58 A 32/2010 - 23

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Mrákotou v právní věci žalobce: M. G., proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15.3.2010, č.j. KUOK/11241/2010, ve věci dopravního přestupku, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15.3.2010, č.j. KUOK/11241/2010, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a současně bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce (dále jen „magistrát“) ze dne 1.12.2009, č.j. SmOl/AŘMV/2/1779/2009/Kašp, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 1.4.2009 ve 20:25 hod. na silnici I. třídy č. R/46 na 30 km, v katastru obce Prostějov, ve směru jízdy na Olomouc, při řízení motorového vozidla tovární značky BMW, registrační značky X, překročil o 60 km/h nejvyšší dovolenou rychlost na silnici pro motorová vozidla mimo obec stanovenou na 130 km/h, kdy v měřeném úseku silničním radarovým rychloměrem POLCAM PC2006 byla vozidlu naměřena rychlost 196 km/hod, při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3% byla tedy jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 190/km/hod. Tímto svým jednání měl žalobce porušit ust. § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a za tento přestupek byla žalobci dle § 22 odst. 7 zákona o přestupcích s přihlédnutím k § 12 odst. 1 zákona o přestupcích uložena pokuta ve výši 5.500,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí, jakož i povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku v paušální výši 1.000,- Kč. Žalobce namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalovaného a žalobu blíže odůvodnil tím, že již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí vytýkal řadu nedostatků, s čímž se žalovaný ve svém rozhodnutí vypořádal s výjimkou nesprávného postupu při výslechu svědků a při posouzení technické přijatelnosti důkazu – záznamu měřícího zařízení, což je však podstatné a což také vedlo k nesprávnému rozhodnutí a neoprávněnému zásahu do jeho práv. Magistrát sice správně předvolal svědky – policisty (úřední záznam o výpovědi určité osoby, kterou je možné vyslechnout, nemůže být použit jako důkaz ve správním řízení), ale jejich výslech nesprávně provedl, neboť není přípustné přečtení záznamu o výpovědi svědka před jeho výpovědí. Tuto námitku uvedl jeho zmocněnec do protokolu o ústním jednání konaném dne 23.11.2009, ale žalovaný se s touto námitkou dostatečně nevypořádal, neboť se ve svém rozhodnutí zabýval pouze shodou úředního záznamu se svědeckou výpovědí, kterou považoval za logickou. To je však zřejmé, protože svědkovi byl úřední záznam přečten a on jej pouze zopakoval. Dále žalobce namítl, že žalovaný si nevyžádal vyjádření magistrátu k této jeho námitce uvedené v odvolání v návaznosti na tutéž námitku uvedenou v protokolu o jednání, přestože tuto pochybnost mohl objasnit výslechem dvou svědků, kteří by popsali průběh výslechu u magistrátu. Tím žalovaný učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelným. Dále žalobce namítl, že žalovaný nevěnoval potřebnou pozornost důkazu provedenému měřícím zařízením. Rychlost jízdy totiž byla „změřena“ „silničním radarovým rychloměrem POLCAM PC2006“, přičemž již samotná tato formulace je nesmyslná, protože se nejedná o radarový rychloměr, který by měřil rychlost jízdy radarovým signálem na základě Dopplerova jevu, nýbrž jde o rychloměr měřící rychlost jízdy policejního vozidla, ve kterém je umístěn, a které dodržuje konstantní vzdálenost od měřeného vozidla jedoucího před ním, spojený s obrazovým záznamem tohoto přestupku. Správní orgány tedy o principu tohoto měřícího zařízení nemají žádné vědomosti. Dále žalobce popsal dané měřící zařízení s tím, že toto jako samostatný celek není schopno samo o sobě měřit rychlost bez vstupních dat přicházejících ze snímače rychlosti pevně zabudovaného v konkrétním vozidle. Tento snímač rychlosti je v konkrétním vozidle instalován z výroby a elektronicky spojen s displejem na palubní desce vozidla, přičemž obecně pro přesnost zaznamenávání rychlosti každého vozidla platí Směrnice 75/443/EHS, podle níž je možná tolerance při rychlosti 190 km/hod až 20 km/hod, což je rozpětí nepoužitelné pro měření rychlosti. Proto se domnívá, že každé měřící zařízení stejného typu jako v jeho případě umístěné v konkrétním vozidle je nutné ověřovat v návaznosti na konkrétní snímač rychlosti jízdy umístěný v tomtéž konkrétním vozidle, jde vlastně o tzv. měřící sadu. Ověřovací list vydaný jen k jednotlivému zařízení bez uvedení jednoznačných a nezpochybnitelných údajů o motorovém vozidle nemůže splňovat požadavky na měřící zařízení, neboť s ohledem na způsob připevnění ve vozidle není možné vyloučit jeho možný pohyb mezi jednotlivými vozidly (bez ohledu na důvod manipulace), což by znamenalo zánik platnosti ověření měřidla ve smyslu § 7 odst. 2 vyhlášky č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 262/2000 Sb.“). Žalovaný přitom jeho námitku vůči nedostatečnému ověření měřidla nijak nevyvrátil, neustále uváděl, že jde o radarové měřidlo rychlosti nebo vzdálenosti a dostatečně neobjasnil, zda ověření měřidla se týká výhradně měřidla, tedy zařízení zn. POLCAM připojitelnému k jakémukoliv vozu vybavenému elektronickým snímačem otáček kola, anebo se týká měřící sady složené z měřícího zařízení zn. POLCAM a snímače otáček – konstrukční součásti nezpochybnitelně individuálně identifikovatelného motorového vozidla. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že námitky žalobce nejsou důvodné, neboť tvrzení žalobce, že policistům, kteří byli vyslechnuti jako svědci, byly před započetím výslechu čteny jejich úřední záznamy, nemá oporu ve spisu. Z protokolu o ústním jednání vyplývá, že úřední záznam nstržm. O. K. byl čten jen před zástupkyní žalobce, ale nikoliv před svědky. Skutečnost, že se svědecké výpovědi svědků obsahově shodovaly s úředním záznamem vypracovaným Policií ČR poukazuje na pravdivost výpovědí svědků. Dále oba správní orgány vycházely z ověřovacího listu č. 239/08, kde je toto měřidlo označeno jako „Silniční radarový rychloměr POLCAM PC2006“. Pokud žalobce považuje označení měřícího zařízení za nesmyslné, je nutné poukázat na skutečnost, že takto měřící zařízení označilo autorizované metrologické středisko. Domněnka žalobce, že je nutno ověřovat měřidlo pouze v konkrétním vozidle, protože jde vlastně o měřící sadu, nemá oporu ve výše zmíněném ověřovacím listu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)], a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že podle oznámení přestupku ze dne 1.4.2009 bylo tohoto dne Policií ČR prováděno měření rychlosti na silnici I. třídy č. 46 zařízením POLCAM umístěným ve služebním vozidle VW Passat modré barvy v civilním provedení. Ve 20:25 hod. byla tímto zařízením v prostoru 30 km výše uvedené silnice ve směru na Olomouc naměřena rychlost 196 km/h (po odečtu 190 km/h) v místě, kde je povolena maximální rychlost 130 km/h osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. BMW 765, rz X, které dle předložených dokladů řídil žalobce. Žalobce se k tomu vyjádřil tak, že se jeho dítě nachází u babičky v O. a je nutné jeho lékařské ošetření, jel tedy do nemocnice. Podle úředního záznamu Policie ČR ze dne 1.4.2009, který byl sepsán nstržm. O. K., dne 1.4.2009 hlídka Policie ČR, Dálničního oddělení Ivanovice na Hané, ve složení nprap. D. B. a nstržm. O. K., vykonávala v rámci dohledu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu měření rychlosti. V úseku silnice I. třídy č. 46, v prostoru 30 kilometru, ve směru jízdy na Olomouc, byla v 20:25 hod. měřícím zařízením rychlosti POLCAM, umístěným ve služebním vozidle VW Passat v civilním provedení modré barvy změřena rychlost osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. BMW 765, rz X, ve výši 196 km/h (po odečtu tolerance měřícího přístroje 190 km/h), a to v místech, kde je nejvyšší povolená rychlost mimo obec stanovena na 130 km/h. Za uvedeným vozidlem BMW jeli již od 8 km dané silnice, kde je předjíždělo. Z důvody hustoty provozu však nebylo možné toto vozidlo dostihnout na vzdálenost viditelnosti měřícího zařízení, proto je pronásledovali až na 30 km předmětné silnice, kde bylo možné toto vozidlo změřit. Po zaznamenání rychlosti měřícím zařízením POLCAM bylo vozidlo BMW následně zastaveno předepsaným způsobem na sjezdu na Olšany u Prostějova, který se nachází na 33 km dané silnice ve směru na Olomouc. Poté byl žalobce vyzván k předložení dokladů předepsaných k řízení a k provozu vozidla. Podle ověřovacího listu č. 239/08 vystaveného dne 25.11.2008 RAMET C.H.M. a.s., autorizovaným metrologickým střediskem, bylo ověřeno měřidlo – silniční radarový rychloměr POLCAM PC2006, v.č. 1240/L, rozsah měření 10 až 299 km/h, při typu vozidla VW Passat R36, přičemž měřidlo bylo zkoušeno podle PNÚ 1620.2 a metrologických předpisů MP01, MP10, MP11 a na základě rozhodnutí o udělení autorizace 3/2000 ze dne 21.12.2000. Naměřené hodnoty odpovídají schválení typu TCM 162/08-4600 a údajům výrobce. Koncem platnosti ověření byl den 24.11.2009. Součástí spisu je rovněž CD se záznamem měření, z něhož krajský soud dále zjistil, že měření rychlosti bylo prováděno měřidlem POLCAM , výrobní číslo měřící části měřidla 1240 PL, což se shoduje s výrobním číslem měřidla ověřeného ověřovacím listem č. 239/08. Žalobce ve svém písemném vyjádření poukázal zejména na to, že dne 1.4.2006 ve večerních hodinách jel osobním vozidlem po předmětné silnici do Olomouce spolu se svou manželkou. Během jízdy se však telefonicky dozvěděli, že jejich šestnáctiměsíční dcera, která byla dočasně v péči prarodičů v Olomouci, je zraněná a vyžaduje okamžitý převoz do nemocnice. Vzhledem k obdržené informaci o charakteru zranění dítěte, rozrušení prarodičů při sdělení této zprávy a k silné citové vazbě na dítě, nabyli obavy, že bez včasného zásahu lékaře může dojít k následkům na zdraví dítěte. Protože se již nacházeli nedaleko Olomouce, byl žalobce přesvědčen, že záchrany zdraví dítěte jeho převozem do nemocnice bude dosaženo nejlépe a bez zbytečného prodlení tím, že jej tam osobně zaveze. Byl rovněž přesvědčen, že trauma dítěte způsobené zraněním bude také zmírněno přítomností jeho matky. Pod tlakem uvedených okolností hodlal žalobce přijet ke své zraněné dceři co nejdříve. Má tedy za to, že jednal v krajní nouzi a jeho jednání nenaplňovalo všechny znaky přestupku (absence materiálního znaku), což blíže rozvedl. Po zahájení přestupkového řízení Městským úřadem Prostějov byla věc z důvodu vhodnosti postoupena magistrátu, který ve věci dne 23.11.2009 provedl ústní jednání za přítomnosti zástupkyně žalobce Mgr. Marie Dřízalové (žalobce se nedostavil, bylo jednáno v jeho nepřítomnosti). Z obsahu protokolu o ústním jednání je zřejmé, že nejdříve byla provedena prezence osob, které se k jednání dostavily, byl konstatován skutek, kterého se měl žalobce dopustit, zástupkyni žalobce byl předložen spisový materiál, tato správnímu orgánu předložila písemné vyjádření žalobce citované shora a pouze za přítomnosti zástupkyně žalobce bylo provedeno dokazování předložením a čtením oznámení přestupku ze dne 1.4.2009, úředního záznamu nstržm O. K. ze dne 1.4.2009, ověřovacího listu silničního radarového rychloměru č. 239/08, výpisů z evidenční karty řidiče a byl přehrán videozáznam jako důkaz naměřené rychlosti. Teprve poté bylo přistoupeno k výslechu svědka nstržm. O. K., z jehož výpovědi krajský soud zjistil, že daného dne vykonával službu s nprap. D. B., jako služební vozidlo jim byl přidělen VW Passat v civilním provedení modré barvy vybavený měřičem rychlosti POLCAM. V předmětné době se nacházeli na silnici I. třídy č. R 46, kolem 2 km (asi na úrovni letiště u Vyškova), ve směru jízdy na Olomouc. Kolem nich projelo značnou rychlostí vozidlo BMW, které se rozhodli změřit. Trvalo jim nějakou dobu, než ho dojeli, jeli rychlostí okolo 200 km/h a teprve až se BMW objevilo na monitoru, tak jeho kolega zapnul úsekové měření, toto bylo zapnuto po cca kilometru jízdy, přičemž měřené vozidlo několikrát vlivem zatáček na silnici zmizelo ze záznamu. Na monitoru se sice objevila naměřená rychlost, ale tuto neoznamovali pro špatný záznam. Rozhodli se tedy provést další měření v době, v níž již BMW bylo po celou dobu jasně viditelné v souladu s návodem měření. V té době již byli u Prostějova a po změření vozidla a po zobrazení výsledku měření na monitoru měřícího zařízení jeho kolega zapnul výstražné světlo modré barvy s předním nápisem Stop Policie. Žalobce toto světlo zpozoroval, snížil rychlost a sjel do pravého jízdního pruhu. Následně vozidlo zastavili a řešili přestupek, přičemž se žalobcem jednal on. Žalobce se choval bezproblémově, se vším souhlasil a byl ochoten spolupracovat. Hustotu provozu si již svědek nepamatoval, byl řádně proškolen k nastavení a ovládání měřiče rychlosti, ale daného dne měřící zařízení obsluhoval jeho kolega, on byl řidičem policejního vozu. Nepamatuje si již, zda se žalobcem byl ve vozidle někdo další, ale k záměně žalobce jako řidiče dojít nemohlo, nepamatuje si, jaký důvod uvedl žalobce pro svou rychlou jízdu. Ve věci byl jako svědek vyslechnut rovněž nprap. D. B., který vypovídal shodně jako svědek K. s tím, že daného dne byl provoz asi na stupni 2, netvořily se kolony, ale nějaká vozidla se komunikaci nacházela. On sám byl proškolen k nastavení a ovládání měřiče rychlosti, v BMW se spolu se žalobcem nacházela nějaká paní a v tomto konkrétním případě se před výslechem podíval jen na záznam z měřiče rychlosti, úřední záznam svědka K. nečetl. Dále uvedl, že si již nevzpomíná přesně, co uváděl žalobce jako důvod své rychlosti (jednání s řidiči je více, takže mu to „splývá“), přičemž žalobce svou jízdou nikoho jiného než rychlostí neohrožoval. Zástupkyně žalobce se k provedeným výslechům vyjádřila tak, že policisté si jednání s obviněným na místě nepamatují, „při výslechu uvedli de facto pouze to, co lze vyčíst z úředního záznamu“ s tím však, že oba svědci se shodují v tom, že žalobce svou jízdou nezpůsobil nehodu a nikoho neohrozil. Dále poukázala na to, že svědci uvedli, že žalobce jel vyšší rychlostí delší dobu, než po jakou činili záznam, čímž rozporuje uvedené vyjádření svědků, neboť svědci si uvedenou situaci evidentně nepamatují, proto by jejich vyjádření nemělo být relevantní a jako důkaz by měl sloužit až provedený záznam. Dále uvedla, že zraněná osoba se nacházela v péči svých rodičů a žalobce vyhodnotil, že do místa jejich bydliště se z místa, kde se nacházel, dostaví dříve než záchranná služba a přítomnost rodičů je v dané situaci velmi důležitá, neboť převoz do nemocnice s cizími lidmi by pro dceru žalobce představoval vážné trauma. Dále zástupkyně žalobce navrhla provedení svědeckých výslechů manželky žalobce a jeho tchyně, tyto by potvrdily, že se v daném případě jednalo o krajní nouzi. Magistrát ihned u tohoto ústního jednání návrh zástupkyně žalobce na provedení výše uvedených důkazů zamítl s odůvodněním, že na základě provedených důkazů zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nutném pro vydání rozhodnutí. Provedení výslechu navržených svědků by proto bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Dále bylo magistrátu předloženo další písemné vyjádření žalobce ze dne 24.11.2009, v němž vyjádřil žalobce svůj nesouhlas se zamítnutím jeho návrhu na výslech navržených svědků s tím, že má za to, že jedině jejich výslechem lze zjistit skutečný stav věci a posoudit, zda jednal v krajní nouzi. Dále žalobce namítl, že důkaz svědčící v jeho neprospěch nebyl získán v souladu s právními předpisy, protože jeho vozidlu byla měřena rychlost silničním radarovým, rychloměrem POLCAM PC2006, který musí být v souladu s platnými právními předpisy kalibrován a jeho činnost musí být ve stanovených lhůtách stanoveným způsobem ověřována. Z provedeného výslechu svědků, jakož i z podkladů magistrátu, však plyne, že měřící zařízení, které mělo být v jeho případě použito, nebylo řádně ověřeno a záznamy pořízené jeho prostřednictvím nelze jako důkaz připustit. Poté magistrát dne 1.12.2009 vydal výše citované rozhodnutí, jímž uznal žalobce vinným předmětným přestupkem a v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, kdy zejména ve vztahu k námitkám uplatněným i v nyní podané žalobě uvedl, že námitka žalobce, že důkaz pořízený měřidlem rychlosti nebyl proveden v souladu se zákonem, je vyvrácena zejména obsahem spisového materiálu, a to konkrétně ověřovacím listem daného měřidla č. 239/08 ze dne 25.11.2008, ze kterého vyplývá, že k silničnímu radarovému rychloměru POLCAM PC2006 byl vydán ověřovací list s platností jeden rok, tedy od 25.11.2008 do 24.11.2009 a předmětné měření rychlosti bylo provedeno dne 1.4.2009. Měření tedy provedli proškolení policisté atestovaným měřičem rychlosti a záznam pořízený při měření rychlosti tak magistrát vyhodnotil jako věrohodný. Magistrát se rovněž podrobně vypořádal s námitkou krajní nouze vznesenou žalobcem, blíže se však z tohoto pohledu krajský soud věcí nezabýval, neboť v podané žalobě žalobce tuto námitku neuplatnil. Proti rozhodnutí magistrátu podal žalobce odvolání, v němž namítal, že řízení nebylo řádně zahájeno, důkazy nebyly získány v souladu s právními předpisy, namítl také vady řízení v oblasti dokazování, neprovedení navržených výsledků svědků, nesprávné posouzení existence krajní nouze, kolizi právních norem a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. V doplnění odvolání pak žalobce blíže konkretizoval důvody svého odvolání, přičemž ve vztahu k uplatněným žalobním bodům dále v rámci odvolacích námitek namítal, že při ústním jednání nebyl proveden důkaz výslechem, ale důkaz čtením záznamu, neboť svědkové si před výslechem oživili své vzpomínky čtením úředního záznamu a shlédnutím záznamu z rychloměru a při svém výslechu uvedli všechny skutečnosti, které byly uvedeny v úředním záznamu, nebo které mohli zjistit ze záznamu pořízeného rychloměrem. Svědkové však nedokázali zodpovědět žádnou otázku, která se týkala skutečnosti neuvedené v úředním záznamu. Šlo tedy o „převyprávění“ úředního záznamu. Dále žalobce obdobně jako v žalobě namítl, že rychloměr nebyl stanoveným způsobem ověřen a důkaz proto není možné v řízení použít. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, v němž se k námitkám, které jsou předmětem i nyní podané žaloby, vyjádřil tak, že odvolací námitka, že nebylo prokázáno, že ve vozidle bylo instalováno ověřené zařízení, je vyvrácena ověřovacím listem č. 239/08 a záznamem na CD, kde je v pravé dolní části uvedeno výrobní číslo měřící části vozidla 1240PL, které je shodné s číslem měřidla uvedeným v ověřovacím listu. Výstup z tohoto radarového rychloměru tedy považuje za důkaz pořízený v souladu se § 79a odst. 1 zákona o silničním provozu. Jako nedůvodnou vyhodnotil žalovaný i odvolací námitku, jíž žalobce zpochybňoval důkaz výslechem svědků, protože svědkové popisovali průběh události, která byla popisována i v úředních záznamech, a je tedy zcela logické, že se musela v zásadních skutečnostech shodovat a z protokolu o výslechu svědků ani není patrné, že by se svědci odvolávali na nějaké úřední záznamy. V prvé řadě musí krajský soud uvést, že danou věc v souladu se zásadou dispozitivnosti přezkoumával jen z hledisek žalobních bodů, které žalobce uplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.10.2003, č.j. 5 A 62/2000-27, dostupný na www.nssoud.cz), přičemž neshledal vady řízení před správními orgány obou stupňů, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (např. prekluze). Krajský soud pak jako nedůvodnou vyhodnotil žalobní námitku stran údajné nezákonnosti provedení výslechu svědků O. K. a D. B., neboť z obsahu správního spisu, a to konkrétně z protokolu o ústním jednání před magistrátem ze dne 23.11.2009 je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že úřední záznam O. K. ze dne 1.4.2009 byl sice proveden (čten) k důkazu, ale nikoliv za přítomnosti jmenovaných svědků, ale pouze za přítomnosti oprávněné úřední osoby Mgr. J. K. a zástupkyně žalobce Mgr. Marie Dřímalové, advokátní koncipientky. Ani z vyjádření zástupkyně žalobce u tohoto ústního jednání neplyne, že by protokol o ústním jednání byl v rozporu s touto skutečností, protože tato pouze uvedla, že policisté si na jednání se žalobcem na místě nepamatují a dále „že při výslechu uvedli de facto pouze to, co lze vyčíst z úředního záznamu“. Z uvedeného tedy nelze dovodit, že by tímto byla vznesena také žalobcem nyní tvrzená námitka, zástupkyně žalobce svým vyjádřením obsahově v zásadě pouze potvrzuje shodu mezi obsahem výpovědi těchto svědků a obsahem úředního záznamu, což však z hlediska důkazního nijak nezpochybňuje věrohodnost těchto svědků – zakročujících policistů a ani soud neshledal z obsahu správního spisu jediný důvod, pro který by mohl o jejich věrohodnosti pochybovat (např. osobní vztah k žalobci či k věci apod.). Nelze souhlasit se žalobcem ani v tom směru, že by se žalovaný s touto jeho námitkou dostatečně nevypořádal, protože tak žalovaný v napadeném rozhodnutí učinil kromě výše uvedeného také tím, že poukázal na to, že by se slyšení svědkové odvolávali na nějaké úřední záznamy. Rozhodnutí žalovaného je tedy i v tomto směru přezkoumatelné, je z něj zřejmé, z jakých důvodů považuje danou odvolací námitku žalobce za nedůvodnou a jakými úvahami se při tomto hodnocení řídil a z jakých skutečností vycházel. Žalovaný ani neměl s ohledem na své závěry důvod ze své vlastní iniciativy osoby přítomné u ústního jednání vyslýchat jako svědky k průběhu dokazování před magistrátem, neboť vycházel z protokolu o ústním jednání, který je veřejnou listinou. Ostatně ani žalobce ve svém odvolání výslech svědků v tomto směru nenavrhoval. V dané věci tedy není případný poukaz žalobce na nepoužitelnost úředního záznamu jako důkazu ve správním (přestupkovém) řízení, kdy jinak lze s tímto názorem žalobce jistě souhlasit, ale v nyní projednávané věci o tento případ nejde. Magistrát sice k důkazu nesprávně provedl důkaz úředním záznamem ze dne 1.4.2009, ale tento postup nemůže mít za následek nezákonnost jeho rozhodnutí, protože rovněž vycházel z výpovědí svědků – zakročujících policistů, jimiž byl stav věci v daném směru objasněn. Nutno také podotknout, že ve vztahu k uplatněným žalobním bodům naplnění skutkové podstaty daného přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích prokazuje také záznam pořízený policisty při měření rychlosti, který také jejich výpověď potvrzuje. S posledně uvedeným pak úzce souvisí druhý žalobní bod, v němž žalobce namítá, že v měření jeho rychlosti měřidlem POLCAM je neprůkazné a záznam z tohoto měřícího zařízení proto nemůže jako důkaz v přestupkovém řízení proti němu vedeném obstát. Rovněž tuto žalobní námitku vyhodnotil krajský soud jako nedůvodnou. Skutečnost, že správní orgány označily použité měřící zařízení jako „silniční radarový rychloměr POLCAM PC2006“, přestože dle žalobce nejde o radarový rychloměr, který by měřil rychlost jízdy na základě Dopplerova jevu, nemůže mít sama o sobě bez dalšího za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného (resp. rozhodnutí magistrátu, nebo jeho nezákonnost), a to i v případě, že by označení použité správními orgány bylo nesprávné, přičemž správní orgány zjevně vycházejí v označení tohoto vozidla z ověřovacího listu č. 239/08 ze dne 25.11.2008 vystaveného odborným pracovištěm – autorizovaným metrologickým střediskem RAMET C.H.M, a.s (ostatně žalobce označení „silniční radarový rychloměr“ sám používá např. ve svém odvolání proti rozhodnutí magistrátu). Rozhodující totiž je, že toto měřící zařízení bylo ve správních rozhodnutích jednoznačně identifikováno tak, že je nelze zaměnit s jiným a to, že tímto konkrétním měřícím zařízením byla změřena rychlost jízdy vozidla žalobce, jakož i to, že jde o měřidlo schválené a ověřené ve smyslu vyhlášky č. 262/2000 Sb. Posledně uvedená skutečnost byla bez jakýchkoliv pochybností prokázána ověřovacím listem č. 239/08 ze dne 25.11.2008, z něhož je také zjevné, že dané měřidlo bylo zkoušeno na vozidle VW Passat R36, výrobní číslo karoserie: WVWZZZ3CZ9E067287. Z tohoto důvodu tedy z hlediska posouzení projednávané věci není důvodný ani poukaz žalobce na to, že ověřovací list vydaný pouze k jednotlivému zařízení bez uvedení jednoznačných a nezpochybnitelných údajů o motorovém vozidle nemůže splňovat požadavky na měřící zařízení. O tento případ s ohledem na údaje uvedené v ověřovacím listu č. 239/08 zjevně nejde. Za pouhou spekulaci pak krajský soud musí označit úvahu žalobce o možném pohybu měřícího zařízení mezi různými vozidly, toto své tvrzení žalobce blíže nekonkretizuje, neuvádí k němu žádné důkazy a blíže je ani nerozvádí. Žalovaný se přitom v napadeném rozhodnutí i s touto námitkou žalobce vypořádal a poukázal zejména na to, že tato námitka je vyvrácena ověřovacím listem č. 239/08 a záznamem na CD, kde je v pravé dolní části uvedeno výrobní číslo měřící části měřidla 1240PL, které je shodné s číslem měřidla uvedeného v ověřovacím listu. Rovněž s těmito závěry žalovaného se krajský soud shoduje a konstatuje, že žalobní námitky v tomto směru vznesené jsou nedůvodné. Závěrem je třeba uvést, že není případný ani poukaz žalobce na směrnici 75/443/EHS, protože tato směrnice se netýká způsobu měření rychlosti jiných vozidel měřidly používanými policejními vozy, ale rychloměrných zařízení vozidel, jimiž musí být vybavena všechna vozidla, přičemž rychloměrem se dle této směrnice rozumí ta část rychloměrného zařízení, která řidiči udává rychlost jeho vozidla v kterémkoli daném okamžiku. Pro posouzení ověření měřidla, jež bylo použito Policií ČR ke změření rychlosti vozidla žalobce, je proto nutné aplikovat výše uvedené vnitrostátní právní předpisy (zejména vyhláška č. 262/2000 Sb.). Ze všech výše uvedených důvodů krajský soud bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. podanou žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s. s přihlédnutím k tomu, že ve věci plně procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu žádné konkrétní, účelně vynaložené náklady nevznikly.

Poučení