58 A 3/2021 - 39

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Karolínou Tylovou, LL.M. ve věci žalobce: X bytem X zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2020, č. j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Litoměřice, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 31. 7. 2020, č. j. X. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že z nedbalosti porušil § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, když dne 24. 5. 2019, v čase 18:40 hodin v obci Litoměřice řídil motorové vozidlo značky X, registrační značky X, a za jízdy nebyl připoután bezpečnostním pásem. Za tento přestupek byl žalobci podle § 125 c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu uložen trest pokuty ve výši 1 500 Kč. Současně byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Správní orgán I. stupně vydal dne 26. 6. 2019 příkaz, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu ve spojení s porušením § 6 odst. 1 písm. a) téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. Žalobce proti příkazu brojil odporem, kterým byl příkaz zrušen. Dne 21. 8. 2019 se konalo ústní jednání, ke kterému se dostavil žalobce v doprovodu X. Po seznámení se spisovým materiálem požádal o lhůtu deseti dnů k zaslání podrobného vyjádření. Žalobce však vyjádření správnímu orgánu I. stupně nedodal.

3. Na základě shromážděných podkladů správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že žalobce porušil § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Rozhodnutím ze dne 3. 9. 2019 jej uznal vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona silničním provozu. Za uvedený přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. Toto rozhodnutí bylo doručeno X, jako zmocněnci žalobce, dne 5. 9. 2019. Žalobce proti němu brojil blanketním odvoláním dne 20. 9. 2019, přičemž uvedl, že jej doplní ve lhůtě deseti dnů. Dne 23. 9. 2019 byl žalobce vyzván k odstranění vad svého odvolání ve lhůtě do pěti dnů od doručení dané výzvy. Žalobce odvolání prostřednictvím X doplnil dne 15. 10. 2019.

4. Žalovaný v řízení o odvolání zjistil, že správní orgán I. stupně nesprávně jednal s Ing. M. J. jako zmocněncem žalobce, a po celou dobu řízení mu nesprávně doručoval veškeré písemnosti. Uvedená osoba totiž zastupovala žalobce bez předložení plné moci. Žalovaný proto konstatoval, že vydané rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí vydané v souladu se zásadou legality, dne 20. 3. 2020 jej zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání s tím, že je nutné nejprve vyzvat žalobce k doplnění plné moci, případně jednat pouze s ním.

5. Dne 2. 6. 2020 byl žalobce vyzván, aby se vyjádřil k podkladům pro vydání rozhodnutí a zároveň doplnil plnou moc k zastupování v případě, že jej bude ve věci zastupovat jiná osoba. Žalobce plnou moc doplnil dne 9. 6. 2020. Dne 17. 7. 2020 se konalo ústní jednání, ke kterému se dostavil žalobce se svým zmocněncem. Po seznámení se spisovým materiálem požádal o lhůtu deseti dnů k zaslání podrobného vyjádření. V této lhůtě správní orgán I. stupně od žalobce ani jeho zmocněnce žádné písemné vyjádření neobdržel.

6. Správní orgán I. stupně opětovně zhodnotil kompletní spisový materiál a rozhodnutím ze dne 31. 7. 2020 znovu shledal žalobce vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu ve spojení s porušením § 6 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Vycházel zejména z videozáznamu pořízeného při prováděném dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích Policií ČR. Z videozáznamu je zcela jednoznačně patrné, že žalobce v době, kdy se s vozidlem blížil ke křižovatce, nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Nahrávka je dostatečně průkazná. Při opakovaném přehrávání, ale také při zvětšení, zpomalení a úplném zastavení jednotlivých sekvencí je zřejmé, že žalobce nebyl připoután. Již při příjezdu ke křižovatce je zcela zřetelně vidět, že od bočního sloupku vozidla nevede přes rameno řidiče žádný pás. Tato skutečnost je patrná až do doby, kdy se žalobce ve vozidle otáčí a následně s vozidlem couvá. Správní orgán I. stupně dále upozornil, že se žalobce ke svému pochybení po zastavení policií doznal, když uvedl: „Je to moje chyba, to musím uznat.“, což je rovněž zřejmé z doloženého videozáznamu.

7. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 24. 8. 2020 blanketní odvolání, ve kterém uvedl, že jej doplní. To ani přes výzvu správního orgánu I. stupně neučinil. Žalovaný přezkoumal rozhodnutí správního orgánu I. stupně v plném rozsahu a dospěl k závěru, že ve spisu obsažené okolnosti nasvědčují spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Žalovaný vycházel z předložené dokumentace Policie ČR, která obsahuje všechny rozhodující důkazy, jež prokazují spáchání výše popsaného přestupku žalobcem. O tom, že žalobce přestupek spáchal, neměl žalovaný žádné pochybnosti, neboť přestupek byl řádně zdokumentován. Žalobce během celého správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by bylo možno považovat za liberační a které by vyvracely naplnění skutkové podstaty přestupku. Odvolání žalobce proto zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

8. Žalobce v žalobě uvedl, že je napadené rozhodnutí nezákonné. Tvrdil, že bylo vydáno po zániku odpovědnosti za přestupek. Přestupkové řízení bylo proti žalobci zahájeno dne 2. 7. 2019, kdy mu byl doručen příkaz. Zahájením řízení došlo k přerušení běhu promlčecí doby. Ta uplynula dne 2. 7. 2020, přičemž rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno teprve dne 3. 8. 2020, tj. po uplynutí promlčecí doby, ve které bylo možné přestupek projednat. Žalobce uznal, že se ve spise nachází rovněž rozhodnutí ze dne 3. 9. 2019, toto rozhodnutí však nemohlo mít vliv na běh promlčecí doby, neboť bylo doručováno nesprávné osobě. Žalobce nebyl v rozhodnou dobu zastoupen, mělo tak být doručováno přímo jemu. Rozhodnutí, které bylo odesláno nepříslušné osobě, nebylo zákonně vypraveno, proto nedošlo k přerušení běhu promlčecí doby.

9. Jednání, které je kladeno žalobci za vinu, nebylo ani řádně prokázáno. Správní orgán I. stupně totiž své dokazování založil pouze na videozáznamu, případně na snímcích z tohoto záznamu pořízených. Vyjádření žalobce poté, co byl zastaven policisty, nelze užít jako důkaz. V oznámení o přestupku je naopak zachyceno, že žalobce uvedl, že připoután byl. Pořízený videozáznam je nekvalitní a nelze z něj rozeznat, že by žalobce nebyl připoután. Tento důkaz neposkytoval dostatečnou jistotu o tom, že žalobce opravdu bezpečnostním pásem připoután nebyl.

10. Nezákonnost napadeného rozhodnutí žalobce dále spatřoval ve vadné formulaci výroku, z něhož nejsou patrny všechny znaky skutkové podstaty, a nelze tak přezkoumat, zda je jednání žalobce přestupkem. V daném případě byl žalobce postižen za porušení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, dle kterého má řidič za povinnost být za jízdy připoután bezpečnostním pásem, pokud je jím vozidlo povinně vybaveno dle zvláštního právního předpisu. Zde zákon odkazuje na zákon č. 56/2001 Sb. a vyhlášku č. 341/2002 Sb., která však již byla zrušena. Není tak vůbec zřejmé, zda povinnost k povinné výbavě vozidla bezpečnostním pásem vůbec je v českém právním řádu zakotvena. Výrokem rozhodnutí byl žalobce uznán vinným z toho, že „za jízdy nebyl připoután bezpečnostním pásem“. Takové jednání však dle žalobce není protiprávní a nelze jej označit za přestupek. Přestupkem by bylo teprve jednání, kdy řidič „není připoután bezpečnostním pásem, ač je jím vozidlo povinně vybaveno dle zvláštního právního předpisu“. Žalobce v této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 8 Afs 17/2012-375. Okolnost, zda vozidlo žalobce bylo bezpečnostním pásem povinně vybaveno, vůbec nebyla v řízení zkoumána. Žalobce konstatoval, že splnění této podmínky zdaleka není automatické. Jmenoval pak řadu výjimek, u nichž pás povinnou výbavou vozidla není. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.

11. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě předně uvedl, že k zániku odpovědnosti za přestupek nedošlo. Přestupek žalobce byl spáchán dne 24. 5. 2019, čímž počala běžet promlčecí doba ve smyslu § 31 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Ta byla přerušena doručením příkazu dne 2. 7. 2019 žalobci. Znovu byla přerušena vydáním prvního rozhodnutí správního orgánu I. stupně dne 3. 9. 2019. Nesprávné doručení nemá dle žalovaného vliv na podmínky přerušení promlčecí doby. Žalovaný v této souvislosti odkázal na znění § 71 odst. 2 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Druhé rozhodnutí správního orgánu I. stupně pak bylo vydáno do deseti měsíců od vydání předešlého rozhodnutí. K zániku odpovědnosti za přestupek tedy nedošlo.

12. K hodnocení videozáznamu Policie ČR žalovaný konstatoval, že jej považuje za dostatečně kvalitní a prokazující spáchání výše uvedeného přestupku. Je na něm velmi zřetelně vidět, že žalobce řídí vozidlo nepřipoután bezpečnostním pásem. Dle žalovaného byl zjištěn takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

13. K námitce nedostatečné určitosti výroku a nesprávného označení přestupku žalovaný citoval náležitosti výroků rozhodnutí správních orgánů podle § 68 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 93 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Dodal, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je správné a v souladu s citovanou právní úpravou. Dle jeho názoru byl rovněž naplněn formální znak přestupku, neboť jednání žalobce je v zákoně o silničním provozu za přestupek výslovně označeno. Závěrem uvedl, že byla naplněna i materiální stránka přestupku, jelikož chráněným zájmem je v daném případě potřeba dodržování pravidel silničního provozu, v přezkoumávaném případě povinnost řidiče být za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul, náhradu nákladů řízení nepožadoval.

14. Krajský soud napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních námitek dle § 75 odst. 2 s. ř. s., kterými je soud v duchu dispoziční zásady vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s.

15. V prvé řadě se soud zabýval námitkou žalobce týkající se zániku odpovědnosti za přestupek.

16. Dle § 29 zákona o odpovědnosti za přestupky Odpovědnost za přestupek zaniká a) uplynutím promlčecí doby, b) smrtí fyzické osoby, c) zánikem právnické osoby, nemá-li právního nástupce, nebo d) vyhlášením amnestie.

17. Dle § 30 téhož zákona Promlčecí doba činí a) 1 rok, nebo b) 3 roky, jde-li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč.

18. Dle § 31 téhož zákona Promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku; dnem spáchání přestupku se rozumí den, kdy došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán.

19. Dle § 32 odst. 2 téhož zákona Promlčecí doba se přerušuje a) oznámením o zahájení řízení o přestupku, b) vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným, c) vydáním rozhodnutí o schválení dohody o narovnání; přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová.

20. Dle § 71 odst. 2 správního řádu Vydáním rozhodnutí se rozumí a) předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: "Vypraveno dne:", b) ústní vyhlášení, pokud má účinky oznámení (§ 72 odst. 1), c) vyvěšení veřejné vyhlášky, je-li doručováno podle § 25, d) poznamenání usnesení do spisu v případě, že se pouze poznamenává do spisu, nebo e) odeslání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí do datové schránky kontaktního místa veřejné správy k postupu podle § 19 odst. 3; na písemnosti se tato skutečnost vyznačí slovy: „Vypraveno dne:“.

21. Dle komentáře k § 32 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je rozhodnou dobou pro přerušení promlčecí doby vydání rozhodnutí, „v zásadě předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19 spr. řádu, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám (na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: "Vypraveno dne:"), případně ústní vyhlášení rozhodnutí, pokud má účinky oznámení (§ 72 odst. 1 spr. řádu), či vyvěšení veřejné vyhlášky, je-li doručováno podle § 25 spr. řádu.“ (srov. Bohadlo, D., Brož, J. a kolektiv Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich: komentář Wolters Kluwer, případně Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 259.). V úplnosti lze pak odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 As 255/2020-23, dle kterého „Vydáním rozhodnutí se podle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu rozumí „předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám“; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: "Vypraveno dne:" Doručuje-li správní orgán stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí prostřednictvím datové schránky, rozumí se vydáním rozhodnutí podle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu provedení tzv. jiného úkonu směřujícího k doručení, tzn. odeslání elektronické verze rozhodnutí prostřednictvím datové schránky (viz např. rozsudky NSS ze dne 3. 9. 2020, č. j. 1 Azs 504/2019-29, ze dne 13. 6. 2019, č. j. 4 As 73/2019-24, či ze dne 14. 10. 2020, č. j. 6 As 199/2020-43)“ (shodně rovněž rozsudek ze dne 17. 4. 2020, č. j. 8 As 82/2018-48).

22. V přezkoumávaném případě měl být přestupek žalobce spáchán dne 24. 5. 2019, čímž počala běžet roční promlčecí doba. Ta byla přerušena oznámením o zahájení řízení o přestupku, tj. doručením příkazu žalobci, dne 2. 7. 2019. Dále byla přerušena vydáním rozhodnutí dne 3. 9. 2019, které bylo posléze zrušeno. Druhé rozhodnutí správního orgánu I. stupně pak bylo vydáno dne 31. 7. 2020. Žalobce tvrdil, že promlčecí doba nemohla být přerušena vydáním rozhodnutí ze dne 3. 9. 2019, jelikož bylo doručeno nesprávné osobě. Z výše citované komentářové literatury i judikatury však vyplývá, že promlčecí doba byla rozhodnutím ze dne 3. 9. 2019 skutečně přerušena, jelikož dané rozhodnutí bylo v tento den řádně vydáno. Skutečnost, že bylo nesprávně doručeno Ing. M. J., který se v řízení neprokázal plnou mocí, nemá vliv na otázku přerušení promlčecí doby. Soud proto ve shodě s žalovaným konstatuje, že odpovědnost za přestupek nezanikla.

23. Žalobce dále namítal, že jednání, které mu bylo kladeno za vinu, nebylo prokázáno. Tvrdil, že videozáznam, ze kterého správní orgán I. stupně vycházel, není kvalitní. Soud videozáznam pečlivě přezkoumal. Opakovaně jej přehrál s tím, že důležité momenty nahrávky zastavoval a přibližoval, čímž zjistil následující. Žalobcovo vozidlo se poprvé objeví v záběru v čase 0:16 nahrávky. Přijíždí z pravé strany z boční ulice a zastaví. V čase 0:21 spustí hlídka modré výstražné majáky. Ve stejném čase je nejlépe vidět do vozidla a na žalobce, jelikož hlídka stojí nejblíže. Je poměrně zřetelně vidět levé rameno žalobce, na kterém se nenachází bezpečnostní pás. Pás není patrný ani v prostoru za levým ramenem žalobce, kde by v případě, že by jej žalobce užil, musel být pozorovatelný. Místo toho je vidět konstrukce opěrky hlavy a zbytek prostoru za žalobcem, kde rovněž není pás vidět. V tomto prostoru by byl přitom pás jasně viditelný, jelikož jde o volnou plochu, na jejímž konci není tmavý interiér vozidla, ale pravé zadní okno žalobcova vozu a opěrka sedadla řidiče. Dále v čase 0:23 žalobce započne manévr couvání. Otočí se směrem doprava a ohlédne se za sebe, přitom se výrazně vykloní a prostor mezi jeho ramenem a sedadlem se zvětší. Ani v této poloze však není žádný bezpečnostní pás vidět, přičemž zde by bezpochyby viditelný byl, kdyby jej žalobce užil. Poslední záběr z času 0:27, kdy již vozidlo žalobce téměř mizí z obrazu, poskytuje vhled do prostoru za řidičem z poněkud jiného úhlu. Ani zde není bezpečnostní pás viditelný.

24. Ke stejným závěrům dospěl i správní orgán I. stupně, který ve svém rozhodnutí uvedl, že z opakovaného přehrávání videozáznamu a zvětšení bylo zřetelné nepřipoutání žalobce. Hodnotil rovněž různé časové úseky nahrávky, poukázal na prostor za žalobcem i na další předměty za žalobcem, přes které nevedl pás a odkázal zejména na žalobcovo otočení se při couvání. Došel proto zcela správně k závěru, že z videozáznamu je jednoznačně patrné nepřipoutání žalobce bezpečnostním pásem. Tento názor pak sdílel i žalovaný v napadeném rozhodnutí. Soud se s tímto hodnocením ztotožňuje. Správní orgány zhodnotily nahrávku pečlivě a srozumitelně. Argumentace užitá v prvostupňovém rozhodnutí zcela odpovídá skutečnostem obsaženým ve videozáznamu. Žalobce odkázal na snímek pořízený z videozáznamu přiložený k žalobě. Žlutým kolečkem zde označil místo kde je dle jeho názoru „vidět nějaký pás vedený“. Nejedná se však o pás, nýbrž o konstrukci zadního pravého okna vozidla, přes kterou by byl žalobcův pás vidět, kdyby jej užil. Zároveň žalobce označil červeným lichoběžníkem rameno řidiče a uvedl, že splývá s dalšími objekty, a tedy vůbec nelze zjistit, zda přes rameno je veden pás, či nikoliv. V tomto konkrétním snímku rameno žalobce skutečně poněkud splývá s okolím, nicméně v dalších částech nahrávky, zejména pak v momentu, kdy se žalobce otáčí při couvání tomu tak není. Na tuto skutečnost ostatně upozornil již správní orgán I. stupně. Soud dále nepřisvědčil ani námitce, že by správní orgány založily svá rozhodnutí na vyjádření žalobce učiněném během kontroly příslušníky policie. Žalobce má pravdu v tom smyslu, že takové vyjádření nelze považovat za důkaz. Z obou rozhodnutí nicméně jasně vyplývá, že hlavním a pro věc postačujícím důkazem je již zmiňovaný videozáznam.

25. Žalobce dále brojil proti formulaci výroku. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 8 Afs 17/2012-375, popis skutku ve výroku rozhodnutí musí obsahovat „skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty správního deliktu, který je předmětem řízení. Jinými slovy, musí se jednat alespoň o natolik podrobný popis, aby byly naplněny požadavky jednoznačné identifikace skutku a srozumitelnosti tak, aby v popisu skutku byly uvedeny veškeré jeho zákonné znaky příslušné skutkové podstaty, a aby již z výroku napadeného rozhodnutí vyplývalo, jakým jednáním byl předmětný delikt spáchán.“ 26. Smyslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí, kterým je obviněný uznán vinným ze spáchání přestupku, je přitom to, aby jeho jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním a aby byly řádně vymezeny rozhodné okolnosti z hlediska posouzení překážky litispendence, dodržení zásady ne bis in idem, překážky věci rozhodnuté, z hlediska vymezení okruhu dokazování a pro zajištění práva na obhajobu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2015, č. j. 9 As 214/2014-48, či ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014-53).

27. Dle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu Řidič motorového vozidla je kromě povinností uvedených v § 4 a 5 dále povinen být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu. Odkaz na citované ustanovení ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně uveden je, stejně jako popis jednání, kterým byl předmětný delikt spáchán. Účelem zmíněného ustanovení je zavést povinnost být při jízdě připoután bezpečnostním pásem. Vyjadřuje tak zájem společnosti na ochraně zdraví a života v silničním provozu. Druhá věta daného ustanovení pak určitým způsobem změkčuje dané pravidlo tím, že neklade přehnané povinnosti na řidiče, jejichž vozidla nejsou bezpečnostními pásy povinně vybavena. Takovými vozidly, jak ostatně uvedl sám žalobce, zjevně nejsou běžné sériově vyráběné osobní automobily, tedy ani vozidlo žalobce - sériově vyráběný osobní automobil značky MERCEDES BENZ. Zároveň je zřejmé, že vozidel, která by nemusela mít pásy nainstalované, se v běžném provozu vyskytuje naprosté minimum. Argumentace žalobce se na tomto místě pohybuje pouze v rovině dohadů a soud ji považuje za ryze účelovou.

28. K námitce žalobce týkající se zákonného odkazu na neexistující právní úpravu soud dodává, že žalobcem zmiňovaná vyhláška č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, byla nahrazena vyhláškou č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, která zkoumanou problematiku upravuje. Nelze proto tvrdit, že by právní úprava neexistovala. Během procesu novelizace zjevně nebyl upraven odkaz obsažený v § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Bylo by však zcela absurdní, aby taková skutečnost bez dalšího zbavovala řidiče povinnosti dodržovat pravidla silničního provozu.

29. S ohledem na shora uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

30. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

31. V souzeném případu měl úspěch žalovaný správní orgán, ten náhradu nákladů řízení nepožadoval, ostatně mu ani žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.