57A 23/2021 - 48

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: T. V. T. zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 5. 2021 č. j. X takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce si podal dne 8. 8. 2018 žádost o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g) odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb.

2. Rozhodnutím ze dne 12. 3. 2021 č. j. X byla žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty zamítnuta podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb. Zaměstnanecká karta vydána nebyla s tím, že pobyt žalobce na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání není v zájmu České republiky. Svůj závěr správní orgán prvního stupně opřel o usnesení vlády České republiky ze dne 18. 7. 2018 č. 747 (dále jen „usnesení vlády č. 474“), obsah utajovaných informací představujících podklad tohoto usnesení (materiál nazvaný „K imigraci do České republiky z Vietnamu – shrnutí situace a bezpečnostních rizik“) a dále upřesňující utajované informace poskytnuté Národní centrálou proti organizovanému zločinu (dále jen „NCOZ“).

3. Odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 12. 3. 2021 žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím zamítla a toto rozhodnutí potvrdila. Shrnutí žaloby 4. Žalobce podal proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 5. 2021 č. j. X dne 31. 5. 2021 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, kterou se domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí s tím, aby věc byla vrácena žalovanému k novému projednání a rozhodnutí.

5. Žalobce v prvé řadě namítá, že mu bylo znemožněno využít své právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), neboť mu nebyly poskytnuty ani ty nejzákladnější údaje k tomu potřebné. Podle žalobce nebyla zajištěna rovnováha mezi zájmem na zajištění spravedlivého procesu a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. Žalobce také namítl, že mu nebyla sdělena existence podkladu nově opatřeného v odvolacím řízení, k němuž tudíž neměl ani možnost se vyjádřit či navrhovat další důkazy. Žalobce vyjádřil pochybnosti nad věrohodností a zákonném způsobu pořízení utajovaných informací NCOZ, neboť ve správním spise žalované není žádná zmínka o nově pořízené utajované informaci, ani o tom, jak byla pořízena. Rovněž není zřejmé, jakou podobu má podklad s utajovanými informacemi mít, či jak správní orgány tyto podklady s utajovanými informacemi pořídily. S ohledem na nesdělení potřebných okolností pořízení těchto podkladů žalobce pochybuje o zákonnosti postupu správních orgánů a použitelnosti podkladů pro vydání rozhodnutí. Žalobce podotkl, že v rozporu s § 15 a § 17 správního řádu nebyl ve správním spise zachycen postup při zajišťování podkladů obsahujících údajně utajované informace.

6. Dále žalobce namítá, že není rozhodováno ve stejných či podobných případech shodně či tak, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly, což dovozuje ze zkušeností zástupce žalobce či znalosti činnosti jiných advokátů. Žalobce uvedl, že předmětné utajované informace nebrání ve vyhovění žádostem občanů Vietnamu o prodloužení zaměstnanecké karty, avšak dle správního orgánu brání v samotném vydání zaměstnanecké karty.

7. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou dle žalobcova názoru nepřezkoumatelná. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, jak by bližší specifikace správními orgány tvrzeného spojení žalobce s organizovaným zločinem mohla ohrozit utajované informace. Dále žalobce zmínil, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by pobyt žalobce byl neslučitelný se zájmy České republiky, a nebyl tak splněn požadavek dovozený judikaturou. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost také v tom, že součástí správního spisu je část výroční zprávy BIS za rok 2018 a dva články V. B., což dle žalobce nijak nesouvisí s jeho žádostí o zaměstnaneckou kartu. Žalobce postrádal v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí úvahy, jimiž se správní orgány při hodnocení zmiňovaných podkladů řídily, a jaký konkrétní význam tyto podklady měly pro závěr, že pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky.

8. Žalobce rovněž brojí proti tomu, že podkladem pro rozhodnutí bylo také usnesení vlády č. 474, přičemž vláda dle žalobce nemá žádnou kompetenci zasahovat do individuálního správního řízení. Žalobce upozornil také na skutečnost, že usnesení vlády č. 474 v bodě II. akceptovalo návrh opatření vycházející z materiálu čj. V202/2018, kterým však vláda překročila své pravomoci. Žalovaná na tuto argumentaci přímo nereagovala; taktéž z tohoto důvodu je její rozhodnutí nepřezkoumatelné. Podle žalobce nemá vláda kompetence vyjadřovat zájem na regulaci určitého typu oprávnění k pobytu a následně jej zapracovávat do dokumentů, které pak správní orgány přijímají jako závazné pro rozhodování. Žalobce rovněž zmínil, že žalovaná retroaktivně aplikovala na žádost žalobce o zaměstnaneckou kartu nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu (dále jen „nařízení vlády č. 220/2019 Sb.“), což shledává za nezákonné.

9. Žalobce označil za nepřezkoumatelné také materiální důvody utajování obsahu podkladů pro rozhodnutí ve věci. Žalobce nesouhlasil s tím, že mu nebyl sdělen materiální důvod utajení, a uvedl, že za takové situace mohou správní orgány bez zákonných důvodů označovat podklady pro rozhodnutí za utajované. Žalobce namítl, že v odůvodnění prvostupňového i napadeného rozhodnutí postrádá úvahy o tom, zda informace formálně označené jako utajované skutečně splňují definici utajované informace ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnosti způsobilosti (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), a tudíž zda nedochází k bezdůvodnému postupu podle § 169m zákona o pobytu cizinců. Dále namítl, že mu není známo, zda předmětné utajované informace jsou zaznamenány v seznamu utajovaných informací.

10. Žalobce uvedl, že v důsledku rozhodování na základě utajovaných informací, k nimž mu byl odepřen přístup, došlo sice k zákonnému omezení práva na spravedlivý proces, avšak takové omezení musí být učiněno v co nejmenší míře, přičemž splnění těchto požadavků musí být v rozhodnutí přezkoumatelně popsáno a odůvodněno.

11. K podpoře své argumentace stran porušení práva na spravedlivý proces žalobce poukázal na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2020, Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, stížnost č. 80982/12, ECLI:CE:ECHR:2020:1015 JUD008098212, a dále rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 6. 2013, ZZ, C-300/11, ECLI:EU:C:2013:363.

12. Žalobce navrhl, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Shrnutí vyjádření žalované 13. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že odepření přístupu žalobci k utajovaným informacím není v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť garantem ochrany práv účastníka řízení je v takovém případě nezávislý soud, který zajistí nezneužití utajovaných informací správními orgány. Žalovaná uvedla, že správní orgány nemají povinnost popsat, jakým způsobem byla utajovaná informace získána či jakou má povahu nebo zakládat do správního spisu listiny, z nichž by bylo zřejmé, jakým způsobem byly předmětné utajované informace získány. Žalovaná rovněž setrvale zastává názor, že žalobci nebylo možné umožnit v rámci odvolacího řízení řádné uplatnění práva na vyjádření se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, jelikož byla opatřeným novým podkladem pro vydání rozhodnutí utajovaná informace.

14. K námitce porušení zásady legitimního očekávání žalovaná uvedla, že žalobce nekonkretizoval případy, v nichž mělo být na základě shodných skutkových okolností rozhodnuto odlišně. Žalovaná dále podotkla, že nelze srovnávat postavení účastníků řízení, kteří jsou prvožadateli, s postavením žadatelů, kteří se na území České republiky již nacházejí a žádají o prodloužení platnosti stávajícího pobytového oprávnění. Žalovaná zdůraznila, že v těchto dvou odlišných případech nemůže být již z povahy věci rozhodováno na základě shodných skutkových a zejména právních skutečností.

15. Žalovaná dále uvedla, že v rámci odvolacího ani prvostupňového řízení nemohly být uváděny žádné doprovodné informace k utajovaným informacím, neboť by tím mohl být ohrožen účel jejich utajení. K námitce nepřezkoumatelnosti žalovaná uvedla, že je napadené rozhodnutí plně přezkoumatelné, dostatečně věrohodné a individualizované, nicméně s ohledem na podklady spočívající v utajovaných informacích, byly možnosti konkretizace těchto podkladů značně omezené. Také k podkladům spočívajícím ve výňatku z výroční zprávy BIS či zpráv z tisku žalovaná konstatovala, že se k nim nemůže blíže vyjádřit, neboť by ohrozila účel jejich utajení. Žalovaná odmítla námitku retroaktivní aplikace nařízení vlády č. 220/2019 Sb., neboť zamítnutí žádosti žalobce bylo zdůvodněno negativními poznatky získanými z utajovaných informací.

16. Žalovaná dále reagovala na výhrady k vyznačení stupně utajení, přičemž uvedla, že správní orgány nijak neodpovídají za určení stupně utajení u utajovaných informací. Správní orgán prvního stupně nebyl oprávněn se zabývat tím, zda byly předmětné utajované informace utajeny v souladu se zákonem o utajovaných informacích. K námitkám žalobce spočívajícím v porušení práva na spravedlivý proces s odkazem na analogii mezi čl. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „protokol č. 7 Úmluvy“) a čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě (dále jen „směrnice 2011/98/EU“) žalovaná uvedla, že vzájemný vztah mezi těmito dvěma články nelze dovodit. Žalovaná závěrem konstatovala, že právní řád České republiky nezakotvuje právo cizince na pobyt na území České republiky.

17. Žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl. Shrnutí repliky žalobce 18. V replice k vyjádření žalované žalobce nejprve navrhl provedení všech písemností obsahujících utajované informace jako důkazů za účelem ověření, zda tyto podklady splňují materiální podmínky utajení, jsou utajovány v souladu se zákonem, dále zda byly opatřeny v souladu se zákonem, zda je jejich obsah relevantní pro rozhodnutí o žádosti o zaměstnaneckou kartu a k hodnocení z dalších hledisek. Žalobce požadoval, aby bylo umožněno jeho zástupci nahlédnout do písemností obsahujících utajované informace.

19. Žalobce dále uvedl, že se soud nemůže stát garantem ochrany jeho práv, pokud v maximální možné míře nebude zástupci žalobce umožněno seznámit se s utajovanými informacemi a zaujmout k nim písemné stanovisko. Dle žalobce má soud v zájmu zachování ústavních práv žalobce v pochybnosti o zpřístupnění vždy rozhodnout ve prospěch zpřístupnění. Žalobce rozporoval také skutečnost, že žalovaná se musela domáhat utajované informace písemně, přesto však není tato písemná komunikace s NCOZ písemně zachycena a založena do správního spisu, což je v rozporu se zákonem.

20. K argumentaci žalované ve vyjádření, že žalobce nespecifikoval žádné konkrétní případy, v nichž bylo rozhodnuto opačně oproti nyní projednávané věci, žalobce sdělil, že konkrétní případy musí být žalované známy z její úřední činnosti. Žalobce dále podotkl, že žalovaná nijak nereagovala na poznámky, že zjevně neexistují žádné poznatky o tom, že by pobyt žalobce byl neslučitelný se zájmy České republiky. Dle žalobce správními orgány nedostatečně hodnotily podklady, které neobsahovaly utajované informace, a nebyly uvedeny úvahy, jimiž se při hodnocení těchto podkladů správní orgány řídily. Žalobce dále polemizoval nad oprávněností vlády formulovat zájem České republiky, jak učinila usnesením č.

474. Nakonec žalobce nesouhlasil se závěry žalované ve vyjádření, jimiž odmítla přiléhavost některé judikatury, na kterou odkazoval žalobce v žalobě, neboť je přesvědčen o její aplikovatelnosti. Právní hodnocení krajského soudu 21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž s ohledem na skutečnost, že jeho podkladem byly utajované informace, nebyl vázán uplatněnými žalobními body (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009, čj. 7 As 5/2008-63, č. 1951/2009 Sb. NSS). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

22. Žaloba není důvodná.

23. Úvodem krajský soud pouze poznamenává, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jeho úkolem je totiž vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, čj. 7 As 126/2013-19). Tento závazek přitom nemůže být chápán tak, „že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka (srovnej např. rozsudek ve věci Van de Hurk v. The Netherlands, ze dne 19. 4. 1994, Series No. A 288). To by mohlo vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním a kontraproduktivním důsledkům jsoucím v rozporu se zásadou efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se městský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení tak, aby žádná z nich nezůstala bez náležité odpovědi. Odpověď na základní námitky však v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009, čj. 9 Afs 70/2008-130). Ostatně i Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, a obdobně též například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Afs 41/2012-50, ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013-30 a ze dne 3. 7. 2013, čj. 1 As 17/2013-50). K námitkám nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů 24. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů, jejichž důvodnost by postačovala k jejich zrušení; těmto námitkám nepřisvědčil.

25. Judikaturou obecně formulovaná kritéria přezkoumatelnosti správního rozhodnutí jsou v nynějším případě modifikována skutečností, že se rozhodnutí správních orgánů opírala o utajované informace, jejichž obsah se v odůvodnění těchto rozhodnutí nemohl jakkoli promítnout. Dle § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců totiž platí, že „[j]sou-li některé z podkladů rozhodnutí podle tohoto zákona utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění rozhodnutí pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.“ Citované ustanovení tedy zužuje rozsah požadovaného odůvodnění, a je tak ustanovením speciálním vůči § 68 odst. 3 správního řádu.

26. Správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích specifikovaly, z jakých utajovaných informací vycházely, a to včetně stupně jejich utajení. Krajský soud po prostudování příslušných utajovaných informací dospěl k závěru, že nebylo v možnostech správních orgánů v daném ohledu své úvahy a důvody rozhodnutí blíže popisovat, neboť v opačném případě by již došlo k ohrožení utajovaných informací.

27. Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou též patrné důvody, pro které žalobcův pobyt na území není v zájmu České republiky. Žalovaná své úvahy v tomto směru vyložila především na stranách 6 až 8 svého rozhodnutí, kde ve shodě se správním orgánem prvního stupně dospěla k závěru, že tyto spočívají „v bezpečnostních rizicích, jež jsou důsledkem organizovaného zločinu“. Žalovaná dále uvedla, že utajované informace „obsahují údaje o způsobu činnosti organizované zločinecké skupiny, která je v rozporu se zájmy České republiky, a vztah účastníka řízení k ní, opírají se o konkrétní zdroje a v souhrnu a vzájemné souvislosti s ostatními utajovanými informacemi tak naplňují požadavky kladených na jejich obsah zákonem, judikaturou a rovněž povahou věci.“ Na stranách 9 a 10 pak žalovaná dovodila, že utajované informace jsou ve vztahu k žalobci dostatečným způsobem konkretizovány. Krajský soud tak nepřisvědčil ani argumentaci, dle které rozhodnutí správních orgánů absentují úvahy, kterými se při hodnocení utajovaných informací řídily.

28. Nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí pak nezakládá ani založení výroční zprávy BIS za rok 2018 a dvou článků Vojtěcha Blažka do správního spisu. Žalovaná na straně 8 svého rozhodnutí uvedla, že tyto podklady podporují závěr o věrohodnosti a přesvědčivosti utajovaných informací. Na straně 10 svého rozhodnutí pak žalovaná dodala, že se k obsahu těchto listin nemůže s ohledem na obsah utajovaných informací blíže vyjádřit. Vyloučila ovšem, že by se věc týkala fungování systému Visapoint. Na této úvaze krajský soud s ohledem na specifika nynější věci nic nepřezkoumatelného neshledal.

29. Rozhodnutí žalované není nepřezkoumatelné ani v otázce překročení pravomocí vlády při vydání usnesení č.

474. Z odůvodnění jejího rozhodnutí je naopak zřejmé, že primárním důvodem zamítnutí pobytové žádosti byl obsah utajovaných informací, přičemž některé z nich byly podkladem citovaného usnesení. Otázka pravomoci vlády k jeho vydání proto nebyla pro věc ani podstatná. K tomu žalovaná pouze dodala, že z tohoto usnesení „vyplývá nezájem České republiky o pobyt účastníka řízení na území České republiky, který je odvozen od bezpečnostních rizik vztahujících se k přílivu nekvalifikovaných pracovníků na území České republiky, a to v souvislosti s organizovaným zločinem.“ 30. Žalovaná se vyjádřila též k námitce nenaplnění důvodů pro utajení informací, a to na stranách 10 a 11 svého rozhodnutí, kde uvedla, že odpovědným za stanovení odpovídajícího stupně utajení je původce informace. Je tedy zřejmé, jakým způsobem žalovaná uvedenou námitku posoudila, tj. že ji v podstatě nepovažovala za relevantní. K námitkám týkajícím se porušení žalobcových práv v důsledku nezpřístupnění utajovaných informací 31. Nedůvodné jsou též další námitky týkající se porušení žalobcových práv v důsledku nezpřístupnění utajovaných informací.

32. V této souvislosti krajský soud nebyl vázán toliko uplatněnými žalobními body, neboť dle shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 5/2008-63 „[v] této specifické situaci to naopak musí být soud, který ‚supluje‘ aktivitu účastníka řízení a přezkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví důležitými.“ 33. Žalobci lze přisvědčit potud, že ve správních řízeních je nezbytné najít rovnováhu mezi zájmem na zajištění spravedlivého procesu a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu.

34. Z recentní judikatury Nejvyššího správního soudu k dané otázce lze poukázat například na rozsudek ze dne 12. 3. 2020, čj. 2 Azs 259/2019-28, č. 4031/2020 Sb. NSS, dle něhož „[d]ůvody, pro které je třeba trvat na tom, aby utajované informace použité ve správním řízení jako podklad pro rozhodnutí vykazovaly znaky věrohodnosti, přesvědčivosti a umožňovaly jejich verifikaci, již zevrubně vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 4. 2018, č. j. 1 Azs 439/2017 - 57 (body 22 – 28). Pouze ve stručnosti lze zopakovat, že specifický způsob nakládání s utajovanými informacemi, plynoucími ze zjištění zpravodajských služeb či dalších orgánů státu, je odrazem vážení relevantních ústavně chráněných hodnot, především zájmu na ochraně bezpečnosti státu a jeho demokratického zřízení na straně jedné a práva na spravedlivý proces účastníka správního řízení na straně druhé. Judikatura nejen Nejvyššího správního soudu, ale též Ústavního soudu (například nález ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, nález ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 377/04), Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek velkého senátu ve věci Regner proti České republice ze dne 19. 9. 2017, stížnost č. 35289/11) a Soudního dvora EU (rozsudek velkého senátu ze dne 4. 6. 2013, C-300/11, ve věci ZZ proti Secretary of State for the Home Department) dovodila, že procesní omezení účastníka řízení, jemuž jsou tyto informace legitimně znepřístupněny, musejí být určitým způsobem vyvážena tak, aby tato omezení byla ve výsledku přiměřená sledovaným účelům, tj. ochraně bezpečnosti státu a dalších ústavně aprobovaných zájmů.

16. Toto vyvážení se zajišťuje prostřednictvím specifické role správního soudu v rámci přezkumu správního rozhodnutí, jehož podkladem byla utajovaná informace. Právě s ohledem na to, že je to až soudní přezkum, který v souladu se shora uváděnou judikaturou představuje vyvážení omezení procesních práv účastníka řízení, je zcela nezbytné, aby se soud s utajovanou informací přímo seznámil, a je povinen ověřit výše uvedená hlediska věrohodnosti, přesvědčivosti a relevance takové informace ve vztahu k závěrům, které z nich správní orgán vyvodil; úkolem správního soudu však není přezkoumávat pravdivost takových informací (usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015 - 40, č. 3667/2018 Sb. NSS).

17. Otázka věrohodnosti a přesvědčivosti utajovaných informací je v rámci soudního přezkumu klíčová právě proto, že sám účastník řízení nemůže jejich obsahu jakkoliv oponovat, například namítat, že uváděné skutečnosti se nestaly nebo probíhaly jinak. Soud je tak postaven do situace, v níž nahrazuje jinak běžné kontradiktorní schéma soudního řízení, avšak o skutečnostech obsažených v utajované informaci sám nemá rovněž dostatečné povědomí (dokonce je má nižší než žalobce a původce utajované informace), přičemž ale v rámci soudního přezkumu musí tyto skutečnosti verifikovat a aprobovat jejich věrohodnost a relevanci.“ 35. V intenci citovaných závěrů, které zohledňují i relevantní judikaturu Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie, krajský soud přistoupil k posouzení věci. Neshledal přitom, že by tímto způsobem došlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, neboť ochranu jeho práv v takovém případě zajišťuje sám soud, který se podrobně seznámil s obsahem utajovaných informací a posoudil jejich věrohodnost, přesvědčivost a význam ve vztahu k posouzení zásadní otázky naplnění důvodu neudělení zaměstnanecké karty dle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

36. Po přezkoumání a řádném posouzení utajovaných informací, z nichž správní orgány vycházely, dospěl krajský soud k závěru, že tyto informace skutečně nasvědčují tomu, že pobyt žalobce na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání na pracovní pozici uvedené v žádosti o zaměstnaneckou kartu není v zájmu České republiky. Obsah utajovaných informací je dostatečně podložený a ve vztahu k žalobci též dostatečně konkrétní (není přitom nezbytné, aby žalobce již přímo vyvíjel konkrétní činnost v rozporu se zájmy České republiky, jak žalobce sugeruje, neboť v daném ohledu zcela postačí, jedná-li se o dostatečně konkrétní hrozbu takové činnosti). Správní orgány tedy důkazní břemeno na ně kladené unesly (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, čj. 4 As 108/2013-69).

37. K námitce žalobce, dle níž mu nebylo umožněno zjistit ani základní údaje o utajovaných informacích či alespoň obecné informace o poznatcích a důkazech, z nichž správní orgány vycházely, krajský soud uvádí, že postup správních orgánů byl zcela v souladu se zákonem. Žalobce měl možnost se ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu seznámit s podklady rozhodnutí v rozsahu přípustném vzhledem k charakteru nynější věci, což ostatně v průběhu správního řízení také opakovaně učinil. Utajované informace nebyly a ani nesmí být součástí správního spisu. Proto jsou vedeny odděleně na základě § 17 odst. 3 správního řádu. Nicméně do správního spisu byly založeny úřední záznamy ze dne 16. 8. 2019, 2. 3. 2020 a 2. 9. 2020, jimiž správní orgán prvního stupně žalobce informoval o tom, že mezi podklady pro jeho rozhodnutí jsou též utajované informace poskytnuté ze strany NCOZ. Tím správní orgán prvního stupně zajistil možnost seznámení s podklady rozhodnutí v maximální možné míře, neboť charakter utajovaných informací jejich bližší specifikaci neumožňoval.

38. Krajský soud, který se s předmětnými utajovanými informacemi seznámil, potvrzuje závěry správních orgánů formulované v jejich rozhodnutích, dle nichž k utajovaným informacím nemohly být uváděny žádné doprovodné informace, neboť by tím mohl být ohrožen účel jejich utajení. Z toho důvodu tudíž nebylo možné požadavkům žalobce na sdělení doprovodných údajů k utajovaným informacím vyhovět. Rozsah sdělení úvah, podkladů a důvodů rozhodnutí vyplývá z § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců, dle něhož je nezbytné vždy respektovat povinnost nenarušit utajení předmětných informací. Není přitom procesním pochybením správních orgánů, pokud do spisu nezaložily podklady zachycující postup při zajišťování utajovaných informací. Žádnou takovou povinnost totiž zákon správním orgánům neukládá. S ohledem na uvedené správní orgány nemohly uvést ani žádné konkrétnější informace podporující závěr, že pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky, neboť právě tím by již došlo k vyzrazení utajovaných informací.

39. Nedůvodná je též námitka, dle které žalovaná neumožnila žalobci vyjádření k upřesňující utajované informaci pořízené v rámci odvolacího řízení vedené pod čj. V 80/2020-SO. Jak plyne ze shora uvedeného, žalobce se beztak nemohl se samotným obsahem této informace seznámit. O tom, že ve věci správní orgány budou rozhodovat i na základě utajovaných informací poskytnutých NCOZ, byl přitom žalobce již dříve informován. Formální výzva žalované k vyjádření k novým podkladům rozhodnutí, tj. nově opatřené utajované informaci, by tak postrádala jakýkoli smysl. Krajský soud nezpochybňuje, že žalovaná žalobci nesdělila ve formě záznamu do spisu skutečnost, že dalším podkladem, na základě něhož bude ve věci rozhodováno, je utajovaná informace uchovávaná mimo správní spis a nesdělil ani její číslo jednací. V nynějším případě však tento postup neměl za následek vydání nezákonného rozhodnutí. Nedůvodné jsou též dílčí námitky zpochybňující věrohodnost utajované informace čj. V 80/2020-SO. Krajský soud po jejím prostudování žádné takovéto pochybnosti nenabyl.

40. Nepřípadný je též žalobcův poukaz na rozsudek ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, v němž velký senát Evropského soudu pro lidská práva shledal porušení čl. 1 protokolu č. 7 Úmluvy zakotvující procesní záruky týkající se vyhoštění cizinců v případě vyhoštění stěžovatelů na základě důvodů obsažených v utajovaných informacích. Nelze totiž přehlédnout, že Evropský soud pro lidská práva vyslovil tento závěr – stručně řečeno – za situace, kdy sice k vyhoštění stěžovatelů došlo na základě utajované informace, avšak soudy nezkoumaly skutečnou potřebu jejich utajení a krátce po vyhoštění stěžovatelů byly na tiskové konferenci zveřejněny detaily důvodů pro vyhoštění v podrobnější podobě, než kterou měli v průběhu řízení k dispozici sami stěžovatelé; to potřebu utajení informací a omezení procesních práv stěžovatelů popíralo (srov. zejména odstavce 162 až 165 citovaného rozsudku). Závěry Evropského soudu pro lidská práva proto nelze bez dalšího přenášet do nynějšího řízení, v němž se naopak krajský soud důvodností utajení informací, které byly podkladem rozhodnutí správních orgánů, zabýval a potřebnost zachování utajení informací nebyla relevantně zpochybněna.

41. V obecné rovině krajský soud naopak nezpochybňuje aplikovatelnost závěrů obsažených v rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ve věci ZZ proti Secretary of State for the Home Department (srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 Azs 259/2019- 28). V posuzované věci je však požadavek Soudního dvora Evropské unie na zachování podstaty práva na spravedlivý proces dle čl. 47 Listiny práv Evropské unie vyvážen právě specifickou rolí soudu, který posuzuje věc komplexně a není vázán pouze v žalobě uplatněnými body. Nedůvodná je proto též námitka porušení čl. 8 směrnice 2011/98/EU.

42. Pro uvedené krajský soud ani neshledal důvod k postoupení věci Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy pro namítanou protiústavnost § 172 odst. 9 zákona o pobytu cizinců, jak žalobce v průběhu řízení před soudem navrhl, neboť v posuzované věci by mu beztak nemohly být utajované informace dle § 45 odst. 4 s. ř. s. poskytnuty z důvodu možného ohrožení či vážného narušení činnosti policie. K námitce porušení § 2 odst. 4 správního řádu 43. Krajský soud dále nepřisvědčil ani námitce porušení zásady obsažené v § 2 odst. 4 správního řádu, dle níž nemají při rozhodování obdobných případů vznikat nedůvodné rozdíly.

44. Předně nelze přehlédnout, že žalobce sám své tvrzení v daném ohledu v podstatě nikterak nedokládá. Porušení určité správní praxe je ovšem otázkou skutkovou, která podléhá dokazování. Nelze tedy bez dalšího dospět k závěru, že správní orgány aplikují poznatky obsažené v utajovaných informacích v případech obdobného charakteru rozdílně. V každém konkrétním případě je přitom zapotřebí zvažovat, zda obsah utajované informace představuje dostatečný podklad rozhodnutí právě v tom kterém řízení.

45. Zároveň však uvedená žalobní námitka obsahuje chybnou úvahu, dle které je postavení tzv. prvožadatelů a žadatelů o prodloužení pobytového oprávnění v kontextu nynější věci srovnatelné. Nelze považovat za skutkově shodná či obdobná řízení, v nichž je rozhodováno o žádosti o prodloužení pobytového oprávnění osob již pobývajících na území České republiky, s řízeními o žádostech o vydání zaměstnanecké karty s tzv. prvožadateli, kteří doposud setrvávají ve své domovině. Žalovaná ve vyjádření k žalobě správně podotkla, že v rámci řízení o prodloužení doby platnosti pobytového oprávnění je třeba posuzovat například také přiměřenost důsledků zamítavého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele. K námitce (ne)splnění podmínek pro utajení informací 46. Nedůvodná je též žalobcova polemika nad splněním zákonných podmínek pro utajení informací. Krajský soud naopak po jejich prostudování shledal, že tyto informace veškeré podmínky pro jejich utajení ve smyslu zákona o ochraně utajovaných informací splňují.

47. Již z rozhodnutí správních orgánů je zřejmý důvod utajení předmětných informací, neboť jak správní orgán prvního stupně, tak žalovaná uvedly, že se jedná o informace ohledně rizik plynoucích z organizovaného zločinu; to ostatně krajský soud sám ověřil. Již z toho je zřejmé, že se jedná o informace, jejichž vyzrazení či zneužití by mohlo způsobit újmu České republice nebo by mohlo být pro Českou republiku nevýhodné ve smyslu § 2 písm. a) a § 3 zákona o ochraně utajovaných informací. Utajované informace jsou zároveň subsumovatelné pod některé obecně formulované položky nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací, a to zejména (avšak nikoli výhradně) bod 7 přílohy č. 1 citovaného nařízení. Bližší konkretizace důvodů utajení však již s ohledem na možné ohrožení utajovaných informací není možná.

48. Pro posouzení věci je klíčové také to, že o vyznačení stupně utajení informace rozhoduje dle § 22 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací její původce. Podle § 22 odst. 2 citovaného zákona přitom „[v]yznačení stupně utajení na utajované informaci musí být zachováno po celou dobu trvání důvodů utajení. Bez souhlasu původce nebo poskytující cizí moci nesmí být stupeň utajení změněn nebo zrušen.“ Přinejmenším ve vztahu k informacím poskytnutým ze strany NCOZ tudíž žalovaná ani správní orgán prvního stupně nemohly samy stupeň utajení změnit či přímo zrušit.

49. Veškerá žalobcem citovaná judikatura, na niž v této souvislosti odkázal (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, čj. 1 As 8/2010-65, ze dne 11. 1. 2017, čj. 3 As 58/2016-45, a ze dne 31. 10. 2018, čj. 3 As 38/2018-29), se vztahuje k problematice poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím; není tak bez dalšího na nyní posuzovanou věc automaticky aplikovatelná. Žalobce ostatně ani vztah této judikatury k nyní posuzované věci blíže neobjasnil, neboť pouze uvedl, že její optikou je nutno nahlížet též na § 169m) odst. 2 zákona o pobytu cizinců. K námitkám týkajících se usnesení vlády č. 474 a nařízení vlády č. 220/2019 Sb.

50. Nedůvodné jsou též námitky ohledně aplikace usnesení vlády č. 474 a nařízení vlády č. 220/2019 Sb. Ani jeden z těchto aktů totiž nepředstavoval rozhodující důvod pro zamítnutí žalobcovy žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Tím byl obsah utajovaných informací, který se v uvedených aktech vlády toliko zřetelněji projevil, neboť vláda při přijetí usnesení č. 474 vycházela z téhož dokumentu jako správní orgány v nynější věci, tj. materiál nazvaný „K imigraci do České republiky z Vietnamu – shrnutí situace a bezpečnostních rizik“. V nynějším případě se však navíc nejednalo o podklad jediný, neboť správní orgány jej doplnily o podklady poskytnuté od NCOZ tak, aby byly ve vztahu k žalobci v souhrnu dostatečně konkrétní. Žalobcova polemika s tím, zda má vláda pravomoc vyjadřovat zájem na regulaci určitého typu oprávnění k pobytu, potažmo, zda správní orgány údajně retroaktivně aplikovaly nařízení č. 220/2019 Sb., je tak pro posouzení věci zcela irelevantní. Závěr a náklady řízení 51. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

52. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.