlčecích lhůt jeho podáním u soudu. Ohledně nároku na úhradu bezdůvodného obohacení za období od 24. 1. 2013 do 31. 12. 2013 promlčecí lhůty dané § 107 obč. zák. marně neuplynuly, rovněž jako ohledně nároku za období od 1. 1. 2014 do 22. 1. 2014 podle § 629 o. z.

8. Odvolacím soudem bylo nařízeno jednání na 18. 1. 2023. Podáním došlým odvolacímu soudu dne 17. 1. 2023 sdělil právní zástupce žalované, že bylo ukončeno zastoupení žalované v soudním řízení, proto omlouvá svou neúčast u jednání. K tomuto jednání omluvil svou neúčast jednatel žalované [jméno] [příjmení] podáním z téhož dne s tím, že je v pracovní neschopnosti, jeho zdravotní stav mu neumožňuje zúčastnit se soudního jednání; žalovaná není právně zastoupena, proto dohledává jiného právního zástupce, neboť věc je právně složitá; jednání se chce zúčastnit a nesouhlasí s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. K žádosti doložil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 4. 1. 2023, z něhož plyne, že je práce neschopen od 4. 1. 2023, dále ambulantní zprávu z centrálního příjmu neurologické příjmové ambulance ze dne 4. 1. 2023, z níž plyne, že [jméno] [příjmení] byl odeslán od praktického lékaře, když dnešního dne, když se ohýbal, ruplo mu v zádech. Dále doložil zdravotní záznamy ze dne 30. 11. 2021, 7. 12. 2021 a 8. 2. 2022, z nichž plyne, že se [jméno] [příjmení] podrobil vyšetření páteře.

9. Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007).

10. S ohledem na konkrétní okolnosti daného případu odvolací soud neshledal omluvu žalované (jednatele žalované) za důvodnou. Nelze přehlédnout délku samotného řízení s tím, že ve věci již bylo jednou rozhodnuto okresním soudem, ve zrušujícím rozhodnutí byly dány okresnímu soudu závazné pokyny odvolacím soudem, z obou procesních stran zazněly obsáhlé argumenty na podporu jejich procesních stanovisek. Poté, co ve věci bylo nařízeno jednání odvolacího soudu na 18. 1. 2023, když s tímto termínem byl seznámen advokát žalované dne 10. 11. 2022, reagoval tento zástupce podáním ze dne 12. 1. 2023, v němž navrhl další důkazy, a teprve následně podáním ze dne [datum] sdělil odvolacímu soudu, že došlo k ukončení jeho zastupování žalované (bez uvedení konkrétního důvodu) a současně téhož dne zaslal odvolacímu soudu svou omluvu z jednání spolu s žádostí o jeho odročení rovněž jednatel žalované, a to ze zdravotních důvodů, které na jeho straně nastaly již 4. 1. 2023, s tvrzením, že s ohledem na složitost věci si hledá nového právního zástupce. V takovém jednání žalované odvolací soud jednoznačně spatřuje toliko obstrukční procesní jednání žalované, kterým je zneužíván institut § 101 odst. 3 o. s. ř. a z tohoto důvodu žádosti žalované nevyhověl a rozhodl v nepřítomnosti žalované.

11. Námitka místní nepříslušnosti vznesená žalovanou v podání ze dne 17. 1. 2023 byla pro její nedůvodnost zamítnuta, když o místní příslušnosti Okresního soudu v Ostravě již bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 2. 2014, č. j. 6 C 32/2014-34, které nabylo právní moci dne 22. 3. 2014. Rovněž k návrhu žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, č. j. 21 Nd 282/2014-59, rozhodnuto o tom, že věc vedená u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 32/2014, která má být podle usnesení tohoto soudu ze dne 27. 2. 2014 postoupena Okresnímu soudu v Ostravě, se nepřikazuje Okresnímu soudu v Kolíně.

12. Odvolací soud nesouhlasí s odvolací námitkou žalobkyně ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele; je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1343/2014). V daném případě je z odvolání žalobkyně zřejmé, že byla nesporně schopna jednoznačně a srozumitelně formulovat své odvolací námitky.

13. Okresní soud z provedených důkazů učinil správná a zcela postačující skutková zjištění, která odvolací soud plně přejímá a na tato odkazuje. Tato zjištění se promítla do správného závěru o skutkovém stavu věci, který byl významný pro právní posouzení věci (viz bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku).

14. K námitce žalobkyně, že se okresní soud nevypořádal s jejím návrhem na provedení důkazu účetnictvím žalované za roky 2013 až 2016, odvolací soud odkazuje na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež je ustálena v tom závěru, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018), provedení navrhovaných důkazů totiž záleží na jeho hodnocení (viz § 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, respektive je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07; označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). K tomu lze pak dodat i tolik, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat kupř. v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14).

15. Nelze přehlédnout, že okresní soud se s návrhem žalobkyně na provedení důkazu účetnictvím žalované za roky 2013 až 2016 ve svém rozhodnutí vypořádal (viz bod 18 odůvodnění), přičemž odvolací soud shodně s okresním soudem má za to, že zjištění učiněná z tohoto důkazu by pro posouzení věci nebyla právně významná.

16. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 408/2019, které bylo přijato v poměrech obdobné věci toliko za jiné období„ vzniká-li bezdůvodné obohacení (ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) bezesmluvním užíváním pozemku skrze na něm postavené nemovité stavby, dostává se prospěchu majiteli staveb již ze samotného titulu vlastnického práva, jež zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své právo realizuje. Výše takto získaného bezdůvodného obohacení pak zpravidla odpovídá v místě a čase obvyklému nájemnému za užívání srovnatelných nemovitostí. Dále Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvádí, že ve své judikatuře konstantně artikuluje závěry, podle nichž, vzniká-li bezdůvodné obohacení (ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) bezesmluvním užíváním pozemku skrze na něm postavené nemovité stavby, dostává se prospěchu majiteli staveb již ze samotného titulu vlastnického práva, jež zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své právo realizuje (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, jakož i v něm citovaný rozsudek téhož soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či jeho usnesení ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012). Zjevně tak nelze přisvědčit námitkám dovolatelky, že pro nemožnost užívání budov z důvodu jejich nepřístupnosti na její straně ani žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo. Výše takto získaného bezdůvodného obohacení pak zpravidla odpovídá v místě a čase obvyklému nájemnému za užívání srovnatelných nemovitostí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2093/2016). Právě připomenuté konkluze ostatně byly aprobovány také Ústavním soudem (srov. především již jmenovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 415/14). Závěry odvolacího soudu se proto ustálené judikatuře nikterak nepříčí, pátral-li po částce, která by odpovídala ceně, jíž by za nájem porovnatelných pozemků musela žalovaná vynaložit, a zároveň adekvátně zohledňovala specifikum projednávané kauzy spočívající v absenci přístupu k těmto pozemkům, jež množství ke komparaci vhodných pozemků redukuje“.

17. S odkazem na shora uvedený závěr dovolacího soudu je tedy nedůvodná odvolací námitka žalované, že předmětnou budovu ani pozemek žalobkyně nemůže užívat, žalobkyně jí v tom brání, a proto se jí nedostává majetkového prospěchu.

18. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 415/2014, které bylo přijato v poměrech obdobné věci, toliko za jiné období, plyne, že„ podstatou celého sporu byla otázka stanovení výše bezdůvodného obohacení, resp. určení toho, z jakých kritérií je třeba pro jeho stanovení vycházet. Není sporu o tom, že stěžovatelka užívala předmětné pozemky bez právního titulu, což znamená, že majetkovým vyjádřením jejího prospěchu by měla být peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání (nájem) obdobné věci, kterou by uživatel (nájemce) byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy. Ústavní soud tedy nikterak nezpochybňuje závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho kasačním rozsudku (sp. zn. 28 Cdo 2020/2013), že bezdůvodné obohacení vzniká již tím, že budovy ve vlastnictví stěžovatelky stojí na pozemcích vedlejší účastnice, přičemž za běžného chodu věcí se výše tohoto obohacení odvíjí od obvyklého nájemného za užívání pozemků. Podstatné pro danou věc ovšem je, že v nastolené věci není možno hovořit o běžném chodu věcí a obvyklých okolnostech, neboť rozsah vlastnického práva stěžovatelky je zásadně degradován tím, že k budovám ve svém vlastnictví nemá přístup. Nemůže tedy plnohodnotně své vlastnictví využívat. Tato skutečnost se pak podle názoru Ústavního soudu samozřejmě nemůže neprojevit ve stanovení výše bezdůvodného obohacení, neboť pokud je omezen obsah vlastnického práva, protože schází jeden ze základních znaků vlastnické triády - ius utendi, když stěžovatelka nemůže užívat budovy ve svém vlastnictví, musí být nutně omezena i výše případného bezdůvodného obohacení, o něž se jako uživatelka cizích pozemků obohacuje (analogicky by nájemce určitě platil nižší nájemné za užívání bytu, pokud by jeho nájemní právo nezahrnovalo např. využívání vody a tepla). Je třeba si navíc uvědomit, že vedlejší účastnice žalovala na vydání bezdůvodného obohacení zpětně, tedy za dobu, kdy stěžovatelka nemohla právě v důsledku vedlejší účastnicí znemožněného přístupu budovy ve svém vlastnictví řádně užívat. Jakkoliv není otázka přístupu k budovám předmětem stávajícího sporu o vydání bezdůvodného obohacení, má na jeho výši bezprostřední vliv, a to bez ohledu na skutečnost, že stěžovatelka předem věděla o postoji vedlejší účastnice k otázce přístupu k budovám ve vlastnictví stěžovatelky. Jiná situace by samozřejmě nastala, pokud by stěžovatelka svoje nemovitosti mohla užívat bez jakýchkoliv omezení. Jinými slovy řečeno, proti obecnému právnímu závěru Nejvyššího soudu o nutnosti poskytnout vlastníkovi pozemků, na nichž stojí budovy ve vlastnictví jiné osoby, náhradu za jejich užívání, protože je vlastník těchto pozemků sám omezen na svém vlastnickém právu, lhostejno přitom, zda vlastník budov má či nemá k budovám přístup, nemá Ústavní soud žádné výhrady. Ovšem východiska, na jejichž základě došlo k výpočtu výše bezdůvodného obohacení, jsou vadná. Soudy totiž stanovily výši bezdůvodného obohacení na základě znaleckého posudku, který však vůbec nepočítal s tím, že stěžovatelka nemá k budovám ve svém vlastnictví přístup. Nejvyšší soud však skutková zjištění, týkající se výše bezdůvodného obohacení a vycházející ze znaleckého posudku, vůbec nemohl přezkoumávat, přestože následně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti připustil, že by se mohla dostat do rozporu s jeho právními závěry. Výše uvedená skutečnost má dle názoru Ústavního soudu za následek, že se právní závěry Nejvyššího soudu dostaly do extrémního rozporu se stanovením výše bezdůvodného obohacení, které vyplynulo ze znaleckého posudku, jenž měl být ovšem postaven na zcela odlišném východisku (že k budovám není umožněn přístup). Aby byly naplněny kautely spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny, je z pohledu Ústavního soudu nezbytné, aby znalecký posudek zohlednil právě tu skutečnost, že stěžovatelka neměla umožněn přístup k budovám ve svém vlastnictví, popř., že její přístup byl omezen toliko na nutnou údržbu budov. Bylo by totiž absurdní, aby za užívání pozemku, k němuž nemá osoba, která jej užívá, žádný přístup, bylo stanoveno stejné nájemné (tedy stejná výše bezdůvodného obohacení), jako za běžně dostupný pozemek.“ 19. Tyto závěry, tedy aby znalecký posudek zohlednil právě tu skutečnost, že žalovaná neměla umožněn přístup k budovám ve svém vlastnictví, jsou právně významné pro posouzení výše bezdůvodného obohacení vzniklého žalované za rozhodné období. Okresní soud v návaznosti na tyto závěry ustanovil revizního znalce – znalecký ústav [právnická osoba], jemuž jako znalecký úkol uložil vyčíslit hodnotu za užívání předmětných pozemků žalovanou v rozhodném období s tím, nechť je zohledněna skutečnost, že vlastníkem předmětných pozemků je žalobkyně, vlastníkem předmětných staveb žalovaná, která nemá zřízen přístup k předmětným nemovitostem, a to od samého počátku, kdy tyto nemovitosti s tímto vědomím nabyla. Současně bylo znaleckému ústavu uloženo, aby své závěry konfrontoval se závěry znaleckých posudků vypracovaných znaleckým ústavem [právnická osoba] [anonymizováno 5 slov] a znaleckým ústavem [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba]

20. Následně okresní soud učinil zjištění z revizního znaleckého posudku [číslo] ze dne [datum], kdy znalecký ústav při použití metody přímého porovnání se srovnatelnými pozemky a s ohledem na stupeň omezení vlastnického práva v souvislosti s užíváním daných přístupových pozemků v rozsahu dospěl k závěru, že úhrada za předmětné období za užívání nemovitostí je v částce 385 440 Kč. Výše nájemného předmětných pozemků byla stanovena za rok 2016 v částce 411 280 Kč, přičemž při zohlednění inflace v r. 2015 0,3 %, inflace v r. 2014 0,4 %, inflace v r. 2013 1,4 %, byla takto stanovená hodnota nájemného ve výši 402 880 Kč (správně ve ZP uvedeno 402 777 Kč – poznámka odvolacího soudu). Stejným způsobem byl proveden přepočet hodnoty nájemného za přístupové pozemky, který byl v r. 2016 stanoven na částku 25 330 Kč při zohlednění inflace v r. 2015 0,3 %, v r. 2014 0,4 %, inflace v r. 2013 1,4 % byla pak stanovena cena nájemného ve výši 25 154 Kč (celkem 427 931 Kč). Úhrada za pozemky, v případě, že by byl zřízen přístup, by byla v částce 427 931 Kč, od této částky pak byla odečtena hodnota nájemného za užívání přístupových pozemků v částce 42 488 Kč, když toto je hodnoty za užívání takovýchto přístupových pozemků, když bylo zohledněno, že tyto přístupové cesty může také používat vlastník, a dospívá k částce 385 443 Kč (okresní soud nesprávně v rozsudku uvádí 427 931 Kč). [právnická osoba] se rovněž vyjádřil k závěrům přijatým ve znaleckém posudku znaleckého posudku [právnická osoba] [anonymizováno 5 slov], s tím, že tento posudek je nevěrohodný, obsahuje mnoho zavádějících pojmů, nemá vnitřní konzistenci, není nezávislý, přičemž zvýhodňuje jednu ze stran a metoda, kterou byla vyčíslena hodnota bezdůvodného obohacení, nebyla provedena správně. K závěrům znaleckého posudku znaleckého ústavu [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] uvedl, že znalecký ústav kalkuloval s alokačním přepočtem hodnoty pozemku k hodnotě stavby, když není zřejmé, proč byla hodnota stanovena přepočtem celkové ceny areálu, když mohla být odvozena pouze z nájemní smlouvy na dané pozemky. Metoda je zbytečně komplikovaná, když z předmětných nájemních smluv je patrné, že měsíční nájemné za pozemky přímo v areálu je v intervalu od 7,5 Kč/m2 do 19,17 Kč/m2. Znalecký ústav uvedl, že v žádném případě neměla být použita výnosová metoda při stanovování ceny bezdůvodného obohacení, neboť právní předpisy vztahující se k oceňování majetku jednoznačně preferují porovnávací metodu přímou. Nebylo možno použít srovnatelných pozemků, neboť pozemky, na nichž je stavba jiného vlastníka, který nevlastní pozemek, se v běžné databázi pozemků nenachází; znalecký ústav nepoužil ani záznamy z nájemních smluv za r. 2013, 2014 uzavřených mezi žalobkyní a jinými nájemci pozemků či budov v daném areálu, který je ve vlastnictví žalobkyně, neboť by mohla být žalovanou zpochybňována pravost a validnost těchto dokumentů, když jedna ze smluvních stran je strana žalující.

21. Z revizního znaleckého posudku i z výpovědi znalce jednoznačně plyne, že při vypracování revizního znaleckého posudku postupoval v souladu se shora uvedenými závěry Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu, když použil metodu porovnávací přímou, kdy měl k dispozici ke srovnání nemovitosti, které konkrétně uvedl v revizním znaleckém posudku s tím, že současně při svých závěrech zohlednil také skutečnost, že žalovaná neměla umožněn přístup k budovám ve svém vlastnictví; pro použití porovnávací metody měl dostatečný porovnávací materiál, logicky a srozumitelně vysvětlil svůj postup vedoucí k jeho znaleckým závěrům.

22. Okresní soud se při svém hodnocení důkazů nezpronevěřil zásadě volného hodnocení důkazů plynoucí z § 132 o. s. ř., jak v odvolání namítá žalobkyně. Pokud okresní soud ve svém rozhodnutí uvedl„ přes vynaložení veškerého úsilí soudem se nepodařilo odstranit spornost těchto závěrů, přičemž vzhledem k tomu, že soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost posudku a ani zvolení správné metodiky při výpočtu“, pak nelze přehlédnout, že tuto úvahu okresní soud uvedl v souvislosti se zdůvodněním svého dalšího postupu v řízení, kdy pro odstranění těchto sporností se rozhodl vypracovat revizní znalecký posudek a následně pak již okresní soud uvedl, při svém závěru skutkovém stavu věci vychází z tohoto revizního znaleckého posudku, které jsou jasné, srozumitelné a určité, když odvolací soud nesouhlasí s žalobkyní, že tyto závěry jsou v rozporu s obsahem výpovědi zpracovatele.

23. Zjištěný skutkový stav okresní soud správně právně posoudil, když v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) aplikoval jak § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), tak § 2991 odst. 1 a 2 o. z. a dospěl ke správnému závěru, že žaloba je zčásti důvodná. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku (bod 25 a 26). Žalovaná tím, že užívala bez právního důvodu pozemky žalobkyně v období od 24. 1. 2013 do 22. 1. 2014, se obohatila na úkor žalobkyně o částku 385 440 Kč. Protože se žalovaná strana dostala do prodlení se splněním peněžitého závazku vůči žalobkyni, když přes výzvu nezaplatila požadovanou částku, je podle § 1968, 1970 o. z. povinna zaplatit rovněž příslušenství z přiznané částky ve výši dané ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Námitka promlčení nebyla vznesena důvodně, když rovněž zde odvolací soud odkazuje na správné závěry okresního soudu.

24. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I a II potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

25. V souladu s § 220 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud změnil výrok III o náhradě nákladů řízení, o kterých okresní soud rozhodl nesprávně.

26. Podle názoru odvolacího soudu nelze v této věci aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř., a to v návaznosti na zrušující rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 15. 4. 2020, č. j. 57 Co 392/2019-707, dle kterého záleželo rozhodnutí soudu v této věci primárně na posouzení, zda se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody či vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv o výši plnění.

27. O nákladech řízení tak bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla se svou žalobou úspěšná v rozsahu 86 %, její neúspěch činí 14 %, což znamená, že procesně převážně úspěšné žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 72 %.

28. Náklady řízení vzniklé žalobkyni činí 326 350,50 Kč, když tato částka představuje 10 140 Kč odměnu advokáta za jeden úkon právní služby podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ vyhláška“), přičemž žalobkyni byla přiznána odměna v plné výši za 1. převzetí zastoupení, 2. sepis žaloby ze dne 22. 1. 2014, 3. vyjádření k odporu proti platebnímu rozkazu spolu s návrhem na mediaci ze dne 25. 11. 2015, 4. účast u jednání dne 6. 12. 2016, 5. podání ze dne 18. 1. 2017 na výzvu soudu, 6. vyjádření ke ZP ze dne 31. 1. 2018, 7. vyjádření ke znaleckému posudku ze dne 18. 7. 2018, 8. účast u jednání dne 20. 11. 2018, 9. účast u jednání dne 3. 9. 2019, 10. odvolání proti rozsudku ze dne 18. 10. 2019 spolu s jeho doplněním ze dne 4. 11. 2019, 11. podání ze dne 24. 6. 2020 na výzvu soudu (11 x 10 140 Kč) a dále odměna ve výši jedné poloviny za 1. odvolání proti usnesení o přerušení řízení ze dne 18. 3. 2015, 2. vyjádření ze dne 9. 11. 2017 k odvolání žalované proti usnesení o uložení pořádkové pokuty, 3. vyjádření ze dne 31. 1. 2018 k odvolání žalované proti usnesení o přiznání znalečného (3 x 5 070 Kč). K těmto úkonům byl vždy přiznán režijní paušál ve výši 300 Kč, tj. 14 x 300 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada za ztrátu času za celkem 16 promeškaných půlhodin za účast advokáta u jednání soudu ve dnech 6. 12. 2016, 20. 11. 2018 a 3. 9. 2019, tj. 16 x 100 Kč, celkem tyto částky činí 132 550 Kč, k tomu 21 % DPH, které je advokát povinen odvést z odměny a náhrady hotových výdajů dle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 27 835,50 Kč, tj. celkem 160 385,50 Kč. Dále byla žalobkyni za účast u těchto jednání přiznána náhrada hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 vyhlášky (cestovné ve výši 16 617 Kč včetně DPH), a to za účast u jednání ve dnech dne 6. 12. 2016 (5 444 Kč včetně DPH), 20. 11. 2018 (5 640 Kč včetně DPH) a 3. 9. 2019 (5 533 Kč včetně DPH), vždy při vzdálenosti [obec] – [obec] a zpět celkem 720 km, a dále cestovné žalobkyně (nikoliv jejího advokáta) k jednáním ve dnech 21. 2. 2017 ve výši 4 517 Kč, 24. 1. 2019 ve výši 4 960 Kč, 1. 9. 2020 ve výši 4 558 Kč, 26. 4. 2022 ve výši 5 125 Kč, vždy při vzdálenosti 720 km a dále cestovné k ohledání na místě samém dne 17. 6. 2022 při vzdálenosti [obec] – [obec] a zpět ve výši 662 Kč, celkem 19 822 Kč. Žalobkyni byl rovněž přiznán zaplacený soudní poplatek za žalobu 18 860 Kč, za odvolání 22 240 Kč, záloha na znalecký posudek 3 000 Kč a náklady za vypracování znaleckého posudku ve výši 85 426 Kč, celkem 129 526 Kč. Celková výše takto vzniklých nákladů řízení vzniklých žalobkyní činí 326 350,50 Kč, přičemž z této částky žalobkyni náleží pouze 72 %, tedy částka 234 972 Kč (po zaokrouhlení).

29. Zástupci žalobkyně nebyla přiznána odměna za následující úkony právní služby – 1. návrh na přikázání věci Okresnímu soudu v Kolíně, se kterým žalobkyně nebyla úspěšná (tzv. procesní apendix dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 628/2015), 2. vyjádření k dosavadnímu průběhu řízení ze dne 6. 12. 2016 - neúčelné, 3. návrh na změnu žaloby, jemuž nebylo vyhověno – tzv. procesní apendix, 4. návrh na vypracování znaleckého posudku, kdy tento důkazní návrh mohl navrhnout u jednání, 5. doplnění tvrzení na výzvu soudu ze dne 4. 1. 2017, 6. podání ze dne 10. 5. 2017, kdy sdělila, že nemá dotaz na znalce, když tento úkon je zcela neúčelný pro posouzení věci, 7. vyjádření ke znaleckému posudku ze dne 6. 11. 2018, které odvolací soud hodnotí jako neúčelný úkon shodně jako 8. procesní stanovisko ze dne 8. 2. 2019 obsahující hodnocení důkazů, což mohl zástupce žalobkyně učinit u jednání soudu a 9. vyjádření ze dne 9. 2. 2022 k odvolání žalované proti usnesení o přiznání znalečného, když toto vyjádření nemělo žádný význam.

30. V návaznosti na shora uvedené odvolací soud změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. také výrok IV o náhradě nákladů řízení vzniklých státu, když podle § 148 odst. 1 o. s. ř. určil, že žalobkyně je povinna zaplatit státu náhradu nákladů řízení v rozsahu 14 % a žalovaná v rozsahu 86 %.

31. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je dán podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř. kdy žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 12 632,40 Kč. Tato částka představuje 10 140 Kč odměnu advokáta za jeden úkon právní služby podle § 7 bod 6 vyhlášky za odvolání, náhrada hotových výdajů advokáta podle 13 odst. 4 vyhlášky za tento úkon právní služby, tj. 300 Kč, a 2 192,40 Kč 21% DPH, kterou je advokát povinen odvést z odměny a náhrady hotových výdajů dle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. Z této částky pak žalobkyni náleží 72 %, což činí 9 095 Kč (po zaokrouhlení).

32. Tyto náklady řízení žalobkyně bylo žalované uloženo zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), advokátu žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení