57 CO 50/2022 - 132

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň Mgr. Daniely Teterové a JUDr. Ilony Lövyové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupený obecnou zmocněnkyní [jméno] [příjmení] bytem [adresa] o vyklizení k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. 12. 2021, č. j. 6 C 240/2021-44 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení odvolacího řízení 9.711 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalovanému uložil povinnost vyklidit pozemek parc. [číslo] v obci a [katastrální uzemí] do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (odstavec I. výroku). Dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16.502 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce.

2. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný, který se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně. Žalovaný od začátku řízení tvrdí, že je vlastníkem komplexu staveb zahradnictví (toho času v rekonstrukci) se všemi jeho součástmi a příslušenstvími, to vše v režimu trvalých oprávněných staveb na cizích pozemcích dle rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 746/2007. Podle zák. č. 40/1964 Sb., platného v době zřízení všech jeho staveb (dále jen obč. zák.), a to § 120 odst. 1 a 2 součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Stavba není součástí pozemku. Podle § 121 odst. 1 obč. zák. příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. Žalovaný od počátku uvádí, že užívá pouze malou část parcely žalobce a touto částí je zastavěný pozemek stavbou vnitropodnikové komunikace s podzemními stavebními spojovacími prvky (zavlažování a ohřev skleníků) spolu s podzemním tříkomorovým septikem, jako nedílné součásti celého komplexu všech staveb ve vlastnictví žalobce. Soud vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, že podle platné vyhlášky 268/2009 Sb. § 5 odst. 2„ odstavná a parkovací stání se řeší jako součást stavby nebo jako provozně neoddělitelná část stavby“. Z důkazu žalovaného (fotografie leteckého snímku z roku 2018) je zřejmé, že zastavěná část parcely ve vlastnictví žalobce se od počátku využívala jako parkovací, odstavná a najížděcí část dodávek do objektu hlavní budovy a patří neoddělitelně ke stavbě. Dle NOZ § 3054„ stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba“, je zřejmé, že vlastnické právo k součásti stavby hlavní podle hospodářského určení účelu této součásti stavby ve vlastnictví žalovaného nikdy nemohl mít žalobce jako vlastník pozemku. Žalovaný soudu dokazoval, že předmětná komunikační stavba na pozemku žalobce vždy byla užívána pouze ke stavbám jako jejich nezbytná součást a nikdy nebyla využívána majitelem pozemku pod nimi. Stavba je zapuštěna 40 cm do země, tvoří ji betonové panely a vylité betonové monolity výšky 20 cm a podloží štěrku 20 cm, kdy panely a monolity jsou tak silně spojeny, že se při manipulaci úplně zničí a je nemožné tuto stavbu z pozemku odstranit bez jejího poškození. Panelová stavba je pevně spojena se stavbami ve vlastnictví žalovaného. Stavbu nelze oddělit od ostatních staveb, je jejich nezbytnou součástí. Stavba je vcelku jako součást a stojí na 4 různých pozemcích, nelze ji rozdělit na jednotlivé díly. Soud se vůbec komunikační stavbou nezabýval, nezabýval se otázkou, zda je tato stavba součástí věcí ve vlastnictví žalovaného, zda je součástí pozemku více než součástí staveb zahradnictví, komu tato stavba patří a bez dokazování vyhodnotil tuto stavbu jako pozemek žalobce. Soud pochybil, neboť rozhodl v rozporu s platnou judikaturou, a to rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Odo 760/2003, sp. zn. 20 Cdo 20/99, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006. Pokud soud určuje vyklizení pozemku p. [číslo] nebere v potaz to, že na této parcele jsou dva různé pozemky, přičemž jeden pozemek je zastavěný součástmi staveb ve vlastnictví žalovaného, kdy žalovaný užívá pouze své stavby na tomto pozemku, je toto právní posouzení špatné. Závěr, že pozemek, který je částí parcely, je samostatnou věcí v právním smyslu, vyplývá i z judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 19. března 1997, sp. zn. II. ÚS 82/95. Dále např. NSS (5 Afs 24/2008) uvádí, že„ označení druhu pozemku v katastru nemovitostí skutečně nepředstavuje údaj dle zákona o katastru nemovitostí závazný či určující“. Žalovaný se dopustil v řízení omluvitelného právního omylu z neznalosti a z nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3000/2008). Nyní se dovolává absolutní neplatnosti právního úkonu v případech neplatných restitucí z důvodů zastavěností pozemků a funkčností podnikových areálů. Dále žalovaný odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 754/01, NS sp. zn. 28 Cdo 370/2008, nebo sp. zn. 28 Cdo 767/2006. Od měsíce července 2021, kdy se na žalovaného sesypalo během několika málo týdnů spousta žalob, stížností po úřadech a institucích, prováděných kontrol z úřadů na základě udání, neoprávněných obvinění a policejních razií. Téměř do každého úředního vyjádření psala, že pozemky podle zák. č. 229/1991 Sb. § 6 odst. 1 písm. m) a § 11 odst. 1 neměly být vůbec vydány, a že o to usiloval i [název] (majitel zahradnictví 1989 2003), aby vydány nebyly. Domnívá se, že by odvolací soud měl přihlédnout k tomuto právnímu omylu, kdy obrana žalovaného z omluvitelné neznalosti byla vedena v jiném směru, bohužel bez zjištěné judikatury dříve nemohla tyto skutečnosti uvést, neboť jsem se zaměřovala na jinou judikaturu. Podle mnoha nálezů ÚS jsou restituční dohody na pozemky pod komplexem zahradnictví absolutně neplatné, protože pozemkový úřad dohody o vydání nemovitostí schválil v rozporu se zákonem, neboť se jednalo o nemovitosti zastavěné, takže byla dána zákonná překážka pro jejich vydání. Absolutně neplatná dohoda o vydání pozemků spočívá nejen v zastavěnosti pozemků, ale i v porušení § 6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. neboť pozemky byly v 60. letech vyvlastněny za účelem zřízení zahradnické parcely, toto zahradnictví bylo v 60. letech vybudováno, prosperovalo a pozemky trvale sloužily účelu, pro který byly vyvlastněny až do roku 2003, takže se vydávat podle tohoto ustanovení neměly (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98). Zastavěná část parcely žalobce v podobě stavby manipulační a parkovací plochy, na které nyní skladuje žalovaný své věci na odvoz (odvoz nemůže uskutečnit kvůli závoře, kterou instaloval žalobce) je nedílnou součástí zahradnictví a neměla být vydána do vlastnictví jiného subjektu než vlastníka zahradnictví. Vzhledem k tomu, že sporný pozemek, tato část parcely od nepaměti sloužila pouze potřebám zahradnictví a majitelům staveb a nikdy nesloužila jako příjezd k parcele žalobce (příjezd traktoru pro zemědělské obhospodařování zbývající části parcely je z druhé strany), užívali ji pouze majitelé staveb, je tento zastavěný pozemek po 30 letech užívání a absolutní neplatnosti vydání mimořádně vydržen, jak je uvedeno v žalobě sp. zn. 17 C 153/2021. Žalobce zasahuje do práv žalovaného, když mu chce znemožňovat užívání jeho majetku.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení rozsudku jako správného. Souhlasí s tvrzením žalovaného, že tento nabyl na základě kupní smlouvy ze dne [datum] do svého výlučného vlastnictví budovu [adresa], stavbu technického vybavení, jež stojí na pozemku parc. [číslo] dále stavbu bez čp/če, jiná stavba, stojící na pozemku parc. [číslo] parc. [číslo]. Předmětné stavby jsou zapsány v katastru nemovitosti vedeném [katastrální úřad], [katastrální pracoviště], na [list vlastnictví], pro obec a k. ú. [obec]. Dále souhlasí s tvrzením, že žalovaný nabyl na základě shora označené kupní smlouvy do svého výlučného vlastnictví rovněž skleníky a pařeniště, jež nejsou evidovány v katastru nemovitosti a nacházejí na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. č [číslo]. Žalovaný koupil shora označené budovy s vědomím, že vlastnické právo k pozemkům, na nichž budovy stojí, náleží jiným vlastníkům a rovněž s vědomím, že ke svým budovám nemá žádným způsobem zajištěn přístup, neboť se jedná o budovy v uzavřeném areálu, kdy pozemky v areálu patří různým vlastníkům, přičemž v areálu nevede veřejně přístupná účelová komunikace. Žádný z vlastníků pozemku, tedy ani žalobce, nedal žalovanému žádný právní titul k užívání jejich pozemků. Poté, kdy došlo k vyhlášení napadaného rozsudku, dne 21. 12. 2021, vydal [městský úřad], Odbor stavebního úřadu, územního plánování a památkové péče rozhodnutí, pod [číslo jednací], jímž bylo stanoveno, že na pozemcích, které spadají do areálu bývalého zahradnictví, tedy mimo jiné také na části pozemku parc. [číslo] se nenachází veřejně přístupná účelová komunikace. Předmětným rozhodnutím naopak bylo dáno za pravdu žalobci a ostatním vlastníkům pozemků, že v areálu se nachází účelová komunikaci v uzavřeném prostoru, která je neveřejná přímo ze zákona o veřejných komunikacích. Na pozemku parc. [číslo] se nenachází žádná stavba. Pouhým nahlédnutím do evidence katastru nemovitosti lze zjistit, že pozemek parc. [číslo] je v katastru nemovitosti po celou dobu veden jako orná půda, přičemž žádná stavba zde není a nikdy ani nebyla evidována. Je pravdou, že na pozemku žalobce jsou umístěny betonové panely, respektive do pozemku žalobce byly v minulosti zapuštěny betonové panely, které bezprostředně navazují na účelovou komunikaci, tak jak je tato vymezena ve shora zmíněném rozhodnutí [městský úřad], přičemž tyto volně položené panely sloužily jako zpevněná plocha v uzavřeném prostoru areálu bývalého zahradnictví. Betonové panely byly na pozemek žalobce položeny zcela svévolně, v době, kdy JZD [obec] areál využíval jako zahradnictví, aniž by však k jejich položení existovala jakákoli dokumentace a aniž by k tomuto bylo kdykoli v minulosti vydáno jakékoli správní rozhodnutí. Tyto volně ložené panely však nemohou být považovány za samostatnou stavbu ve smyslu občanskoprávním (samostatný předmět občanskoprávních vztahů). Žalobce má za to, že panely volně uložené vedle sebe, toliko zapuštěné v pozemku, bez zbudování jakéhokoli zhutněného podloží pod těmito panely, nejsou stavbou spojenou se zemí pevným základem, ale jsou pouze zpevněnou plochou a jsou tedy součástí pozemku ve smyslu stanovení § 506 zákona č. 89/2012. Sb., nebo samostatnými věcmi movitými dle ustanovení § 498 zákona č. 89/2012 Sb., neboť je lze přenést z místa na místo, bez porušení jejich podstaty. Část panelů ostatně již bylo ze sousedního pozemku ve vlastnictví jiného subjektu odstraněno, což vyvrací tvrzení žalovaného, že se při manipulaci zničí. Žalobce v této souvislosti odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyšší soudu sp. zn. 33 Cdo 111/98, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, sp. zn. 28 Cdo 4372/2014, sp. zn. 22 Cdo 52/2002. Žalobce zastává právní názor, že aby mohla být stavba stavbou v občanskoprávním smyslu, musí být spojena se zemí pevným základem (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. 483/01, rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 1118/2005). V této věci jsou betonové panely volně položeny, aniž by podklad pod těmito panely byl jakkoli huštěn, či jinak upravován. Navíc, i pokud by panely skutečně byly podloženy vrstvou štěrku ve výši 20 cm, jak tvrdí žalovaný, i potom by se s ohledem na shora uvedenou judikaturu nemohlo jednat o pevný základ. Panely tedy nemají základ a nejsou se zemí spojeny pevným základem. Volně položené panely, které jsou umístěny na pozemku parc. [číslo] jehož vyklizení se žalobce domáhá, nejsou součástí účelové komunikace, která končí těsně před pozemkem parc. [číslo]. Vzhledem ke shora uvedenému je tedy zřejmé, že na pozemku parc. [číslo] se nenachází žádná stavba, ve smyslu občanskoprávním, neboť volně ložené betonové panely zapuštěné do země nemohou být považovány za samostatnou stavbu, ale jsou toliko zpevněnou plochou (ztvárněním povrchu pozemku), která je součástí pozemku parc. [číslo] který je ve výlučném vlastnictví žalobce. Rovněž betonové panely, které se nachází na pozemku parc. [číslo] jsou ve výlučném vlastnictví žalobce. Navíc, i kdyby byly panely považovány za samostatnou tzv.„ komunikační stavbu“, jak se snaží tvrdit žalovaný, pak žalovaný neprokázal, že by byl vlastníkem této stavby. Žalobce v této souvislosti odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 260/2012. Nalézací soud tedy nepochybil, když dospěl k závěru, že žalovaný kupní smlouvou ze dne [datum] zakoupil pouze stavby budov, a to bez pozemku a bez jakéhokoli příslušenství, a že obrana žalovaného, že část pozemku ve vlastnictví žalobce tvoří příslušenství těchto staveb je pouze účelová. Žalovaný nemůže v žádném případě tvrdit, že tím, že na základě kupní smlouvy nabyl do svého vlastnictví od třetího subjektu budovy, nabyl zároveň automaticky bez jakéhokoli právního titulu rovněž část pozemku ve vlastnictví žalobce. Žalovaný v rámci odvolání nově tvrdí, že restituční dohody, na jejímž základě byl mimo jiné rovněž pozemek parc. [číslo] vydán žalobci, jsou absolutně neplatné z důvodu zastavěnosti pozemku a z důvodu, že pozemky trvale sloužily účelu, pro který byly vyvlastněny. K uplatnění neplatnosti dohody o vydání dohody o vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb. není žalovaný aktivně legitimován. Vydávání pozemků podle zákona č.229/1991 Sb. docházelo ve dvou krocích. Prvním krokem bylo sepsání dohody o vydání nemovitosti mezi držitelem nemovitosti a oprávněnou osobou. Ve druhém kroku pak příslušný Pozemkový úřad okresního úřadu, přezkoumal oprávněnost nároku a zákonnost uzavřené dohody. Pokud pozemkový úřad shledal, že jsou splněny všechny zákonné podmínky pro vydání nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., pak rozhodnutím ve formě správního aktu„ schválil“ předloženou dohodu. Až na základě tohoto správního aktu, byla oprávněná osoba zapsaná v katastru nemovitostí, jako vlastník nemovitostí uvedených ve schvalovacím rozhodnutí pozemkového úřadu. Pokud se žalovaný odvolává na rozpor uzavřené dohody se zákonem a z toho vyplývající absolutní neplatnosti dohody a rozhodnutí na základě kterých nabyl žalobce předmětné nemovitosti, pak z důvodu ekonomičnosti řízení a procesní opatrnosti, namítá žalobce vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, ve smyslu ustanovení § 134 odst. 1, ve spojení s ustanovením § 130 odst. 1 obč. zák. Stát ani JZD [obec] nikdy nezpochybňovali vlastnické právo žalobce k uvedeným pozemkům.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek v celém rozsahu dle § 212 odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Okresní soud z jednotlivých důkazů učinil správná skutková zjištění a z těchto učiněných zjištění plyne skutkový stav uvedený v bodě 13. odůvodnění napadeného rozsudku. Platí to zejména o tom, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] orná půda o výměře 2075 m2 zapsaného na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec], u [katastrální úřad], [katastrální pracoviště]. Žalovaný je vlastníkem pouze staveb, a to budovy [č. p.] a dalších budov bez č. p. na pozemcích, které jsou ve vlastnictví jiných subjektů. Žalovaný má na pozemku žalobce naskladněn zčásti stavební materiál, dřevo, dále nepotřebný materiál, skla ze skleníků, trávu, seno apod. Žalobce vyzval žalovaného k vyklizení pozemku, žalovaný pozemek nevyklidil. Tato skutková zjištění okresního soud jsou zcela postačující pro právní posouzení věci.

6. Okresní soud věc správně posoudil podle § 1042 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“). Odvolací soud zcela souhlasí s jeho závěry o tom, že žalovaný užívá část pozemku ve vlastnictví žalobce bez jakéhokoliv právního titulu, tedy neoprávněně. Odvolací soud souhlasí rovněž se závěrem okresního soudu vztahujícím se ke lhůtě k vyklizení předmětného pozemku.

7. V dané věci je významné, že žalobce se svou žalobou domáhal vyklizení předmětného pozemku, když taková žaloba poskytuje ochranu proti tomu, kdo má neoprávněně na tomto pozemku umístěny věci movité, příp. tento pozemek užívá (srovnej usnesení NS ČR sp. zn. 22 Cdo 1646/2005). Žalobou na vyklizení pozemku se nelze domáhat odstranění stavby, která je nemovitou věcí, je třeba domáhat se přímo odstranění stavby (22 Cdo 1997/2000). Již ze samotné žaloby je zřejmé, že žalobce se podanou žalobou domáhá vyklizení předmětného pozemku s tím, že se na něm nenachází žádná stavba ve vlastnictví žalovaného.

8. Pokud žalovaný svou procesní obranu a také odvolací námitky zaměřil na tvrzení, že na pozemku ve výlučném vlastnictví žalobce se nachází stavba v podobě panelové stavby (cesty), která je pevně spojena se stavbami ve vlastnictví žalovaného, přičemž tuto stavbu nelze oddělit od ostatních staveb, je jejich nezbytnou součástí, odvolací soud s jeho argumentací nesouhlasí.

9. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, pod č. 76/ 2007 – dále jen„ Rc 76/2007“, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pozemní komunikace (v posuzovaném případě komunikace místní) může být samostatnou stavbou ve smyslu ustanovení § 119 odst. 2 obč. zák. s tím, že právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k pozemku. Tento rozsudek byl vydán po postoupení dané věci senátem 22 Cdo, jenž se hodlal odchýlit od právního názoru vysloveného v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, podle něhož platilo, že„ místní komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim“. V obecné rovině se povahou staveb, resp. výsledků stavební činnosti, ve vztahu k závěrům, zda se jedná o samostatné věci či součásti pozemku, které mohou být v právní praxi problematické, sporné či hraniční Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, dostupném na www.nsoud.cz. V této věci se zabýval právní povahou parkoviště, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze sp. zn. 2 Cdon 1414/97, na které odkazovalo rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 737/2002, považovalo parkoviště za součást pozemku zejména s argumentem, že představuje ztvárnění či zpracování povrchu pozemku. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3259/2018 pak Nejvyšší soud výslovně vyšel z toho, že na samotném vymezení pojmu„ stavba“ jako předmětu občanskoprávních vztahů nic nezměnila ani novela § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, provedená zákonem č. 268/2015 Sb., ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který pojem„ stavba“, pokud je i nadále samostatnou věcí, nijak nevymezuje; proto lze i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury k pojmu„ stavba“ v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitý způsob zpracovaný pozemek. K tomu dovolací soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 3259/2018 dodal, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva. Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním slova smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást věci jiné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002). Stavba, která není věcí podle § 119 obč. zák., resp. nyní podle výjimek ze superficiální zásady (zejména § 506 odst. 1, § 509, § 3054 a násl. o. z.), je součástí pozemku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96). Nejvyšší soud dále v dané věci poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí však nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007), a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014). Dovolací soud též nemohl přehlédnout nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, který připustil eventualitu, aby vzletová a přistávací dráha byla s ohledem na způsob jejího stavebního provedení považována za samostatnou věc. Nejvyšší soud se pak možností povahy určitého výsledku stavební činnosti ve své rozhodovací činnosti zabýval např. i ve vztahu k účelovým komunikacím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012 – proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 2128/13, dostupným na nalus.usoud.cz, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015), již zmiňovanému parkovišti (rozsudek ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018) či chodníku (usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017).

10. Ze shora uvedeného je zjevné, že manipulační plocha může být samostatným předmětem právních vztahů, jen je-li stavbou; nejde-li o stavbu a tudíž o samostatný předmět občanskoprávních vztahů (věc), může jít podle okolností věci buď o součást pozemku (§ 506 odst. 1 o. z.), anebo může být tvořena samostatnými věcmi movitými (např. panely volně položené na pozemku).

11. Odvolací soud v této věci dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě pro posouzení této odvolací námitky je zcela nadbytečné zabývat se tím, zda předmětná„ betonová cesta“, je stavbou a tudíž samostatnou věcí a předmětem občanskoprávních vztahů, nebo, nejde-li o stavbu, a tudíž samostatný předmět občanskoprávních vztahů (věc) zda se jedná o součást pozemku, anebo je tvořena samostatnými věcmi movitými (panely volně položenými na pozemku).

12. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná„ betonová cesta“ je cestou a tvoří samostatný předmět občanskoprávních vztahů (věc), pak s ohledem na obsah kupní smlouvy, kterou žalovaný uzavřel dne [datum] je zřejmé, že touto kupní smlouvou nenabyl vlastnické právo k tomuto samostatnému předmětu občanskoprávních vztahů (věci). Pokud by platilo, že předmětná„ betonová cesta“ není stavbou, mohlo by se jednat o součást pozemku parc. [číslo] který je ve výlučném vlastnictví žalobce, anebo by byla tvořena samostatnými věcmi movitými (panely volně položenými na pozemku), ke kterým však žalovaný vlastnické právo nenabyl (viz shora obsah kupní smlouvy ze dne [datum]). V žádném z těchto případů by nenabyl vlastnické právo k této předmětné„ betonové cestě“ žalovaný.

13. V návaznosti na odvolací námitku žalovaného o tom, že pozemky podle zák. č. 229/1991 Sb. neměly být žalobci vůbec vydány, resp. nedostatku věcně aktivní legitimace žalobce v tomto řízení, odvolací soud zdůrazňuje, že se jedná o zcela nová tvrzení, která v odvolacím řízení nejsou přípustná. Obecná zmocněnkyně žalovaného uvedla, že„ tato tvrzení nebyla uvedena v řízení před okresním soudem proto, že se k tomu nedostali, během krátké doby bylo ze strany žalobce podáno na žalovaného 7 žalob, čímž byl žalovaný zcela zahlcen, proto se k těmto skutečnostem nedostal a nic si k tomu nezjišťoval“. Tyto důvody však nelze podřadit pod § 205a o. s. ř. a jedná se tak o skutečnosti, které nemohou být způsobilým odvolacím důvodem.

14. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako správný dle § 219 o. s. ř., včetně správných výroků o nákladech řízení.

15. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., dle kterých má procesně úspěšný žalobce právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobci v odvolacím řízení vznikly náklady odvolacího řízení ve výši 9.711 Kč (po zaokrouhlení), tato částka představuje odměnu advokáta za 4 úkony právní služby po 1.500 Kč dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to za 1. vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 10. 2. 2022, 2. za vyjádření k podáním žalovaného ze dne 29. 4. 2022, 3. porada s klientem dne 7. 2. 2022 za účelem sepisu vyjádření k odvolání a 4. účast u ústního jednání 24. 5. 2022, tj. 4 x 1.500 Kč, 1.200 Kč náhradu hotových výdajů za čtyři výše uvedené úkony právní služby dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., cestovné k jednání soudu ve výši 625,64 Kč (při vzdálenosti [obec] [obec] a zpět celkem 60 km, průměrné spotřebě vozidla 9,4 l /100 km, cena nafty 47,10 Kč), náhrada za ztrátu času za dvě započaté půlhodiny po 100 Kč, to vše zvýšeno o 21% DPH ve výši 1.685,38 Kč.

16. Odvolací soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady vyjádření žalobce o vyjádření žalovaného ze dne 17. 5. 2022, když toto vyjádření obsahuje stanovisko žalobce k již opakovaným námitkám žalovaného v jeho předchozích podáních.

17. Žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., a to advokátu žalobce dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení