58 A 14/2018 - 29

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobce: X státní příslušnost Kosovo bytem v ČR X zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 10. 2018, č. j. CPR-19887-3/ČJ-2018-930310- V223, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 25. 10. 2018, č. j. CPR-19887-4/ČJ-2018-930310-V223 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“), kterým byla žalobci dle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uložena povinnost opustit území.

2. Dne 6. 11. 2018 byla Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) doručena včasná správní žaloba proti výše označenému rozhodnutí žalované.

3. Napadené rozhodnutí považuje žalobce za nesprávné, neboť žalovaný se v něm nijak nevypořádal se všemi faktory, které byl povinen zvážit při přezkumu přiměřenosti dopadů rozhodnutí o povinnosti opustit území do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce pak v této souvislosti uvedl výčet faktorů obsažených v § 174a zákona o pobytu cizinců. Správní orgány obou stupňů rezignovaly na svou povinnost zkoumat přiměřenost dopadů uvedeného rozhodnutí do života žalobce.

4. Žalobce má na území České republiky rodinné příslušníky, a to manželku H.B., nezletilého syna P.M. a bývalou manželku M.M. Žalobce vůči nezletilému synovi plní svou vyživovací povinnost určenou soudem, se synem se pravidelně stýká, což osvědčila též jeho bývalá manželka, která se v řízení o povinnosti žalobce opustit území vyjádřila tak, že si nepřeje, aby žalobce z České republiky vycestoval, neboť by tím byly narušeny vztahy mezi ním a synem. Závěry žalovaného ohledně nedostatečně silných vazeb mezi žalobce a synem jsou žalobcem důrazně odmítány, stejně jako závěry o páchané trestné činnosti, jejíž trest si žalobce řádně odpykal a tuto trestnou činnost mu tedy nelze opakovaně přičítat k tíži.

5. Správní rozhodnutí jsou pro svou nepřiměřenost v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců, s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s čl. 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte. Napadeným rozhodnutím došlo k nepřípustnému zásahu do práv dítěte a v sázce je též právo žalobce na respektování soukromého a rodinného života. Pokud by byl syn žalobce z důvodu blízkosti ke svému otci nucen opustit území ČR, došlo by tím k protiústavnímu porušení zákazu nucení občana ČR opustit svou vlast. Pokud by pak žalobce byl nucen opustit ČR, neměl by možnost realizovat svá práva plynoucí mu z rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým byl upraven jeho styk s nezletilým synem.

6. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal s žalobcem namítanou nepřiměřeností rozhodnutí o povinnosti opustit území, čímž porušil § 174a zákona o pobytu cizinců. Sám žalovaný se pak v odůvodnění svého rozhodnutí s touto namítanou nepřiměřeností nijak nevypořádala, čímž porušil § 68 odst. 3 a § 89 správního řádu. V této souvislosti pak žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013 sp. zn. 8 As 68/2012.

7. Ze všech uvedených důvodů bylo navrženo napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

8. Součástí žaloby byl též návrh na přiznání dokladného účinku.

9. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Napadené rozhodnutí považuje za správné. Přestože § 50a zákona o pobytu cizinců nestanoví správním orgánům povinnost zaobírat se přiměřeností dopadů rozhodnutí o povinnosti opustit území do soukromého a rodinného života cizince, žalovaný i přesto přistoupil k tomuto přezkumu a řádně se s dopady rozhodnutí do života žalobce vypořádal. Žalovaný v odvolacím řízení postupoval v souladu s právními předpisy, jakož i s mezinárodními smlouvami, které jsou součástí českého právního řádu.

1. Ze správních spisů, které si soud vyžádal, vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Oznámením ze dne 9. 6. 2017 bylo dle § 46 odst. 1 správního řádu zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění žalobce z území členských států Evropské unie. K zahájení řízení došlo na základě skutečnosti, že žalobce pobýval na území ČR od 8. 6. 2017 do 9. 6. 2017 bez platného víza, které by jej opravňovalo k pobytu na území. Žalobce pobýval na území oprávněně do 8. 6. 2017 na základě výjezdního příkazu vydaného dne 10. 4. 2017.

2. Dne 9. 6. 2017 byl realizován výslech žalobce, jehož průběh je zachycen v protokolu z téhož dne, žalobce vypověděl, že do ČR přicestoval v roce 1997 jako turista spolu se svou tehdejší manželkou, v ČR oba získali dlouhodobý pobyt a žili v Českých Budějovicích spolu se dvěma jejich dětmi. V roce 1999 se jeho tehdejší manželka s dětmi vrátili do rodného Kosova, po nějaké době odloučení se rozvedli. Žalobce se v roce 2001 znovu oženil s M.M., s níž má syna P.M., který se narodil dne ... Žalobce byl od roku 2003 do roku 2005 vazebně stíhán pro držení omamných látek, od roku 2005 byl stíhán na svobodě. V roce 2009 byl zadržen policií ve Švýcarsku a po 3 měsících nastoupil do výkonu trestu v ČR. Z výkonu trestu byl propuštěn 14. 6. 2014. V roce 2011 nebo 2012 se s M.M. rozvedl, syna však vídá i nadále, rodičovský styk s ním je upraven soudem, na syna přispívá též měsíční výživné ve výši 1 500 Kč. Se synem by se rád vídal i nadále, má zájem na jeho výchově, přispívá mu i nad rámec výživného např. na školní potřeby. Právě syn by byl osobou, do jejíž soukromých a rodinných poměrů by bylo nuceným opuštěním území ČR žalobcem zasaženo. Žalobci byl v ČR ukončen trvalý pobyt, v ČŘ se stále zdržuje, a to v Českých Budějovicích. V ČR má ekonomické závazky, a to dluh za soudní výlohy v celkové výši 400 000 Kč, který je řešen exekučně. V Kosovu má žalobce matku a bývalou manželku se dvěma dětmi, žádný majetek zde nemá.

3. Dne 20. 6. 2017 byl realizován svědecký výslech M.M., bývalé manželky žalobce, která uvedla, že s žalobcem jsou rozvedeni od roku 2010, k rozvodu došlo, když byly jejich společnému synovi 4 měsíce. Žalobce plní vyživovací povinnost vůči synovi nad rámec soudem určené vyživovací povinnosti, kdy namísto částky 1000 Kč měsíčně přispívá částkou 1500 Kč měsíčně. Se synem se vídá nepravidelně, většinou 2 krát týdně, tráví spolu celé odpoledne bez její přítomnosti, do budoucna plánují tuto dobu ještě prodloužit. Dárky dostává syn od žalobce nad rámec vyživovací povinnosti. V období puberty mu setkávání s žalobcem dává možnost vidět vzor také ve druhém rodiči, kterého vídá rád. Omezený přístup k žalobci by mu proto nevyhovoval. Vzhledem k velké vzdálenosti místa původu žalobce by tento pravidelný styk byl omezen, což by vzhledem k jejich současnému úzkému vztahu mělo na syna negativní dopad.

4. Vyrozuměním ze dne 12. 7. 2017 bylo žalobci správním orgánem prvního stupně sděleno, že s ohledem na dokazováním zjištěný nepřiměřený zásah do života žalobce, ke kterému by došlo správním vyhoštěním žalobce, se správní orgán rozhodl žalobci uložit povinnost opustit území ve smyslu § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí o povinnosti opustit území umožňuje, aby cizinec v době stanovené k vycestování měl možnost vyřídit si pobytový status a na území dále pobýval. Pokud by cizinec toto oprávnění získal, nemusí z ČR vycestovat, ani po uplynutí lhůty k vycestování stanovené rozhodnutím o opuštění území.

5. Rozhodnutím ze dne 1. 9. 2017 vydaným pod č.j. KRPC-89599-27/ČJ-2017-020023 byla žalobci dle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců uložena povinnost opustit území s dobou, po kterou byl žalobce povinen opustit území v délce 30 dnů od doručení rozhodnutí o povinnosti opustit území. Správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí o povinnosti opustit území je v daném případě opatřením mírnějším, nežli správní vyhoštění. Tento závěr vychází z provedeného dokazování, kterým bylo zjištěno, že žalobce má na území ČR nezletilého syna, se kterým se pravidelně stýká a na jehož výživu pravidelně přispívá. Správní orgán dále přezkoumal přiměřenost dopadů rozhodnutí o povinnosti opustit území do soukromého a rodinného života žalobce, přičemž zvážil zejména závažnost žalobcova protiprávního jednání, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby na území ČR a intenzitu vazeb k zemi původu. Správní orgán dospěl k závěru, že zásah do rodinného života žalobce bude v porovnání se závažností jeho protiprávního jednání přiměřený. Správní orgán dospěl k závěru, že žalobce by mohl při pobytu na území ČR ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalobce měl možnost se v průběhu doby platnosti výjezdního příkazu dostavit na policii a celou záležitost řešit, to však neučinil. Po vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území má žalobce možnost získat pobytové oprávnění a v ČR setrvat.

6. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 8. 9. 2017 odvolání, v němž je namítáno, že se správní orgán žádným způsobem nevypořádal s přiměřeností zásahů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, ač mu tato povinnost vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu. Nepřiměřenost tohoto zásahu žalobce opřel o konkrétní článek Úmluvy o právech dítěte.

7. Obsahem spisu je dále oddací list ze dne 4. 12. 2017 osvědčující uzavření manželství mezi žalobcem a H.B.

8. Rozhodnutím ze dne 29. 11. 2017 č.j. CPR-29020-2/ČJ-2017-930310-V236 bylo odvoláním napadené rozhodnutí prvostupňového orgánu zrušeno a věc byla tomuto orgánu vrácena k novému projednání. Zrušujícími důvody byly jednak důvody procesní a dále pochybení správního orgánu spočívající v nedostatečném vypořádání přiměřenosti dopadů rozhodnutí o povinnosti opustit území do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgán prvního stupně o přiměřenosti těchto dopadů rozhodl nepřesvědčivě a nedostatečně.

9. Dne 9. 1. 2018 byl realizován další výslech žalobce, v rámci tohoto výslechu žalobce uvedl, že se se synem nadále pravidelně stýká, na jeho výživu přispívá 2 000 Kč měsíčně. Dne 1. 12. 2017 uzavřel nový sňatek s H.B., státní příslušnicí Ukrajiny, která žije se synem ve Vodňanech, kde spolu s nimi nepravidelně žije i žalobce, který zde tráví zejména víkendy. S manželkou se seznámil v roce 2016 přes internet, společnou domácnost vedou cca půl roku od jejich seznámení. Žalobce v současné době nepracuje, neboť v ČR nemá povolení pracovat, finanční prostředky mu poskytuje rodina žijící v Rakousku, Německu, Švýcarsku a ČR. V současné době je s žalobcem vedeno řízení ohledně jeho žádosti o přechodný pobyt. Dluh vůči státu ve výši 400 000 Kč žalobce splácí měsíčními splátkami ve výši 500 Kč.

10. Dne 10. 1. 2018 byla vyslechnuta H.B., původem z Ukrajiny s českým státním občanstvím. Jedná se o stávající manželku žalobce. Tato svědkyně uvedla, že se s žalobcem seznámili v roce 2016 přes internetovou seznamku. Žijí spolu ve společné domácnosti v bytě ve Vodňanech zhruba 1 rok. Žalobce přispívá na nájem měsíční částkou 5 000 Kč. Svědkyni jsou známy majetkové i rodinné poměry žalobce, stejně jako jeho trestní minulost. Do budoucna plánují společné bydlení v Českých Budějovicích.

11. Ze sdělení Ministerstva vnitra ČR ze dne 20. 2. 2018 vyplývá, že žalobce dne 20. 12. 2017 požádal o povolení k přechodnému pobytu jako rodinný příslušník občana EU, řízení o této žádosti bylo zastaveno z důvodu, že žalobce podal tuto žádost, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.

12. Písemností ze dne 4. 4. 2018 byl žalobce vyzván k seznámení se s podklady rozhodnutí a k vyjádření k nim.

13. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 30. 4. 2018 vydaným pod č.j. KRPC-89599-81/ČJ-2017-020023 byla žalobci dle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců uložena povinnost k opuštění území ČR s dobou stanovenou k vycestování v délce 30 dnů. Správní orgán nejprve popsal průběh dosavadního správního řízení ve věci žalobce, správní orgán mimo jiné zmínil, že již rozhodnutím o povinnosti opustit území ze dne 1. 9. 2017 byla žalobci stanovena doba pro opuštění území, která mu k jeho žádosti byla prodloužena. Poté, co žalobce znovu požádal o prodloužení této lhůty, již mu vyhověno nebylo, neboť správní orgán naznal, že žalobce v průběhu takto prodloužené lhůty neučinil ničeho pro to, aby si zajistil legální pobytové oprávnění na území ČR, k čemuž mu právě rozhodnutím o povinnosti opustit území byla dána možnost. Dne 8. 11. 2017 byl žalobci v návaznosti na rozhodnutí o povinnosti opustit území vydán výjezdní příkaz s dobou platnosti do 8. 12. 2017, který opětovně nebyl žalobcem dodržen. Správní orgán následně posoudil přiměřenost dopadů rozhodnutí o povinnosti opustit území do soukromého a rodinného života žalobce, přičemž zhodnocen byl jak jeho vztah k synovi P.M., tak vztah se současnou manželkou H.B., který byl uzavřen v době platnosti výjezdního příkazu. Správní orgán rodinné vazby žalobce poměřoval taktéž s jeho trestní minulostí ve vazbě na délku jeho pobytu mimo ČR, kdy se vyhýbal trestnímu řízení a výkonu trestu a rovněž délkou jeho pobytu v samotném výkonu trestu. Správní orgán mimo jiné opakovaně konstatoval, že nemá jinou možnost, jak ukončit neoprávněný pobyt žalobce na území ČR, přičemž rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR není spojeno s žádným omezením do budoucna, kdy žalobce má možnost si z domovského státu či z jiného státu, kde bude oprávněně pobývat, sjednat oprávnění pro svůj pobyt na území ČR, a nadále tak udržovat styk se svým synem, který má možnost jej v domovském státě navštívit.

14. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 4. 5. 2018 odvolání, které obsahově odpovídá nyní projednávané žalobě.

15. Rozhodnutím ze dne 6. 6. 2018 byla žalobci stanovena nová doba pro vycestování, a to do 60 dnů od 11. 6. 2018.

16. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 25. 10. 2018 č.j. CPR-19887-4/ČJ-2018-930310-V223 bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěry prvostupňového orgánu. Žalovaný rovněž přezkoumal přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, neboť na základě judikatury Nejvyššího správního soudu konstatoval, že i v případě rozhodnutí povinnosti opustit území je třeba se s přiměřeností dopadů vypořádat. Žalovaný se následně vypořádal i s žalobou namítaným porušením čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a s namítaným porušením Úmluvy o právech dítěte, jejichž porušení v daném případě neshledal.

17. Z úřední činnosti je krajskému soudu známo, že zdejší soud ve věci žalobce již rozhodoval, jednalo se o přezkum rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech cizinců ze dne 15. 1. 2016, č.j. MV-113296-4/SO-2015, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. 6. 2015, č.j. OAM-22401-51/MC-2009, jímž bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přičemž žalobci byla stanovena lhůta k vycestování z České republiky v délce 60 dnů. Krajský soud žalobu žalobce proti uvedenému rozhodnutí žalované zamítl. Bylo konstatováno, že s ohledem na charakter a rozsah žalobcovy trestné činnosti je nezpochybnitelné, že tato trestná činnost závažným způsobem narušila veřejný pořádek a zákonem chráněné zájmy. Zohledněna byla rovněž skutečnost, že žalobce se dlouhodobě vyhýbal nástupu do výkonu trestu, držitelem pobytového oprávnění (povolení k trvalému pobytu) byl celkem 5018 dní, z čehož přibližně 4000 dnů strávil ve vazbě, ve výkonu trestu nebo vyhýbáním se nástupu do jeho výkonu. Z tohoto důvodu nelze žalobcem namítanou dobu, která od spáchání jeho trestné činnosti uplynula, zohlednit dle představ žalobce. Žalobce po celou tuto dobu nežil spořádaným životem a jeho současné chování, které je v souladu se zákonem, je pouze důsledkem dlouhé zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu a nelze jej tudíž považovat za jednání dobrovolné. Shodně se správními orgány shledal krajský soud dopady žalovaného rozhodnutí do soukromého a rodinného života za přiměřené. V této souvislosti soud zmínil, že podíl žalobce na výchově syna byl po celou dobu nepatrný, přispívat na péči o syna žalobce začal až v jeho pěti letech, syn je svěřen do péče matky a žalobce jej vídá jednou za 14 dní. Vazby žalobce na území ČR nejsou takové intenzity, aby učiněné opatření představovalo nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobce. Soud rovněž zmínil žalobcovy dosud neplněné závazky vůči státu, a to 300 000 Kč, představující náklady trestního řízení, o jejichž úhradu žalobce neprojevil nejmenší zájem. Bylo shledáno, že vzhledem k okolnostem případu je učiněné opatření legitimní a převažuje nad možnou soukromou újmou žalobce.

18. Uvedené rozhodnutí krajského soudu bylo na základě kasační stížnosti žalobce přezkoumáno Nejvyšším správním soudem, který kasační stížnost žalobce rozhodnutím ze dne 14. 3. 2017 č.j. 5 Azs 274/2016 – 42 zamítl. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že dosavadní a současný život žalobce nedávají do budoucna dostatečné záruky pro to, aby žalobce na území České republiky vedl spořádaný život neohrožující důležité zájmy celé společnosti. Shodně se závěry krajského soudu, Nejvyšší správní soud shledal, že v důsledku zrušení povolení žalobce k trvalému pobytu nemůže dojít k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života.

19. Ústavní soud usnesením ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1528/17 následně odmítl ústavní stížnost žalobce, kterou se žalobce domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud konstatoval, že jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se s námitkami žalobce řádně a (s ohledem na jejich rozsah) i velmi podrobně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a rovněž zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud se pak důkladně zabýval stěžovatelem namítanou nepřiměřeností zásahu do jeho soukromého a rodinného života, přičemž zohlednil kritéria stanovená judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy. Ústavní soud rovněž dodal, že zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu není srovnatelně přísným zásahem do rodinného a soukromého života žalobce jako vyhoštění na dobu neurčitou. Žalobce tedy může znovu usilovat o získání jiného pobytového oprávnění na území České republiky, byť nelze vyloučit, že může být příslušnými orgány přihlédnuto k jeho trestní historii. Rozhodnutím o zrušení povolení k trvalému pobytu navíc není žalobci odepřen výkon rodičovských práv.

20. Zdejší krajský soud rozhodoval taktéž o žalobě žalobce proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech cizinců, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 7. 2017 č. j. OAM-4325-67/PP-2016, kterým byla podle § 87e odst. 1 ve spojení s § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zamítnuta žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu podaná podle § 87b zákona o pobytu cizinců. Tato žaloba byla rozhodnutím krajského soudu ze dne 11. 4. 2018 zamítnuta. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost žalobce proti tomuto rozhodnutí krajského soudu zamítl, a to rozhodnutím ze dne 26. 9. 2018 č.j. 2 Azs 156/2018 – 49.

21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Soud ověřil zároveň i to, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

22. Krajský soud nařídil ve věci jednání na den 28. 1. 2019. Toto jednání proběhlo v nepřítomnosti žalovaného, který se z řízení z kapacitních důvodů řádně omluvil. U jednání byl přítomen žalobce, který k dotazu soudu sdělil, že v současné době pobývá na území ČR nelegálně. Právní zástupkyně žalobce poukázala zejména na aktuální vztah žalobce s jeho synem, kterým se správní orgány nezabývaly. Z tohoto důvodu navrhla žalobce vyslechnout k jeho aktuálnímu vztahu k jeho synovi. Tento důkazní návrh byl zamítnut, neboť krajský soud věc posuzuje dle skutkového a právního stavu, který je zde v době rozhodování správního orgánu. Aktuální vztah žalobce se synem, který měl být výslechem žalobce prokázán, by proto nebylo možné zohlednit žalobcem požadovaným způsobem. Soud dále konstatoval, že je mu znám návrh žalobce na přiznání dokladného účinku žalobě, o tomto však s ohledem na bezprostředně nařízené jednání nerozhodoval.

23. Žaloba není důvodná.

24. V projednávané věci je předmětem přezkumu rozhodnutí o povinnosti opustit území vydané podle § 50a zákona o pobytu cizinců. K vydání tohoto rozhodnutí správní orgán přistoupil poté, co zahájil řízení o správním vyhoštění žalobce, které od kterého následně ustoupil, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutím o správním vyhoštěním žalobce by bylo zasaženo do jeho soukromých a rodinných poměrů.

25. Dle § 50a odst. 1 zákona o pobytu cizinců vydá policie cizinci rozhodnutí o povinnosti opustit území, pokud pobývá na tomto území neoprávněně.

26. Dle odstavce 6 uvedeného ustanovení platí, že pokud je v řízení o správním vyhoštění zjištěno, že důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince a pobývá-li cizinec na území neoprávněně, považuje se zahájené řízení o správním vyhoštění za řízení o povinnosti opustit území. Policie cizince o této skutečnosti vyrozumí bez zbytečného odkladu. Lhůta pro vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území běží ode dne, kdy byl cizinec o této skutečnosti vyrozuměn.

27. Citovaným § 50a odst. 6 zákona o pobytu cizinců se prvostupňový orgán řídil i v nyní projednávané věci, kdy nejprve zahájil řízení o správním vyhoštění, které následně změnil na řízení o povinnosti opustit území, o této skutečnosti byl žalobce neprodleně vyrozuměn písemností ze dne 12. 7. 2017.

28. K institutu rozhodnutí o povinnosti opustit území a zejména k náležitostem odůvodnění takového rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 28. 3. 2017 č.j. 7 Azs 24/2017-29, v němž kromě skutečnosti, že tento druh rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu, naznal, že i v rámci odůvodnění tohoto rozhodnutí je třeba vypořádat se s přiměřeností dopadů tohoto rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců.

29. Dle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců zohlední správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

30. V kontextu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu lze dospět k závěru, že správní orgán v rámci správního uvážení posuzuje přiměřenost dopadů rozhodnutí o povinnosti opustit území do soukromého a rodinného života žalobce, přičemž v rámci tohoto posouzení se řídí kritérii stanovenými § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014 č.j. 8 As 109/2013 – 34 není správní orgán povinen výslovně vyjmenovat všech 11 tam uvedených kritérií a předjímat u některých případný dopad na rozhodnutí.

31. Ve věci nyní projednávané se správní orgán prvního stupně řádně vypořádal se všemi pro věc relevantními kritérii, které bylo ve vztahu k možnému dopadu do života žalobce třeba přezkoumávat. Správní orgán se zaobíral zejména rodinnými vztahy žalobce na území ČR, v rámci tohoto posouzení byl zohledněn vztah žalobce k jeho nezletilému synovi.

32. V době, kdy synovi žalobce byly 3 měsíce, žalobce ČR opustil, aby se tak vyhnul výkonu trestu odnětí svobody v délce 11 let, který mu byl uložen za zvlášť závažnou trestnou činnost, které se žalobce dopustil v rámci organizované skupiny, spočívající v pašování heroinu za účelem jeho další distribuce po Evropě. Ve Švýcarsku, kam žalobce uprchl, byl následně dopaden a do výkonu trestu v ČR dne 18. 10. 2008 nastoupil. Dne 11. 6. 2014 byl žalobce z výkonu trestu podmíněně propuštěn, přičemž k jeho osvědčení by mělo dojít v roce 2021. Přispívat na výživu syna žalobce začal až po rozvodu manželství, ke kterému došlo v průběhu jeho pobytu ve vězení. Výživou na syna přispíval žalobce nejprve částkou 1000 Kč, později po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody částkou 1500 Kč. Se synem se v současné době vídá zhruba jednou za 14 dnů.

33. Ve vztahu k synovi bylo správním orgánem konstatováno, že v době bezprostředně navazující na žalobcovo opuštění ČR může dojít k zasažení práva žalobce na pravidelný kontakt se synem, nicméně jedná se o dobu přechodnou a tento zásah bude přiměřený zájmu státu na dodržování zákonů a na to, aby zde pobývali pouze cizinci k tomuto pobytu oprávnění.

34. Správní orgán dále posuzoval zdravotní stav žalobce, k čemuž uvedl, že z výslechu samotného žalobce vyplynulo, že je zdravý a nepožívá žádné léky.

35. Bývalá manželka žalobce, s níž do ČR přicestoval, žije v Kosovu spolu se dvěma jeho dětmi, žalobci v návratu do domovského státu nic nebrání.

36. V případě stávající manželky žalobce, kterou si vzal v době platnosti výjezdního příkazu, konkrétně 7 dní před vypršením jeho platnosti, lze uvést, že s touto žije pouze o víkendech, kdy oba mají své bydliště zajištěno na jiném místě. Správní orgán s ohledem na okolnosti uzavření tohoto svazku konstatoval jeho možnou účelovost, a to vzhledem ke skutečnosti, že žalobce bezprostředně po jeho uzavření požádal o udělení přechodného pobytu coby rodinný příslušník občana EU. Stávající manželka žalobce se k výzvě správního orgánu k vyjádření k řízení ve lhůtě ani po jejím uplynutí nijak nevyjádřila.

37. Žalovaný v napadeném rozhodnutí doplnil, že v důsledku rozhodnutí o povinnosti žalobce opustit území nedojde k úplnému zpřetrhání jeho vazeb na území ČR a žalobci napadené rozhodnutí do budoucna nezamezuje vstup na území ČR. I mimo území ČR může žalobce být se svým synem v kontaktu, a to prostřednictvím sítě Internet či díky telefonu.

38. Krajský soud považuje rozhodnutí správních orgánů co do posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o povinnosti žalobce opustit území do jeho soukromého a rodinného života za řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodněné. Správní orgány se v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly všemi podstatnými aspekty, které mohou žalobcův soukromý a rodinný život v důsledku jeho povinnosti opustit ČR ovlivnit. Z citované judikatury Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že povinností správních orgánů nebylo beze zbytku vypořádat všech 11 kritérií stanovených § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců uvedených kritérií. Správní orgány se v dané věci zabývaly těmi kritérii, které jsou z hlediska skutkových okolností pro danou věc relevantní. Tímto postupem dostály své povinnosti řádně přiměřenost dopadů rozhodnutí o povinnosti opustit území zdůvodnit.

39. Krajský soud se s důvody těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje. Jak již bylo konstatováno v předchozích rozhodnutích týkajících se trvalého a přechodného pobytu žalobce, ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí žalobce pobýval na území ČR zhruba 6 000 dnů, z toho přibližně 4 000 dnů strávil žalobce ve vazbě, výkonu trestu či mimo území ČR vyhýbáním se nástupu výkonu trestu. K tomu je třeba zdůraznit, že se nejednalo o zanedbatelnou trestnou činnost, když žalobce páchal tuto trestnou činnost jako člen organizované skupiny, která distribuovala heroin po Evropě. Charakteru této trestné činnosti odpovídala pak i výše uloženého trestu, který činil 11 let. K tomu je třeba uvést, že žalobce se po dobu dvou let vyhýbal nástupu výkonu trestu a z ČR odjel do Švýcarska, ačkoliv si byl vědom, že se mu narodil syn, kterému byly v době útěku žalobce pouhé 3 měsíce. Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že žalobce si po celou dobu nezajistil žádné zaměstnání či jinou výdělečnou činnost. Je logické, že pokud na území ČR pobývá neoprávněně, tak může řádné zaměstnání hledat pouze těžko, to je však jen a pouze na vině žalobce, který nebyl po celou dobu schopen svůj pobyt na území ČR legalizovat. Odhlédnout nelze ani od závazku, který za žalobcem v podobě dluhu na nákladech trestního řízení eviduje Česká republika. Jedná se o dluh, který oproti řízení o přechodném pobytu, kdy činil 300 000 Kč, již v současné době čítá 400 000 Kč a je zřejmé, že žalobce přiměla k jeho splácení až hrozba exekuce. Zůstává tedy záhadou, jakým způsobem je žalobcem schopen splácet své závazky vůči státu, vůči svému synovi a současně ještě přispívat své současné manželce 5 000 Kč měsíčně na nájemné v bytě, kde se zdržuje pouze o víkendech. Samy okolnosti uzavření tohoto svazku jsou značně pochybné a budí dojem účelovosti, obzvlášť za situace, kdy manželství bylo uzavřeno pouhých 7 dní před tím, než byl žalobce povinen opustit ČR a kdy bezprostředně po jeho uzavření žalobce požádal o udělení přechodného pobytu coby rodinného příslušníka občana EU.

40. V nyní projednávané věci dospěl soud k závěru, že dosavadní a současný život žalobce nedávají do budoucna dostatečné záruky pro to, že žalobce povede na území České republiky spořádaný život neohrožující důležité zájmy celé společnosti.

41. Tento závěr krajského soudu je podpořen rovněž skutečností, že žalobci byl udělen výjezdní příkaz, který však opakovaně nerespektuje. Z uvedeného jednání žalobce je zřejmé, že setrvale nerespektuje zdejší právní řád a zájmy celé společnosti. Pokud žalobce má zájem pobývat na území ČR, musí ctít a dodržovat povinnosti s tímto pobytem spojené, pokud však tyto povinnosti nedodržuje, musí být srozuměn s tím, že mu bude uložena z území vycestovat. Dopad rozhodnutí o povinnosti žalobce opustit území nebude mít nepřiměřený dopad do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce má možnost se do ČR vrátit, pokud bude disponovat oprávněním k pobytu zde.

42. Žalobou je dále namítáno porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod. Právo každého na respektování soukromého a rodinného života plyne mimo jiné právě z Úmluvy, kterou je Česká republika vázána. Podle článku 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle odst. 2 citovaného ustanovení státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

43. Nejvyšší správní soud ve své četné judikatuře uvádí, že v případě nuceného vycestování cizince a možného porušení práva na respektování rodinného a soukromého života, je nutné vycházet především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se k čl. 8 Úmluvy. K tomu viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 3 As 84/2013 - 24, ze dne 31. 3. 2015, č. j. 8 Azs 175/2014 - 29, ze dne 15. 4. 2015, č. j. 6 Azs 216/2014 - 34, ze dne 17. 9. 2015, č. j. 1 Azs 107/2015 - 56, ze dne 19. 11. 2015, 5 Azs 274/2016 č. j. 4 Azs 222/2015 - 42, ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 262/2015 - 35.

44. Jak již krajský soud dovodil shora správní orgány se při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu do soukromého a rodinného života žalobce postupovaly v intencích vnitrostátních právních předpisů, Úmluvy a judikatury ESLP.

45. S ohledem na již shora uvedené nemůže dojít k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce rozhodnutím o povinnosti žalobce opustit území ČR. Žalobce na území České republiky sice má syna, s nímž se, jak tvrdí, stýká co 14 dnů; další podíl na jeho výchově není doložen. Není tedy možné bez dalšího dovodit, že by s ním měl žalobce vytvořen hlubší vztah. V této souvislosti nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že po narození syna stěžovatel pobýval delší dobu v zahraničí a neprojevoval o něj takový zájem, jaký by jako otec projevovat měl. Kromě nezletilého syna zde má ještě manželku, s níž však dle svých tvrzení tráví pouze víkendy, a které zejména přispívá na nájem v bytě, kde bydlí pouze ona se svým dítětem, sám žalobce má byt v Českých Budějovicích. Jak již soud uvedl shora, samotné okolnosti uzavření tohoto manželství svědčí spíše o jeho účelovosti. Žalobce má další dvě dospělé děti v Kosovu. Pouze ze skutečnosti, že syn žalobce má k němu kladný vztah, ještě nelze bez dalšího usuzovat na pevnost a hloubku daného rodinného vztahu. Na území České republiky v době rozhodování správních orgánů žalobce neměl majetek a nepracoval zde. Nedá se proto hovořit o tom, že by na území České republiky měl vytvořené silné vazby, ať rodinné či sociální. Nelze pominout ani skutečnost, že po většinu doby, po kterou mu byl povolen trvalý pobyt na území České republiky, pobýval buď v zahraničí, anebo byl ve vazbě či ve vězení. K určitému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce samozřejmě může dojít, a to zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že na území České republiky žije syn žalobce. Krajský soud ovšem neshledal nepoměr z hlediska míry narušení veřejného pořádku stěžovatelem a zásahu do žalobcova práva na soukromý a rodinný život.

46. Nelze souhlasit ani s námitkou, že by rozhodnutím o povinnosti žalobce opustit území ČR došlo k nepřiměřenému zásahu do práv dítěte. Vztah stěžovatele se synem byl již výše popsán a nelze hovořit o tom, že by rozhodnutím o povinnosti opustit území došlo k nepřiměřenému zásahu do práv dítěte. Tímto rozhodnutím nebudou žalobci odepřena rodičovská práva k jeho synovi. Jak již bylo ostatně uvedeno, pokud žalobce zlegalizuje svůj pobyt na území ČR, má možnost se se synem pravidelně stýkat, žalobce však celou situaci začal řešit až v době, kdy bylo zjištěno, že na území pobývá neoprávněně, za takového stavu ovšem byl povinen očekávat z toho plynoucí následky. Žalobce má i nadále možnost syna kontaktovat, a to např. prostřednictvím sociálních sítí či jinými prostředky, které síť Internet umožňuje. Svou vyživovací povinnost pak žalobce může plnit i ze své domovské země.

47. Pokud žalobce namítá, že bylo porušeno jeho základní právo stanovené čl. 14 Listiny základních práv a svobod, která stanovuje, že občan nemůže být nucen k opuštění své vlastní, pak lze pouze stručně uvést, že žalobce není státním občanem ČR, tudíž k porušení jeho práv v tomto směru dojít nemůže. Pokud žalobce dotčený článek vztahuje k svému nezletilému synovi, lze uvést, že jeho syn není žádným způsobem nucen území opustit, žalobce má možnost svůj pobyt na území ČR zlegalizovat a v takovém případě nebude jejich pravidelnému styku nijak bráněno. Vzájemný kontakt potom lze realizovat i jinými způsoby, jak již soud naznačil shora.

48. Krajský soud uzavírá, že správní orgány se s otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí o povinnosti žalobce opustit území řádným a přezkoumatelným způsobem vypořádaly, krajský soud se s důvody jimi uváděnými plně ztotožňuje.

49. Na základě shora uvedeného zhodnotil krajský soud žalobu jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

50. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.

51. O návrhu na přiznání odkladného účinku soud nerozhodoval, neboť ve věci nařídil jednání bez zbytečného odkladu poté, co byla žaloba krajskému soudu doručena.

Poučení