58 A 4/2020 - 36

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Karolínou Tylovou, LL. M. ve věci žalobce: X, narozený dne X bytem X zastoupen advokátem Mgr. Petrem Fohlem, sídlem U Trojice 1042/2, Praha 5 - Smíchov proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2020, č. j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 27. 2. 2020, č. j. X, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou, odboru správního, oddělení přestupků (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. X a X, č. j. X. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), ve spojení s porušením § 7 odst. 1 písm. c) tohoto zákona a z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4. zákona o silničním provozu, ve spojení s porušením § 4 písm. c) tohoto zákona. Prvního přestupku se měl žalobce z nedbalosti dopustit tím, že dne X, v čase X hodin, v X, na křižovatce ulic X a X, ve směru do centra města, řídil motorové vozidlo tovární značky X, registrační značky X, kdy při jízdě tímto vozidlem držel v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Druhého přestupku se měl žalobce z nedbalosti dopustit tím, že dne X, v X hodin, v katastru obce X, na silnici I. třídy č. 65, před křižovatkou se silnicí III. třídy vedoucí naX , ve směru od X na X (souřadnice GPS délka 015°08'29.591"E, GPS šířka 50°42'25.224"N) v místě mimo obec, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky X, registrační značkyX , kdy projížděl úsekem, kde je omezena nejvyšší dovolená rychlost jízdy dopravním značením B20a (nejvyšší dovolená rychlost) na 70 km/h a hlídkou Policie ČR, dopravního inspektorátu Jablonec nad Nisou, mu byla měřícím zařízením RAMER10 C, výrobní číslo 16/0258, číslo snímku z měřiče 1695, naměřena rychlost jízdy 86 km/h, po odečtení možné odchylky měření ± 3km/h, byla jako nejnižší skutečná naměřená rychlost jízdy 83 km/h, tedy nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v tomto úseku překročil o 13 km/h. Za tyto přestupky byla žalobci podle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“) a podle § 125 c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu, uložena pokuta ve výši 2 000 Kč. Současně byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Napadeným rozhodnutím byla snížena uložená pokuta na 1 700 Kč, ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

2. Žalobce ve včas podané žalobě nejprve ve vztahu k přestupku ze dne 7. 2. 2019 namítal, že výrok prvostupňového rozhodnutí je vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný, neboť z formulace „držel v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení“ není jasné, jakým jednáním z uvedených alternativ měl žalobce zákon o silničním provozu porušit. Správní orgán I. stupně ve výroku uvedl zákonné ustanovení, které měl žalobce svým jednáním porušit, při popisu skutku, kterým se tak mělo stát, však uvedl celou alternativní skutkovou podstatu, přičemž jednotlivé alternativy této skutkové podstaty si navzájem odporují. Stejnou vadou bylo postiženo i sdělení obvinění. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedenou vadu neodstranil.

3. Dále žalobce ve vztahu k přestupku ze dne 7. 2. 2019 uvedl, že nebylo prokázáno, co držel při řízení v ruce. Žalobce po zastavení vozu uvedl, že ve voze používá hands free, že policisté mohli vidět stříbrnou termosku, jejíž přítomnost v autě policisté potvrdili, a že ze záznamu z kamery z vozidla policie není jednoznačně vidět, co žalobce držel v ruce. Žalobce poukázal na rozpory ve výpovědích svědka X a svědka X. Oba svědci vypověděli, že řídili služební vozidlo. Výpověď svědka X, že se služební vozidlo pohybovalo v silném provozu rychlostí 20 km/h, je v rozporu s videozáznamem ze služebního vozidla, ze kterého plyne, že služební vozidlo jedoucí rychlostí 36 - 39 km/h minulo tři jiná vozidla před tím, než řidič služebního vozidla měl možnost spatřit žalobce. Dle videozázamu v době, kdy měl řidič služebního vozidla spatřit žalobce, musel sledovat situaci v silničním provozu a byl oslněn odrazem slunce od žalobcova vozidla. Z videozáznamu není zřejmé, kdo v žalobcově vozidle seděl na místě řidiče a co tam dělal. Ani z výpovědi svědka Procházky jednoznačně nevyplývá, že žalobce držel v ruce telefon. Pokud by správní orgán I. stupně řádně provedl důkaz videozáznamem ze služebního vozidla, nemohl by uvedené rozpory přehlédnout. Tyto rozpory ve výpovědích svědků neodstranil ani žalovaný odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu zabývající se věrohodností policistů jakožto svědků, neboť žalobce nezpochybňoval věrohodnost svědků z důvodu, že jsou policisté, ale z důvodu rozporu jejich výpovědí s videozáznamem a objektivní nemožnosti mobilní telefon vidět. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí s uvedenými rozpory nevypořádal. Závěr žalovaného, že při kolizi mezi tvrzením obviněného z přestupku a policisty je zpravidla věrohodnějším svědectví policisty, je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Pochybnosti o věrohodnosti výpovědi svědků policistů pak žalovaný posílil poukazem na to, že od spáchání údajného přestupku uběhla určitá doba a policisté si nemusí okolnosti případu pamatovat.

4. Ve vztahu k přestupku ze dne 28. 3. 2019 žalobce tvrdil, že značku B20a spatřil pozdě na to, aby přizpůsobil rychlost jízdy, neboť byla snížená viditelnost, před ním jelo nákladní vozidlo a značka nebyla v rozporu se Zásadami pro dopravní značení na pozemních komunikacích schválenými Ministerstvem dopravy dne 31. 7. 2013, č. j. X(dále jen „TP 65“), viditelná na vzdálenost nejméně 100 m. Žalovaný se dostatečně nevypořádal s argumentací žalobce, že policista X dne 26. 6. 2019 nesprávně zanesl vzdálenost viditelnosti předmětné dopravní značky do náčrtku v podobě úsečky, protože vzdálenost v podobě úsečky nelze mechanickým měřicím zařízením tzv. kolečkem z důvodu terénních změn změřit. Žalobce si vlastním šetřením ověřil, že předmětná dopravní značka nebyla na vzdálenost 100 m vidět. V náčrtku policisty X byla vegetace zanesena tak, že přes ni dopravní značka nemůže být vidět. Rozhledové poměry by bylo možné ověřit místním ohledáním, ale jeho výpovědní hodnota by byla z důvodu časového odstupu nízká. O kontrole místa měření rychlosti a dopravního značení v den spáchání přestupku není žádný důkaz. Viditelnost dopravní značky v době spáchání údajného přestupku nebyla nijak ověřena. Žalobci dále nebylo umožněno zúčastnit se výslechu svědka P. N., referenta Ředitelství silnic a dálnic ČR a klást mu otázky. Svědek navíc nebyl ani procesně poučen.

5. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

6. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí a navrhoval, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta.

7. Správní orgán I. stupně měl k dispozici oznámení přestupku ze dne 8. 2. 2019, úřední záznam ze dne 7. 2. 2019, fotodokumentaci a videozáznam z místa spáchání přestupku a formulářové oznámení přestupku ze dne 7. 2. 2019, v němž žalobce s pokutou uloženou příkazem na místě nesouhlasil a uvedl, že telefonní zařízení nedržel. Dále měl správní orgán I. stupně k dispozici oznámení přestupku a úřední záznam ze dne 28. 3. 2019, fotodokumentaci a videozáznam z místa spáchání přestupku a formulářové oznámení přestupku ze dne 28. 3. 2019, v němž žalobce s pokutou uloženou příkazem na místě nesouhlasil a uvedl, že v místě byla snížená viditelnost. Řízení o obou přestupcích byla spojena.

8. Dne 4. 6. 2019 se ve věci konalo ústní jednání, jemuž byl žalobce přítomen. Při ústním jednání byli jako svědci vyslechnuti policisté zasahující u přestupku dne 7. 2. 2019. Oba shodně vypověděli, že viděli, když v protisměru míjeli žalobcovo vozidlo, že řidič v pravé ruce držel u pravého ucha mobilní telefon. Oba též shodně konstatovali, že po zastavení žalobce uvedl, že je možné, že telefon v ruce měl, ale že také mohli vidět stříbrnou termosku. Policisté potvrdili, že termoska se v autě nacházela, ale byla větších rozměrů. Dále oba policisté uvedli, že v průběhu rozhovoru s nimi žalobci zazvonil telefon, který měl žalobce u sebe nepřipojený na hands free set. Policista X konstatoval, že to byl on, kdo řídil služební vozidlo, viditelnost byla dobrá, bylo slunečné počasí, žalobce míjeli v proti směru, výhled měli dobrý. Policista X uvedl, že řidičem služebního vozidla byl on.

9. Z úředního záznamu ze dne 18. 6. 2019 vyplývá, že v uvedený den provedl policista X dodatečné měření viditelnosti a vzdálenosti dopravního značení od vozovky ve vztahu k přestupku ze dne 28. 3. 2019. Dle policisty X je předmětná dopravní značka B20a od pravého okraje vozovky vzdálena 1,3 m a je viditelná ze vzdálenosti 109,8 m. Této dopravní značce ve směru od Rychnova u Jablonce nad Nisou ve vzdálenosti 192,2 m předchází svislá dopravní značka IP22 s nápisem „POZOR ÚSEK SE SNÍŽENOU RYCHLOSTÍ“, která se nachází 1,2 m od kraje vozovky a je viditelná ze vzdálenosti 376,3 m ve směru jízdy od Jablonce nad Nisou. K měření bylo použito mechanické měřidlo tzv. kolečko. K úřednímu záznamu byl přiložen náčrtek, z nějž vyplývá, že předmětná dopravní značky B20a je přímo viditelná od pravé vodící čáry v mírné pravotočivé zatáčce na vzdálenost 109,8 m, aniž by tomu bránila vegetace rostoucí kolem vozovky.

10. K žádosti správního orgánu I. stupně o prověření, zda v době spáchání přestupku dne 28. 3. 2019 bylo dopravní značení umístěno v souladu s technickou normou, se Ředitelství silnic a dálnic ČR dne 13. 9. 2019 vyjádřilo tak, že dopravní značení se na pozemních komunikacích umisťuje dle Zásad pro dopravní značení na pozemních komunikacích TP 65. Na dané komunikaci se provádějí prohlídky dvakrát týdně a zjištěné závady se zaznamenávají do interního systému v souladu s vyhláškou č. 104/1997 Sb. Zpětnou kontrolou nebyly zjištěné žádné závady ani změny na dopravním značení. Technická norma pro viditelnost dopravní značky v souladu s kapitolou 7.4 Zásad pro dopravní značení na pozemních komunikacích TP 65 mimo obec na vzdálenost 100 m byla splněna. Technická norma pro boční umístění značky v souladu s kapitolou 8.2.1 Obr. 6 uvedené technické normy v rozmezí 0,5 - 2 m od vnějšího okraje zpevněné části krajnice byla rovněž splněna. Běžná údržba zeleně se v daném místě provádí průběžně tak, aby byla stále zachována viditelnost dopravní značky.

11. Dne 9. 10. 2019 se ve věci konalo ústní jednání, k němuž se žalobce nedostavil. Při ústním jednání byl jako svědek vyslechnut policista X zasahující u přestupku dne 28. 3 2019. Vypověděl, že v době spáchání přestupku pršelo, byla nízká oblačnost, ale viditelnost byla dobrá až na horizont. Před samotným měřením policisté ověřili, že dopravní značení je zřetelně viditelné. Dále vypověděl, že později k žádosti správního orgánu I. stupně provedl měření viditelnosti dopravního značení mechanickým měřicím zařízením tzv. kolečkem. Umístění dopravního značení i výhledové poměry byly stejné jako v době spáchání přestupku. Měření zaznamenal do náčrtku a upřesnil, že vzdálenost dopravní značky změřil od hrany koruny vozovky a vzdálenost viditelnosti dopravního značení změřil od vodorovné dopravní značky V4 (krajnice).

12. Správní orgán I. stupně v rozhodnutí ze dne 6. 11. 2019 zdůraznil, že nemá důvod pochybovat o pravdivosti svědeckých výpovědí policistů a odkázal na stávající judikaturu, konkrétně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011-70. Na základě svědeckých výpovědí policistů a podkladů shromážděných ve spisu měl správní orgán I. stupně za jednoznačně prokázané, že žalobce se dopustil jak přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1. zákona o silničním provozu, ve spojení s porušením § 7 odst. 1 písm. c) tohoto zákona, tak rovněž přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4. zákona o silničním provozu, ve spojení s § 4 písm. c) tohoto zákona.

13. Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobce odvolal, odvolací námitky byly totožné s námitkami žalobními. K tomu doplnil fotografie z vlastního měření viditelnosti dopravního značení ze dne 19. 12. 2019, a tvrdil, že již na vzdálenost 79,6 m od předmětného dopravního značení zasahují do výhledu větve stromů.

14. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval ve vztahu ke spáchání přestupku ze dne 7. 2. 2019, že stejně jako správní orgán I. stupně má vinu žalobce za bezpochyby prokázanou na základě svědeckých výpovědí zasahujících policistů, jejichž věrohodnost nebyla ve správním řízení hodnověrně zpochybněna, a jejichž výpovědi korespondují s úředním záznamem i oznámením přestupku. I když výpovědi nelze hodnotit jako nezpochybnitelný důkaz, pro založení pochybnosti o pravdivosti tvrzení by měly existovat konkrétní důvody. Policista se v řízení primárně považuje za nestranného svědka události, který není žádným způsobem motivován, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení. Pochybnosti o věrohodnosti výpovědí policistů vyvstanou zejména tehdy, neshodují-li se jejich výpovědi v podstatných okolnostech věci. Tak tomu, ale v případě žalobce není. Policista v pozici svědka je stejně jako jiná fyzická osoba povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčovat. Na rozdíl od policisty, který na věci neměl osobní zájem, má žalobce zřejmý motiv, proč vypovědět, že za jízdy nedržel telefonní přístroj či jiné hovorové či záznamové zařízení. Je přirozené, že osoba, které hrozí postih za přestupek, není ve věci nestranná a bude tvrdit jen takové skutečnosti, které jí jsou ku prospěchu. Pokud není přestupek držení telefonu při jízdě zdokumentován videozáznamem či fotografií, je přirozené, že rozhodnutí správních orgánů opírá o svědectví policistů, protože je pozorovatelný pouhým okem. V takovém případě věrohodné svědectví policistů zpravidla představuje dostatečný důkaz o jeho spáchání. Žalovaný v této souvislosti citoval z judikatury správních soudů, konkrétně rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63, ze dne 20. 3. 2013, č. j. 1 As 162/2012- 44, ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011-70, a ze dne 21. 6. 2018, č. j. 9 As 348/2017-38.

15. Ve vztahu ke spáchání přestupku ze dne 28. 3. 2019 konstatoval žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že stejně jako správní orgán I. stupně má vinu žalobce za bezpochyby prokázanou na základě fotodokumentace pořízené na místě přestupku, videozáznamu ze služebního vozidla, úředního záznamu o změření dohledné vzdálenosti dopravního značení v místě přestupku a souvisejícího situačního náčrtku, odborného vyjádření Ředitelství silnic dálnic ČR k umístění dopravního značení a údržbě zeleně v okolí pozemní komunikace a svědecké výpovědi policisty. Z těchto podkladů pro vydání rozhodnutí měl žalovaný za prokázané, že umístění dopravního značení a jeho viditelnost i za zhoršených povětrnostních podmínek bylo v souladu se Zásadami pro dopravní značení na pozemních komunikacích TP 65. Žalovaný stejně jako správní orgán I. stupně nepovažoval na nutné vyslýchat referenta Ředitelství silnic a dálnic ČR. Z fotodokumentace předložené žalobcem nebylo zřejmé datum jejího pořízení, proto situace na ní zachycená nemusela odpovídat stavu, který byl na místě v den spáchání přestupku a byl dostatečně zjištěn na základě podkladů obsažených ve spisu. Žalovaný nepřisvědčil ani argumentu žalobce, že mu ve výhledu clonilo nákladní auto, neboť na videozáznamu žádné nákladní auto jedoucí před vozidlem žalobce není zaznamenáno.

16. Krajský soud napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních námitek dle § 75 odst. 2 s. ř. s., kterými je soud v duchu dispoziční zásady vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s.

17. Ve věci proběhlo dne 18. 3. 2021 ústní jednání, z něhož se žalobce omluvil, odročení jednání nežádal. Žalovaný setrval na své právní argumentaci.

18. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou, že popis skutku ve vztahu k přestupku ze dne 7. 2. 2019 ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je neurčitý, jelikož porušení povinnosti je formulováno tak, že žalobce „držel v ruce telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení“.

19. Podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla v rozporu s § 7 odst. 1 písm. c) drží v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.

20. Podle § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, platí, že ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1.

21. Podle § 93 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení, ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, se kromě náležitostí podle správního řádu uvede a) popis skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání, b) právní kvalifikace skutku, c) vyslovení viny, d) forma zavinění u obviněného, který je fyzickou osobou, e) druh a výměra správního trestu, popřípadě výrok o podmíněném upuštění od uložení správního trestu, o upuštění od uložení správního trestu nebo o mimořádném snížení výměry pokuty, f) výrok o započtení doby, po kterou obviněný na základě úředního opatření učiněného v souvislosti s projednávaným přestupkem již nesměl činnost vykonávat, do doby zákazu činnosti, g) výrok o uložení ochranného opatření, h) výrok o nároku na náhradu škody nebo nároku na vydání bezdůvodného obohacení a i) výrok o náhradě nákladů řízení.

22. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 8 Afs 17/2012-375, popis skutku ve výroku rozhodnutí musí obsahovat „skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty správního deliktu, který je předmětem řízení. Jinými slovy, musí se jednat alespoň o natolik podrobný popis, aby byly naplněny požadavky jednoznačné identifikace skutku a srozumitelnosti tak, aby v popisu skutku byly uvedeny veškeré jeho zákonné znaky příslušné skutkové podstaty, a aby již z výroku napadeného rozhodnutí vyplývalo, jakým jednáním byl předmětný delikt spáchán.“ (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

23. Smyslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí, kterým je obviněný uznán vinným ze spáchání přestupku, je přitom to, aby jeho jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním a aby byly řádně vymezeny rozhodné okolnosti z hlediska posouzení překážky litispendence, dodržení zásady ne bis in idem, překážky věci rozhodnuté, z hlediska vymezení okruhu dokazování a pro zajištění práva na obhajobu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2015, č. j. 9 As 214/2014-48, či ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014-53).

24. Krajský soud konstatuje, že v posuzovaném případě by bylo namístě, aby správní orgán I. stupně ve výroku uvedl, jakým konkrétním způsobem žalobce porušil právní povinnost, tj. že držel mobilní telefon, a nikoliv pouze citoval skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu. Nejedná se však o natolik závažnou vadu, aby v posuzovaném případě vedla k nezákonnosti rozhodnutí. Celkový popis skutkových okolností ve výroku totiž vylučuje záměnu s jiným jednáním žalobce. To, že byl žalobce pokutován za držení telefonu při jízdě, vyplývá jednoznačně z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 4 As 277/2017-38, z něhož při posouzení projednávané věci argumentačně vycházel.

25. Žalobce dále brojil proti skutkovým zjištěním správních orgánů ve vztahu k přestupku ze dne 7. 2. 2019. Krajský soud považuje za vhodné předeslat, že podle názoru vysloveného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68, publikovaném pod č. 3014/2014 Sb. NSS. „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku.“ V nyní posuzované věci správní orgány dostály tomuto požadavku. Shromážděné důkazy, zejména svědecké výpovědi policistů vytvořily jasnou představu o průběhu celého skutkového děje a bez důvodné pochybnosti z nich vyplýval přesvědčivý závěr o tom, že se přestupek stal a že se jej dopustil žalobce.

26. Krajský soud poukazuje dále například na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. 1 As 266/2015-34, a ze dne 21. 6. 2018, č. j. 9 As 348/2017-38. Odkazované rozsudky vycházejí z toho, že je přirozené, že pokud tento typ přestupků není zdokumentován objektivním způsobem - např. videozáznamem či fotografií - potom se rozhodnutí správních orgánů opírá o výpovědi policistů.

27. Přestupek držení telefonu při jízdě nepochybně patří mezi přestupky pozorovatelné pouhým okem, a proto není třeba, aby byly zachyceny záznamovým zařízením. K tomu již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 5. 2017, č. j. 10 As 318/2016-46, uvedl: „V normálních situacích tento přestupek není nijak dokumentován (například fotografií či videozáznamem). Věrohodné svědectví policistů tedy zpravidla představuje dostatečný důkaz o jeho spáchání. Rozporuje-li řidič spáchání takovéhoto přestupku, je v zásadě nutné policisty vyslechnout jako svědky. Pouhý úřední záznam či oznámení o přestupku nejsou dostatečnými důkazy (srov. rozsudky NSS ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 - 70; a ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 - 27, a tam podrobně analyzovanou další judikaturu).“ V projednávaném případě videozáznam dokumentující spáchání přestupku nebyl dostatečné kvality na to, aby pouze z něj bylo možné učinit závěr o tom, že žalobce držel v ruce mobilní telefon. Obdobně jako v citovaném případě i v nyní projednávané věci správní orgány dostály povinnosti provést výslechy zasahujících policistů.

28. Pokud žalobce v žalobě svědecké výpovědi zasahujících policistů zpochybňuje, je třeba zdůraznit, že výpovědi nejsou ve vzájemném rozporu a nejsou zde ani ukazatele, které by zavdávaly důvod pro pochybnosti ohledně nestrannosti zasahujících policistů. V projednávané věci policisté řidiče běžným způsobem zastavili, nevyvíjeli žádnou „nadměrnou horlivost“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63) a s žalobcem jednali slušně. Nelze proto usuzovat, že by měli nějaký zájem na tom, aby obvinili z přestupkového jednání nevinného řidiče. Oba svědci uvedli, že do vozidla žalobce bylo dobře vidět, viditelnost byla toho dne dobrá. Žalovaný přezkoumal povětrnostní i výhledové poměry na základě videozáznamu ze služebního vozidla a zhodnotil, že odpovídají výpovědi svědků. Při ústním jednání oba policisté shodně vypověděli, že viděli, když v protisměru míjeli žalobcovo vozidlo, řidič v pravé ruce držel u pravého ucha mobilní telefon. Oba též uvedli, že po zastavení žalobce přisvědčil, že je možné, že telefon v ruce měl, ale že také mohli vidět stříbrnou termosku. Tento argument policisté nepřijali, protože viděli, že termoska umístěná v autě byla větších rozměrů než telefon. I přes tvrzení žalobce, že v autě požívá hands free set, v průběhu hovoru s policisty žalobci zazvonil telefon, který měl u sebe nepřipojený na hands free set. Pokud jde o rychlost jízdy služebního vozidla, kterou svědek X odhadoval na 20 km/h, ale na videozáznamu je zachycena rychlost kolem 36 km/h, žalovaný konstatoval, že z pořízeného videozáznamu je zřejmé, že i při této rychlosti bylo do vozidla žalobce dobře vidět a že hlídka policie nebyla oslněna sluncem. S rozpory ve výpovědích svědku ohledně toho, kdo z nich řídil služební vozidlo, se žalovaný vypořádal odkazem na uplynutí delší doby od spáchání přestupku. Soud souhlasí s hodnocením svědeckých výpovědí v rozhodnutích správních orgánů i s vypořádáním odvolacích námitek. I soud má ze svědeckých výpovědí obou zasahujících policistů, kteří byli přítomni celé události, a ve svých výpovědích se ohledně rozhodujících skutkových okolností shodují, za prokázané, že se žalobce přestupku, který mu je kladen za vinu, dopustil.

29. Žalobce zpochybňoval i skutková zjištění správních orgánů ve vztahu k přestupku ze dne 28. 3. 2019. Namítal, že dopravní značka B20a (nejvyšší dovolená rychlost) nebyla umístěna v souladu se Zásadami pro dopravní značení na pozemních komunikacích TP 65, tak aby byla viditelná na vzdálenost nejméně 100 m, a že ve výhledu na dopravní značku mu bránilo nákladní vozidlo a ztížené povětrnostní podmínky. K této námitce soud především odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaný se shodně formulovanými námitkami podrobně vypořádal na č. l. 6 a 7 a sud se s tímto posouzením ztotožňuje.

30. Podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km.h-1 nebo mimo obec o méně než 30 km.h-1.

31. Podle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu účastník silničního provozu má neustále povinnost řídit se dopravními značkami.

32. Podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, svislé dopravní značky musí být umístěny tak, aby byly pro účastníky provozu na pozemních komunikacích, pro které jsou určeny, včas a z dostatečné vzdálenosti viditelné.

33. Z fotodokumentace pořízené v den přestupku i z rozhodnutí správních orgánů plyne, že před dopravní značkou B20a značící úsek se sníženou rychlostí byla umístěna dopravní značka IP22, která upozorňovala na úsek se sníženou rychlostí. Z výpovědi zasahujícího policisty, který před samotným měřením rychlosti umístění dopravní značky B20a zkontroloval, i z fotodokumentace pořízené v den přestupku je zřejmé, že i přes ztížené povětrnostní podmínky byla viditelnost na dopravní značení dobrá. Správní orgán I. stupně k námitkám žalobce provedl měření viditelnosti předmětné dopravní značky a vyžádal si odborné vyjádření k umístění dopravní značky v souladu se Zásadami pro dopravní značení na pozemních komunikacích TP 65 a k údržbě zeleně kolem vozovky. Umístění a viditelnost dopravní značky v době spáchání přestupku bylo posouzeno a vyhodnoceno na základě shromážděných podkladů a pořízené fotodokumentace. Žalovaný z videozáznamu ověřil, že žalobci ve výhledu nemohlo bránit ani nákladní auto, neboť před ním žádné nejelo. Jak přesvědčivě uvedly správní orgány a jak vyplývá z fotodokumentace místa založené ve spisu, žalobce měl i přes ztížené povětrností podmínky možnost dopravní značku B20a včas a z dostačené vzdálenosti zpozorovat a zareagovat na ni, nadto byl na úsek se sníženou rychlostí v dostatečném předstihu upozorněn dopravní značkou IP22, tedy měl jet se zvýšenou pozorností ve vztahu k snížení nejvyšší povolené rychlosti a měl se řídit dopravní značkou B20a, jakmile ji zpozoroval. Správní orgán I. stupně i žalovaný dostatečně odůvodnili, že zejména z odborného vyjádření Ředitelství silnic a dálnic ČR měli za prokázané, že dopravní značka B20a byla v okamžiku spáchání přestupku umístěna v souladu se Zásadami pro dopravní značení na pozemních komunikacích TP 65. Jen pro úplnost soud dodává, že „zásady pro dopravní značení na pozemních komunikacích nejsou právním předpisem, žádný právní předpis se na ně ani jako na závazné neodvolává. Mají pouze doporučující charakter. Porušení těchto zásad by tak bylo z hlediska posouzení viny stěžovatele významné pouze tehdy, pokud by zakládalo rozpor s požadavky, které na dopravní značení kladou právní předpisy“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2019, č. j. 10 As 174/2019- 29). Fotodokumentace pořízená žalobcem nemusela odpovídat stavu v době spáchání přestupku. Skutečnou situaci, jaká byla na místě spáchání přestupku, zachytila především kamera umístěná ve služebním vozidle Policie ČR a také fotodokumentace pořízená přímo na místě Policií ČR. Z výpovědi zasahujícího policisty vyplývá, že měření viditelnosti předmětné dopravní značky provedl mechanickým měřicím zařízením tzv. kolečkem v přímce od hrany koruny vozovky k předmětné dopravní značce, což odpovídá náčrtku, na němž je zakreslená přímka značící přímou viditelnost značky od pravé vodící čáry k předmětné značce bez bariér v podobě zeleně.

34. K námitce, že žalobce nebyl přítomen výslechu pana N., referenta Ředitelství silnic a dálnic ČR, soud uvádí, že ji již dostatečně vypořádal žalovaný v napadeném rozhodnutí, když uvedl, že žalobce se měl možnost se seznámit s vyjádřením Ředitelství silnic a dálnic ČR k otázce souladu dopravního značení se Zásadami pro dopravní značení na pozemních komunikacích TP 65 jako s podkladem před vydáním rozhodnutí. Správní orgány neprovedly svědecký výslech pana N., neboť jej nepovažoval za nutný, v takovém případě nemohlo absentovat ani jeho procesní poučení.

35. Ze všech shora uvedených důvodu soud zamítl podanou žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.

36. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný správní orgán, ten ale náhradu nákladů řízení nežádal, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.