58 A 13/2018 - 50

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobce: P. Š., narozen bytem zastoupen Mgr. Ing. Janem Valtrem advokátem se sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2018, č. j. KUJCK 106552/2018 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozhodnutím žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Vimperk ze dne 26. 6. 2018, č. j. MUVPK-OD 21705/18-SVECH a toto rozhodnutí potvrdil. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se dopustil z nevědomé nedbalosti tím, že dne 6. 4. 2017 ve 23:33 hod. při řízení motorového vozidla překročil na silnici II. třídy č. 145 poblíž autobusové zastávky v uzavřené části obce Žárovná ve směru jízdy Kosmo – Husinec nejvyšší povolenou rychlost v obci 50 km o 79 km/h, když rychlostním měřicím zařízením Ramer 10C byla jeho vozidlu naměřena rychlost 129 km/h po odečtení odchylky měření. Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 5 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce 6 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení stanovené paušální částkou 1 000 Kč.

2. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 17. 10. 2018 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“).

3. Prvním žalobním bodem žalobce namítl porušení jeho práva na spravedlivý proces - práva být slyšen ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť se nemohl osobně zúčastnit jednání před správním orgánem a klást svědkům otázky. Žalobce se z jednání dle svého hodnocení včas a řádně omluvil a správní orgán I. stupně tuto omluvu nedůvodně neakceptoval a porušil tak § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění (dále jen „starý zákon o přestupcích“) a § 4 správního řádu. Žalobce byl v pracovní neschopnosti a v této skutečnosti shledává řádný důvod omluvy.

4. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2013, č. j. 7 As 77/2012 – 44, žalobce vyzdvihl své ústavně zaručené právo dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) být přítomen při ústním jednání o přestupku, neboť právě ústní jednání je nejdůležitější fází celého řízení. K významu práva na osobní přítomnost při projednávání trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy poukázal žalobce i na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 10. 2006, č. 18114/02, Hermi proti Itálii.

5. Vedle toho je žalobce přesvědčen, že žalovaný se s touto jeho odvolací námitkou (neumožněno klást osobně otázky vyslýchaným svědků) vůbec nevypořádal, když jeho argumentace směřovala pouze k vyložení toho, proč bylo ústní jednání vedeno v jeho nepřítomnosti.

6. Druhým žalobním bodem namítá žalobce nesprávné posouzení charakteru místa, kde mělo k jeho přestupkovému jednání dojít, což měly správní orgány posoudit na základě pouhého umístění informační tabule s názvem obce. Správní orgány dle názoru žalobce rezignovaly na zkoumání materiální stránky předmětného přestupku ve smyslu § 2 odst. 1 starého zákona o přestupcích. Žalobce je přesvědčen, že jednání, které je mu kladeno za vinu, se dopustil v nezastavěném území obce, a proto měl být s ohledem na interpretaci podstaty přestupku překročení rychlosti v obci učiněné Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 20. 3. 2013, č. j. 1 As 183/2012 – 50, postižen za překročení rychlosti mimo obec. K materiální stránce přestupku žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2013, č. j. 8 As 83/2012 – 38 (pozn. soudu žalobce mylně uvádí č. l. 416).

7. Charakter místa spáchání přestupku nebyl dle názoru žalobce zjištěn v souladu s § 3 správního řádu, žalobce navrhoval ohledání tohoto místa, k čemuž ale nebylo přistoupeno.

8. Jelikož je žalobce přesvědčen, že žalovaný nezohlednil otázku naplnění materiální stránky přestupku, má za to, že tato vada způsobila nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

9. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

10. Co se týče rozhodnutí věci v nepřítomnosti žalobce, žalobce byl v řízení před správními orgány zastoupen advokátem, který se jednání dne 4. 10. 2017 zúčastnil, a proto nemohl dojít ke zkrácení práv žalobce. Dne 22. 11. 2017 (pozn. soudu chybně uváděno 20. 11. 2017) se konalo druhé jednání, ke kterému se žalobce ani jeho právní zástupce nedostavili (právní zástupce bez omluvy). Má-li být omluva z jednání náležitá, musí být bezodkladná a relevantní.

11. Ve vztahu k charakteru místa spáchání přestupku žalovaný uvedl, že žalobce se jednání dopustil v místě působnosti značky IZ 4a „Obec“ a byl tak v souladu se zákonem povinen respektovat zákonnou úpravu nejvyšší povolené rychlosti. Místo spáchání přestupku bylo v rámci řízení zkoumáno i skrze koordináty GPS místa měření zanesených do mapy. V blízkosti místa spáchání přestupku se nachází přechod pro chodce a obytné domy. V tomto směru neshledal žalovaný jakoukoli vadu ve zjištění skutkového stavu.

12. V replice ze dne 7. 1. 2019 žalobce setrval na svém právním názoru a opětovně poukázal na význam ústního jednání a svoji vůli osobně konfrontovat vyslýchané svědky.

13. Ze správního spisu zjistil krajský soud následující podstatné skutečnosti: Dle oznámení o přestupku ze dne 6. 4. 2017 a úředního záznamu ze dne 9. 4. 2017 byla vozidlu, jež žalobce řídil, shora uvedeného dne na shora uvedeném místě naměřena rychlost 129 km/h po odečtení odchylky měření. Oznámení o přestupku žalobce bez vyjádření podepsal. K tomuto je přiložen záznam o přestupku – výstup z rychloměru RAMER, na kterém jsou zaznačeny mj. i GPS souřadnice místa měření. Rychlost žalobcova vozidla byla měřena na odjezdu.

14. Oznámením ze dne 12. 5. 2017 byl žalobce dne 19. 5. 2017 seznámen se zahájením řízení o přestupku, zároveň byl žalobce předvolán k ústnímu jednání na den 21. 6. 2017 v 9:00 hod. Z tohoto jednání se žalobce prostřednictvím svého právního zástupce (advokáta) dne 20. 6. 2017 omluvil, k omluvě byla přiložena kopie rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti s pracovní neschopností ode dne 19. 6. 2017.

15. Žalobce byl následně opakovaně předvolán k ústnímu jednání na den 2. 8. 2017 v 9:00 hod., z něhož se dne 1. 8. 2017 s odkazem na svoji pracovní neschopnost a stanovené vycházky omluvil. Správní orgán I. stupně na tuto omluvu reagoval změnou času jednání tak, aby proběhlo ve vycházkových hodinách, na což žalobce reagoval sdělením svého lékaře o tom, že je ode dne 1. 8. 2017 neschopen zúčastnit se ústního jednání a stanovené vycházky slouží výhradně k nezbytným úkonům spojeným s jeho léčbou. Správní orgán I. stupně proto dne 3. 8. 2017 vyzval ošetřujícího lékaře žalobce ke sdělení předběžného termínu ukončení léčby; dle sdělení lékaře ze dne 11. 8. 2017 měl být žalobce práce schopen ode dne 15. 8. 2017.

16. Předvoláním ze dne 11. 9. 2017 byl žalobce předvolán k ústnímu jednání na den 4. 10. 2017 v 9:00 hod. Dne 3. 10. 2017 se žalobce z tohoto ústního jednání omluvil a požádal o stanovení nového termínu jednání. Zároveň však uvedl, že nařízeného jednání se zúčastní substitučně zvolený advokát. Omluva žalobce byla podložena rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 29. 8. 2017. Dne 4. 10. 2017 proběhlo ve věci ústní jednání, kterého se na straně žalobce zúčastnil substitučně zmocněný advokát. V rámci jednání proběhlo čtení listin ze správního spisu. Zástupce žalobce dále navrhl provedení svědecké výpovědi policistů, kteří měření prováděli. Správní orgán poučil zástupce žalobce, že žalobce si zvolil právního zástupce, který jej může při jednání zastoupit, stejně jako o možnosti žalobce vyjádřit se k věci samé písemnou cestou.

17. Přípisem ze dne 5. 10. 2017 se správní orgán I. stupně dotázal ošetřujícího lékaře, kdy lze očekávat ukončení léčby žalobce, na což mu nebylo odpovězeno. Žalobce byl následně předvolán k ústnímu jednání konaném dne 22. 11. 2017 v 9:00 hod. Na ústní jednání byli předvoláni policisté, kteří měření rychlosti žalobcova vozidla provedli. Žalobce se sdělením ze dne 21. 11. 2017 z jednání omluvil, součástí omluvy byl výčet otázek, které by chtěl policistům - svědkům položit, zároveň obecně navrhl doplnit důkazní materiál o podklady k hodnocení materiální stránky předmětného přestupku. Omluva žalobce byla podložena rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 29. 8. 2017 s vyznačenou další kontrolou dne 18. 12. 2017. Zástupce žalobce se neomluvil.

18. Dne 22. 11. 2017 v nepřítomnosti žalobce a jeho právního zástupce proběhlo nařízené jednání ve věci. Jako svědci byli vyslechnuti dva policisté, kteří provedli měření rychlosti vozidla žalobce. Svědci se vyjádřili k průběhu měření a jeho souladu s návodem k obsluze rychloměru (návod k obsluze rychloměru je ve správním spise založen). Způsobilost svědků k měření rychlosti byla doložena prezenční listinou z příslušného školení; dále bylo zkoumáno místo měření podle mapy se zakresleným místem měření. Měřicí vozidlo v okamžiku měření stálo u budovy před přechodem pro chodce, ve směru jízdy žalobce se následně nachází autobusová zastávka. Před místem měření (před okamžikem měření) se nachází křižovatka a zástavba.

19. Usnesením ze dne 23. 11. 2017 byl žalobce poučen podle § 36 správního řádu před vydáním rozhodnutí. Vyjádřením ze dne 6. 12. 2017 žalobce namítl neumožnění osobní účasti na jednání a neúplnost skutkových zjištění.

20. Rozhodnutím ze dne 20. 12. 2017 byl žalobce uznán vinným ze spáchání předmětného přestupku. Toto rozhodnutí bylo žalovaným dne 27. 3. 2018 zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, a to pro vady výroku rozhodnutí.

21. Vyjádřením ze dne 10. 4. 2018 žalobce sdělil správnímu orgánu I. stupně námitky korespondující s obsahem podané žaloby, načež byl žalobce usnesením ze dne 16. 4. 2018 poučen dle § 36 správního řádu před rozhodnutím ve věci samé a vyzván, aby se do 5 pracovní dnů k věci vyjádřil, případně seznámil s podklady rozhodnutí. Proti tomuto usnesení žalobce neúspěšně brojil odvoláním, ve kterém zároveň navrhl doplnění dokazování – ohledání místa spáchání přestupku. Zároveň neúspěšně požádal o prodloužení lhůty k seznámení se s podklady rozhodnutí.

22. Rozhodnutím ze dne 26. 6. 2018 správní orgán I. stupně uznal žalobce vinným ze spáchání předmětného přestupku. Ve vztahu k účasti žalobce na ústním jednání dne 22. 11. 2017 bylo shledáno, že žalobce se z ústního jednání omluvil, zástupce žalobce nikoli. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce se bez mluvy k jednání nedostavil, připravil tímto svým pasivním přístupem žalobce o možnost se jeho prostřednictvím vyslýchaných svědků doptávat apod. K dílčím omluvám žalobce bylo konstatováno, že žalobce byl v řízení zastoupen advokátem, a proto ochrany jeho procesních práv bylo dosaženo. Z tohoto důvodu správní orgán shledal naplnění podmínek § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a jednal v nepřítomnosti obviněného a jeho právního zástupce, který se z jednání neomluvil. Co se týče charakteru území, žalovaný popsal podobu daného místa s tím, že bylo měřeno poblíž autobusové zastávky v zastaveném území obce.

23. Dne 13. 7. 2018 podal žalobce odvolání, jenž následně dne 26. 7. 2018 doplnil. Obsah tohoto odvolání koresponduje s podanou žalobou.

24. Žalobou napadeným rozhodnutím zamítl žalovaný odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Ve vztahu k odvolacím námitkám žalovaný uvedl, že shledal naplnění podmínek § 74 odst. 1 správního řádu. Jednání dne 4. 10. 2017 se zúčastnil zástupce žalobce, který vznesl nové důkazní návrhy, tyto důkazy byly provedeny na jednání dne 22. 11. 2017. K charakteru místa spáchání přestupku žalovaný poukázal na to, že dané místo se nacházelo v působnosti značky IZ 4a „Obec“ a ze založené mapy je charakter tohoto místa zřejmý – nachází se zde přechod pro chodce, obytné domy. Žalovaný se vyjádřil i k otázce naplnění materiální stránky daného přestupku, jednání žalobce shledal společensky škodlivým, neboť došlo k ohrožení zájmu společnosti na dodržování rychlostních limitů a s tím spjatého obecného zájmu na bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, k čemuž bylo poukázáno na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 74.

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky § 51 odst. 1 s. ř. s.

26. Žaloba není důvodná.

27. Správní orgán I. stupně v rámci vedení řízení nařídil několik ústních jednání, ze kterých se žalobce omluvil. Jednání, které proběhlo dne 4. 10. 2017, se zúčastnil zástupce žalobce, což bylo v samotné omluvě ohlášeno, když zástupce žalobce – advokát avizoval účast jiného advokáta na základě substituční plné moci. Na tomto jednání správní orgán provedl dokazování čtením listin ze správního spisu a zástupce žalobce vznesl nový důkazní návrh směřující k výslechu policistů, kteří provedli měření rychlosti žalobcova vozidla. Výslech těchto svědků proběhl na jednání dne 22. 11. 2017, ze kterého se žalobce omluvil. V této omluvě zástupce žalobce rovněž na straně třetí uvedl výčet otázek, které navrhl k položení vyslýchaným policistům. Zástupce žalobce se však bez omluvy nedostavil. Jádro žalobcovy argumentace je založeno na jeho právu osobní účasti na jednání a právu pokládat svědkům otázky. Tohoto práva se žalobce v rámci svých omluv opakovaně domáhal. Tato námitka nebyla shledána důvodnou.

28. Dle ustanovení § 74 odst. 1 starého přestupkového zákona koná o přestupku správní orgán v I. stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Pro odvolací řízení povinnost konat ústní jednání neplatí; konání ústního jednání by bylo na místě například při provádění dalšího dokazování apod., což v tomto případě nenastalo.

29. Osobní přítomnost přestupce na nařízeném jednání je primárně jeho právem, nikoli nezbytnou povinností, a to zejména je-li přestupce v řízení o přestupku zastoupen. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani argumentace žalobce založená na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, dle něhož přestupci svědčí právo vyslýchat svědky, či písm. c) téhož článku, jenž garantuje právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce dle vlastního výběru. Právě práva obhajoby pomocí obhájce žalobce využil.

30. Právo vyslýchat svědky ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy není dle názoru krajského soudu zcela nezbytně vázáno na osobu přestupce jako takového, ale může být realizováno i prostřednictvím jeho zástupce, a to plně v souladu s písm. c) téhož článku. Žalobce před správním orgánem I. stupně vystupoval v pozici dlouhodobě nemocné osoby, nelze přitom přehlédnout, že samotné omluvy žalobce byly činěny cca 1 den před samotným jednáním, tedy na samé hranici včasnosti. Správní orgán I. stupně tyto omluvy žalobce vždy akceptoval a ze správního spisu je více než zřejmá jeho snaha umožnit žalobci osobní účast na jednáních.

31. Žalobcova opakovaná nemoc a jeho absence při projednávání věci nemohla být absolutní překážkou řízení, tím spíše, že za účelem zajištění práva na obhajobu byl žalobce zastoupen advokátem. Právě jeho prostřednictvím mohl žalobce dle názoru krajského soudu realizovat svá práva, například i konfrontovat svědky a pokládat jim otázky. Nelze rovněž přehlédnout, že správní orgán I. stupně svědkům – policistům položil otázky, které žalobce prostřednictvím svého právního zástupce uvedl v omluvě z ústního jednání ze dne 22. 11. 2017.

32. Skutečnost, že právní zástupce se na jednání konané dne 22. 11. 2017 nedostavil, nelze přičítat k tíži správnímu orgánu I. stupně. K tomuto jednání byl zástupce žalobce řádně předvolán dne 25. 10. 2017 a byl s tímto předvoláním i prokazatelně seznámen, když správnímu orgánu adresoval omluvu svého klienta (žalobce). V této omluvě právní zástupce žalobce neomluvil svoji vlastní neúčast a je proto nutné uzavřít, že byly splněny podmínky pro vedení jednání dle § 74 odst. 1 starého zákona o přestupcích tak, jak vyložily správní orgány obou stupňů.

33. K obdobným závěrům ostatně dospěla i ustálená judikatura, která opakovaně řešila skutkově obdobné situace. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 12. 2013, č. j. 8 As 53/2013 – 37 (rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz), dospěl k závěru, že „v případě ústního jednání není pro uplatnění procesních práv účastníka řízení nezbytná jeho osobní účast. Povaha těchto práv nevyžaduje osobní úkon účastníka, ale účastník může tato práva uplatnit prostřednictvím svého zástupce, který může navrhovat důkazy, seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, klást svědkům otázky atd. Z úkonů zástupce pak vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (§ 34 odst. 1 správního řádu). Podmínka osobní účasti obviněného při jednání nevyplývá ani z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má každý obviněný právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Pokud je tedy obviněný zastoupen, zpravidla postačí, pokud se ústního jednání zúčastní pouze jeho zástupce. Osobní účast obviněného, který je zastoupen, by byla vyžadována pouze tehdy, vyvstala-li by potřeba jej vyslechnout z důvodu zjištění skutkového stavu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že správní orgán může požadovat osobní konání zastoupeného v řízení jen tehdy, je-li k tomu oprávněn na základě zákona. Správní orgán tedy může účastníka předvolat k výslechu pouze tehdy, pokud je jeho osobní účast nutná pro dosažení cíle řízení, tedy pro zjištění skutkového stavu (blíže viz např. rozsudek ze dne 17. 12. 2008, čj. 1 As 100/2008 – 61).“ Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2011, č. j. 2 As 111/2011 – 56, pak mj. plyne, že „v případě ústního jednání totiž skutečně není nezbytné, aby se ho obviněný fyzicky účastnil a zákonná úprava proto ani nepožaduje doručování předvolání přímo jemu za situace, kdy je řádně zastoupen. (…) Za podstatnou pak považuje zdejší soud především skutečnost, že v důsledku nedoručení předmětného předvolání přímo žalobci nemohla být porušena jeho práva na spravedlivé projednání věci, jelikož veškerá svoje procesní práva měl možnost uplatňovat osobně anebo prostřednictvím svého zástupce. Ze správního spisu plyne, že celkem ve třech případech byl žalobce předvolán k ústnímu jednání, vždy byl výslovně poučen o svých právech a měl tak dostatečnou možnost je uplatňovat. Jejich uplatňování zákonem předvídaným způsobem však přitom nutně zůstává toliko jeho právem, nikoliv povinností.“ Tyto právní názory pak Nejvyšší správní soud zopakoval například ve svém rozsudku ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 As 120/2014 – 21. Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné na nyní projednávanou věc a krajský soud se s nimi zcela ztotožňuje.

34. Pro úplnost krajský soud dodává, že ve vztahu k povinnosti konat ústní jednání v řízení o přestupku dle starého přestupkového zákona platilo, „že v oblasti správního trestání je nutné aplikovat zásady trestního práva. Přestupek spadá do pojmu "trestních obvinění" ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), a proto osobě obviněné z přestupku náležejí procesní práva obdobná těm, jakých požívá obviněný z trestného činu. Obviněný z přestupku má proto ústavně zaručené právo být přítomen ústnímu jednání o přestupku [čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. Na přítomnost obviněného u jednání I. stupně ve věci klade velký důraz i Evropský soud pro lidská práva (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Hermi proti Itálii, stížnost č. 18114/02, Reports 2006-XII, bod 61; či rozsudek ze dne 2. 3. 1987, Monnell a Morris proti Spojenému království, stížnosti č. 9562/81 a 9818/82, Series A, č. 115, bod 58, aj.). Ústní jednání podle § 74 zákona o přestupcích lze proto bezesporu označit za nejdůležitější fázi přestupkového řízení a za obdobu hlavního líčení v trestním řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2013, čj. 7 As 77/2012-44)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2016, čj. 9 As 226/2015 – 44, 3408/2016 Sb. NSS). Krajský soud má však za to, že práva žalobce účastnit se ústního jednání by bylo v této věci dosaženo účastí jeho právního zástupce, když sám žalobce nebyl dlouhodobě schopen se jednání zúčastnit. Nemožnost účasti žalobce na jednání byla v rámci řízení podložena i lékařským potvrzením ze dne 1. 8. 2017 (k nařízenému odročenému jednání na 2. 8. 2017), dle něhož měl žalobce vycházky povoleny pouze k nezbytným úkonům souvisejícím s léčbou.

35. Pokud by za uvedené situace bylo nutné zcela bezpodmínečně setrvat na požadavku žalobce, mohlo by to ve výsledku vést i k uplynutí prekluzivní lhůty k projednání daného přestupkového jednání. Skutečnost, že zástupce žalobce se pak svévolně jednání nezúčastnil, musí klást žalobce za vinu výhradně tomuto svému zástupci, neboť to byl právě on, kdo žalobci znemožnil řádné uplatnění jeho procesních práv, ač k tomu byl v souladu s § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, povinen (pomineme-li možnost procesní strategie spočívající v úmyslné neúčasti zástupce žalobce na tomto jednání).

36. Krajský soud se neztotožnil ani s žalobcem namítanou dílčí nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, když žalovaný ve svém rozhodnutí nevypořádal argumentaci žalobce ohledně znemožnění osobního výslechu svědků. Žalovaný se ve svém rozhodnutí skutečně omezil pouze na popis dosavadního průběhu řízení a otázky naplnění předpokladů § 74 odst. 1 starého zákona o přestupcích, aniž by výslovně na předestřenou argumentaci žalobce reagoval. V této skutečnosti však nelze spatřovat vadu takové intenzity, která by měla za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí či jeho nezákonnost. Žalovaný na straně 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí v obecné rovině reagoval na samotný základ žalobcovy námitky – projednání věci bez jeho osobní přítomnosti a své právní hodnocení opřel, obdobně jako nyní krajský soud, o skutečnost, že žalobce byl v průběhu řízení právně zastoupen advokátem, což krajský soud považuje s ohledem na úpravu obsaženou v § 74 odst. 1 starého přestupkového zákona za dostačující.

37. Krajský soud se neztotožnil ani s další žalobcovou námitkou týkající se nedostatečného zjištění charakteru místa spáchání přestupku, které by mělo přímý vliv na právní kvalifikaci jednání žalobce, potažmo na naplnění materiální stránky přestupku, jehož spáchání bylo žalobci kladeno za vinu.

38. Žalobce nerozporuje, že by se jednání, které mu je kladeno za vinu, nedopustil v místě působnosti dopravní značky IZ 4a „Obec“, jež dle vyhlášky Ministerstva dopravy č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, „označuje začátek území, kde platí pravidla pro provoz v obci a informuje o názvu obce.“ Podle § 18 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích v tomto případě platí, že „v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km.h-1“.

39. Krajský soud se ztotožňuje s žalobcem odkazovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu, s rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 1 As 183/2012 – 50, 2855/2013 Sb., NSS, je však toho názoru, že závěry plynoucí ze zde vysloveného právního názoru je nutno interpretovat rozdílným způsobem, než žalobce činí. Nejvyšší správní soud zde dospěl k závěru, že sama značka označující obec není pro uplatnění rychlostních limitů v obci určující, neboť je nutné přihlédnout i k charakteru území, ve kterém se řidič nachází a dle kterého musí poznat, že se nachází v území obce a je tak povinen za účelem dosažené bezpečnosti provozu snížit svoji rychlost v souladu s obecně závaznými předpisy.

40. Žalobce uvádí, že projížděl nezastavěným územím, což je v přímém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, jak vyplývá z mapy místa měření. Na této mapě je zcela zřejmé, že před samotným okamžikem měření žalobce projížděl kolem zástavby nacházející se po obou stranách pozemní komunikace, byť se jednalo o řidší vesnickou zástavbu (nachází se zde např. i pole). Měřicí vozidlo, resp. zařízení bylo umístěno těsně před přechodem pro chodce a v blízkosti autobusové zastávky. Vozidlo žalobce bylo měřeno na odjezdu, dosah radaru byl nastaven na 30 m, z čehož jednoznačně plyne, že žalobce se svým vozidlem projel kolem této zástavby, přejel přes přechod pro chodce, kde byla jeho rychlost bezprostředně změřena. Žalobce si musel být s ohledem na charakter tohoto území vědom, ev. měl a mohl být vědom, že se nachází v obci, což mu mělo být zřejmé i z příslušného dopravního značení.

41. Lze proto uzavřít, že zvolená právní kvalifikace odpovídající překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci koresponduje se zjištěným skutkovým stavem.

42. Co se týče materiální stránky přestupku spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci, tak „materiální znak přestupku je jeho společenská nebezpečnost, ohrožení či porušení zájmu společnosti. Stupeň společenské nebezpečnosti je nutno posoudit u každého případu zvlášť, je dán konkrétními okolnostmi daného případu. Má-li být konkrétní jednání označeno jako přestupek, musí být naplněny zároveň jak materiální tak i formální znaky dotyčného přestupku. Dle Nejvyššího správního soudu v dané věci není sporné naplnění materiálního znaku přestupku, tj. společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele. Zákon o silničním provozu stanoví maximální povolenou rychlost v obci, čímž chrání bezpečnost a zdraví obyvatel pohybujících se po komunikacích (či v jejich blízkosti) uvnitř obce. Překročením této rychlosti je porušen chráněný zájem, neboť při vyšší rychlosti než je 50 km/h není řidič schopen ovládat motorové vozidlo takovým způsobem, aby mohl bezpečně reagovat na situace předpokládané vyšší koncentrací silničního provozu v obci“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2017, č. j. 5 As 33/2017 – 36), stejně jako očekávané přítomnosti chodců, domácích zvířat atd., tím spíše, dopustil-li se žalobce tohoto jednání ve 23:33 hod., tj. v době obecně zhoršené viditelnosti a rozhledu.

43. Žalobce svoji jízdou v obci překročil nejvyšší povolenou rychlost o 79 km/h (naměřená rychlost 129 km/h), v čemž je nutno shledávat tak výrazné překročení rychlostního limitu, pro které nelze najít jakékoli rozumné vysvětlení. Ostatně ani sám žalobce tuto svoji rychlost nikterak nevysvětluje a neuvádí žádné skutečnosti, pro které by bylo možné uvažovat o eventuálních okolnostech, jež by byly schopny snížit škodlivost jednání žalobce pod mez rozeznávanou přestupkovým právem.

44. Žalovaný ve svém rozhodnutí vhodně vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, dle kterého „lze (…) obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek. Nelze tedy souhlasit s argumentem stěžovatele, že překročení nejvyšší povolené rychlosti, byť o jediný kilometr, naplňuje vždy a bez dalšího materiální znak přestupku. Zákon o přestupcích ani jiný právní předpis nestanoví přesnou hranici rychlosti jízdy motorovým vozidlem, jejíž překročení způsobí naplnění materiálního znaku přestupku. Správní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv, také otázku, jestli došlo k naplnění obou znaků přestupku, tj. znaku formálního i znaku materiálního (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 7 As 18/2004 - 48, dostupný na www.nssoud.cz). Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě a nelze, jak to naznačuje stěžovatel (a z opačného hlediska vlastně i žalobce), vyslovovat žádné paušální závěry o tom, že např. míra společenské nebezpečnosti překročení nejvyšší povolené rychlosti o 2 km/h je natolik mizivá, že nedosahuje intenzity přestupku, zatímco u překročení nejvyšší povolené rychlosti o 10 km/h již tomu tak je. Opačný přístup ze strany správních orgánů či soudů by vedl k nahrazování role zákonodárce jejich rozhodovací činností, což by odporovalo principu dělby moci v demokratickém právním státě (viz čl. 2 odst. 1 Ústavy). Teprve poté, co je zjištěno naplnění materiálního znaku přestupku, může správní orgán dojít k závěru, že konkrétním jednáním obviněného byl spáchán přestupek. Pokud naopak správní orgán na základě zjištěného skutkového stavu dospěje k závěru, že z okolností případu je zřejmé, že jednáním osoby obviněné z přestupku, jež sice nese formální znaky skutkové podstaty přestupku, nedošlo k porušení ani k ohrožení právem chráněného zájmu, má povinnost (nikoliv pouze možnost) řízení zastavit podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích.“ Uvedené neodporuje žalobcem poukazovanému právnímu názoru obsaženém v rozsudku ze dne 22. 7. 2013, 8 As 83/2012 – 38, ve kterém byla vyslovena nutnost zkoumat nejen naplnění formální stránky přestupku, ale i materiální stránky, nicméně je nutné přihlédnout k tomu, že v dané věci se Nejvyšší správní soud vyslovoval k řízení o přestupku proti občanskému soužití (urážka na cti), při kterém je posouzení intenzity jednání přestupce kvalitativně odlišné od nyní projednávané věci.

45. Podáním ze dne 23. 4. 2018, ve kterém žalobce neúspěšně žádal o prodloužení lhůty k seznámení se se spisem, žalobce rovněž navrhl doplnění dokazování – ohledání místa přestupkového jednání žalobce. Žalovaný na tento návrh reagoval ve svém usnesení ze dne 27. 4. 2018, ve kterém uvedl, že spisový materiál obsahuje dostatek podkladů pro zjištění charakteru místa spáchání přestupku, a proto tento návrh žalobce zamítl pro nadbytečnost. Žalobce proti tomuto usnesení brojil dne 9. 5. 2018 odvoláním, které žalovaný usnesením ze dne 4. 6. 2018 zamítl a potvrdil. Doplnění dokazování shledal žalovaný nadbytečným, neboť žalobce se svého jednání dopustil v místě působnosti dopravního značení IZ 4a „Obec“. Správní orgán I. stupně své hodnocení následně zopakoval i ve svém meritorním rozhodnutí (strana 7 a 10). S ohledem na ostatní shora uvedené skutečnosti neshledal krajský soud v tomto směru jakýchkoli vad. Skutečnosti, které chtěl žalobce navrženým důkazem prokázat, je nutné považovat za vyvrácené, a to založenou mapou místa měření, nelze přitom ani odhlédnout od uvedeného dopravního značení.

46. Krajský soud se neztotožnil ani s žalobcem tvrzenou dílčí nepřezkoumatelností týkající se nezohlednění materiální stránky jeho jednání, neboť odůvodněním jejího naplnění se žalovaný zabýval na straně páté a šesté napadeného rozhodnutí, kde popsal účel dané právní úpravy, stejně jako žalobcem porušený obecný zájem a poukázal i na nyní citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009.

47. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

48. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení