58 Ad 16/2015 - 39

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, rozhodl samosoudkyní Mgr. Karolínou Tylovou, LL.M. v právní věci žalobkyně Ing. R.K., bytem XX, zastoupené obecným zmocněncem P. K., bytem N. Ch. 28/E, V. 1, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2015, č. j. MPSV-UM/3851/15/9S-LBK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 25. 8. 2015, č. j. MPSV- UM/3851/15/9S-LBK, a rozhodnutí Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Liberci, ze dne 3. 7. 2015, č. j. 86488/2015/LIB, se zrušují pro vady řízení a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám obecného zmocněnce P. K., bytem N. Ch. 28E, V. 1, náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Žaloba Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Liberci (dále jen ,,úřad práce“ nebo „správní orgán prvního stupně“), ze dne 3. 7. 2015, č. j. 86488/2015/LIB. Označeným rozhodnutím se úřad práce rozhodl nepřiznat žalobkyni doplatek na bydlení podle § 33 a § 75 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), na základě žádosti podané k poštovní přepravě dne 27. 12. 2013, přijaté úřadem práce dne 2. 1. 2014. Žalobkyně nejprve namítala, že z rozhodnutí úřadu práce ani z napadeného rozhodnutí žalovaného není zřejmé, za jaký měsíc nebyl doplatek na bydlení přiznán. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze sice vytušit, že žalovaný rozhodoval o doplatku na bydlení za měsíc leden 2014, ve výroku napadeného rozhodnutí však tento údaj chybí a spisová značka ve výroku uvedená naopak vylučuje, že by bylo rozhodováno o doplatku na bydlení za měsíc ledem 2014. V dalším žalobním bodu žalobkyně brojila proti způsobu, jak bylo s její žádostí o doplatek na bydlení ze dne 27. 12. 2013 nakládáno. Konstatovala, že již dne 7. 5. 2014 dokládala, že zásilka, která žádost obsahovala, byla připravena k vyzvednutí dne 30. 12. 2013. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem uvedeným v usneseních úřadu práce ze dne 20. 10. 2014, č. j. 3262/2013/LIB, a ze dne 8. 8. 2014, č. j. 3257/2013/LIB, o tom, že měla z důvodu nefunkčnosti úřadu práce zaslat žádost poštou, kde by bylo zřejmé podací razítko, že ponechala žádost na recepci firmy XX, a že žádost byla oficiálně převzata dne 2. 1. 2014. Následně žalobkyně uvedla, že úřad práce o žádosti o doplatek na bydlení ze dne 27. 12. 2013 rozhodoval jako o žádosti podané v měsíci prosinci 2013, zatímco odvolací správní orgán jako o žádosti podané v měsíci lednu 2014, a dohromady s řízeními o jejích dalších žádostech bylo vydáno celkem 40 rozhodnutí. Žalobkyně také uplatnila námitku porušení § 4 odst. 1 věta první a § 4 odst. 4 správního řádu. Pokud úřad práce nezajistil přebírání zásilek v pracovní dny, porušil § 4 odst. 4 správního řádu, přitom sám přiznal nefunkčnost v dotčeném období v usnesení ze dne 20. 10. 2014, č. j. 3262/2013/LIB. Žalobkyně navrhla řadu důkazů k otázce převzetí žádosti ze dne 27. 12. 2013 úřadem práce. Žalobkyně dále namítala, že správní orgán prvního stupně nesprávně stanovil rozhodné období, za které se zjišťuje příjem. Úřad práce zahrnul do rozhodného období měsíce říjen, listopad a prosinec 2013, přitom od 29. 1. 2014 došlo u žalobkyně k poklesu příjmů. Výživné ve výši 2 000 Kč, nikoli ve výši 5 000 Kč, jak nesprávně uvedl správní orgán prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, bylo naposledy vyplaceno v prosinci 2013. Měsíce říjen, listopad a prosinec 2013 nelze proto do rozhodného období zahrnout. Žalobkyně odkazuje na § 10 odst. 2 věty za prvním středníkem, zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalobkyně také tvrdila, že částka 3 000 Kč, kterou správní orgán prvního stupně zahrnul do částky vypláceného výživného je částkou smyšlenou. Žalobkyně doložila, že jí bylo vypláceno výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně, a to naposledy v prosinci 2013. Žalobkyně napadla i způsob stanovení obvyklého nájemného. Podle žalobkyně jí dne 24. 9. 2014, v jiném řízení, byla předložena listina ,,Příloha č. 1 - Nájemné v místě obvyklém Liberec“ a obdobná listina, přičemž ani na jedné není uvedeno, kdo ji vydal, schválil a k jakému účelu byla vydána. Žalobkyně proto považuje listiny za nevěrohodné. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že úřad práce počítá pro všechny tržní byty v Liberci jeden údaj, a to nájemné ve výši 92,16 Kč/m2/měsíc. Takový postup je v rozporu s nařízením vlády č. 453/2013 Sb., o stanovení podrobností a postupu pro zjištění srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě. Žalovaný nedoložil ani posudek znalce, ani prokazatelné doložení výše nájemného nejméně tří srovnatelných nájemných. Pokud žalovaný odkazoval na to, že úřad práce pro stanovení nájemného v místě obvyklého vyhotovil soubor srovnatelných 30 bytů srovnatelné velikosti a srovnatelného standardu, není to pravdou, v tomto směru nebylo nic doloženo. Pokud byly žalobkyni dne 24. 9. 2014 předloženy korespondence úřadu práce a fotokopie dopisu XX, a.s., e-mail XX a fotokopie dopisu Statutárního města Liberec a e-mail XX, nebyla jí předložena žádná listina, ze které by bylo zřejmé, jak bylo se zjištěnými údaji pracováno. Proto byl použitím údaje 92,16 Kč/m2 pro výpočet odůvodněných nákladů na bydlení porušen § 34 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi ve spojitosti s nařízením vlády č. 453/2013. Žalobkyně jako důkaz označila soubor 30 bytů srovnatelné velikosti a srovnatelného standardu vytvořený úřadem práce, „Přílohu č. 1“ označenou jako „Nájemné v místě obvyklé XX“, dále listinu, kterou úřad práce stanovil výši obvyklého nájemného pro město Liberec s výpočty, dále výslech Ing. XX a Mgr. XX, pracovnic úřadu práce. Žalobkyně také navrhla výslech svůj a výslech svého zástupce, dovolávala se listin založených ve správním spise a navrhovala jako důkaz posudek znalce. Závěrem žalobkyně uvedla, že spisový materiál je neúplný, na což upozorňovala již při ústním jednání dne 26. 6. 2015. Správní orgán prvního stupně ani žalovaný se touto její námitkou nezabývali. Žalobkyně navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požadovala nahradit náklady řízení, a to ve výši hotových výdajů za jeden úkon ve výši 300 Kč podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 za podání žaloby. II. Vyjádření žalovaného V písemném vyjádření k žalobě žalovaný ke zjištění výše nájemného, které je v místě obvyklé, uvedl, že úřad práce vycházel z nařízení vlády č. 453/2013. Nájemné v místě obvyklé pro město Liberec bylo stanoveno na základě průzkumu trhu, kdy na základě získaných informací úřad práce nájemné pro tržní byty v lokalitě trvalého pobytu žalobkyně počítal ve výši 92,16 Kč/m2/měsíc, což u bytu žalobkyně o velikosti 34 m2 činí obvyklé nájemné 3 133,44 Kč. Žalovaný trval na tom, že žalobkyně byla seznámena se všemi podklady, na základě kterých úřad práce postupoval při stanovení obvyklého nájemného, i s postupem při výpočtu dávky doplatek na bydlení. Výše doplatku na bydlení je stanovena následovně: doplatek na bydlení = odůvodněné náklady na bydlení – příspěvek na bydlení – (příjmy + příspěvek na živobytí – částka živobytí). Odůvodněné náklady na bydlení činí v případě žalobkyně 5 444,44 Kč, přičemž je započten nájem v místě obvyklý, tj. 92,16 Kč/m2/měsíc, celkem 3 133,44 Kč, služby 641 Kč a záloha na elektřinu 1 670 Kč. Žalobkyni je vyplácena dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení 4 941 Kč a přídavek na dítě 700 Kč, od rodičů dostává výživné ve výši 5 000 Kč (2 000 Kč na základě dohody o výživném a 3 000 Kč jako opakující se příspěvek). Částka živobytí činí 3 410 Kč. DnB = 5 444,44 – 4 941 – (5 700 + 0 – 3 410) = 1786, 56 Kč. Žalovaný uzavřel, že jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a navrhoval, aby soud žalobu zamítl. III. Zjištění ze správního spisu Z předloženého správního spisu soud zjistil následující rozhodné skutečnosti: Žádost o doplatek na bydlení žalobkyně podala na předepsaném tiskopisu k poštovní přepravě dne 27. 12. 2013. Dle přehledu „sledování zásilek“, který zmocněnec žalobkyně doložil při ústním jednání dne 7. 5. 2014, bylo doporučené psaní podáno dne 27. 12. 2013, dne 30. 12. 2013 bylo uloženo s tím, že zásilka byla úřadu dodána dne 2. 1. 2014. Podací razítko úřadu práce s tímto datem bylo otištěno na tiskopisu žádosti. V řízení zahájeném o této žádosti bylo několikrát vydáno prvostupňové rozhodnutí, jež bylo opakovaně rušeno žalovaným s tím, že věc byla úřadu práce vrácena k dalšímu projednání. Poslední prvostupňové rozhodnutí o předmětné žádosti bylo vydáno dne 3. 7. 2015, pod č. j. 86488/2015/LIB, a úřad práce v něm vyslovil, že se žalobkyni dávka doplatek na bydlení nepřiznává. Žalovaný napadeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí úřadu práce potvrdil. Při ústním jednání dne 7. 5. 2014 přednesl zmocněnec žalobkyně své výhrady k započítání částky 5 000 Kč jako výživného za daný měsíc. Předložil listinu o výplatě výživného za předchozí měsíc ve výši 2 000 Kč a upozorňoval na skutečnost, že od 1. 10. 2013 došlo k zásadní změně, která spočívala v tom, že žalobkyni byl odebrán příspěvek na živobytí, v důsledku čehož žalobkyně musela zásadně omezit své výdaje. Dle protokolu o ústním jednání ze dne 26. 6. 2015 se zmocněnec žalobkyně dostavil na úřad práce za účelem projednání skutečností týkajících se doplatku na bydlení. Uvedl, že má zásadní námitky proti tomu, aby žádost byla hodnocena, jako by byla podána dne 2. 1. 2014. Dále namítal, že mapa nájemného nalézající se ve spise je nepoužitelná, neboť dle úřadu práce se jedná o žádosti o doplatek na bydlení za měsíc leden 2014, podklady pro stanovení obvyklého nájemného týkající se roku 2014 však ve spise zcela chybí. Zmocněnec žalobkyně také správnímu orgánu vyčítal, že ve spise není založen kalkulační list, ze kterého by se daly vyčíst započitatelné příjmy za rozhodné období. Rozhodnutí ze dne 3. 7. 2015, č. j. 86488/2015/LIB, úřad práce žalobkyni podle § 33 a § 75 zákona o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, na základě žádosti podané k poštovní přepravě dne 27. 12. 2013, doplatek na bydlení žalobkyni nepřiznal. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že ve sledovaném období říjen, listopad a prosince 2013 měla žalobkyně příjem, který byl tvořen přídavkem na dítě ve výši 700 Kč, výživným od rodičů ve výši 5 000 Kč a příspěvkem na bydlení ve výši 4 941 Kč. Při zohlednění částky výživného vycházel správní orgán prvního stupně z dohody o výživném ve výši 2000 Kč měsíčně a z částky 3000 Kč, kterou žalobkyně uvedla do protokolu o ústním jednání dne 1. 11. 2013. Z jednání vyplynulo, že rodiče žalobkyni přispívali během studia nad rámec dohodnutého výživného hrazením pro ni nezbytných výdajů (strava, telefon, internet, doprava apod.) Žalobkyně byla od 1. 9. 2013 do 28. 1. 2014 studentkou Technické univerzity v Liberci a od 29. 1. 2014 je v evidenci uchazečů o zaměstnání, žije sama, částka živobytí činí 3 410 Kč. K výši odůvodněných nákladů podle § 34 zákona o pomoci v hmotné nouzi úřad práce uvedl, že nájemné se započítává do výše, která je v místě obvyklá. Obvyklé nájemné je nutno chápat jako souhrnnou veličinu srovnatelných nájemných v současné době za srovnatelný byt v domě ve srovnatelném místě. S odkazem na § 3 a § 7 nařízení vlády č. 453/2013 Sb. úřad práce uvedl, že obvyklé nájemné bylo stanoveno na základě průzkumu trhu, kdy byly osloveny místní realitní kanceláře, byla prověřena nabídka bytů k pronájmu na volně přístupných internetových portálech a zjištěné údaje byly porovnány s údaji se souborem 30 srovnatelných bytů, které jsou známy z úřední činnosti. Úřad práce tak v lokalitě Liberce počítá obvyklé nájemné ve výši 92,16/m2/měsíc, tedy u velikosti bytu 34 m2 činí obvyklé nájemné 3 133,44 Kč. Ani kdyby se vycházelo ze započtené podlahové plochy 38 m2 dle zprávy o šetření JUDr. XX, nevznikl by nárok na doplatek na bydlení. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobkyně zamítnul a rozhodnutí úřadu práce potvrdil. Odkázal na postup, který použil úřad práce při stanovení výše nájemného podle nařízení vlády č. 453/2013 Sb. Podle § 34 zákona o pomoci v hmotné nouzi vyšel úřad práce z odůvodněných nákladů na bydlení v místě obvyklém ve výši 5 444,44 Kč, tj. nájem ve výši 3 133,44 Kč, služby ve výši 641 Kč a záloha na elektřinu 1 670 Kč, jež byly započteny v plné výši. Do příjmu žalobkyně započítal úřad práce příspěvek na bydlení ve výši 4 941 Kč, přídavky na děti ve výši 700 Kč a výživné ve výši 5 000 Kč. Žalovaný konstatoval, že úřad práce vycházel z dohody o výživném ve výši 2 000 Kč a částky 3 000 Kč, kterou žalobkyně uvedla do protokolu o ústním jednání dne 1. 11. 2013, a to v předchozím řízení o příspěvku na živobytí. Z jednání vyplynulo, že rodiče přispívají během studia oprávněné osobě nad rámec dohodnutého výživného hrazením dalších nezbytných údajů. Podle žalovaného úřad práce nepochybil, pokud k částce 2 000 Kč dle dohody o výživném započetl i částku 3 000 Kč, protože poskytováním další finanční pomoci ze strany rodičů jde o plnění vyživovací povinnosti vůči zletilému dítěti. Částka živobytí oprávněné osoby činí 3 410 Kč. Žalovaný dále uvedl vzorec pro výpočet výše doplatku na bydlení. K rozhodnému období žalovaný uvedl, že úřad práce v souladu s § 10 zákona o pomoci v hmotné nouzi vycházel z rozhodného období říjen, listopad a prosinec 2013. IV. Posouzení věci soudem Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s., přitom soud vycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu podle § 75 odst. 1 s. ř. s. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Předmětem soudního přezkumu jsou již poněkolikáté rozhodnutí úřadu práce a žalovaného vydaná ve věci dávky hmotné nouze - doplatku na bydlení, o který žalobkyně opakovaně žádá. V nyní souzené věci se úřad práce a žalovaný zabývali žádostí žalobkyně podané dne 27. 12. 2013 k poštovní přepravě, doručené úřadu práce dne 2. 1. 2014. Žalobkyně se brání závěru o tom, že řízení o její žádosti mělo být zahájeno až dne 2. 1. 2014. Namítá také, že z výroku prvostupňového rozhodnutí žalovaného ani napadeného rozhodnutí není jasné, zda správní orgány rozhodovali o žádosti o doplatek na bydlení za prosinec 2013 či leden 2014. Žalobkyně má pravdu v tom, že z č. j. 3262/2013/LIB uvedeného ve výroku prvostupňového rozhodnutí úřadu práce i napadeného rozhodnutí žalovaného rozhodně nevyplývá, že bylo rozhodováno o žádosti o doplatek na bydlení za leden 2014, tato skutečnost je však zcela zřejmá z odůvodnění těchto rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí vydaných v obou stupních řízení, která obsahově tvoří jeden celek, vyplývá, že správní orgány vycházely z podacího razítka úřadu práce s datem 2. 1. 2014 a tímto datem považovaly řízení o žádosti ve smyslu § 69 odst. 1 zákona o hmotné nouzi ve spojení s § 44 odst. 1 správního řádu za zahájené. Podle § 37 odst. 6 správního řádu podání se činí u správního orgánu, který je věcně a místně příslušný. Podání je učiněno dnem, kdy tomuto orgánu došlo. Podle § 44 odst. 1 správního řádu řízení o žádosti zahájeno dnem, kdy žádost … došla věcně a místně příslušnému orgánu. Podle § 69 odst. 1 zákona o hmotné nouzi řízení o přiznání dávky se zahajuje na základě písemné žádosti osoby, není-li dále stanoveno jinak, podané příslušnému orgánu pomoci v hmotné nouzi na tiskopisu předepsaném ministerstvem. Z uvedených ustanovení lze dovodit, že řízení o žádosti žalobkyně o doplatek na bydlení ze dne 27. 12. 2013 bylo zahájeno dnem, kdy tato žádost došla úřadu práce, který byl věcně a místně příslušný k jejímu projednání. Podle podacího razítka úřadu práce otištěného na tiskopisu pro podání žádosti o doplatek na bydlení byl tímto dnem 2. 1. 2014. Tuto skutečnost ostatně žalobkyně nezpochybňuje. Postup úřadu práce, který na podaný tiskopis žádosti datované dne 27. 12. 2013 otiskl podací razítko s datem 2. 1. 2014 a příslušný identifikátor, odpovídá § 64 odst. 2 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, podle něhož se dokumenty doručené původci (který vykonává spisovou službu podle tohoto zákona) v den, kdy byly původci doručeny, opatří jednoznačným identifikátorem. Obsahem spisového materiálu žalovaného je doloženo, že žalobkyně žádost na příslušném tiskopisu podala věcně a místně příslušnému správnímu úřadu písemně a jako způsob doručení zvolila doručení prostřednictvím provozovatele poštovní služby, a to doporučeně. Datum podání žádosti k poštovní přepravě 27. 12. 2013 je doloženo jak podacím razítkem České pošty a. s. na obálce, v níž byla žádost podána, tak písemností „sledování zásilek“, kterou žalobkyně předložila při ústním jednání dne 7. 5. 2014. Datum podání žádosti k poštovní přepravě však není z hlediska zahájení správního řízení o žádosti rozhodné, ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) správního řádu nelze ve vztahu k okamžiku zahájení řízení o žádosti aplikovat. Stejně tak není rozhodný okamžik (dne 30. 12. 2013 dle dokumentu „sledování zásilek“ a potvrzení provozovatele poštovních služeb o dodání zásilky do P. O. BOXu úřadu práce) a doba, kdy byla doručovaná písemnost provozovatelem poštovních služeb uložena k vyzvednutí. Z žádného právního předpisu neplyne, že doba uložení doporučeně doručovaného písemného podání účastníka má jít k tíži správního orgánu, ani že by tato doba měla vliv na okamžik zahájení správního řízení. Pokud podatel zvolí takový způsob doručení svého písemného podání, musí počítat i s možnou úložní lhůtou. Důkazy výslechem řady úředníků úřadu práce, které žalobkyně navrhovala za účelem způsobu doručování její žádosti datované dne 27. 12. 2013, soud neprováděl pro nadbytečnost, neboť má za to, že písemnost „sledování zásilek“ způsob a průběh doručení žádosti prokazují dostatečně. Ostatní písemnosti, kterých se žalobkyně dovolávala, byly součástí správních spisů, soud jimi dokazování neprovádí. Žalobkyně také znovu vyjádřila svůj nesouhlas se způsobem, jakým správní orgány stanovily částku nájemného započítávaného do odůvodněných nákladů na bydlení podle § 34 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi ve znění účinném do 31. 12. 2014 nárok na doplatek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který užívá byt, jestliže by po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení, snížených o příspěvek na bydlení podle jiného právního předpisu, byl jeho příjem (§ 9 odst. 1) zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí osoby (§ 24). Z § 34 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi vyplývá, že do odůvodněných nákladů na bydlení se započítává nájemné, popřípadě obdobné náklady spojené s družstevní a vlastnickou formou bydlení, a pravidelné úhrady za služby spojené s užíváním bytu; nájemným se rozumí nájemné hrazené v nájemních bytech, a to až do výše, která je v místě obvyklá, popřípadě nájemné až do výše cílového nájemného podle zákona o jednostranném zvyšování nájemného bytu. Soud předesílá, že výkladem posledně uvedeného ustanovení a vývojem právní úpravy „zastropování“ výše nájemného, která se započítává do odůvodněných nákladů na bydlení pro účely posouzení nároku na doplatek na bydlení, se již k žalobám podaným žalobkyní zabýval. V rozsudku ze dne 5. 1. 2015, č. j. 60 Ad 13/2014-21, zdejší soud konstatoval, že z konstrukce obsažené v § 34 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi vyplývá, že započtení nájemného pro účely posouzení nároku na dávku doplatek na bydlení je omezeno výší nájemného obvyklého. S cílovým nájemným (s odkazem na zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) již počítat nelze. Počínaje 1. 1. 2013 je třeba vycházet z výše nájemného v místě obvyklého. Zákon o hmotné nouzi nedefinuje, co je třeba rozumět pod pojmem nájemné obvyklé. Správní orgány nepochybily, pokud s účinností od 1. 1. 2014 opustily dosavadní správní praxi (založenou na nejprve metodické činnosti žalovaného, později na tzv. mapě nájemného – srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 Ad 140/2014-41, či ze dne 29. 1. 2015, č. j. 6 Ads 175/2014-43) a aplikovaly nařízení vlády č. 453/2013 Sb., o stanovení podrobností a postupu pro zjištění srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě. Toto nařízení bylo sice primárně vydáno k provedení § 2249 odst. 2 občanského zákoníku, jež hovoří o srovnatelném nájemném obvyklém v daném místě a odkazuje na prováděcí právní předpis, ale jeho ustanovení § 7 výslovně počítá s tím, že se dle něj bude postupovat i pro účely stanovení nároku a výše dávek podle zákona o hmotné nouzi. Nařízení vlády č. 453/2013 Sb. konkrétní výši obvyklého nájemného pro jednotlivé nájemní byty a lokality nestanoví, nýbrž upravuje podrobnosti a postup, který vede k určení obvyklého nájemného. Podle § 2 písm. b) cit. nařízení se rozumí srovnatelným nájemným obvyklým v daném místě souhrnná veličina srovnatelných nájemných. Podle § 3 odst. 1 cit. nařízení ke zjištění srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě se pro konkrétní byt použijí následující způsoby: a) pořízení posudku znalce o výši obvyklého nájemného, která je pro konkrétní byt považována za srovnatelné nájemné obvyklé v daném místě; b) stanovení na základě prokazatelného doložení výše nejméně 3 srovnatelných nájemných. Bližší postup pro zjištění srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě pro účely stanovení nároku a výše dávek podle zákona o pomoci v hmotné nouzi nebyl zákonodárcem upraven, naopak ustanovením § 7 nařízení byl vyloučen postup podle § 4, § 5 a § 6. V první řadě nelze správním orgánům vytknout, že ke zjištění srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě nepoužily znalecký posudek ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) nařízení. Z žádného zákonného ani podzákonného ustanovení tuto povinnost dovodit nelze. Soud má za to, že výše obvyklého nájemného v daném místě pro účely nároku na doplatek na bydlení má být úřadem práce stanovena transparentně a objektivně, v souladu s principem předvídatelnosti rozhodování správního orgánu tak, aby byl zajištěn jednotný výklad, jednotná aplikační a rozhodovací praxe, nikoli vždy pro každého žadatele zvlášť ve vztahu ke konkrétnímu bytu. Proto ani soud nevyhověl návrhu žalobkyně na doplnění dokazování znaleckým posudkem. K zajištění zmíněného účelu plně vyhovuje stanovení srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě na základě doložení výše nejméně 3 srovnatelných nájemných ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení. Soud se ovšem ztotožnil se žalobkyní, pokud v podstatě namítala, že v daném případě nelze zjistit, zda postup úřadu práce při stanovení obvyklého nájemného ve výši 92,16 Kč/m pro všechny tržní byty v Liberci shora uvedenému požadavku vyhovuje. Na tomto místě považuje soud za potřebné zdůraznit, že v souvislosti se stanovením výše nájemného obvyklého započítávaného do výše odůvodněných nákladů na bydlení ve smyslu § 34 odst. 1 písm. a) zákona o hmotné nouzi byla již v minulosti zmiňována nutnost přistupovat nikoli jednotně a mechanicky k zohlednění podlahové plochy bytu při posouzení nároku na doplatek na bydlení. Právě jednotnému přístupu ke stanovení obvyklého nájemného bez rozlišení velikosti bytu se žalobkyně, jež obývá byt o podlahové ploše 34 m, v řízení před správními orgány i soudy opakovaně bránila. Je totiž zřejmé, že v bytě o menší podlahové ploše nebývá na trhu s byty vyžadováno vždy úměrně nižší nájemné než v bytech o větší rozloze, nadto nabídka bytů o malé podlahové ploše bývá omezená. Ostatně tuto okolnost konstatoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 Ads 140/2014-41 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na www.nsssoud.cz). Ve zmíněném rozsudku, byť v souvislosti s dřívějším užitím mapy nájemného pro účely stanovení obvyklého nájemného pro účely posouzení nároku na doplatek na bydlení, Nejvyšší správní soud uznal, „[ž]e přístup správních orgánů při výpočtu výsledné výše v místě obvyklého nájemného mohl a měl být ve vztahu k zohlednění velikosti stěžovatelčina individuálnější, a nepovažuje ve vztahu k okolnostem za zcela vhodné pouze přepočítat středovou hodnotu stanoveného v místě obvyklého nájemného na plochu bytu.“ K potřebě reagovat na faktickou výši nájemného u bytů o menší podlahové ploše dále poznamenal: „ … Vzhledem k tomu, že faktická výše nájemného za 1 m se u bytů s menší rozlohou podlahové plochy zpravidla pohybuje ve vyšších hodnotách, než u bytů s rozlohou vyšší, na což stěžovatelka poukazuje, je třeba, aby nájemné v místě obvyklé za 1 m bylo správním orgánem u menších bytů stanoveno vyšší než u bytů větších. V dané situaci, vzhledem k požadavku vycházet primárně z mapy nájemného a požadavku na zachování zásady legitimního očekávání, lze uvedenou skutečnost zohlednit odstupňováním v místě obvyklého nájemného za 1 m v rámci stanoveného rozmezí. Ve stěžovatelčině případě k tomuto odstupňování nesporně nedošlo, nicméně ani stanovení výše při horní hranici rozmezí, by nevedlo k přiznání doplatku na bydlení. …“ V souzeném případu ze správních rozhodnutí ani z obsahu spisu nelze seznat, zda srovnatelné nájemné obvyklé pro celou lokalitu města Liberec v jednotné výši 92,16 Kč/m bylo i pro účely posouzení nároku žalobkyně na doplatek na bydlení stanoveno na základě srovnatelných nájemných ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 453/2013 Sb. Srovnatelnými nájemnými přitom musí být bezesporu nájemné v tržních bytech placené v daném místě za srovnatelný byt, tj. za byt srovnatelného standardu a srovnatelné velikosti, (jak to ostatně zmiňuje i žalovaný v souvislosti s úřadem práce vytvořeným souborem 30 bytů, jež byly ke stanovení obvyklého nájemného užity). Dle napadených rozhodnutí bylo obvyklé nájemné na 1 m podlahové plochy stanoveno po oslovení místních realitních kanceláří, po prověření nabídky bytů k pronájmu na internetových portálech a po porovnání s údaji – se souborem 30 bytů srovnatelné velikosti a srovnatelného standardu. Jaké je nájemné obvyklé v daném místě a čase u souboru 30 vybraných srovnatelných bytů, které jsou úřadu práce „známy z úřední činnosti“, a především, zda se jedná o nájemné u bytů srovnatelné velikosti a standardu, tj. takové, které je hrazeno také u bytů o menší podlahové ploše, nelze ověřit. V souladu s § 50 odst. 1 správního řádu mohou být nepochybně podkladem pro rozhodnutí správního orgánu rovněž skutečnosti známé mu z úřední činnosti. Ovšem i v takovém případě je nutné, aby bylo z rozhodnutí a správního spisu zřejmé, o jaké konkrétní skutečnosti se jedná, tak aby se s nimi mohl účastník řízení seznámit a rovněž aby mohly být případně podrobeny přezkumu. Tak se v souzeném případu nestalo. Jak již soud zmínil, kromě souboru 30 srovnatelných bytů měly být ke stanovení obvyklého nájemného využity i poznatky o výši nájemného získané od místních realitních kanceláří a z internetových portálů. Žalobkyně v žalobě uvádí, že jí dne 24. 9. 2014 byla předložena fotokopie dopisu XX, a.s., e-mail XX, fotokopie dopisu Statutárního města Liberec a e-mail XX. Ve správním spise se tyto listiny nenacházejí a není také vůbec zřejmé, jakým způsobem byly získané údaje o obvyklém nájemném využity a zpracovány do „Tabulky – započitatelné nájemné“ a „Přílohy č. 1“ – XX podle které je pro tržní byty v obci Liberec obvyklé nájemné 110, 107, 82, 87, 77 Kč/m, tj. v průměru 92,16 Kč/m. Stejně tak není zřejmé, zda právě zvolené výše nájemného obvyklého, z něhož byla průměrná hodnota vypočtena, byly ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 453/2013 Sb. srovnatelnými nájemnými i pro byty o menší podlahové ploše. Z uvedených důvodů nemělo podle názoru soudu nájemné obvyklé, stanovené ve výši 92,16 Kč/m, z něhož úřad práce a žalovaný vycházeli při posouzení výše doplatku na bydlení také u žalobkyně, která užívá nájemní byt o menší podlahové ploše v městě Liberec, oporu v podkladech založených ve správním spise. Soud musel také přisvědčit žalobní námitce, že ve správním spisu nelze nalézt oporu ani pro zahrnutí částky 3 000 Kč jako výživného do příjmů žalobkyně v celém rozhodném období. Soud si je plně vědom závěrů, k nimž dospěl v rozsudku ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 60 Ad 11/2014, v němž přezkoumával zákonnost správních rozhodnutí ve věci odejmutí dávky hmotné nouze - příspěvku na živobytí ode dne 1. 10. 2013. Zdejší soud v označeném rozsudku konstatoval, že správní orgánu nepochybily, pokud jako příjem žalobkyně posoudily kromě výživného 2 000 Kč dle dohody o výživném ze dne 21. 12. 2011 také další plnění ve výši 3 000 Kč, neboť se prokazatelně jednalo o další finanční výpomoc poskytovanou rodiči žalobkyně na úhradu její stravy, telefonu, internetu, městské hromadné dopravy a dalších potřeb, přestože nebyla zahrnuta do dohody o výživném. V tehdy projednávané věci však měl soud placení výživného ve vyšší než dohodou o výživném stanovené částce prokázané samotnými tvrzeními žalobkyně v písemném vyjádření ze dne 20. 8. 2013 a následně při ústním jednání dne 1. 11. 2013, při kterém předložila také rozpis výdajů, na které jí rodiče přispívali nad rámec dohodnutého výživného. V řízení o žádosti o doplatek na bydlení za leden 2014 však správní orgány nepřihlédly k tomu, že žalobkyně již v průběhu řízení před úřadem práce, konkrétně při ústním jednání dne 7. 5. 2014, uvedla, že v prosinci 2013 činilo výživné pouze 2 000 Kč a k rozpisu plánovaných výdajů obsažených v příloze protokolu ze dne 1. 11. 2013 uvedla, že se jedná o plán výdajů ještě z doby, kdy pobírala příspěvek na živobytí. Správní orgán prvního stupně i žalovaný k této námitce pouze konstatovali, že do protokolu o ústním jednání dne 1. 11. 2013 žalobkyně potvrdila, že jí rodiče přispívají nad rámec dohodnutého výživného na úhradu nezbytných výdajů, a proto byla další finanční výpomoc rodičů ve výši 3 000 Kč zahrnuta do jejího příjmu jako výživné. Z napadeného rozhodnutí neplyne, z čeho má žalovaný tvrzení žalobkyně o placení výživného ve výši 2 000 Kč v prosinci 2013 za vyvrácené. Z jeho rozhodnutí nelze zjistit, z čeho dovozuje, že žalobkyni rodiče i nadále po odnětí příspěvku na živobytí přispívali (či měli přispívat) vyšším výživným. Z protokolu o ústním jednání ze dne 1. 11. 2013, jehož se žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí dovolával, totiž placení výživného vyššího než 2 000 Kč také ve vztahu k prosinci 2013 neplyne. Soud tak má za to, že výše výživného 5 000 Kč, kterou správní orgány použili pro celé rozhodné období, nemá ve správním spisu oporu. Žalobkyně dále nesouhlasila s tím, jak správní orgány stanovily rozhodné období, za které se zjišťuje příjem. V této souvislosti též namítala, že s touto odvolací námitkou se žalovaný řádně nevypořádal. Podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném pro rok 2014, rozhodným obdobím, za které se zjišťuje příjem v případě podání žádosti o dávku, je u opakujících se dávek období 3 kalendářních měsíců předcházejících aktuálnímu kalendářnímu měsíci; pokud však došlo u osoby nebo alespoň u jedné ze společně posuzovaných osob k podstatnému poklesu příjmu, a podstatný pokles příjmu v aktuálním kalendářním měsíci nadále trvá, rozhodné období počíná kalendářním měsícem, ve kterém k podstatnému poklesu příjmu došlo, nejdříve však kalendářním měsícem, který o 2 kalendářní měsíce předchází aktuálnímu kalendářnímu měsíci a končí aktuálním kalendářním měsícem; za podstatný pokles příjmu se považuje zejména ztráta příjmu z výdělečné činnosti, ukončení výplaty podpory v nezaměstnanosti nebo podpory při rekvalifikaci a ukončení výplaty rodičovského příspěvku. Z části citovaného ustanovení za středníkem je nutno dovodit, že rozhodným obdobím nejsou 3 kalendářní měsíce předcházející aktuálnímu kalendářnímu měsíci, pokud došlo u posuzované osoby k podstatnému poklesu příjmů. V projednávaném případě žalobkyně již dne 7. 5. 2014 do protokolu namítala, že výživné ze strany rodičů dostala naposledy v prosinci 2013, a to ve výši 2 000 Kč. V odvolání pak namítala, že bylo nesprávně stanoveno rozhodné období, protože u ní došlo k poklesu příjmů v důsledku ztráty výživného. Žalovaný se ve svém rozhodnutí omezil na citaci § 10 odst. 1 a odst. 2 písm. a) věty prvé zákona o pomoci v hmotné nouzi, aniž by se zabývaly konkrétními skutečnostmi, ve kterých žalobkyně podstatný pokles svých příjmů spatřovala. Pokud se žalovaný k odvolací námitce, vůbec nezabýval konkrétními okolnostmi, které podle žalobkyně způsobily podstatný pokles příjmů, a nevysvětlil, proč žalobkyní namítané skutečnosti nelze zařadit pod ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) věta za středníkem zákona o pomoci v hmotné nouzi, je jeho rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Správní soudy setrvale judikují, že omezil-li se rozhodující správní orgán na obecnou citaci právních předpisů a z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, jak o věci uvážil, o jaké skutečnosti opřel svůj právní závěr, proč považuje důvody žádosti a námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, je takové správní rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V. Závěr a náklady řízení Ze všech shora uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení podle § 78 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., a to bez jednání v souladu s § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 s. ř. s. Soud využil možnosti, kterou mu dává § 78 odst. 3 s. ř. s., a přistoupil i ke zrušení prvostupňového rozhodnutí úřadu práce, které rovněž trpělo vytýkanými vadami. Soud tak učinil zejména s ohledem na to, že bude v dalším řízení jeho povinností zabývat se znovu započitatelnou výší nájemného obvyklého v daném místě. V souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. soud zároveň vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému. V dalším řízení jsou správní orgány dle § 78 odst. 5 s. ř. s. vysloveným právním názorem soudu vázány. Jak již soud uvedl, v dalším řízení bude povinností správních orgánů znovu stanovit a doložit výši nájemného obvyklého v daném místě v intencích § 34 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi tak, aby se jednalo o nájemné srovnatelné ve smyslu § 2, § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 453/2013 Sb., jak bylo rozvedeno shora. Výše výživného (stejně jako ostatních příjmů), jež bude správními orgány zohledněna při posouzení nároku na doplatek na bydlení a jeho výše, musí pak být důsledně doložena podklady pro rozhodnutí, které tvoří obsah správního spisu. Odůvodnění správních rozhodnutí o žádosti o doplatek na bydlení musí vyhovovat požadavkům uvedeným v § 68 odst. 3 správního řádu, tj. v odůvodnění musí být uvedeny nejen skutkové okolnosti a hodnocení provedených důkazů, ze kterých správní orgány vycházely, ale musí z nich být zřejmé i právní úvahy, včetně úvah při výpočtu doplatku na bydlení a správní orgány v nich musí reagovat na námitky žalobkyně. O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Úspěšné žalobkyni proto soud přiznal náhradu nákladů řízení, a to hotových nákladů řízení ve smyslu § 57 odst. 1 s. ř. s. v paušální výši 300 Kč za 1 úkon právní služby - podání žaloby. K tomuto rozhodnutí soud vedly závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 7. 10. 2014, Pl. ÚS 39/13, jehož se ostatně žalobkyně výslovně dovolávala, neboť na takovou náhradu nákladů řízení by měla žalobkyně právo, pokud by byla zastoupena advokátem (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014-20 či ze dne 15. 1. 2015, č. j. 9 Afs 302/2014-47). Žalovanému soud uložil, aby náhradu nákladů řízení žalobkyně zaplatil v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího obecného zmocněnce.

Poučení