57 CO 53/2022 - 150

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň Mgr. Daniely Teterové a JUDr. Ilony Lövyové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 23.688 Kč k odvolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2021, č. j. 63 C 139/2020-94 takto:

Výrok

I. Odvolání žalobce do odstavce I. výroku se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se -) v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 7.614 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a v odstavci II. výroku, potvrzuje, -) v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 12.595 Kč mění tak, že žaloba žalobce se co do částky 12.595 Kč, zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 5.098 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu žalovaného.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 5.104 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu žalovaného.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 20.209 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odstavec I. výroku). Žaloba byla co do částky 3.479 Kč zamítnuta (odstavec II. výroku). Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14.822 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce (odstavec III. výroku).

2. Proti rozsudku podal odvolání žalobce, a to do všech výroků, a domáhal se jeho změny tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno. Plně se ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu po věcné stránce, neboť žalovaný ve vztahu k žalobci byl pasivně legitimován a vykonával jako správce nemovitosti za spoluvlastníky v rámci své omezené subjektivity věci, které plně souvisely se správou nemovitostí, tedy vybíral veškeré poplatky za služby od jednotlivých nájemců, a to na svůj účet a svým jménem. Pokud však byla žalovaným vznesena kompenzační námitka ve výši 3.479 Kč, týkající se údajných nedoplatků žalobce, měl soud vyzvat žalobce k vyjádření a předložení důkazů, což neučinil, a to přesto, že žalobce výslovně dne 9. 6. 2021 uvedl, že kompenzační námitku neuznává, a že veškeré platby byly žalobcem řádně a včas uhrazeny. K tomuto bodu nebylo provedeno prakticky žádné dokazování a v napadeném rozsudku se pouze obecně konstatuje, že přehledem vyměřených plateb za roky 2017 až 2019 byl prokázán dluh žalobce. Žalobce disponuje důkazy k prokázání neopodstatněnosti kompenzační námitky. Žalobci není rovněž známo, z jakého důvodu došlo ke krácení nároku na úhradu nákladů řízení.

3. Proti rozsudku podal odvolání rovněž žalovaný, a to do odstavce I. a III. výroku a domáhal se jeho změny tak, aby žaloba byla zcela zamítnuta. V řízení před soudem prvního stupně namítali nedostatek pasivní legitimace žalovaného. Soud prvního stupně však považoval žalobu za důvodnou, kdy dle jeho názoru byl žalovaný právním nástupcem [bytové družstvo] [anonymizováno] [ulice a číslo], sídlem [adresa] (dále jen„ bytové družstvo“), resp. pronajímatelem bytové jednotky [číslo] na adrese [adresa] (dále jen„ bytové jednotky“) a dovodil povinnost žalovaného zaplatit žalobci dlužnou část nájemného. Za prvotní nesprávné posouzení žalovaný považuje skutečnost, že soud považuje žalovaného jakožto společenství vlastníků jednotek (ve smyslu § 1194 OZ) za právního nástupce bytového družstva, resp. za pronajímatele. Z provedeného dokazování vyplynulo, že nejpozději dne [datum] došlo k zániku bytového družstva a k převodu jednotlivých jednotek na nové spoluvlastníky, kterými byly jednotlivé fyzické osoby. Podstatná je zejména samotná povaha bytového družstva jakožto obchodní korporace, ve smyslu § 727 zákona č. 90/ 2012 SB., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZOK“), resp. ve smyslu § 221 zákona č. 513/1991, obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (účinný do 1. 1. 2014). Obecně má bytové družstvo jakožto právnická osoba plnou právní subjektivitu, resp. svéprávnost, a může tak být tak„ plnohodnotným“ účastníkem všech právních vztahů. Bytové družstvo bylo až do převodu vlastnického práva vlastníkem všech bytových jednotek nacházejících se v rozhodném domě (v jeho vlastnictví byla rovněž i bytová jednotka). Jakožto vlastník bytové jednotky bylo bytové družstvo zcela oprávněno v roce 2012 uzavřít nájemní smlouvu. V případě zániku právnické osoby s právním nástupcem dochází k přechodu práv a povinností na právního nástupce. V případě více právních nástupců pak konkrétní práva a povinnosti zaniknuvší právnické osoby přecházejí na jednotlivé právní nástupce dle rozsahu, v jakém tito vstoupili do práv a povinností této právnické osoby. V daném případě došlo k zániku a k převodu vlastnického práva k jednotlivým bytovým jednotkám na nové vlastníky. Noví vlastníci bytových jednotek se stali právními nástupci bytového družstva (jakožto předchozího vlastníka), a to vždy stran konkrétní bytové jednotky. V případě předmětné bytové jednotky došlo nejpozději k [datum] k převodu vlastnického práva z bytového družstva na nové spoluvlastníky, kterými byli paní [příjmení], pan [příjmení], pan [příjmení] (žalobce), pan [příjmení] a paní [příjmení], kteří se stali právními nástupci bytového družstva ve vztahu k předmětné bytové jednotce. Na nové spoluvlastníky pak přešla v souladu s § 2221 odst. 1 OZ rovněž i práva a povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy. Žalovaný se nikdy nestal vlastníkem bytové jednotky, žádným jiným způsobem nevstoupil do práv a povinností bytového družstva. V souladu s § 1194 OZ je společenství vlastníků jednotek jakožto právnická osoba způsobilá nabývat práva a zavazovat se k povinnostem výhradně při naplňování svého účelu, kterým je v souladu s uvedeným ustanovením a v souladu s § 1196 odst. 1 OZ„ pouze“ zajišťování správy domu a pozemku. Právní subjektivita společenství vlastníků jednotek je nerozlučně spojena s účelem existence společenství a je omezena jen na okruh činností obsažených v zákoně (zajišťování správy domu a pozemku). Jeho právní postavení je i nadále založeno na principu omezené právní subjektivity (srov. např. NS 29 Cdo 3269/2010) v tom smyslu, že může vykonávat pouze takové činnosti, které zákon vymezuje, a pouze v těchto věcech je oprávněno vykonávat svá práva a zavazovat se. Právní subjektivita je zákonem omezena především vymezením dovolené činnosti v § 1189 OZ a 1208 OZ. Právní úprava nepřipouští, aby společenství jednalo za vlastníky jednotek na základě zákonného zmocnění v jiných záležitostech, než je upraveno v § 1196 OZ (srov. např. PETROV Jan a kol. Občanský zákoník, 2. vydání, C. H. Beck 2019, s. 1281–1283). Rovněž způsobilost SVJ nabývat majetek je omezena § 1195 odst. 1 OZ, a to výhradně na majetek nabývaný za účelem správy domu a pozemku. Žalovaný se tak ani v hypotetické rovině nemohl stát vlastníkem/pronajímatelem bytové jednotky, kdy za tímto účelem nedisponuje právní subjektivitou. Podstatné dále je, že správu konkrétní bytové jednotky, jakožto samostatné nemovité věci, nelze považovat za správu domu či pozemku. Žalovaný byl na základě přijetí stanov (k 23. 5. 2013) na základě čl. III. odst. 1 písm. g) oprávněn vykonávat správu bytové jednotky, a to na základě zmocnění všech členů žalovaného jakožto SVJ. Žalovaný vystupoval při správě bytové jednotky výhradně v postavení zmocněnce, resp. příkazníka, přičemž jeho zmocnění ke správě bytové jednotky nemohli udělit členové žalovaného (SVJ), resp. samo SVJ, přijetím rozhodných stanov, ale výhradně spoluvlastníci bytové jednotky. Podstatné však je, že v dané době (a to až do roku 2018) byli všichni členové žalovaného současně i spoluvlastníky bytové jednotky, kdy toto zmocnění lze považovat za rozhodnutí spoluvlastníků (byť vydané v nesprávné formě). Rozhodnutí členů žalovaného lze považovat za rozhodnutí spoluvlastníků bytové jednotky, a v tomto ohledu jej tak lze považovat za řádné. Vzhledem k omezené právní subjektivitě žalovaného (viz výše) je však otázkou, zda s účinností od přijetí„ nového“ občanského zákoníku (k 1. 1. 2014) lze považovat zmocnění žalovaného k uvedené správě za platné (dle názoru žalovaného nikoliv, kdy v tomto ohledu však nelze pominout, že zmocnění bylo uděleno ještě před účinností nového občanského zákoníku, kdy v této době bylo právními předpisy udělení zmocnění umožněno za předpokladu, že všichni členové SVJ byli současně spoluvlastníky spravované jednotky; je tedy otázkou, zda i po 1. 1. 2014 se neprosadila„ stará“ právní úprava). Dle názoru žalovaného neměl žalovaný v důsledku své omezené právní subjektivity v rozhodné době způsobilost vykonávat správu bytové jednotky (jakožto samostatné nemovité věci, kdy jeho právní subjektivita se vztahuje výlučně jen ke správě domu a pozemku). Prosadila-li by se v tomto ohledu právní úprava účinná do 1. 1. 2014, pak zmocnění žalovaného zaniklo nejpozději momentem, kdy všichni členové žalovaného jakožto SVJ již nebyli současně i spoluvlastníky bytové jednotky. Nabízí se otázka, zda dodatek č. 1 k nájemní smlouvě ze dne [datum] (dále jen dodatek č. 1) lze považovat za platný (případně zda se jedná o neplatnost absolutní či relativní). Tento dodatek byl uzavřen právě žalovaným jakožto zmocněncem, kdy dle názoru žalovaného nebyl žalovaný vzhledem ke své omezené právní subjektivitě způsobilý vystupovat v pozici právního zástupce při správě bytové jednotky (absentovala zde od 1. 1. 2014 možnost fakticky žalovanému jakožto zmocněnci udělit zástupčí oprávnění). Posouzení této věci však není podstatné, kdy hodnocení této právní otázky se může projevit pouze co do posouzení ne/platnosti dodatku č.

1. Na samotnou platnost nájemní smlouvy nemá tato otázka žádný vliv. Podstatné však je, že soud prvního stupně považoval nesprávně jednání žalovaného co do uzavření dodatku č. 1 za právní jednání činěné jeho jménem a na jeho účet. Žalovaný tak nečinil v důsledku svého vlastnického práva k bytové jednotce, tj. z titulu pronajímatele, ale výhradně v postavení zmocněnce/příkazníka spoluvlastníků bytové jednotky, jež byli skutečnými pronajímateli (bez ohledu na skutečnost, zda tak žalovaný byl způsobilý jednat), tedy jménem a na účet těchto spoluvlastníků. Na základě uzavření dodatku č. 1 soud prvního stupně dovodil pasivní legitimaci žalovaného, přičemž samotné uzavření dodatku č. 1 pasivní legitimaci žalovaného nemůže založit, kdy současně je pak s ohledem na omezenou právní subjektivitu žalovaného jakožto SVJ otázkou, zda lze dodatek č. 1 považovat za platně uzavřený (viz výše). Za nesprávné pak žalovaný považuje rovněž i závěry soudu prvního stupně co do volby učiněné dne 17. 7. 2018, na základě které byl zvolen pan [jméno] [příjmení] správcem společné věci (bytové jednotky) ve smyslu § 1134 OZ. Soud prvního stupně vyhodnotil toto„ pověření“ jako udělení zástupčího oprávnění (zmocnění) panu [příjmení], kdy tento úkon dle jeho názoru nemohl představovat volbu správce společné věci ve smyslu § 1134 OZ. K tomuto žalovaný uvádí, že správce společné věci má v souladu s § 1135 OZ postavení příkazníka, kdy příkazník je současně vždy právním zástupcem/zmocněncem příkazce. Jinými slovy není možné, aby správce společné věci nebyl zmocněncem příkazce. Z provedeného zápisu z jednání spoluvlastníků bytové jednotky ze dne 17. 7. 2018 jasně vyplývá, že spoluvlastníci nadpoloviční většinou rozhodli o„ pověření“ pana [příjmení] k právním jednáním týkajících se bytové jednotky (např. k uzavírání nájemních smluv k bytové jednotce, dodatků k nim či k jejich ukončení, zastupování a hlasování v rámci SVJ apod.). Obsah právního jednání musí být vykládán vždy vzhledem k úmyslu, který jednající osoby daným právní jednáním zamýšlely vyvolat (srov. § 556 OZ). Konkrétní jazykové vyjádření jejich právního jednání není v tomto ohledu podstatné. Teprve nelze-li účel zjistit, je nutné právní jednání vykládat na základě jeho jazykového znění. Jednání spoluvlastníků ze dne 17. 7. 2018 zjevně sledovalo volbu pana [příjmení] správcem společné věci, resp. jeho zmocnění za tímto účelem. Výklad soudu prvního stupně, jež lze označit za zcela formalistický, zakládající se výhradně na základě užití slova„ pověřili“, je zcela v rozporu se zjevným úmyslem hlasujících spoluvlastníků. I pokud by byl správný názor soudu prvního stupně, že dané právní jednání nepředstavovalo volbu správce společné věci, pak se zcela jistě jednalo o rozhodnutí, na základě kterého bylo uděleno panu [příjmení] zmocnění (zástupčí oprávnění) za účelem činění uvedených úkonů. Rovněž za účelem tohoto rozhodnutí bylo dosaženo potřebné většiny hlasů spoluvlastníků (k dosažení bylo nezbytné dosáhnout prosté většiny ve smyslu § ve smyslu § 1128 OZ). Ať už v postavení správce společné věci, či v postavení„ standardního“ právního zástupce pan [příjmení] byl oprávněn uzavřít dodatek č. 2. k nájemní smlouvě ze dne [datum] (dále jen dodatek č. 2). Veškeré úvahy soudu prvního stupně o neplatnosti tohoto dodatku považuje žalovaný za nesprávné. Jako zcela nelogické se pak jeví konstatování soudu prvního stupně, že se v dodatku č. 2 pan [příjmení]„ bez dalšího označil za pronajímatele“. Z obsahu tohoto právního jednání je zcela patrné, že pan [příjmení] tento dodatek uzavíral v postavení„ společného zástupce vlastníků“ (myšleno jako zástupce spoluvlastníků), tedy jako správce společné věci, kdy označení pronajímatel bylo použito pouze jako zkratka pro jeho další označení v textu daného právního jednání (v žádném případě se za pronajímatele neoznačil). Jako nelogické lze označit i úvahy soudu prvního stupně stran případné možnosti ukončení stávající nájemní smlouvy a uzavření smlouvy nové. Změnou vlastníka pronajímané nemovitosti je nabyvatel rovněž i vázán trvající nájemní smlouvou, kdy práva a povinnosti z této smlouvy na něj přecházejí momentem nabytí vlastnického práva. Smluvní stranou nájemní smlouvy (v postavení pronajímatele) se tak k okamžiku nabytí vlastnického práva stali rozhodní spoluvlastníci. Tito spoluvlastníci pak pochopitelně byli způsobilí v postavení pronajímatele dané právní jednání (dohodou s druhou smluvní stranou) změnit. Pro žalovaného zůstává záhadou, proč by pan [příjmení], dle úvah soudu prvního stupně jakožto společný zmocněnec spoluvlastníků (jakožto zástupce pronajímatele), nemohl uzavřít dodatek č. 2 k nájemní smlouvě, ale současně by byl oprávněn samotnou nájemní smlouvu vypovědět. Za nesprávné pak žalovaný považuje rovněž i úvahy soudu prvního stupně co do ne/možnosti bránit se volbě správce společné věci žalobou u soudu, resp. úvahy o potenciálním obcházení tohoto práva žalobce. Rovněž udělení zmocnění třetí osobě za účelem činění konkrétního právního jednání týkajícího se společné věci představuje rozhodnutí spoluvlastníků ve smyslu § 1128 odst. 1 OZ. Rovněž tedy i proti samotnému udělení zástupčího oprávnění (existujícího na základě dvoustranné smlouvy o zastoupení mezi zmocněncem a zmocnitelem) má možnost se přehlasovaný spoluvlastník bránit podáním žaloby dle § 1129 odst. 2 OZ (v případě existence splnění zákonných podmínek). Na základě výše uvedeného žalovaný konstatuje, že napadané rozhodnutí se zakládá na nesprávném právním posouzení soudu prvního stupně. Soud prvního stupně zejména nesprávně považoval žalovaného za právního nástupce bytového družstva/pronajímatele, ačkoliv tento právním nástupcem/pronajímatelem nebyl, resp. ani býti nemohl. Za nesprávné považuje rovněž i hodnocení soudu prvního stupně co do volby pana [příjmení] správcem společné věci, resp. co do jeho oprávnění uzavřít dodatek č.

2. Nesprávné jsou rovněž úvahy soudu prvního stupně co do povahy vlastního nájemného. Soud prvního stupně zjevně považuje fakticky dělitelné plody a užitky k momentu jejich přírůstku za výlučné vlastnictví každého jednoho spoluvlastníka, a to dle výše jejich poměrů. Tento názor však nemůže obstát, kdy je rovněž v rozporu se soudní rozhodovací praxí. Žalovaný stále zastává svůj názor, že vybrané nájemné ze společné věci je rovněž spoluvlastnictvím všech spoluvlastníků, a to až do jeho vypořádání jakožto společné věci. Tento názor je potvrzen i rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 509/2003 (ze kterého lze vycházet i v poměrech„ nového“ občanského zákoníku. Jelikož plody a užitky z věci nacházející se v podílovém spoluvlastnictví, spadají rovněž do podílového spoluvlastnictví vlastníků„ plodonosné“ věci, je nezbytné považovat ustanovení § 1118 a 1120 OZ za speciální způsob zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Tato ustanovení tak představují speciální právní úpravu k ustanovením § 1140 a násl. OZ. Všechny ustanovení týkající se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (tzn. jak ustanovení § 1118 a 1120 OZ, tak i ustanovení § 1140 a násl. OZ) je však nezbytné vnímat jednotně a ve vzájemných souvislostech. V první řadě je nezbytné vycházet z § 1141 odst. 1 OZ, které při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví upřednostňuje dohodu všech spoluvlastníků. Byť tato skutečnost přímo nevyplývá z § 1118 a 1120 OZ, je zajisté uzavření dohody o odlišném vypořádání plodů a užitků (všemi spoluvlastníky) možné. Vzhledem k povaze plodů a užitků přitom nebude zpravidla nutná písemná dohoda. Z povahy věci k uzavření dohody o vypořádání a rozdělení společné věci bude docházet v naprosté většině případů konkludentně, tj. v důsledku faktického rozdělení plodů a užitků jednotlivým spoluvlastníkům. Nedojde-li k dohodě spoluvlastníků a k vypořádání a rozdělení plodů a užitků spadajících do podílového spoluvlastnictví, má dle názoru odvolatele možnost se každý ze spoluvlastníků domáhat zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem v souladu s § 1143 OZ. V tomto kontextu je pak nezbytné nahlížet i na § 1120 OZ, kdy se jedná o lex specialis k ustanovení § 1144 a 1147 OZ, coby možným způsobům vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem. Je přitom zjevné, že zákon upřednostňuje faktické rozdělení společné věci, tj. vypořádání„ rozdělením“ odpovídající spoluvlastnickým podílům. Ustanovení § 1120 OZ tak zcela odpovídá svým obsahem ustanovení § 1144 OZ. Mezi těmito ustanoveními není žádného rozporu, a je nezbytné vykládat je jednotně. Nedojde-li tedy k dohodě spoluvlastníků o rozdělení užitků spadající do podílového spoluvlastnictví, soud rozhodne o rozdělení na návrh některého ze spoluvlastnictví dle § 1120 OZ, tedy podle poměru podílů (je-li faktické rozdělení proveditelné). V případě nájemného, coby„ peněžitého“ užitku pak z povahy věci bude rozdělení možné vždy. Závěry žalovaného jsou rovněž v souladu s odbornou literaturou, dle které:„ I když zákon v této souvislosti o dohodě spoluvlastníků výslovně nehovoří, je z povahy věci zřejmé, že takovou dohodu všichni spoluvlastníci uzavřít mohou a mohou si v ní dojednat odlišná pravidla oproti principu rozdělení podle podílů. To platí již proto, že pokud jde o plody a užitky, které mají spoluvlastnický režim, a jejich faktickým rozdělením má dojít k definitivnímu uspořádání právních poměrů k nim, jde o dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Zákon zde toliko výslovně preferuje jejich rozdělení, a to podle velikosti podílů. To je ovšem v souladu s obecnou koncepcí způsobů vypořádání, kde zákon také preferuje rozdělení věci jako prvotní způsob vypořádání (§ 1144 odst. 1). Spoluvlastníci tak mohou uzavřít dohodu o tom, že plody a užitky se stanou výlučným vlastnictvím některého ze spoluvlastníků (nebo některých z nich) s podmínkami, za kterých dojde (či nedojde) ke kompenzaci spoluvlastníků ostatních“ (SPÁČIL a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), 2. vydání, 2021, s. 474 – 478). Názor soudu prvního stupně by vedl fakticky k nemožnosti uzavření dohody o jiném rozdělení plodů a užitků (po jejich přírůstku) než dle velikosti podílů, kdy již momentem přírůstku by jednotlivé části dělitelného plnění (plodů a užitků) spadaly do výlučného vlastnictví daného vlastníka, tedy by uzavření dohody o jiném rozdělení již nebylo možné (jednalo by se o výlučné vlastnictví podléhající vůli pouze vlastníka věci). Dále je podstatné zmínit, že spoluvlastníci nemají nárok na„ přesnou“ částku odpovídající jejich podílu z vybraného nájemného coby užitku, kdy k rozdělení je způsobilý pouze„ čistý“ výtěžek tohoto příjmu, tj. částka po odečtení nákladů a dalších výdajů souvisejících s užíváním a hospodařením se společnou věcí. V tomto ohledu srov.:„ Spoluvlastník není oprávněn brát si část užitků přímo (NS Rv I 1006/25 = Vážný 5570), a jednak že také nesmí s nimi před rozdělením samostatně nakládat (NS Rv I 1962/24 = Vážný 4615), neboť spoluvlastníku náleží pouze podíl na čistém výtěžku„ jak se z přijatých příjmů a vydání ukáže, a jen tímto podílem může volně nakládati“ (SPÁČIL a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), 2. vydání, 2021, s. 465). Rovněž na těchto závěrech lze demonstrovat nesprávnost závěrů soudu prvního stupně, kdy aplikoval-li by se názor soudu prvního stupně, momentem zaplacení nájemného by jednotlivé části nájemného spadali do výlučného vlastnictví jednotlivých spoluvlastníků (bez toho, aniž by bylo možné odečíst náklady na správu věci). Jak však vyplývá z výše uvedeného, jednotlivým spoluvlastníkům náleží nárok pouze na část čistého výnosu z nájemného. Je pak logické, aby se rozdělení konkrétní částky uskutečnilo až po stanovení„ čistého“ nájemného (po odečtení nákladů) a to vypořádáním jakožto společného vlastnictví. Nedojde-li k dohodě mezi spoluvlastníky co do zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a přisvojí-li si některý ze spoluvlastníků větší část„ čistého“ užitku, než která odpovídá výši jeho spoluvlastnickému podílu, jedná se o bezdůvodné obohacení tohoto spoluvlastníka.„ Užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení“ (dle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011). Tyto závěry je pak nutné vztáhnout rovněž i na případy neoprávněného nakládaní s užitky spadající do podílového spoluvlastnictví. Domáhá-li se jeden ze spoluvlastníků vyplacení části nájemného odpovídající svému podílu po ostatních spoluvlastnících, je povinen tak činit z titulu žaloby na vypořádání spoluvlastnictví. Pasivně legitimováni k tomuto návrhu pak musí být všichni tehdejší podíloví spoluvlastníci, nikoliv žalovaný. Žalovaný uvádí, že v rozhodném období nikdy nevystupoval v postavení vlastníka bytové jednotky, kterému by náleželo nájemné. Po část rozhodného období potenciálně odvolatel vystupoval v postavení příkazníka spoluvlastníků bytové jednotky, a to až do volby pana [příjmení] správcem společné věci (zde se však odvolatel domnívá, že vlastní zmocnění lze považovat za absolutně neplatné vzhledem ke skutečnosti, že odvolatel neměl za tímto účelem právní subjektivitu, tedy nemohlo k udělení zástupčího oprávnění vůbec dojít), kdy však v tomto postavení vystupoval jménem a na účet spoluvlastníků bytové jednotky. Na základě této skutečnosti žalovaný nemůže být pasivně legitimován k podání projednávané žaloby, resp. k vydání žalobci nájemného obdržené za rozhodné období v rámci pronájmu bytové jednotky. V případě nájemného spadá toto coby užitek bytové jednotky do spoluvlastnictví osob spoluvlastníků, který doposud nebyl vypořádán. Pasivně legitimováni musí v tomto ohledu být ostatní spoluvlastníci, jež byli spoluvlastníky bytové jednotky v době přírůstku konkrétního nájemného, a to v rámci žaloby na vypořádání společné věci. Nad rámec svého odůvodnění odvolání doplňuje, že za určitých okolností by odvolací soud mohl dojít k závěru, že v důsledku toho, že žalovaný díky své omezené právní subjektivitě (viz výše) nebyl způsobilý být zmocněncem spoluvlastníků, nebyl současně oprávněn s těmito prostředky disponovat na svém účtu (nemohlo dojít k jeho ustanovení zmocněncem/správce spoluvlastníků), kdy pro nakládání s danými prostředky nedisponoval právním titulem (udělení zmocnění bylo absolutně neplatné). V tomto hledu je pravdou, že část vybraného nájemného se nachází na účtu žalovaného (jakožto tehdejšího správce), kdy v tomto ohledu by se mohlo jednat (i když v potaz musí být bráno, že v případě peněžních prostředků na účtu se jedná pouze o pohledávku za danou bankou, jež vede bankovní účet; prostředky nejsou v samotné držbě majitele účtu, ale v držení banky) o bezdůvodné obohacení. Jedná se však pouze o část rozhodného období (o období od dubna 2017 do ledna 2018). Z titulu bezdůvodného obohacení by tak nemohla být žalobci přisouzena celá žalovaná částka, ale pouze částka poměrná vzhledem k celé délce rozhodného (žalovaného) období. Z provedeného zápisu z jednání spoluvlastníků bytové jednotky ze dne 17. 7. 2018 je však současně patrné rozhodnutí spoluvlastníků, že nájemné, které obdrželo SVJ za období před rokem 2018, zůstane nerozděleno a dále uloženo na účtu SVJ, jako další vklad vlastníka, sloužící k úhradě případných nedoplatků nebo k případným mimořádným opravám společných částí domu. Navzdory předchozímu neplatnému zmocnění žalovaného při správě bytové jednotky se zde již jedná dle žalovaného o řádné rozhodnutí spoluvlastníků bytové jednotky. Ti tímto rozhodnutím nepověřili žalovaného správou bytové jednotky, resp. správou inkasovaného nájemného,„ pouze“ jen zvolili bankovní účet vedený na jméno žalovaného jakožto místo, kde budou jimi vlastněné prostředky nadále uchovány. Jedná se tedy„ pouze“ o volbu místa lokace finančních prostředků, aniž by byl žalovaný zmocněn k jejich správě. Toto rozhodnutí žalovaný již považuje za platné, kdy je jím nahrazeno možné neplatné předchozí zmocnění žalovaného. Dále je třeba uvést, že by ani v případě, kdy by finanční prostředky jakožto část nájemného na bankovním účtu žalovaného představovaly bezdůvodné obohacení, nešlo by o bezdůvodné obohacení vůči žalobci, ale vůči všem spoluvlastníkům (jež byly spoluvlastníky v době přijetí nájemného, které je stále umístěno na bankovním účtu žalovaného). Z tohoto důvodu by sám žalobce nebyl způsobilý se jménem ostatních spoluvlastníků domáhat vydání bezdůvodného obohacení, kdy toto rozhodnutí (podání příslušné žaloby) je podmíněno dosažením potřebné většiny hlasů spoluvlastníků (jedná se o kolektivní rozhodnutí), kterou žalobce nedisponuje. Žalobce tak nemůže být sám způsobilý k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, jež je zadržováno v neprospěch rovněž i dalších spoluvlastníků. Nelze pak ani pominout, že se žalobce vydání bezdůvodného obohacení podanou žalobou ostatně nedomáhá, resp. soud prvního stupně ani nerozhodl o povinnosti žalovaného žalovanou částku uhradit z titulu bezdůvodného obohacení.

4. Odvolací soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti odvolání žalobce do odstavce I. výroku, kterým bylo jeho žalobě co do částky 20.209 Kč vyhověno, a dospěl k závěru, že žalobce není oprávněn podat odvolání do tohoto výroku, neboť mu tímto výrokem nebyla způsobena žádná újma, proto odvolání žalobce do odstavce I. výroku odmítl podle § 218 písm. b) o. s. ř.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobce do odstavce II. výroku a odvolání žalovaného do odstavce I. výroku bylo podáno osobami oprávněnými, jsou včasná a přípustná, přezkoumal rozsudek v celém rozsahu dle § 212 odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání žalobce důvodným není, odvolání žalovaného je důvodné toliko částečně.

6. Okresní soud učinil z provedených důkazů správná skutková zjištění a na tato odvolací soud v podrobnostech odkazuje. Ostatně tato skutková zjištění nebyla žádným z účastníků v podaném odvolání ani zpochybňována.

7. Zjištěný skutkový stav okresní soud posoudil podle §§ 2201, 2221, 1186 odst. 2, 1134, 1120 odst. 1 a 2 a 2991 odst. 1 a 2 zák. č. 89/ 2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dospěl k závěru, že žalobce je ve věci aktivně legitimován. Pronajímatelem předmětné bytové jednotky je i nadále žalovaný, který měl i nadále řádně vybírat nájemné a toto řádně spoluvlastníkům vyúčtovat, což v daném případě, neučinil. Pokud žalovaný po dohodě s [jméno] [příjmení] převáděl nějaké částky na nově zřízený účet, který žalovaný označuje jako účet spoluvlastníků, nemůže se tím žalovaný zbavit odpovědnosti vůči ostatním spoluvlastníků za jeho výběr a vyúčtování nájemného, k čemuž byl dle stanov oprávněn a zároveň povinen. Žalovaný porušil své povinnosti vůči členům společenství, resp. spoluvlastníkům předmětné bytové jednotky, když přestal vybírat nájemné a toto oprávnění přenechal [jméno] [příjmení]. Žalobce neměl žádnou možnost zjistit, že k takovým změnám došlo, nebyl o nich informován, a to ani ze strany žalovaného. Není tedy rozhodné, zda se předmětné finanční prostředky nyní nachází na účtu žalovaného nebo na účtu [jméno] [příjmení], když za výběr a vyúčtování nájemného odpovídá žalovaný. Za této situace je žalovaný ve věci pasivně legitimován. Podíl spoluvlastníka je ze zákona dán poměrem podílů, podíl žalobce činí v rozhodném období z částky 4.361 Kč (výše nájemného, které nájemkyně řádně platila) činí 846 Kč, což za 28 měsíců představuje dlužnou částku ve výši 23.668 Kč O rozhodnutí členů společenství, že zisk z nájmu předmětné bytové jednotky bude použit ke snížení příspěvku na správu domu a pozemku (fond oprav) neexistuje žádný zápis, žalobce popřel, že by s tím kdykoliv souhlasil, přičemž v takové věci není možné rozhodnout většinou hlasů podílových spoluvlastníků. Není možné rozhodnout většinou hlasů o tom, jak bude naloženo se ziskem připadajícím na podílového spoluvlastníka, neboť se jedná o jeho výlučné vlastnictví. Takový zisk z nájemného měl být řádně vyúčtován, a pokud žalobce nesouhlasil s jeho ponecháním na opravy apod., mohl žalovaný vzniklé náklady následně po žalobci vyžadovat, ale nemohl zadržovat finanční prostředky náležející žalobci. Žalovaný se podle § 2991 a násl. o. z. na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobce dluží žalovanému nedoplatek z vyúčtování služeb za období let 2017 – 2019 ve výši 3.479 Kč, v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.

8. Odvolací soud zopakoval dokazování a učinil zjištění -) z pozvánky na schůzi spoluvlastníků (č. l. 74), že žalobce byl pozván na schůzi spoluvlastníků předmětné bytové jednotky [číslo], která se měla konat dne 17. 7. 2018, za účelem správy této bytové jednotky. Spoluvlastníci by měli rozhodnout o zmocnění zástupce, který bude zastupovat všechny spoluvlastníky vůči nájemci předmětné bytové jednotky a [společenství vlastníků] [anonymizována dvě slova] [ulice a číslo] (poznámka odvolacího soudu - žalobce se ze schůze omluvil dopisem ze dne 10. 7. 2018 a je tedy zjevné, že se pozvánka dostala do jeho dispozice), -) ze zápisu z jednání spoluvlastníků ze dne 17. 7. 2018 (č. l. 73), že jednání spoluvlastníků se zúčastnili [příjmení] [jméno] (velikost podílu [číslo]), [příjmení] [jméno] (velikost podílu [číslo]), žalobce – nepřítomen (velikost podílu [číslo]); bylo sděleno, že SVJ nemůže a nemá zájem vykonávat nadále správu bytové jednotky [číslo], kterou doposud vykonávala na základě stanov, proto je nutné, aby spoluvlastníci pověřili konkrétní osobu správou této společné věci; přítomní spoluvlastníci předmětné bytové jednotky, jejich spoluvlastnické podíly představují 80 % společné věci, souhlasí s pověřením [jméno] [příjmení] k 1) uzavírání, dodatkování a ukončení nájemních smluv ke společné věci, 2) zastupování, včetně hlasování, všech spoluvlastníků bytové jednotky na shromáždění SVJ, 3) provedení vyúčtování přeplatků a nedoplatků společné věci ve vztahu k SVJ, 4) založení samostatného účtu pro potřeby hospodaření se společnou věcí, 5) úhradě platby daně z nemovitých věcí, 6) jednání s nájemcem společné věci, zejména vybírání nájemného a 7) zajišťování oprav společné věci. V souvislosti s výše uvedeným pověřením [jméno] [příjmení] provede 1) revizi nájemní smlouvy se stávající nájemkyní [jméno] [příjmení], podmínky nájemní smlouvy se nemění, nájemné zůstává ve shodné výši, 2) provedení vyúčtování nájemného a příspěvků hrazených SVJ od 1. 1. 2018, tzn., že v součinnosti s pověřeným správcem SVJ převede úhradu nájemného a záloh na služby v celkové výši 5.366 Kč měsíčně z účtu SVJ na nově zřízený účet spoluvlastníků. Z těchto prostředků se uhradí vzniklé nedoplatky a příspěvky SVJ tak, aby byl zajištěn princip rovnosti všech členů SVJ. V následujícím období, po vzájemném vyrovnání, již bude hradit nájemce nájemné na nově zřízený samostatný účet, ze kterého budou následovně pravidelně hrazeny platby související s vlastnictvím bytové jednotky na účet SVJ, 3) nájemné, které obdrželo SVJ za období před rokem 2018, zůstane nerozděleno a dále uloženo na účtu SVJ, jako další vklad vlastníka, sloužící k úhradě případných nedoplatků nebo k případným mimořádným opravám společných částí domu, 4) daň z nemovitosti bude zpětně nahrazena plátci z nově zřízeného účtu spoluvlastníků.

9. Zástupce žalovaného u jednání odvolacího soudu nebyl schopen sdělit, zda a kdy nastala splatnost vyúčtování plateb za služby spojené s užíváním bytu žalobcem za roky 2017 až 2019 v celkové výši 3.479 Kč (kompenzační námitka žalovaného vůči žalobci). Žalobce u jednání odvolacího soudu uvedl, že obdržel vyúčtování za roky 2017 a 2018, která zaplatil. Až ve výzvě, kterou obdržel od p. [příjmení] ze dne 9. 4. 2019, byl upomínán k úhradě dluhu, přičemž přílohou této výzvy byla listina – vývoj plateb nečleněný, která měla odůvodňovat výši nedoplatku 3.479 Kč. Přehled těchto uvedených plateb jednak neodpovídá tomu, co bylo uvedeno ve vyúčtování služeb za roky 2017 a 2018, a navíc nedoplatky byly zaplaceny.

10. Odvolací soud doplnil dokazování a učinil zjištění -) z výzvy k uhrazení nedoplatků ze dne 9. 4. 2019, že žalobce byl [jméno] [příjmení] vyzván k úhradě nedoplatků ve výši 3.479 Kč, -) z vývoje plateb nečleněný ze dne 9. 4. 2019 (č. l. 43 verte, 44), který byl přílohou shora uvedené výzvy ze dne 9. 4. 2019, že za dobu od 30. 6. 2027 do 30. 4. 2019 činí zůstatek mínus 3.479 Kč.

11. Ve vztahu ke kompenzační námitce uplatněné žalovaným odvolací soud nesouhlasí se závěrem okresního soudu (bod 38. odůvodnění rozsudku).

12. Podle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.

13. K započtení lze přistoupit i v rámci probíhajícího soudního řízení. Je třeba rozlišit započtení jako hmotněprávní skutečnost a námitku či vzájemný návrh jako procesní úkony v rámci řízení. Účinky započtení je třeba vyvolat právním jednáním. Aktivně započítávanou pohledávkou je ta, ve které strana provádějící úkon započtení vystupuje jako věřitel. Z aktivní kompenzability jsou vyloučeny pohledávky nevymahatelné u soudu, tedy včetně pohledávek dosud nesplatných, nesplatné pohledávky se u soudu domáhat nelze (§ 1987 odst. 1 o. z.).

14. Okresní soud se řádně námitkou započtení nezabýval.

15. Podle rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, lze-li očekávat, že by námitka započtení vznesená podle § 98 věty druhé o. s. ř. s ohledem na obtížnost zkoumání existence a výše započítávané pohledávky nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou, je možné konstatovat nemožnost započtení pohledávky pro nejistotu a neurčitost (§ 1987 o. z.).

16. Podle názoru odvolacího soudu s ohledem na to, že by obtížnost zkoumání existence a výše započítávané pohledávky žalovaným vůči žalobci nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou, je na místě konstatovat nemožnost započtení pohledávky žalovaným pro nejistotu a neurčitost. Z tohoto důvodu byly odvolací námitky žalobce sice shledány oprávněnými, avšak z důvodů dále rozvedených nebyla žaloba žalobce v tomto rozsahu shledána důvodnou.

17. Na základě doplněného dokazování odvolací soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Ustavující shromáždění společenství vlastníků pro dům [ulice a číslo] se konalo dne [datum], na jednání byli přítomni či zastoupeni vlastníci jednotek, kteří disponují 402 spoluvlastnickými podíly vlastníků, přijalo název [společenství] [anonymizována dvě slova] [ulice a číslo] (dále jen SVJ), byl schválen návrh stanov, dle kterých SVJ vzniklo jako právnická osoba, členy společenství jsou vlastníci bytů a nebytových prostor v domě, přičemž společenství je jako právnická osoba způsobilé vykonávat práva a zavazovat se pouze ve věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu a pozemku a v dalších věcech v rozsahu a způsobem uvedeným v zákoně o vlastnictví bytů a v těchto stanovách. Žalovaný byl na základě čl. III. odst. 1 písm. g) stanov oprávněn vykonávat správu bytových jednotek, které jsou ve spoluvlastnictví všech členů společenství. Dne 10. 5. 2018 se konalo shromáždění SVJ, jehož se zúčastnili [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]; žalobce a [jméno] [příjmení] nebyli přítomni; z celkového počtu 5 členů společenství byli přítomni tři členové, jejichž podíly představují 60 %. Byl projednán požadavek p. [příjmení] (žalobce) na vyplacení výnosu z nájmu s tím, že vzhledem k tomu, že se jedná o výnos z nájmu věci, která je v podílovém spoluvlastnictví, o vyplacení podílů z nájmu by měli rozhodnout spoluvlastníci, přičemž je nutno rozlišovat spoluvlastníky domu, v případě nájmu společných částí domu, a spoluvlastníky bytové jednotky. Předchozí výnosy z nájmu společných částí domu byly rozhodnutím spoluvlastníků vloženy do tzv. fondu oprav SVJ, a to za účelem snížení pravidelného příspěvku na správu domu a pozemku. Pokud v této souvislosti vzniká pochybnost žalobce, je vhodné, aby spoluvlastníci domu znovu rozhodli na své schůzi spoluvlastníků domu o tom, jak se svými finančními prostředky naloží, rozhodování v této souvislosti shromáždění SVJ nepřísluší. Vzhledem k tomu, že se žalobce odmítl shromáždění zúčastnit, bylo doporučeno svolat schůzi spoluvlastníků domu tak, aby z pozvánky bylo zřejmé, že se bude rozhodovat o pronajímání společných prostor a nakládání s výnosy z pronájmu společných prostor, předpokládaný termín schůze 17. 7. 2018. Žalobce byl pozván na schůzi spoluvlastníků předmětné bytové jednotky [číslo], která se měla konat dne 17. 7. 2018, za účelem správy této bytové jednotky. Spoluvlastníci by měli rozhodnout o zmocnění zástupce, který bude zastupovat všechny spoluvlastníky vůči nájemci předmětné bytové jednotky a [společenství vlastníků] [anonymizována dvě slova] [ulice a číslo], pozvánka se dostala do dispozice žalobce před konáním této schůze. Jednání spoluvlastníků dne 17. 7. 2018 se zúčastnili [příjmení] [jméno], [příjmení] [jméno], žalobce nebyl přítomen; bylo sděleno, že SVJ nemůže a nemá zájem vykonávat nadále správu bytové jednotky [číslo], kterou doposud vykonávala na základě stanov; přítomní spoluvlastníci předmětné bytové jednotky, jejichž spoluvlastnické podíly představují 80 % společné věci, souhlasili s pověřením [jméno] [příjmení] mj. k uzavírání, dodatkování a ukončení nájemních smluv ke společné věci, provedení vyúčtování přeplatků a nedoplatků společné věci ve vztahu k SVJ, k založení samostatného účtu pro potřeby hospodaření se společnou věcí, k jednání s nájemcem společné věci, zejména vybírání nájemného. V souvislosti s pověřením [jméno] [příjmení] provede mj. revizi nájemní smlouvy se stávající nájemkyní [jméno] [příjmení], vyúčtování nájemného a příspěvků hrazených SVJ od 1. 1. 2018, tzn., že v součinnosti s pověřeným správcem SVJ převede úhradu nájemného a záloh na služby v celkové výši 5.366 Kč měsíčně z účtu SVJ na nově zřízený účet spoluvlastníků, z těchto prostředků se uhradí vzniklé nedoplatky a příspěvky SVJ. V následujícím období, po vzájemném vyrovnání, již bude hradit nájemce nájemné na nově zřízený samostatný účet, ze kterého budou následovně pravidelně hrazeny platby související s vlastnictvím bytové jednotky na účet SVJ. Nájemné, které obdrželo SVJ za období před rokem 2018, zůstane nerozděleno a dále uloženo na účtu SVJ, jako další vklad vlastníka, sloužící k úhradě případných nedoplatků nebo k případným mimořádným opravám společných částí domu. Dne 31. 10. 2018 byla z účtu žalovaného na účet [jméno] [příjmení] převedena částka 37.562 Kč, označená jako nájemné od p. [příjmení] od ledna do července 2018. Mezi [jméno] [příjmení] a nájemkyní bytu byl dne [datum] uzavřen dodatek č. 2 k nájemní smlouvě s tím, že od 1. 8. 2018 bude platit nájemné na účet [jméno] [příjmení], což nájemkyně bytu také činila. Kupní smlouvou ze dne [datum], s účinky zápisu ke dni [datum] převedl žalobce svůj spoluvlastnický podíl o velikosti [číslo] k předmětné bytové jednotce a spoluvlastnický podíl o velikosti [číslo] na společných částech domu [adresa] na [jméno] [příjmení].

18. Některá zjištění okresního soudu uvedená v odůvodnění napadeného rozsudku byla odvolacím soudem doplněna, aniž by odvolací musel opakovat dokazování těmito listinami, které k důkazu provedl okresní soud, učinil z nich zjištění, ale neúplná.

19. Takto zjištěný skutkový stav odvolací soud posoudil podle § 1115 o. z., dle kterého osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, jsou spoluvlastníky. Podle názoru odvolacího soudu žalobce podanou žalobou uplatnil nárok, který plyne z jeho spoluvlastnictví k předmětnému bytu v rozhodném období. Pro posouzení věci je právně významným nejprve existence dohody podílových spoluvlastníků (přijatá většinou) o tom, jakým způsobem bude naloženo z částkou představující výnos z nájmu předmětné bytové jednotky.

20. Podle § 1116 o. z. vzhledem k věci jako celku, se spoluvlastníci považují za jedinou osobu a nakládají s věcí jako jediná osoba.

21. Podle § 1117 o. z. každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.

22. Podle § 1118 o. z. každý spoluvlastník má právo vědět, jakým způsobem bylo s věcí náležející do spoluvlastnictví nakládáno, jaké plody a užitky věc ve spoluvlastnictví poskytla, jaké náklady byly či musely být na věc vynaloženy z důvodu jejího zachování, oprav, udržování, placení daní a poplatků apod. Ustanovení proto zakládá právo spoluvlastníka na vyúčtování.

23. Podle názoru odvolacího soudu žalobce svou žalobu neuplatnil nárok plynoucí z § 1118 o. z., ale požadoval po žalovanému zaplacení žalované částky s tvrzením, že žalovaný zadržuje jeho peníze od počátku neoprávněně. Není tedy důvodná odvolací námitka žalovaného, že se žalobce vydání bezdůvodného obohacení podanou žalobou ostatně nedomáhá, resp. soud prvního stupně ani nerozhodl o povinnosti žalovaného žalovanou částku uhradit z titulu bezdůvodného obohacení.

24. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

25. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Pro posouzení věci bylo významným, zda to byl právě žalovaný, kdo se na úkor žalobce (dle jeho tvrzení) obohatil, tedy zda existuje nějaký titul, který zakládá oprávněný důvod pro žalovaného ponechat si předmětné peníze (např. dohoda spoluvlastníků).

27. Podle § 1128 odst. 1 o. z. o běžné správě společné věci rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů.

28. Podle § 1128 odst. 2 o. z. rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. Spoluvlastník opominutý při rozhodování o neodkladné záležitosti může navrhnout soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel.

29. Podle § 1128 odst. 3 o. z. není-li návrh podle odstavce 2 podán do třiceti dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání uvědoměn, běží lhůta ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl.

30. V řízení bylo prokázáno, že dohoda spoluvlastníků (§ 1128 odst. 1 o. z.) byla uzavřena většinou spoluvlastníků na jednání spoluvlastníků dne 17. 7. 2018. Správa společné věci, když mezi„ běžnou správu“ náleží zejména pronajímání společné věci, přísluší všem spoluvlastníkům společně, stejně jako její držba a užívání, přičemž je každý omezen stejným právem ostatních. Předpokládá se, že rozhodnutí budou přijímat všichni spoluvlastníci společně, k čemuž je ovšem nutné, aby se všem dostala informace o tom, co se chystá, resp. že má být nebo je třeba rozhodovat. Zásadně jen za předpokladu, že se každý ze spoluvlastníků o rozhodování dozvěděl, lze po každém z nich žádat, aby přijatá rozhodnutí akceptoval. Protože podle § 1126 platí, že každý spoluvlastník je oprávněn k účasti na správě společné věci, nelze při rozhodování o běžné správě žádného spoluvlastníka opominout. Aby mohlo rozhodnutí majoritní většiny spoluvlastníků nabýt právních účinků, je nutno, aby byli všichni spoluvlastníci předem (řádně a včas) vyrozuměni o potřebě rozhodnout (srovnej např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2515/2016).

31. V řízení bylo prokázáno, že žalobce se jednání dne 17. 7. 2018 nezúčastnil, obsah jednání nebyl náležitě uveden ani na pozvánce pro žalobce na toto jednání, takže lze uzavřít, že žalobce nebyl vyrozuměn o potřebě rozhodnutí, avšak nejednalo se o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. Opominutý spoluvlastník při rozhodování o neodkladné záležitosti může navrhnout soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel.

32. Judikatura dospěla k závěru, že tato dohoda může být uzavřená jak písemně, tak i ústně, dokonce i tzv. konkludentně. Takovou dohodu by podle názoru odvolacího soudu mohly případně obsahovat i stanovy SVJ žalovaného, a to za situace, kdy všichni členové SVJ jsou současně i podílovými spoluvlastníky předmětné bytové jednotky. V daném případě taková dohoda ve stanovách obsažena nebyla. Za takovou dohodu zjevně nelze považovat ani jednání SVJ ze dne 10. 5. 2018. Pokud jde o dohodu spoluvlastníků na jednání SJV ze dne 17. 7.2018 nemůže být takovou dohodou žalobce vázán, jelikož pozvánka žalobce na tuto schůzi neobsahovala oznámení o tom, že se bude projednávat dohoda spoluvlastníků o tom, jak bude naloženo s výnosem z předmětné bytové jednotky. Za této situace na tomto jednání nebyla uzavřena dohoda spoluvlastníků přijatá většinou o tom, že bude zřízen samostatný účet spoluvlastníků, na který se bude platit nájemné za předmětnou bytovou jednotku, na který budou z účtu SVJ převedeny peníze ve výši nájemného za předmětnou bytovou jednotku od ledna 2018 a ani dohoda o tom, že nájemné, které obdrželo SVJ za období před rokem 2018, zůstane nerozděleno a dále uloženo na účtu SVJ, jako další vklad vlastníka, sloužící k úhradě případných nedoplatků nebo k případným mimořádným opravám společných částí domu.

33. Spoluvlastník, který nesouhlasí s rozhodnutím o běžné správě společné věci, jež bylo určeno rozhodnutím spoluvlastníků počítaným podle velikosti podílu, se nemůže úspěšně u soudu domáhat jiného rozhodnutí o správě společné věci a musí se rozhodnutí většiny podřídit; s výjimkou uvedenou v § 1128 odst. 2 o. z., o kterou se v tomto případě nejedná. Úpravou v § 1128 odst. 2 o. z se zákon snaží zcela novým pojetím postihnout formální nedostatky při tvorbě společné vůle spoluvlastníků při rozhodování o správě společné věci spočívající v tom, že některý ze spoluvlastníků byl při rozhodování o správě společné věci opomenut. Nová právní úprava tento problém řeší prostřednictvím institutu neúčinnosti rozhodnutí spoluvlastníků vůči těm, kteří nebyli vyrozuměni o potřebě rozhodnout. Tato neúčinnost je vybudována ve dvou rovinách a) v případě, že byl opomenut spoluvlastník při rozhodování o tzv. neodkladné záležitosti, rozhodnutí vůči němu má právní účinky, nicméně takový spoluvlastník může u soudu navrhnout, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, nelze po něm požadovat, aby je snášel, b) v ostatních případech rozhodnutí opomenutému spoluvlastníkovi právní účinky nemá. Podmínkou pro případ první je okolnost, že po spoluvlastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby důsledky takového rozhodnutí snášel, což bude spíše výjimkou. Pokud jde o druhý případ, zde bude nutno diferencovat mezi dopady mezi spoluvlastníky samotnými a mezi opomenutým spoluvlastníkem a třetími osobami. Opomenutý spoluvlastník by neměl být hmotněprávně„ postižen“ důsledky rozhodnutí ve věci, v níž byl opomenut (srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013 491, 493, 494 str.).

34. S ohledem na obsah rozhodnutí spoluvlastníků (s majetkovým dopadem do práv žalobce) se nejednalo o běžnou záležitost, ale současně se nejednalo o neodkladnou záležitost, a jelikož žalobce nebyl o potřebě rozhodnout vyrozuměn, rozhodnutí spoluvlastníků vůči němu právní účinky nemá.

35. Nemá-li rozhodnutí spoluvlastníků ze dne 17. 7. 2018 vůči žalobci právní účinky, je nutné dále zabývat se pasivní legitimací žalovaného, tedy zda to byl žalovaný, kdo se úkor žalobce obohatil. Zde je nutno zohlednit, že částka vybraná na nájemném za žalované období 4/17 až 12/ 2017 odpovídající spoluvlastnickému podílu žalobce v tomto období ve výši 7.614 Kč zůstala fakticky na účtu žalovaného; částka ve výši 20.209 Kč, představující nájemné za období 1/ 2018 do 8. 8. 2019 a odpovídající spoluvlastnickému podílu žalobce v tomto období, není na účtu žalovaného, ale byla převedena (pro posouzení věci není významné, že k tomuto došlo bez dohody většiny podílových spoluvlastníků) na účet [jméno] [příjmení].

36. S ohledem na shora uvedené závěry odvolacího soudu se žalovaný na úkor žalobce obohatil toliko co do částky 7.614 Kč, co do částky 20.209 Kč je žaloba vůči žalovanému nedůvodná.

37. Odvolací soud se s ohledem na své závěry nezabýval dalšími odvolacími námitkami žalovaného pro nadbytečnost.

38. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 7.614 Kč, a v odstavci II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 3.479 Kč, i když z jiných, než okresním soudem uvedených důvodů.

39. V odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 12.595 Kč změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek tak, že žalobu žalobce co do částky 12.595 Kč zamítl.

40. V souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodl odvolací soud nově o nákladech řízení, přičemž tento výrok je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobce byl se svou žalobou úspěšný z 32 %, jeho neúspěch činí 68 %, a proto žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 36 %.

41. Náklady řízení vzniklé žalovanému představují (podle obsahu spisu, když vyčíslení těchto nákladů řízení zástupcem žalovaného došlo odvolacímu soudu až dne 18. 5. 2022, tj. po vyhlášení rozsudku) odměna za právní zastoupení za 6 úkonů právní služby, a to 1. příprava a převzetí zastoupení, 2. vyjádření k žalobě, 3. jednání soudu dne 26. 3. 2021, 4. doplnění vyjádření na výzvu soudu ze dne 20. 4. 2021, 5. jednání soudu dne 8. 9. 2021, 6. jednání soudu dne 20. 10. 2021. Odměna za jeden úkon právní služby činí (1.500 Kč + 40 x 14 = 2.060 Kč) 2.060 Kč, celkem 12.360 Kč, z čehož 36 % činí 4.450 Kč.

42. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je rovněž odůvodněn § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., dle kterých má procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 36 %. Žalovanému na nákladech odvolacího řízení vznikly náklady za zaplacený soudní poplatek z odvolání 1.011 Kč, dále náklady za právní zastoupení, a to za 1. odvolání, 2. učast u jednání dne 6. 5. 2022, tj. 2 x 2.060 Kč, 2 x paušální paušál po 300 Kč, cestovné 6.846,95 Kč ([obec] - [obec] a zpět, při celkové vzdálenosti 742 km, průměrné spotřebě vozidla 8,7 l /100 km, cena benzínu natural 95 37,10 Kč a sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel 6 Kč za 1 km), náhrada za ztrátu času za 14 hodin a 36 minut, tj. 16 započatých půlhodin podle § 14 odst. 3 vyhlášky ve výši 1.600 Kč, celkem 14.177,95 Kč z toho 36 % představuje částku 5.104 Kč (po zaokrouhlení).

43. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř. advokátu žalovaného podle § 149 odst. 1 o. s. ř.