58 A 8/2018 - 14

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobkyně: O. K., nar. X, státní příslušnost Ukrajina, zastoupená advokátem Mgr. Petrem Dvořákem, sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, sídlem Pražská tř. 558, České Budějovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 6. 2018, čj. KRPC-77907-25/ČJ-2018- 020023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se při pobytové kontrole dne 31. 5. 2018 prokázala litevským občanským průkazem č. 47130204 platným do 7. 8. 2023 vydaným na jméno O. K., nar. X, státní příslušnost Litva. Až teprve poté, co policejní hlídka na místě zjistila, že se jedná o padělaný doklad totožnosti, předložila žalobkyně biometrický cestovní doklad Ukrajiny č. FM361095 platný od 21. 3. 2018 do 21. 3. 2028; v cestovním dokladu bylo dále otištěno vstupní přechodové razítko, osvědčující vstup žalobkyně na území schengenských států dne 13. 4. 2018.

2. Žalobkyně byla následně zajištěna dle § 27 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Dne 1. 6. 2018 žalovaná žalobkyni oznámila zahájení řízení o správním vyhoštění.

3. Při výslechu zaznamenaném v protokolu ze dne 1. 6. 2018, čj. KRPC-77907-17/ČJ-2018- 020023, který je součástí správního spisu, žalobkyně uvedla, že si byla vědoma skutečnosti, že litevský doklad totožnosti byl padělaný – pořídila si jej za částku 750 € od osoby jménem J. H., vystupující za agenturu Albína, kterou blíže nebyla schopna identifikovat, k pořízení tohoto padělaného průkazu žalobkyně přistoupila proto, aby mohla pracovat na území Evropské unie. Do České republiky žalobkyně přicestovala v listopadu 2016, zde pracovala asi 2 měsíce v Českých Budějovicích ve spol. MEKTEK, tuto práci žalobkyni zajistila agentura Albína, poté odcestovala zpět na Ukrajinu a do Českých Budějovic se znovu vrátila dne 13. 4. 2018, dne 16. 4. 2018 žalobkyně opět nastoupila do zaměstnání ve spol. MEKTEK jako dělnice na výrobní lince. Žalobkyně dále uvedla, že si je vědoma svého protiprávního jednání plynoucího z opatření padělaného průkazu i následků z tohoto jednání plynoucích. Dále mimo jiné vypověděla, že v České republice nemá žádné vazby, bydlí na Ukrajině u rodičů, v době výslechu disponovala finanční hotovostí ve výši 300 Kč a nebyla jí známa žádná překážka vycestování do země původu.

4. Na základě uvedeného žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím žalobkyni dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajistila, a to na dobu 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. Žalovaná v této souvislosti přihlédla především ke skutečnosti, že se žalobkyně prokázala padělaným dokladem totožnosti. Neshledala přitom možným uložení zvláštních opatření ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců.

5. V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně namítla, že žalovaná nezdůvodnila svůj závěr, dle něhož by žalobkyně mařila výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Napadené rozhodnutí dále postrádá odůvodnění nutnosti zajištění. Z uvedených důvodu je toto rozhodnutí nepřezkoumatelné.

6. Žalobkyně sdělila žalované adresu, na které se bude zdržovat a kde bude k zastižení. Kromě předložení padělaného dokladu totožnosti se nedopustila žádného dalšího protiprávního jednání, přičemž samotné prokázání padělaným dokladem k zajištění nepostačuje. Samotné řízení o správním vyhoštění je vedeno na základě pravé totožnosti žalobkyně, která neodmítla údaje o své osobě uvést. Z jejího jednání je tak maximálně zřejmý úmysl najít si zaměstnání, nikoli snad úmysl z území České republiky v případě vyhoštění nevycestovat. Obecné fráze o neúctě k právnímu řádu České republiky v této souvislosti nemohou obstát. Aprobování závěrů žalovaného by v důsledku znamenalo, že každý cizinec, který poruší zákon o pobytu cizinců, musí být zajištěn.

7. Žalobkyně uvedla, že coby mladá žena nepředstavuje takovou hrozbu, aby bylo nezbytné její omezení na svobodě, které přirovnala k vazebnímu stíhání (v rámci trestního řízení by přitom její jednání důvodem k uvalení vazby nebylo). Žalobkyně poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2013, čj. 1 A 79/2012-16, v němž jmenovaný soud dovodil, že ani nerespektování pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění není bez dalšího důvodem k zajištění. Obava, že by žalobkyně mařila samotný výkon vyhoštění, je přitom zcela lichá a nezakládá se na objektivně zjištěném skutkovém stavu.

8. Napadené rozhodnutí je dále nepřezkoumatelné i v otázce možného využití mírnějších zajišťovacích institutů, neboť k zajištění je možno přistoupit pouze tehdy, pokud nepostačuje uložení některého ze zvláštních opatření. S ohledem na ústavní zakotvení osobní svobody a nedotknutelnosti člověka v čl. 7 a 8 Listiny základních práv a svobod, jakož i judikaturu Nejvyššího správního soudu (žalobkyně konkrétně citovala jeho rozsudek ze dne 22. 7. 2010, čj. 9 As 5/2010-74, příkladmo pak poukázala též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, čj. 1 As 12/2009-61, č. 1850/2009 Sb. NSS), představuje zajištění zcela mimořádný institut. Je tudíž nutno nejprve zkoumat možné užití mírnějších prostředků, přičemž úvahy správního orgánu musí být v této souvislosti dostatečně odůvodněny (k tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního sodu ze dne 26. 4. 2012, čj. 4 As 16/2012-30). Tyto závěry se pak uplatní ve vztahu ke všem institutům zajištění obsaženým v hlavě XI zákona o pobytu cizinců. Z odůvodnění rozhodnutí o zajištění tak musí být zřejmé, z jakých skutečností vyplývá obava z maření výkonu správního rozhodnutí a proč účelu správního řízení nelze dosáhnout jinak.

9. Žalobkyně konstatovala, že ze zásady proporcionality vyjádřené v § 2 odst. 3 správního řádu plynou požadavky přiměřenosti zásahu a jeho racionálního zdůvodnění a také zákaz nadbytečného použití jinak racionálně zvolených nástrojů regulace. Zasahování státu musí respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 28/98, č. 2/2000 Sb., a ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/01, č. 410/2001 Sb.

10. Povinnost využít primárně mírnějšího institutu před samotným zajištěním pak dovodil též Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, C-61/11 PPU, El Dridi, ECLI:EU:C:2011:

268. Citované rozhodnutí pak navazuje na dřívější judikaturu Soudního dvora k otázce přímého účinku unijní směrnice, která nebyla dostatečně implementována (konkrétně žalobkyně citovala rozsudky Soudního dvora ze dne 26. 2. 1986, C-152/84, Marshall, ECLI:EU:C:1986:84, a ze dne 3. 3. 2011, C-203/10, Auto Nikolovi, ECLI:EU:C:2011:118). Žalobkyně zopakovala, že z napadeného rozhodnutí není patrno, proč nemohlo být využito mírnějších prostředků. Žalovaná se nesnažila zjistit, zda zde není jiná osoba, která by mohla za žalobkyni složit peněžitou záruku. Není pak zřejmé ani to, proč nemohla být žalobkyni uložena povinnost pravidelně se k žalované dostavovat, případně povinnost zdržovat se na určité adrese. Nebylo nic jednoduššího než ověřit, zda žalobkyně sdělila pravou adresu svého pobytu.

11. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil.

12. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že skutkový stav zjistila dostatečně. Žalobkyně se nejenže prokázala padělaným dokladem, ale uvedla i nepravdivé informace tím, že se vydávala za občanku Litvy. Nejednalo se přitom o jediné porušení zákona žalobkyně, neboť na území České republiky vykonávala nepovolenou výdělečnou činnost. Vůči žalobkyni je současně vedeno trestní stíhání pro trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny dle § 348 odst. 1 trestního zákoníku. Nejedná se přitom o její první pochybení, neboť padělaný doklad, který si sama obstarala, použila již v roce 2017. K otázce možného uložení mírnějšího opatření žalovaná uvedla, že do doby zajištění žalobkyně nesložila finanční záruku coby náhradu předpokládaných nákladů správního vyhoštění, přičemž z předchozího jednání žalobkyně žalovaná nenabyla jistotu, že by podmínky mírnějších opatření plnila.

13. Žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání podle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců.

15. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované, jejichž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí; těmto námitkám krajský soud nepřisvědčil.

16. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65 (pozn. všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na webové adrese www.nssoud.cz), v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil.

17. Žalobkyně spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tom, že v něm údajně absentují úvahy k otázce nezbytnosti zajištění a možného využití zvláštních opatření. Jakkoli je přitom odůvodnění rozhodnutí žalované poměrně stručné, krajský soud neshledal, že by takovouto vadou trpělo. Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve shrnula zjištění učiněná v průběhu pobytové kontroly a z výslechu žalobkyně. Za klíčové pak považovala především to, že se žalobkyně vědomě prokázala padělaným dokladem. Tato skutečnost, pak v očích žalované snížila důvěryhodnost žalobkyně natolik, že od možnosti využít zvláštních opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců žalovaná upustila. Žalovaná v důsledku předchozího jednání žalobkyně vyjádřila obavu, že by se mohla pokusit opatřit si novou identitu, a neskýtá tak záruku, že bude s policejními orgány spolupracovat. Nedostatek finančních prostředků žalobkyně k pobytu v České republice a vycestování pak vedl žalovanou k závěru o nemožnosti využít institutu finanční záruky. Žalovaná dále na základě podkladů obsažených ve správním spisu (výpověď žalobkyně, informace o zemi jejího původu a závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti jejího návratu) dospěla k závěru, dle něhož v případě žalobkyně existuje reálný předpoklad, že případné správní vyhoštění bude realizováno. Na těchto úvahách krajský soud nic nepřezkoumatelného ve smyslu shora vytyčených kritérií nespatřuje.

18. Nedůvodnými krajský soud shledal též žalobní námitky věcné povahy, dle nichž nebyl dán důvod k zajištění, resp. nebyl naplněn požadavek subsidiarity využití institutu zajištění coby krajního opatření.

19. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je žalovaná oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, pokud „je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání “. Z dikce citovaného je patrno, že v něm uvedený výčet případů, v nichž lze dovodit nebezpečí maření či ztěžování řízení o správním vyhoštění, má pouze demonstrativní charakter.

20. Krajský soud nikterak nezpochybňuje žalobkyní obsáhle zdůvodňovaný závěr, dle něhož zajištění cizince (tedy omezení jeho osobní svobody coby ústavně chráněné hodnoty) zpravidla představuje institut mimořádný; to plyne již ze samotného čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, k jehož interpretaci se Soudní dvůr vyjádřil mimo jiné v žalobkyní citovaném pilotním rozsudku ve věci El Dridi (v novější judikatuře se Soudní dvůr k závěrům o v tomto rozhodnutí uvedeným opětovně přihlásil například v rozsudku ze dne 7. 6. 2016, C-47/15, Affum, ECLI:EU:C:2016:408).

21. V nyní posuzovaném případě ovšem přesto krajský soud neshledal, že by podmínky pro zajištění žalobkyně nebyly dány, neboť její jednání, spočívající v úmyslném prokazování totožnosti padělaným dokladem, je natolik závažné, že ve svých důsledcích potenciálně vede též k aktivaci trestněprávní odpovědnosti. Nelze pak přehlédnout ani skutečnost, že žalobkyně se pravým dokladem totožnosti (cestovním pasem) prokázala až ve chvíli, kdy policejní hlídka odhalila, že původně předložený doklad byl padělán. Pokud by tedy žalovaná na místě nedisponovala příslušným vybavením, s jehož pomocí bylo možno pravost dokladu ověřit (srov. ve správním spisu založený záznam o odborném posouzení pravosti dokladu ze dne 31. 5. 2018, čj. KRPC-1997-58/ČJ-2018-020021), lze důvodně předpokládat, že by žalobkyně nadále vystupovala pod falešnou identitou. Bagatelizace svého jednání je proto ze strany žalobkyně zcela nepřípadná.

22. Ostatně i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2017, čj. 2 Azs 237/2017-20, ve skutkově a právně obdobné věci dovodil, že „[j]iž samotná okolnost, že cizinec užije při prokazování totožnosti padělaný či pozměněný doklad totožnosti některého z členských států EU umožňující mu za běžných okolností vystupovat pod nepravou identitou (příp. je u něho takový doklad nalezen, aniž by cizinec dokázal osvědčit, že jej nehodlal jakkoli užít), je totiž obvykle velmi silným signálem toho, že cizinec je připraven závažně porušovat pravidla České republiky regulující pobyt cizinců. Takový falešný doklad cizinci za běžných okolností (tedy v případě, že nebude prováděna důkladná kontrola umožňující ověřit pravost dokladu) umožňuje pohybovat se po území ČR (a případně i jiných států Schengenského prostoru), ilegálně zde pracovat a prokazovat svoji totožnost v běžných životních situacích. Může případně vést i jakési dva životy – jeden na falešné doklady, druhý na doklady pravé. Jednoduše řečeno, takový doklad umožňuje cizinci vést život, a to dlouhodobě, na pomezí legality či za ní. Proto již samotná možnost jeho užití (a zpravidla tedy i jen prosté držení takových falešných dokladů při sobě) je za běžných okolností dostatečným důvodem k důkladnému zvážení, zda cizince zajistit – v opačném případě totiž není vůbec vyloučeno, že cizinec, který si již jednou byl schopen opatřit falešný doklad, si opatří další falešný doklad a opět se vzdálí dosahu orgánů dohlížejících na dodržování cizineckého práva.“ Citovaný závěr je zcela aplikovatelný i v nyní projednávaném případě.

23. Krajský soud přisvědčil žalované v tom, že předložení falešného dokladu snížilo důvěryhodnost žalobkyně natolik, že užití mírnějších opatření nepřicházelo v úvahu. V protikladu k této skutečnosti totiž nestálo nic, co by toto závažné protiprávní jednání žalobkyně mohlo jakýmkoli způsobem vyvážit; její úvahy o nepřiměřenosti zajištění tak krajský soud považuje za liché. Žalobkyně sama při výslechu konaném dne 1. 6. 2018 uvedla, že do České republiky přicestovala s falešným dokladem za účelem zaměstnání dokonce opakovaně, přičemž zde nemá žádné rodinné ani soukromé vazby, které by snad potenciálně snižovaly pravděpodobnost, že se bude spolupráci s žalovanou v průběhu správního řízení vyhýbat (například tím, že by pro žalobkyni představovaly zázemí, které by jen obtížně opouštěla, či složením finanční záruky). Nebylo proto třeba dále ověřovat, zda žalobkyně uvedla správnou adresu, na níž by se zdržovala, případně zda zde není osoba, která by snad za žalobkyni uhradila finanční záruku (žalobkyně nadto existenci takové osoby nezmínila a ani v žalobě k tomu více neuvádí).

24. Krajský soud tudíž v této souvislosti uzavírá, že žalovaná zajištěním žalobkyně nikterak nepochybila, přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí se dostatečným způsobem vypořádala se všemi relevantními skutečnostmi, které důvody zajištění dostatečným způsobem individualizují (nepředstavují tak pouhé obecné proklamace o neúctě žalobkyně k právnímu řádu, jak žalobkyně namítla, a zároveň z nich ani nelze dovodit, že by snad žalovaná mohla přistoupit k zajištění cizince při jakémkoli porušení zákona o pobytu cizinců). Žalobkyní obecně formulované srovnání institutu zajištění ve smyslu § 124 zákona o pobytu cizinců s vazebním omezením svobody v rámci trestního řízení dle § 67 a násl. trestního řádu je pak – vzhledem k diametrálně odlišnému účelu těchto institutů – zcela mimoběžné.

25. Na základě shora uvedeného proto dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení