57 CO 240/2022 - 561

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favero, Ph.D., a JUDr. Ilony Lövyové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 744 893 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 2. 6. 2022, č. j. 12 C 27/2010-517, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a II potvrzuje.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu ve Vsetíně na náhradě nákladů řízení 710 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu ve Vsetíně na náhradě nákladů řízení 545 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 15 911,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], [titul], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že žalovaná 1 a žalovaný 2 jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 294 893 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 294 893 Kč od 7. 10. 2009 do 31. 12. 2009 a s úrokem z prodlení z částky 294 893 Kč od 1. 1. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o sedm procentních bodů, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (výrok I). Žalované 1 uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 294 893 Kč od 1. 10. 2009 do 6. 10. 2009 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Žalobu, aby žalovaná 1 a žalovaný 2 byli povinni zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 294 893 Kč, a to žalovaná 1 od 19. 5. 2009 do 30. 9. 2009 a žalovaný 2 od 19. 5. 2009 do 6. 10. 2009, a aby žalovaná 1 a žalovaný 2 byli povinni zaplatit žalobkyni částku 450 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 450 000 Kč od 19. 5. 2009 do 31. 12. 2009 a s úrokem z prodlení z částky 450 000 Kč od 1. 1. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o sedm procentních bodů s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného, zamítl (výroky III a [příjmení]). Žalované 1 uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 58 182,50 Kč k rukám advokáta [titul] [jméno] [příjmení], [titul], žalovanému 2 povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 58 182,50 Kč k rukám advokáta [titul] [jméno] [příjmení], [titul], žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Vsetíně na nákladech řízení částku 370,20 Kč, žalované 1 povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Vsetíně na nákladech řízení částku 442,40 Kč a žalovanému 2 povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Vsetíně na nákladech řízení částku 442,40 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroky V, VI, VII, VIII a IX).

2. Proti tomuto rozsudku do výroků II, V, VI, VIII a IX podali odvolání žalovaní a domáhali se jeho změny tak, že žaloba bude zamítnuta, popř. rozsudek okresního soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Okresní soud vyslovil nesprávnou právní úvahu o odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou vedením insolvenčního řízení a že se žalovaní z této odpovědnosti nevyvinili, další pochybení spočívá v posouzení vzniku škody, její výše a příčinné souvislosti, nesprávný je také nákladový výrok. Okresní soud konstatoval, že musel respektovat závazný právní názor Krajského soudu v Ostravě z usnesení sp. zn. 57 Co 110/2013 ze dne 18. 11. 2020, dle něhož na straně žalovaných je dána odpovědnost za škodu či újmu ve smyslu § 147 odst. 2 IZ. Žalovaní mají za to, že jde o právní hodnocení chybné, když názor odvolacího soudu nereflektuje finální důvod, pro který byl insolvenční návrh žalované 1 zamítnut. Ustanovení § 147 odst. 2 IZ sice důvod zamítnutí insolvenčního návrhu nepovažuje za relevantní a jako jediné výjimky z odpovědnosti za škodu formuluje plnění dlužníka po podání insolvenčního návrhu, uzavření dohody o jiném způsobu plnění závazku dlužníka a důvod dle § 143 odst. 3 IZ (úpadek dlužníka jednajícího v dobré víře vzniklý v důsledku protiprávního jednání třetí osoby s předpokladem odvrácení úpadku do tří měsíců po splatnosti závazku). Insolvenční zákon však zjevně nepamatoval na zamítnutí insolvenčního návrhu výlučně v důsledku ručení poskytnutého za závazky dlužníka státem či vyšším územně samosprávným celkem dle §143 odst. 4 IZ, a tuto mezeru je nutno překlenout výkladem. Věřiteli z logiky věci nelze klást k tíži a vázat jej odpovědností za škodu, pokud k zamítnutí insolvenčního návrhu dojde pouze z důvodu převzetí takového ručení, protože převzetí ručení v době běhu insolvenčního řízení nemohl nijak předvídat. Závěr, z jakých důvodů došlo k zamítnutí insolvenčního návrhu, činí pouze soud v insolvenčním řízení, a v řízení o náhradu škody je takovým závěrem soud vázán. V poměrech projednávané věci krajský soud vystavěl své rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu na závěru, že insolvenční navrhovatel neosvědčil svou splatnou pohledávku, jelikož rozhodnutí, u něhož je odložena vykonatelnost, není způsobilé existenci pohledávky osvědčit. Vrchní soud jako soud odvolací ve svém potvrzovacím usnesení potvrdil důvod zamítnutí insolvenčního návrhu spočívající v neosvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem a doplnil druhý důvod pro zamítnutí insolvenčního návrhu spočívající v poskytnutí ručení [územní celek] Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 29 NSCR 29/2009 ze dne 17. 2. 2011 konstatoval, že právní závěr odvolacího i nalézacího soudu o neosvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je chybný, avšak nepřistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí, jelikož pro zamítnutí insolvenčního návrhu je dostatečný druhý důvod k zamítnutí insolvenčního návrhu spočívající v existenci ručení vyšším územně samosprávným celkem. Při rozhodování o nároku žalobkyně na náhradu škody a újmy způsobené insolvenčním řízením je tak nutno vycházet výlučně ze závěru usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSCR 29/2009 ze dne 17. 2. 2011. Naprosto neobstojí ani druhý právní závěr nalézacího soudu, že žalovaní neprokázali existenci pohledávky žalované 1 jako insolvenčního navrhovatele, jelikož žaloba o tuto pohledávku byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 22 C 143/2015 ze dne 21. 9. 2018, kterým je soud dle § 159a o. s. ř. vázán, proto existenci pohledávky žalované 1 ke dni podání insolvenčního návrhu, potažmo ke dni zamítnutí insolvenčního návrhu insolvenčním soudem, již přezkoumávat nemůže. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, například 29 NSCR 15/2010 ze dne 12. 7. 2012, 29 Cdo 1962/2013 ze dne 24. 6. 2015 nebo 29 Cdo 5745/2015 ze dne 5. 10. 2016 plyne, že se odpovědné subjekty za škodu způsobenou insolvenčním řízením, které skončilo zamítnutím insolvenčního návrhu, z odpovědnosti vyviní, pokud v řízení o náhradu škody či újmy prokáží, že insolvenční navrhovatel měl vůči insolvenčnímu dlužníkovi splatnou pohledávku v době zamítnutí insolvenčního návrhu. Žalovaná 1 jako insolvenční navrhovatel opírala insolvenční návrh o splatnou pohledávku za nynější žalobkyni jako tehdejším insolvenčním dlužníkem z titulu bezdůvodného obohacení, které žalobkyně na úkor žalované 1 získala tím, že stavbou vodojemu a stavbou plotu bez právního důvodu užívala pozemky žalované 1 od 31. 5. 2005 do 16. 5. 2017, přičemž toto užívání bez právního důvodu po danou dobu bylo mezi účastníky nesporné, a zahrnuje také období, za které byla pohledávka přihlášena do insolvenčního řízení. Nalézací soud chybně interpretoval tento rozsudek, když v daném řízení soud nedospěl k závěru, že by zde pohledávka žalované 1 vůči žalobkyni nebyla, naopak konstatoval, že taková pohledávka beze sporu vznikla a trvá, avšak nepřiznal jí s odkazem na § 6 odst. 2 a § 8 občanského zákoníku soudní ochranu, když vyhodnotil, že její uplatnění vůči žalobkyni a ručiteli v daném řízení je v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud chybně směšuje otázku existence pohledávky ke dni 20. 2. 2009, kterou má zkoumat, s vyhodnocením soudu, že v jiném řízení, kde byla tato pohledávka v roce 2015 uplatněna, jí nebyla přiznána právní ochrana, jelikož by její přiznání nebylo v souladu s obecnou morálkou. Pravomocný rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 22 C 143/2015 nepředstavuje překážku pro posouzení, zda žalovaná 1 vůči žalobkyni měla pohledávku ke dni zamítnutí insolvenčního návrhu, byť se jednalo o pohledávku, které v řízení zahájeném v roce 2015 nebyla přiznána právní ochrana. Nalézací soud měl v řízení zkoumat existenci splatné pohledávky žalované 1 za žalobkyni ke dni zamítnutí insolvenčního návrhu, měl k této otázce hodnotit provedené důkazy a měl správně dospět k závěru, že žalovaná 1 takovou splatnou pohledávku měla, tudíž se žalovaní vyvinili z odpovědnosti za případnou škodu či újmu způsobenou insolvenčním řízením. Nalézací soud chybně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi insolvenčním řízením a požadovanými náklady. Tyto náklady žalobkyně vůbec nemusela vynaložit, pokud by si ručení [územní celek] zajistila bezprostředně po zahájení insolvenčního řízení a předložila jej insolvenčnímu soudu před konáním jednání. Žalobkyně nemusela na základě žádosti akcionáře [jméno] [příjmení] svolat mimořádnou valnou hromadu, jelikož tento akcionář v dané době nevlastnil akcie v souhrnné jmenovité hodnotě přesahující 3 % základního kapitálu žalobkyně, jak to požadují stanovy žalobkyně, a nebyl tedy kvalifikovaným akcionářem, k čemuž se nalézací soud opět nijak nevyjádřil. Okresní soud ponechal bez povšimnutí také výslovné prohlášení předsedy mimořádné valné hromady v zápise o konání předmětné mimořádné valné hromady ze dne 12. 2. 2009, že žalobkyně vůbec nebyla povinna mimořádnou valnou hromadu svolat. Okresní soud také řádně nevyhodnotil fakt, že na programu mimořádné valné hromady nebylo jen vyřízení žádosti [jméno] [příjmení] k poskytnutí informací stran insolvenčního řízení, ale také další body, mimo jiné se projednávaly uzavřené dohody mezi žalobkyní a jí ovládanou společností [právnická osoba] Jde-li o náklady na zpracování mimořádné účetní závěrky, k aktualizaci softwaru by žalobkyně musela přistoupit tak či tak, i kdyby zde insolvenčního řízení nebylo, protože by tuto aktualizaci potřebovala ke zpracování následné řádné účetní závěrky. Jde-li o náklad auditora, v řízení nebylo prokázáno, že by šlo o standardní náklady s ohledem na to, že šlo o dopracování toliko měsíce ledna 2009 k řádné účetní závěrce za rok 2008. Žalovaným se tyto náklady jeví jako neadekvátní a značně nadsazené. Ve vztahu k nemajetkové újmě s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 110/2017 ze dne 31. 1. 2019 a při stanovení výše zadostiučinění jsou závěry nalézacího soudu chybné. Žalovaní tvrdili, že žalobkyně nepožívala dobré pověsti ani před zahájením insolvenčního řízení, a proto na dobré pověsti nemohla utrpět újmy, jelikož hospodařila se svým majetkem nikoliv řádně, pletichařila tím, že infrastrukturní majetek předala do nájmu personálně propojené a jí ovládané společnosti [právnická osoba], která při dodávce veřejné služby občanům regionu postupovala zcela nemravně a enormně navyšovala cenu vody, až jí nakonec byla ve správním řízení odňata licence. Nemravné až protiprávní chování společnosti [právnická osoba] je přičitatelné i ovládající společnosti [právnická osoba] a zásadním způsobem postihuje její pověst. Žalobkyně nepožívala dobré pověsti ani směrem ke svým akcionářům, jelikož nehospodařila se svým majetkem řádně a o své činnosti odmítala poskytovat akcionářům řádné a pravdivé informace. Ke svému tvrzení žalovaní navrhli řadu důkazů, ať listinných či svědeckých, avšak nalézací soud provedl pouze výslechy svědků [příjmení] a [příjmení] a z těch navíc neučinil žádná skutková zjištění. Ostatní důkazy soud neprovedl s odůvodněním, že byly navrženy až po koncentraci řízní, přičemž dle žalovaných koncentrace provedení důkazů nebránila. Jde-li o důkaz vybranými částmi stanov žalobkyně, roční účetní závěrkou za rok 2008 a výroční zprávou za rok 2009, okresní soud dovodil, že tyto listiny žalovaní mohli předložit před koncentrací, jelikož jde o listiny veřejně dostupné z obchodního rejstříku. Na tyto listiny nemůže dopadat koncentrace řízení, jelikož jde o listiny veřejné (tedy i soudu z jeho vlastní činnosti) známé, na které se koncentrace nevztahuje. Navíc jde o důkazy, u nichž vyvstala potřeba jejich provedení až v návaznosti na doplněné tvrzení žalobkyně o újmě spočívající ve zmaření investic. Další listiny (specifikované v odvolání) soud k důkazu neprovedl s odůvodněním, že se netýkají žalobkyně, ale společnosti [právnická osoba] Okresní soud však vůbec nevzal v potaz, že žalobkyně a společnost [právnická osoba] jsou v pozici ovládající a ovládané společnosti a současně jsou společnostmi jednající ve shodě s ohledem na jejich personální a majetkové propojení. Předložené listinné důkazy o nemravném a protiprávním jednání společnost [právnická osoba] jsou způsobilé prokázat, že žalobkyně nepožívala dobré pověsti, jelikož tím, že svěřila poskytování veřejné služby jí ovládané společnosti a dopustila, aby [právnická osoba] postupovala nemravně a protiprávně, pak je za toto chování a její dopady přímo odpovědna, což se negativně odráží na její pověsti a vnímání širokým spektrem obyvatel bruntálského regionu. Z hlediska posouzení pověsti žalobkyně jistě má význam také trestní řízení vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], kde jsou trestně stíhání statutární zástupci žalobkyně a její vrcholový management za to, že si protiprávně vypláceli odměny. Rovněž spis [název soudu] sp. zn. [spisová značka], v němž žalobkyně neúspěšně žalovala svého akcionáře [jméno] [příjmení] z titulu odpovědnosti za zásah do její dobré pověsti, může mít relevanci, protože v daném řízení byla nejspíš řešena otázka, do jaké míry žalobkyně v daném období roku 2009 požívala či nepožívala dobré pověsti. Rovněž pokud žalobkyně postupovala na valných hromadách nezákonně a musela čelit řadě žalob ze strany akcionářů na určení neplatnosti jejich konání či na nich přijatých rozhodnutí, pak důvody podání těchto žalob a obsah pravomocných rozhodnutí soudů o nich, může vnést další světlo do posouzení pověsti žalobkyně. Pokud jde o výslechy svědků [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení], žalovaní nemohli předložit listinné důkazy ani navrhnout svědky dříve, protože o nich dříve nevěděli. Navržení svědci se mohli vyjádřit k pověsti žalobkyně v obecném slova smyslu, a nikoliv jen ze svého pohledu drobných akcionářů. Zjevně nesprávný je také způsob stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Předmětem odškodnění není postup žalované 1 vůči žalobkyni v jiných řízeních či její údajné obstrukční chování mimo rámec insolvenčního řízení. Předmětem odškodnění jsou výlučně následky insolvenčního řízení. Stejně tak je zjevně nesprávný závěr o době trvání insolvenčního řízení v délce 30 měsíců, počítáno od jeho zahájení [datum] do [datum], kdy nabylo právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSCR 229/2009 ze dne 17. 2. 2011. Rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu nabývá účinnosti jeho zveřejněním v insolvenčním rejstříku. Z toho plyne, že insolvenční řízení mohlo mít dopady do sféry žalobkyně jen po dobu od [datum] do [datum], kdy v důsledku vydání rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu insolvenčním soudem, účinky insolvenčního řízení zanikly. Pro úplnost žalovaní brojí rovněž proti nákladovému výroku. Soud prvního stupně chybně stanovil míru procesního úspěchu a neúspěchu, vycházel z nesprávné tarifní hodnoty a přiznal neúčelné úkony právní služby. V poměru procesního úspěchu a neúspěchu správně měla být přiznána náhrada nákladů řízení žalovaným a nikoliv žalobkyni.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhovala potvrzení rozsudku jako správného. Závěry žalovaných k rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 57 Co 110/2013 ze dne 18. 11. 2020 považuje žalobkyně za čistě spekulativní. Žalovaní nerozporují obsah rozhodnutí, pouze tvrdí jeho nesprávnost, což opírají o své vlastní představy nad jim potenciálně vyhovujícím, byť neexistujícím, rozhodnutím. Závěr vyjádřený v rozsudku okresního soudu byl potvrzen jak Krajským soudem v Ostravě tak právě i Nejvyšším soudem, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSCR 29/2009 ze dne 17. 2. 2011, přičemž v rámci odůvodnění tohoto usnesení není nijak řešen a posuzován celý vzniklý skutkový děj s jeho trestněprávními kořeny. Krajský soudu v Ostravě v rozhodnutí sp. zn. 57 Co 110/2013 ze dne 18. 11. 2020 se k odpovědnosti žalovaných již jasně vymezil. Žalovaní se snaží vzbudit dojem existence právní mezery a dále na základě zcela účelově vybrané pasáže citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu úmyslně ignorují své vlastní trestní jednání, které vedlo k vydání rozhodčího nálezu a zahájení insolvenčního řízení jako takového. Žalobkyně nesouhlasí s argumentací žalovaných k otázce prokázání existence pohledávky žalované 1 jako insolvenční navrhovatelky. Daný nárok, je totožný s nárokem, se kterým se vypořádal již Okresní soud v Ostravě ve svém rozsudku, když žalobu zamítl pro„ naprosto zjevný rozpor žalovaného nároku s dobrými mravy, kvůli kterému není namístě přiznat mu právní ochrany.“ Žalovaní v odvolání vynechávají další závěry okresního soudu, že nárok žalované 1„ byl po celou dobu svého trvání natolik spojen s trestnou činností a dalším amorálním jednáním, že nyní nelze od tohoto spojení odhlédnout a posoudit jej zcela nově a nezatíženě nežádoucími okolnostmi, jak by si přála žalovaná 1. Žalobkyně i nadále trvá na tom, že žalovaná 1 neměla ke dni zamítnutí insolvenčního návrhu za žalobkyní žádnou splatnou pohledávku a ztotožňuje se se závěry nadepsaného soudu, který shrnuje:„ Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 3. 2018, č. j. 57 Co 355/2017-237 (…) se ztotožnil se závěry okresního soudu, rovněž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že s ohledem na konkrétní skutková zjištění je zcela namístě odepřít ochranu právu žalobkyně na požadované bezdůvodné obohacení s ohledem na konkrétní okolnosti případu.“ Pokud jednání žalované 1 nemůže požívat právní ochrany v uvedených případech, je zcela nemyslitelné, aby toto natolik významně protiprávní jednání, požívalo jakékoli ochrany nyní. Co se možností zajištění ručení Moravskoslezského kraje týče, tuto argumentační linii považuje žalobkyně konstantně za absurdní a nehoráznou. Bylo to právě z důvodu podání šikanózního insolvenčního návrhu, že žalobkyně byla nucena přijmout pomoc od jiných institucí. [územní celek] pak poskytl ručení ze své vlastní vůle a právě s ohledem na zcela zjevně šikanózní a trestné jednání žalovaných. Mimořádná valná hromada se konala na žádost akcionáře pana [titul] [jméno] [příjmení] ze dne 7. 1. 2009, přičemž jejím důvodem bylo právě ono probíhající insolvenční řízení. Ke konání mimořádné valné hromady by tak nedošlo, pokud by žalovaná 1 nepodala insolvenční návrh. Pokud jde o mimořádnou účetní závěrku vyhotovenou ke dni 15. 12. 2008, tuto nechala žalobkyně vyhotovit na pokyn insolvenčního soudu. Žalobkyně by tak nemusela svolávat mimořádnou valnou hromadu ani sestavovat mimořádnou účetní závěrku, pokud by nedošlo k podání insolvenčního návrhu. K otázce nemajetkové újmy, její výše a příčinné souvislosti žalobkyně souhlasí se závěry okresního soudu a znovu připomíná, že dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, platí, že„ při posuzování, zda bylo zasaženo do dobré pověsti právnické osoby, se vychází z toho, že dotčená právnická osoba požívá dobré pověsti; v řízení může být prokázán opak. Dobrou pověst právnické osoby, která je podnikatelem, je přitom třeba hodnotit zejména podle jejího„ chování“ v obchodních vztazích“ a dále zdůrazňuje, že„ (šikanózní) insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti podnikatele – jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky.“ Žalobkyně je tak toho názoru, že nedošlo ze strany žalovaných k prokázání, že by žalobkyně nepožívala dobré pověsti. Žalovaní se však ve snaze očernit dobré jméno žalobkyně, a to nejen v rozhodné době, opírají pouze o nepodložená tvrzení a výpovědi zcela nedůvěryhodných svědků. Žalování rovněž ani nemají pravdu, pokud se snaží tvrdit, že žalobkyně a společnost [právnická osoba] jsou v pozici ovládající a ovládané osoby. Žalobkyně nedržela, a to ani v rozhodné době, majetkovou účast ve společnosti, pročež jednání [právnická osoba] s žalobkyní nijak nesouvisí. K probíhajícímu trestnímu řízení vedeném nadepsaným soudem pod sp. zn. [spisová značka] uvádí žalobkyně pouze to, že se nejedná o pravomocně skončenou věc, a že žalobkyně trvá na tom, že se jedná o čistě účelové řízení, které stále neodhalilo žádné protiprávní jednání na straně žalobkyně, které by navíc mělo mít nějaký dopad na její dobrou pověst v rozhodném období, pro které se vede předmětný spor.

4. Odvolací soud předesílá, že u jednání odvolacího soudu dne 12. 12. 2022 bylo v souladu s § 112 odst. 2 o. s. ř. rozhodnuto o vyloučení věci vedené proti žalovanému 2 [titul] [jméno] [příjmení], narozenému dne [datum] k samostatnému řízení vedenému u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 Co 333/2022, neboť bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9. 9. 2020 (tedy před vydáním napadeného rozsudku) pod č. j. [insolvenční spisová značka] (na č. l. 548 tohoto spisu), byl zjištěn úpadek dlužníka [titul] [jméno] [příjmení], když insolvenčním správcem byl ustanoven M. [příjmení] - insolvenční správce a spol. a soudem bylo povoleno řešení úpadku oddlužením.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek v části dotčené odvoláním žalované dle § 212 odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání není důvodné. Odvolací soud toliko pro přehlednost zdůrazňuje, že veškeré dále uvedené závěry se vztahují toliko vůči žalované (tj. dříve žalované 1 společnosti [právnická osoba]), a to z důvodu uvedeného shora (vyloučení věci vedené vůči žalovanému 2 [titul] [jméno] [příjmení]).

6. Odvolací soud uvádí, že napadený rozsudek je třetím rozsudkem ve věci. Mezitímním rozsudkem okresního soudu ze dne 24. 8. 2011, č. j. 12 C 27/2010-90, bylo rozhodnuto, že nárok uplatněný žalobkyní je zcela po právu, když usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 6. 2012, č. j. 57 Co 54/2012-113, byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení se závěrem, že žaloba byla podána včas, na straně žalovaných je dána odpovědnost za škodu či jinou újmu ve smyslu § 147 odst. 2 IZ, avšak důvodem pro zrušení tohoto rozsudku je skutečnost, že při vydání mezitímního rozsudku se musí soud vypořádat nejen s tím, zda je dána odpovědnost žalovaného v řízení o náhradu škody, ale též musí zkoumat, zda žalobci vznikla škoda a zda je mezi jednáním žalovaného a vznikem škody příčinná souvislost, přičemž těmito otázkami se okresní soud dosud nezabýval. Následně rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 11. 2012, č. j. 12 C 27/2010-134, byla žaloba zamítnuta, přičemž tento rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 11. 2020, č. j. 57 Co 110/2013-206. V tomto rozhodnutí odvolací soud uvedl, že nelze souhlasit se závěrem okresního soudu, že žalovaná 1 v řízení prokázala, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu její pohledávka po právu existovala, a tím se zprostila své odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení s odkazem na závěr Nejvyššího soudu vyslovený v jeho rozhodnutí ze dne 17. 2. 2011, č. j. 29 NSCR 29/2009-A-108 [insolvenční spisová značka], když Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí povahou předmětného rozhodčího nálezu nezabýval. Nelze rovněž souhlasit s úvahou okresního soudu, že s ohledem na přijaté ručení by insolvenční návrh byl zamítnut vždy, a proto žalovaná 1 nezavinila zamítnutí insolvenčního návrhu, když skutečnost, že insolvenční návrh byl zamítnut je předpokladem pro uplatnění nároku podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a insolvenční navrhovatel má možnost zprostit se odpovědnosti, jestliže prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho splatná pohledávka proti dlužníku po právu existovala, což se žalované 1 podle názoru odvolacího soudu doposud nepodařilo. Bude na okresním soudu, aby posoudil, zda předmětný rozhodčí nález, avšak s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, je způsobilým prokázat, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu pohledávka insolvenčního navrhovatele proti dlužníku po právu existovala. Okresní soud při svých úvahách nepřehlédne závěry, které byly vysloveny v řízení o zrušení rozhodčího nálezu vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 19 C 329/2007 a také výsledek řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Nadále pak odvolací soud setrval na svém názoru, který vyslovil ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí ze dne 25. 6. 2012, č. j. 57 Co 54/2012-113, s tím, že okresní soud se nezabýval otázkou, zda škoda nebo jiná újma žalobkyni skutečně vznikla a zda mezi jednáním žalovaných a touto škodou, resp. újmou byla příčinná souvislost a na svém již dříve vysloveném názoru, že na straně žalovaných je dána odpovědnost za škodu či jinou újmu ve smyslu § 147 odst. 2 insolvenčního zákona. Poté byl ve věci vydán napadený rozsudek.

7. Okresní soud dospěl k závěru, že lze jednoznačně vyslovit závěr, že rozhodčí nález s ohledem na konkrétní okolnosti případu nebyl způsobilý prokázat pohledávku insolvenčního navrhovatele proti dlužníku, a zejména to, že by taková pohledávka po právu existovala. Žalovaní se odpovědnosti za škodu a jinou újmu hodlali zprostit poukazem na svoji pohledávku vůči žalobkyni, která zde byla nejen v době zahájení insolvenčního řízení, ale i v době zamítnutí návrhu z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 C 143/2015 žalovaná uplatnila vůči žalobkyni svoji pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení s tvrzením, že v období od 31. 5. 2005 do 17. 4. 2013 žalobkyně bez právního důvodu užívala pozemky v jejím vlastnictví. Žaloba byla zamítnuta, přičemž důvody zamítnutí se vztahují také k nároku za období od 31. 5. 2005 do 16. 5. 2017, tj. období od 10. 8. 2005 do 20. 2. 2009, ve kterém měla vzniknout tvrzená splatná pohledávka. O takto vymezeném nároku bylo pravomocně rozhodnuto, přičemž zamítavý výrok znamená, že soud učinil úsudek, že z určitého skutkového stavu nelze žalobní nárok dovodit. Insolvenční navrhovatel tedy neměl vůči dlužníkovi pohledávku, která by po právu existovala a nemůže se zprostit své odpovědnosti za škodu či jinou újmu ve smyslu ustanovení § 147 insolvenčního zákona. Insolvenční navrhovatel (žalovaná) zavinil, že insolvenční návrh byl zamítnut, a to s ohledem na všechny okolnosti případu, kdy žalovaná zahájila insolvenční řízení na základě tvrzené pohledávky přiznané v zinscenovaném rozhodčím řízení. Exekuční titul byl vydán v souvislosti s trestnou činností rozhodce. Vzhledem k jednání a chování osob spojených s žalovanou, odsouzených pravomocně v trestním řízení, je nutno přijmout závěr, že od samého počátku zde nebyla pohledávka žalované vůči žalobkyni, pro kterou by byla oprávněna zahájit insolvenční řízení, a proto k zamítnutí jejího návrhu došlo její vinou. Žalovaná se jakýmkoliv způsobem snažila domoci své tvrzené pohledávky, která však nebyla po právu, a to všemi prostředky, ať už v zahájené exekuci, nebo v zahájeném insolvenčním řízení. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že [územní celek] se zaručil za dluhy společnosti [právnická osoba] ručitelským prohlášením, pro které„ též“ bylo potvrzeno zamítavé usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2009, č. j. [insolvenční spisová značka] Krajský soud v Ostravě ve svém zrušovacím usnesení ze dne 18. 11. 2020 vyslovil pro okresní soud závazný závěr, že na straně žalovaných je dána odpovědnost za škodu či jinou újmu ve smyslu § 147 odst. 2 insolvenčního zákona. Bylo prokázáno, že je zde příčinná souvislost mezi škodou (náklady na mimořádnou valnou hromadu) a insolvenčním řízením. Mimořádná valná hromada byla svolána podle platných stanov v souvislosti se zahájením insolvenčního řízení, a to na základě žádosti oprávněného akcionáře, který žádal poskytnout informace o insolvenčním řízení, byly přiznány vynaložené náklady, které s touto valnou hromadou souvisí, a to za inzerci ve výši 2 500 Kč a 16 380 Kč, za výpis ze Střediska cenných papírů ve výši 5 313 Kč a za pronájem místnosti ve výši 2 400 Kč, neboť je jen spekulativním, ničím nepodložené, tvrzení, že se valná hromada mohla konat v sídle společnosti. Je zde příčinná souvislost mezi škodou a insolvenčním řízením. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. [insolvenční spisová značka] bylo prokázáno, že společnost [právnická osoba] byla u soudního jednání před Krajským soudem v Ostravě vyzvána k vypracování a předložení mimořádné účetní závěrky ve lhůtě do 31. 1. 2009 Náklady na tuto mimořádnou účetní závěrku byly vynaloženy ve výši 18 300 Kč v souvislosti s insolvenčním řízením. Již podáním insolvenčního návrhu byla ohrožena a zpochybněna pověst žalobkyně. V této konkrétní věci bylo insolvenční řízení skončeno tak, že insolvenční návrh byl zamítnut. Žalobkyně má nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích, neboť byla zpochybněna podstata dobré pověsti žalobkyně. Dobrá pověst se předpokládá a žalovaní nevyvrátili, že v rozhodném období žalobkyně neměla dobrou pověst v obchodních vztazích. Okresní soud přihlédl ke konkrétním okolnostem tohoto případu, kdy žalobkyně po dobu, kdy trvalo insolvenční řízení (bylo zahájeno dne [datum], definitivně skončilo dne [datum], kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu; jde o 30 měsíců), musela čelit intenzivním útokům žalované, později řadě soudních jednání i obstrukčnímu postupu ze strany žalované. Jako přiměřenou částku soud za jeden rok (12 měsíců) trvání insolvenčního řízení považuje částku 100 000 Kč, tedy za 30 měsíců přiznal částku 250 000 Kč.

8. Podle názoru odvolacího soudu okresní soud učinil správná a zcela postačující skutková zjištění pro závěr o skutkovém stavu věci. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud žalovaná namítala neúplné dokazování, nelze s touto odvolací námitkou souhlasit (viz dále).

9. Okresní soud zjištěný skutkový stav posoudil podle příslušných zákonných ustanovení, přičemž odvolací soud považuje právní posouzení věci za věcně správné.

10. Pokud jde o jednotlivé odvolací námitky žalované, pak nelze přehlédnout skutkové zjištění okresního soudu učiněné z rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], o„ cíleném jednání obžalovaných [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] prostřednictvím žalované v kooperaci s dalšími osobami, na podkladě předchozí dohody a za vzájemné součinnosti, spočívající v koordinaci potřebných úkonů, zejména právní povahy, v úmyslu docílit neoprávněného získání většího objemu finančních prostředků od společnosti [právnická osoba] (žalobkyně) ve prospěch společnosti [právnická osoba] (žalované), realizovali vytvořený model jednání a zdánlivě zákonných právních úkonů k podvodnému dosažení neoprávněného profitu tak, aby za zneužití prvků, které jsou jinak charakteristické pro rozhodčí řízení na podkladě zák. č. 216/1994 Sb., zinscenovaným rozhodčím řízením, s předem dohodnutým výsledkem, v plném rozsahu vyznívajícím ve prospěch společnosti [právnická osoba], kterým eliminovali jak možnou neúspěšnost v případě vedení tohoto sporu před obecnými soudy, tak i nutnost nákladů takového soudního řízení, a, s ohledem na jednoinstančnost rozhodčího řízení, současně docílili okamžité vykonatelnosti vydaného rozhodčího nálezu s cílem jednak minimalizace doby pro vymožení pohledávek získaných na podkladě takto zinscenovaného rozhodčího řízení, zejména formou nařízení exekuce, a jednak obrany poškozeného subjektu proti realizovaným úkonům na podkladě navenek zákonného titulu pro výkon rozhodnutí, kdy po zajištění komplexu písemností potřebných k formálnímu deklarování majetkových nároků společnosti [právnická osoba] vůči společnosti [právnická osoba], a k realizaci rozhodčího řízení z hlediska procesních podmínek jeho iniciace, bylo jménem společnosti [právnická osoba] nejprve písemností datovanou dne 16. 7. 2007, učiněno k [titul] [jméno] [příjmení], vystupujícímu v postavení rozhodce, formální podání žaloby o uložení povinnosti zdržet se zásahu do vlastnických práv žalobce k předmětným nemovitostem, a následně, písemností datovanou dne 8. 8. 2007, došlo ke změně původní žaloby a jejímu rozšíření o náhradu za bezdůvodné obohacení z užívání pozemků za dobu od 10. 8. 2005 do 27. 3. 2007 ve výši 3 168 055 Kč a náhrady škody z titulu ušlého zisku za období od 28. 3. 2007 do 31. 12. 2037 ve výši 59 342 823 Kč, přičemž [titul] [jméno] [příjmení] formálně provedl potřebné procesní úkony a s datem [datum] vyhotovil písemnost označenou jako„ rozhodčí nález“ označený č. j. RN 09/2007, v jehož výroku deklaroval plnou úspěšnost žalobce dle obou podaných žalob, čímž fakticky vytvořil právní instrument pro realizaci výkonu rozhodnutí, které mj. zavazovala společnost [právnická osoba] k povinnosti zaplatit ve prospěch společnosti [právnická osoba] peněžní částku 62 510 878 Kč“. Dále nelze přehlédnout, že dne [datum] společnost [právnická osoba] (žalovaná) jako insolvenční věřitel podala návrh proti společnosti [právnická osoba] s odkazem na rozhodčí nález rozhodce [titul] [jméno] [příjmení] ze dne [datum], sp. zn. [anonymizováno] [číslo], přičemž ve vztahu k tomuto rozhodčímu nálezu bylo rozsudkem [název soudu] ze dne 17. 7. 2018, č. j. [číslo jednací], ve znění rozsudku [název soudu] ze dne 22. 1. 2020, č. j. [číslo jednací], rozhodnuto o neplatnosti rozhodčí doložky se závěrem, je rozhodčí nález na základě trestného činu rozhodce nemůže obstát, nemůže být způsobilým exekučním titulem. Rozsudek nabyl právní moci dne 27. 4. 2020, přičemž dovolání bylo odmítnuto rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, č. j. 23 Cdo 3761/2020-1120.

11. Podle názoru odvolacího soudu shora uvedená zjištění jednoznačně svědčí o tom, že cílem a účelem insolvenčního řízení zahájeného žalovanou nebylo určit, zda je dlužník v úpadku a tento úpadek řešit. V dané věci (s ohledem na zjištěné okolnosti případu) není dán žádný logický důvod, pro který by nebylo možné předpokládat, že žalovaná naopak zneužila svých práv na úkor dlužníka, když pravým účelem jejího jednání, tj. podání insolvenčního návrhu, bylo ve skutečnosti získat od žalobkyně částku převyšující 60 mil. korun na základě zinscenovaného rozhodčího řízení v souvislosti s trestnou činností osob spojených s žalovanou. Jedná se tedy zcela nepochybně o šikanózní jednání žalované v souvislosti s podáním insolvenčního návrhu a je zcela nadbytečné zabývat se odvolací námitkou žalované ohledně odpovědnosti žalované za škodu či újmu způsobenou insolvenčním řízením, a to ve vztahu k vázanosti rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSCR 29/2009 a rovněž ohledně vyvinění se z odpovědnosti za škodu či nemajetkovou újmu. Antišikanózní novela byla vtělena insolvenčního zákona sice až zákonem č. 334/2012 Sb. (účinnost od 1. 11. 2012), což však neznamená, že by tento výrazně nepoctivý úmysl neměl soud při posuzování nároků podle § 147 odst. 2 IZ posuzovat. Jednání žalované (viz shora) je natolik výrazným zneužitím práva, že nemůže požívat jakékoliv právní ochrany, když tento závěr odvolací soud ve svých rozhodnutích vyslovil opakovaně.

12. Pokud jde o další odvolací námitky žalované k otázce škody, její výše a příčinné souvislosti, popř. k otázce nemajetkové újmy, její výše a příčinné souvislosti, rovněž tyto odvolací soud nepovažuje za důvodné.

13. S ohledem na shora uvedené okolnosti případu a skutečný úmysl žalované v souvislosti se zahájením insolvenčního řízení (viz shora) nelze akceptovat námitku, že žalobkyně nemusela vynaložit náklady v souvislosti s insolvenčním řízením, pokud by si ručení zajistila bezprostředně po zahájení insolvenčního řízení. Bylo to primárně šikanózní jednání žalované, kterým bylo zahájeno insolvenční řízení, v jehož důsledku vznikly žalobkyni náklady, představující její škodu. Pokud jde o tyto jednotlivé náklady - náklady na konání valné hromady v celkové výši 26 593 Kč a náklady na zpracování mimořádné účetní uzávěrky ve výši 18 300 Kč, okresní soud učinil správná a postačující skutková zjištění ohledně samotné výše těchto nákladů. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu o příčinné souvislosti mezi touto škodou a insolvenčním řízením. Pro posouzení věci je významným zjištění, že mimořádná valná hromada se konala právě v souvislosti s probíhajícím insolvenčním řízením, rovněž mimořádná účetní uzávěrka byla vyhotovena na pokyn insolvenčního soudu. Jinými slovy řečeno, pokud by nebyl žalovanou podán šikanózní insolvenční návrh, nemusela by žalobkyně tyto náklady vynakládat.

14. Rovněž skutková zjištění soudu prvního stupně ve vztahu k jeho závěrům ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy jsou správná, vyplývají z provedených důkazů, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3661/2013), neboť nelze přisvědčit odvolací námitce žalované týkající se tzv. opomenutých důkazů.

15. Ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k této otázce plyne, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).

16. Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v již zmíněném usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).

17. Důkazní návrhy žalované ve vztahu k ne/existenci dobré pověsti žalobkyně před zahájením insolvenčního řízení, a to zejména s ohledem na shora uvedené okolnosti případu a skutečný úmysl žalované v souvislosti se zahájením insolvenčního řízení (viz shora) a nezpochybnitelnou skutečnost, že již samotným podáním insolvenčního návrhu byla ohrožena a zpochybněna pověst žalobkyně, nemohou být za této situace opomenutými důkazy, když tyto důkazy, i kdyby byly provedeny, nebyly způsobilými zpochybnit zákonem předpokládaný závěr o dobré pověsti žalobkyně.

18. Odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že již samotným podáním insolvenčního návrhu byla ohrožena a zpochybněna pověst žalobkyně, neboť je-li proti podnikateli podán šikanózní insolvenční návrh, pak samotný takový návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti podnikatele - jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky.

19. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 ze dne 28. 6. 2017„ Je-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má právnická osoba, proti které insolvenční návrh směřoval, právo i na přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou zásahem do její dobré pověsti; přiměřené zadostiučinění může být poskytnuto i v penězích (§ 147 odst. 1 insolvenčního zákona). Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí (mimo jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti právnické osoby – podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky.“ 20. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2654/2020 ze dne 30. 6. 2022 plyne, že„ Insolvenční návrh obsahující nepravdivé údaje zpochybňuje podstatu dobré pověsti podnikatele, přičemž odvolací soud nezohlednil skutečnost, že zveřejněním insolvenčního návrhu v insolvenčním rejstříku (tj. v informačním systému veřejné správy, srov. i § 419 insolvenčního zákona) jsou informace ihned dostupné široké veřejnosti, což zvyšuje závažnost zásahu do dobré pověsti podnikatele; žalobce byl v důsledku podání insolvenčního návrhu omezen při nakládání s majetkovou podstatou, mezi zveřejněním vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení a zveřejněním usnesení potvrzujícího odmítnutí insolvenčního návrhu uplynula delší doba, přičemž délka doby je významná při posuzování intenzity způsobené nemajetkové újmy. Rovněž zápis údajů o insolvenčním řízení do obchodního rejstříku, v historii obchodního rejstříku, kterou nelze vymazat, je způsobilý přivodit závažnou újmu na dobré pověsti podnikatele. Za významnou pro přiznání výše náhrady nemajetkové újmy považoval Nejvyšší soud (ve zrušujícím rozsudku) pohnutku žalované, která si musela být vědoma toho, že zfalšovala pracovní smlouvu a nevykonávala pro žalobce žádnou práci. Nejvyšší soud proto neměl za dostačující zadostiučinění pouhou omluvu žalované. Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že je-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, pak ve spojení se zjištěním, že insolvenční navrhovatel neměl vůči insolvenčnímu dlužníku tvrzenou pohledávku, nebude pro odškodnění imateriální újmy způsobené zásahem do dobré pověsti údajného dlužníka - právnické osoby (v důsledku zveřejnění údaje o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku a v obchodním rejstříku) zpravidla dostatečná pouhá omluva insolvenčního navrhovatele.“ Nemajetková újma spočívající ve snížení pověsti žalobce byla prokázána jak jednáním banky, tak i samotným faktem, že potenciální obchodní partneři (a obecně i veřejnost) se dozvídali z insolvenčního rejstříku po dobu téměř 8 měsíců (tj. do doby, než byly z insolvenčního rejstříku vymazány údaje o insolvenčním řízení vedeném proti žalobci), že proti žalobci je vedeno (bylo vedeno) insolvenční řízení. Navíc v úplném výpisu z obchodního rejstříku je trvale zaznamenán údaj o šikanózním insolvenčním návrhu, což je informace způsobilá negativně ovlivnit potenciální obchodní partnery a zákazníky žalobce i do budoucna.“ 21. V tomto případě došlo k zahájení insolvenčního řízení dne [datum] a od tohoto data se potencionální obchodní partneři žalobkyně dozvídali z veřejného rejstříku informace o zahájení insolvenčního řízení. Ke zveřejnění usnesení, kterým byl zamítnut insolvenční návrh pak došlo dne [datum], a toto je doba, která je významná při posuzování intenzity způsobené nemajetkové újmy. Lze souhlasit s žalovanou, že okresní soud tuto dobu nesprávně vázal na den [datum], kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu. Při úvaze o výši zadostiučinění v tomto případě však nelze přehlédnout samotné okolnosti, za kterých byl šikanózní insolvenční návrh podán (viz shora), navíc v úplném výpisu z obchodního rejstříku je trvale zaznamenán údaj o tomto insolvenčním návrhu, což je informace způsobilá negativně ovlivnit potenciální obchodní partnery a zákazníky žalobkyně i do budoucna. Za této situace odvolací soud úvahu okresního soudu o výši zadostiučinění v částce 250 000 Kč považuje za věcně správnou.

22. Ze všech výše uvedených důvodů byl rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II jako věcně správný potvrzen.

23. V projednávané věci je třeba uvážit, že předmětem řízení byly dva nároky, jak správně uvedl okresní soud, a to nárok na náhradu škody ve výši 168 172 Kč, s nímž byla žalobkyně převážně neúspěšná, když jí byla přiznána částka 44 893 Kč a co do částky 123 279 Kč zavinila zastavení řízení, a dále nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, když s tímto nárokem byla žalobkyně zcela úspěšná (§ 142 odst. 3 o. s. ř.). Rovněž tento závěr okresní soud učinil správně.

24. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1435/2015„ při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok na peněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, přičemž tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu činí podle § 9 odst. 4 písm. a) AT 50 000 Kč“, když zde okresní soud při výpočtu pochybil. V poměrech dané věci to znamená, že v řízení byla převážně úspěšná žalovaná, žalobkyně by jí měla uhradit 13 % účelně vynaložených nákladů řízení { ( (50 000 + 44 893 Kč) – 123 279): 218 172 x 100}. Odvolací soud však dospěl k závěru, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu zdůrazněné shora je na místě aplikovat § 150 o. s. ř. Za této situace bylo rozhodnuto odvolacím soudem tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

25. Výrok o náhradě nákladů řízení vzniklých státu je dán podle § 148 odst. 1 o. s. ř., když s ohledem na výsledek řízení (úspěch žalobkyně 43,5 %) uhradí žalobkyně 56,5 % z částky, kterou vyplatil stát na svědečném, tj. z částky 1 255 Kč, což představuje 710 Kč, žalovaná pak uhradí státu na nákladech řízení 545 Kč.

26. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., dle kterých má procesně úspěšná žalobkyně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při výpočtu odměny za jeden úkon právní služby je třeba podle § 12 odst. 3 AT vycházet ze součtu tarifních hodnot spojených věcí, tedy ze součtu částek 44 893 Kč a 50 000 Kč, tj. 94 893 Kč. Podle § 7 odst. 5 AT odměna za jeden úkon právní služby činí 4 900 Kč. Žalobkyni byla přiznána odměna za 1. vyjádření k odvolání žalované, 2. účast u jednání dne 12. 12. 2022 a 3. účast u jednání, u něhož došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí dne 20. 12. 2022 ve výši jedné poloviny podle § 11 odst. 2 písm. f AT, 3 x režijní paušál po 300 Kč, to vše zvýšeno o 21% DPH ve výši 2 761,50 Kč, celkem 15 911,50 Kč.

27. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), advokátu žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení