58 A 5/2011 - 276

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci žalobce M. V . , zastoupeného JUDr. Jiřím Oblukem, advokátem se sídlem Nádražní 213/10, Ostrava-Moravská Ostrava, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje se sídlem v Ostravě, 28. října 117, k žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu ze dne 9. listopadu 2010, č. j. MSK 187478/2010, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě náhradu nákladů řízení v plném rozsahu částkou 60.761,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Vymezení předmětu řízení

1. Žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. h) a ust. § 22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se měl dopustit tím, že dne 21. 4. 2009 okolo 7:00 hodin v Ostravě Hrabůvce, po ulici Dr. Martínka, ve směru jízdy od ulice Horní k ulici Místecké, v pravém jízdním pruhu, řídil nemotorové vozidlo – horské jízdní kolo značky MAX BIKE FDU. Při řízení tohoto nemotorového vozidla si nepočínal dostatečně opatrně, neboť při přejíždění z pravého do levého jízdního pruhu, omezil a ohrozil v tomto levém jízdním pruhu řidiče Bc. V. V., jenž tímtéž směrem jízdy řídil motocykl tovární značky BMW F 650 GS Dacar, registrační značky X, natolik, že došlo ke střetu motocyklu a jízdního kola. Tímto střetem došlo ke vzniku hmotné škody, která nepřevýšila částku sto tisíc korun českých, a ke zranění motocyklisty Bc. V. V., které si vyžádalo dobu léčení v délce maximálně 4-5 týdnů. Tímto jednáním porušil § 12 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a tak naplnil skutkovou podstatu přestupku ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1 písm. h) a písm. l) zákona o přestupcích. Podle ust. § 22 odst. 4 zákona o přestupcích mu byla uložena pokuta ve výši 25.000,- Kč a dále podle § 79 odst. 1 zákona o přestupcích uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku paušální částkou 1.000,- Kč. Splatnost pokuty a nákladů řízení byla stanovena do 15 dnů od nabytí právní moci napadeného rozhodnutí.

2. Správní orgán I. stupně, Magistrát města Ostravy, odbor dopravně správních činností rozhodl dne 11. 8. 2010, pod č. j. SMO/216684/10/DS/Krp tak, že žalobce uznal vinným ze spáchání přestupku, jak je uvedeno v odstavci [1] tohoto rozsudku, za což mu byla uložena sankce uvedená rovněž v odstavci [1] tohoto rozhodnutí. Správní orgán v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že vycházel ze spisu OS v Ostravě sp. zn. 9 T 203/2009, z výslechu svědka navrženého obviněným pana P., svědka policisty T. Š. a výslechem znalce Ing. M. Š., svědka Bc. V. V., jenž byl druhým účastníkem nehody. Nepřisvědčil pravdivosti tvrzení obviněného a jeho zástupce ohledně nepravdivosti popisu nehody, nesprávného nákresu nehody. Po zhodnocení všech okolností vzniku a příčiny dopravní nehody, a to jak ve všech souvislostech, tak i jednotlivě, měl správní orgán za to, že přestupek byl spolehlivě prokázán a současně odůvodnil výši stanovené pokuty.

3. Žalovaný napadeným rozhodnutím k odvolání Miroslava Vavřiny změnil podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu rozhodnutí Magistrátu města Ostravy, odboru dopravně správních činností ze dne 11. 8. 2010, č. j. SMO/216684/10/DSČ/Krp tak, že text výroku začínající slovy: “ve věci náhrady škody …“ a končící slovy: “s jeho nárokem na náhradu škody na soud“ nahradil tak: „ve věci náhrady škody, uplatněné poškozeným panem Bc. V. V., nar.X, bytem O. – D., J. M. 196/37, správní orgán nerozhodl a odkazuje poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na soud.“ Podle ust. § 90 odst. 5 správního řádu ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že námitky v odvolání směřují především do podkladů týkajících se ohledání místa dopravní nehody, tzn. náčrtku, plánku místa dopravní nehody a protokolu o nehodě v silničním provozu. Dalším důkazem, který na tyto podklady bezprostředně navazuje, je znalecký posudek z oboru silniční dopravy včetně jeho doplňku, a proto se odvolací orgán zabýval přezkoumáním každého z těchto podkladů samostatně. Vypořádal se všemi námitkami vznesenými v odvolání a dospěl k závěru, že se obviněný dopustil jednání, kterým byla naplněna skutková podstata přestupku. Obsah žaloby

4. Žalobce žalobou ze dne 12. 1. 2011 navrhl zrušit rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně a uložit žalovanému povinnost uhradit žalobci náklady řízení. V žalobě uvedl následující žalobní body: a) porušení ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť správní orgán nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, když znalecký posudek byl vypracován na podkladě zjevně nesprávně zaměřených a zakreslených stop a tyto závady neodstranil revizním posudkem, případně doplněním znaleckého posudku, b) bylo vycházeno ze závěru znaleckého posudku a jeho doplňku vypracovaného znalcem Ing. Š., který nebyl vyhotoven v rámci správního řízení, nýbrž byl pořízen orgány činnými v trestním řízení; c) znalecký posudek Ing. Š. mohl být použit pouze jako listinný důkaz a v tomto směru mělo být s ním i zacházeno, což v odůvodnění rozhodnutí absentuje; d) znalecký posudek Ing. Š. byl vypracován na základě vadně zaměřených a zakreslených stop dopravní nehody, spočívající v tom, že v plánu dopravní nehody byly nesprávně zaměřeny a zakresleny stopy dopravní nehody, a to - místo střetu, které neodpovídá poloze dle protokolu o nehodě a tvrzení žalobce, - brzdné stopy označené v plánku dopravní nehody čísly 4 a 5 a dále dřecí stopy označené číslem 6 a stopy po pneumatice označené číslem 7, - u brzdné stopy označené č. 5 není uvedena její délka, a proto jí nelze nijak zakreslit, - zakreslení brzdné stopy č. 4 neodpovídá protokolu, - nesprávnost zakreslení brzdné stopy č. 4 a č. 5 je podpořena znaleckým posudkem Ing. H., který za pomoci metrické analýzy provedl rozbor snímků pořízených policií a opravil zakreslení brzdných stop č. 4 a 5 dřecích stop č. 6 a stopy po pneumatice č. 7 a na základě nové analýzy průběhu nehodového děje dospěl k jiným závěrům, a to zejména, že motocyklista se pohyboval rychlostí 66 km/h a v případě dodržení rychlosti 50km/h by mohl střetu zabránit, - znalec Ing. H. vycházel i z brzdné dráhy č. 4 oproti Ing. Š., která dle něho neodpovídala realitě a průběhu nehodového děje; e) i přes návrh žalobce, ohledně nedostatků ve skutkových zjištěních, nebyl pořízen revizní znalecký posudek. Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žaloby a uvedl, že znalecký posudek Ing. M. Š. lze použít pouze jako důkaz listinný, nikoliv jako důkaz znaleckým posudkem, protože ho neopatřil správní orgán, ale orgány činné v trestním řízení. Žalovaný názor nesdílí. Podle § 56 správního řádu správní orgán ustanoví znalce, jestliže rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají, a jestliže odborné posouzení skutečností nelze opatřit od jiného správního orgánu. Jestliže správní řád dovoluje, aby místo znalce posoudily odborné skutečnosti přímo úřední osoby, mají-li potřebné odborné znalosti, anebo dovoluje opatřit odborné posouzení skutečností od jiného správního orgánu, má žalovaný za to, že tím spíše lze jako důkaz použít znalecký posudek opatřený orgánem činným v trestním řízení, konkrétně Policií ČR. Není žádný rozdíl v tom, zda znalce ustanoví přímo správní orgán v řízení o přestupku, anebo provede k důkazu znalecký posudek vypracovaný znalcem v trestním řízení k témuž skutku a témuž nehodovému ději. Bylo by naopak v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení, aby správní orgán ustanovoval nového znalce – má-li k dispozici znalecký posudek, který byl získán procesně řádným způsobem v trestním řízení – jen proto, že skutek byl zpočátku projednáván jako trestný čin. V trestním řízení (§ 89, § 110a trestního řádu) je výslovně upraveno právo každé ze stran, státního zástupce, obviněného, příp. poškozeného, důkaz vyhledat, předložit nebo navrhnout jeho provedení; skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. Vzhledem k tomu, že zákon o přestupcích ani správní řád toto nijak neupravují, má žalovaný za to, že podle cit. ustanovení trestního řádu lze analogicky postupovat i v řízení o přestupku, neboť jde o řízení o trestním obvinění. Žalobce tedy podle žalovaného mohl v průběhu trestního řízení i v průběhu řízení o přestupku předložit znalecký posudek, který by sám opatřil a navrhnout jej k důkazu, což neučinil. Jestliže tak činí až nyní v podané žalobě, jedná se předně o důkaz předkládaný až po vydání napadeného rozhodnutí, na který žalovaný nemohl ve správním řízení nijak reagovat, především se však nejedná o důkaz znaleckým posudkem, ale o běžný listinný důkaz, neboť v řízení před správním soudem lze za znalecký posudek ve smyslu § 127 o. s. ř. za použití § 64 s. ř. s. považovat pouze posudek, který opatřil soud, nikoli účastník řízení (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2009. č. j. 2 As 42/2009 - 56). Ohledně výslechu znalce žalovaný uvádí, že správní řád (na rozdíl od trestního řádu) neupravuje výslech znalce jako zvláštní institut, v § 56 in fine pouze stanoví, že správní orgán může znalce vyslechnout. Proto se při výslechu znalce postupuje podle ustanovení o důkazu svědeckou výpovědí (srov. Vedral, J.: Správní řád, komentář, Praha, 2006, str. 355). Žalobce neuvádí, v čem konkrétně spatřuje nezákonnost výslechu znalce, a neuvádí ani, jakým způsobem by tvrzenou nezákonností měl být zkrácen na právech. Znalec přitom vypovídal nikoli jako svědek, tedy o tom, co vnímal svými smysly v souvislosti s projednávaným skutkem, ale vypovídal jako znalec ke svému znaleckému posudku a ke zjištěným skutečnostem z hlediska odborného. Znalec Ing. M. Š. byl opakovaně vyslechnut jak v trestním řízení, tak v řízení o přestupku, na základě tvrzení obou účastník dopravní nehody zpracoval doplněk znaleckého posudku, v němž se vypořádal jak s verzí žalobce, tak s verzí motocyklisty, k tomuto doplňku znaleckého posudku byl rovněž vyslechnut, vyjadřoval se k otázkám a námitkám žalobce, které podle žalovaného srozumitelně vyvrátil. Žalovaný je toho názoru, že bylo nadbytečné opatřovat důkaz revizním znaleckým posudkem, neboť závěry znaleckého posudku Ing. M. Š. nebyly účinně zpochybněny a žalovaný je považoval a považuje za přesvědčivé. Nesouhlas žalobce se závěry znaleckého posudku nezakládá povinnost správního orgánu ustanovovat na své náklady nového znalce. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu pro posouzení věci

6. Dne 12. 4. 2010 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení řízení o přestupku, sdělení obvinění včetně předvolání obviněného k ústnímu jednání na 30. 4. 2010. Správní spis obsahuje dále: - kompletní spis postoupený Okresním soudem v Ostravě sp. zn. 9 T 203/2009, jehož obsahem mimo jiné je plánek místa nehody, fotodokumentace z místa nehody, znalecký posudek Ing. M. Š. ze dne 3. 8. 2009, obžaloba ze dne 21. 9. 2009 podaná Okresním státním zastupitelstvím v Ostravě na obviněného M. V., že dne 21. 4. 2009 kolem 7:00 hod. na ulici Dr. Martínka v Ostravě- Hrabůvce jako cyklista při předjíždění z pravého do levého jízdního pruhu nevěnoval náležitou pozornost situaci ve vozovce a vjel do jízdní dráhy motocyklistovi Bc. V.V., nar. X, jedoucímu v levém jízdním pruhu, došlo ke střetu, k pádu motocyklisty na vozovku, který utrpěl zlomeninu klíční kosti vlevo s posunem úlomků, pohmoždění pravého zápěstí a zhmoždění pravého hlezna, což si vyžádalo léčení po dobu v trvání asi 2 měsíců, tedy jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví, čímž spáchal trestný čin ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1 trestního zákona, dále protokol o hlavním líčení ze dne 30. 10. 2009 a 28. 1. 2010, doplněk znaleckého posudku Ing. M. Š. ze dne 23. 11. 2009 a usnesení OS v Ostravě ze dne 28. 1. 2010 o postoupení věci k projednání Magistrátu města Ostravy, neboť se nejedná o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek, - protokol o ústním jednání dne 30. 4. 2010, ze kterého zjištěno, že zástupce obviněného navrhoval vypracování nového znaleckého posudku s přihlédnutím k tvrzení obviněného, dále výslech svědka J.P., který může potvrdit, že místo nehody bylo jinde oproti nákresu policie, - protokol o ústním jednání ze dne 24. 5. 2010, kdy byli slyšeni svědci: J. P., který uvedl, že na místo nehody se dostavil do 15 minut od zavolání pana V., který je jeho kamarád. Pohyboval se spolu s policistou i p. V. po silnici, kde došlo k nehodě. Všichni tři prohlíželi stopy, pan V. určil místo střetu, které označil na vozovce v levém jízdním pruhu, místo střetu určil asi krok od dělicí čáry ve směru vlevo, a to asi 50 m před jízdním pruhem pro otočení a přítomný policista měl v ruce oranžový sprej, kdy místo střetu zakreslil a pak policista stejným způsobem označoval jimi další nalezené stopy. V jeho přítomnosti policista při označování stop tyto zaměřoval ve směru jízdy obou účastníků dopravní nehody, později, kdy je zaměřoval i od pravého okraje vozovky, již tomu přítomen nebyl. Dále s ohledem na kladené otázky uvedl, že nebyla diskuse o místu střetu mezi p. V. a policistou, oni mu to ukázali a on to označil. P. V. tomu nebyl přítomen. Po nahlédnutí do nákresu ze znaleckého posudku zpochybnil místo střetu, má za to, že to bylo blíže k protisměru jízdy, místo střetu určil před stopu označenou č. 3, stopa č. 4 mu připadá, že je hodně blízko u travnatého ostrůvku a stopa č. 5 by mohla být v pořádku i ty další. Dále byl slyšen svědek T. Š., policista, který vyhotovil plánek. Uvedl, že sprejem označené stopy vyhotovil on a plánek je vyhotoven podle náčrtku, který on zaznamenal na místě a tento náčrtek je součástí spisové dokumentace založené na Policii ČR. Místo střetu mu ukazoval cyklista a nevzpomíná si, zda u toho byla ještě jiná osoba. Místo střetu označil dle sdělení cyklisty. Poškození kola do protokolu popsal dle cyklisty. Rozdíly mezi tím, že v protokolu je zapsáno, že cyklista jel na horském kole, ale cyklista jel na silničním kole, to že je uvedeno, že kolo má poškozený přední plášť, když kolo mělo galusky a přední poškozené není, to že v protokolu je uvedeno prohnutí přední vidlice jízdního kola, když vidlice je z karbonu a nemůže se ohnout, nemůže vysvětlit, to si již nevzpomíná a není odborník na kola. Nedovedl již vysvětlit ani to, proč pod bodem číslo 8 zaznamenal, že to je místo, kdy zůstalo kolo po nehodě, kolo však zůstalo po střetu na místě dopadu, které v pláni je označeno místem střetu. Dále byl jako svědek slyšen znalec Ing. M. Š., který byl slyšen ke znaleckému posudku, který vypracoval, a to ohledně stopy č. 4 a č. 5 v plánku. Uvedl, že vycházel z policejního spisu a vyhodnocoval technickou přijatelnost jednotlivých výpovědí. Z výpovědi obou účastníků nehody vyplynulo, že střet mezi motocyklem a jízdním kolem nastal v blízkosti středové podélné přerušované čáry oddělující od sebe pravý a levý jízdní pruh. Při zhlédnutí stopy č. 4 a reálného místa střetu je nutno konstatovat, že tato stopa je technicky nepřijatelná, neboť motocyklista není schopen se od středové čáry přemístit od místa střetu na začátek stopy po brzdění číslo 4 a subjektivně tato stopa neodpovídá ani tvrzení řidiče motocyklu ani tvrzení cyklisty. Naopak vycházel ze stopy č. 3, kdy z tvrzení řidiče motocyklu vyplynulo, že bezprostředně před střetem motocykl brzdil, a jeho tvrzení je technicky přijatelné a odpovídá údajům, o kterých oba účastníci nehody shodně uvedli, že střet nastal v blízkosti podélné středové čáry přerušované, to je důvod, proč stopu č. 4 nebral v úvahu. Na otázku, pokud by vycházel z tvrzení cyklisty a místo střetu by bylo o několik metrů v protisměru jízdy, setrval ohledně stopy č. 4 a 3, to že místo střetu by se posunulo zhruba o 10 metrů v protisměru jízdy, odpověděl, že i s touto variantou uvažoval v původním znaleckém posudku, respektive v jeho doplňku, kdy měl k dispozici grafická znázornění řidičem motocyklu i cyklisty, kteří samostatně uvedli, kde došlo ke střetu. Zjistil, že místo střetu se v obou případech nacházelo v blízkosti středové podélné čáry (jak shodně uvedli oba účastníci nehody), avšak jejich tvrzení týkající se podélné vzdálenosti místa střetu nebylo možno přijmout, neboť by bylo v rozporu s dalšími údaji, které jsou ve spisovém materiálu. Mezi tyto další údaje patří místo, kde měl po nehodě dopadnout cyklista, které sám znázornil, dále pak by muselo být uvedeno, že tvrzení řidiče motocyklu není pravdivé (což mu nepřísluší hodnotit, neboť se jedná o otázku právní), tzn., že by muselo být vyloučeno, že před střetem brzdil, jak sám uvedl. Jednoznačně je tedy s ohledem na výše uvedené podklady a další podklady ve spisovém materiálu možno konstatovat pouze to, že příčná poloha místa střetu je technicky přijatelná. Pokud by došlo ke střetu před stopou č. 3, znamená to, že rychlost motocyklu by byla s ohledem na dřecí stopy zjištěna na povrchu vozovky nižší než je vypočtena. Důvod je jednoduchý, motocykl by před střetem nebrzdil, došlo by ke střetu, po střetu by motocykl dopadl do místa začátku prvních dřecích stop a sunul se do konečné polohy. Nebyly by k dispozici blokovací stopy, tudíž by rychlost jízdy motocyklu byla nižší. Musí však konstatovat, že i v tomto případě by se musel odvolat na závěry v posudku, neboť tato situace na ně nemá žádného vlivu, jak to uvedl u soudu. V původním protokolu řidič motocyklu uvedl, že před střetem nebrzdil, svou výpověď však u soudu doplnil a uvedl, že před střetem brzdil. Pokud by došlo ke střetu zhruba 10 metrů před místem označeným na plánku křížkem, nemohlo by dojít ke střetu v prostoru blokovací stopy č. 4, protože by se motocyklista do tohoto prostoru nedostal. K tomu, aby uvedl, zda motocyklista lhal či nikoliv není oprávněn se vyjadřovat, neboť se jedná o otázku právní a věrohodnost jednotlivých výpovědí mu nepřísluší hodnotit. V posudku uvedl, že tvrzení řidičem motocyklu, ve kterém popisuje jízdu cyklisty bezprostředně před střetem a místo střetu, které rovněž uvedl řidič motocyklu, jsou technicky nepřijatelné a jsou vyvráceny tzv. objektivním zjištěním, mezi které patří smykové respektive dřecí stopy na povrchu vozovky. Dále v posudku uvedl, že příčně se místo střetu uvedené řidičem motocyklu dá přijmout (podélně nikoliv). V doplňku posudku byl požádán o vyjádření k tvrzení jednotlivých účastníků před soudem, což učinil, - protokol o ústním jednání ze dne 17. 6. 2010, kde byl znovu slyšen svědek J. P., který upřesnil výpověď tak, že policista vyznačil sprejem na silnici stopu po pneumatice a jedná se o stopu č. 1, - protokol o ústním jednání ze dne 15. 7. 2010, ze kterého zjištěno, že jako svědek byl slyšen druhý účastník dopravní nehody Bc. V. V. Vypověděl, že odkazuje na protokoly ze soudního řízení.

7. Dne 11. 8. 2010 bylo vydáno rozhodnutí č. j. SMO/216684/10/DSČ/Krp.

8. Proti rozhodnutí orgánu I. stupně bylo podáno u téhož správního orgánu dne 1. 9. 2010 odvolání a dne 21. 9. 2010 bylo toto předloženo k rozhodnutí Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje (žalovanému). Jednání soudu dne 16. 7. 2014

9. Ze znaleckého posudku Ing. J. H., znalce z oboru doprava silniční, se specializací na analýzu dopravních nehod, předloženého stranou žalobce, kterým byl proveden důkaz, zjištěno, že v době nehodového děje se cyklista pohyboval se svým jízdním kolem v oblasti pravého jízdního pruhu, resp. na dělicí čáře předmětné pozemní komunikace při rychlosti 22 km/hod. Řidič jízdního kola dopravnímu incidentu, střetu s motocyklem, z technického hlediska v žádném případě nemohl zabránit. Motocyklista se před samotným střetem pohyboval v daném nehodovém prostoru nepřiměřenou rychlostí, kdy dle provedené simulace byla jeho střetová rychlost stanovena v hodnotě 66 km/hod. Řidič motocyklu mohl dopravní nehodě, srážce s jízdním kolem, zabránit, kdyby v daném úseku dopravního incidentu jel povolenou rychlostí. V souladu se zaznamenanými vstupními daty daného případu a skutečným alternativním rozborem předmětného dopravního incidentu lze z hlediska technické přijatelnosti považovat jako reálný popis průběhu nehodového děje pouze popis ze strany cyklisty.

10. Z doplňujícího posudku znalce Ing. M. Š. ze dne 17. 3. 2013, vypracovaného k žádosti zdejšího soudu, ve kterém se vyjadřoval k posudku znalce Ing. J. H., bylo zjištěno, že znalec Ing. Š. stanovil rychlost cyklisty kolem 20 km/hod (v posudku uvedl 22 km/hod ± 5%, což je 20,9 až 23,1 km/hod.), což je v podstatě shodný názor obou znalců. Znalec Ing. H. měřil příčnou vzdálenost stop na vozovce od levé vodící čáry a nikoliv od levého okraje pozemní komunikace; pokud by měření prováděl od levého okraje pozemní komunikace, stopy by byly blíže k levému okraji vozovky. Stopa 4 je technicky nepřijatelná, neboť při střetu s cyklistou byl cyklista natočen mírně vlevo, po brzdění motocyklu na první stopě (stopa č. 3) a jeho poloze v okamžiku střetu nelze za reálnou považovat stopu bližší levému okraji vozovky (stopa č. 4), neboť po střetu by se musel motocykl příčně, skokově na tuto stopou přemístit, poté by se musel opět motocykl příčně přemístit na další stopu po brzdění, a takový pohyb motocyklu je nereálný. Motocykl se nacházel cca 20,7 metrů před místem střetu, příčná poloha motocyklu v této době, tj. jeho vzdálenost od levého okraje vozovky je dána jednoznačně, neboť policií byla zadokumentována stopa po brzdění (stopa č. 3). Znalec Ing. H. uvedl ve svém posudku, že při hodnocení střetu využil genetickou optimalizaci, což v posudku postrádám, je to pouze jeho, ničím nepodložené, konstatování. Dále ve svém posudku Ing. H. uvedl řadu nesprávných údajů, např. tvrdil, že motocykl brzdil po střetu na dráze 33,05 m při zpomalená 6,5 m/s při zanechání dřecích stop na povrchu pozemní komunikace. Na diagramu lze vidět, že při smýkání, tj. při vzniku dřecích stop nedosahuje motocykl na asfaltovém povrchu vozovky takových hodnot. Při využití zpomalení 3,5m/s nevznikají blokovací stopy, ze kterých by se dalo usuzovat na přibrzdění.

11. Krajský soud nevyhověl návrhu žalobce o výslechu obou znalců včetně policisty pprap. Š., neboť dospěl k závěru, že správní spisy včetně trestního soudního spisu a znaleckého posudku mají dostatečnou vypovídající hodnotu. Další průběh řízení před soudem

12. O žalobě rozhodl zdejším soudem rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, č. j. 58 A 5/2011 - 88 tak, že žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu byl však ke kasační stížnosti žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 As 168/2014 - 27 a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení.

13. Nejvyšší správní soud v odůvodnění uvedl, že v dalším řízení u krajského soudu musí být na jisto postavena otázka využitelnosti podkladů pro zpracování znaleckých posudků o příčině a průběhu dopravní nehody a spolehlivě zjištěn skutková stav ohledně těchto okolností. Následně Nejvyšší správní soudu konstatoval, že: „[j]ednostranné zavinění dopravní nehody stěžovatelem (žalobcem; pozn. krajského soudu) je totiž možné konstatovat pouze v případě spolehlivého zjištění, že mu řidič motocyklu významným porušením stanoveného rychlostního limitu ve smyslu výše citované judikatury obou nejvyšších soudů (myšleno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 7 As 91/2012 – 62; pozn. krajského soudu) fakticky neznemožnil splnění povinnosti podle § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu.“

14. Krajský soudu veden závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu přistoupil k ustanovení znalce, resp. znaleckého ústavu k vypracování revizního znaleckého posudku obou předešlých znaleckých posudku, neboť rozdílnost závěrů znaleckých posudku byla způsobena prací s různými výchozími údaji obou znalců, přičemž posouzení relevance užitých výchozích údajů (především brzdných a dřecích stop) vyžaduje odborné znalosti, kterými soud nedisponuje, a tyto rozpornosti se nepodařilo soudu odstranit prostou komparací s originárními materiály. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2015, č. j. 58 A 5/2011 – 133 byl ustanoven znalecký ústav ADONE – znalecký ústav s.r.o. znalcem, jenž krajskému soudu následně předložil znalecký posudek č. 61/15/K ze dne 1. 5. 2016 (dále jen „revizní posudek“). Závěry revizního posudku

15. Zpracovatel revizního posudku nejprve přistoupil ke kontrole vstupních údajů a upřesnění zakreslení, přičemž jednoznačně vyloučil stopu č. 4 (tato nepatří motocyklu a více odpovídá automobilu) a stopu č. 7 (kolmá k dráze motocyklu) ze souvislosti s posuzovanou dopravní nehodou. Naopak potvrdil použitelnost stop č. 3, 5 a 6, přičemž u stopy č. 6 upřesnil její polohu. Dále byla revizním posudkem hodnocena technická přijatelnost jednotlivých možných míst střetu (i) místo zakreslené policií; (ii) místo střetu popisované cyklistou a (iii) místo střetu dle motocyklisty. Revizní posudek (shodně jako předchozí posudky) označil verzi motocyklisty za technicky zcela nepřijatelnou, avšak zbývající dvě označil za technicky přijatelné, pročež revizní posudek pracuje s oběma alternativami.

16. V případě místa střetu podle policie byla revizním posudkem rychlost motocyklu na začátku reakce motocyklisty stanovena okolo 62,9 km/h s technicky možnou tolerancí ±5%, tj. 59,8 až 66 km/h. V případě místa střetu podle cyklisty pak byla tato rychlost stanovena okolo 64,3 km/h s technicky možnou tolerancí ±5%, tj. 61 až 68 km/h. Dále je revizním posudkem konstatováno, že pokud by jel řidič motocyklu max. povolenou rychlostí 50 km/h, stačil by u varianty místa střetu dle policie dosažitelným zpomalením z místa jeho skutečného počátku reakce s malou rezervou přibrzdit před cyklistou natolik, že by tento projel před motocyklem. U varianty dle cyklisty by ke střetu při rychlosti jízdy 50 km/h došlo tak jako tak. A konečně se revizní posudek vyjadřuje též k možnosti cyklisty zabránit dopravní nehodě, když se v něj uvádí: „možnost cyklisty zabránit střetu, která spočívala v aktivním přístupu k vlastní bezpečnosti a v ohlédnutí se za sebe v době, kdy již překonal podstatnou část šíře pravého jízdního pruhu a mohl se přesvědčit, zda se může bezkolizně přesunout za dělicí čáru do levého jízdního pruhu, nebo zda má počkat, až motocykl projede kolem něj, protože při dané rychlosti, jakou se motocykl pohyboval, a rozestupů vozidel (bicyklu a motocyklu), od okamžiku, kdy přejetím dělicí čáry byl již cyklistův úmysl pro motocyklistu zřejmý a nastala kritická situace, již nemohl motocyklista střetu zabránit.“

17. Ve vztahu k revidovaným znaleckým posudkům revizní posudek shledal věcné pochybení u obou znaleckých posudků. V případě znaleckého posudku (včetně doplňků) Ing. Š. revizní posudek spatřuje základní nedostatek ve skutečnosti, že Ing. Š. použil nulové zpomalování v době, kdy motocykl zrovna nebrzdil anebo se nesunul vleže po vozovce, namísto správného užití minimálního zpomalování jízdními odpory motocyklu a odporem stoupání vozovky, v důsledku čehož dospěl k nižší rychlosti motocyklu na počátku nehodového děje, což se reálně projevilo v to, že se již tento znalec neposuzoval i možnosti zabránění nehodě motocyklistou jízdou na úrovni povoleného rychlostního limitu. Dále Ing. Š. před analýzou nehodového děje neprováděl ověřování technické přijatelnosti předložených podkladů, tedy ani neověřoval správnost zakreslených příčných poloh nalezených stop na vozovce. Nicméně nakonec paradoxně dospěl ke správnému vyloučení nesouvisejících stop, tj. stop č. 4 a 7. Znaleckému posudku Ing. H. pak revizní posudek vytýká nesprávné zahrnutí stopy č. 4 do podkladů pro vypracování znaleckého posudku, dále to, že se zaměřil pouze na variantu nehodového děje při místě středu podle cyklisty (žalobce) a konečně, že ve svých závěrech zcela opomenul i hlavní možnost zabránit střetu cyklistou kontrolou situace za sebou v levém jízdním pruhu v době, než do něj cyklista vjel. Podání žalobce ze dne 13. 6. 2016

18. Žalobce z revizního posudku vyvozuje, že znalecký posudek vypracovaný Ing. Š. byl zcela nepoužitelný k prokázání viny žalobce, především protože pracoval s nesprávnými vstupními údaji.

19. Proti reviznímu posudku vznesl žalobce řadu námitek. Žalobce povazuje argumenty revizního posudku pro vyloučení stopy č. 4 za poměrně vágní a nepřesvědčivé. Dále konstatuje, že pro chybějící údaj o délce stopy č. 5 nemělo být v revizním posudku s touto stopou vůbec pracováno, a dovozuj, že pro nedbalou práci policie není možno plně vyhovět požadavku Nejvyššího správného soudu na přesné stanovení průběhu skutkového děje. Žalobce nesouhlasí se závěry revizního posudku o svých možnostech zabránit střetu a nutnosti druhé kontroly dopravní situace při bezprostředním přejetí do levého pruhu, především proto, že dopravní situaci kontroloval před započetím přejíždění z pravého do levého pruhu, načež dával znamení o změně směru jízdy v souladu s ust. § 30 odst. 4 zákona o silničním provozu, dostál tedy své zákonné povinnosti, a proto neměl žádný důvod kontrolovat dopravní situaci za sebou též v průběhu jízdního úkonu – závěry revizního posudku tedy nelze chápat jako porušení zákonných povinnosti žalobce, nýbrž jako apel na pud sebezáchovy žalobce, který se pohyboval na kole mezi jedoucími osobními automobily v relativně hustém provozu.

20. Žalobce uvádí, že i revizním posudkem byla zcela znevěrohodněna výpověď motocyklisty ke všem okolnostem nehodového děje. Dle žalobce byla rychlost motocyklisty cca 65 km/h v daném místě a čase extrémně nepřiměřena, neboť překročila nejvyšší dovolenou rychlost jízdy o 30 % a revizní znalecký posudkem dospěl k závěru, že pokud by motocyklista jel dovolenou rychlosti, k dopravní nehodě by nedošlo.

21. Žalobce též připojil úvahy o poloze motocyklu v době, kdy se žalobce ohlížel a kontroloval dopravní situaci, přičemž následně poskytl též výpočty a grafické znázornění možných pohybů všech vozidel, jež vypracoval Ing. H. jakožto dodatek č. 1 ze dne 13. 6. 2016 svého znaleckého posudku č. 1698/10. Jednání soudu dne 5. 10. 2016

22. Při tomto jednání byl proveden důkaz revizním posudkem, jehož závěry soud shrnul výše v odst. [15] a násl. tohoto rozsudku. U jednání soudu byl též vyslechnut znalec, resp. reprezentant znalceného ústavu Ing. P. K., který rozvedl důvody pro vyloučení brzné stopy č. 4, když konstatoval, že šíře této stopy nebyla policií změřena, nicméně porovnáním s vodorovným dopravním značením na silnici lze usuzovat, že okrajové kontury této stopy jsou široké 12-15 cm, což odpovídá běžným pneumatikám osobního automobilů, dále z této stopy je zřejmé, že pneumatika byla zjevně podhuštěna a tedy zanechávala výrazné obrysy pouze na okrajích své šíře a navíc je zjevné rovněž, že tuto stopu zanechala zjednodušeně řečeno pneumatika s válcovým profilem, jaké jsou u osobních automobilů, a že stopa č. 4 s ohledem na svůj přímý průběh závěrečné krátké zakončení vlevo nemohla být zanechána motocyklem, který se převracel. Ing. K. následně k stopě č. 5 uvedl, že tato stopa byla začleněna do kalkulace pohybu převracejícího se motocyklu jako eventualita, že ji zde mohlo zanechat zadní kolo již silně nakloněného motocyklu a tato krátká stopa má zde funkci pouze pro ověření směru pohybu motocyklu nikoliv jako základ pro jeho zpomalování. Stanovit zpomalení motocyklu v této fázi je velice obtížné a vycházet z takto krátké stopy by vedlo spíše ke zjištění menší výchozí rychlosti motocyklu, než pokud je toto zpomalování motocyklu řešeno prostřednictvím simulačního programu s plynulým převrácením na bok. Stopa č. 5, která mohla a nemusela souviset s předmětnou dopravní nehodou, jak je citováno v posudku, byla využita pouze pro ověření směru pohybu a naklánění motocyklu, konkrétně její délka nehraje na proces převrácení motocyklu žádnou roli. A konečně Ing. K. relativizoval závěry revizního posudku v části možné rychlosti motocyklu, když konstatoval že, co se týče zjišťování možnosti zjištění případné vyšší výchozí rychlosti motocyklu, je zde ještě jedna eventualita, která nebyla v posudku přímo zvýrazněna, a to ta, že motocykl mohl být zastaven nárazem do vyvýšeného obrubníku nikoliv samovolným třením o asfaltovou plochu. Jeho rychlost mohla být vyšší a spočtené rychlosti mohou být považovány za minimální. Rozdíl rychlosti není příliš výrazný, protože je zde kvadratická závislost, ale o několik jednotek kilometrů mohla být výchozí rychlost vyšší za předpokladu, že se motocykl nezastavil samovolně, ale dorazil na obrubník, což nebylo zjevné z žádných stop na motocyklu, ale je nutno konstatovat, že nebyly k dispozici dostatečné detailní fotografie jak obrubníku, tak motocyklu, nehledě k tomu, že o obrubník se motocykl mohl zastavit s kontaktem s přední pneumatikou, pravděpodobně, tedy tuto stopu nebylo možno ověřit vůbec. Ing. K. následně doplnil, že rychlost motocyklu by tato eventualita při výpočtu mohla zvyšovat řádově o jednotky km/h, maximálně 5 km/h. Právní úprava

23. Podle ust. § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu přejíždět z jednoho jízdního pruhu do druhého smí řidič jen tehdy, neohrozí-li a neomezí-li řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí; přitom musí dávat znamení o změně směru jízdy. Při souběžné jízdě umožní řidiči vozidel jedoucích v průběžném pruhu řidičům vozidel do tohoto pruhu přejíždějících z pruhu, který přestal být průběžným, vjet tak, aby se vozidla jedoucí v průběžném pruhu a vozidla do něho přejíždějící mohla řadit střídavě po jednom do jízdního proudu průběžného pruhu. Tam, kde se dva jízdní pruhy sbíhají v jeden, aniž by bylo zřejmé, který z nich je průběžný, nesmí řidič jedoucí v levém jízdním pruhu ohrozit řidiče jedoucího v pravém jízdním pruhu.

24. Podle ust. § 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které je jinému ublíženo na zdraví.

25. Podle ust. § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až k), poruší zvláštní právní předpis. Právní posouzení věci samé

26. K žalobní námitce a), b) a c). V použití znaleckého posudku správními orgány, který byl vypracován v předcházejícím trestním řízení v téže věci, soud oproti názoru strany žalobce, neshledal pochybení. Skutek byl nejdříve žalován v trestním řízení a po provedeném dokazování u hlavního líčení dne 28. 1. 2010, okresní soud dospěl k závěru, že skutek, právně kvalifikovaný jako trestný čin ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1 trestního zákona, pro který je M. V. obžalován, se postupuje k projednání Magistrátu města Ostravy, neboť se nejedná o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. V rámci trestního řízení byl ustanoven znalec z oboru doprava, Ing. M. Š., který vypracoval znalecký posudek č. 53-09 ze dne 3. 8. 2009 a doplňující posudek ze dne 23. 11. 2009 a těmito znaleckými posudky byl proveden v trestním řízení důkaz, uvedený znalec byl u hlavního líčení vyslechnut. Řízení o přestupku před správními orgány je v řízení samostatné, zahájené doručením sdělení o zahájení řízení o přestupku, avšak svým způsobem je v předmětné věci navazujícím na předchozí trestní řízení a nevyužití shromážděných důkazů soudem, zejména vypracovaných znaleckých posudků, by bylo ze strany správních orgánů porušení zásady procesní ekonomie i zásady rychlosti řízení dané v ustanovení § 6 správního řádu. Vzhledem k vyslovenému soud nespatřil pochybení správních orgánů, rozhodl-li tento orgán na základě uvedeného znaleckého posudku a stejně tak nespatřil pochybení, jestliže uvedený znalec byl v přestupkovém řízení slyšen. Nebyl-li ustanoven správním orgánem jako znalec, mohl být vyslýchán Ing. M. Š. pouze v postavení svědka. Uvedené závěry potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku vydaném v rámci tohoto řízení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 As 168/2014 – 27 v částech IV.A a IV.B.

27. Soud shledal částečně důvodným žalobní bod d). Tento žalobní bod je stěžejním v žalobě a v podstatě napadal znalecký posudek znalce Ing. M. Š., proti kterému žalobce vznesl řadu námitek, zejména že znalecký posudek je založen na nesprávně zakreslených stopách dopravní nehody v plánu dopravní nehody. Znalec nejen ve svém znaleckém posudku, ale i při svém slyšení jak v trestním řízení, tak i v přestupkovém řízení, konkretizoval, že vycházel z policejního spisu a technicky vyhodnocoval přijatelnosti jednotlivých výpovědí. V prvoposudku uvedl, že rychlost motocyklisty byla 53,2 km/h (± 10%) a cyklisty kolem 18 km/hod. V doplňujícím posudku setrval na údaji o rychlosti motocyklisty a u cyklisty vycházel z rychlosti 20 km/hod., a to na základě tvrzení cyklisty. Jak v prvoposudku tak i doplňujícím posudku znalec dospěl k závěru, že zabránit dopravní nehodě byl schopen cyklista M. V. tím, že by při odbočování vlevo, resp. přejíždění z pravého do levého jízdního pruhu dbal zvýšené opatrnosti. Bezprostředně před přejetím z pravého do levého jízdního pruhu mohl registrovat za sebou, v levém jízdním pruhu jedoucí osvětlený motocykl, takže postačovalo, aby s přejížděním do levého jízdního pruhu počkal do doby, až tak bude moci učinit bezpečně, tj. do doby projetí motocyklu. Z technického pohledu je nutno v nesprávném jednání cyklisty hledat příčinu dopravní nehody. Řidič motocyklu nebyl schopen dopravní nehodě zabránit, a v jeho jednání nebylo z technického pohledu shledáno pochybení. Z revizního posudku vyplynulo, že Ing. Š., přestože neprovedl kontrolu zanesení brzdných a dřecích stop policií, vycházel ze správných podkladů, když vyloučil stopy č. 4 a 7. Jediným pochybením uvedeného znalce, pak byla chyba při výpočtu rychlosti jízdy motocyklu, přesto se v podstatných závěrech shoduje s revizním posudkem, tj. především v závěrech o příčině dopravní nehody a možnostech cyklisty dopravní nehodě zabránit. Vzhledem k shora uvedenému, je nutno konstatovat, že správní orgány v závislosti na nedokonalém posudku Ing. Š., nepřezkoumávaly vztah překročení nejvyšší dovolené rychlosti řidiče motocyklu s možnosti žalobce dát přednost, či přesněji neohrozit nebo neomezit řidiče motocyklu při přejíždění z pravého do levého pruhu. Krajský soud však nepovažuje na nezbytné a vhodné rozhodnutí žalovaného rušit, neboť správní orgány by se musely pouze řídit závěrem soudu o „neextremním“ překročení dovolené rychlosti a o vině žalobce rozhodnout shodně, jak bude vysvětleno níže.

28. V revizním posudku, ve kterém se pro potřeby zdejšího soudu znalecký ústav vyjadřoval k posudkům znalce Ing. H. a znalce Ing. Š., se tento dle názoru soudu s odlišnostmi obou posudků vypořádal zcela přesvědčivě. Revizní posudek především relativizoval odlišnosti obou posudku, když dospěl k takřka shodným závěrům pro obě místa střetu a v rámci odchylky stanovil maximální možnou rychlost jízdy motocyklu před nehodou ještě výše než posudek Ing. H., tj. na 68 km/h a při zohlednění alternativy, kdy motocykl nezastavil samovolně, nýbrž o obrubník zvýšená o maximálně 5 km/h, resp. v rozmezí od 59,8 do 73 km/h – v kombinaci obou variant. Soud se neztotožňuje s výtkami žalobce proti reviznímu posudku uvedenými v odst. [19] tohoto rozsudku. Revizní znalecký posudek, v kontextu výpovědi Ing. K., přesvědčivě vysvětluje to, proč stopa č. 4 nepatří předmětnému motocyklu, ale pravděpodobněji osobnímu automobilu, především neodpovídá vzor výrazně terénních pneumatik a u přední pneumatiky též neodpovídá šířka. S délkou stopy č. 5 revizní posudek v žádném svém místě nepracoval a stopa byla využita pouze podpůrně pro stanovení možného směru pohybu motocyklu, pročež tento chybějící údaj nemá dle soudu vliv na přesvědčivost revizního posudku.

29. Ustanovení § 12 zákona o provozu na pozemních komunikacích upravuje jízdu v pruzích. Jeho odst. 5, tak jak je uvedeno v odstavci [23] tohoto rozsudku, je speciálním pravidlem pro přejíždění z jízdního pruhu do druhého jízdního pruhu v jednom směru. V předmětné věci došlo k dopravní nehodě tak, že cyklista přejížděl z pravého do levého jízdního pruhu za účelem odbočení, v okamžiku, kdy v levém jízdním pruhu jel motocykl. S odkazem na právní ustanovení citované v odstavci [23] tohoto rozsudku je za takový střet zásadně odpovědný řidič, který přejíždí z jednoho jízdního pruhu do druhého, neboť může tak učinit pouze v případě, že tímto manévrem neohrozí a neomezí řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí. Žalobce posudkem znalce Ing. H. prokazoval, že motocyklista jel nad limit povolené rychlosti, když jel 66 km/h, a kdyby jel povolenou rychlostí 50 km/hod, nedošlo by ke střetu, k obdobnému závěru dospěl též revizní posudek, avšak s tím rozdílem, že revizní znalecký posudek konkretizoval podmínky zabránění nehodě, a to pouze dosažitelným zpomalením. Obdobnou situaci, i když se jednalo o najíždění z vedlejší silnice na hlavní silnici, řešil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, kde vyslovil závěr, že: „Obecně vzato, je za takový střet zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjede z vedlejší silnice, neboť jeho povinností je dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici. Samotná okolnost, že řidič, který má přednost v jízdě, jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic nemění na povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič jede nedovolenou rychlostí. Příčinou střetu pak je skutečnost, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedal přednost. Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry následku vzniklého ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Tyto zásady vyplývají z toho, že porovnají-li se povinnosti obou řidičů, je povinnost dát přednost v jízdě kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy. Porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu, jakými jsou např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost, přehlednost daného místa či úseku apod.“ Při použití analogie pak je nutno vyslovit, že povinnost daná ustanovením § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Pouze za situace, kdyby rychlost vozidla, jemuž má být dána přednost (resp., jenž nemá být ohrožen nebo omezen) prakticky znemožnila tuto přednost dát, lze dospět k závěru o neodpovědnosti řidiče, jež má přednost dát, za spáchání dopravního přestupku, resp. trestného činu.

30. Krajský soud se proto zaměřil na rychlost motocyklu v daném úseku pozemní komunikace a faktickou možnost žalobce neohrozit nebo neomezit řidiče motocyklu. Nejprve je potřeba zopakovat, že pozemní komunikace na ul. Dr. Martínka je o dvou pruzích pro jeden jízdní směr, mírně stoupá do kopce a je rovná bez zatáček v délce několika stovek metrů až jednoho kilometru, rozhled do ní není ničím blokován, což plyne z fotografií z místa dopravní nehody; mimo blokaci výhledu zapříčiněnou výhradně hustotou provozu. Soud tedy tuto pozemní komunikaci charakterizuje jako velmi přehlednou. Především tato konkrétní okolnost odlišuje dnes projednávanou dopravní situaci od dopravních situací nedání přednosti při vjíždění na hlavní pozemní komunikaci z komunikace vedlejší, neboť pokud se vozidla pohybují v jednom jízdním směru, je pro všechny účastníky provozu snazší uvidět ostatní účastníky, než je tomu v případě vjíždění na hlavní pozemní komunikaci, už jen z povahy dopravní situace, kdy žalobce musel dobře viděl několik stovek metrů celkové dopravní situace za sebou, tedy za předpokladu, že se aktivně za sebe ohlédl.

31. Z provedeného dokazování vyplynulo, že motocykl se pohyboval v rozmezí od 59,8 do 73 km/h, v místě dopravní nehody byly rychlost jízdy omezena na 50 km/h, řidič motocyklu tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 19,6 % až 46 %. Při řešení otázky, zdali takovéto překročení rychlosti je natolik extrémní, že žalobci znemožnilo přejet z pruhu do pruhu, aniž by neohrozil nebo neomezil řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí, resp. mu „dát přednost“ (soud bude pro zjednodušení dále používat i pojem „dát přednost“), soud použije, jak naznačeno výše, analogii s jízdou křižovatkou, neboť tyto situace již byly v minulosti mnohokrát judikatorně řešeny a jedná se o obdobnou dopravní situaci. O výrazné překročení rychlosti jízdy šlo například při překročení o 72 % - sp. zn. 3 To 593/2007, o více než 70 % - sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, příp. o 65 % - sp. zn. 8 Tdo 1373/2011, případně při nižším překročení rychlosti (o 48,4 % až 67,8 % - sp. zn. 8 Tdo 34/2010), nebo naopak výrazném překročení o 150 %, které za určitých okolností není oním extrémním překročením - sp. zn. 11 Tdo 639/2008. Lze tedy uzavřít, že hodnocení extrémní rychlosti jízdy není závislé jen a pouze na míře překročení nejvyšší dovolené rychlosti jízdy, nýbrž je potřeba hodnotit též konkrétní dopravní situaci a povahu komunikace, na které k dopravní nehodě došlo.

32. Krajský soud především s ohledem na místní podmínky nehodnotí ani překročení rychlosti o 46 % jako natolik extrémní, že by mohlo fakticky znemožnit žalobci „dát“ řidiči motocyklu „přednost“, přičemž je potřeba připomenout, že překročení rychlosti o 46 % je nejvyšší potenciálně možné jakého se řidič motocyklu mohl dopustit, reálná rychlost byla pravděpodobně nižší. Soud je přesvědčen, že v daném místě by ani daleko vyšší rychlost jízdy, nemusela být natolik extrémní, že by řidiči vozidla přejíždějícího z pruhu do pruhu znemožnila „dát přednost“ řidiči jedoucímu v pruhu, do kterého je přejížděno; soud k tomuto závěru vede obecný poznatek o možnostech vnímat rychlost jízdy u ostatních řidičů v obdobných situacích – dvouproudové pozemní komunikace bývají velmi často s vyššími rychlostními limity např. 90 km/h či více – pokud je tedy běžné, že řidiči se na obdobných komunikacích pohybují rychlostí cca. 100 km/h a dokážou zaznamenat a reagovat na ostatní účastníky a též plynule a bezpečně přejíždět z pruhu do pruhu, pak ani maximální potenciální rychlost, stanovena revizním posudkem v upřesnění Ing. K., nemůže být v daném případě natolik extrémní, že by žalobci zamezila „dát přednost“ motocyklu.

33. Závěr znaleckého posudku Ing. H. a revizního posudku o tom, že by řidič motocyklu dopravní nehodě zabránil, pokud by jel nejvyšší dovolenou rychlosti, je v daném případě irelevantní, neboť v předmětném řízení není řešen jeho dopravní přestupek, ani se neurčuje poměr na odpovědnosti na dopravní nehodě, nýbrž přestupek žalobce, který porušil svou povinnost podle ust. § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu a řidič motocyklu mu svým chováním (překročením nejvyšší dovolené rychlosti v maximu o 46 %) toto splnění povinnosti neznemožnil, a to zda v důsledku tohoto porušení povinnosti ze strany žalobce došlo k dopravní nehodě. Naopak podstatné zjištění plyne z revizního posudku, který konstatuje, že řidič motocyklu by sice při dodržení nejvyšší dovolené rychlosti nehodě zabránil, avšak pouze tím, že by svůj motocykl ubrzdil před srážkou, jinými slovy, žalobce řidiče motocyklu přinejmenším omezil v jízdě, a to v každém případě. Žalobce byl tedy první, kdo nastolil nebezpečnou situaci tím, že řidiči motocyklu vytvořil překážku v jízdní dráze. V projednávané věci však nemůže být sporu o tom, že „prapůvodem“ dopravní nehody bylo hazardní počínání žalobce, který měl a mohl vědět, že svým jednáním může jiného ohrozit nebo omezit, když existovala vskutku standardní možnost, jak srážce zabránit, a to tak, že by se žalobce bezprostředně před přejetím středové dělící čáry ohlédl, přesvědčil se tak o dopravní situaci za sebou a dal znamení o změně směru jízdy, k čemuž byl povinen jak bude vysvětleno níže, tzn. minimálně jednal v nedbalosti nevědomé.

34. Co se týče argumentace žalobce, že zakrytí motocyklu dalšími automobily mu znemožnilo přímý pohled na motocykl, pak soud musí konstatovat, že tento fakt je pro posouzení věci rovněž nerozhodný, neboť pokud žalobce motocykl neviděl přes automobily, pak tato situace zjevně nesouvisí s rychlostí motocyklu, naopak to svědčí o skutečností, že se žalobce dostatečně nepřesvědčil o dopravní situaci, která se za ním aktuálně odehrávala. Obdobě je potřeba posoudit i nutnost opakované kontroly dopravní situace, kterou žalobce popírá; je pravdou, že zákon o silničním provozu nikde přímo nespecifikuje, jakým způsobem se má řidič přesvědčit o dopravní situaci, resp. o možnostech přejetí z pruhu do pruhu, avšak je povinností každého účastníka provozu na pozemních komunikacích chovat se ve smyslu § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, mimo jiné, ohleduplně a ukáznění a své chování přizpůsobit situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu – tento obecný postulát v sobě zahrnuje též ust. § 12 odst. 5 téhož zákona. Nejedná se o pouhý apel na pud sebezáchovy, jak dovozuje žalobce, ale naopak o základní povinnost, kterou, jak vysvětleno výše, má každý účastník provozu na pozemních komunikacích. Za dobu, kdy cyklista přejede jeden jízdní pruh, se dopravní situace za ním musí logicky změnit, nota bene viděl-li již za sebou automobily při prvním pohledu, je tak zcela přirozené a očekávatelné, že se cyklista bezprostředně před přejetím z pruhu do pruhu znova ohledné, aniž tuto povinnost zákon explicitně vyjadřuje.

35. Při hodnocení chování žalobce je potřeba připomenout, že žalobce se pohyboval na předmětné dvouproudové komunikaci s jedním jízdním směrem na jízdním kole, bylo tomu tak v době ranní špičky a v místě, kde se nenachází přechody pro chodce a ani blízká zástavba. Žalobce musel být srozuměn se svou vyšší zranitelností oproti ostatním účastníkům silničního provozu, kteří se zpravidla pohybovali v automobilech a vyššími rychlostmi než žalobce, přičemž nemohl vyloučit, ani to, že přitom překračují nejvyšší dovolenou rychlost jízdy.

36. Pokud žalobce konstatuje, že podle ust. § 30 odst. 4 zákona o silničním provozu se znamení o změně směru jízdy paží dává jen před započetím jízdního úkonu, pročež svou povinnost splnil, pokud tak učinil při právem okraji jízdního pruhu, pak soud s tímto závěrem zcela nesouhlasí. Je pravdou, že přejetí z jednoho jízdního pruhu do druhého je jedním samostatným jízdním úkonem, nicméně je potřeba uvědomit si zásadní rozdílnost mezi tím, když z pruhu přejíždí automobil a cyklista. Jede-li cyklista při dodržení ust. § 12 odst. 2 ve spojení s § 57 odst. 2 zákona o silničním provozu v pravém jízdním pruhu při pravém okraji vozovky a chce přejet do levého jízdního pruhu a následně odbočit doleva, musí dát podle ust. § 30 odst. 1 téhož zákona znamení o změně směru jízdy kromě případů uvedených v jednotlivých ustanoveních také vždy při změně směru jízdy, vybočování z něho, nebo jestliže to vyžaduje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Bezpečnost provozu vyžaduje, aby cyklista, který se chce vzdálit od okraje vozovky, dal znamením o změně směru jízdy, a to především s ohledem na řidiče, kteří jedou v tomtéž jízdním pruhu za ním. Následně pokud bezpečně „poodjede“ od okraje vozovky může teprve teď započít úkon podle ust. § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu, tj. přejet z jednoho jízdního pruhu do druhého, přitom musí dávat znamení o změně směru jízdy. Fakticky se tak bude jednat o dva jízdní „úkony“ a bylo zapotřebí, aby žalobce též dal dvakrát znamení o změně směru jízdy, tento závěr platí především v situaci, kdy žalobce uvádí, že za sebou viděl vozidla v obou jízdních pruzích – je zcela logické, že znamení, jež bylo dáno při pravém okraji vozovky nemuselo být zřetelně viděno řidiči jedoucími v levém jízdním pruhu, pročež žalobce musel i tyto řidiče znamením o změně směru jízdy informovat o svém zamýšleném úkonu přejedí do levého jízdního pruhu. Je nabíledni, že řidič, který je povinen dávat znamení o změně směru jízdy, se též musí přesvědčit o dopravní situaci okolo sebe a především za sebou, žalobce tedy jednoznačně porušil své povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích.

37. Z uvedených závěrů je zřejmé, že jednání žalobce bylo v rozporu s ustanovením o přejíždění z jízdního pruhu do druhého pruhu ve smyslu § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu, což mělo za následek způsobení předmětné dopravní nehody, když jak vysvětleno výše, byl to právě, on kdo nastolil nebezpečnou situaci, jež v konečném důsledku vedla ve vzniku srážky mezi ním a řidičem motocyklu.

38. K žalobnímu bodu e). Je pouze na uvážení správního orgánu, jaké důkazní prostředky ke zjištění stavu věci užije. Dospěl-li správní orgán k závěru, že důkazy, které převzal z předcházející fáze trestního řízení, včetně výslechu svědků je dostačující k prokázání skutečného stavu, věci, nebyl povinen vyžadovat revizní posudek; žalovaný se touto otázkou ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal. Je pravdou, že skutková zjištění, jež správní orgány učinily na podkladu nedokonalého znaleckého posudku Ing. Škandery nebyla zcela správná (především v otázce rychlosti motocyklu), avšak ani tato skutečnost neměla za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí jako jakového.

39. Krajský soud pro úplnost konstatuje, že rozdíl mezi zjištěnou rychlostí motocyklu ve správním a soudním řízení nemá vliv na rozhodnutí o vině žalobce (jak vysvětleno výše), nicméně je to okolnost, která mohla mít potenciálně vliv na závěr správních orgánu o výši uložené sankce, avšak s ohledem na skutečnost, že správní orgány uložily trest v jeho nejnižší možné výši, nemá soud důvod k zrušení rozhodnutí žalovaného, když správní orgány nižší sankci uložit ani nemohou. Závěr a náklady řízení

40. Ze všech výše uvedených důvodů krajský soud podanou žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s přihlédnutím k tomu, že ve věci plně procesně úspěšný žalovaný se náhrady nákladů řízení vzdal a také mu žádné, jež by překračovaly jeho obvyklou úřední činnost, nevznikly.

42. Výrok IV. je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 4 s. ř. s., dle kterého stát má proti neúspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení, které platil, není-li tento účastník osvobozen od soudních poplatků. Státu vznikly náklady s vypracováním znaleckého posudku, obsahem kterého bylo vyjádření se znalce Ing. Š. ze dne 17.3.2013 ke znaleckému posudku Ing. H. v částce 3.100,- Kč, předloženého stranou žalobce (přičemž tento náklad byl již žalobcem uhrazen 9. 9. 2014) a dále náklady s vypracováním revizního znaleckého posudku společnosti ADONE – znalecký ústav s.r.o. v částce 55.606,- Kč za samotný posudek a dále za účast znalce u soudního jednání dne 5. 10. 2016 v částce 4.055,- Kč. Žalobce již zaplatil částku 2.000,- Kč jakožto zálohu na náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku. Protože neúspěšný žalobce nebyl osvobozen od soudních poplatků, byl zavázán povinností vzniklé náklady České republice na účet zdejšího soudu zaplatit ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku ve výši uvedené ve výroku IV. tohoto rozsudku, avšak při respektování již zaplacené částky 3.100,- Kč.

Poučení