58 A 1/2018 - 20

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobce: X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Dvořákem sídlem Vinohradská 22, Praha 2 proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2018, č.j. CPR-13770-5/ČJ-2017-930310- V238, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 22. 1. 2018, č. j. CPR-13770-5/ČJ-2017-930310-V238 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 163 odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č.. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 13. 3. 2017 č.j. KRPC-185484-42/ČJ-2016-020025, kterým bylo žalobci uloženo podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 rok.

2. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“).

3. Napadené rozhodnutí je dle žalobce nezákonné, příliš formalistické a nedostatečně individualizované, neboť z něj není patrný bližší vztah k případu žalobce. Žalovaný se navíc nedostatečně vypořádal s odvolacími námitkami žalobce.

4. Žalobce dále v žalobě obsáhle cituje několikastránkovou pasáž z rozhodnutí Krajského soudu v Praze vydaného ve věci č.j. 44 A 33/2017 – 25, v němž se krajský soud mimo jiné vyjadřoval k podmínkám volného pohybu služeb v rámci Evropské unie. Pod volný pohyb služeb je třeba zařadit také právo poskytovatelů služeb vysílat své zaměstnance na území jiného členského státu za účelem provedení prací nezbytných k poskytování služby. Obsahem tohoto rozhodnutí je dále poukaz na závěry Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-91/13 Essent Energie Productie BV, dle kterých cizinečtí zaměstnanci, které za účelem výkonu služby vyšle do některého členského státu Evropské unie podnikatel usazený v jiném členském státě, neusilují o vstup na pracovní trh členského státu, do něhož jsou vysláni, neboť po splnění svého úkolu (poskytnutí služby jménem a na účet jejich zaměstnavatele) se vracejí do státu původu nebo pobytu. Svobodu poskytování služeb nelze využívat k jinému účelu než k poskytování dotyčné služby.

5. Dle žalobce se i v jeho případě jednalo o volný pohyb služeb, byl zaměstnán na území Polska, kde po většinu doby pracoval. Jeho společnost (ELEKTRO TON) získala zakázku na území České republiky a žalobce byl za účelem poskytnutí služby vyslán na území ČR, kde vykonával obsahově totožnou činnost jako v Polsku. Nelze v daném případě hovořit o pronájmu pracovní síly, nýbrž o volném pohybu služeb. Žalobce byl vyslán na území ČR společností ELEKTRO TON Sp.z.o. (dále jen „ELEKTRO TON“), která jej i nadále platila, skutečnost, že práce žalobce vykonával na pracovišti spol. Frisch Holz Systembau s. r. o. (dále jen „Frisch“) v jejím pracovním oděvu, neznamená, že se jednalo o závislou práci žalobce pro tuto společnost. Žalobce dostával na pracovišti úkoly od mistra, jemuž byl odpovědný, nikoliv od spol. Frish. Svou práci žalobce vykonával jménem a na účet svého zaměstnavatele.

6. V této souvislosti žalobce namítl nedostatečně zjištěný skutkový stav. Správní orgány se nijak nezabývaly smluvními vztahy mezi jednotlivými společnostmi, které by ozřejmily, na jakém smluvním základě žalobce na území ČR vykonával pracovní činnost. Nebylo vysvětleno, z jakého důvodu nepovažuje správní orgán za podstatné provést žalobcem navrhované důkazy výslechy jednatelů dotčených společností.

7. Žalobci nebyla v průběhu správního řízení dána možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci, zejména mu nebylo umožněno vyjádřit se k přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění.

8. K tomuto žalobce namítl, že správní orgány nedostatečně zhodnotily přiměřenost dopadů rozhodnutí o vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgány pouze v obecné rovině zmínily příslušné regulativy, aniž by se zabývaly konkrétními skutkovými okolnostmi dané věci. Skutečnost, že žalobce má v zemi svého původu své rodiče a zázemí nemůže být jediným kritériem přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Rovněž nebylo nijak zohledněno to, že žalobce je držitelem pobytového oprávnění v Polsku a rozhodnutí o správním vyhoštění jistě bude mít vliv i na toto oprávnění, pročež dojde k zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgány se nijak blíže nezabývaly konkrétním skutkovým stavem v projednávané věci a z tohoto důvodu je na jejich rozhodnutí nutno hledět jako na nepřezkoumatelná.

9. Správní orgán dle žalobce rovněž nedostatečně a nepřezkoumatelně posoudil otázku, zda žalobci v případě návratu do země původu nehrozí nebezpečí vážné újmy. Správní orgán se nijak nezabýval tím, zda žalobce vůbec může bez újmy vycestovat. Poukázáno bylo na probíhající ozbrojený konflikt v zemi žalobcova původu a na závěry Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí č.j. 5 Azs 28/2008 – 61 a č.j. 2 Azs 71/2006 – 82.

10. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí je dána rovněž tím, že nebyla nijak zdůvodněna délka, po kterou bylo žalobci uloženo správní vyhoštění. Žalobce poukázal na to, že se jedná o trest za několik dnů nelegální práce za situace, kdy je žalobce trestně-právně zachovalý, pobývající vždy na základě řádného povolení k pobytu. Žádná negativní skutečnost, která by odůvodňovala délku žalobcova vyhoštění, není v případě žalobce dána. Ten navíc již z území ČR odcestoval, neboť zakázka, na níž se podílel, již byla ukončena.

11. Na základě všech výše uvedených důvodů navrhl žalobce napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

12. Žalovaný navrhl žalobu pro její nedůvodnost zamítnout. Setrval na svých závěrech učiněných v napadeném rozhodnutí, když konstatoval, že žalobce svým jednáním naplnil ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán prvního stupně zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, uložená opatření jsou adekvátní žalobcovu jednání. S ohledem na totožnost žalobních námitek s námitkami odvolacími, bylo žalovaným ve zbytku odkázáno na obsah napadeného rozhodnutí.

13. Z obsahu správního spisu vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti: Dne 30. 11. 2016 došlo na základě § 27 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 SB., o Policii ČR k zajištění žalobce ve Veselí nad Lužnicí, neboť se žalobce dopustil jednání, pro které lze jeho pobyt na území ČR ukončit nebo zahájit řízení o správním vyhoštění.

14. Z úředního záznamu Policie ČR ze dne 30. 11. 2016 vyplývá, že žalobce byl téhož dne kontrolován hlídkou cizinecké policie, která zjistila, že v areálu společnosti Frisch ve Veselí nad Lužnicí vykonával práci, aniž by byl držitelem povolení k výkonu zaměstnání či živnostenského oprávnění. Žalobce při kontrole předložil cestovní doklad s vylepeným pobytovým štítkem vydaným Polskou republikou s dobou platnosti od 13. 6. 2016 do 28. 2. 2017. Dále předložil informaci o nástupu do zaměstnání, dohodu o dočasném přidělení k výkonu práce s firmou ELEKTRO TON (Gdansk) a dohodu o provedení práce (Umowa zlecenia) v polském jazyce ze dne 14. 6. 2016.

15. Z výše zmiňované Dohody o dočasném přidělení k výkonu práce mimo místo stanovené pracovní smlouvou ze dne 14. 6. 2016 se podává, že žalobce tuto smlouvu uzavřel se spol. ELEKTRO TON se sídlem ul. Rzesna 3, Gdansk, a na jejím podkladu byl ode dne 14. 6. 2016 přikázán dočasně k výkonu práce pro spol. Milchaus s. r. o. (dále jen „Milachaus“), sídlem Ostružinová 2455/11, Praha 10 – Záběhlice. Bylo stanoveno, že: „Zaměstnanec bude vykonávat činnost pro zaměstnavatele a pobírat od něho odměnu podle platných ujednání v této smlouvě nebo jejích dodatcích. Zaměstnanec je povinen se při výkonu činnosti dočasného přidělení řídit pokyny přidělené organizace nebo pověřené osoby, která dozoruje řádný výkon práce v místě dočasného přidělení. Touto organizací se rozumí spol. Milchaus s. r. o., sídlem Ostružinová 2455/11, Praha 10 – Záběhlice. Zaměstnanec i nadále zůstává v pracovněprávním vztahu vůči zaměstnavateli se sídlem na území Polské republiky a touto organizací je také nadále odměňován, pokud se smluvní strany nedohodnou jinak. Zaměstnanec bude v souladu s vydaným pracovním povolením vykonávat i na území ČR práce dočasně přidělené shodně s vydaným pracovním povolením v Polské republice.“ 16. Dne 30. 11. 2016 obdržel správní orgán sdělení Úřadu práce ČR, podle kterého žalobce není držitelem platného rozhodnutí o povolení k zaměstnání. Bylo zjištěno, že žalobce je evidován Úřadem práce v Praze, kde byl nahlášen spol. Milchaus, dne 14. 6. 2016 měl žalobce nastoupit do zaměstnání CZ-ISCO 91 – uklízeči a pomocníci dle § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“).

17. Dne 30. 11. 2016 bylo správním orgánem prvního stupně se žalobcem zahájeno na základě § 164 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců správní řízení ve věci správního vyhoštění z území členských států Evropské unie podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

18. Téhož dne byl vyslechnut svědek Ing. M.M., prokurista ve spol. Frisch, který uvedl, že žalobce byl na pracoviště firmy ve Veselí nad Lužnicí dodán společností AP Staving Group s. r. o. (dále jen „AP Staving“), sídlem Meteorologická 792/29, Praha – Libuš, a to na základě Smlouvy o dílo, kdy společnost Frisch neměla dostatek pracovních sil, a proto požádala společnost AP Staving o zajištění 2 až 3 pracovníků na konkrétní práce. Společnost AP Staving dodala společnosti Frisch žalobce jako svého zaměstnance v červnu roku 2016. Náplní práce žalobce bylo rozmítání řeziva dle uvedené Smlouvy o dílo s firmou AP Staving. Tato společnost svým zaměstnancům zajistila pracovní pomůcky (montérky, rukavice) a ve spol. Frisch tito zaměstnanci používali pouze rozmítací pilu.

19. Součástí správního spisu je Smlouva o dílo uzavřená mezi spol. Frisch (objednatel) a spol. AP Staving (zhotovitel) dne 17. 5. 2016, jejímž předmětem je závazek zhotovitele provádět dílo za podmínek a v rozsahu uvedeném ve smlouvě a předat jej průběžně objednateli. Dílo zahrnuje provedení formátování a rozmítání řeziva a jeho roztřídění, veškeré dodávky a služby, které je třeba provést za účelem provedení díla v souladu se smluvními dokumenty.

20. Dne 3. 12. 2015 obdržel prvoinstanční správní orgán kopii Smlouvy o dílo uzavřené mezi spol. AP Staving (objednatel) a spol. Milchaus (zhotovitel) dne 27. 5. 2016. Předmětem této smlouvy je závazek zhotovitele provádět na základě ústních objednávek objednatele dílo za podmínek a v rozsahu uvedeném v této smlouvě a předávat jej průběžně objednateli v termínech uvedených v ústních objednávkách. Rozsah díla představuje řádné provedení pomocných truhlářských a údržbářských prací, manipulace předmětu díla, veškeré dodávky a služby, jenž je třeba provést za účelem provedení díla.

21. Obsahem správního spisu je dále odpověď společného centra na žádost prvostupňového správního orgánu týkající se informací o spol. ELEKTRO TON, ze které vyplývá, že se uvedená společnost dne 31. 5. 2011 odstěhovala z adresy ul. Rzesna 3, Gdansk a do současné doby (ke dni 7. 12. 2016) nemá v Polsku registrovanou adresu novou. V období do 21. 10. 2013 tato společnost vydala 53 osvědčení o záměru zaměstnat cizince přes firmu ELEKTRO TON, do současnosti však tato osvědčení nezlegalizovala na příslušném úřadu práce. Tato společnost navíc nefiguruje na seznamu ve vydaných povoleních na zaměstnávání cizinců. Všichni cizinci, kteří předkládají ke kontrole pracovní smlouvu a cestovní příkaz vydaný spol. ELEKTRO TON, vykonávají nelegální činnost a práci.

22. Z protokolu o vyjádření účastníka ze dne 8. 12. 2016 č.j. KRPC-185484-29/ČJ-2016-020025 vyplývá, že žalobce přicestoval do Polska dne 12. 6. 2016 za účelem zaměstnání, kde se spojil s I.K., zástupcem spol. Elektro Ton, který mu sdělil, že jej u této společnosti zaměstná a může být vyslán pracovně i do České republiky, kam dne 14. 6. 2016 odcestoval. Zde se spojil s rusky hovořícím zástupcem spol. Milchaus, který mu našel práci ve Veselí nad Lužnicí, kam dne 19. 6. 2016 odcestoval z Prahy. Dne 20. 6. 2016 žalobce začal pracovat pro spol. Frisch, práci žalobci zadával mistr, konala se od 6:00 do 15:00 hod. Pracovní prostředky získal žalobce od spol. Frisch. Dále bylo žalobcem sděleno, že pracovní povolení pro území ČR nemá, má pouze pracovní povolení v Polsku pro spol. Elektro Ton. Uvedl, že do firmy Frisch byl vyslán společností Milchaus, pracoval zde od 20. 6. 2016 do poloviny července 2016, poté pracoval v Polsku a od konce října 2016 žalobce opět pracoval pro spol. Frisch. Společnost AP Staving žalobce nezná, mzda je mu vyplácena I.K. v hotovosti v polských zlotých. Cestovní příkaz k výkonu zaměstnání žalobce nemá. Na území ČR žalobce nemá žádné rodinné ani jiné soukromé vazby, v Itálii má žalobce bratra, kterého občas navštěvuje. Žije na Ukrajině se svými rodiči, cca 300 km od jeho bydliště probíhají nepokoje.

23. Dne 13. 1. 2017 byla vyslechnuta svědkyně T.P., zástupkyně spol. AP Staving, která uvedla, že tato společnost dne 17. 5. 2016 uzavřela se spol. Milchaus smlouvu o dílo, na jejímž základě spol. Milchaus poskytla spol. AP Staving výpomoc ve formě jednoho pracovníka. Žalobce začal ve spol. Frisch pracovat koncem června roku 2016. Společnost AP Staving vyplácela za žalobce spol. Milchaus cca 31.000 Kč a žalobce vybavila pracovními pomůckami. Za žalobce spol. AP Staving neodváděla žádné pojištění, neboť s ním neměla uzavřený žádný pracovněprávní vztah. Spol. Elektro Ton svědkyně nezná.

24. Závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ČR ze dne 13. 1. 2017 č.j. KRPC-185484/ČJ-2017-020025 bylo konstatováno, že vycestování žalobce na Ukrajinu je možné, žalobci v případě jeho návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

25. Výzvou prvoinstančního orgánu ze dne 8. 2. 2017 byl žalobce podle § 36 odst. 3 správního řádu vyzván k vyjádření se k podkladům rozhodnutí.

26. Dne 13. 2. 2017 žalobce prostřednictvím svého právního zástupce zaslal správnímu orgánu vyjádření k podkladům, kde uvedl, že v jeho případě se o nelegální výkon práce nejednalo, neboť spadal pod výjimku dle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, když byl vyslán polskou společností Elektro Ton do ČR za účelem poskytováním služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie. Žalobce byl vyzván svým polským zaměstnavatelem k plnění smlouvy, kterou tento zaměstnavatel získal zakázku na území ČR v rámci svého obchodního vztahu se spol. Milchaus. Tato na základě uzavřeného obchodního vztahu realizovala zakázku, na jejímž plnění se podílel žalobce v areálu spol. Frisch.

27. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 13. 3. 2017 č.j. KRPC-185484-42/ČJ-2016-020025 bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 1 rok. Bylo konstatováno, že žalobce splnil jednu z podmínek pro výkon zaměstnání na území ČR, neboť byla společností Milchaus na Úřad práce – krajská pobočka hlavního města Prahy podána informace o nástupu do zaměstnání – vyslání k plnění úkolů vyplývajících z uzavřené smlouvy, ale na pozici ostatní uklízeči a pomocníci s místem výkonu práce Praha. Žalobce neměl povolení pro výkon zaměstnání od místně příslušné pobočky úřadu práce a rovněž nebyl nahlášen jako cizinec, u něhož se pracovní povolení nevyžaduje. Správní orgán dospěl k závěru, že žalobce nebyl do provozovny vyslán svým polským zaměstnavatelem, s nímž sepsal servisní smlouvu a dohodu o dočasném přidělení k výkonu práce mimo stanovené místo. V daném případě se nejednalo ani o pracovní cestu, došlo k řetězení smluv o poskytování služeb, čímž byl ztracen charakter přímého vyslání k provedení konkrétního úkolu. Žalobce nepředložil cestovní příkaz k vyslání svým zaměstnavatelem na pracovní cestu k jinému zaměstnavateli a z tohoto důvodu vykonával žalobce pracovní činnost na území ČR neoprávněně. Správní orgán se rovněž zabýval dopady rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života, bylo konstatováno, že žalobce nemá na území ČR žádné vazby, pro které by představovaly důsledky rozhodnutí o správním vyhoštění nepřiměřený zásah do života žalobce. Účel pobytu žalobce na území ČR je pouze ekonomický a rozhodnutím tak nebude nepřiměřeně zasaženo do rodinného a soukromého života žalobce. Zdůvodněna byla také délka uloženého správního vyhoštění, která dle správního orgánu odpovídá závažnosti žalobcem porušených povinností. Na druhou stranu byla vzata v potaz rovněž skutečnost, že žalobce nad svým jednáním projevil lítost.

28. Proti rozhodnutí o správním vyhoštění bylo žalobcem dne 20. 3. 2017, doplněným dne 5. 4. 2017, podáno odvolání, které obsahově odpovídá námitkám uplatněným v nyní projednávané žalobě.

29. V návaznosti na obsah odvolacích námitek si žalovaný vyžádal stanovisko Ministerstva vnitra ČR (Ministra vnitra ČR jako nadřízeného odvolacího orgánu), které bylo vydáno dne 11. 8. 2017 pod č.j. MV-79005-2/OAM-2017. Tímto závazným stanoviskem vydaným pro potřeby odvolacího řízení bylo původní závazné stanovisko potvrzeno. Bylo konstatováno, že v případě žalobce se nejedná o osobu zranitelnou, tedy v pokročilém věku či strádající závažným onemocněním, jedná se o osobou, která je schopna se o sebe v dostatečné míře postarat. Na území ČR žalobce nemá žádnou jemu blízkou či občana EU, s nímž by sdílel společnou domácnost. Na území Ukrajiny žijí jeho příbuzní, k nimž má možnost se v případě svého návratu uchýlit. Součástí tohoto závazného stanoviska je Zpráva Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině 16. 2. až 15. 5. 2017.

30. O odvolání žalobce bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 22. 1. 2018, č.j. CPR-13770-5/ČJ-2017-930310-V238, jímž bylo toto odvolání zamítnuto a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrzeno. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že v případě žalobce nebyly naplněny podmínky ust. § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, neboť z dohody o dočasném přidělení k výkonu práce mimo místo stanovené pracovní smlouvou ze dne 14. 6. 2016 vyplývá, že polský zaměstnavatel měl žalobce přidělit k výkonu práce k českému zaměstnavateli s tím, že zůstane v pracovněprávním vztahu s polským zaměstnavatelem, ovšem práci mu bude zadávat a její výkon kontrolovat český zaměstnavatel, kterým měla být spol. Milchaus. Žalobce tak byl přidělen polským zaměstnavatelem ke spol. Milchaus, žalobce přestal být podřízen polskému zaměstnavateli, ten mu nepřiděloval práci, nekontroloval jej a žalobce jeho jménem ani na jeho účet práci nevykonával a nešlo tudíž o poskytování služby. Podstata služby v daném případě nespočívala ve vykonání určité činnosti či ve zhotovení díla, nýbrž v pronájmu pracovní síly, kdy z dohody o dočasném přidělení je zřejmé, že neobsahuje vymezení konkrétního druhu práce. Vyslání žalobce, který uzavřel pracovněprávní vztah se zahraničním zaměstnavatelem, do jiného členského státu za účelem využití jeho pracovní síly popírá principy volného pohybu osob a služeb. V daném případě došlo k obcházení tuzemských zákonů, byla skrytě poskytnuta pracovní síla žalobce a tím došlo k narušení regulace pracovního trhu v České republice. Účelem pobytu žalobce na území ČR nebylo vykonat službu pro svého zahraničního zaměstnavatele, na území ČR a po jejím vykonání se vrátit zpět do Polska, nýbrž integrovat se na pracovní trh v České republice. Skutečnost, že žalobce měl v době provedené kontroly platné vízum vydané Polskou republikou, nebrání vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Udělení správního vyhoštění má de facto právní účinky pouze ve vztahu k území toho členského státu, který vyhoštění vydal, nikoliv vůči všem státům Evropské unie. Polská republika bude ze strany ČR informována o uděleném správním vyhoštění, avšak je pouze na její vůli, zda zruší vydané povolení k pobytu. Rozhodnutím o správním vyhoštění jistě dojde k zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, avšak nejedná se o zásah nepřiměřený. Bylo poukázáno na to, že žalobce nemá na území ČR žádné rodinné ani jiné vazby, jeho rodiče žijí na Ukrajině a nejsou zde žádné překážky, které by bránily jeho vycestování. Rovněž délka trvání správního vyhoštění byla správním orgánem prvního stupně řádně zdůvodněna, stanovená době je adekvátní jednání, kterého se žalobce dopustil.

31. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Rozhodl přitom bez jednání za splnění podmínek ust. § 51 odst. 1 s. ř. s.

32. Žaloba není důvodná.

33. Krajský soud se v prvé řadě zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí vylučuje jeho věcný přezkum.

34. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí je dle žalobce dána nevypořádáním jeho odvolacích námitek. Odvolací námitky dle žalobce nebyly žalovaným vypořádány dostatečně a nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného je tudíž dána nedostatkem jeho důvodů.

35. Krajský soud se s ohledem na obecný charakter této žalobní námitky zabýval přezkoumatelností napadeného rozhodnutí pouze v obecné rovině.

36. Krajský soud k otázce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu setrvale (srov. např. rozsudek ze dne 23. 7. 2008, čj. 3 As 51/2007 - 84, rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), ze které vyplývá, že pokud se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku nevypořádá se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Podle ustálené judikatury správních soudů (srov. např. již rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, čj. 6 A 48/1992 - 23, SP č. 27) přitom musí být z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje pouze obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí.

37. Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud v intencích shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k závěru, že žalované rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu žalovaný vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozhodnutí je řádně odůvodněno a je plně srozumitelné. Z napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývají důvody, které žalovaného vedly k zamítnutí odvolání žalobce a rovněž jsou v něm přezkoumatelným způsobem vypořádány veškeré odvolací námitky žalobce.

38. Napadené rozhodnutí je ve vztahu k žalobci dostatečně individualizované, což je zřejmé ze strany 5 až 12 tohoto rozhodnutí. Žalovaný se v něm zabýval skutkovými okolnostmi dané věci, včetně popisu řetězce firem, u nichž měl být žalobce zaměstnáván. Jednotlivé skutkové závěry jsou pak provázány se závěry právními, relevantními pro danou problematiku. Vypořádány jsou i jednotlivé odvolací námitky žalobce.

39. Stěžejní otázkou v projednávané věci je to, zda v případě výkonu práce žalobcem na území ČR byly naplněny atributy volného pohybu služeb ve smyslu čl. 56 a čl. 57 Smlouvy o fungování Evropské unie a žalobce tak nemusel být držitelem povolení k zaměstnání, zaměstnanecké karty či modré karty.

40. V tomto směru proti sobě stojí tvrzení žalobce, dle kterého byl na území ČR vyslán svým polským zaměstnavatelem, spol. ELEKTRO TON, za účelem splnění zakázky tohoto zaměstnavatele v jiném členském státě, a tvrzení správních orgánů, dle kterých se v daném případě nejednalo o volný pohyb služeb, neboť žalobce v tomto směru nesplnil podmínky volného pohybu služeb, když pracovní úkoly a jejich kontrola nebyla vykonávána polským zaměstnavatelem žalobce, nýbrž českou společností Milchaus, která byla vůči žalobci ve vztahu nadřízenosti, jednalo se o pronájem pracovní síly žalobce a k poskytování konkrétních služeb ze strany polského zaměstnavatele žalobce tudíž nedošlo.

41. V projednávané věci je relevantní ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, podle kterého policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.

42. Právní rámec dané otázky představuje ust. § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, dle kterého povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta nebo modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie.

43. Podle čl. 56 SFEU „[p]odle následujících ustanovení jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb“. Podle čl. 57 SFEU „[z]a služby se podle Smluv pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob“. Svobodu volného pohybu služeb lze podle čl. 52 v souvislosti s čl. 62 SFEU omezit z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví.

44. Pojem „vyslání v rámci poskytování služeb“ je používán směrnicí č. 96/71/ES ze dne 16. 12. 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice č. 96/71/ES“). Vysláním pracovníků za účelem poskytování služeb se podle čl. 1 odst. 3 směrnice č. 96/71/ES rozumí, pokud podnik usazený na území jednoho členského státu vyšle pracovníka na území jiného členského státu „na vlastní účet a pod svým vedením na základě smlouvy uzavřené mezi podnikem pracovníky vysílajícím a stranou, pro kterou jsou služby určeny, činnou v tomto členském státě, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem“ [písm. a)]; nebo pokud podnik vyšle „pracovníka do provozovny nebo podniku náležejícího ke skupině podniků na území členského státu, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem“ [písm. b)]; nebo pokud „jako podnik pro dočasnou práci či podnik poskytující pracovníky vyšle pracovníka do podniku, který jej využije, se sídlem nebo vykonávajícího činnost na území některého členského státu, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi podnikem pro dočasnou práci či podnikem poskytujícím pracovníky na straně jedné a pracovníkem na straně druhé“ [písm. c)]. V bodu 4 odůvodnění směrnice č. 96/71/ES se k působnosti směrnice uvádí, že „poskytování služeb může spočívat buď v provedení prací podnikem na jeho účet a pod jeho vedením, na základě smlouvy uzavřené mezi tímto podnikem a stranou, pro kterou jsou služby určeny, nebo v poskytnutí pracovníků pro jejich využití podnikem v rámci veřejné či soukromé zakázky“.

45. Soudní dvůr se problematikou vysílání pracovníků z třetích zemí v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu ve své judikatuře opakovaně zabýval. Již v rozsudku ze dne 17. 12. 1981 ve věci 279/80, Webb, Soudní dvůr konstatoval, že poskytování pracovní síly je službou ve smyslu tehdejšího čl. 60 Smlouvy o založení evropského hospodářského společenství (nyní čl. 56 SFEU). Zároveň však zdůraznil, že přeshraniční poskytování pracovní síly je z obchodního a sociálního hlediska mimořádně citlivou oblastí, neboť ovlivňuje jak vztahy na trhu práce, tak oprávněné zájmy dotčených pracovníků (rozsudek Webb, bod 18). V rozsudku ze dne 27. 3. 1990 ve věci C-113/89, Rush Portuguesa, Soudní dvůr vysvětlil rozdíl mezi agenturním poskytováním pracovní síly a subdodavatelskými službami. Pracovníci vyslaní do jiného členského státu za účelem splnění zakázky se po dokončení stanovené práce vrátí zpět do domovského členského státu svého zaměstnavatele a neusilují tak o začlenění na pracovní trh druhého členského státu (rozsudek Rush Portuguesa, bod 15). Naopak, podnik, jehož hlavním předmětem činnosti je zprostředkování zaměstnání, byť se také jedná o poskytovatele služeb, provozuje činnost, která přímo směřuje k začlenění pracovníků na pracovní trh hostitelského členského státu (rozsudek Rush Portuguesa, bod 16). Členský stát proto může ověřovat, zda podnik usazený v jiném členském státě, který vysílá na jeho území pracovníky třetích států, nevyužívá svobody poskytování služeb k jinému účelu než k poskytnutí dané služby, například dováží pracovníky za účelem zprostředkovat jim zaměstnání nebo je poskytnout jiným zaměstnavatelům (rozsudek Rush Portuguesa, bod 17).

46. V rozsudku ze dne 10. 2. 2011 ve spojených věcech C-307/09 až C-309/09, Vicoplus, Soudní dvůr za použití směrnice č. 96/71/ES definoval kritéria umožňující určit, zda poskytovaná služba představuje poskytování pracovníků jako pracovní síly ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice č. 96/71/ES, či zda se jedná o dočasné vyslání pracovníků do jiného členského státu za účelem provedení prací v rámci poskytování služeb jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice č. 96/71/ES. Dospěl k závěru, že pro poskytování pracovní síly je charakteristická okolnost, že vyslání pracovníka do hostitelského členského státu představuje samotný předmět poskytování služeb a že vyslaný pracovník plní své úkoly pod dohledem a vedením podniku, který jej využívá (rozsudek Vicoplus, bod 51). V citovaném rozsudku Soudní dvůr dospěl k závěru, že s ohledem na zvláštní povahu služby spočívající v poskytování pracovní síly, která může mít značný dopad na pracovní trh členského státu, v němž sídlí strana, pro kterou jsou služby určeny, jsou členské státy oprávněny podřídit takové vysílání pracovníků požadavku získání pracovního povolení (rozsudek Vicoplus, body 28, 29 a 41).

47. Rozsudkem ze dne 11. 9. 2014 ve věci C-91/13, Essent Energie, Soudní dvůr závěry rozsudku Vicoplus upřesnil. Dle Soudního dvora není paušální požadavek na získání pracovního povolení pro cizince ve všech případech přeshraničního poskytování pracovní síly přiměřený. Požadavek na získání pracovního povolení je odůvodněný naléhavým důvodem obecného zájmu na ochraně před narušováním pracovního trhu pouze v případě, že podnik usazený v jiném členském státě, který vysílá na jeho území pracovníky z třetího státu, využívá svobody poskytování služeb k jinému účelu než k poskytnutí dané služby, např. k zprostředkování zaměstnání, které přímo směřuje k začlenění pracovníků na pracovní trh hostitelského členského státu (rozsudek Essent Energie, body 51 a 52). Pracovníci, kteří vykonávají svou hlavní činnost v členském státě, kde je usazen podnik poskytující služby, a do hostitelského členského státu byli jako pracovní síla poskytnuti pouze dočasně a za účelem splnění konkrétní činnosti, neusilují o začlenění na pracovní trh, a nemohou tak pro tento trh představovat ohrožení (rozsudek Essent Energie, bod 57, ve spojení s body 122 a 127 stanoviska generálního advokáta Y. Bota ve věci C-91/13, Essent Energie).

48. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 8. 2. 2018 č.j. 1 Azs 318/2017 – 23 výše uváděnou judikaturu SDEU shrnuje a dále k dané problematice uvádí: “Nejvyšší správní soud proto dospěl s ohledem na judikaturu Soudního dvora a systematiku a účel zákona o zaměstnanosti k závěru, že § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se vztahuje pouze na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice č. 96/71/ES a na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly, avšak pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo. Pracovní povolení se dle § 98 písm. k) nevyžaduje pouze u pracovníků, kteří, ačkoli byli dočasně vysláni na území České republiky jako pracovní síla, vykonávají svou hlavní činnost u zaměstnavatele, který je na území České republiky vyslal, neboť pouze v takovém případě lze předpokládat, že se cizinci po uplynutí doby vyslání vrátí zpět a nebudou se snažit o začlenění na český pracovní trh. Zaměstnavatelé z jiných členských států tak mohou v souladu s volným pohybem služeb dočasně vyslat své zaměstnance na území České republiky jako pracovní sílu jako odlehčovací opatření v době dočasného úbytku zakázek, nemohou však fungovat jako faktické agentury práce, které bez jakékoli kontroly ze strany českých správních orgánů pouze vysílají příslušníky třetích států do České republiky jako levnou pracovní sílu, aniž by kdy tyto osoby využívaly k vlastní činnosti.” 49. Aby tedy žalobce splnil podmínky ust. § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, musel by být vyslán svým polským zaměstnavatelem, který má svou hlavní činnost a sídlo v Polsku, a to za účelem splnění krátkodobého pracovního úkolu v podobě konkrétní služby poskytované polským zaměstnavatelem pro jiný subjekt na území ČR, přičemž po celou dobu výkonu této služby, musí žalobce a jeho polský zaměstnavatel splňovat znaky závislé činnosti v podobě nadřízenosti tohoto zaměstnavatele, od něhož žalobce dostává pracovní pokyny a je tímto zaměstnavatelem kontrolován. Podstata „služby“ musí spočívat ve vykonání určité činnosti, zhotovení díla, např. v podobě provedení stavebních prací, řemeslných prací, kontrolních prací, montáži věcí.

50. Z obsahu Dohody o dočasném přidělení k výkonu práce mimo místo stanovené pracovní smlouvou uzavřené mezi žalobcem a spol. ELEKTRO TON dne 14. 6. 2016 bylo zjištěno, že se žalobce zavázal vykonávat pro tohoto zaměstnavatele práce v souladu s pracovním povolením a ode dne 14. 6. 2016 byl přikázán k dočasnému výkonu práce ke společnosti Milchaus se sídlem v Praze 10. Bylo stanoveno, že žalobce bude i nadále v pracovněprávním vztahu s polskou společností, od které bude pobírat odměnu za vykonanou práci. Žalobce však bude povinen řídit se pokyny české společnosti, ke které byl přidělen, a která jej bude rovněž kontrolovat. Obsah práce se měl dle dohody shodovat s prací, na kterou žalobce získal v Polsku povolení.

51. Ze skutkových okolností projednávané věci bylo dále zjištěno, že žalobce začal koncem června roku 2016 pracovat v areálu firmy Frisch se sídlem ve Veselí nad Lužnicí. Tato společnost v květnu roku 2016 poptávala pracovní sílu na činnost údržbářských a úklidových prací. Na základě této poptávky uzavřela dne 17. 5. 2016 Smlouvu o dílo se spol. AP Staving, která však k provedení požadované zakázky neměla dostatek personální kapacity a z tohoto důvodu požádala firmu Milchaus o vyslání jednoho pracovníka, pročež byla mezi těmito společnostmi dne 27. 5. 2016 uzavřena Smlouva o dílo a žalobce na základě této smlouvy nastoupil do areálu firmy Frisch jako pomocný pracovník. Předmětem těchto smluv je obecný závazek provádět na základě objednávky objednatele jím zadané dílo.

52. Jak vyplynulo z výpovědi zástupkyně spol. AP Staving, žalobce byl při práci vybaven pracovními pomůckami zajištěnými touto společností. Tato společnost mu mzdu nevyplácela, hradila za žalobce částku 31 000 Kč společnosti Milchaus. Z výpovědi žalobce bylo zjištěno, že mu byla práce zadávána mistrem, tedy pracovníkem spol. Frisch, který jej rovněž kontroloval. Mzda mu byla hrazena p. I. K. v polských zlotých.

53. Z výše uvedeného je zřejmé, že v daném případě žalobce nevykonával službu, kterou by poskytoval jeho polský zaměstnavatel, spol. ELEKTRO TON, jinému subjektu na území ČR. Nebylo prokázáno, že by žalobce byl svým polským zaměstnavatelem vyslán, aby prováděl činnost odvíjející se od hlavní činnosti tohoto zaměstnavatele na území ČR. Dohoda o vyslání žalobce k výkonu práce ke spol. Milchaus obsahuje pouze obecná ujednání o charakteru této práce, není zde stanoveno, jaká konkrétní služba by měla být polskou společností prostřednictvím žalobce poskytována, ani na jak dlouhou dobu by tomu tak mělo být.

54. Krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, dle kterých v nyní projednávané věci plnění, které měl polský zaměstnavatel poskytnout na území České republiky, není službou, jak je vnímána (a její volný pohyb chráněn) evropským právem. Podstata „služby“ v daném případě nespočívala ve vykonání určité činnosti, zhotovení díla (např. v podobě provedení stavebních prací, řemeslných prací, kontrolních prací, montáži věcí), nýbrž v pronájmu pracovní síly žalobce. To je zcela zřejmé z dohody o dočasném přidělení k výkonu práce uzavřené mezi polským zaměstnavatelem a žalobcem, neboť sjednaná služba není vymezena věcnou podstatou (úkolem, dílem), nýbrž obecně, pouze s poukazem na obsah pracovního povolení žalobce. „Služba“ poskytnutá polským zaměstnavatelem tedy měla spočívat v poskytnutí pracovní síly společnosti Milchaus, která tuto pracovní sílu následně převedla na základě Smlouvy o dílo společnosti AP Staving, která žalobce umístila na práci do spol. Frisch, kde žalobce dostával pracovní pokyny a práce mu byla přidělována a kontrolována pracovníky této společnosti, a která mu rovněž vedla evidenci pracovní docházky. Žalobce k výkonu práce užíval pracovní pomůcky spol. AP Staving a výrobní prostředky společnosti Frisch. Z toho zřetelně plyne, že žalobce v areálu spol. Frisch nevykonával službu jménem a na účet svého polského zaměstnavatele, nýbrž vykonával závislou práci pro společnost Frisch, jakoby došlo k jeho přidělení k této české společnosti, ačkoliv měl být formálně přidělen ke spol. Milchaus, která jej v roli pracovní agentury poskytla dál spol. AP Staving, která jej za účelem plnění smlouvy o dílo poskytla společnosti Frisch. Smyslem výkonu závislé práce ze strany žalobce nebylo spolupůsobit při realizaci služby polským zaměstnavatelem (zhotovit dílo), pro nějž mu bylo uděleno pracovní povolení, a po poskytnutí služby se vrátit zpět na polský pracovní trh, nýbrž integrovat se na pracovní trh v České republice. V tomto je nyní posuzovaný případ odlišný od situace posuzované Krajským soudem v Praze v žalobcem poukazované věci ze dne 12. 9. 2017 č.j. 44 A 33/2017 – 25.

55. Uvedeným postupem se žalobce snažil vyhnout povinnosti být držitelem povolení k zaměstnání stanovenou § 95 zákona o zaměstnanosti. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že celý trojstranný právní vztah mezi polským zaměstnavatelem, společností Milchaus a společností AP Staving, potažmo spol. Frisch je formálně zastřen obchodními smlouvami. Jak uvedl SDEU ve výše citovaném rozhodnutí vydaném ve věci C-91/13, Essent Energie: “Svobodu poskytování služeb nelze využívat k jinému účelu než k poskytování dotyčné služby”.

56. O účelovosti jednání žalobce svědčí rovněž zjištění Policie ČR, Krajského ředitelství policie Královohradeckého kraje, Odboru mezinárodních vztahů ze dne 7. 12. 2016 o tom, že polský zaměstnavatel žalobce, společnost ELEKTRO TON se dne 31. 5. 2011 odstěhovala z adresy svého sídla a do současnosti nemá v Polsku registrovanou novou adresu, v období od 21. 10. 2013 tato firma vydala 53 osvědčení o záměru zaměstnat cizince, avšak do dnešní doby tento svůj záměr nezlegalizovala a navíc ani nefiguruje mezi firmami disponujícími povolením k zaměstnávání cizinců. Všechna tato zjištění vedla polské policejní orgány k závěru, že všichni cizinci předkládající pracovní doklady vydané touto společností, vykonávají nelegální práci a činnost.

57. V případě žalobce se tudíž jednalo o pronájem pracovní síly, nikoliv o poskytování služby polského zaměstnavatele do jiného členského státu v duchu volného pohybu služeb a na základě § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.

58. Soud uzavírá, že žalobce nebyl na základě pracovního povolení vydaného orgány Polské republiky oprávněn vykonávat práci pro české společnosti na území České republiky. Výkon práce v areálu spol. Frisch byl podmíněn získáním povolení k zaměstnání vydaného českými správními orgány. Žalobce však nebyl držitelem takového povolení, nebyl ani držitelem pracovního příkazu k realizaci pracovní cesty na území ČR, takže vykonával závislou práci na území České republiky bez potřebného povolení k zaměstnání. Naplnil tak skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců.

59. Žalobce dále namítá, že mu v průběhu správního řízení nebyla dána možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci, zejména mu nebylo umožněno vyjádřit se k přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění.

60. Ani tato námitka nebyla krajským soudem shledána důvodnou. Z úředního záznamu ze dne 8. 2. 2017 č.j. KRPC-185484-39/ČJ-2016-020025 se podává, že právní zástupce žalobce byl prvostupňovým orgánem dne 2. 2. 2017 telefonicky kontaktován a bylo mu sděleno, že ve věci žalobce byly správním orgánem shromážděny veškeré podklady v rámci vedeného řízení a žalobce má možnost se s těmito podklady seznámit a vyjádřit se k nim. Dne 6. 2. 2017 proběhlo ústní jednání, k němuž se žalobce ani jeho právní zástupce bez omluvy nedostavili. Právní zástupce žalobce k uvedené informaci sdělil, že se k věci vyjádří do pěti dnů ode dne obdržení výzvy.

61. Z obsahu správního spisu bylo dále zjištěno, že žalobce byl prostřednictvím svého právního zástupce výzvou dne 8. 2. 2017 č.j. KRPC-185484-40/ČJ-2016-020025 poučen o možnosti vyjádřit se na základě § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, k podkladům rozhodnutí, a to ve lhůtě 5 dnů ode dne doručení této výzvy.

62. Žalobce využil možnosti vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí a dne 13. 2. 2017 zaslal prvoinstančnímu orgánu vyjádření.

63. Z uvedeného postupu správního orgánu prvního stupně lze uzavřít, že tento nezkrátil žalobce na jeho právu seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, správní orgán ve smyslu ust. § 36 odst. 3 správního řádu vyzval právního zástupce žalobce k tomu, aby své oprávnění založené uvedeným zákonným ustanovením využil. Skutečnost, že právní zástupce žalobce nevyužil možnosti vyjádření formulovat i ve vztahu k přiměřenosti zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce, nelze přičítat k tíži správnímu orgánu, jehož povinností není zástupce žalobce, který navíc disponuje právním vzděláním, poučovat zvlášť o možnosti vyjádřit se k jednotlivým aspektům rozhodnutí o správním vyhoštění.

64. Nad rámec lze zmínit, že právní zástupce žalobce byl vyrozuměn o možnosti seznámit se i s podklady před vydáním rozhodnutí o odvolání, o čemž svědčí vyrozumění žalovaného ze dne 5. 9. 2017 č.j. CPR-13770-4/ČJ-2017-930310-V242, v němž mu byla poskytnuta lhůtě pěti dnů ode dne doručení tohoto vyrozumění. Je tedy zřejmé, že žalobci bylo poskytnuto oprávnění dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu i v řízení před odvolacím správním orgánem, a to s ohledem na doplnění spisového materiálu o stanovisko ministerstva vnitra k možnosti žalobcova vycestování na Ukrajinu.

65. Žalobce v této souvislosti dále namítl, že správní orgány nedostatečně zhodnotily přiměřenost dopadů rozhodnutí o vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgány pouze v obecné rovině zmínily příslušné regulativy, aniž by se zabývaly konkrétními skutkovými okolnostmi dané věci. Skutečnost, že žalobce má v zemi svého původu své rodiče a zázemí nemůže být jediným kritériem přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Rovněž nebylo nijak zohledněno to, že žalobce je držitelem pobytového oprávnění v Polsku a rozhodnutí o správním vyhoštění jistě bude mít vliv i na toto oprávnění, pročež dojde k zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgány se nijak blíže nezabývaly konkrétním skutkovým stavem v projednávané věci a z tohoto důvodu je na jejich rozhodnutí nutno hledět jako na nepřezkoumatelná.

66. Dle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

67. Ke kritériím, jež by měla být při posuzování přiměřenosti zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do rodinného a soukromého života cizince, se vyjádřil Nejvyšší správní soud např. v rozhodnutí ze dne 4. 4. 2013 č.j. 3 As 46/2012 – 22, v němž uvedl: „Při posuzování, zda rozhodnutí o správním vyhoštění nezpůsobuje nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince ve smyslu § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, se podpůrně použijí kritéria pro posouzení zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince podle čl. 12 odst. 3 směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, tzn. délka pobytu, věk, zdravotní stav, rodinná a hospodářská situace, sociální a kulturní integrace v zemi pobytu a vazba na zemi pobytu. To přiměřeně platí i v případě, že cizinec nemá podle této směrnice postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta.” 68. Z obsahu rozhodnutí o správním vyhoštění bylo zjištěno, že prvostupňový orgán se přiměřeností dopadů svého rozhodnutí zabýval především na straně 9, kde zmínil výše nastíněná kritéria této přiměřenosti a ke skutkovým okolnostem projednávané věci konstatoval, že žalobce nemá na území ČR žádné rodinné ani jiné soukromé vazby, bratr žalobce žije v Itálii, kde jej dosud dvakrát navštívil, rodiče žalobce žijí v panelovém domě na Ukrajině, kde žalobce žije společně s nimi. Na území ČR žalobce nemá ani žádné ekonomické vazby, jeho zdravotní stav je dobrý, nebyly zjištěny, a žalobce ani neuvedl, žádné zdravotní potíže či postižení, které by jeho návratu do vlasti bránily či jej ztěžovaly.

69. Žalovaný se otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce zabýval na straně 10 a 11, kde nejprve uvedl, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl jedinou vazbu či důvod, který by mohl založit nepřiměřenost dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce stejně tak neuvedl žádný důvod, který by jeho návratu do vlasti bránil. Žalovaný poté, co nastínil právní rámec k této otázce, konstatoval, že vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

70. Jak plyne z výše uvedeného, žalobce přicestoval na území České republiky v druhé polvině roku 2016. Soud v tomto ohledu konstatuje, že žalobce pobývá na tomto území velmi krátkou dobu a není tudíž nijak sociálně „zakořeněn“ v české společnosti, ani to netvrdí. V daném případě ze správního spisu vyplývá, že žalobce nemá na území ČR žádné rodinné ani jiné vazby, nemá zde žádné ekonomické ani jiné zázemí, jeho rodiče žijí na Ukrajině a bratr v Itálii. Ze správního spisu dále vyplývá, že žalobce přijel do České republiky za prací, veden snahou integrovat se na zdejší pracovní trh. Žalobce byl evidován Úřadem práce v Praze, kde byl nahlášen spol. Milchaus, dne 14. 6. 2016 měl žalobce nastoupit do zaměstnání CZ-ISCO 91 – uklízeči a pomocníci, avšak namísto toho dne 19. 6. 2016 odcestoval do Veselí nad Lužnicí, tedy do místa, kde neměl vydáno oprávnění k práci, žalobce se po celou dobu pobytu na území České republiky nepokusil svůj pobyt legalizovat. Z uvedeného je patrné, že žalobce nechová respekt k právnímu řádu České republiky, což nepřispívá k přesvědčivosti jeho námitky o nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života. Ze správního spisu je dále zřejmé, že žalobci je 30 let, a není tedy ve věku, ve kterém by byl obzvláště zranitelný. Soud proto po zhodnocení všech těchto skutečností dospěl k závěru, že žalobce nemá na území České republiky rodinné příslušníky, kterým by jeho vyhoštění mohlo způsobit jakoukoliv újmu a nemá zde ani ekonomické či jiné vazby. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, ža rodiče žalobce žijí na Ukrajině, je zřejmé že žalobce má dostatečné vazby se zemí původu.

71. Na základě všech výše uvedených skutečností krajský soud dospěl k závěru, že správní vyhoštění by neznamenalo nepřiměřený zásah do soukromého či rodinného života žalobce ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. I v tomto ohledu tedy soud souhlasí se závěry žalovaného i správního orgánu prvního stupně a neshledal v napadeném rozhodnutí ani v rozhodnutí jemu předcházejícímu žádná pochybení. Správní orgány obou stupňů se s otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života vypořádaly dostatečně, a to ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem projednávané věci.

72. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval také tím, jaké dopady může mít rozhodnutí o správním vyhoštění do pobytového oprávnění žalobce získaného v Polské republice. K tomuto krajský soud konstatuje, že není účelné dokola opakovat již jednou vyřčené (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, a ze dne 30. 6. 2014, č. j. 8 Azs 71/2014 – 49), a proto odkazuje na stranu 9 napadeného rozhodnutí, kde se žalovaný touto otázkou obsáhle zabýval. Není tudíž pravdou, že by se touto okolností správní orgány nijak nezbývaly, je však nutno zdůraznit, že tuto okolnost není správní orgán povinen při rozhodování o správním vyhoštění nijak zohledňovat, neboť nepatří mezi zákonná kritéria pro vydání tohoto rozhodnutí (viz ust. § 118 a násl. zákona o pobytu cizinců).

73. Správní orgán dle žalobce rovněž nedostatečně a nepřezkoumatelně posoudil otázku, zda žalobci v případě návratu do země původu nehrozí nebezpečí vážné újmy. Správní orgán se nijak nezabýval tím, zda žalobce vůbec může bez újmy vycestovat. Poukázáno bylo na probíhající ozbrojený konflikt v zemi žalobcova původu a na závěry Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí č.j. 5 Azs 28/2008 – 61 a č.j. 2 Azs 71/2006 – 82.

74. Dle ust. § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

75. Obsahem správního spisu je mimo jiné závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR ze dne 13. 1. 2017, v němž bylo na základě zhodnocení politické situace na Ukrajině konstatováno, že vycestování žalobce je možné. Politická a zejména bezpečnostní situace ve Vinické oblasti, odkud žalobce pochází a kde žijí jeho rodiče, je v současné době natolik uspokojivá, aby umožnila žalobcův návrat do vlasti. Napjatá situace přetrvává pouze v Doněcké a Luhanské oblasti a v příhraničních oblastech s Ruskem, přičemž bezpečnostní incidenty jsou soustředěny pouze na dotykovou linii v sousedních oblastech. Obec Ladižin ve Vinické oblasti není touto situací nijak zasažena a z tohoto důvodu lze považovat návrat žalobce do vlasti za možný.

76. Dle ust. § 149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány.

77. Z ust. § 149 odst. 4 správního řádu vyplývá, že pokud odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle § 88 odst. 1 neběží.

78. Žalobce brojil proti závěrům závazného stanoviska ministerstva v odvolání ze dne 5. 4. 2017, žalovaný proto ve smyslu citovaného ust. § 149 odst. 4 správního řádu vyžádal navazující stanovisko o prověření překážek jeho vycestování do domovského státu a dne 12. 7. 2017 obdržel závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR (Ministra vnitra ČR jako nadřízeného odvolacího orgánu) ze dne 11. 8. 2017 č.j. MV-79005-2/OAM-2017, jímž bylo původní závazné stanovisko potvrzeno. Bylo konstatováno, že v případě žalobce se nejedná o osobu zranitelnou, tedy v pokročilém věku či strádající závažným onemocněním, jedná se o osobou, která je schopna se o sebe v dostatečné míře postarat. Na území ČR žalobce nemá žádnou jemu blízkou či občana EU, s nímž by sdílel společnou domácnost. Na území Ukrajiny žijí jeho příbuzní, k nimž má možnost se v případě svého návratu uchýlit.

79. Žalobce měl možnost se s oběma uvedenými stanovisky seznámit, bylo na ně reagováno a správní orgán prvního stupně i žalovaný uvedené závazné závěry přejaly do svých rozhodnutí v souladu s výše citovaným § 149 odst. 1 správního řádu. Obě uvedená stanoviska mají stejný závěr, a to, že žalobci nic nebrání vrátit se domovského státu za situace, kdy na území ČR nemá žádné vazby, jediným důvodem jeho pobytu zde bylo integrovat se na místní pracovní trh a získat finanční prostředky. Návratu žalobce do země původu nebrání ani tamější bezpečnostní situace, která je v místě žalobcova bydliště stálá, nijak nezasažená konfliktem probíhajícím u hranic s Ruskem.

80. Uvedené závěry závazných stanovisek promítnuté do rozhodnutí prvostupňového i do žalobou napadeného rozhodnutí považuje soud za zcela dostatečné, odpovídající konkrétním okolnostem projednávané věci i situaci na Ukrajině. Žalovaný i prvostupňový orgán se přezkoumatelným způsobem vypořádaly s tím, zda žalobci hrozí po návratu do vlasti jakákoliv újma. Pokud je žalobou poukazováno na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Azs 28/2008 – 61 a č.j. 2 Azs 71/2006 – 82, pak ve vztahu k těmto rozhodnutím lze konstatovat, že pro projednávanou věc nejsou relevantní, neboť po stránce skutkové neodpovídají projednávané věci. V obou případech bylo rozhodováno o žádostech o azyl a o tom, zda žadatel má postavení uprchlíka ve smyslu čl. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Nutno podotknout, že v obou případech se jednalo o žadatele o azyl původem z Nigérie, kde je politická a bezpečnostní situace značně odlišná od relativně ustálené situace na Ukrajině. Krajský soud opakovaně konstatuje, že správní orgány se v projednávané věci řídily zásadami pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce. Byla vyžádána závazná stanoviska k otázce nebezpečí hrozícího v důsledku konfliktu probíhajícího na Ukrajině a žádná hrozba v této souvislosti prokázána nebyla.

81. Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve vztahu k žalobcově bezpečnému návratu do vlasti, nebyla shledána důvodnou.

82. Rozhodnutí správních orgánů jsou dle žalobce nepřezkoumatelná rovněž z toho důvodu, že jimi nebyla nijak vypořádána délka doby, po kterou bylo žalobci správní vyhoštění uloženo.

83. Ani s touto žalobní námitkou se krajský soud neztotožnil. Z obsahu prvostupňového rozhodnutí na straně 9 vyplývá, že se správní orgán otázkou doby, po kterou bylo žalobci uloženo správní vyhoštění, zabýval, přičemž zohledněna byla závažnosti protiprávní jednání žalobce, společenská nebezpečnost tohoto jednání, zákonné rozmezí doby, po kterou lze správní vyhoštění uložit i skutečnost, že žalobce nad svým jednáním projevil lítost. Správní orgán vyzdvihl to, že žalobce svým jednáním porušil právní povinnost, za což musí nést odpovídající následky. Po zhodnocení všech uvedených skutečností se správní orgán přiklonil ke spodní hranici zákonné sazby a uložil žalobci správní vyhoštění po dobu jednoho roku. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shledal takto stanovenou dobu správního vyhoštění adekvátní a dále dodal, že je v zájmu České republiky, aby se na zdejším trhu práce pohybovali pouze cizinci, kteří zde k výkonu práce disponují příslušným povolením.

84. Takto odůvodněnou délku správního vyhoštění považuje soud za dostatečnou, zohledňující veškeré aspekty projednávané věci. Správní orgán při zohlednění závažnosti žalobcova jednání, který svým jednáním nepřípustně zasáhl do státní správy na úseku zaměstnanosti a negativně tak ovlivnil ekonomiku v České republice, uložil žalobci správní vyhoštění při spodní hranici zákonné sazby v délce 1 roku. S ohledem na skutečnost, že horní hranice této sazby představuje 5 let, nejeví se krajskému soudu žalobci uložená doba jako nepřiměřená. Správní orgán i žalovaný takto stanovenou délku vyhoštění řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnili.

85. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

86. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení