58 A 2/2018 - 22

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobkyně: X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Císařem sídlem Vinohradská 22, Praha 2 proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 3. 2018, č.j. CPR-27423-6/ČJ-2017-930310- V234, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 9. 3. 2018, č.j. CPR-27423-6/ČJ-2017-930310-V234 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 163 odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č.. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 17. 8. 2017 č.j. KRPC-696355-38/ČJ-2017-020025, kterým bylo žalobkyni uloženo podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění s dobou, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 rok.

2. Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“).

3. Napadené rozhodnutí je dle žalobkyně nezákonné a z tohoto důvodu je navrhováno jej zrušit a věc žalované vrátit k dalšímu řízení. Správní orgán prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav v projednávané věci, v řízení byly zjišťovány pouze skutečnosti svědčící v neprospěch žalobkyně, přestože povinností správního orgánu je zjišťovat též skutečnosti, které jí svědčí ku prospěchu. Správní orgán rovněž nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem řešeného případu a aby byly šetřeny oprávněné zájmy dotčených osob.

4. Žalobkyně se neztotožnila se závěry správních orgánů o své nelegální činnosti na území ČR. Žalobkyně zde práci vykonávala pro svého polského zaměstnavatele, který jí poskytoval mzdu. Žalobkyně na území ČR pracovala legálně, přičemž pro výkon své činnosti nepotřebovala povolení k zaměstnání, neboť na práci v ČR byla vyslána svým polským zaměstnavatelem, který byl najat na provedení díla v ČR. Zaměstnavatel žalobkyně na základě principu volného pohybu služeb poskytoval své služby zadavateli v ČR, kdy na tuto práci vyslal žalobkyni, která je držitelkou pobytového oprávnění na území Polska, které ji současně opravňuje k výkonu práce pro polského zaměstnavatele. Žalobkyně plnila zakázky pro svého polského zaměstnavatele na území jiného členského státu Evropské unie (dále jen „EU“), aniž by musela být držitelkou pracovního povolení, neboť práci vykonávala pro svého polského zaměstnavatele a za mzdu jím vyplácenou. Žalobkyně tudíž měla platné pracovní povolení pro EU a její činnost na území ČR byla řádně ohlášena úřadu práce.

5. Rozhodnutí správních orgánů je dle žalobkyně nepřiměřené, i pokud by k pochybení na straně jejího polského zaměstnavatele došlo, nelze toto pochybení přičítat k tíži žalobkyni, která je povinna řídit se jeho pokyny, a to i v případě, kdy je tímto zaměstnavatelem vyslána na práci do jiného členského státu. Žalobkyně měla všechna potřebná povolení, její činnost byla ohlášena příslušným úřadům a byly uzavřeny veškeré potřebné smlouvy. S ohledem na okolnosti projednávaného případu, na jejichž podkladech se žalobkyně do dané situace dostala, je správní vyhoštění nepřiměřeným zásahem do života žalobkyně. Správní orgány měl přistoupit ke smírnému řešení dané situace a umožnit žalobkyni dobrovolné opuštění České republiky, aby žalobkyně i nadále mohla pobývat v Polsku.

6. Žalobkyně dále namítla nedostatečně zjištěný skutkový stav. Správní orgány se nijak nezabývaly smluvními vztahy mezi jednotlivými společnostmi, objasnění těchto vztahů a nutnosti subdodávky ze strany zaměstnavatele žalobkyně by mohlo výrazně přispět k objasnění podstatných skutečností, které jsou nyní předmětem spekulací správních orgánů. O okolnostech vyslání žalobkyně na území ČR nebylo zjištěno nic a skutkový stav věci byl v tomto směru zjištěn nedostatečně, což má za následek nezákonnost rozhodnutí.

7. Žalobkyně se neztotožnila se závěry správních orgánů, podle kterých jí polské vízum neumožňuje výkon pracovní činnosti na území ČR, toto vízum není omezeno pouze na území jediného státu, nýbrž na jediného zaměstnavatele. Vízum vydané na základě zjednodušeného systému umožňuje cizinci pracovat pro svého zaměstnavatele na celém území EU.

8. Žalobkyně neměla možnost náležitě se vyjádřit ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí, zejména jí nebylo umožněno vyjádřit se k přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění.

9. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je čistě formalistické, nepokrývá konkrétní situaci v nyní projednávané věci a pouze paušálně uvádí jednotlivé zákonné regulativy přiměřenosti rozhodnutí, aniž by se správní orgán jakkoliv vypořádal s možnými důsledky správního vyhoštění do budoucího života žalobkyně. Prvostupňové rozhodnutí je založeno pouze na přiměřenosti rozhodnutí z hlediska možnosti žalobkyně vrátit se do své vlasti, kde má rodinu a zázemí. Toto odůvodnění je však jediným důvodem konstatované přiměřenosti, a proto je prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelné. K otázce přiměřenosti žalobkyně rovněž opakovaně poukázala na následky tohoto rozhodnutí ve vztahu k nemožnosti jejího návratu do Polska.

10. Správní orgán rovněž nedostatečně posoudil otázku možnosti žalobkyně vycestovat zpět na Ukrajinu, správní orgán žádným způsobem nehodnotil, zda žalobkyni v případě návratu do jejího domovského státu nehrozí nebezpečí vážné újmy. Podklady, na jejichž základě byly v tomto směru zjištěny rozhodné skutečnosti, ve správním spisu absentují a z tohoto důvodu žalobkyně neměla možnost jakýmkoliv způsobem reagovat na závěry, dle kterých je její návrat do země původu bezpečný. Bylo poukázáno na ozbrojený konflikt probíhající na Ukrajině, který zakládá důvodnou obavu žalobkyně z návratu do vlasti.

11. Závěrem žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost délky doby, po kterou jí bylo správní vyhoštění uloženo. Bylo poukázáno na trestněprávní zachovalost žalobkyně a legálnost jejího pobytu a také na to, že se v daném případě jednalo pouze o několikadenní výkon údajně nelegální práce. Délka správního vyhoštění ve výměře 1 rok nebyla správním orgánem ve vztahu k okolnostem daného případu a osobě žalobkyně nijak odůvodněna. Rovněž bylo poukázáno na obdobný případ, kdy správní orgán uložil cizinci správní vyhoštění v délce 2 roky. Správní orgán tak nezajistil, aby při rozhodování o skutkově obdobných věcech nevznikaly nedůvodné rozdíly.

12. Žalovaná navrhla žalobu pro její nedůvodnost zamítnout. S ohledem na totožnost žalobních námitek s námitkami odvolacími, bylo žalovanou zcela odkázáno na obsah rozhodnutí vydaných správními orgány v obou stupních řízení.

13. Z obsahu správního spisu vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti: Dne 2. 5. 2017 došlo na základě § 27 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR k zajištění žalobkyně v Táboře, neboť se žalobkyně dopustila jednání, pro které lze její pobyt na území ČR ukončit nebo zahájit řízení o správním vyhoštění.

14. Z úředního záznamu Policie ČR ze dne 2. 5. 2017 vyplývá, že žalobkyně byla téhož dne kontrolována hlídkou cizinecké policie, žalobkyně v areálu společnosti Domita a. s. vykonávala pracovní činnost, k výzvě policie nepředložila povolení k zaměstnání ani živnostenské oprávnění, které by ji k práci na území ČR opravňovaly. Po poučení žalobkyně uvedla, že v pekárnách Domita a. s. pracuje od 3. 2. 2017, kdy náplní její činnosti je zpracovávání těsta.

15. Oznámením ze dne 2. 5. 2017 bylo prvostupňovým správním orgánem na základě § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění žalobkyně z území členských států Evropské unie podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

16. Dne 2. 5. 2017 byla žalobkyně na základě § 18 odst. 1 správního řádu a § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyslechnuta, o čemž byl pod č.j. KRPC-69355-13/ČJ-2017-020025 sepsán protokol. Žalobkyně během výslechu uvedla, že do Polska přicestovala dne 12. 12. 2016, ihned po příjezdu byla oslovena mužem a byla jí nabídnuta práce ve Varšavě, kde pracovala do ledna následujícího roku, a to bez jakékoliv uzavřené pracovní či jiné smlouvy. S ohledem na nízký výdělek bylo žalobkyni nabídnuto, aby pracovala v ČR, kam dne 3. 2. 2017 přicestovala, následujícího dne začala žalobkyně pracovat v pekárnách Domita a. s. Zhruba po uplynutí 14 dnů jí byl rusky mluvícím mužem předán dokument a bylo jí sděleno, že na jeho základě může v ČR pracovat. Žalobkyni bylo dále uloženo odvádět částku 3 500 Kč měsíčně za to, že zde může legálně pracovat. Ke dni výslechu žalobkyně od rusky mluvícího muže obdržela částku 25 000 Kč. Pracovní doba byla žalobkyni stanovena klouzavě v rozsahu 6 – 8 hodin, ode dne 4. 2. 2017 žalobkyně z ČR nevycestovala, chtěla se zde zdržet do konce platnosti svého víza. Ke svému pracovnímu oprávnění na území ČR žalobkyně uvedla, že není držitelem žádného pracovního oprávnění, do ruky dostala pouze dokument, o kterém jí bylo tvrzeno, že ji k práci na území ČR opravňuje. Byla si vědoma své povinnosti vykonávat práci pouze na základě platného pracovního povolení, myslela si, že se jedná o pracovní příkaz. Dále žalobkyně uvedla, že na práci do pekáren Domita a. s. v Táboře nebyla vyslána žádným zaměstnavatelem v Polsku, neboť nikdy zaměstnancem polské firmy nebyla. Pracovní smlouva s ní v Polsku nikdy uzavřena nebyla. Mzda byla žalobkyni vyplácena rusky mluvícím mužem, kterého nezná. Žalobkyně rovněž nezná název firmy, která je jejím zaměstnavatelem. Agentura ji na práci nevyslala. Cestovní příkaz k vyslání k výkonu zaměstnání do ČR žalobkyně má. Žalobkyně disponuje finančními prostředky potřebnými k dalšímu pobytu a k vycestování z území ČR. V ČR žalobkyně nemá žádné rodinné ani jiné soukromé vazby. Celá její rodina žije na Ukrajině, na území ČR není žádná osoba, k níž by žalobkyně měla vyživovací povinnost. V návratu na Ukrajinu žalobkyni nic nebrání, jediným důvodem pobytu žalobkyně na území ČR je pracovní výdělek, chtěla by zde pracovat ještě alespoň jeden měsíc. V oblasti, kde na Ukrajině probíhají vojenské nepokoje, žalobkyně nebydlí. V domovském státě žalobkyně žije v rodinném domě spolu se dvěma dětmi, je vdaná. Na území ČR žalobkyně nemá žádné majetkové závazky či pohledávky. Žalobkyně netrpí žádnými zdravotními obtížemi.

17. Ze sdělení Úřadu práce ČR (dále jen „ÚP ČR“) ze dne 3. 5. 2017 se podává, že žalobkyni nebylo vydáno pracovní povolení od místně příslušné pobočky ÚP ČR. Žalobkyně byla dne 2. 5. 2017 nahlášena zaměstnavatelem H.M.M. Agentura kartou INFORMACE jako cizinec pracující podle § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), vyslaný k plnění úkolů s místem výkonu práce v obci Tábor od 19. 4. 2017. Zahraniční zaměstnavatel fa PORTOFINO Sp .z o.o. Polsko (dále jen „Portofino“).

18. Obsahem správního spisu je dále Potvrzení o neexistenci zápisu žalobkyně v živnostenském rejstříku ze dne 3. 5. 2017.

19. Závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ČR ze dne 4. 5. 2017 č.j. KRPC-69355/ČJ-2017-020025 bylo konstatováno, že vycestování žalobkyně na Ukrajinu je možné, žalobkyni v případě jejího návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

20. Oznámením ze dne 9. 5. 2017 byl prvoinstanční orgán vyrozuměn o převzetí právního zastoupení žalobkyně v nyní projednávané žalobě uvedeným právním zástupcem. Současně bylo požádáno o umožnění nahlédnout do správního spisu a s tímto se seznámit.

21. Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 18. 5. 2017 vyplývá, že žalobkyně byla prostřednictvím svého právního zástupce seznámena s obsahem spisového materiálu i s dosavadními podklady pro vydání rozhodnutí, bylo jí umožněno pořídit fotodokumentaci tohoto materiálu a byla jí dána možnost se k těmto materiálům vyjádřit. Protokol včetně prohlášení o těchto skutečnostech byl právním zástupcem žalobkyně vlastnoručně podepsán a bylo požádáno o poskytnutí 5 denní lhůty k podání vyjádření k těmto podkladům, a to do 25. 5. 2017.

22. Dne 25. 5. 2017 obdržel prvostupňový orgán písemné vyjádření právního zástupce žalobkyně k podkladům rozhodnutí. Současně bylo navrženo doplnit dokazování o výslech jednatelky spol. H.M.M. agentura s. r. o. (dále jen „H.M.M. Agentura“).

23. Dne 10. 7. 2017 byla na základě § 18 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 55 téhož zákona vyslechnuta svědkyně M. F., jednatelka spol. H.M.M. Agentura, o čemž byl sepsán protokol, ze kterého vyplývá, že tato společnost má kromě kmenových zaměstnanců také pracovníky cizince, kteří byli na žádost a na základě smlouvy o dílo se spol. Domita a. s. vysláni do Tábora. S ohledem na jazykovou bariéru těchto zahraničních pracovníků oslovila spol. H.M.M. agentura polskou společnost Portofino, která pracovníky do pekáren Domita a. s. posílala. Za tyto pracovníky byla spol. H.M.M. agentura splněna nahlašovací povinnost u úřadu práce, pracovní povolení není v případě těchto pracovníků vyžadováno. Za odpracované hodiny je spol. Domita a. s. společností H.M.M. Agentura vystavována faktura, peníze jsou pracovníkům hrazeny spol. H.M.M. agentura v českých korunách. Z těchto peněž je pracovníkům strhávána částka za ubytování a dále částka směřující polské pracovní agentuře Portofino.

24. Správnímu orgánu byla dne 14. 7. 2017 v návaznosti na shora uvedený výslech dodána Dohoda o dočasném přidělení zaměstnance uzavřená dne 2. 1. 2017 na základě § 308 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, mezi spol. POLFIZ Sp z o. o. (zaměstnavatel a dále jen „POLFIZ“), která byla na základě příkazní smlouvy zastoupena spol. H.M.M. Agentura, a spol. Domita a. s. (uživatel). Touto dohodou se zaměstnavatel zavázal dočasně přidělit žalobkyni k výkonu práce u uživatele pro v příloze č. 2 blíže specifikovaný druh práce – pomocné práce (přesněji nijak nespecifikované). Mzdové a pracovní podmínky měly být stanoveny shodně s těmito podmínkami zaměstnanců u zaměstnavatele.

25. Předložena byla dále Příkazní smlouva a Smlouva o poskytování služeb uzavřená dle § 2430 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku dne 9. 1. 2017 mezi spol. POLFIZ (příkazce) a spol. H.M.M. Agentura (příkazník), jejímž předmětem byl mimo jiné závazek příkazníka osobně pro příkazce obstarat sjednání a uzavření smlouvy o dílo, kdy toto dílo bude plněno zaměstnanci příkazce. Příkazce vyjádřil zájem na území ČR plnit díla mimo jiné spočívající v pomocných pracích v potravinářském průmyslu.

26. Vyrozuměním správního orgánu ze dne 31. 7. 2017 byla žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce seznámena s tím, že bylo skončeno dokazování a má možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí.

27. Dne 8. 8. 2017 obdržel prvostupňový orgán písemné vyjádření žalobkyně k podkladům pro vydání rozhodnutí.

28. Rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 17. 8. 2017 č.j. KRPC-69355-38/ČJ-2017-020025 bylo žalobkyni na základě § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 rok. V odůvodnění rozhodnutí byl zhodnocen skutkový i právní stav věci, na jejichž základě dospěl správní orgán k závěru, že žalobkyně vykonávala na území ČR pracovní činnost bez povolení k zaměstnání, ač k tomu nebyla oprávněna, a to v období od 4. 2. 2017 do 2. 5. 2017. Tímto jednáním naplnila dikci § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Bylo konstatováno, že žalobkyně pobývala a pracovala na území ČR na základě platného cestovního dokladu Ukrajiny s uděleným národním vízem s územní platností pro Polskou republiku typ D 05. Toto vízum je vydáváno ve zjednodušeném řízení a cizinec jej obdrží na základě své žádosti obsahující prohlášení polského zaměstnavatele o úmyslu svěřit mu práci. Cizinec však zcela podléhá povinnosti dle § 95 odst. 1 zákona o zaměstnanosti v návaznosti na § 89 odst. 1 a 2 téhož zákona a může být na území ČR přijat do zaměstnání a být zaměstnán pouze pokud je držitelem platné zaměstnanecké karty, modré karty nebo pokud má platné povolení k zaměstnání vydané místně příslušnou pobočkou ÚP ČR. Tato povinnost nebyla v případě žalobkyně splněna a tato vykonávala práci na území ČR nelegálně. Dopady tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně byly shledány přiměřenými, když žalobkyně nemá na území ČR žádné rodinné ani jiné sociální vazby a rovněž ani vazby ekonomické. Vzhledem k tomu, že účel pobytu na území ČR je pouze ekonomický, lze konstatovat, že zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně bude přiměřený. Ve vztahu k uložené době, po kterou byla žalobkyně vyhoštěna, správní orgán uvedl, že vycházel z doby, po kterou žalobkyně na území ČR nelegálně vykonávala práci, ze závažnosti tohoto protiprávního jednání a také z míry porušení zákonem chráněných veřejných zájmů společnosti. Zohledněna byla rovněž skutečnost, že žalobkyně v průběhu správního řízení projevovala nad svým jednáním lítost. S ohledem na skutečnost, že byla porušena zákonná povinnost, bylo přistoupeno k uložení správního vyhoštění, a to v délce odpovídající spodní hranici zákonné sazby.

29. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 21. 8. 2017 blanketní odvolání, které 14. 9. 2017 a dne 9. 10. 2017 doplnila konkrétními odvolacími námitkami, které svým obsahem korespondují s námitkami obsaženými v nyní projednávané žalobě.

30. V návaznosti na obsah odvolacích námitek si žalovaný vyžádal stanovisko Ministerstva vnitra ČR (jako nadřízeného odvolacího orgánu), které bylo vydáno dne 18. 12. 2017 pod č.j. MV-124965-2/OAM-2017. Tímto závazným stanoviskem vydaným pro potřeby odvolacího řízení bylo původní závazné stanovisko potvrzeno. Bylo konstatováno, že návrat žalobkyně do země původu je možný, ozbrojený konflikt nepostihuje celé území Ukrajiny, nýbrž pouze některé její části. Oblast Ivano-Frankovská, kde žalobkyně trvale žije, není střety mezi vládními vojsky a separatisty zasažena, je proto vyloučeno, aby žalobkyně v případě svého návratu do bydliště byla ohrožena na zdraví či životě. Žalobkyní namítaná otázka ekonomického dopadu správního vyhoštění na její osobu není podřaditelná pod § 179 zákona o pobytu cizinců.

31. Vyrozuměním ze dne 2. 1. 2018 byla žalobkyně ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu opětovně vyrozuměna o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí, které byly o výše uvedené stanovisko doplněny.

32. O odvolání žalobkyně bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 9. 3. 2018, č.j. CPR-27423-6/ČJ-2017-930310-V234, kterým žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila prvoinstanční rozhodnutí. Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve shrnula obsah odvolacích námitek, které následně jednotlivě vypořádala, přičemž dospěla k závěru, že žádná z těchto námitek není důvodná. Skutkový stav věci byl prvostupňovým orgánem zjištěn bez jakýchkoliv pochybností s tím, že bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně byla na území ČR zaměstnána bez příslušného povolení k zaměstnání, přestože výkon její pracovní činnosti byl na toto oprávnění vázán. Pokud žalobkyně namítá, že správním orgánem nebyly v řízení zjišťovány skutečnosti svědčící v její prospěch, pak bylo pouze na ní, aby ve správním řízení sama skutečnosti a důkazní návrhy v její prospěch svědčící předložila. K námitkám žalobkyně rozporující zjištěný skutkový stav věci a z něj plynoucí právní závěry žalovaná konstatovala, že z provedeného dokazování bylo zjištěno, že v případě žalobkyně nešlo o poskytnutí služby ve smyslu zákona č. 222/2009 Sb., ale spíše o dočasné přidělení zaměstnance k výkonu práce pro jinou právnickou osobu, kdy služby poskytované agenturami práce jsou ze zákona o poskytování služeb vyloučeny. Okolnosti zjištěné v nyní projednávané věci neodpovídají tomu, že by se na žalobkyni vztahovala výjimka podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti a žalobkyně tak byla povinna mít pro výkon práce pracovní povolení, kterým však nedisponovala, čímž naplnila skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Ve vztahu k namítané nemožnosti návratu do Polské republiky, zapříčiněné rozhodnutím o správní vyhoštění, žalovaná konstatovala, že skutečnost, že žalobkyně měla v době provedené kontroly platné vízum vydané Polskou republikou, nebrání vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Udělení správního vyhoštění má de facto právní účinky pouze ve vztahu k území toho členského státu, který vyhoštění vydal, nikoliv vůči všem státům Evropské unie. Polská republika bude ze strany ČR informována o uděleném správním vyhoštění, avšak je pouze na její vůli, zda zruší vydané povolení k pobytu. Žalovaná dále konstatovala, že pokud žalobkyně akceptovala riziko vlastního postihu, nemůže se nyní úspěšně dovolávat odpovědnosti jiné osoby, v podobě svého údajného polského zaměstnavatele. K délce doby, po kterou bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění, žalovaná uvedla, že v daném případě bylo povinností policie uložit žalobkyni za pracovní činnost bez oprávnění správní vyhoštění. V projednávaném případě byla délka správního vyhoštění uložena na samé spodní hranici zákonné sazby, a proto ji lze považovat za zcela přiměřenou a správním orgánem řádně odůvodněnou. V řízení pak byla zachována veškerá procesní práva žalobkyně ve smyslu ust. § 36 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, když jí byla opakovaně poskytnuta možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a k těmto se vyjádřit. Pokud tak neučinila, byl to pouze její projev vůle. Nucené vycestování žalobkyně z území ČR může představovat zásah do jejího soukromého a rodinného života, avšak s ohledem na zjištěné okolnosti se nebude jednat o zásah nepřiměřený. Stanovená doba vyhoštění nijak nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe správních orgánů. V případě žalobkyní poukazovaného rozhodnutí o správním vyhoštění v obdobné věci, kde byla délka doby správního vyhoštění stanovena ve výměře dvou let, žalovaná uvedla, že tato doba byla stanovena s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci, kdy v tomto případě byla doba, po kterou cizinec vykonával nelegální práci, značně dlouhá, čemuž odpovídala délka správního vyhoštění, která i přes tuto skutečnost byla stanovena velmi mírně.

33. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Rozhodl přitom bez jednání za splnění podmínek ust. § 51 odst. 1 s. ř. s.

34. Žaloba není důvodná.

35. Stěžejní otázkou v projednávané věci je to, zda v případě výkonu práce žalobkyní na území ČR byly naplněny atributy volného pohybu služeb ve smyslu čl. 56 a čl. 57 Smlouvy o fungování Evropské unie ve spojení s výjimkou uvedenou v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti a žalobkyně tak nemusela být držitelkou povolení k zaměstnání, zaměstnanecké karty či modré karty.

36. V tomto směru proti sobě stojí tvrzení žalobkyně, dle kterého byla na území ČR vyslána svým polským zaměstnavatelem, spol. H.M.M. Agentura, která byla najata k provedení díla na území ČR, čímž byly naplněny atributy § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, a tvrzení správních orgánů, dle kterých se v daném případě nejednalo o volný pohyb služeb, neboť v daném případě se o poskytnutí služby nejednalo, šlo o dočasné přidělení zaměstnance k výkonu práce pro jinou právnickou nebo fyzickou osobu, kdy tyto služby zabývající se zprostředkováním zaměstnání (agentury práce) jsou ze zákona o poskytování služeb vyloučeny.

37. Z obsahu správního spisu, jak byl popsán shora, bylo zjištěno, že žalobkyně po svém příjezdu dne 12. 12. 2016 pracovala do ledna 2017 v polské firmě ve Varšavě, kde neměla uzavřenou žádnou pracovní smlouvu, dne 3. 2. 2017 přicestovala do ČR a následujícího dne začala pracovat v pekárnách spol. Domita a. s. v Táboře, kde byla ubytována na ubytovně. Žalobkyně v rámci výslechu dne 18. 5. 2017 uvedla, že na práci v Táboře nebyla vyslána žádným polským zaměstnavatelem, neboť nikdy zaměstnancem polské firmy nikdy nebyla. Pracovní pomůcky, pokyny k práci a vedení docházky byly zajišťovány spol. Domita a. s., mzda jí byla měsíčně vyplácena neznámým rusky hovořícím mužem. Jednatelka spol. H.M.M. Agentura během svědeckého výslechu dne 10. 7. 2017 uvedla, že jsou pracovní firmou, s pekárnami Domita a. s. mají uzavřenou smlouvu o dílo, na jejímž základě byli spol. H.M.M. Agentura vysíláni ukrajinští pracovníci do ČR, a to prostřednictvím další společnosti – Portofino, která zajišťovala jazykovou komunikaci s těmito pracovníky. Za práci byla těmto pracovníkům vyplácena spol. H.M.M. Agentura mzda. Ke svým tvrzením jednatelka společnosti H.M.M. Agentura dodatečně doložila Dohodu o dočasném přidělení zaměstnance ze dne 2. 1. 2017 uzavřenou mezi spol. POLFIZ jako zaměstnavatelem v zastoupení spol. H.M.M Agentura a spol. Domita a. s. jako uživatelem a příkazní smlouvu a smlouvu o poskytování služeb ze dne 9. 1. 2017 uzavřenou mezi spol. POLFIZ a spol. H.M.M Agentura.

38. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců „[p]olicie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval“.

39. Podle § 178b odst. 1 věta první zákona o pobytu cizinců „[z]aměstnáním se pro účely tohoto zákona rozumí výkon činnosti, ke které cizinec potřebuje povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu“. V poznámce pod čarou odkazuje toto ustanovení na zákon o zaměstnanosti.

40. Podle § 89 odst. 1 zákona o zaměstnanosti „[c]izinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván, je-li držitelem platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty, pokud tento zákon nestanoví jinak.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení „[c]izinec může být dále přijat do zaměstnání a zaměstnáván, má-li platné povolení k zaměstnání vydané krajskou pobočkou Úřadu práce a platné oprávnění k pobytu na území České republiky.“ 41. Podle § 92 odst. 1 zákona o zaměstnanosti „[k]rajská pobočka Úřadu práce vydá povolení k zaměstnání za podmínek, že se jedná o a) oznámené volné pracovní místo (§ 86) a b) volné pracovní místo nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak; splnění této podmínky se nevyžaduje při vydání povolení k zaměstnání podle § 95 a 97“.

42. Podle § 95 odst. 1 zákona o zaměstnanosti „[p]ovolení k zaměstnání se vyžaduje i v případě, má-li být cizinec, jehož zaměstnavatelem je zahraniční subjekt, svým zaměstnavatelem na základě smlouvy s českou právnickou nebo fyzickou osobou vyslán k výkonu práce na území České republiky k plnění úkolů vyplývajících z této smlouvy.“ Podle § 95 odst. 4 zákona o zaměstnanosti „[j]e-li obsahem smlouvy podle odstavce 1 dočasné přidělení cizince k výkonu práce k uživateli, krajská pobočka Úřadu práce povolení k zaměstnání nevydá (§ 66)“.

43. Podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance ani modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje mimo jiné k zaměstnání cizince, „který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie“.

44. Z čl. 56 SFEU vyplývá, že „[p]odle následujících ustanovení jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb“. Podle čl. 57 SFEU „[z]a služby se podle Smluv pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob“. Svobodu volného pohybu služeb lze podle čl. 52 v souvislosti s čl. 62 SFEU omezit z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví.

45. Krajský soud s ohledem na obsah žalovaného rozhodnutí (viz strana 8 tohoto rozhodnutí) i s ohledem na žalobní tvrzení obsažené pod bodem 9 žaloby předně považuje za vhodné vypořádat otázku, zda žalobkyni udělené vízum s územní platností pro Polskou republiku typ D 05 umožňuje kromě pobytu na území schengenského prostoru také výkon pracovní činnosti.

46. Dle § 2 odst. 5 polského Rozporządzenie ministra spraw wewnętrznych z dnia 5 maja 2014 r. w sprawie wiz dla cudzoziemców (Nařízení ministra vnitra ze dne 5. května 2014 o vízech pro cizince) je takovéto vízum vydáváno za účelem výkonu práce cizincem v období nepřesahujícím šest měsíců v příštích dvanácti měsících, na základě osvědčení o úmyslu jej zaměstnat registrované na okresním úřadu práce.

47. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2017, č. j. 6 Azs 60/2017 – 13 (všechna uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na adrese www.nssoud.cz), „[p]racovní vízum vydané jiným členským státem Evropské unie neopravňuje cizince k výkonu zaměstnání na území České republiky. Cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván, jen je-li držitelem platné zaměstnanecké karty, modré karty, nebo povolení k zaměstnání a platného povolení k pobytu na území České republiky dle § 89 odst. 1 a 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Výjimky z tohoto pravidla jsou pak stanoveny v § 98 a § 98a zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.“ 48. Podle výše uvedené judikatury polské pracovní vízum samo o sobě žalobkyni neopravňuje k výkonu zaměstnání na území ČR. Tento závěr žalobkyní popírán není, její argumentace je založena na tom, že povolení k zaměstnání mít nemusela, neboť se v jejím případě uplatní výjimka stanovená v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, kdy šlo o poskytování služeb na území ČR zaměstnavatelem usazeným v Polsku.

49. Pojem „vyslání v rámci poskytování služeb“ je používán směrnicí č. 96/71/ES ze dne 16. 12. 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice č. 96/71/ES“). Vysláním pracovníků za účelem poskytování služeb se podle čl. 1 odst. 3 směrnice č. 96/71/ES rozumí, pokud podnik usazený na území jednoho členského státu vyšle pracovníka na území jiného členského státu „na vlastní účet a pod svým vedením na základě smlouvy uzavřené mezi podnikem pracovníky vysílajícím a stranou, pro kterou jsou služby určeny, činnou v tomto členském státě, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem“ [písm. a)]; nebo pokud podnik vyšle „pracovníka do provozovny nebo podniku náležejícího ke skupině podniků na území členského státu, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem“ [písm. b)]; nebo pokud „jako podnik pro dočasnou práci či podnik poskytující pracovníky vyšle pracovníka do podniku, který jej využije, se sídlem nebo vykonávajícího činnost na území některého členského státu, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi podnikem pro dočasnou práci či podnikem poskytujícím pracovníky na straně jedné a pracovníkem na straně druhé“ [písm. c)]. V bodu 4 odůvodnění směrnice č. 96/71/ES se k působnosti směrnice uvádí, že „poskytování služeb může spočívat buď v provedení prací podnikem na jeho účet a pod jeho vedením, na základě smlouvy uzavřené mezi tímto podnikem a stranou, pro kterou jsou služby určeny, nebo v poskytnutí pracovníků pro jejich využití podnikem v rámci veřejné či soukromé zakázky“.

50. Soudní dvůr se problematikou vysílání pracovníků z třetích zemí v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu ve své judikatuře opakovaně zabýval. Již v rozsudku ze dne 17. 12. 1981 ve věci 279/80, Webb, Soudní dvůr konstatoval, že poskytování pracovní síly je službou ve smyslu tehdejšího čl. 60 Smlouvy o založení evropského hospodářského společenství (nyní čl. 56 SFEU). Zároveň však zdůraznil, že přeshraniční poskytování pracovní síly je z obchodního a sociálního hlediska mimořádně citlivou oblastí, neboť ovlivňuje jak vztahy na trhu práce, tak oprávněné zájmy dotčených pracovníků (rozsudek Webb, bod 18). V rozsudku ze dne 27. 3. 1990 ve věci C-113/89, Rush Portuguesa, Soudní dvůr vysvětlil rozdíl mezi agenturním poskytováním pracovní síly a subdodavatelskými službami. Pracovníci vyslaní do jiného členského státu za účelem splnění zakázky se po dokončení stanovené práce vrátí zpět do domovského členského státu svého zaměstnavatele a neusilují tak o začlenění na pracovní trh druhého členského státu (rozsudek Rush Portuguesa, bod 15). Naopak, podnik, jehož hlavním předmětem činnosti je zprostředkování zaměstnání, byť se také jedná o poskytovatele služeb, provozuje činnost, která přímo směřuje k začlenění pracovníků na pracovní trh hostitelského členského státu (rozsudek Rush Portuguesa, bod 16). Členský stát proto může ověřovat, zda podnik usazený v jiném členském státě, který vysílá na jeho území pracovníky třetích států, nevyužívá svobody poskytování služeb k jinému účelu než k poskytnutí dané služby, například dováží pracovníky za účelem zprostředkovat jim zaměstnání nebo je poskytnout jiným zaměstnavatelům (rozsudek Rush Portuguesa, bod 17).

51. V rozsudku ze dne 10. 2. 2011 ve spojených věcech C-307/09 až C-309/09, Vicoplus, Soudní dvůr za použití směrnice č. 96/71/ES definoval kritéria umožňující určit, zda poskytovaná služba představuje poskytování pracovníků jako pracovní síly ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice č. 96/71/ES, či zda se jedná o dočasné vyslání pracovníků do jiného členského státu za účelem provedení prací v rámci poskytování služeb jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice č. 96/71/ES. Dospěl k závěru, že pro poskytování pracovní síly je charakteristická okolnost, že vyslání pracovníka do hostitelského členského státu představuje samotný předmět poskytování služeb a že vyslaný pracovník plní své úkoly pod dohledem a vedením podniku, který jej využívá (rozsudek Vicoplus, bod 51). V citovaném rozsudku Soudní dvůr dospěl k závěru, že s ohledem na zvláštní povahu služby spočívající v poskytování pracovní síly, která může mít značný dopad na pracovní trh členského státu, v němž sídlí strana, pro kterou jsou služby určeny, jsou členské státy oprávněny podřídit takové vysílání pracovníků požadavku získání pracovního povolení (rozsudek Vicoplus, body 28, 29 a 41).

52. Rozsudkem ze dne 11. 9. 2014 ve věci C-91/13, Essent Energie, Soudní dvůr závěry rozsudku Vicoplus upřesnil. Dle Soudního dvora není paušální požadavek na získání pracovního povolení pro cizince ve všech případech přeshraničního poskytování pracovní síly přiměřený. Požadavek na získání pracovního povolení je odůvodněný naléhavým důvodem obecného zájmu na ochraně před narušováním pracovního trhu pouze v případě, že podnik usazený v jiném členském státě, který vysílá na jeho území pracovníky z třetího státu, využívá svobody poskytování služeb k jinému účelu než k poskytnutí dané služby, např. ke zprostředkování zaměstnání, které přímo směřuje k začlenění pracovníků na pracovní trh hostitelského členského státu (rozsudek Essent Energie, body 51 a 52). Pracovníci, kteří vykonávají svou hlavní činnost v členském státě, kde je usazen podnik poskytující služby, a do hostitelského členského státu byli jako pracovní síla poskytnuti pouze dočasně a za účelem splnění konkrétní činnosti, neusilují o začlenění na pracovní trh, a nemohou tak pro tento trh představovat ohrožení (rozsudek Essent Energie, bod 57, ve spojení s body 122 a 127 stanoviska generálního advokáta Y. Bota ve věci C-91/13, Essent Energie).

53. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 8. 2. 2018 č.j. 1 Azs 318/2017 – 23 výše uváděnou judikaturu SDEU shrnuje a dále k dané problematice uvádí: “Nejvyšší správní soud proto dospěl s ohledem na judikaturu Soudního dvora a systematiku a účel zákona o zaměstnanosti k závěru, že § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se vztahuje pouze na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice č. 96/71/ES a na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly, avšak pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo. Pracovní povolení se dle § 98 písm. k) nevyžaduje pouze u pracovníků, kteří, ačkoli byli dočasně vysláni na území České republiky jako pracovní síla, vykonávají svou hlavní činnost u zaměstnavatele, který je na území České republiky vyslal, neboť pouze v takovém případě lze předpokládat, že se cizinci po uplynutí doby vyslání vrátí zpět a nebudou se snažit o začlenění na český pracovní trh. Zaměstnavatelé z jiných členských států tak mohou v souladu s volným pohybem služeb dočasně vyslat své zaměstnance na území České republiky jako pracovní sílu jako odlehčovací opatření v době dočasného úbytku zakázek, nemohou však fungovat jako faktické agentury práce, které bez jakékoli kontroly ze strany českých správních orgánů pouze vysílají příslušníky třetích států do České republiky jako levnou pracovní sílu, aniž by kdy tyto osoby využívaly k vlastní činnosti.” 54. Aby tedy žalobkyně splnila podmínky ust. § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, musela by být vyslána svým polským zaměstnavatelem, který má svou hlavní činnost a sídlo v Polsku, a to za účelem splnění krátkodobého pracovního úkolu v podobě konkrétní služby poskytované polským zaměstnavatelem pro jiný subjekt na území ČR, přičemž po celou dobu výkonu této služby, musí žalobkyně a její polský zaměstnavatel splňovat znaky závislé činnosti v podobě nadřízenosti tohoto zaměstnavatele, od něhož žalobkyně dostává pracovní pokyny a je tímto zaměstnavatelem kontrolována. Podstata „služby” musí spočívat ve vykonání určité činnosti, zhotovení díla, např. v podobě provedení stavebních prací, řemeslných prací, kontrolních prací, montáži věcí.

55. V nyní projednávané věci bylo ze smluvních ujednání dodatečně předložených jednatelkou spol. H.M.M. Agentura zjištěno, že subjekt, který fakticky měl být zaměstnavatelem žalobkyně, je spol. POLFIZ, která v Polsku působí jako pracovní agentura, tato společnost byla na základě příkazní smlouvy zastoupena spol. H.M.M. Agentura, která je dle slov její jednatelky „pracovní firmou“. Společnost H.M.M. Agentura dále vysílala pracovníky z Polska na území ČR prostřednictvím spol. Portofino, která je rovněž polskou pracovní agenturou. Z uvedeného je zřejmé, že spol. H.M.M. Agentura, potažmo společnosti POLFIZ a Portofino fakticky působí jako agentury práce vysílající pracovníky ze třetích zemí na manuální práci do ČR. Jak bylo zjištěno ze samotného výslechu žalobkyně, tato nikdy na území Polska pro žádnou z uvedených společností nepracovala, pokud v Polsku po svém příjezdu z Ukrajiny pracovala, pak bez jakékoliv pracovní smlouvy, výslovně uvedla, že zde nikdy v zaměstnaneckém vztahu nebyla a k dotazu správního orgánu zcela konkrétně sdělila, že na území ČR ji nikdo na práci nevyslal.

56. Z výše uvedeného je zřejmé, že v daném případě žalobkyně nevykonávala službu, kterou by poskytoval její polský zaměstnavatel, kterého ona sama nijak neidentifikovala, když výslovně sdělila, že v Polsku pod žádným zaměstnavatelem nikdy nepracovala, jinému subjektu na území ČR. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla jakýmkoliv zaměstnavatelem v Polsku vyslána, aby prováděla činnost odvíjející se od hlavní činnosti tohoto zaměstnavatele na území ČR. Síť smluvních vztahů, tak, jak byla prezentována jednatelkou spol. H.M.M. Agentura, představuje pouze formální zástěrku faktickému poskytnutí ukrajinských pracovníků polskou společností k manuální práci u české společnosti.

57. Krajský soud se ztotožňuje se závěry žalované, dle kterých v nyní projednávané věci plnění, které měl polský zaměstnavatel poskytnout na území ČR, není službou, jak je vnímána (a její volný pohyb chráněn) evropským právem. Podstata „služby“ v daném případě nespočívala ve vykonání určité činnosti, zhotovení díla (např. v podobě provedení stavebních prací, řemeslných prací, kontrolních prací, montáži věcí), nýbrž v pronájmu pracovní síly žalobkyně. To je zcela zřejmé z dohody o dočasném přidělení k výkonu práce uzavřené mezi spol. POLFIZ (zastoupenou spol. H.M.M. Agentura) a spol. Domita a.s., neboť sjednaná služba není vymezena věcnou podstatou (úkolem, dílem), nýbrž obecně v příloze č. 2 této smlouvy, kde je pouze bez bližší konkretizace uvedeno “Pomocné práce Zaměstnance spočívající v dále uvedených činnostech: “. „Služba“ poskytnutá polským zaměstnavatelem tedy měla spočívat v poskytnutí pracovní síly společnosti Domita a. s., kde žalobkyně dostávala pracovní pokyny a práce jí byla přidělována a kontrolována pracovníky této společnosti, a která jí rovněž vedla evidenci pracovní docházky. Žalobkyně k výkonu práce užívala pracovní pomůcky spol. Domita a. s. Z toho zřetelně plyne, že žalobkyně ve spol. Domita a. s. nevykonávala službu jménem a na účet svého údajného polského zaměstnavatele, nýbrž vykonávala závislou práci pro společnost Domita a. s. Smyslem výkonu závislé práce ze strany žalobkyně nebylo spolupůsobit při realizaci služby polským zaměstnavatelem (zhotovit dílo) a po poskytnutí služby se vrátit zpět na polský pracovní trh, nýbrž integrovat se na pracovní trh v České republice.

58. Uvedeným postupem se žalobkyně snažila vyhnout povinnosti být držitelkou povolení k zaměstnání stanovenou § 95 zákona o zaměstnanosti. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že právní vztah mezi údajným polským zaměstnavatelem žalobkyně, společností POLFIZ, zastoupeným spol. H.M.M. Agentura, a českou společností Domita a. s., je formálně zastřen obchodními smlouvami. Jak uvedl SDEU ve výše citovaném rozhodnutí vydaném ve věci C-91/13, Essent Energie: “Svobodu poskytování služeb nelze využívat k jinému účelu než k poskytování dotyčné služby”.

59. V této souvislosti je nutno poukázat rovněž na skutečnost, že ze strany jednatelky společnosti H.M.M. Agentura a konečně ani ze strany žalobkyně (která však nikdy netvrdila, že byla u polské společnosti zaměstnána) nebyla předložena žádná smlouva o dočasném přidělení k výkonu práce či jiná smlouva, která by osvědčovala pracovněprávní vztah této společnosti, či spol. POLFIZ s žalobkyní. Nesrovnalosti soud shledal i v případě smluv předložených jednatelkou spol. H.M.M. Agentura, kdy příkazní smlouva mezi touto agenturou a spol. POLFIZ obsahuje datum 9. 1. 2017, přičemž smlouva o dočasném přidělení k výkonu práce uzavřená touto společností již v zastoupení spol. H.M.M. Agentura časově předchází tuto příkazní smlouvu, neboť je datována již ke dni 2. 1. 2017. Společnost H.M.M. Agentura tudíž údajného polského zaměstnavatele žalobkyně zastupovala v době, kdy k tomu nebyla oprávněna. Všechny tyto skutečnosti vedou soud k závěru o účelovosti smluvních ujednání, které byly prvostupňovému správnímu orgánu dodatečně zaslány v návaznosti na svědecký výslech jednatelky spol. H.M.M. Agentura.

60. V případě žalobkyně se tudíž nejednalo o poskytování služby polského zaměstnavatele do jiného členského státu v duchu volného pohybu služeb a na základě § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla polským zaměstnavatelem, v tomto případě agenturou práce, vyslána za účelem poskytování služeb ve smyslu čl. 56 a čl. 57 SFEU a v intencích již shora uváděného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2018 č.j. 1 Azs 318/2017 – 23, nebylo by možné na tento případ aplikovat výjimku dle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, neboť by se fakticky jednalo o agenturní zprostředkování práce, které sice je službou ve smyslu čl. 56 SFEU (viz rozhodnutí Soudního dvora ze dne 11. 1. 2007 ve věci C-208/05, ICT Innovative Technology Center GmbH), ale nelze na něj aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního povolení dle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti (k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 6. 12. 2017, č. j. 9 Azs 339/2017 – 41, č. j. 9 Azs 340/2017 – 43 a č. j. 9 Azs 391/2017 - 57).

61. Krajský soud uzavírá, že správní orgány v obou stupních postupovaly správně, pokud dospěly k závěru, že v případě žalobkyně nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 98 písm. k) zákona o pobytu cizinců a žalobkyně tak na území ČR vykonávala práci nelegálně, neboť nebyla držitelkou příslušného pracovního oprávnění, čímž naplnila skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

62. V této souvislosti krajský soud shledal nedůvodnou rovněž žalobní námitku, podle které nebyl správními orgány v daném případě dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Jak již soud uvedl, prvoinstanční orgán v průběhu správního řízení vyslechl jednatelku spol. H.M.M. Agentura, která osvětlila smluvní vztahy mezi jednotlivými zainteresovanými společnostmi, kdy tyto vztahy doložila kopiemi smluv, jak byly blíže popsány shora. V řízení pak byl rovněž proveden účastnický výslech žalobkyně, v jehož kontextu skutečnosti a důkazy uvedené a předložené jednatelkou zmiňované společnosti v podstatě nejsou relevantní. Žalobkyně popřela, že by v Polsku pracovala v pracovněprávním vztahu na základě řádné pracovní smlouvy, do ČR nikým na práci vyslána nebyla a žádného zaměstnavatele nikdy v Polsku neměla. Mimo jiné i z těchto skutečností správní orgány dovodily, že se v daném případě o poskytování služby nejednalo, šlo o závislý vztah žalobkyně vůči spol. Domita a. s., která jí poskytovala pracovní nástroje, udělovala pokyny k práci, tuto práci kontrolovala a vedla evidenci docházky žalobkyně. Krajský soud shodně s žalovanou konstatuje, že jakékoliv další dokazování je v projednávané věci nadbytečné. Pokud žalobkyně považovala za účelné uvedené smluvní vztahy jakkoliv dovysvětlit či objasnit, bylo pouze na ní, aby správnímu orgánu důkazní prostředky či návrhy v tomto směru předložila.

63. Právě i na základě zmiňované účastnické výpovědi žalobkyně je zřejmé, že nebyla zaměstnankyní žádné polské společnosti. Z tohoto důvodu se nyní nemůže dovolávat odpovědnosti svého údajného zaměstnavatele a odpovědnost za své vlastní jednání přesouvat na tento subjekt.

64. Ztotožnit se nelze ani s další žalobní námitkou, dle které žalobkyně neměla možnost náležitě se vyjádřit ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci, zejména k přiměřenosti tohoto rozhodnutí. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že právní zástupce žalobkyně byl vyrozuměním správního orgánu prvního stupně ze dne 31. 7. 2017 seznámen s tím, že bylo skončeno dokazování a má možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí, kterou také využil a dne 8. 8. 2017 zaslal prvostupňovému orgánu písemné vyjádření žalobkyně k podkladům pro vydání rozhodnutí. Rovněž v řízení odvolacím byl právní zástupce žalobkyně, poté, co bylo dokazování doplněno o stanovisko Ministerstva vnitra ČR vydaného dne 18. 12. 2017 k možnosti vycestování žalobkyně na Ukrajinu, poučen o možnosti seznámit se s takto doplněnými podklady pro rozhodnutí a k těmto se vyjádřit. Této možnosti již žalobkyně nevyužila.

65. Z uvedeného postupu správních orgánů obou stupňů lze uzavřít, že žalobkyně nebyla zkrácena na svém právu seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, správními orgány byla ve smyslu ust. § 36 odst. 3 správního řádu vyzvána k tomu, aby své oprávnění založené uvedeným zákonným ustanovením využila. Skutečnost, že právní zástupce žalobkyně nevyužil možnosti vyjádření formulovat i ve vztahu k přiměřenosti zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobkyně, nelze přičítat k tíži správnímu orgánu, jehož povinností není zástupce žalobkyně, který navíc disponuje právním vzděláním, poučovat zvlášť o možnosti vyjádřit se k jednotlivým aspektům rozhodnutí o správním vyhoštění.

66. V této souvislosti žalobkyně dále namítla, že správní orgán nedostatečně posoudil přiměřenost dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do jejího soukromého a rodinného života.

67. Dle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

68. Ke kritériím, jež by měla být při posuzování přiměřenosti zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do rodinného a soukromého života cizince, se vyjádřil Nejvyšší správní soud např. v rozhodnutí ze dne 4. 4. 2013 č.j. 3 As 46/2012 – 22, v němž uvedl: „Při posuzování, zda rozhodnutí o správním vyhoštění nezpůsobuje nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince ve smyslu § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, se podpůrně použijí kritéria pro posouzení zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince podle čl. 12 odst. 3 směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, tzn. délka pobytu, věk, zdravotní stav, rodinná a hospodářská situace, sociální a kulturní integrace v zemi pobytu a vazba na zemi pobytu. To přiměřeně platí i v případě, že cizinec nemá podle této směrnice postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta.” 69. Z obsahu rozhodnutí o správním vyhoštění bylo zjištěno, že prvostupňový orgán se přiměřeností dopadů svého rozhodnutí zabýval především na straně 8, kde zmínil výše nastíněná kritéria této přiměřenosti a ke skutkovým okolnostem projednávané věci konstatoval, že žalobkyně nemá na území ČR žádné rodinné ani jiné soukromé vazby, manžel žalobykně I její dvě dospělé děti žijí na Ukrajině, kde žalobkyně žije společně s nimi v rodinném domě. Na území ČR žalobkyně nemá ani žádné ekonomické vazby, její zdravotní stav je dobrý, nebyly zjištěny, a žalobkyně ani neuvedla, žádné zdravotní potíže či postižení, které by jejímu návratu do vlasti bránily či jej ztěžovaly.

70. Žalovaná se otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně zabývala na straně 13, kde nejprve uvedla, že žalobkyně v průběhu správního řízení neuvedla jedinou vazbu či důvod, který by mohl založit nepřiměřenost dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do jejího soukromého a rodinného života. Žalobkyně stejně tak neuvedla žádný důvod, který by jejímu návratu do vlasti bránil. Žalovaná poté, co nastínila právní rámec k této otázce, konstatovala, že vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně nedošlo k porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

71. Jak plyne z výše uvedeného, žalobkyně přicestovala na území ČR koncem roku 2017. Soud v tomto ohledu konstatuje, že žalobkyně pobývá na tomto území velmi krátkou dobu a není tudíž nijak sociálně „zakořeněna“ v české společnosti, ani to netvrdí. V daném případě ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně nemá na území ČR žádné rodinné ani jiné vazby, nemá zde žádné ekonomické ani jiné zázemí, její rodina žije na Ukrajině. Ze správního spisu dále vyplývá, že žalobkyně přijela do ČR pouze za prací a v rámci svého účastnického výslechu uvedla, že zde hodlá pracovat ještě alespoň jeden měsíc. Ze správního spisu je dále zřejmé, že žalobkyni je 47 let, a není tedy ve věku, ve kterém by byla obzvláště zranitelná. Soud proto po zhodnocení všech těchto skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na území České republiky rodinné příslušníky, kterým by její vyhoštění mohlo způsobit jakoukoliv újmu a nemá zde ani ekonomické či jiné vazby. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že rodina žalobkyně žije na Ukrajině, je zřejmé že žalobkyně má dostatečné vazby se zemí původu.

72. Na základě všech výše uvedených skutečností krajský soud dospěl k závěru, že správní vyhoštění by neznamenalo nepřiměřený zásah do soukromého či rodinného života žalobkyně ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. I v tomto ohledu tedy soud souhlasí se závěry žalované i správního orgánu prvního stupně a neshledal v napadeném rozhodnutí ani v rozhodnutí jemu předcházejícímu žádná pochybení. Správní orgány obou stupňů se s otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života vypořádaly dostatečně, a to ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem projednávané věci.

73. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí zabývala také tím, jaké dopady může mít rozhodnutí o správním vyhoštění do pobytového oprávnění žalobkyně získaného v Polské republice. K tomuto krajský soud konstatuje, že není účelné dokola opakovat již jednou vyřčené (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, a ze dne 30. 6. 2014, č. j. 8 Azs 71/2014 – 49), a proto odkazuje na stranu 10 a 11 napadeného rozhodnutí, kde se žalovaná touto otázkou obsáhle zabývala. Není tudíž pravdou, že by se touto okolností správní orgány nijak nezbývaly, je však nutno zdůraznit, že tuto okolnost není správní orgán povinen při rozhodování o správním vyhoštění nijak zohledňovat, neboť nepatří mezi zákonná kritéria pro vydání tohoto rozhodnutí (viz ust. § 118 a násl. zákona o pobytu cizinců).

74. Žalobkyně dále namítá, že správní orgán zcela nedostatečně posoudil otázku možnosti jejího vycestování do země původu. Žalobkyně má zcela reálnou obavu z návratu do vlasti, neboť zde probíhá ozbrojený konflikt. Ve správním spise navíc absentují podklady, na jejichž základě by byly skutečnosti rozhodné pro posouzení této otázky zjištěny.

75. Dle ust. § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

76. Obsahem správního spisu je mimo jiné závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR ze dne 4. 5. 2017, v němž bylo na základě zhodnocení politické situace na Ukrajině konstatováno, že vycestování žalobkyně je možné. Politická a zejména bezpečnostní situace v oblasti, odkud žalobkyně pochází a kde žije její rodina, je v současné době natolik uspokojivá, aby umožnila návrat žalobkyně do vlasti. Napjatá situace přetrvává pouze v Doněcké a Luhanské oblasti a v příhraničních oblastech s Ruskem, přičemž bezpečnostní incidenty jsou soustředěny pouze na dotykovou linii v sousedních oblastech. Oblast, kde žalobkyně s rodinou žije, není touto situací nijak zasažena a z tohoto důvodu lze považovat návrat žalobkyně do vlasti za možný.

77. Dle ust. § 149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány.

78. Z ust. § 149 odst. 4 správního řádu vyplývá, že pokud odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle § 88 odst. 1 neběží.

79. Žalobkyně brojila proti závěrům závazného stanoviska ministerstva v odvolání, žalovaná proto ve smyslu citovaného ust. § 149 odst. 4 správního řádu vyžádala navazující stanovisko o prověření překážek jejího vycestování do domovského státu a obdržela závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR ze dne 6. 12. 2017, jímž bylo původní závazné stanovisko potvrzeno. Bylo konstatováno, že v případě žalobkyně se nejedná o osobu zranitelnou, tedy v pokročilém věku či strádající závažným onemocněním, jedná se o osobu, která je schopna se o sebe v dostatečné míře postarat. Na území ČR žalobkyně nemá žádnou jí blízkou osobu či občana EU, s nímž by sdílela společnou domácnost. Na území Ukrajiny žijí její rodinní příslušníci, k nimž má možnost se v případě svého návratu uchýlit.

80. Žalobkyně měla možnost se s oběma uvedenými stanovisky seznámit, bylo na ně reagováno a správní orgán prvního stupně i žalovaný uvedené závazné závěry přejaly do svých rozhodnutí v souladu s výše citovaným § 149 odst. 1 správního řádu. Obě uvedená stanoviska mají stejný závěr, a to, že žalobkyni nic nebrání vrátit se domovského státu za situace, kdy na území ČR nemá žádné vazby, jediným důvodem jejího pobytu zde bylo získat finanční prostředky. Návratu žalobkyně do země původu nebrání ani tamější bezpečnostní situace, která je v místě jejího bydliště stálá, nijak nezasažená konfliktem probíhajícím u hranic s Ruskem.

81. Uvedené závěry závazných stanovisek promítnuté do rozhodnutí prvostupňového i do žalobou napadeného rozhodnutí považuje soud za zcela dostatečné, odpovídající konkrétním okolnostem projednávané věci i situaci na Ukrajině. Žalovaná i prvostupňový orgán se přezkoumatelným způsobem vypořádali s tím, zda žalobkyni hrozí po návratu do vlasti jakákoliv újma. Krajský soud konstatuje, že správní orgány se v projednávané věci řídily zásadami pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobkyně. Byla vyžádána závazná stanoviska k otázce nebezpečí hrozícího v důsledku konfliktu probíhajícího na Ukrajině a žádná hrozba v této souvislosti prokázána nebyla.

82. Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve vztahu k bezpečnému návratu žalobkyně do vlasti, nebyla shledána důvodnou.

83. Závěrem žalobkyně namítá, že správní vyhoštění jí bylo uloženo v délce, která není nijak přezkoumatelně odůvodněna.

84. Ani s touto žalobní námitkou se krajský soud neztotožnil. Prvostupňového rozhodnutí obsahuje na straně 9 odůvodnění délky výměry doby, po kterou bylo žalobkyni správní vyhoštění uloženo, z tohoto odůvodnění vyplývá, že se správní orgán otázkou doby, po kterou bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění, zabýval, přičemž zohledněna byla závažnosti protiprávního jednání žalobkyně, společenská nebezpečnost tohoto jednání, zákonné rozmezí doby, po kterou lze správní vyhoštění uložit i skutečnost, že žalobkyně nad svým jednáním projevil lítost. Správní orgán vyzdvihl to, že žalobkyně svým jednáním porušila právní povinnost, za což musí nést odpovídající následky. Po zhodnocení všech uvedených skutečností se správní orgán přiklonil ke spodní hranici zákonné sazby a uložil žalobkyni správní vyhoštění po dobu jednoho roku. Žalovaná v napadeném rozhodnutí shledala takto stanovenou dobu správního vyhoštění adekvátní a dále dodala, že je v zájmu České republiky, aby se na zdejším trhu práce pohybovali pouze cizinci, kteří zde k výkonu práce disponují příslušným povolením.

85. Takto odůvodněnou délku správního vyhoštění považuje soud za dostatečnou, zohledňující veškeré aspekty projednávané věci. Správní orgán při zohlednění závažnosti jednání žalobkyně, která svým jednáním nepřípustně zasáhla do státní správy na úseku zaměstnanosti a negativně tak ovlivnila ekonomiku v ČR, uložil žalobkyni správní vyhoštění při spodní hranici zákonné sazby v délce 1 roku. S ohledem na skutečnost, že horní hranice této sazby představuje 5 let, nejeví se krajskému soudu žalobkyni uložená doba jako nepřiměřená. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalobkyně svým protiprávním jednáním naplnila skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, byl prvoinstanční orgán oprávněn za toto jednání žalobkyni dle tohoto ustanovení sankcionovat. Délka správního vyhoštění byla stanovena s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci a byly zohledněny veškeré relevantní polehčující i přitěžující okolnosti. Takto stanovenou délku vyhoštění hodnotí krajský soud za řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodněnou.

86. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

87. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jejím případě rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení