57 Co 63/2021 - 363

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovaným: 1. [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] 2. [Jméno zainteresované společnosti 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/0] o zaplacení 295 549,46 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně a žalované 1 proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 12. 2020, č. j. 38 C 211/2019-154, takto:

Výrok

I. Řízení o odvolání žalobkyně proti výroku III se zastavuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a II co do částky 94 980,63 Kč spolu s 8,05% úrokem ročně z částky 2 500 Kč od 3. 10. 2019 do zaplacení, a s 8,05% úrokem ročně z částky 92 480,63 Kč za dobu od 28. 5. 2024 do zaplacení ruší a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

III. Řízení co do 1,95% úroku z prodlení z částky 295 549,46 Kč od 3. 10. 2019 do zaplacení se zastavuje.

IV. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I co do 200 568,83 Kč s příslušenstvím mění takto: Žalovaná 1 je povinna zaplatit žalobkyni částku 200 568,83 Kč spolu s 8,05% úrokem ročně z částky 293 049,46 Kč za dobu od 3. 10. 2019 do 27. 5. 2024 a z částky 200 568,83 Kč za dobu od 28. 5. 2024 do zaplacení, a to co do částky 200 568,83 Kč společně a nerozdílně s [jméno FO], kterému byla tato povinnost uložena rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne [datum] č. j. [číslo jednací] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II co do 200 568,83 Kč s příslušenstvím mění takto: Žaloba, aby žalovaná 2 byla povinna zaplatit žalobkyni částku 200 568,83 Kč spolu s 8,05% úrokem ročně z částky 293 049,46 Kč za dobu od 3. 10. 2019 do 27. 5. 2024 a z částky 200 568,83 Kč za dobu od 28. 5. 2024 do zaplacení, a to společně a nerozdílně s žalovanou 1 a co do částky 200 568,83 Kč i s [jméno FO], kterému byla tato povinnost uložena rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo jednací] se zamítá.

VI. Žalovaná 1 je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 66 248 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokáta se sídlem [adresa].

VII. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2 na náhradě nákladů řízení 12 188 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VIII. Žalovaná 1 je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 43 159,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokáta se sídlem [adresa].

IX. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2 na náhradě nákladů odvolacího řízení 15 275 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud napadeným rozsudkem žalované 1 uložil povinnost zaplatit žalobkyni 295 549,46 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 3. 10. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), vůči žalované 2 zamítl žalobu o zaplacení 295 549,46 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 19. 11. 2019 do zaplacení a 47 844,19 Kč společně a nerozdílně (výrok II), dále vůči žalované 1 zamítl žalobu na zaplacení zákonného úroku z prodlení z 295 549,46 Kč od 15. 2. 2017 do 2. 10. 2019 (výrok III), žalované 1 uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 59 290 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok IV) a konečně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 2 náklady řízení ve výši 12 187,76 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že [jméno FO], jako zaměstnanec žalované 1 na pozici specialista produktů či specialista přepážky, poskytoval v rámci plnění svých pracovních úkolů nejen služby žalované 1, ale také finanční služby žalované 2 a dalších smluvních partnerů žalované 1 na základě uzavřených smluv o spolupráci. V rámci své pracovní činnosti [jméno FO] v souladu s žádostí žalobkyně dne 24. 1. 2017 zrušil její vkladní knížku a uzavřel s ní komisionářskou smlouvu, podle které její finanční prostředky v celkové výši 300 000 Kč převedl do Fondu bohatství (150 000 Kč) a do Fondu vyvážený (150 000 Kč), spravovaných žalovanou 2. Za tyto peníze byly nakoupeny cenné papíry. Byť žalobkyně neměla v úmyslu s těmito cennými papíry nijak disponovat, naopak jejím zájmem bylo ponechat si je jako investici, při uzavírání komisionářské smlouvy [jméno FO] zneužil žalobkyni a nechal ji podepsat rovněž „žádost o zpětný odkup cenných papírů“, čehož si žalobkyně nebyla vědoma, a tuto listinu následně použil, vlastní rukou na ni dopsal číslo svého bankovního účtu ([číslo], datoval ji dnem [datum] a požádal žalovanou 2 o zpětný odkup cenných papírů a převod finančních prostředků získaných z odkupu na svůj účet, na který mu byly takto získané finanční prostředky žalovanou 2 vyplaceny ve dnech [datum] (148 550,31 Kč) a [datum] (148 499,15 Kč). Tímto svým jednáním se dopustil trestného činu [druh trestného činu] podle § 209 odst. 1, 3 a 4 písm. d) trestního zákoníku, za který byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne [datum] č. j. [číslo jednací], odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let, a současně mu byla mimo jiné uložena povinnost poškozené žalobkyni nahradit škodu ve výši 294 549,46 Kč.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 167 a § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) s tím, že [jméno FO] se protiprávního činu dopustil jako zaměstnanec žalované 1, když jeho pracovní náplní bylo mimo jiné i sjednávání finančních služeb, které žalovaná 1 poskytuje pro své partnery. Podle okresního soudu žalovaná 1 odpovídá za protiprávní čin, kterého se dopustil její zaměstnanec vůči žalobkyni, a je tedy povinna k náhradě škody, která byla jejím zaměstnancem žalobkyni způsobena, neboť k tomuto došlo při plnění pracovních úkolů pro žalovanou 1 jako právnickou osobu. [jméno FO] doplnil na listinu o zpětném odkupu cenných papírů svůj účet bez vědomí žalobkyně a proti její vůli, dopustil se toho v rámci plnění svých pracovních povinností. Na účet [jméno FO] bylo za zpětný odkup cenných papírů žalobkyně vyplaceno 148 499,15 Kč a 148 550,31 Kč, tato celková škoda 297 049,46 Kč byla ponížena o 1 500 Kč, kterou [jméno FO] žalobkyni uhradil. Ve vztahu k žalované 2 okresní soud konstatoval, že tato nijak nepochybila, když na základě žalobkyní podepsaných listin o zpětném odkupu vyplatila finanční prostředky na účet na této listině uvedený, neporušila žádnou povinnost, která by odůvodňovala náhradu škody vůči žalobkyni, pročež vůči ní žalobu zcela zamítl. Dále zamítl žalobu částečně ohledně úroků z prodlení s tím, že u nároku na náhradu škody není čas plnění přesně ujednán, věřitel proto může ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. požadovat plnění ihned a dlužník je povinen poté splnit bez zbytečného odkladu. Předpokladem splatnosti je tedy žádost poškozené o náhradu škody, což žalobkyně vůči žalované 1 učinila předžalobní výzvou ze dne 28. 9. 2019, která byla žalované 1 dodána dne 1. 10. 2019, pročež žalovaná 1 měla povinnost plnit ihned následující den a pokud tak neučinila, je od 3. 10. 2019 v prodlení.

4. Žalobkyně odvoláním napadla rozsudek ve výrocích II až V. Připustila, že původně po žalovaných požadovala dlužnou částku z důvodu náhrady škody, ve vztahu k žalované 2 poté uplatněný nárok opřela o judikaturu, dle níž „prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném vkladovém účtu nejsou ve vlastnictví majitele účtu, nýbrž ve vlastnictví peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu spočívající v tom, aby byly v souladu s jeho příkazem peněžní prostředky z účtu vyplaceny, představuje proto pouhou pohledávku vůči peněžnímu ústavu.“ [jméno FO] žalovaná 2 existující pohledávku žalobkyně vůči ní jako bance popírá, žalobkyně oprávněně uplatnila nárok na úhradu své pohledávky u soudu. Na existenci pohledávky žalobkyně vůči žalované 2 nemůže mít vliv to, že spolupracovník spolupracující žalované 1 peněžní částky ze dvou účtů žalobkyně zpronevěřil pro svou osobu. Stejně tak by pohledávku žalobkyně neovlivnilo to, že by banku vyloupili lupiči nebo hackeři. Nárok žalobkyně na vyplacení peněžních prostředků na obou účtech nemůže ovlivnit ani tvrzení žalovaných 1, 2, že peníze z účtu odešly již na základě autorizace ze strany žalobkyně. Takovou autorizaci, kterou žalobkyně učinila v omylu, je dle § 583 o. z. nutno považovat za neplatnou. Žalobkyně jako majitelka účtů jednala v omylu o rozhodujících okolnostech, kam peníze směřují a jak budou použity. Dále doplnila, že žalovaná 2 se podílela na vzniku škody žalobkyně i tím, že na žalovanou 1 jako pověřený subjekt a jejího zaměstnance nedostatečně dohlížela ve smyslu § 2914 o. z., neboť nereagovala na podněty klientů a Okresního státního zastupitelství v Bruntále, že na pracovišti žalované 1 může docházet ke zpronevěrám a poškozování majitelů účtů. Nesprávnost výroku III spatřovala v tom, že dnem odčerpání peněžních prostředků ze svého účtu pozbyla možnost peníze dle svého příkazu čerpat a s těmito disponovat, právem proto požaduje zákonný úrok z prodlení již ode dne 15. 2. 2017. Nesprávnost výroku IV odůvodnila tím, že soud měl vycházet z jejího vyčíslení nákladů ze dne 14. 12. 2020 a přiznat jí náklady za všechny úkony v tomto podání uvedené, když tyto považuje za důvodné a účelné. Domáhala se změny rozsudku tak, že i žalovaná 2 bude k zaplacení žalované částky včetně žalobou požadovaného příslušenství zavázána, a to společně a nerozdílně se žalovanou 1, přičemž tato povinnost bude současně solidární s povinností [jméno FO], kterému byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne [datum] č. j. [číslo jednací].

5. V rámci vyjádření k odvolání žalované 1 žalobkyně dále doplnila, že není podstatné, zda žalobkyně žádost o zpětný odkup podepsala [datum] nebo [datum]. Pokud by zpětný odkup byl řádně proveden, žalobkyně by měla peníze na svém účtu. Významné je, že zástupce žalovaných 1, 2 překročil svá oprávnění, peněžní prostředky odeslal na svůj účet a následně použil pro svou potřebu, o čemž žalobkyni neinformoval. V této souvislosti odkázala na znění § 431 o. z. a zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Pokud by žalobkyně obdržela pravdivé informace o tom, na čí účet jsou peníze zasílány a jak jsou použity, bylo by možno dovodit, že o překročení pravomocí [jméno FO] musela vědět. Vzhledem k tomu, že žalované 1, 2 samy, resp. jejich pracovník a zmocněnec, zavinily omyl žalobkyně, nemohou se jej v žádném případě dovolávat. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2777/2004 (pozn. soudu: kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), v němž tento shledal odpovědnost právnické osoby, přestože se její zaměstnanec (pilot) dopustil trestného činu, za který byl pravomocně odsouzen. Téhož postupu se žalobkyně domáhá v tomto řízení, to vše za situace, kdy dané rozhodnutí vychází z § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, zatímco § 2914 o. z., který jej nahrazuje, je ve vztahu podnikatel – spotřebitel výrazně modifikován § 431 o. z. a předpisy o ochraně spotřebitele. Žalobkyni jako spotřebitelku proto banka byla naopak sama povinna informovat, že pracovník se dopouští excesu a porušuje své povinnosti. K tomuto zaměstnanci žalované 1 žalobkyně přistupovala jako k osobě, která v rámci plnění úkolů banky plní své povinnosti a snaží se jí pomoci, ve skutečnosti [jméno FO] vystupoval ve dvojroli, kdy jednak vykonával činnost pracovníka na přepážce a byl nápomocen klientům, jednak sledoval vlastní zájem. Dále uvedla, že jednáním zaměstnance žalované 1 byly poškozeny převážně osoby méně vzdělané a bystré, které jeho jednání nebyly schopny rozpoznat, odhalit a ubránit se mu.

6. Žalovaná 1 odvoláním napadla výrok I rozsudku z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že vůči žalobkyni za jednání bývalého zaměstnance [jméno FO] neodpovídá. Žalobkyně předně neprokázala, že by formulář na zpětný odkup cenných papírů při opatření jejím podpisem nebyl vyplněn a že hodnota cenných papírů při zpětném odkupu byla skutečně vyplacena na nesprávný účet. Také zjištění soudu, že k podpisu žádosti o zpětný odkup (prodej) cenných papírů nedošlo dne [datum], nýbrž již dne [datum], nemá podklady v provedených důkazech. Okresní soud sice shledal odpovědnost žalované 1, nezabýval se však tím, nakolik přispěla k provedení zpětného odkupu cenných papírů a k vyplacení částek na účet [jméno FO] sama žalobkyně. Dále namítala, že okresní soud posoudil věc po právní stránce v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4330/2014, a ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010. Za stavu, kdy zaměstnanec žalované 1 sledoval výlučně své vlastní zájmy, je převod finančních prostředků na jeho vlastní účet jednáním zaměstnance za účelem uspokojování jeho vlastních zájmů a jedná se o exces, za který zaměstnavatel neodpovídá. Domáhala se změny rozsudku tak, aby žaloba byla i vůči ní zamítnuta.

7. Žalovaná 2 ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako správného s tím, že její odpovědnost za škodu, která žalobkyni vznikla jednáním [jméno FO], není skutečně dána. Dokazováním bylo potvrzeno, že transakce zpětného odkupu cenných papírů byla žalobkyní řádně autorizována, nejednalo se o omyl vyvolaný žalovanou 2. Žalobkyně jednala minimálně neuváženě a s nedostatkem náležité péče, když svým podpisem zcela zjevně dala souhlas k převodu na účet, který neznala. Neuváženost žalobkyně nemůže být přičítána k tíži žalované 2 a už vůbec nemůže být vnímána jako porušení jakékoli její povinnosti ve vztahu k žalobkyni. Zdůraznila, že žalovaná 1 měla vůči žalované 2 postavení investičního zprostředkovatele. K argumentaci žalobkyně o vlastnictví peněžních prostředků na účtech uvedla, že závěry žalobkyně vyplývají z nepochopení doložené judikatury, ve většině případů tato pojednává o situacích omylem zaslaných peněžních prostředků na účty postižené exekucí.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána osobami oprávněnými, jsou včasná a přípustná, přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu dle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), včetně předcházejícího řízení, se závěrem, že jak odvolání žalobkyně, tak odvolání žalované 1 ve svém základu nejsou důvodná.

9. Nyní vydávaný rozsudek odvolacího soudu je již jeho druhým rozsudkem ve věci, neboť první rozsudek ze dne 22. 9. 2021, č. j. 57 Co 63/2021-229, poté, co bylo dovolání žalobkyně proti němu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2022, č. j. 33 Cdo 1629/2022-294, odmítnuto pro jeho nepřípustnost, byl na základě ústavní stížnosti žalobkyně nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. II. ÚS 288/23, zrušen. V nálezu se Ústavní soud zabýval především odpovědností právnické osoby (zaměstnavatele) za protiprávní čin spáchaný zaměstnancem při plnění jeho úkolů ve smyslu § 167 o. z. z pohledu žalobkyně coby spotřebitelky. Vysvětlil, že citované zákonné ustanovení nelze kontinuálně rozšiřovat o pojem tzv. „excesu“, jak učinil odvolací soud ve zrušovaném rozsudku. Tento pojem byl zaveden judikaturou Nejvyššího soudu, když jeho konstrukce se váže již na předchozí právní úpravu provedenou v § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jehož znění se od § 167 o. z. značně lišilo. Zdůraznil, že ve věci je stěžejní, že žalobkyně vystupovala v postavení spotřebitelky dle § 419 o. z., přitom východiskem ochrany plynoucí ze spotřebitelského práva je fakticky nerovné postavení spotřebitele vůči podnikateli, jenž může profitovat z větší profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či snazší dostupnosti právních služeb. Od dodavatele je třeba také očekávat (resp. vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V souladu s tímto principem ochrany slabší strany je třeba postupovat také při výkladu § 167 o. z., kdy pokud v soudním řízení má být aplikováno a interpretováno zákonné ustanovení, které upravuje vznik, obsah či zánik smluvního závazku vzniklého uzavřením spotřebitelské smlouvy, a připouští-li toto ustanovení vícero možných výkladů, musí soudy respektovat požadavek, aby bylo vykládáno způsobem pro spotřebitele nejpříznivějším. Ustanovení § 167 o. z. lze vyložit zcela jednoznačně a až judikatura Nejvyššího soudu výklad tohoto ustanovení rozšířila o konstrukci excesu zaměstnance, který primárně vychází z předchozí právní úpravy, pročež soudy k němu musí přistupovat velmi citlivě a přebírat tuto konstrukci jen při pečlivém posouzení konkrétní situace a vždy v souladu s ústavními principy, neboť tato konstrukce fakticky zhoršuje postavení spotřebitele ve spotřebitelských vztazích, jelikož omezuje odpovědnost zaměstnavatele nad rámec znění zákona a výklad dotčeného ustanovení zahrnující exces tak v důsledku toho není pro spotřebitele příznivější. Pokud zaměstnanec způsobí protiprávním činem škodu spotřebiteli, nastupuje odpovědnost zaměstnavatele a spotřebitel se uspokojí na něm. Vychází se z předpokladu, že zaměstnavatel by měl být solventnější a je ve vztahu k němu zpravidla větší pravděpodobnost, že spotřebitel dosáhne náhrady škody v plné výši a bez průtahů. Zaměstnavatel může podle § 250 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, vymáhat vzniklou škodu po svém zaměstnanci, jenž škodu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním. Zaměstnanec tak za své jednání stále odpovídá, nikoli ale spotřebiteli, nýbrž svému zaměstnavateli podle pracovněprávních předpisů. Pokud se tak odvolací soud v napadeném rozhodnutí přidržel výše rozebrané judikatorní konstrukce excesu, nezohlednil postavení stěžovatelky coby spotřebitelky na straně poškozené protiprávním činem zaměstnance. Aplikace excesu je přitom v projednávané věci v rozporu s principem ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Jádro argumentace odvolacího soudu tkví v tom, že zaměstnanec svým protiprávním jednáním sledoval výlučně svůj zájem, pročež jeho jednání bylo excesem, za který zaměstnavatel neodpovídá. Takový výklad a z něj vyplývající právní závěr je však v případě, kdy poškozenou stranou je spotřebitel, omezující a zasahující do základních práv spotřebitele. Žalobkyně nepochybně komisionářskou smlouvu o obstarání koupě nebo prodeje investičních nástrojů i žádost o zpětný odkup (prodej) cenných papírů z poštovního investičního programu uzavřela s žalovanou 1 mimo svou podnikatelskou činnost a mimo rámec samostatného výkonu povolání, tedy jako spotřebitel. Při posuzování odpovědnosti zaměstnavatele za protiprávní jednání zaměstnance je přitom nutné zohlednit také hledisko, s kým primárně spotřebitel jednal a komu primárně důvěřoval. Lze vycházet z předpokladu, že v případě, kdy se spotřebitel obrací na určitou právnickou osobu (v tomto případě na žalovanou 1), obrací se na ni s určitou pohnutkou, proč si pro poskytnutí služby vybral právě tuto právnickou osobu. Při nakládání s penězi bude takovou základní pohnutkou jistě důvěra vůči konkrétní právnické osobě, která vychází z její solventnosti, její pověsti a stálosti na trhu. Jinými slovy, žalobkyně si nezvolila konkrétního zaměstnance žalované 1, se kterým chtěla sjednávat komisionářskou smlouvu o obstarání koupě nebo prodeje investičních nástrojů, ale zvolila si žalovanou 1, která tyto služby spotřebitelům nabízí. Konkrétní zaměstnanec, jenž se na žalobkyni při výkonu své práce dopustil trestného činu, jí byl žalovanou 1 přidělen. Je nesporné, že žalobkyně svou důvěru primárně vkládala v právnickou osobu, kterou zaměstnanec při plnění pracovních úkonů zastupoval. Ze zásady ochrany dobré víry vychází ostatně i ustanovení § 430 odst. 2 o. z., podle kterého podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby (tedy nikoli pouze pověřeného zaměstnance) v jeho provozovně, pokud byla třetí osoba v dobré víře, že jednající osoba je k jednání oprávněna. Ze zákonného textu přitom neplyne, že by takové jednání nezmocněné osoby dopadalo na podnikatele a zavazovalo by ho jen v případě jednání v souladu s právem a nikoli v případě jednání protiprávního. K jednání, které mělo za následek vznik škody na majetku žalobkyně, přitom došlo v provozovně (pobočce) žalované 1. Napadeným rozhodnutím tak odvolací soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, neboť nevyložil a neaplikoval § 167 o. z. ústavně konformním způsobem, tj. v dané věci způsobem pro spotřebitele příznivějším. Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, se všemi námitkami žalobkyně se vypořádal velmi stručně a své rozhodnutí tak řádně nezdůvodnil. Aproboval právní závěry odvolacího soudu, ovšem neodkázal při tom na žádná konkrétní rozhodnutí a dostatečně nerozvedl, jaké okolnosti v tomto případě opravňovaly odvolací soud zprostit zaměstnavatele odpovědnosti skrze exces. Současně, shodně jako odvolací soud, nevzal v potaz postavení stěžovatelky coby spotřebitelky. I dovolací soud tak svým rozhodnutím porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky. Závěrem uvedl, že při rozhodování o odpovědnosti zaměstnavatele za protiprávní čin zaměstnance, kterého se dopustil při plnění pracovních úkolů vůči spotřebiteli, je třeba při výkladu § 167 o. z. důsledně zohlednit postavení spotřebitele jako slabší smluvní strany a zvolit takový výklad zákonného ustanovení, který je pro spotřebitele nejpříznivější. Judikaturou vymezenou konstrukci excesu zaměstnance nelze aplikovat v případě, kdy je stranou smlouvy spotřebitel, pokud se zaměstnanec dopustí protiprávního činu při plnění pracovních úkolů.

10. Po zrušení původního rozsudku odvolacího soudu Ústavním soudem, a současně předtím, než o odvolání bylo nově rozhodnuto, vzala žalobkyně svoje odvolání do výroku III rozsudku okresního soudu zpět, pročež odvolací soud výrokem I rozsudku podle § 207 odst. 2 o. s. ř. odvolací řízení ve vztahu k tomuto výroku zastavil.

11. V průběhu odvolacího řízení vzala dále žalobkyně zpět svůj nárok na zaplacení částky 94 980,63 Kč spolu s 8,05% úrokem ročně z částky 2 500 Kč od 3. 10. 2019 do zaplacení a s 8,05% úrokem ročně z částky 92 480,63 Kč za dobu od 28. 5. 2024 do zaplacení s tím, že tato částka byla žalobkyni uhrazena podle rozvrhového usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. [insolvenční spisová značka], z majetkové podstaty úpadce [jméno FO]. Stejně tak vzala zpět žalobu ve vztahu k 1,95% úroku z prodlení z částky 295 549,46 Kč od 3. 10. 2019 do zaplacení, když o tomto nebylo okresním soudem vůbec rozhodnuto (přitom podle usnesení okresního soudu ze dne 16. 7. 2020, č. j. 38 C 211/2019-98, kterým byla připuštěna změna žaloby, bylo předmětem řízení zaplacení částky 295 549,46 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 15. 2. 2017 do zaplacení, aniž by tato výše byla určena konkrétním číslem, přičemž zákonná výše úroku z prodlení k datu 3. 10. 2019 činila 9%, nikoli 8,05%, které žalobkyně nadále podle svého vyjádření v odvolacím řízení požadovala). Vzhledem k těmto dispozitivním úkonům žalobkyně proto odvolací soud jednak výrokem II rozsudku v souladu s § 222a odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II co do částky 94 980,63 Kč spolu s 8,05% úrokem ročně z částky 2 500 Kč od 3. 10. 2019 do zaplacení a s 8,05% úrokem ročně z částky 92 480,63 Kč za dobu od 28. 5. 2024 do zaplacení a v tomto rozsahu řízení zastavil, a ve vztahu k 1,95% úroku z prodlení z částky 295 549,46 Kč od 3. 10. 2019 do zaplacení výrokem III rozsudku v souladu s § 222a odst. 1a o. s. ř. per analogiam řízení v této části zastavil, když v prvním stupni o této části nároku nebylo rozhodováno. V obou případech tak učinil poté, co žalované 1, 2 s tímto částečným zpětvzetím souhlasily.

12. Ve zbytku se žalobkyně po žalované 1 domáhala náhrady újmy, která jí měla vzniknout trestnou činností zaměstnance žalované 1 [jméno FO], který žalobkyni při výkonu své pracovní činnosti v rámci pracovní pozice specialisty prodeje produktů, v rámci níž byl oprávněn jednat s klienty, uzavírat s nimi smlouvy, a to včetně poskytování produktů žalované 2 a dalších partnerů, předložil bez jejího vědomí k podpisu žádost o zpětný odkup (prodej) cenných papírů, na tuto listinu následně ručně vepsal číslo svého vlastního bankovního účtu, na který byly poté převedeny peníze žalobkyně získané prodejem cenných papírů z investičních fondů žalované 2. Stejné náhrady se domáhala i vůči žalované 2, která vlastnila peněžní prostředky vložené žalobkyní do jejich investičních fondů. [jméno FO] byl přitom rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne [datum], č. j. [číslo jednací], zavázán k povinnosti zaplatit žalobkyni vzniklou škodu 294 549,46 Kč.

13. Procesní obrana žalované 1 byla založená na argumentu, že k vyplacení částky došlo podle pokynu žalobkyně, která sama přispěla svým chováním ke vzniku újmy, navíc [jméno FO] sledoval v tomto případě výlučně vlastní zájmy a jedná se o exces, za který žalovaná 1 jako jeho zaměstnavatel nedopovídá.

14. Procesní obrana žalované 2 pak byla vystavěna na námitce, že žádost o zpětný odkup cenných papírů byla žalobkyní plně autorizovaná, žalovaná 2 neporušila žádnou povinnost, v důsledku které by žalobkyni vznikla škoda.

15. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011]. Ve vztahu k žalované 1:

16. Podle § 167 o. z. právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě.

17. Ústavní soud ve svém nálezu, kterým byl zrušen původní rozsudek odvolacího soudu, podrobně rozebral postavení žalobkyně jako spotřebitelky a současně pak právě z pohledu spotřebitele otázku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnancem s tím, že ve věci je sporné, kdo je odpovědný za škodu způsobenou žalobkyni coby spotřebitelce protiprávním jednáním zaměstnance (trestným činem), tj. zda za takovou škodu odpovídá pouze zaměstnanec, či (také) jeho zaměstnavatel (zde právnická osoba).

18. Ústavní soud vyslovil, že ve věci je nutno zohlednit postavení stěžovatelky coby spotřebitelky na straně poškozené protiprávním činem zaměstnance, přičemž aplikace excesu zaměstnance je v projednávané věci v rozporu s principem ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (blíže bod 9. odůvodnění tohoto rozsudku). Vázán právními závěry ústavního soudu odvolací soud tedy shledává odpovědnost žalované 1 za protiprávní jednání [jméno FO] jako jejího zaměstnance ve smyslu § 167 o. z. s tím, že v dané konkrétní věci nelze citované zákonné ustanovení rozšiřovat o pojem tzv. "excesu", neboť je podstatné, že žalobkyně v nyní projednávané věci vystupovala v postavení spotřebitelky podle § 419 o. z., tedy jako slabší smluvní strany, a s ohledem na fakticky nerovné postavení spotřebitele vůči podnikateli, jenž může profitovat z větší profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či snazší dostupnosti právních služeb, je nutno při výkladu § 167 o. z., které připouští vícero možných výkladů, postupovat tak, aby tento výklad byl proveden pro spotřebitele způsobem nejpříznivějším. Naopak konstrukce excesu zaměstnance při výkladu tohoto zákonného ustanovení fakticky zhoršuje postavení spotřebitele ve spotřebitelských vztazích, jelikož omezuje odpovědnost zaměstnavatele nad rámec znění zákona, a výklad dotčeného ustanovení zahrnující exces v konečném důsledku není pro spotřebitele příznivější. Znění § 167 o. z. vychází z předpokladu, že zaměstnavatel by měl být solventnější a ve vztahu k němu bude zpravidla větší pravděpodobnost, že se spotřebitel domůže svého nároku na náhradu škody v plné výši a bez průtahů, aniž by byl zaměstnanec své odpovědnosti zbaven, neboť tento ve smyslu § 250 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, za své jednání stále odpovídá, nikoli spotřebiteli, nýbrž svému zaměstnavateli. Jak dále zdůraznil Ústavní soud, při posuzování odpovědnosti zaměstnavatele za protiprávní jednání zaměstnance je nutné zohlednit také hledisko, s kým primárně spotřebitel jednal a komu primárně důvěřoval, pokud se obrátil na určitou právnickou osobu, zcela jistě tomu tak bylo s pohnutkou důvěry vůči ní, která vychází z její solventnosti, její pověsti a stálosti na trhu. Žalobkyně si nezvolila [jméno FO] jako konkrétního zaměstnance žalované 1, se kterým chtěla sjednávat komisionářskou smlouvu, zvolila si žalovanou 1 jako takovou a konkrétní zaměstnanec jí byl žalovanou 1 přidělen. K jednání, které mělo za následek vznik škody na majetku žalobkyně, došlo v provozovně (pobočce) žalované 1.

19. Ve smyslu shora uvedeného je tedy žalovaná 1, jako zaměstnavatel [jméno FO], ve smyslu § 167 o. z. odpovědná, když tento se při plnění svých pracovních úkolů dopustil protiprávního jednání v podobě zločinu [druh trestného činu] podle § 209 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku, neboť sebe obohatil tím, že mimo jiné žalobkyni uvedl v omyl a způsobil tak škodu na jejím majetku 297 049,46 Kč, jejíž výše nebyla mezi stranami sporná. Ve smyslu § 135 o. s. ř. je civilní soud rozhodující o občanskoprávním nároku na náhradu škodu vázán výrokem trestního soudu o vině, z něhož se vychází jako z celku, tedy z jeho právní i skutkové části. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je dán rozsahem, v jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010). Z pohledu této odpovědnosti žalované 1 nepřichází jakékoliv spoluzavinění žalobkyně v úvahu.

20. Odvolací soud tedy ve shodě s okresním soudem dovodil odpovědnost žalované 1, avšak vzhledem k tomu, že okresní soud pominul, že k témuž plnění (resp. k úhradě částky 294 549,46 Kč bez příslušenství) byl [jméno FO] již dříve zavázán trestním rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne [datum], č. [číslo jednací], který nabyl právní moci téhož dne, pročež tyto dva subjekty odpovídají žalobkyni za škodu způsobenou z téže škodní události, odvolací soud v rozsahu jejich společného odpovědnostního vztahu vůči žalobkyni, daného § 2915 odst. 1 o. z., tuto skutečnost vyjádřil ve výroku soudního rozhodnutí tím způsobem, že jsou k zaplacení částky 200 568,83 Kč (tj. s ohledem na provedené částečné plnění ze strany zaměstnance žalované 1 a v tomto rozsahu omezený předmět řízení) zavázáni solidárně, tedy společně a nerozdílně. Dané pravidlo znamená, že poškozený může žádat plnou náhradu újmy od jednoho nebo více ze zavázaných dlužníků, současně však nemůže získat více, než by obdržel, pokud by povinnost k náhradě nesl pouze jeden škůdce. S ohledem na to odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku I dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že uložil žalované 1 povinnost zaplatit žalobkyni částku 200 568,83 Kč spolu s 8,05% úrokem ročně z částky 293 049,46 Kč za dobu od 3. 10. 2019 do 27. 5. 2024 a z částky 200 568,83 Kč za dobu od 28. 5. 2024 do zaplacení, s tím, že co do částky 200 568,83 Kč tuto povinnost žalované 1 uložil zaplatit společně a nerozdílně s [jméno FO].

21. Ve vztahu k úroku z prodlení, ke kterému byla žalovaná 1 rovněž zavázána, odvolací soud uvádí, že za situace, kdy nebylo zpochybňováno doručení výzvy žalované 1 ze strany žalobkyně k zaplacení škody dříve než 1. 10. 2019, je závěr okresního soudu, že před tímto datem žalobkyni nevznikl nárok na úhradu úroku z prodlení, správný. Okresní soud zcela správně uzavřel, že pakliže byla předžalobní výzva k plnění žalované 1 doručena dne 1. 10. 2019 a podle této měla plnit neprodleně, měla tak v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. učinit nejbližší následující den (2. 10. 2019) a neučinila-li tak, dnem 3. 10. 2019 se ve smyslu § 1968 o. z. dostala do prodlení. Tomuto počátku prodlení sice odpovídá úrok 9 %, avšak vzhledem k žalobnímu požadavku (omezení žalobního nároku uvedené v bodě 11 odůvodnění rozsudku) ničeho nebrání přiznat žalobkyni úrok z prodlení v nižší výši než zákonné, tj. ve výši 8,05 %.

22. Lhůta k plnění má oporu v § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a činí tři dny, když důvody pro určení lhůty delší, případně pro povolení splátek odvolací soud v dané věci neshledal, resp. nebyly v řízení ani tvrzeny. Ve vztahu k žalované 2:

23. Jak odvolací soud ve svém původním rozsudku ze dne 22. 9. 2021, č. j. 57 Co 63/2021-229, tak Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 24. 11. 2022, č. j 33 Cdo 1629/2022-294, uzavřely, že závěr okresního soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované 2, je zcela správný. Na těchto názorech odvolací soud nadále setrvává i přes to, že předmětná rozhodnutí byla zrušena Ústavním soudem v celém svém rozsahu, tj. i ve vztahu k žalované 2. Má za to, že z postupu Ústavního soudu nelze dovodit, že právní názor vyslovený v ústavním nálezu se jakkoliv vztahuje na nedostatek pasivní legitimace žalované 2. Ústavní soud se ve svém nálezu totiž k otázce odpovědnosti žalované 2 vůbec nevyjádřil, ve vztahu k ní nepřijal žádné právní závěry, kterými by byly obecné soudy ve věci vázány. Za situace, kdy [jméno FO] nebyl zaměstnancem žalované 2 a ve vztahu k ní nebyl v naprosto žádném smluvním vztahu, u něhož by bylo možno dovodit, že vůči žalobkyni jako spotřebitelce vystupoval jako zástupce podnikatele – žalované 2, odvolací soud setrvává na svém právním závěru o tom, že žalovaná 2 není ve věci pasivně legitimovaná.

24. Žalobkyně přitom nezpochybňuje, že na vkladní knížku (vkladový účet) vložila své peněžní prostředky ve výši 300 000 Kč a v takovém případě měla vůči peněžnímu ústavu ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/1999, ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2501/2004, na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu jako majitelka tohoto vkladového účtu skutečně toliko pohledávku, peněžní prostředky nebyly ve vlastnictví jejím, nýbrž ve vlastnictví peněžního ústavu. Potud je na místě souhlasit s odvolacími námitkami žalobkyně. V dalším se však žalobkyně mýlí. Nezpochybňuje totiž, že nikoli v omylu, naopak zcela vědomě se rozhodla s touto pohledávkou naložit tak, že vkladový účet zrušila a za peněžní prostředky, které takto výplatou získala, nakoupila prostřednictvím žalované 1 cenné papíry v podobě tzv. podílových listů u žalované 2 jako investiční společnosti, která byla obhospodařovatelem investičních fondů (fond „bohatství“ a fond „vyvážený“). Vlastníkem těchto podílových listů se žalobkyně skutečně stala. V řízení nebylo sporu ani o tom, že žalobkyně současně nevědomě vlastnoručně podepsala listinu označenou jako „žádost o zpětný odkup (prodej) cenných papírů z poštovního investičního programu“, byť tato byla získaná podvodně [jméno FO], který s žalobkyní po celou dobu jednal toliko jako zaměstnanec žalované 1 v rámci svého zaměstnaneckého oprávnění. Žalovaná 1 při této finanční operaci vystupovala v postavení investičního zprostředkovatele ve smyslu § 29 a násl. zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Ve smyslu § 32 odst. 5 tohoto zákona může být investiční zprostředkovatel při jednání se zákazníkem nebo potenciálním zákazníkem v rámci poskytování investičních služeb zastoupen pouze svým pracovníkem nebo svým vázaným zástupcem. [jméno FO] byl právě jako zaměstnanec žalované 1 oním pracovníkem, jehož zmiňuje dané zákonné ustanovení. Pokud následně dne [datum] uplatnil vůči investiční společnosti – žalované 2 žalobkyní nevědomky podepsanou „žádost o zpětný odkup (prodej) cenných papírů z poštovního investičního programu“, na níž dopsal, aby peněžní prostředky takto získané z prodeje cenných papírů byly vyplaceny nikoli na účet žalobkyně, ale na jeho vlastní účet, žalovaná 2, aniž by měla, resp. mohla mít jako investiční společnost jakékoliv informace o nepoctivosti zaměstnance žalované 1, splnila pokyn zákazníka, cenné papíry zpětně odkoupila a peněžní prostředky z jejich prodeje získané vyplatila na v žádosti uvedený účet. Z žádného zákonného ustanovení nevyplývá povinnost investiční společnosti ověřovat si u majitele podílových listů, zda účet uvedený v žádosti o zpětný odkup je skutečně odrazem pravé vůle zákazníka. Odvolací soud tak má za to, že na uvedenou situaci nemůže dopadat zákon č. 370/2017 Sb., o platebním styku, když v § 3 odst. 3 písm. d) tento jednoznačně stanoví, že platební službou ve smyslu daného zákona není platba prováděná v rámci správy cenných papírů, o jejichž zpětný odkup se v daném případě jednalo.

25. Nepřiléhavá je i námitka žalobkyně, že při autorizaci žádosti o zpětný odkup jednala v omylu o rozhodujících okolnostech, kam peníze směřují a jak budou použity, a tudíž je nutno autorizaci považovat za neplatnou. Dle názoru odvolacího soudu totiž tím, že žalobkyně nevědomky podepsala danou listinu, která jí byla [jméno FO] „podstrčena“, neměla žádnou vůli učinit jednání v podobě žádosti o zpětný odkup, tj. její vůle k takovému jednání zcela chyběla. V takovém případě však nemůže jít o omyl, který je ve smyslu dostupné judikatury a literatury založen na nesprávné představě jednajícího o určité skutečnosti týkající se jeho právního jednání. Omyl může být spojen s vůlí jednajícího i s jejím projevem. V případě omylu ve vůli (někdy též vnitřní omyl) jde o nesprávnou představu o některé skutečnosti, která zakládá následky daného právního jednání. O omyl v projevu (někdy též vnější omyl) jde tehdy, když jednající projeví svou vůli nevědomky jiným způsobem, než ve skutečnosti chce [srov. např. Občanský zákoník I., Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, § 583 bod 1, s. 1869 -1877: J. Handlar]. Nemůže jít ani o omyl vyvolaný lstí, kterou se rozumí vědomé předstírání či zatajení určitých skutečností vedené úmyslem vyvolat u jednajícího omyl a přimět jej k provedení právního jednání v tomto omylu. Dle názoru odvolacího soudu šlo u žalobkyně při jejím nevědomém podpisu žádosti o zpětný odkup o tzv. zdánlivé právní jednání, které není jednáním hotovým, perfektním, byť navenek se jeví, že vůle byla projevena. Vůle jednajícího musí být pravá, totiž skutečná, musí existovat. Chybí-li vůle, nelze mluvit o právním jednání. Zdánlivé právní jednání z hlediska práva není, neexistuje (jde o „ne-jednání“, čili o non negotium), ve smyslu § 551 o. z. se k takovému právnímu jednání „nepřihlíží“. Pokud bylo na základě tohoto zdánlivého právního jednání poskytnuto plnění, podle zásad stanovených v § 2991 o. z. by měl ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatil, ochuzenému takové obohacení vydat. V tomto případě je však obohaceným ten, do jehož dispoziční sféry se plněním dostal předmět obohacení, ochuzeným ten, kdo plnil, a vztah příčinné souvislosti je dán tím, že obohacení vzniklo přímo z ochuzení [Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vydání, 2014, § 2991 bod 41, s. 1856 - 1912: J. Petrov]. Tedy žalovaná 2 by nebyla povinna vydat žalobkyni ničeho ani jako bezdůvodné obohacení, neboť na její straně k žádnému obohacení ve skutečnosti nedošlo.

26. Dle názoru soudu se na případnou odpovědnost žalované 2 nedá aplikovat ani § 2914 o. z., podle něhož „kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.“ Odvolací soud má totiž za to, že žalovaná 1 ani její zaměstnanec [jméno FO] nevystupovali ve vztahu k žalované 2 v pozici zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, za jehož činnost by žalovaná 2 nesla odpovědnost a byla by povinna k náhradě škody takovou osobou způsobenou. Na vztah mezi žalovanou 1 a žalovanou 2 podle soudu dopadá věta druhá citovaného ustanovení, když žalovaná 2 na základě smlouvy o spolupráci přenesla svoji činnost na samostatně jednající žalovanou 1. Ve vztahu mezi žalovanou 2 a [jméno FO] pak právě z tohoto důvodu (že jde o vztah mezi žalovanými 1 a 2) nelze aplikovat ani část věty druhé daného ustanovení za středníkem.

27. I v tomto rozsahu jsou závěry okresního soudu správné. Vzhledem však k tomu, že ani ve vztahu k žalované 2 (byť okresní soud o nároku ve vztahu k ní rozhodl zamítavě), nebylo současně rozsudkem okresního soudu vyjádřeno, že k úhradě částky 294 549,46 Kč bez příslušenství byl již dříve zavázán trestním rozsudkem i [jméno FO] a i zde by byla případná povinnost žalované 2 podílet se na úhradě škody vůči žalobkyni společná a nerozdílná právě s [jméno FO], byl i v tomto rozsahu (ve výroku II) rozsudek okresního soudu dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná 2 byla povinna zaplatit žalobkyni částku 200 568,83 Kč spolu s 8,05% úrokem ročně z částky 293 049,46 Kč za dobu od 3. 10. 2019 do 27. 5. 2024 a z částky 200 568,83 Kč za dobu od 28. 5. 2024 do zaplacení, a to společně a nerozdílně s žalovanou 1 a co do částky 200 568,83 Kč i s [jméno FO].

28. Dle § 224 odst. 2 o. s. ř. bylo znovu rozhodnuto o nákladech řízení. Na straně žalovaných přitom vystupovalo více osob (tzv. subjektivní kumulace), avšak jednalo se o samostatné společenství, pročež bylo o nákladech řízení mezi žalobkyní a jednotlivými žalovanými rozhodováno samostatně.

29. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1 byl na řízení před okresním soudem aplikován odvolacím soudem § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, a to ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. V řízení před okresním soudem byla žalobkyně úspěšná z 83,8 % (co do 295 549,46 Kč s úrokem ve výši 8,05 % od 3. 10. 2019 do zaplacení z původně žalovaných 295 549,46 Kč s úrokem ve výši 8,05 % od 15. 2. 2017 do zaplacení), její neúspěch činil 16,2 %, pročež žalovaná 1 je povinna uhradit jí na náhradě nákladů řízení před okresním soudem 67,6 % těchto nákladů. Odvolací soud totiž v souladu ze závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, k nimž se přihlásil i Nejvyšší soud ČR např. v usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, při rozhodování o náhradě nákladů vyhodnotil míru úspěchu nejen ohledně samotné pohledávky, ale též stran jejího příslušenství a přistoupil k jeho kapitalizaci (jak ve vztahu k požadovanému, tak ve vztahu k přiznanému) ke dni vyhlášení rozsudku okresního soudu.

30. Žalobkyni přitom vznikly náklady v celkové výši 98 000 Kč, tato částka představuje odměnu advokáta za 10 úkonů právní služby po 9 500 Kč z tarifní hodnoty 295 549,46 Kč, vypočtených dle § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), analogicky f), g), h) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (tj. 1 úkon za přípravu a převzetí zastoupení dne 28. 9. 2019, 1 úkon za sepis kvalifikované výzvy ze dne 28. 9. 2019, 1 úkon za sepis žaloby ze dne 12. 10. 2019, 1 úkon za podání ze dne 19. 10. 2019 obsahující rozšíření žaloby o příslušenství, 1 úkon za podání obsahující doplnění skutkových tvrzení učiněné na výzvu soudu dne 4. 3. 2020, 1 úkon za účast u jednání dne 30. 6. 2020 v době od 9:40 hod. do 11:15 hod., 2 úkony za podání ze dne 26. 6. 2020 a ze dne 18. 11. 2020 obsahující právní rozbor věci, 1 úkon za účast u jednání dne 9. 12. 2020 v době od 11:00 hod. do 12:15 hod., 1 úkon za nahlížení do připojeného trestního spisu Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. [spisová značka] ve věci obžalovaného [jméno FO]) a dále 3 000 Kč jako náhradu hotových výdajů za těchto 10 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu. Z celkové částky nákladů pak bylo žalobkyni přiznáno právě 67,6 % představující její čistý úspěch ve věci, tj. částka 66 248 Kč.

31. Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud dospěl k závěru, že s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, je na místě přiznat žalobkyni jeden úkon právní služby v podobě nahlížení do připojeného trestního spisu, když takový postup se jeví s ohledem na konkrétní okolnosti případu ospravedlnitelný, neboť žalobkyně byla jednou z mnoha poškozených v trestním řízení a svůj žalobní nárok opírala právě o skutečnosti a důkazy, které se nacházely v tomto trestním spise. Pokud se domáhala přiznání náhrady za další tři nahlížení do tohoto trestního spisu, v tomto rozsahu se již její náklady odvolacímu soudu nejeví účelnými. Pokud jde o žalobkyní účtovaný úkon v podobě sdělení nových skutečností z trestního spisu ze dne 26. 11. 2020, pak z obsahu spisu žádný takový úkon vůči soudu nevyplývá.

32. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2 bylo odvolacím soudem o nákladech řízení před okresním soudem rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z pohledu konečného rozhodnutí byla žalovaná 2 zcela úspěšná, pročež je žalobkyně povinna jí uhradit náklady řízení před okresním soudem v plné výši.

33. Žalované 2 přitom vznikly náklady v celkové výši 12 188 Kč, tyto jsou představovány jednak částkou 1 500 Kč za celkem 5 úkonů nezastoupeného účastníka po 300 Kč dle § 1 odst. 1, 3 a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (v podobě 1 úkonu za vyjádření k žalobě dne 29. 4. 2020, 2 úkonů za přípravy k jednáním, 2 úkonů za účasti u jednání dne 30. 6. 2020 v době od 9:40 hod. do 11:15 hod. a dne 9. 12. 2020 v době od 11:00 hod. do 12:15 hod.), jednak částkou 8 704 Kč (2 x 4 352 Kč) v podobě cestovného za 2 cesty osobním vozidlem zn. [typ vozidla], RZ [SPZ] z [adresa] a zpět ve dnech 30. 6. 2020 a 9. 12. 2020 k jednáním okresního soudu při ujetí 2 x 684 km, vždy při průměrné spotřebě vozidla 6,8 l/100 km za použití motorové nafty při vyhláškové ceně 31,80 Kč/l a sazbě základní náhrady 4,20 Kč za 1 km jízdy [počítáno dle vzorce (počet ujetých kilometrů x průměrná spotřeba x cena PHM) + (sazba za km x počet ujetých km)] a konečně částkami 985 Kč a 999 Kč za žalovanou dvě doložené ubytování v podobě noclehu v [právnická osoba] dne 29. 6. 2020 a 8. 12. 2020 v souvislosti s účastí u jednání okresního soudu.

34. Výrok VIII o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1 je rovněž odůvodněn § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když v řízení před soudem odvolacím byla (za použití stejných pravidel, jak jsou uvedena v bodě 26 odůvodnění tohoto rozsudku) žalobkyně úspěšná z 86,7 % (tedy co do 413 072,27 Kč, představujících 295 549,46 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 8,05 % z 295 549,46 Kč od 3.10. 2019 do 12. 10. 2019 ve výši 651,83 Kč a z 293 049,46 Kč od 12. 10. 2019 do 24. 9. 2024 ve výši 116 870,98 Kč) z žalované částky (476 579,62 Kč představující 295 549,46 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 8,05 % z 295 549,46 Kč od 15. 2. 2017 do 24. 9. 2024 ve výši 181 030,16 Kč), její neúspěch představoval 13,3 %, pročež žalovaná 1 je povinna uhradit jí na náhradě nákladů odvolacího řízení 73,4 % těchto nákladů v celkové výši 59 400 Kč. Tato částka představuje 57 000 Kč jako odměnu právního zástupce žalobkyně za 6 úkonů právní služby po 9 500 Kč dle § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d), g), h) advokátního tarifu (tj. 1 úkon za sepis odvolání ve věci samé, 1 úkon za účast u jednání odvolacího soudu dne 14. 9. 2021 v době od 9:40 hod. do 10:38 hod., 1 úkon za sepis dovolání ve věci samé dne 22. 1. 2022, 2 úkony za sepisy vyjádření ze dne 4. 7. 2022 a ze dne 16. 9. 2024 obsahující právní rozbor věci, 1 úkon za účast u jednání odvolacího soudu dne 18. 9. 2024 v době od 8:30 hod. do 9:44 hod.), dále 1 800 Kč jako náhradu hotových výdajů za těchto 6 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a konečně 600 Kč jako náhradu za promeškaný čas v rozsahu 6 započatých půlhodin po 100 Kč v souvislosti s cestou k jednáním odvolacího soudu dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu. V případném zbytku se žalobkyně práva na náhradu nákladů odvolacího řízení výslovně vzdala. Z celkové částky nákladů pak bylo žalobkyni přiznáno právě 73,4 % představující její čistý úspěch ve věci, tj. částka 43 600 Kč (po zaokrouhlení).

35. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2 byly náklady odvolacího řízení rozhodnuty podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když i v této části řízení byla žalovaná 2 plně úspěšná. Žalované 2 vznikly náklady v celkové výši 15 275 Kč, které jsou představovány jednak částkou 1 500 Kč za celkem 5 úkonů nezastoupeného účastníka po 300 Kč dle § 1 odst. 1, 3 a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. (v podobě 1 úkonu za sepis vyjádření k odvolání dne 10. 9. 2021, 2 úkonů za přípravy k jednáním odvolacího soudu, 2 úkonů za účasti u jednání odvolacího soudu dne 14. 9. 2021 v době od 9:40 hod. do 10:38 hod. a dne 18. 9. 2024 v době od 8:30 hod. do 9:44 hod.), jednak částkou 1 950 Kč (4 482,30 Kč a 5 822 Kč) v podobě cestovného za 2 cesty osobním vozidlem zn. [typ vozidla], RZ [SPZ] z [adresa] a zpět ve dnech 14. 9. 2021 a 18. 9. 2024 k jednáním odvolacího soudu při ujetí 2 x 378 km, při průměrné spotřebě vozidla 5,5 l/100 km za použití benzínu 95 oktanů při vyhláškové ceně 27,80 Kč/l a sazbě základní náhrady 4,40 Kč za 1 km jízdy (k jednání dne 14. 9. 2021) a 38,20 Kč/l a sazbě základní náhrady 5,60 Kč za 1 km jízdy (k jednání dne 18. 9. 2024) a konečně částkami 1 521 Kč a 1 950 Kč za žalovanou dvě doložené ubytování v podobě noclehu v [právnická osoba] dne 13. 9. 2021 a 17. 9. 2024 v souvislosti s účastí u jednání odvolacího soudu.

36. Žalovaná 1 vůči žalobkyni a žalobkyně vůči žalované 2 byly zavázány zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když důvody pro stanovení lhůty delší či povolení splátek nebyly v řízení shledány, resp. nebyly účastnicemi ani tvrzeny. Ve vztahu mezi žalovanou 1 a žalobkyní je žalovaná 1 povinna zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení