57 Co 30/2025 - 246

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované], narozený dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 2. [Jméno advokáta C], narozený dne [Datum narození advokáta C] bytem [Adresa advokáta C] zastoupený advokátem [Jméno advokáta D] sídlem [Adresa advokáta D] 3. [Jméno advokáta E] bytem [Adresa advokáta E] zastoupený advokátem [Jméno advokáta F] sídlem [Adresa advokáta F] 4. [Jméno advokáta G], narozený dne [Datum narození advokáta G] bytem [Adresa advokáta G] 5. [Jméno advokáta H], narozená dne [Datum narození advokáta H] bytem [Adresa advokáta G] o zřízení nezbytné cesty jako služebnosti k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 10. 2024, č. j. 10 C 313/2022-187 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1 na náhradě nákladů odvolacího řízení 15 065 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta B], advokáta se sídlem [adresa].

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 2, 3 na náhradě nákladů odvolacího řízení 17 206 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta F], advokáta se sídlem [adresa].

IV. Žalobkyně a žalovaní 4 a 5 nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu o zřízení práva nezbytné cesty, jako služebnosti, spočívající v právu průchodu a průjezdu bez omezení přes pozemky p. č. [hodnota], [hodnota] a [hodnota], vše v katastrálním území [adresa] (dále též jen „pozemky“ či „nemovitosti žalovaných“), ve prospěch pozemku parcelní číslo st. [hodnota], jehož součástí je stavba – budova s č. e. [hodnota], a pozemku p. č. [hodnota], vše v katastrálním území [adresa] (dále též jen „nemovitosti žalobkyně“), a to v rozsahu zpracovaného a katastrálním úřadem odsouhlaseného geometrického plánu vyhotoveného [jméno FO], IČO [IČO], pod č. [hodnota] (výrok I). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1 19 137,60 Kč (výrok II), žalovaným 2 a 3 27 204,10 Kč (výrok III); mezi žalobkyní a žalovanými 4 a 5 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, že žalobkyně je vlastnicí pozemků p. č. st. [hodnota], jehož součástí je stavba č. e. [hodnota] a p. č. [hodnota], zatímco žalovaní jsou vlastníky pozemků p. č. [hodnota], [hodnota] [hodnota], vše v katastrálním území [adresa]. Přes pozemky žalovaných fakticky vede cesta, která je využívána k jízdě motorovými vozidly. Od roku 1960 až do roku 2023 bylo ve prospěch pozemku žalobkyně zapsáno věcné břemeno k tíži pozemku p. č. [hodnota], v katastrálním území [adresa], spočívající v cestě pěší a vozové při hranici se sousedním pozemkem p. č. [hodnota], v katastrálním území [adresa], které však bylo využíváno pouze jako cesta pěší z důvodu terénních úprav provedených na zatíženém pozemku. Oprávnění z věcného břemene (žalobkyně ani její právní předchůdci) se výkonu práv z tohoto věcného břemene nedomáhali. Právní předchůdkyně žalobkyně se soudně domáhala určení, že pozemky žalovaných jsou zatíženy právem stezky a jízdy ve prospěch pozemků žalobkyně, a sice z důvodu vydržení. Řízení bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Žalobkyně (i její právní předchůdci) od počátku věděla, že k jejím pozemkům není možný příjezd motorovými vozidly. Sjednání smluvní úpravy příjezdu nebylo žalovanými akceptováno. Dohodou bylo výše uvedené věcné břemeno pro faktickou nemožnost přístupu po dobu delší 10 let zrušeno a nově bylo zřízeno věcné břemeno stezky (právo chodit po stezce nebo se po ní dopravovat lidskou silou) zatěžující služebný pozemek p. č. [hodnota], v katastrálním území [adresa], dle nově vyznačeného rozsahu v geometrickém plánu.

3. Zjištěný skutkový stav podřadil soud pod § 3028 odst. 1, § 1029 odst. 1, 2 a § 1032 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Nemovitosti žalobkyně, určené k rekreaci, jsou spojeny s veřejnou cestou a toto spojení existovalo již před podáním žaloby. Skutečnost, že ve smluveném rozsahu (včetně průjezdu) nebylo oprávněnými využíváno není dle soudu významná, když žalobkyně ani předchůdci se výkonu tohoto práva nedomáhali, a nemovitosti i tak užívali. Za účelem posílení potřeby zřízení nezbytné cesty po pozemcích žalovaných se žalobkyně vzdala práva cesty původně sjednaného a souhlasila se zřízením pouze práva stezky. Důvodem pro zřízení nezbytné cesty po pozemcích žalovaných není okolnost, že se nejedná o přístup umožňující jízdu motorovými vozidly. Žalobkyně měla průjezd smluvně zajištěn, sama se svým jednáním tohoto vzdala a tímto svým jednáním postupovala hrubě nedbale a úmyslně, když se žádným jiným způsobem nesnažila přístupu vozidlem domoci a spoléhala na to, že ji bude s poukazem na její věk a promlčení práva soudem povolen. Důvodem zřízení nezbytné cesty nemůže být komfortnější přístup k nemovitostem za situace, kdy nečinností (i právních předchůdců žalobkyně) mohlo dojít k oslabení postavení oprávněného z předmětného věcného břemene. Není namístě zřídit nezbytnou cestu, když k rekreačnímu využití nemovitostí postačí cesta pěší. Po celou dobu byly nemovitosti takto využívány, o čemž žalobkyně věděla. Za účelem rekonstrukce chaty a příslušenství nelze nezbytnou cestu zřídit, k tomuto účelu slouží jiná právní úprava (§ 1021, 1022 o. z.).

4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Rozsudek výslovně napadla ve výrocích I až III. Odvolací argumentaci zaměřila jak vůči skutkové, tak právní stránce věci. Soudu prvního stupně vytkla neúplně zjištěný skutkový stav, v tomto směru zejména (ve skutečnosti) uplatnila námitku tzv. opomenutých důkazů; jednak brojila vůči tomu, že soud prvního stupně nezdůvodnil, proč jí navržené důkazy neprovedl (pročež má rozsudek za nepřezkoumatelný), jednak má za to, že navržené důkazy – výslechy svědků, a sice syna žalobkyně a [jméno FO], jakož i účastnický výslech žalobkyně, jsou opomenutými důkazy. V právní rovině odmítla úvahu soudu, že nedostatek přístupu si způsobila žalobkyně hrubou nedbalostí nebo úmyslným jednáním. Naopak se jednalo o objektivní skutečnost, která existovala již před soudem vytýkaným právním jednáním – zrušení věcného břemene bylo nevyhnutelné vzhledem k jeho promlčení a faktické nemožnosti jeho výkonu. Protože se soud prvního stupně nevypořádal s jejími argumenty a judikaturou, kterou na jejich podporu citovala (zejména nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3606/2022; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), má rozsudek za nepřezkoumatelný i z tohoto důvodu. Zdůrazňovala, že ke standardu užívání stavby pro rodinnou rekreaci patří i možnost příjezdu motorovými vozidly, což dané lokaci zcela odpovídá (jde zde o běžný tamní „sociální standard“). Tato potřeba je zesílena i předpokládanou rekonstrukcí a nezbytností vyvážet jímku. Zřízení nezbytné cesty zajistí trvalý, efektivní a právně jistý přístup, a to oproti postupu dle § 1021 a 1022 o. z. Zřízení nezbytné cesty respektuje minimalizaci zásahu (cesta již fakticky existuje, a i přes spory s žalovanými byla za účelem příjezdu k nemovitostem žalobkyně užívána), odpovídá principu proporcionality a oprávněnému očekávání žalobkyně na řádném užívání nemovitostí. Navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žalobě bude vyhověno, případně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. V reakci na poučení (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) doplnila tvrzení ohledně užívání nemovitostí a svého zdravotního stavu tak, že uvedla, že chatu užívá minimálně, neboť k ní není možno přijet autem. Není schopna dopravit běžné nákupy, odvést starý nábytek, dovést nový nábytek, případně přivést vybavení pro údržbu chaty a zahrady. Prováděny jsou běžné úkony spojené s provozem – jarní, letní a podzimní údržba chaty a zahrady, jakož i její zazimování; posek travního porostu a ořez keřů, aby vegetace nepřerůstala –, což provádí syn žalobkyně nebo třetí osoba. Běžná údržba je komplikovaná, fakticky nereálná. Žalovaná by ráda využívala nemovitosti pro víkendovou rekreaci, a to s rodinou (zejména vnoučaty), avšak to není za současného stavu realizovatelné. V roce 2024 ji navštívila (společně se synem) 2krát, v roce 2025 ji nenavštívila vůbec. Na počátku roku 2024 žalobkyně podstoupila výměnu kyčelního kloubu. Aktuálně je schopna v kuse ujít 300 m, a to za pomoci trekingových holí. Bez příjezdu autem nemůže nemovitosti, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, řádně užívat; výslechem syna žalobkyně, jakož i žalobkyně samotné, měla být verifikována pravdivost tvrzení o užívání nemovitostí, svědeckým výslechem M. Wroblové pak užívání cesty nacházející se na pozemcích žalovaných v minulosti a lékařskými zprávami zdravotní stav žalobkyně.

6. Žalovaný 1 ve svém vyjádření, k němuž se jak žalovaní 2 a 3, tak žalovaní 4 a 5 připojili, uvedl, že má rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu za správný a ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry; zejména podřazením skutkového stavu pod § 1032 písm. b) a c) o. z. Nebylo totiž „prokázáno promlčení“ původně sjednaného věcného břemene, které zajišťovalo žalobkyni průjezd autem k jejím nemovitostem. Taktéž uzavřel, že žalobkyně se domáhá zřízení nezbytné cesty toliko za účelem pohodlnějšího spojení. Služebnost stezky je dostatečná. Kromě toho dodal, že žalobkyně nemá zájem o užívání nemovitostí za účelem rekreace. Jde o komplexní jednání skupiny propojených a kooperujících osob postupujících ve shodě za účelem dosažení zisku prodejem předmětných nemovitostí (inzerovány byly k prodeji za násobně vyšší kupní cenu, než byly pořízeny), ostatně s ohledem na zdravotní stav žalobkyně a vědomosti o nemožnosti příjezdu motorovými vozidly by poslední převod nedával ani smysl. Byl realizován toliko za účelem zajištění (zřízení) příjezdové cesty k nemovitostem, čehož právní předchůdci žalobkyně (zejm. realitní společnost), nebyly sto dosáhnout. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby je nepoctivost, rozpor s dobrými mravy a zneužití práva. Navrhl tedy, aby bylo napadené rozhodnutí potvrzeno.

7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela [viz § 212 písm. a) o. s. ř.] a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Žalobkyně se domáhá zřízení nezbytné cesty ke svým nemovitostem přes pozemky žalovaných (výše specifikovaných – viz bod 1 odůvodnění), a to v rozsahu připojeného a odsouhlaseného geometrického plánu zpracovaného [jméno FO], IČO [IČO], č. [hodnota], po fakticky existující komunikaci, i pro průjezd motorovými vozidly. Smluvně se jí nepodařilo ke svým nemovitostem sloužícím k rodinné rekreaci sjednat přístup a příjezd motorovými vozidly. Nemá možnost nemovitosti plnohodnotně, tj. řádně užívat. Nemovitosti žalovaných již přitom jsou zatíženy služebností cesty ve prospěch jiného pozemku. Nedojde tak k dalšímu „citelnému zatížení“ těchto nemovitostí. Zřízení nezbytné cesty podporují v posuzované věci zdravotní, hygienické a požárně-bezpečnostní důvody.

9. Žalovaní svou procesní obranu vybudovali na argumentaci předestřenou žalovaným 1, která se následně – v zásadních bodech – promítla ve vyjádření k odvolání, pročež pro stručnost odůvodnění lze v podrobnostech odkázat na bod 6 odůvodnění.

10. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a lze na ně odkázat (viz zejména bod 2 napadeného usnesení) [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011] s doplněním, že vzdálenost od hranice zatíženého pozemku p. č. [hodnota], k níž je možný příjezd motorovými vozidly, k hranici nemovitosti žalované, tj. pozemku p. č. [hodnota], vše vždy v katastrálním území [adresa], činí 23,80 m, jak bylo zjištěno z geometrického plánu na č. l.

110. Práva z věcného břemene průjezdu přes zatížený pozemek, zřízeného smlouvou ze dne 11. 6. 1960, nebyla vůbec realizována, což bylo zjištěno z oznámení o zániku věcného břemene ze dne 24. 11. 2022, konceptu žaloby na č. l. 141 – 145 a fotografii zachycující vyvěšenou zprávu majitele zatíženého pozemku (v příloze označené A1); vůči těmto listinám nebyla ze strany žalovaných uplatněna ani námitka pravosti, ani věcné správnosti.

11. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

12. Podle § 1032 odst. 1 o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.

13. O zřízení nezbytné cesty jako služebnosti bylo rozhodováno po 1. 1. 2014, proto soud prvního stupně správně postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4258/2014, nebo ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015).

14. K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., ve kterém vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. Tedy i kdyby rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.

15. Již vzhledem k rozsáhlosti a určitosti odvolací argumentace je zřejmé, že odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo na újmu uplatnění práv žalobkyně, a tudíž nemůže být stiženo nepřezkoumatelností [pro úplnost lze dodat, že v rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013)].

16. K podmínce obsažené v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že k zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném případě postupoval hrubě nedbale či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti. Nemá být tedy sankcionována sama o sobě skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především ta okolnost, že nabyvatel se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být nezbytná cesta povolena, nýbrž úmyslem bylo sankcionovat lehkovážné jednání nabyvatelů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, publikovaný pod č. 37/2018 Sb. rozh. obč.).

17. Doplněny a částečně revidovány ve prospěch „mírnějšího“ posouzení zavinění nabyvatele na nedostatku spojení byly tyto závěry nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, ve kterém Ústavní soud dovodil, že je třeba při výkladu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. rozlišovat mezi dvěma skupinami případů. Na straně jedné stojí případy, v nichž vlastník nemovitosti úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní situaci, v níž nebude mít ke své nemovitosti přístup. Na straně druhé však stojí případy, v nichž je absence přístupu objektivní skutečností a nabyvatel nemovitosti do ní toliko vstoupí. Zatímco v prvním případě je zásadně na místě k aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. přistoupit, u druhé skupiny případů naopak zásadně takový přístup nebude souladný s ústavními garancemi práva vlastnit majetek. Ústavní soud v označeném rozhodnutí kritizoval extenzivní výklad pojmu „hrubá nedbalost“ s tím, že samotné nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti.

18. Za situace, pokud žalobkyně nabyla nemovitosti se služebností cesty, avšak oprávněné osoby (právní předchůdci žalobkyně), své právo v důsledku terénních změn nemohly vykonávat, a neuplatnily právo u soudu v promlčecí době, pročež v důsledku promlčení služebnosti trvá služebnost nadále pouze jako naturální obligace, a proto se žalobkyně práv z této služebnosti plynoucích již nemůže dovolat, zvláště při avizované námitce promlčení, jedná se případ, kdy není namístě aplikovat § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Promlčení zapisované služebnosti představuje takové její oslabení, že ho lze přirovnat k faktickému zániku (dokonce není namístě, aby nadále soud ještě rozhodoval o zrušení služebnosti; u soudu se lze domáhat určení, že služebnost je promlčena, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout jejího výmazu), pročež se žalobkyně ocitla v situaci srovnatelné s absencí přístupu, jako objektivní skutečnosti, do které nabyvatel nemovitosti „toliko vstoupil“.

19. Žalobkyni lze přisvědčit, že hrubou nedbalostí či dokonce úmyslně nezabránila přístupu, resp. příjezdu ke svým nemovitostem. Tento dílčí závěr ovšem, jak bude níže rozvedeno, na výsledné rozhodnutí ve věci nemá vliv.

20. Z uvedeného vyplývá, že byť bylo možno od soudu prvního stupně očekávat, že zdůvodní odchýlení se od závěrů žalobkyní (případně) odkazované rozhodovací praxe, nepředstavuje absence tohoto zdůvodnění nepřezkoumatelnost rozhodnutí a ani nedošlo k porušením práva na spravedlivý proces, pakliže soud prvního stupně vystavěl své odůvodnění na vlastním uceleném argumentačním systému, který logicky a v právu rozumně vyložil tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Nelze totiž přehlédnout, že soud prvního stupně dospěl také k závěru, že žalobkyně se domáhá zřízení nezbytné cesty toliko z důvodu pohodlnějšího přístupu, který sám o sobě brání, aby žalobě na zřízení nezbytné cesty bylo vyhověno.

21. Ustanovení § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. neumožňuje soudu povolit nezbytnou cestu, je-li žádána jen za účelem pohodlnějšího spojení.

22. Nezbytnost komunikační potřeby jako základního předpokladu pro aplikaci § 1029 o. z. při současné existenci pěšího přístupu, resp. služebnosti stezky, je dána pouze tehdy, pokud pěší přístup by nebyl pro žalobkyni postačující.

23. Dlouhodobě je ustálena rozhodovací praxe dovolacího soudu v závěru, který se prosadí i v současných právních poměrech, že s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem není vyloučeno zřízení služebnosti (věcného břemene) spočívajícího jen v právu chůze po přilehlém pozemku. Za takový případ lze považovat situaci, kdy vlastník stavby má zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu jeho domu nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, a ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1667/2023).

24. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o takovou situaci, neboť žalobkyně má zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého pozemku, přičemž vzdálenost od této hranice k jejímu pozemku jehož součástí je chata určená k rodinné rekreaci je krátký, konkrétně jde o necelých 24 m, zaměřil odvolací soud svou pozornost na žalobkyní tvrzené okolnosti, které dle ní nezbytnost bezprostředního přístupu k nemovitostem žalobkyně motorovým vozidlem mají odůvodňovat; pouhé konstatování, že příjezd motorovými vozidly je „standardní“ ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu ipso facto neakceptuje, a to dokonce ani v případě trvale obývaných nemovitostí (z aktuální rozhodovací praxe srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2372/2024). Odvolací soud nemá důvod se od ní odchýlit a argumentaci žalobkyně upínající se k „místnímu sociálnímu standardu“ odmítá, neboť přehlíží právě zmíněnou rozhodovací praxi dovolacího soudu.

25. Protože uvedené souvisí s námitkou týkající se tzv. opomenutých důkazů, odvolací soud k této otázce uvádí, že ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k této otázce plyne, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sb. rozh. obč., nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03). Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).

26. Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v již zmíněném rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).

27. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí nevyložil, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, a tím se od citované judikatury nedůvodně odchýlil, což koriguje odvolací soud odůvodněním, proč se o opomenuté důkazy nejedná.

28. Prevalence ekonomie řízení umožňuje soudu ve výjimečných případech, kdy nároku nelze vyhovět již s ohledem na uvedená skutková tvrzení, aby důkazy, které mají verifikovat pravdivost těchto tvrzení (k tomu, že za takové situace se dokazování stává nadbytečným, srov. závěry odůvodněné v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998 sp. zn. 16 Co 95/98, 96/98, uveřejněném pod č. 62/2000, Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 627/2006), ani neprováděl.

29. Pokud žalobkyni zdravotní stav umožňuje, aby v kuse ušla až 300 m, přičemž vzdálenost od hranice zatíženého pozemku k jejímu pozemku, jehož součástí je chata určená k rodinné rekreaci, což je vhodné zdůraznit, je krátký, kratší o více než 10násobek toho, co je schopna v kuse ujít, neodůvodňuje její zdravotní stav nezbytnost bezprostředního přístupu k jejím nemovitostem motorovým vozidlem. Odvolací soud přitom nepřehlíží, že si při chůzi vypomáhá trekingovými holemi. Jednak sama uvádí, že hodlá chatu využívat k trávení času společně s rodinou, zejména vnoučaty, jednak – i kdyby byla odkázána sama na sebe (při vědomí, že za daného stavu nemovitosti vůbec koupila) – běžné nákupy lze na krátkou vzdálenost přepravit i jinak než jen nesením v ruce. Další argumenty, které žalobkyně upnula k hygieně (vývozu jímky), bezpečnosti (dosažitelnosti vozidel integrovaného záchranného systému) či nezbytnosti rekonstrukce, jsou již pak zcela liché a správně se soud s nimi vypořádal.

30. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud může akceptovat závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně žádá povolení nezbytné cesty z pohodlnějšího důvodu, resp. komunikační potřeba není vůbec dána, neboť služebnost stezky je v tomto případě dostatečná.

31. K tomu, zda skutečným důvodem, jak prosazují žalovaní, k podání žaloby je jednání skupiny propojených a kooperujících osob, včetně žalobkyně, postupujících ve shodě, směřující ke generování zisku z prodeje nemovitostí, resp. zda jde o zneužití práva, se nyní odvolací soud nevyjadřuje.

32. Zneužití práva je totiž chování pozitivním právem zdánlivě dovolené, jímž má ovšem být dosaženo výsledku nedovoleného. Materiálně vede ke zřejmé křivdě. Jde o situaci, která odpovídá z formálního hlediska obsahu zákonu či existujícímu právnímu vztahu, ve skutečnosti však jednoznačně slouží účelům nepředpokládaným (a nežádoucím). Zneužití lze chápat i jako neschválené nebo odsouzeníhodné uplatnění práva (závadný výkon práv). Zákaz zneužití práva je silnější než dovolení dané právem a takovéto jednání sledující zneužití práva bude jednáním protiprávním. Jde o další z korektivů chování, který má být aplikován subsidiárně, kdy ke stejnému výsledku nevedou jiné prostředky, což není případ posuzované věci. Vzhledem k subsidiaritě by bylo v rozporu s prevalencí ekonomie řízení prolongovat řízení dalším dokazováním.

33. Rozsudek soudu prvního stupně je věcně, co do výsledku, správný, a proto jej odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Za dané situace se nákladovými výroky nezabýval, neboť žádný z účastníků se jejich změny (nesprávnosti) nedomáhal; nepředestřel k tomu žádnou argumentaci (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl.ÚS-st. 60/24, bod 30).

34. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanými 1 až 3 je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaní byli v odvolacím řízení úspěšní, přičemž za tuto fázi sestávají účelně vynaložené náklady žalovaných z odměny za zastupování advokáty a jejich hotových výdajů. Odměna za zastupování advokátem podle § 7 bod 5 a § 9 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025, činí za jeden úkon právní služby 3 700 Kč, případně – za zastupování žalovaných 2 a 3 – 6 660 Kč (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu). Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. V případě žalovaného 1 činí odměna za 3 úkony právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu] a účasti u jednání soudu dne 8. 4. a 23. 4. 2025 [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu] celkem 11 100 Kč; paušální náhrada pak činí 1 350 Kč. V případě žalovaných 2 a 3 činí odměna za 2 úkony právní služby spočívající v účasti u jednání soudu celkem 13 320 Kč a paušální náhrada 900 Kč. Protože oba zástupci žalovaných 1 až 3 prokázali, že jsou plátci daně z přidané hodnoty, byla částka 12 450 Kč, potažmo 14 220 Kč navýšena o částku odpovídající příslušné náhradě za daň z přidané hodnoty, tj. o částku 2 615 Kč, potažmo 2 986 Kč. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů žalovaného 1 činí 15 065 Kč a žalovaných 2 a 3 činí 17 206 Kč.

35. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů vždy k rukám zástupce žalovaných.

36. O lhůtě k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.

37. Protože procesně úspěšní žalovaní 4 a 5 se vzdali práva na náhradu nákladů odvolacího řízení, nemá žádný z účastníků ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 4 a 5 právo na přísudek za tuto relevantně samostatnou fázi řízení.

Poučení