58 A 4/2018 - 23

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobkyně: O. H., nar. X trvale bytem X zastoupena advokátkou Mgr. Olenou Rizak sídlem 28. pluku 128/12, Praha 10 proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 5. 2018, č.j. CPR-22664-2/ČJ-2017-930310- V238, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 17. 5. 2018, č.j. CPR-22664-2/ČJ-2017-930310-V238 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 163 odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č.. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 8. 6. 2017 č.j. KRPC-1954-66/ČJ- 2017-020025, kterým bylo žalobkyni uloženo podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění s dobou, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 rok.

2. Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně včasnou žalobu doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 23. 5. 2018.

3. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a rovněž pro nedostatek důvodů, jeho nesprávnost je dovozována též z důvodu rozporu správními orgány zjištěného skutkového stavu s obsahem správního spisu. Žalovaná při svém rozhodování taktéž zneužila správní uvážení.

4. Je namítáno, že správní orgány v obou stupních nesprávně posoudily listinné důkazy, jež jsou obsaženy ve správním spisu, neboť tyto listiny prokazují legální výkon pracovní činnosti žalobkyně a naplnění podmínek § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), pročež žalobkyně nepotřebovala pro výkon pracovní činnosti na území České republiky příslušné pracovní povolení. Pokud žalovaná konstatovala, že obsah spisového materiálu neprokazuje, že by pracovní činnost žalobkyně na území České republiky byla vykonávána legálně, učinila tak v rozporu s obsahem správního spisu.

5. Závěry žalované o nelegálnosti výkonu pracovní činnosti žalobkyně na území ČR a o účelovosti žalobkyní předložených listin, které mají osvědčit její řádný výkon pracovní činnosti na území České republiky, nebyly v napadeném rozhodnutí nijak odůvodněny. Žalovaná nijak nezdůvodnila, z jakého důvodu nepovažuje skutkový stav plynoucí z žalobkyní předložených listinných důkazů za doložený. K nápravě tohoto pochybení nedošlo ani žalovanou citovanými ustanoveními Smlouvy o založení Evropského společenství, které nijak nepodřadila pod posuzovaný případ. Žalovaná neuvedla konkrétní skutečnosti ani důkazy, ze kterých by mělo vyplývat porušení dotčených zákonných ustanovení žalobkyní.

6. Žalovaná neprokázala, že žalobkyně byla na území České republiky zaměstnána bez povolení k zaměstnání a že výkon její pracovní činnosti byl na toto povolení k zaměstnání vázán.

7. Napadené rozhodnutí je rovněž nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, a to v návaznosti na závěry prvostupňového orgánu týkající se usídlení žalobkyně v Polsku. Žalovaná tyto závěry prvostupňového orgánu neshledala irelevantními či nezákonnými, přestože sama konstatovala, že nemají oporu v právních normách. Správní orgán při vydávání svých rozhodnutí nemůže vycházet ze skutečností, které nemají oporu v právních normách.

8. Řádně neodůvodněné je napadené rozhodnutí i v části, v níž žalovaná vzala za prokázané, že žalobkyně vykonávala pracovní činnost pro společnost České houby a. s. (dále jen „České houby“) a že tuto činnost vykonávala na základě přidělení polskou společností. Takový závěr žalované nemá oporu ve správním spisu.

9. Žalovaná ani prvostupňový orgán se řádně nevypořádali s důkazy a tvrzeními žalobkyně uplatněnými ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí a v doplnění odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí.

10. Na základě všech těchto skutečností žalobkyně navrhla zrušit rozhodnutí správních orgánů v obou stupních a věc žalované vrátit k dalšímu řízení.

11. Žalovaná navrhla žalobu pro její nedůvodnost zamítnout. Žalovaná setrvala na svých závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí, ve kterém se řádně vypořádala se všemi odvolacími námitkami a důkazními návrhy žalobkyně, stejně tak jako prvostupňový správní orgán. Z obsahu spisového materiálu bylo doloženo, že žalobkyně nikdy v Polsku nepracovala, když z Ukrajiny, kde byly pořízeny žalobkyní předložené dokumenty, které měly osvědčit legálnost její pracovní činnosti na území České republiky, přicestovala rovnou do České republiky. Rovněž bylo doloženo, jakým způsobem získává společnost České houby a. s. pracovní síly.

12. Z obsahu správního spisu vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti: Dne 4. 1. 2017 byla Policií ČR realizována pobytová kontrola ve společnosti České houby, v rámci které byla mimo jiné kontrolována žalobkyně, která k výzvě policie nepředložila povolení k zaměstnání ani živnostenské oprávnění. Předložen byl pouze cestovní pas s vylepeným vízovým štítkem Polska č. X, typ „D“ MULT s délkou pobytu 180 dnů a s dobou platnosti od 7. 11. 2016 do 19. 10. 2017.

13. Oznámením ze dne 4. 1. 2017 č.j. KRPC-1954-17/ČJ-2017-020025 bylo se žalobkyní podle § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění z území členských států Evropské unie.

14. Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení vydaného pod č.j. KRPC-1954-23/ČJ-2017- 020025 dne 5. 1. 2017 vyplývá, že žalobkyně přicestovala do České republiky dne 11. 11. 2016, polské vízum si žalobkyně vyřídila sama na polském zastupitelském úřadě v Užhorodě, z Ukrajiny však do Polska vůbec nevycestovala, když odjela rovnou do České republiky, kde ode dne 14. 11. 2016 pracovala pro spol. České houby, tuto práci jí zajistila osoba bez bližší identifikace žalobkyní označená jako I. Pracovní povolení žalobkyně má vydané pro polskou společnost FB Invest Group S.C. (dále jen „FB Invest“), v Polsku však nikdy nepracovala. Dále žalobkyně mimo jiné uvedla, že na území České republiky nemá žádné soukromé, rodinné či jiné vazby, je zde pouze za účelem výdělku a její vyhoštění z území tak pro ni bude mít dopad pouze ekonomický. V domovském státě žalobkyně žije v rodinném domě se dvěma dětmi, a to v místě vzdáleném od ozbrojeného konfliktu 3 000 km.

15. Dne 24. 1. 2017 byl vyslechnut předseda představenstva spol. České houby, V. D., který uvedl, že nedostatek pracovních sil řešil mimo jiné prostřednictvím spol. Habo - výroba a služby s. r. o. (dále jen „HABO“), jejímž jednatelem je p. L., který k žádosti spol. České houby o navýšení služeb nabídl zajištění služeb prostřednictvím spol. ANGELO & IGI s. r. o. (dále jen „ANGELO“), která byla rovněž zastupována p. L. Od roku 2017 byly služby fakturovány společností ANGELO, která pracovníky dodávala. Cizinci nebyli zaměstnanci spol. České houby a tato za ně nehradila zdravotní a sociální pojištění, zajišťovala pouze školení bezpečnosti práce na pracovišti.

16. Z výslechu S. J., zaměstnankyně spol. České houby vyplynulo, že na základě pokynů nadřízené osoby oslovila p. L. s žádostí o personální výpomoc při sběru hub, která jí byla tímto přislíbena. Cizinci byli následně dopraveni do společnosti osobou jménem I., který měl cizince na starosti. Svědkyně dále uvedla, že tito cizinci nejsou zaměstnanci spol. České houby a. s., svědkyně předpokládá, že se jedná o zaměstnance spol. HABO.

17. Obsahem správního spisu je dále Smlouva o nájmu prostoru sloužícího k podnikání uzavřená mezi spol. České houby jako pronajímatelem a spol. ANGELO (zastoupenou I. D.) jako nájemcem dne 29. 12. 2016. Z obsahu smlouvy vyplývá, že se jednalo o pronájem prostor určených k pěstování zemědělských plodin.

18. Ve spisu je dále založena Rámcová smlouva o dílo ze dne 29. 12. 2016 uzavřená mezi spol. České houby a spol. ANGELO, jejímž předmětem je služba v podobě plnění dle vzájemně odsouhlasených objednávek.

19. Součástí spisu je rovněž Smlouva o obchodním zastoupení uzavřená mezi spol. ANGELO jako zastoupeným a spol. HABO jako obchodním zástupcem dne 29. 12. 2016.

20. Z výpovědi JUDr. P. L., jednatele spol. HABO, ze dne 31. 1. 2017 vyplývá, že tato společnost obchodně zastupuje spol. Výroba a služby v. o. s. (dále jen „Výroba a služby“), která poskytovala plnění spol. České houby. V roce 2016 realizovala spol. HABO pro spol. České houby formou subdodávky sběr zemědělských plodin – hub, a to prostřednictvím spol. EuroZone s. r. o. (dále jen „Eurozone“), která rovněž na tuto činnost využila subdodavatele, a to spol. ANGELO, která následně již jednala přímo se spol. České houby, a to v zastoupení spol. HABO, se kterou spol. ANGELO uzavřela smlouvu o obchodním zastoupení, která je součástí správního spisu.

21. Z výpovědi I. D. ze dne 31. 1. 2017 vyplývá, že tento je jednatelem spol. ANGELO, jejímž předmětem činnosti je poskytování a zprostředkování služeb. Společnost ANGELO na základě žádosti jednatele spol. Eurozone zprostředkovala pracovníky na sběr hub pro spol. České houby, nejednalo se o zaměstnance spol. ANGELO, nýbrž o zaměstnance polské spol. FB Invest, se kterou má spol. ANGELO uzavřenou smlouvu o dílo, a na kterou jednatel získal kontakt od jednatele spol. Eurozone. Zaměstnanci spol. FB Invest pracující ve spol. České houby byli i nadále placeni polským zaměstnavatelem, na území České republiky jim veškeré administrativní úkony vyřizoval svědek.

22. Součástí správního spisu je dále Rámcová smlouva o dílo uzavřená dne 10. 1. 2016 mezi spol. Eurozone jako objednatelem a spol. ANGELO jako zhotovitelem a Rámcová smlouva o dílo uzavřená mezi spol. ANGELO jako objednatelem a spol. FB Invest jako zhotovitelem dne 2. 5. 2016.

23. Z výpovědi svědka M. E., jednatele spol. Eurozone vyplývá, že tato spol. zprostředkovávala služby pro spol. Výroba a služby. Svědek byl kontaktován p. L., jednatelem spol. HABO, zda by provedl služby v podobě sběru hub v Soběslavi. Svědek však neměl dostatečnou personální kapacitu, a proto s touto žádostí oslovil spol. ANGELO, tato společnost souhlasila se zajištěním dané služby, avšak pro nedostatek vlastních kapacit dále oslovila polskou spol. FB Invest, kterou svědek nezná a nespolupracuje s ní, tato společnost poskytla zahraniční pracovníky, kteří zakázku realizovali. Svědek uvedl, že službu vyfakturoval spol. ANGELO a sám fakturu zaplatil spol. Výroba a služby.

24. Závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ČR ze dne 14. 3. 2017 č.j. KRPC-1954/ČJ-2017- 020025 bylo konstatováno, že vycestování žalobkyně na Ukrajinu je možné, žalobkyni v případě jejího návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

25. Dne 21. 3. 2017 byla žalobkyně v souladu s § 50 správního řádu poučena o skončení dokazování a o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí, čehož žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně dne 30. 3. 2017 využila.

26. Dne 21. 5. 2017 bylo žalobkyní podáno vyjádření k podkladům rozhodnutí, v němž žalobkyně na základě jí popsaného skutkového a právního stavu věci dovozuje, že v daném případě byla její pracovní činnost realizována na základě pracovněprávního vztahu, který uzavřela s polskou společností, která ji v souladu se zákonem vyslala na provedení práce do České republiky. Vzhledem k tomu, že v daném případě byly dodrženy podmínky stanovené zákonem o pobytu cizinců i zákonem o zaměstnanosti, dospěla žalobkyně k závěru, že nebyl dán právní základ pro vydání rozhodnutí o jejím vyhoštění. Namítnuta byla rovněž nepřiměřenost takového rozhodnutí. Součástí tohoto podání je mimo jiné i úředně ověřená a přetlumočená listina nazvaná „Pracovní řád pro zaměstnance“ vydaná spol. FB Invest a dále úředně ověřená a přetlumočená listina nazvaná „Prohlášení“, jejímž obsahem je prohlášení blíže neidentifikovatelné osoby s nečitelným podpisem o tom, že žalobkyně je zaměstnána u spol. FB Invest v pozici uklízečky. Přiložena byla dále kopie Objednávek č. 2/2017 a 3/2017 k rámcové smlouvě o dílo, jejímž předmětem bylo zpracování žampionů, která byla uzavřena mezi objednatelem spol. České houby a zhotovitelem spol. ANGELO dne 3. 2. 2017 a 1. 3. 2017. Rovněž byla přiložena kopie objednávky č. 1/2017 k rámcové smlouvě o dílo uzavřená dne 3. 1. 2017 mezi objednatelem spol. ANGELO a zhotovitelem spol. FB Invest, jejímž předmětem je zpracování žampionů. Součástí správního spisu je dále kopie Smlouvy o podnájmu prostoru sloužícího k podnikání uzavřená dne 29. 12. 2016 mezi objednatelem spol. ANGELO a spol. FB Invest, jejímž předmětem je pronájem zemědělského objektu – pěstební hala č. 10 v k. ú. Soběslav.

27. Rozhodnutím ze dne 8. 6. 2017 č.j. KRPC-1954-66/ČJ-2017 – 020025 bylo žalobkyni na základě § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění na dobu 1 roku s dobou pro vycestování v délce 10 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí. Prvostupňový orgán v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly naplněny podmínky stanovené zákonem o volném pohybu služeb, potažmo směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES, dle kterých lze poskytovat přeshraniční služby na území České republiky pouze za splnění podmínky dočasnosti a příležitostnosti. V případě žalobkyně bylo z obsahu jí předložených listin naopak prokázáno, že se jí prováděný výkon práce nebyl pouze nahodilý, jednalo se o dočasné přidělení zaměstnance k výkonu práce pro jinou právnickou osobu, kdy tyto služby byly zprostředkovány agenturou práce. Taková služba je však se zákona o poskytování služeb vyloučena a žalobkyně tudíž podléhala povinnosti být držitelkou platné zaměstnanecké karty, modré karty či povolení k zaměstnání vydaného příslušnou pobočku úřadu práce. Tuto povinnost žalobkyně nesplnila, a proto bylo správním orgánem konstatováno, že ode dne 14. 11. 2016 vykonávala na území České republiky pracovní činnost bez povolení k zaměstnání, čímž naplnila podmínky ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Zásah rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobkyně shledal správní orgán přiměřeným, a to s přihlédnutím ke všem podstatným skutečnostem vážícím se k těmto aspektům osobního života žalobkyně. Bylo shledáno, že žalobkyně na území České republiky nemá žádné rodinné ani jiné vazby, když její dvě děti, s nimiž bydlí v rodinném domě, žijí v domovském státu žalobkyně, kde má veškeré zázemí. K určitému zásahu do života žalobkyně dojde stran vazeb ekonomických, neboť účelem pobytu žalobkyně byl pouze finanční výdělek. Takový zásah je však připuštěn, neboť k němu dochází na základě zákona a v souladu se zájmem chráněným státem. Délka vyhoštění byla stanovena s ohledem na délku protiprávního jednání žalobkyně a s ohledem na porušený zájem České republiky, kterým je státní politika zaměstnanosti. Po zvážení všech uvedených skutečností bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění v délce odpovídající spodní hranici stanovené zákonem.

28. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání, které se obsahově shoduje s žalobními námitkami. Stěžejní odvolací námitka se vztahuje k naplnění podmínek § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, když v daném případě se jednalo pouze o dočasné přeshraniční poskytování služeb, o čemž svědčí i listinné důkazy předložené žalobkyní, které nebyly ze strany správního orgánu prvního stupně řádně posouzeny.

29. Odvolání žalobkyně bylo žalobou napadeným rozhodnutím zamítnuto a prvostupňové správní rozhodnutí o vyhoštění žalobkyně bylo tímto rozhodnutím potvrzeno. Žalovaná shodně s prvoinstančním orgánem shledala, že v případě žalobkyně nebyl naplněn princip volného pohybu pracovní síly, u něhož není vyžadováno pracovní povolení. Odvolací orgán rovněž přisvědčil závěrům napadeného rozhodnutí, které byly v prvostupňovém rozhodnutí prokázány, a dle kterých žalobkyně nebyla v Polsku, odkud měla být dle svého tvrzení svým zaměstnavatelem vyslána na území České republiky, usídlena. V daném případě se jednalo o agenturní zprostředkování práce, na něž nelze aplikovat výjimku dle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Žalovaná dospěla k závěru, že se v dané věci jednalo o obcházení zákona, kdy ke zneužití § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti došlo formálně vytvořenými smluvními dokumenty, kterými bylo předstíráno poskytování služby podnikatelem usazeným v jiném členském státě, ačkoliv ve skutečnosti šlo o agenturní poskytnutí pracovní síly. Odvolací námitky žalobkyně nebyly shledány důvodnými, a proto bylo odvolání žalobkyně zamítnuto. Dopad rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobkyně naopak byl shledán přiměřeným, rozhodnutí o správním vyhoštění bylo žalovanou potvrzeno.

30. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Rozhodl přitom bez jednání za splnění podmínek ust. § 51 odst. 1 s. ř. s.

31. Žaloba není důvodná.

32. Stěžejní otázkou v projednávané věci je to, zda v případě výkonu práce žalobkyní na území ČR byly naplněny atributy volného pohybu služeb ve smyslu čl. 56 a čl. 57 Smlouvy o fungování Evropské unie ve spojení s výjimkou uvedenou v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti a žalobkyně tak nemusela být držitelkou povolení k zaměstnání, zaměstnanecké karty či modré karty.

33. V dané věci proti sobě stojí tvrzení žalobkyně, dle kterého byla na území ČR vyslána svým polským zaměstnavatelem, spol. FB Invest, která žalobkyni vyslala na území ČR ke spol. ANGELO, která žalobkyni prostřednictvím svého obchodního zástupce – spol. HABO určila k práci pro spol. České houby, čímž byly naplněny atributy § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, a tvrzení správních orgánů, dle kterých se v daném případě nejednalo o volný pohyb služeb, neboť se o poskytnutí služby nejednalo, šlo o dočasné přidělení zaměstnance k výkonu práce pro jinou právnickou nebo fyzickou osobu, kdy tyto služby zabývající se zprostředkováním zaměstnání (agentury práce) jsou ze zákona o poskytování služeb vyloučeny.

34. Z obsahu správního spisu, jak byl popsán shora, bylo zjištěno, že žalobkyně přicestovala do České republiky dne 11. 11. 2016, a to s polským vízem, které si žalobkyně obstarala na polském zastupitelském úřadě v Užhorodě, z Ukrajiny však do Polska vůbec nevycestovala, neboť jí bylo řečeno, že v Polsku vůbec práce není. Z těchto důvodů žalobkyně odjela rovnou do České republiky, kde ode dne 14. 11. 2016 pracovala pro spol. České houby. Pracovní povolení žalobkyně měla vydané pro polskou společnost FB Invest, v Polsku však nikdy nepracovala, pro tuto polskou společnost coby zaměstnavatele měla žalobkyně vykonávat práci na území České republiky, a to konkrétně v Soběslavi, kde měla provádět sběr hub pro spol. České houby. Tato společnost z důvodu nedostatku personální kapacity oslovila s žádostí o poskytnutí pracovní síly společnost Výroba a služby (jednatel Q. D. N.), která je obchodně zastoupena spol. HABO (jednatel P. L.), tato společnost však rovněž neměla dostatek pracovníků, a proto dále oslovila společnost Eurozone (jednatel M. E.), která rovněž z důvodu nedostatku pracovních sil oslovila spol. ANGELO (jednatel I. D.), která ze stejného důvodu dále oslovila dalšího subdodavatele, spol. FB Invest v Polsku, zaměstnavatele žalobkyně, který ji měl vyslat do České republiky ke spol. ANGELO.

35. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců „[p]olicie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval“.

36. Podle § 178b odst. 1 věta první zákona o pobytu cizinců „[z]aměstnáním se pro účely tohoto zákona rozumí výkon činnosti, ke které cizinec potřebuje povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu“. V poznámce pod čarou odkazuje toto ustanovení na zákon o zaměstnanosti.

37. Podle § 89 odst. 1 zákona o zaměstnanosti „[c]izinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván, je-li držitelem platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty, pokud tento zákon nestanoví jinak.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení „[c]izinec může být dále přijat do zaměstnání a zaměstnáván, má-li platné povolení k zaměstnání vydané krajskou pobočkou Úřadu práce a platné oprávnění k pobytu na území České republiky.“ 38. Podle § 92 odst. 1 zákona o zaměstnanosti „[k]rajská pobočka Úřadu práce vydá povolení k zaměstnání za podmínek, že se jedná o a) oznámené volné pracovní místo (§ 86) a b) volné pracovní místo nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak; splnění této podmínky se nevyžaduje při vydání povolení k zaměstnání podle § 95 a 97“.

39. Podle § 95 odst. 1 zákona o zaměstnanosti „[p]ovolení k zaměstnání se vyžaduje i v případě, má-li být cizinec, jehož zaměstnavatelem je zahraniční subjekt, svým zaměstnavatelem na základě smlouvy s českou právnickou nebo fyzickou osobou vyslán k výkonu práce na území České republiky k plnění úkolů vyplývajících z této smlouvy.“ Podle § 95 odst. 4 zákona o zaměstnanosti „[j]e-li obsahem smlouvy podle odstavce 1 dočasné přidělení cizince k výkonu práce k uživateli, krajská pobočka Úřadu práce povolení k zaměstnání nevydá (§ 66)“.

40. Podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance ani modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje mimo jiné k zaměstnání cizince, „který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie“.

41. Z čl. 56 SFEU vyplývá, že „[p]odle následujících ustanovení jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb“. Podle čl. 57 SFEU „[z]a služby se podle Smluv pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob“. Svobodu volného pohybu služeb lze podle čl. 52 v souvislosti s čl. 62 SFEU omezit z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví.

42. Krajský soud předně považuje za vhodné vypořádat otázku, zda žalobkyni udělené vízum s územní platností pro Polskou republiku typ D 05 umožňuje kromě pobytu na území schengenského prostoru také výkon pracovní činnosti.

43. Dle § 2 odst. 5 polského Rozporządzenie ministra spraw wewnętrznych z dnia 5 maja 2014 r. w sprawie wiz dla cudzoziemców (Nařízení ministra vnitra ze dne 5. května 2014 o vízech pro cizince) je takovéto vízum vydáváno za účelem výkonu práce cizincem v období nepřesahujícím šest měsíců v příštích dvanácti měsících, na základě osvědčení o úmyslu jej zaměstnat registrované na okresním úřadu práce.

44. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2017, č. j. 6 Azs 60/2017 – 13 (všechna uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na adrese www.nssoud.cz), „[p]racovní vízum vydané jiným členským státem Evropské unie neopravňuje cizince k výkonu zaměstnání na území České republiky. Cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván, jen je-li držitelem platné zaměstnanecké karty, modré karty, nebo povolení k zaměstnání a platného povolení k pobytu na území České republiky dle § 89 odst. 1 a 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Výjimky z tohoto pravidla jsou pak stanoveny v § 98 a § 98a zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.“ 45. Podle výše uvedené judikatury polské pracovní vízum samo o sobě žalobkyni neopravňuje k výkonu zaměstnání na území ČR. Tento závěr žalobkyní však popírán není, její argumentace je založena na tom, že povolení k zaměstnání mít nemusela, neboť se v jejím případě uplatní výjimka stanovená v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, kdy šlo o poskytování služeb na území ČR zaměstnavatelem usazeným v Polsku.

46. Pojem „vyslání v rámci poskytování služeb“ je používán směrnicí č. 96/71/ES ze dne 16. 12. 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice č. 96/71/ES“). Vysláním pracovníků za účelem poskytování služeb se podle čl. 1 odst. 3 směrnice č. 96/71/ES rozumí, pokud podnik usazený na území jednoho členského státu vyšle pracovníka na území jiného členského státu „na vlastní účet a pod svým vedením na základě smlouvy uzavřené mezi podnikem pracovníky vysílajícím a stranou, pro kterou jsou služby určeny, činnou v tomto členském státě, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem“ [písm. a)]; nebo pokud podnik vyšle „pracovníka do provozovny nebo podniku náležejícího ke skupině podniků na území členského státu, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem“ [písm. b)]; nebo pokud „jako podnik pro dočasnou práci či podnik poskytující pracovníky vyšle pracovníka do podniku, který jej využije, se sídlem nebo vykonávajícího činnost na území některého členského státu, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi podnikem pro dočasnou práci či podnikem poskytujícím pracovníky na straně jedné a pracovníkem na straně druhé“ [písm. c)]. V bodu 4 odůvodnění směrnice č. 96/71/ES se k působnosti směrnice uvádí, že „poskytování služeb může spočívat buď v provedení prací podnikem na jeho účet a pod jeho vedením, na základě smlouvy uzavřené mezi tímto podnikem a stranou, pro kterou jsou služby určeny, nebo v poskytnutí pracovníků pro jejich využití podnikem v rámci veřejné či soukromé zakázky“.

47. Soudní dvůr se problematikou vysílání pracovníků z třetích zemí v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu ve své judikatuře opakovaně zabýval. Již v rozsudku ze dne 17. 12. 1981 ve věci 279/80, Webb, Soudní dvůr konstatoval, že poskytování pracovní síly je službou ve smyslu tehdejšího čl. 60 Smlouvy o založení evropského hospodářského společenství (nyní čl. 56 SFEU). Zároveň však zdůraznil, že přeshraniční poskytování pracovní síly je z obchodního a sociálního hlediska mimořádně citlivou oblastí, neboť ovlivňuje jak vztahy na trhu práce, tak oprávněné zájmy dotčených pracovníků (rozsudek Webb, bod 18). V rozsudku ze dne 27. 3. 1990 ve věci C-113/89, Rush Portuguesa, Soudní dvůr vysvětlil rozdíl mezi agenturním poskytováním pracovní síly a subdodavatelskými službami. Pracovníci vyslaní do jiného členského státu za účelem splnění zakázky se po dokončení stanovené práce vrátí zpět do domovského členského státu svého zaměstnavatele a neusilují tak o začlenění na pracovní trh druhého členského státu (rozsudek Rush Portuguesa, bod 15). Naopak, podnik, jehož hlavním předmětem činnosti je zprostředkování zaměstnání, byť se také jedná o poskytovatele služeb, provozuje činnost, která přímo směřuje k začlenění pracovníků na pracovní trh hostitelského členského státu (rozsudek Rush Portuguesa, bod 16). Členský stát proto může ověřovat, zda podnik usazený v jiném členském státě, který vysílá na jeho území pracovníky třetích států, nevyužívá svobody poskytování služeb k jinému účelu než k poskytnutí dané služby, například dováží pracovníky za účelem zprostředkovat jim zaměstnání nebo je poskytnout jiným zaměstnavatelům (rozsudek Rush Portuguesa, bod 17).

48. V rozsudku ze dne 10. 2. 2011 ve spojených věcech C-307/09 až C-309/09, Vicoplus, Soudní dvůr za použití směrnice č. 96/71/ES definoval kritéria umožňující určit, zda poskytovaná služba představuje poskytování pracovníků jako pracovní síly ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice č. 96/71/ES, či zda se jedná o dočasné vyslání pracovníků do jiného členského státu za účelem provedení prací v rámci poskytování služeb jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice č. 96/71/ES. Dospěl k závěru, že pro poskytování pracovní síly je charakteristická okolnost, že vyslání pracovníka do hostitelského členského státu představuje samotný předmět poskytování služeb a že vyslaný pracovník plní své úkoly pod dohledem a vedením podniku, který jej využívá (rozsudek Vicoplus, bod 51). V citovaném rozsudku Soudní dvůr dospěl k závěru, že s ohledem na zvláštní povahu služby spočívající v poskytování pracovní síly, která může mít značný dopad na pracovní trh členského státu, v němž sídlí strana, pro kterou jsou služby určeny, jsou členské státy oprávněny podřídit takové vysílání pracovníků požadavku získání pracovního povolení (rozsudek Vicoplus, body 28, 29 a 41).

49. Rozsudkem ze dne 11. 9. 2014 ve věci C-91/13, Essent Energie, Soudní dvůr závěry rozsudku Vicoplus upřesnil. Dle Soudního dvora není paušální požadavek na získání pracovního povolení pro cizince ve všech případech přeshraničního poskytování pracovní síly přiměřený. Požadavek na získání pracovního povolení je odůvodněný naléhavým důvodem obecného zájmu na ochraně před narušováním pracovního trhu pouze v případě, že podnik usazený v jiném členském státě, který vysílá na jeho území pracovníky z třetího státu, využívá svobody poskytování služeb k jinému účelu než k poskytnutí dané služby, např. ke zprostředkování zaměstnání, které přímo směřuje k začlenění pracovníků na pracovní trh hostitelského členského státu (rozsudek Essent Energie, body 51 a 52). Pracovníci, kteří vykonávají svou hlavní činnost v členském státě, kde je usazen podnik poskytující služby, a do hostitelského členského státu byli jako pracovní síla poskytnuti pouze dočasně a za účelem splnění konkrétní činnosti, neusilují o začlenění na pracovní trh, a nemohou tak pro tento trh představovat ohrožení (rozsudek Essent Energie, bod 57, ve spojení s body 122 a 127 stanoviska generálního advokáta Y. Bota ve věci C-91/13, Essent Energie).

50. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 8. 2. 2018 č.j. 1 Azs 318/2017 – 23 výše uváděnou judikaturu SDEU shrnuje a dále k dané problematice uvádí: “Nejvyšší správní soud proto dospěl s ohledem na judikaturu Soudního dvora a systematiku a účel zákona o zaměstnanosti k závěru, že § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se vztahuje pouze na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice č. 96/71/ES a na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly, avšak pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo. Pracovní povolení se dle § 98 písm. k) nevyžaduje pouze u pracovníků, kteří, ačkoli byli dočasně vysláni na území České republiky jako pracovní síla, vykonávají svou hlavní činnost u zaměstnavatele, který je na území České republiky vyslal, neboť pouze v takovém případě lze předpokládat, že se cizinci po uplynutí doby vyslání vrátí zpět a nebudou se snažit o začlenění na český pracovní trh. Zaměstnavatelé z jiných členských států tak mohou v souladu s volným pohybem služeb dočasně vyslat své zaměstnance na území České republiky jako pracovní sílu jako odlehčovací opatření v době dočasného úbytku zakázek, nemohou však fungovat jako faktické agentury práce, které bez jakékoli kontroly ze strany českých správních orgánů pouze vysílají příslušníky třetích států do České republiky jako levnou pracovní sílu, aniž by kdy tyto osoby využívaly k vlastní činnosti.” 51. Aby tedy žalobkyně splnila podmínky ust. § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, musela by být vyslána svým polským zaměstnavatelem, u něhož v Polsku vykonávala svou hlavní činnost. Do České republiky by žalobkyně musela být tímto svým zaměstnavatelem vyslána za účelem splnění krátkodobého pracovního úkolu v podobě konkrétní služby poskytované polským zaměstnavatelem pro jiný subjekt na území ČR, přičemž po celou dobu výkonu této služby, by musela žalobkyně a její polský zaměstnavatel splňovat znaky závislé činnosti v podobě nadřízenosti tohoto zaměstnavatele, od něhož by žalobkyně dostávala pracovní pokyny a tímto zaměstnavatelem by byla kontrolována. Podstata „služby” by musela spočívat ve vykonání určité činnosti, zhotovení díla, např. v podobě provedení stavebních prací, řemeslných prací, kontrolních prací, montáži věcí.

52. Krajský soud v nyní projednávané věci z obsahu spisového materiálu zjistil, že žalobkyně získala polské vízum na Ukrajině, odkud v listopadu 2016 vycestovala, nikoli však do Polska, ale přímo do České republiky, kde ode dne 14. 11. 2016 vykonávala sběr hub ve společnosti České houby. Z protokolu o výslechu žalobkyně ze dne 5. 1. 2017 soud dále zjistil, že žalobkyni bylo výslovně řečeno, že v Polsku práce není, a proto byla rovnou směřována do České republiky. Žalobkyně dále uvedla, že v Polsku nikdy nepracovala a není si vědoma toho, že by ji jakýkoliv zaměstnavatel či podnik vyslal na práci pro společnost České houby.

53. Z uvedeného má soud za prokázané, že žalobkyně nikdy pro svého polského zaměstnavatele fakticky práci nevykonávala. Již tato skutečnost svědčí o tom, že podmínky shora citovaného ust. § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti splněny nebyly, neboť žalobkyně nikdy hlavní činnost svého zaměstnavatele, spol. FB Invest, v Polsku nevykonávala. Bez zájmu není ani skutečnost, že pracovní smlouva žalobkyně se spol. FB Invest měla být podepsána dne 9. 11. 2016 v Poznani, kde však žalobkyně dle své výpovědi v této době ani potom nebyla, když naposledy byla v Polsku v 90. letech. Je tudíž otázkou, jakým způsobem a zda vůbec pracovněprávní vztah mezi žalobkyní a spol. FB Invest vznikl, když okolnosti uzavření pracovněprávního kontraktu nebyly žalobkyní blíže uvedeny a žalobkyně se v rámci svého výslechu zcela odmítla ke svému zaměstnavateli vyjádřit.

54. Žalobkyně měla být vyslána polským zaměstnavatel ke spol. ANGELO, z úmluvy ze dne 7. 12. 2016, o dočasném přidělení žalobkyně k této společnosti, vyplývá, že žalobkyně měla jménem svého zaměstnavatele vykonávat u této společnosti službu v termínu od 7. 12. 2016 do 6. 3. 2017, a to výslovně na pozici „pracovní síla“. Žalobkyně však u této společnosti žádnou práci jménem a na účet svého polského zaměstnavatele nikdy nevykonávala, neboť již ode dne 14. 11. 2016, tedy nikoliv k datu 7. 12. 2016, jak vyplývá z úmluvy o dočasném přidělení zaměstnance, vykonávala sběr hub u spol. České houby.

55. Rovněž shora uvedená úmluva o dočasném přidělení zaměstnance svědčí o tom, že v případě žalobkyně nebyly naplněny podmínky § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Žalobkyně nikdy pro spol. ANGELO, kam byla zaměstnavatelem vyslána, žádnou práci nevykonávala, když tato práce navíc nebyla nijak konkretizována, nejednalo se o žádné provedení díla či vykonání konkrétní činnosti. Z obsahu úmluvy je naopak zcela zjevné, že žalobkyně byla určena na pozici „pracovní síla“, což koresponduje s činností agenturního zprostředkování zaměstnání. Konkrétní činnost odvíjející se od hlavní činnosti spol. FB Invest není obsažena ani v Rámcové smlouvě o dílo uzavřené mezi spol. FB Invest a spol. ANGELO ze dne 2. 5. 2016, předmětem této smlouvy je „plnění dle vzájemně odsouhlasených objednávek“. Z uvedeného má krajský soud za prokázané, že společnost FB Invest, polský zaměstnavatel žalobkyně, je agenturou práce zprostředkovávající práci zahraničním pracovníkům na trzích práce v členských státech Evropské unie.

56. Žalobkyně fakticky vykonávala práci až ve společnosti České houby, a to na základě Rámcové smlouvy o dílo ze dne 29. 12. 2016 uzavřené mezi touto společností a spol. ANGELO. Předmět této smlouvy je vymezen rovněž zcela obecně jako „plnění dle vzájemně odsouhlasených objednávek“. Z obsahu výpovědí jednatele společnosti České houby a manažerky sběru vyplývá, že všichni zahraniční pracovníci poskytnutí spol. ANGELO byli z bezpečnostních a hygienických předpisů proškoleni pracovníky společnosti České houby, manažerka sběru potom každého cizince zvlášť zaučila ve sběru hub a byly jim poskytnuty základní hygienické pomůcky k výkonu této činnosti. Manažerka sběru evidovala pracovní činnost každého pracujícího cizince.

57. Z uvedeného je zřejmé, že ačkoliv žalobkyně byla svým polským zaměstnavatel k výkonu práce vyslána ke spol. ANGELO, fakticky práci vykonávala pro spol. České houby, a to na základě pokynů pracovníků této společnosti, která jim zároveň poskytla příslušné vybavení k výkonu činnosti i zaškolení pro sběr hub včetně poučení o bezpečnosti a hygieně při práci. Ani v případě výkonu práce pro společnost České houby nebyly naplněny podmínky § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, byť žalobkyně fakticky k této společnosti nebyla zaměstnavatelem vyslána.

58. Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že samotným předmětem poskytování služeb polskou společností FB Invest, zaměstnavatelem žalobkyně, bylo její vyslání na území České republiky, kde žalobkyně plnila úkoly až pro společnost České houby, a to prostřednictvím společnosti ANGELO, kam byla svým zaměstnavatelem vyslána. Síť smluvních vztahů, tak, jak byla prezentována zmiňovanými listinami i výpověďmi jednatelů jednotlivých společností do tohoto řetězce zapojených, představuje pouze formální zástěrku faktickému poskytnutí ukrajinských pracovníků k manuální práci u české společnosti. O účelovém vytvoření tohoto řetězce svědčí kromě časových rozporů v uzavřených transakcích (Rámcová smlouva o dílo mezi spol. České houby a spol. ANGELO byla uzavřena až dne 29. 12. 2016, zatímco žalobkyně pro spol. České houby pracovala již ode dne 14. 11. 2016) také rozpory ve svědeckých výpovědích, jež jsou obsahem správního spisu, a to konkrétně ve výpovědi I. D., jednatele spol. ANGELO, a M. E., jednatele spol. Eurozone Jednatel spol. Eurozone v rámci své svědecké výpovědi uvedl, že společnost FB Invest (zaměstnavatele žalobkyně) nezná a nikdy s ní nespolupracoval, naproti tomu jednatel spol. ANGELO uvedl, že kontakt na společnost FB Invest získal právě od jednatele spol. Eurozone.

59. Krajský soud v projednávané věci dospěl k závěru, že plnění, které měl polský zaměstnavatel prostřednictvím žalobkyně poskytnout na území ČR, není službou, jak je vnímána (a její volný pohyb chráněn) evropským právem. Podstata služby v daném případě nespočívala ve vykonání určité činnosti, zhotovení díla (např. v podobě provedení stavebních prací, řemeslných prací, kontrolních prací, montáži věcí), nýbrž v pronájmu pracovní síly žalobkyně. To je zcela zřejmé například ze skutečnosti, že žalobkyně nikdy v Polsku pro uvedeného zaměstnavatele nepracovala, pracovní síla žalobkyně byla tímto zaměstnavatelem poskytnuta pouze ke společnosti ANGELO, avšak k faktickému výkonu činnosti žalobkyně došlo až ve společnosti České houby, kde žalobkyně vykonávala sběr hub. O pronájmu pracovní síly žalobkyně svědčí také obsah jednotlivých rámcových smluv o dílo, které byly žalobkyní coby důkazní prostředky na podporu jejích tvrzení předloženy. Z obsahu těchto smluv je zřejmé, že sjednaná služba není vymezena věcnou podstatou (úkolem, dílem), nýbrž pouze zcela obecně jako “plnění dle vzájemně odsouhlasených objednávek” či „pronájem síly“. Služba poskytnutá polským zaměstnavatelem žalobkyně spočívala pouze v poskytnutí pracovní síly, kdy žalobkyně v závěru zmiňovaného řetězce smluvních vztahů vykonávala sběr hub ve společnosti České houby, kde dostávala pracovní pokyny a práce jí byla přidělována a kontrolována pracovníky této společnosti. Z toho zřetelně plyne, že žalobkyně ve společnosti ANGELO ani ve spol. České houby nevykonávala službu jménem a na účet svého polského zaměstnavatele, nýbrž vykonávala závislou práci pro uvedenou českou společnost. Smyslem výkonu závislé práce ze strany žalobkyně nebylo spolupůsobit při realizaci služby polským zaměstnavatelem (zhotovit dílo) a po poskytnutí služby se vrátit zpět na polský pracovní trh, nýbrž integrovat se na pracovní trh v České republice.

60. Uvedeným postupem se žalobkyně snažila vyhnout povinnosti být držitelkou povolení k zaměstnání stanovenou § 95 zákona o zaměstnanosti. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že právní vztah mezi polským zaměstnavatelem žalobkyně, společností FB Invest, potažmo spol. ANGELO, Eurozone a HABO ( potažmo Výroba a služby), a českou společností České houby, je formálně zastřen obchodními smlouvami. Jak uvedl SDEU ve výše citovaném rozhodnutí vydaném ve věci C-91/13, Essent Energie: “Svobodu poskytování služeb nelze využívat k jinému účelu než k poskytování dotyčné služby”.

61. V případě žalobkyně se jednalo o poskytování služby polského zaměstnavatele do jiného členského státu, avšak tato služba spočívala v pronájmu pracovní síly, nejednalo se tedy o službu předvídanou a podřaditelnou pod ust. § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, neboť v daném případě nebylo prokázáno, že by činnost žalobkyně byla jednorázová a dočasná, a že by se odvíjela od hlavní činnosti jejího zahraničního zaměstnavatele a spočívala v konkrétní pracovní činnosti či ve zhotovení konkrétního díla. Na projednávaný případ tudíž nelze aplikovat výjimku dle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, neboť se fakticky jednalo o agenturní zprostředkování práce, které sice je službou ve smyslu čl. 56 SFEU (viz rozhodnutí Soudního dvora ze dne 11. 1. 2007 ve věci C-208/05, ICT Innovative Technology Center GmbH), ale nelze na něj aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního povolení dle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti (k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 6. 12. 2017, č. j. 9 Azs 339/2017 – 41, č. j. 9 Azs 340/2017 – 43 a č. j. 9 Azs 391/2017 - 57).

62. Krajský soud uzavírá, že správní orgány v obou stupních postupovaly správně, pokud dospěly k závěru, že v případě žalobkyně nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 98 písm. k) zákona o pobytu cizinců a žalobkyně tak na území ČR vykonávala práci nelegálně, neboť nebyla držitelkou příslušného pracovního oprávnění, čímž naplnila skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

63. V této souvislosti krajský soud shledal nedůvodnou rovněž žalobní námitku, dle které nebylo ve správním řízení nijak zdůvodněno, proč správní orgány i přes žalobkyní doložené listinné důkazy shledaly jí tvrzený skutkový stav věci neprokázaný. Z obsahu obou správních rozhodnutí je zřejmé, že správní orgány stejně jako krajský soud shledaly žalobkyní předložené listiny jako nevěrohodné, vedené snahou formálně zastřít skutečný stav, kdy žalobkyně byla prostřednictvím agenturního zprostředkování práce vyslána na práci do České republiky, a to nikoliv za účelem dočasného poskytování služeb polským zaměstnavatelem, nýbrž za účelem integrovat se na zdejší pracovní trh. Tento závěr vyplývá i z obsahu žalovaného rozhodnutí, v němž žalovaná mimo jiné i na straně 9 a 10 napadeného rozhodnutí uvádí, z jakého důvodu shledala žalobkyní předložené listiny za účelové, neprokazující naplnění podmínek ust. § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.

64. Žalované rozhodnutí obsahuje řádné zdůvodnění všech učiněných závěrů, žalovaná se v napadeném rozhodnutí vypořádala se všemi odvolacími námitkami žalobkyně, včetně všech listinných důkazů, které žalobkyně před vydáním prvostupňového rozhodnutí předložila. Své závěry žalovaná mimo jiné opřela o samotný účel a fungování vnitřního evropského trhu vyplývající ze Smlouvy o založení Evropského společenství, ale též o závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu týkající se obdobné věci, kde tento soud vyložil, v jakých případech lze aplikovat zákonnou výjimku plynoucí z ust. § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.

65. Napadené rozhodnutí nebylo krajským soudem shledáno nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost ani ve vztahu k závěrům prvostupňového orgánu týkajícím se usídlení žalobkyně v Polsku. Žalovaná k tomuto na straně 8 pouze uvedla, že konstatování prvostupňového orgánu, dle něhož žalobkyně nebyla v Polsku usídlena, vede pouze k jedinému závěru, a to ke skutečnosti, že fakticky se jednalo o poskytnutí pracovní síly žalobkyně formou agenturního zprostředkování práce. Žalovaná nedospěla k závěru, že by tvrzení prvoinstančního orgánu stran usídlení žalobkyně bylo v rozporu s právními normami, pouze konstatovala, že usídlení není zákonem stanovenou podmínkou pro naplnění výjimky z obecné povinnosti být držitelem povolení k zaměstnání, toto usídlení cizince a výkon hlavní činnosti svého zaměstnavatele ve státě, v němž je usídlen, bylo dovozeno judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz shora citované rozhodnutí ze dne 8. 2. 2018), která blíže rozvedla podmínky, za kterých lze aplikovat § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Tento závěr plynoucí z žalobou napadeného rozhodnutí považuje soud za relevantní, závěry prvoinstančního orgánu stran faktického výkonu práce žalobkyní pro polského zaměstnavatele odpovídají výše uvedeným závěrům krajského soudu. Žalobkyně v Polsku před svým údajným vysláním na území České republiky nikdy žádnou práci pro jí uváděného zaměstnavatele nevykonávala, což v intencích výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu svědčí o tom, že nemohly být naplněny podmínky § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.

66. Krajský soud neshledal žalobou napadené rozhodnutí ani rozhodnutí jemu předcházející nepřezkoumatelnými či nezákonnými. Správní orgány obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly konkrétní skutečnosti i důkazy, ze kterých vyplývá, z jakého důvodu nelze případ žalobkyně vztáhnout pod výjimku z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou či modrou kartu zakotvenou v ust. § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.

67. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

68. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jejím případě rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení