57 Co 298/2024 - 167

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 340 446 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 3. 9. 2024, č. j. 130 C 86/2024-111 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II potvrzuje.

II. Ve výroku III se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 53 444 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta se sídlem [adresa].

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 24 743 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zastavil řízení co do částky 82 146 Kč (výrok I) a uložil žalované povinnost jednak zaplatit žalobci částku 258 300 Kč (výrok II), jednak zaplatit žalobci na nákladech řízení 53 506 Kč k rukám jeho zástupce (výrok III), obojí do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci, jako právnímu nástupci [jméno FO], nar. [datum], byla rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 27. 3. 2015, č. j. 108 C 1/2012-216, uložena povinnost zaplatit žalované 258 299 Kč na náhradě nákladů řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2021, č. j. 57 Co 550/2016-533, kterým byl tento rozsudek okresního soudu potvrzen, byla dále žalobci uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 82 147 Kč. Žalobce uhradil na účet zástupce žalované ve dnech 30. 11. 2021, 1. 12. 2021 a 3. 12. 2021 celkem 258 300 Kč. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 25 Cdo 720/2022-559, byly oba tyto rozsudky zrušeny.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, když odpadl právní důvod, na jehož základě žalobce žalované plnil s tím, že na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že řízení, v němž byly oba rozsudky vydány, doposud nebylo pravomocně skončeno. Požadavek žalobce nelze považovat za předčasný, stejně tak nelze plnění žalobce považovat za zálohu na náhradu nákladů řízení, neboť právním důvodem plnění byla soudní rozhodnutí nikoli smlouva o možné záloze v tom směru, že by se dosavadní plnění považovaly za zálohu na náklady řízení.

4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Rozsudek napadla ve výrocích II a III a domáhala se jeho změny tak, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací argumentací fakticky brojila proti tomu, že okresní soud posoudil nárok žalobce jako bezdůvodné obohacení a nepřihlédl k tomu, že řízení ve věci sp. zn. 108 C 1/2012 doposud nebylo skončeno, nicméně žalované vznikly v důsledku zbytečného sporu vyvolaného žalobcem již nyní nemalé náklady. Je proto přinejmenším předčasné tvrdit, že se žalovaná bezdůvodně obohatila a měla by toto obohacení žalobci vrátit. Částku 258 300 Kč žalobce zaplatil dobrovolně, jednalo se o částečnou úhradu nákladů, které žalované reálně v souvislosti s letitým soudním sporem vznikly. Současně poukázala na nesprávnost výroku III týkající se náhrady nákladů řízení s tím, že kvalifikovaná předžalobní výzva ze dne 29. 2. 2024 k zaplacení 340 446 Kč byla žalobcem zaslána přímo žalované, ačkoli za situace, kdy žalobce věděl, že žalovaná je zastoupena advokátem, měl v souladu s čl. 11 odst. 1 usnesení představenstva České advokátní komory, č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), výzvu adresovat zástupci žalované. Odměnu za předžalobní výzvu proto nelze považovat za náklad potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Stejně tak nelze přiznat žalobci náklady v podobě odměny za úkony právní služby spojené s odročením prvního jednání a písemným doplněním tvrzení a označením důkazů, když pokud by žaloba obsahovala veškeré náležitosti a byly k ní připojeny písemné důkazy, jichž se žalobce dovolával, nebylo by nutné odročovat první jednání ve věci a nemusela by proběhnout opakovaná výměna vyjádření procesních stran.

5. K jednání odvolacího soudu se žalovaná nedostavila, svoji neúčast řádně omluvila a současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v její nepřítomnosti.

6. Žalobce se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a navrhl, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen. Zdůraznil, že okamžikem, kdy byly rozsudkem dovolacího soudu zrušeny předchozí pravomocné rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu, zanikl právní titul k plnění přiznaných nákladů řízení a žalované vznikla povinnost tuto částku, co by bezdůvodné obohacení, žalobci vrátit. Další vývoj řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 108 C 1/2012 je v tom směru zcela irelevantní, stejně jako skutečnost, že žalované již v řízení sp. zn. 108 C 1/2012 vznikly náklady na právní zastoupení. Ani argumentace žalované ve vztahu k nákladům řízení nemůže obstát, když kvalifikovaná předžalobní výzva byla správně zaslána přímo žalované, neboť ve věci bezdůvodného obohacení žalovaná žalobci nesdělila, že by byla právně zastoupena. Ani případné porušení advokátních předpisů by nemělo žádný vliv na právní následky kvalifikované předžalobní výzvy a účelnost tohoto úkonu. Pokud ve věci byla podávána vyjádření a konala se dvě jednání, byla to právě žalovaná, která v řízení před okresním soudem původně zcela negovala, že by jí žalobce cokoliv uhradil a spoléhala na to, že žalobce provedené platby již nedohledá. Pokud by bez dalšího vrátila, co na základě zrušených rozsudků obdržela, k soudnímu sporu vůbec nemuselo dojít.

7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] v rozsahu napadeném odvoláním a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Žalobce se podanou žalobou domáhal, aby žalované byla uložena povinnost vrátit mu uhrazené náklady řízení, když rozhodnutí soudů, kterými mu byla tato povinnost pravomocně uložena, byla v dovolacím řízení zrušena.

9. Žalovaná procesní obranu původně stavěla na argumentu, že jí žalobcem nebylo ničeho zaplaceno, a i v případě, že k úhradě nákladů došlo, předmětný spor doposud nebyl pravomocně skončen a dobrovolné plnění ze strany žalobce by bylo možno považovat za zálohu na náhradu nákladů řízení, pročež žalovaná se nijak bezdůvodně neobohatila.

10. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně odvolací soud považuje za správné a pro stručnost odůvodnění je možno odkázat na body 4 až 15 odůvodnění jeho rozsudku [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011)].

11. Odvolací soud tedy souhlasí s názorem soudu prvního stupně ve vztahu k právnímu posouzení nároku žalobce s tím, že pro úplnost dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007 (kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), v němž tento jednoznačně vyslovil, že „bezdůvodné obohacení představuje závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Tak je tomu například v případech platného odstoupení od smlouvy, zániku závazku u tzv. fixních smluv, dohody stran či v případě splnění rozvazovací podmínky. Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením. Bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (případně jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Tuto otázku řeší soud jako předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Zrušením rozhodnutí tak odpadá právní důvod a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením. Spočíval-li právní důvod plnění v hmotném právu, pak trvá i v případě zrušení pravomocného a vykonatelného rozsudku, který ho deklaroval, a poskytnuté plnění bylo od počátku i nadále podloženo právním důvodem; nemůže proto být posuzováno jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl. Jestliže však právní důvod pro plnění dán nebyl a původní rozsudek tak byl nesprávný, spočíval právní důvod plnění jen ve vykonatelném soudním rozsudku; jeho zrušením však do té doby existující právní důvod odpadl a dříve zaplacené plnění se stalo bezdůvodným obohacením (přijetím plnění, jehož právní důvod odpadl). K těmto závěrům se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudky ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011, a ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, či usnesení soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3660/2017, a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 961/2020), přitom od těchto ustálených judikaturních závěrů nemá odvolací soud důvod se jakkoli odchýlit.

12. Za tohoto stavu, tj. zaplatil-li žalobce žalované na náhradě nákladů řízení 258 299 Kč na základě vykonatelných soudních rozhodnutí, která byla následně zrušena, právní důvod k tomuto plnění nespočíval v hmotném právu, do té doby existující právní důvod odpadl a jejich zrušením se dříve zaplacené plnění stalo bezdůvodným obohacením na straně žalované, která je povinna jej žalobci vydat ve smyslu § 2993 věta prvá, třetí o. z.

13. Veden těmito důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil.

14. S ohledem na skutečnost, že odvoláním byl výslovně napaden i výrok II rozsudku o nákladech řízení, byť došlo k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud přezkoumal tento výrok (blíže srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24) se závěrem, že je nutno přistoupit ke změně rozhodnutí dle § 220 odst. 1 o. s. ř.

15. Okresní soud správně aplikoval ve vztahu k nákladům řízení mezi účastníky § 142 odst. 2 o. s. ř., když zohlednil, že žalobce byl v řízení úspěšný pouze zčásti, neboť zavinil, že řízení ohledně 82 146 Kč muselo být zčásti zastaveno (§ 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř.), pročež toto jeho zavinění je nutno vyhodnotit jako jeho procesní neúspěch. Zcela správně byl rovněž určen poměr úspěchu a neúspěchu účastníků s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 52 % nákladů řízení. Soud prvního stupně rovněž správně určil, které z vynaložených nákladů žalobce byly potřebné k účelnému uplatnění jeho práva a kromě zaplaceného soudního poplatku přiznal žalobci právo na náhradu odměny za právní zastoupení v rozsahu 7 úkonů právní služby (za přípravu a převzetí zastoupení, sepis kvalifikované předžalobní výzvy, sepis žaloby, sepis vyjádření k odporu žalované, sepis písemného podání ze dne 7. 6. 2024, a účast u jednání dne 15. 7. 2024 a dne 3. 9. 2024) po 9 700 Kč dle § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. a), d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném do 31. 12. 2024, paušální náhrady za těchto 7 úkonů právní služby ve smyslu § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu a náhrady za promeškaný čas dle § 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu. Odvolací soud korigoval toliko náhradu daně z přidané hodnoty v případě jedné ze složek náhrady jízdních výdajů.

16. Zástupce z řad advokátů, který je plátcem daně z přidané hodnoty (dále též jen „zástupce“), může v občanském soudním řízení cenu pohonných hmot prokazovat buď doklady o nákupu, nebo využít paušalizace podle § 13 odst. 5 advokátního tarifu ve spojení s § 158 odst. 3, § 189 odst. 1 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a – v posuzované věci byla cestu k soudu realizována dne 3. 9. 2024 – § 4 vyhlášky č. 398/2023 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2024. Pro úvahu, zda i v případě využije-li zástupce paušalizace, je namístě zahrnout do základu daně z přidané hodnoty „celou“ takto stanovenou částku, je nezbytné vyjít z účelu a smyslu zakotvení náhrady za daň z přidané hodnoty (srov. § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.).

17. Účelem a smyslem náhrady za daň z přidané hodnoty – Nejvyšší soud k upřednostnění účeloslovného výkladu právních norem před výkladem jazykovým ustáleně uvádí, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost (viz důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, usnesení ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, nebo usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013), přejímá závěry zformulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9 – , je navýšení náhrady nákladů o částku odpovídající výši procentní sazby daně z přidané hodnoty, kterou je zástupce účastníka, plátce této daně, povinen státu odvést na dani z přidané hodnoty za poskytnutý úkon právní služby [k tomu, že shodný názor zastává i odborná literatura viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200 za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 948].

18. Základem daně je vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za uskutečněné zdanitelné plnění, včetně částky na úhradu spotřební daně od osoby, pro kterou je zdanitelné plnění uskutečněno, nebo od třetí osoby, a to bez daně za toto zdanitelné plnění (§ 36 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). Při poskytnutí služby zahrnuje základ daně i materiál přímo související s poskytovanou službou [§ 36 odst. 3 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty].

19. Jelikož nedílnou součástí mechanismu daně z přidané hodnoty (jejím definičním znakem) je nárok na odpočet, který vzniká za předem stanovených podmínek (viz § 72 a 76 zákona o dani z přidané hodnoty), je (musí být) výše náhrady za daň z přidané hodnoty odvislá od možnosti uplatnění nároku na odpočet.

20. Skutečnost, že zástupce v občanském soudním řízení prokazuje cenu pohonných hmot využitím paušalizace, nemá vliv na vrchnostenský vztah mezi plátcem a správcem daně, potažmo na řádné plnění povinností plátce daně mimo jiné spjaté s daňovou evidencí. Vyjádřeno jinak, využití paušalizace při likvidaci náhrady jízdních výdajů ipso facto na již zmíněný vrchnostenský vztah vliv nemá; při řádném plnění daňových povinností má zástupce disponovat příslušným daňovým dokladem (pro případný odpočet).

21. Vzhledem ke generativní povaze uplatněného paušálu (má odraz v reálné skutečnosti) se při absenci diferenciačního kritéria – v rovině procesněprávního vztahu jde toliko o snadnější způsob prokázání výše jedné z položek náhrady jízdních výdajů – prosadí princip bezrozpornosti právního řádu; jedině takto přijatým výkladem lze předejít zákonem nepředvídané (a nechtěné) situaci, kdy by účastníku podlehnuvšímu ve sporu byla ukládána povinnost k náhradě jízdních výdajů navýšená o daň z daně samotné (při současném uplatnění odpočtu), což nelze akceptovat.

22. Přijatý výklad podporuje i zásada legitimního očekávání tohoto účastníka, který způsob prokázání výše této složky náhrady jízdních výdajů nemůže předvídat, resp. ovlivnit.

23. Konečně to, že využije-li zástupce nabízeného zjednodušení, ačkoliv má (měl by mít) i příslušný daňový doklad, lze po něm spravedlivě žádat, aby bylo při stanovení výše náhrady jízdních výdajů, jde-li o daňové konsekvence, postupováno shodně, jako kdyby jej soudu předložil.

24. Z uvedeného vyplývá, že prokazuje-li zástupce, který je plátcem daně z přidané hodnoty cenu pohonných hmot paušální částkou, nelze ji dále navyšovat o náhradu za daň z přidané hodnoty.

25. Odvolací soud nepřehlíží závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 8 Tz 84/2012, uveřejněný pod č. 64/2013 Sb. rozh. tr., případně judikaturu v něm zmíněnou. Předně je nezbytné uvést, že základ argumentace shodně, jako v tomto rozsudku, vychází z navýšení o náhradu za to, co je zástupce povinen odvést, přičemž dovolací soud neřešil (alespoň ne výslovně), zda by součástí základu daně byla daň samotná; ostatně při uvedení náležité argumentační oponentury nevylučuje ani Ústavní soud ve své nálezové judikatuře možnost odchýlení (od závazného právního názoru) [např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. IV. ÚS 2932/18].

26. Žalované tak byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 53 444 Kč, představující 52 % z celkových nákladů ve výši 102 777 Kč.

27. Námitky žalované, které směřovala k nákladovému výroku, může odvolací soud uvést, že jde-li o předžalobní výzvu, tato byla správně doručena přímo žalované, neboť daný nárok na vydání bezdůvodného obohacení nemohl být posuzován jako součást řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 108 C 1/2012, v němž byla zástupci žalované dříve udělená procesní plná moc, která jej opravňovala ke všem úkonům, které může učinit sám účastník, avšak toliko v daném řízení. Podle § 25 odst. 1 o. s. ř. advokátu lze udělit pouze procesní plnou moc, tj. plnou moc pro celé řízení. Procesní plná moc je ze své povahy všeobecnou (generální) plnou mocí, neboť pověřuje advokáta k provádění různých úkonů, jež nelze předem určit ani co do povahy, ani co do počtu; jediným omezením je soudní řízení, v němž má advokát zmocnitele zastupovat (blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 738/2011). Na těchto zásadách vyplývajících ze zákonného ustanovení nemohou ničeho změnit z pohledu soudního řízení ani etická pravidla advokátní komory, pročež za tento úkon právní služby náleží zástupci žalobce odměna i paušální náhrada.

28. Stejně tak má odvolací soud za to, že zástupci žalobce byla správně přiznána i odměna za další podání žalobce ve věci ze dne 11. 5. 2024 a ze dne 7. 6. 2024, reagující na písemná vyjádření žalované ve věci, zejména na její procesní argumentaci, a obsahující i právní rozbor dané věci, když zcela jistě nelze upřít žalobci právo písemně reagovat na vyjádření žalované k žalobě, které mu bylo doručeno ze strany soudu, stejně tak i právo reagovat na další písemné podání žalované obsahující nové námitky ve věci. Rovněž úkon v podobě účasti zástupce žalobce u jednání dne 15. 7. 2024 je účelným, když předmětné jednání řádně proběhlo za účasti zástupce žalobce.

29. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalobce byl v odvolacím řízení s ohledem na předmět odvolacího řízení již plně úspěšný, přičemž za tuto fázi sestávají jeho účelně vynaložené náklady z 18 680 Kč jako odměny jeho zástupce [za 2 úkony právní služby po 9 340 Kč dle § 7 bod 6, 8 odst. 1, 11 odst. 1 písm. d), g) advokátního tarifu (tj. 1 úkon za vyjádření k odvolání ze dne 3. 12. 2024 a 1 úkon za účast u jednání odvolacího soudu dne 24. 3. 2025)], 750 Kč jako náhrady hotových výdajů za tyto 2 úkony právní služby (300 Kč za úkon ze dne 3. 12. 2024 dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 a 450 Kč za úkon ze dne 24. 3. 2025 podle advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025), 600 Kč jako náhrady za ztrátu času za 4 půlhodiny po 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 v souvislosti s cestou zástupce žalobce k jednání odvolacího soudu dne 24. 3. 2025 z [adresa] a zpět, 507 Kč jako cestovného za cestu osobním vozidlem zn. [typ vozidla], RZ [SPZ] [adresa] a zpět dne 24. 3. 2025 k jednání odvolacího soudu při ujetí 50 km při průměrné spotřebě vozidla 12,1 km/100 km za použití benzinu 95 oktanů při vyhláškové ceně 35,80 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km jízdy [dle vyhl. č. 475/2024 Sb. a při použití vzorce (počet ujetých kilometrů x průměrná spotřeba x cena PHM) + (sazba za km x počet ujetých km)]. Vzhledem k tomu, že advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byly jeho odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za ztrátu času navýšeny o příslušnou náhradu za DPH (4 206 Kč). Celkem je tak žalovaná povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 24 743 Kč.

30. O lhůtě k plnění náhrady nákladů před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách; ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna tyto náklady zaplatit k rukám zástupce žalobce.

Poučení