58 Ad 9/2019 - 55

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. et Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobkyně: A.Ž., narozena X zastoupena zákonnou zástupkyní I.Ž. obě bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2019, č. j. MPSV-2019/96389-913 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 16. 5. 2019, č. j. MPSV-2019/96389-913 žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 15. 1. 2019, č. j. 3910/2019/TAB, tak, že žalobkyni přiznal od září 2018 příspěvek na péči ve výši 3 300 Kč měsíčně podle § 7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), a v souladu s § 4 odst. 1, § 8, § 9, § 11 odst. 1 písm. a) a § 13 téhož zákona.

2. Dne 7. 9. 2018 žalobkyně požádala o přiznání příspěvků na péči. Správní orgán I. stupně svým rozhodnutím příspěvek na péči žalobkyni nepřiznal a uzavřel, že žalobkyně z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc pouze v oblasti zvládání základní životní potřeby komunikace a péče o zdraví.

3. Dle závěrů žalovaného nezvládá žalobkyně životní potřebu komunikace, neboť používá jen slabiky a podle psychiatra se řeč nerozvijí, potřebu výkon fyziologické potřeby, neboť by se již ve dvou letech měla učit vysazovat na nočník a nočníku se bojí a potřebu osobní aktivity, jelikož je nezařaditelná do předškolního zařízení, nehraje si s hračkami, nemá o ně zájem. Oproti správnímu orgánu I. stupně nebylo shledáno nenaplnění potřeby péče o zdraví, neboť žalobkyně nepobírá žádnou medikaci, kterou by bylo nutné obstarávat. V diagnostickém souhrnu žalovaný konstatoval dětský autismus, byť byla žalobkyně vyšetřena pouze dětským psychologem a neproběhlo komplexní vyšetření – chybělo vyšetření klinickým psychologem, neurologem a genetické vyšetření. Žalovaný takto rozhodl na základě posudkového spisu OSSZ Tábor, odvolacího spisu, lékařských nálezů zaslaných žalobkyní, zprávou T., dětské psychiatričky ze dne 14. 2. 2019 a výsledků sociálního šetření provedeného Úřadem práce dne 27. 9. 2018. Zdravotní dokumentaci praktického lékaře neměl žalovaný, resp. posudková komise k dispozici, neboť i přes výzvu nebyla tato dokumentace doručena.

4. Dne 10. 7. 2019 podala žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí včasnou žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“).

5. Žalobkyně předně namítá porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení, neboť žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně a odebral žalobkyni možnost odvolání se. Žalobkyně má za to, že nebyla v řízení před žalovaným úspěšná, když požadovala přiznání IV. stupně příspěvku na péči a přiznán ji byl pouze I. stupeň, proto nelze považovat napadené rozhodnutí za rozhodnutí vydané v její prospěch. Vedle toho měl žalovaný shledat v neprospěch žalobkyně, v rozporu se závěry správního orgánu I. stupně, zvládání základní životní potřebu péče o zdraví, proti této změně nemohla žalobkyně brojit odvoláním a tuto vadu dle jejího názoru nezhojila ani možnost seznámit se s obsahem spisu před vydáním rozhodnutí.

6. Žalovaný dle žalobkyně nezohlednil výsledek sociálního šetření a obsah předložených lékařských zpráv; posudkový lékař není oprávněn oponovat závěrům odborných lékařů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08). Odchýlení se od závěrů těchto podkladů žalovaný dle jejího názoru neodůvodnil; rozhodnutí pro ni bylo proto překvapivé. Nesouhlasil-li žalovaný se závěry odborných lékařů, měl provést další dokazování, srov. např. § 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provádění sociálního zabezpečení“). K tomuto žalobkyně namítá i to, že posudková komise pro své rozhodnutí neobstarala kompletní lékařskou dokumentaci od ošetřujícího lékaře, případně si ani nevyžádala od ošetřujícího lékaře např. zprávu o jejím stavu.

7. Zjištěný skutkový stav stran nezvládání výkonu životních potřeb komunikace, výkon fyziologické potřeby a osobní aktivity činí žalobkyně nespornými. Ve zbytku však namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu a jeho nesprávné právní hodnocení.

8. Žalobkyně je přesvědčena, že nezvládá potřebu péče o zdraví. S posouzením žalovaného, že tuto potřebu zvládá, když nemá žádnou pravidelnou medikaci, se neztotožňuje. Dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věci č. 505/2006 Sb., Žalobkyně vychází z metodiky pro posuzování schopností 2-3 letých dětí (Instrukce náměstkyně pro řízení sekce sociálních pojistných systému č. 15/2016), ke dni podání odvolání byly žalobkyni dva roky, a proto má za to, že argument žalovaného, resp. posudkové komise, že měla citovat ze standardu pro 1-2 leté děti není správné. Pokud nezvládala standard ve dvou letech (2-3 roky), je dle ní zjevné, že jej nemohla zvládat ani v 1,5 roce věku, kdy byla podána žádost o příspěvek. Sám žalovaný zkoumal její stav nejen ke dni podání žádosti, ale i k pozdějším okamžikům, když vycházel i z novějších lékařských zpráv.

10. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl podanou žalobu zamítnout.

11. Žalovaný odmítl porušení zásady dvojinstančnosti, jeho rozhodnutí bylo vydáno ve prospěch žalobkyně. Uznání nezvládání jednotlivých životních potřeb nelze ztotožňovat s rozhodnutím ve věci samé. Žalobkyni nebyla rozhodnutím ukládána žádná povinnost, omezení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu se dle jeho názoru neuplatní.

12. Žalobkyně dle žalovaného pouze obecně uvádí, že nebylo reagováno na její argumenty, nicméně není zřejmé, jaké argumenty má na mysli. Žalovaný vycházel ze všech shromážděných podkladů, rozhodnutí má oporu v provedeném dokazování a zjištěném skutkovém stavu, který se shromážděnými podklady koresponduje.

13. Stran posouzení jednotlivých životních potřeb žalovaný odkazuje na své rozhodnutí a posudek posudkové komise. Plyne-li z žalobkyní předložených zpráv nějaké určité chování, neindikuje toto chování nezvládání konkrétních potřeb (např. odmítání se postavit neindikuje nezvládnutí mobility). Referenční rámce chování uváděné žalobkyní nelze dle názoru žalovaného vztáhnout na popsané chování u lékaře.

14. Žalobkyně byla o závěrech posudkové komise informována, stejně jako byla informována o tom, že shromážděná dokumentace byla dostatečná a umožňovala rozhodnutí posudkové komise bez přítomnosti žalobkyně. Žalobkyně sama zájem o účast na jednání komise, ač řádně poučena, neprojevila.

15. Výsledek sociálního šetření byl podkladem rozhodnutí, míru popsané pomoci musí posudkový lékař posoudit v souvislosti s objektivizovanou mírou funkčního postižení, což bylo učiněno.

16. Žalobkyně v replice ze dne 28. 8. 2019 vyjádřila svůj nesouhlas s celou řadou tvrzení uvedených ve vyjádření žalovaného k žalobě. Nad rámec skutečností uvedených v žalobě se dodává, že v zákoně ani v provádějící vyhlášce není mobilita spojena pouze s fyzickým hendikepem, neschopnost zvládání chůze může být i z psychické příčiny (viz § 1 odst. 3 písm. b) prováděcí vyhlášky). Co se účasti žalobkyně na jednání posudkové komise týče, s ohledem na obsah předložených lékařských zpráv měla žalobkyně za to, že její stav je z nich zcela zřejmý.

17. Ze správního spisu plyne, že dne 7. 9. 2018 požádala žalobkyně prostřednictvím své zákonné zástupkyně o příspěvek na péči.

18. Dne 27. 9. 2018 proběhlo sociální šetření s následujícími závěry plynoucími z přímého pozorování a informací sdělených matkou žalobkyně (zákonnou zástupkyní): Mobilita: žalobkyně je schopna posadit se a sedět. Začíná chodit kolem nábytku, obchází postýlku, začíná chodit samostatně s doprovodem matky. Orientace: žalobkyně rozezná a pozná zrakem a sluchem, dle matky rozlišuje osoby blízké a cizí, pozná blízké osoby, obrací se za sluchem, sleduje očima, reaguje na pokyn ano/ne, je schopna splnit jednoduchý úkon (např. pápá). Dle matky je ustrašená, bojí se, když jede kolem domu auto, hledá matku, schovává se za ní, pláče. Komunikace: žalobkyně projevuje náklonost k blízkým osobám, pozná matku, sourozence, cizích osob se bojí. Dle slov matky žalobkyně začínala mluvit, většinou slabiky (mama, dada, haf), slova nikoli. Stravování: žalobkyně není schopna se sama najíst, je krmena matkou, obědy vaří matka, žalobkyně je schopna napít se z hrníčku s násoskou, nemá žádnou dietu. Oblékání a obouvání: zajišťuje matka, žalobkyně dle matky nespolupracuje, nenastaví ruku, nohu apod. Tělesná hygiena: zajišťuje matka, žalobkyně se nechce koupat, nemá ráda vodu, matka ji posadí do vany, vykoupe, usuší. Výkon fyziologické potřeby: nepoužívá nočník, používá pleny, výměnu zajišťuje matka.

19. Dále se ze sociálního šetření podává, že žalobkyně se zajímá o okolí a hračky, nejraději si dle matky hraje sama, nechce přítomnost sourozenců, spíše matky. Hraje si ráda s kostkami, sleduje pohádky, je spíše samotářka. Při sociálním šetření byla žalobkyně v náručí matky, když ji chtěla pustit a posadit na sedačku, tak začala plakat.

20. Dle posudku o zdravotním stavu posudkovým lékařem OSSZ Tábor ze dne 4. 1. 2019 bylo dospěno ke skutkovému závěru, že žalobkyně trpí dětským autismem. Dále se uvádí, že žalobkyně nezvládá potřebu komunikace a péče o zdravé neboť „je nutná větší péče, ostatní úkony nutno plnit srovnatelně k vrstevníkům i dle zprávy PLDD.“ Zjištěný dlouhodobě nepříznivý stav nevedl k neschopnosti zvládat alespoň tři základní životní potřeby.

21. Přípisem ze dne 28. 2. 2019 byla žalobkyně vyzvána k seznámení se s podklady rozhodnutí. Správním rozhodnutí I. stupně ze dne 6. 3. 2019 nebyl žalobkyni příspěvek na péči přiznán, a to s odkazem na posudek o zdravotním stavu. Dne 6. 3. 2019 podala žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí odvolání, ve kterém obdobně jako v podané žalobě rozporovala zvládání jednotlivých potřeb (vyjma potřeby péče o zdraví, jejíž nezvládání bylo zjištěno).

22. Dle posudku posudkové komise MPSV ČR v Českých Budějovicích, která dne 24. 3. 2019 zasedala ve složení předsedy – posudkového lékaře, dalšího lékaře – dětské psychiatričky a tajemnice, byla žalobkyně osobou závislou v I. stupni, tento stav zde byl i ke dni 7. 9. 2018. Komise rozhodovala bez přítomnosti žalobkyně, vyžádaná kompletní zdravotnická dokumentace žalobkyně nebyla praktickým lékařem předložena, doložená odborná dokumentace byla dle komise dostatečná. Komise vycházela z posudkového spisu OSSZ Tábor, odvolacího spisu, nálezem T. ze dne 14. 2. 2019, výsledků sociálního šetření ze dne 27. 9. 2018 a dále dodaných lékařských zpráv – zpráva ze dne 9. 10. 2018 od P., zpráva ze dne 21. 8. 2018 a ze dne 14. 2. 2019 od T.. Bylo zjištěno nezvládnutí základní životní potřeby komunikace, osobní aktivity, výkon fyziologické potřeby.

23. Posudková komise popsala obsah jednotlivých lékařských zpráv a uzavřela, že podle nálezů psychiatra i sociálního šetření žalobkyně potřebuje zvýšenou péči, „ovšem s ohledem na nízký věk dítěte je vyhodnocení potřeby péče mimořádné jen velmi omezeno, neboť psychická dysfunkce nevede v řadě aktivit k podstatnému přesahování v rozsahu, intenzitě a náročnosti péče, kterou je posuzované třeba věnovat ve srovnání s péčí, kterou je třeba věnovat zdravému dítěti téhož věku.“ Žalobkyně by ve dvou letech měla používat několik slov, řeč se ale nerozvíjí. Měla by se učit vysazovat na nočník, nočníku se bojí. Je nezařaditelná do předškolního zařízení, nehraje si, nezvládá tudíž osobní aktivity. Jiné nedostatky nebyly zjištěny. Z lékařské dokumentace ani ze sociálního šetření nevyplynuly poruchy senzoriky, hybnosti, jemné motoriky. Stran neuznání základní životní potřeby péče o zdraví se uvádí, že tato nebyla shledána nenaplněnou, neboť žalobkyně nemá žádnou pravidelnou medikaci. Poskytována péče ve všech oblastech, vyjma třech uvedených, nepřevyšovala dle komise výrazně o péči o děti stejně staré.

24. K odvolání žalobkyně bylo uvedeno, že ač argumentovala psychologickým vyšetřením, toto nebylo předloženo. Žalobkyně ve svém odvolání dle komise mylně odkazovala na standard pro 2- 3 leté děti, přitom bylo nutné použít standard pro 1-2 leté děti. Rovněž se uvádí, že žalobkyně zcela opomněla to, co se dle standardů považuje za nezvládání, tedy péči nikoli zvýšenou, ale již mimořádnou. Bylo zdůrazněno, že diagnózy žalobkyně bylo hraniční, neboť nebyla doposud řádně vyšetřena, navíc dle psychiatrické zprávy z února 2019 mělo dojít ke zlepšení. Komise k jednotlivým kategoriím ve vztahu k podanému odvolání uvedla: Mobilita: bez objektivizované poruchy, psychická disfunkce není důvodem k nezvládání, negativismus při vyšetření nelze takto hodnotit Orientace: žalobkyně rozlišuje osoby, nemá vadu zraku ani sluchu, bez rozdílu od standardů pro daný věk Stravování: žalobkyně je matkou krmena, jídlo lžičkou je přiměřené věku, péče podstatně nepřevyšuje péči poskytovanou stejně starým dětem. Oblékání a obouvání: nelze v tomto věku hodnotit. Tělesná hygiena: nelze v tomto věku hodnotit. Péče o zdraví: mimořádnou péčí je podávání medikace, opakovaná rehabilitace, péče o patologické projevy na kůži apod., nic z toho u žalobkyně nelze konstatovat.

25. Přípisem ze dne 29. 4. 2019 byla žalobkyně vyrozuměna o výsledku posouzení (lehká závislosti) a poučena o možnostech vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

26. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 16. 5. 2019 žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno shora.

27. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].

28. Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny předpoklady § 51 s. ř. s.

29. Žaloba není důvodná.

30. Úvodem krajský soud v návaznosti na repliku žalobkyně – její zákonné zástupkyně uvádí, že si je vědom nízkého věku žalobkyně i toho, že žalobkyně sama „nic subjektivně neprohlašuje“ a tvrzení, která vznáší, formuluje její zákonná zástupkyně. Jednání zákonné zástupkyně žalobkyně je však činěno za žalobkyni – jménem žalobkyně, z čehož plyne i způsob vyjadřování soudu, který ostatně plně koresponduje i s podanou žalobou a replikou.

31. Na prvním místě krajský soud přistoupil k posouzení toho, zda žalovaný porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, jakož i zásadu prohibitio reformationis in peius (zákaz změny k horšímu) a dospěl k závěru, že nikoli.

32. Podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu může odvolací orgán prvostupňové správní rozhodnutí změnit, změnu však nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž se ukládá povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se. Napadeným rozhodnutím nebyla žalobkyni ukládána jakákoli povinnost, ale přiznáno právo na příspěvek na péči pro závislost I. stupně. Podle § 90 odst. 3 správního řádu odvolací orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, což cílí na změny výroku rozhodnutí jako takového. Správním rozhodnutím I. stupně nebyl příspěvek na péči žalobkyni přiznán. Žalobou napadeným rozhodnutím ji na základě změny ve skutkových zjištění byl příspěvek přiznán v určené výši. Posouzení, zda změna rozhodnutí byla v neprospěch odvolatele, leží v posouzení samotného výroku, tj. v ukládaných, přiznávaných či deklarovaných právech a povinnostech a nikoli ve zjištěném skutkovém stavu a jeho hodnocení (zde závislost žalobkyně na pomoci – dle správního orgánu I. stupně bez závislosti, dle žalovaného I. stupeň závislosti, dle žalobkyně IV. stupeň závislosti).

33. Vedle toho nelze opomenout, že „zrušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacím orgánem zpět na první stupeň [§ 90 odst. 1 písm. a) správního řádu] je až krajní možností, jak řešit vady rozhodnutí prvního stupně zjištěné v odvolacím řízení. Pokud je možné napadené rozhodnutí změnit [§ 90 odst. 1 písm. c) správního řádu], je odvolací orgán povinen tak v zájmu hospodárnosti řízení učinit (§ 6 odst. 2 správního řádu). Za tímto účelem je oprávněn provést v odvolacím řízení potřebné důkazy a doplnit další nezbytné podklady, musí s nimi ovšem seznámit účastníky řízení a umožnit jim se k nim vyjádřit. Stejně tak je odvolací orgán oprávněn zaujmout jiný právní názor a posoudit zjištěný skutkový stav po právní stránce odlišně než správní orgán prvního stupně. I zde ovšem musí účastníky řízení na možný odlišný právní náhled na věc předem upozornit a dát jim možnost se k němu vyjádřit, pokud by pro ně nové právní posouzení mohlo být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapivé.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018 – 34, 3837/2019 Sb. NSS, rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz; zvýraznění doplněno krajským soudem). Právní posouzení věci, tj. přiznání příspěvku na péči, pro žalobkyni překvapivé, v kontextu výroku správního rozhodnutí I. stupně, jistě nebylo. 34. „Doplnění řízení ani dokazování provedené v rámci odvolacího řízení nelze považovat za nepřípustné, ani s ohledem na zásadu dvojinstančnosti. Tato zásada znamená, že řízení probíhá ve dvou stupních (instancích), že tedy řízení a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podléhá kontrole odvolacího orgánu, nikoliv, že každý závěr musí být vždy vysloven jednou instancí a vždy prověřen a akceptován instancí vyšší. Dvojinstančnost totiž zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm. (…) Tato zásada není absolutní a neznamená, že po druhém stupni řízení nastupuje řádné opravné řízení ve stupni dalším, vyšším. Nelze ani dovodit, že by takovým postupem byl narušen požadavek na předvídatelnost odvolacího rozhodnutí.“ Byť tyto závěry vyslovil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 14. 4. 2019, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, 1865/2009 Sb. NSS, v daňové věci, lze uvedené aplikovat i na nyní projednávanou věc, zejména na lichý argument žalobkyně o ztrátě možnosti odvolat se proti závěru žalovaného (a posudkové komise), že žalobkyně některé životní potřeby zvládá (potřebu péče o zdraví).

35. Mylný není ani argument žalovaného, že žalobkyně se mohla s posouzení posudkové komise seznámit (závěr bodu II žaloby). Žalovaný tuto svoji argumentaci vystavěl právě na shora citovaném názoru Nejvyššího správního soudu. Žalobkyně byla výzvou ze dne 29. 4. 2019 v obecné rovině seznámena s výsledkem posouzení posudkové komise (závislost I. stupně), byť posouzení konkrétních potřeb v této výzvě k seznámení se s podklady rozhodnutí obsaženo nebylo. Nicméně, s ohledem na tuto výzvu musela být žalobkyně srozuměna o stupni uznané závislosti (požadovala IV. stupeň, přiznán I. stupeň). To, že žalobkyně se blíže nezajímala o obsah posudku, nelze klást nikomu k tíži.

36. Právní úprava poskytování příspěvku na péči je obsažena v zákoně o sociálních službách a prováděcí vyhlášce. S účinností od 1. 1. 2012 platí, že osoba do 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři základní životní potřeby, a vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby (§ 8 odst. 1 písm. a) zákona o sociálních službách).

37. Podle § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách dále platí, že při posuzování stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče o domácnost. Podle odst. 3 tohoto ustanovení schopnost zvládat základní životní potřebu uvedenou v odstavci 1 písm. j) se nehodnotí u osob do 18 let věku. Podle ustanovení § 9 odst. 4 téhož zákona platí, že při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.

38. Základní direktiva pro hodnocení jednotlivých schopností zvládat životní potřeby je rozvedena v § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách, podle něhož pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku.

39. Tato direktiva je dále konkretizována v ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb., podle něhož platí, že za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu. Je přitom potřeba zdůraznit, že zákon o sociálních službách vyžaduje pro případné přiznání stupně závislosti neschopnost zvládání základních životních potřeb v přijatelném standardu, tj. pouze v určitém základním rozsahu, nikoliv v rozsahu, v jakém by si tyto potřeby byla posuzovaná osoba schopna obstarávat v případě absence zdravotního postižení (viz rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2014, 1 Ads 86/2014- 40).

40. Podle § 2 citované vyhlášky dále platí, že při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby se posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení.

41. Krajský soud předně konstatuje, že mezi stranami není sporné, že žalobkyně není z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu schopna zvládat tři základní potřeby, a to komunikaci, výkon fyziologické potřeby a osobní aktivity.

42. Mezi stranami je však sporné, zda žalobkyně je či není schopna zvládat zbylé základní životní potřeby, a to zejména výkon péče o zdraví (jejíž nezvládání uznal správní orgán I. stupně) a dále potřebu mobility, orientace, stravování, oblékání a obouvání a tělesné hygieny.

43. Žalobkyně v rámci podané žaloby v případě hodnocení zvládání potřeby mobility, orientace, stravování, oblékání a obouvání a tělesné hygieny poukazuje na metodiku žalovaného, konkrétně na Instrukcí náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systému č. 15/2016, která je volně přístupná na webových stránkách žalovaného. Její součástí je i tabulka s popisem psychomotorického vývoje dítěte od 1 do 7 a více let a uvádí se zde, co se obecně považuje za zvládání a co za nezvládání dané základní životní potřeby a co se považuje za její nezvládání. Žalobkyně na podporu svých tvrzení navrhla provést důkaz touto instrukcí, k čemuž však krajský soud neshledal důvod. Otázku toho, co má dítě v roce a půl, ve dvou letech zvládat a co nikoli (psychomotorický vývoj dítěte), považuje krajský soud za věc odborně-medicínskou, k jejímuž řešení není oprávněn.

44. Posouzení zdravotního stavu je podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu věcí odborně-medicínskou, k níž nemají soudy potřebné odborné znalosti, a proto vždy vychází z vyjádření subjektů, které takové znalosti mají. Z tohoto důvodu soudy kladou při hodnocení zdravotních posudků zvýšený důraz na jejich jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 Ads 24/2013 – 34).

45. V případě posouzení základních životních potřeb mobility, orientace, stravování, oblékání a obouvání a tělesné hygieny (část IV. žaloby) je argumentace žalobkyně převzata z části III. podaného odvolání. Námitky jsou zde založeny na tom, co dle uvedené Instrukce má dítě zvládat a co žalobkyně nezvládá. Krajský soud není oprávněn přezkoumávat odborně-medicínské závěry posudkové komise o tom, co má žalobkyně v daném věku zvládat a co nikoli. Posudková komise k odvolacím námitkám uvedla, že „matka dívky přitom cituje v námitkách u jednotlivých ZŽP standardy pro dítě dvou až tří leté, dívka je na počátku druhého roku věku, jako přiléhavý se zde tak jeví spíše standard pro věk 1- 2 roky. Matka přitom opomněla ze standardů citovat i to, co se považuje za nezvládání, tedy péči nikoli zvýšenou, ale již mimořádnou.“, když zároveň v samotném úvodu posudku upozornila, že „podle nálezů psychiatra i dle sociálního šetření dítě v některých ohledech potřebuje jistě zvýšenou péči, ovšem s ohledem na velmi nízký věk dítěte je vyhodnocení potřeby péče mimořádné jen velmi omezeno, neboť psychická dysfunkce nevede v řadě aktivit k podstatnému přesahování v rozsahu, intenzitě a náročnosti péče, kterou je posuzované třeba věnovat ve srovnání s péčí, kterou je třeba věnovat zdravému dítěti téhož věku.“ Tento citovaný závěr považuje krajský soud za zcela klíčový. Vedle toho komise uvedla své závěry ohledně zvládání jednotlivých potřeb, které odůvodnila.

46. Žalobkyně argumentuje, že v době podání odvolání byla žalobkyně již dvouletá. Rozhodným stavem je však stav žalobkyně v době podání žádosti, z tohoto důvodu není tato námitka důvodná.

47. Stejně tak není důvodná ani námitka žalobkyně, že „pokud nezvládala standard ani ve dvou letech (2 -3 letech), je zjevné, že jej nemohla zvládat ani v 1,5 roce, kdy byla podána žádost o příspěvek“. S tímto se dá ztotožnit pouze potud, že žalobkyně skutečně standard pro 2 – 3 leté děti zvládat v 1,5 roce věku nemohla. Má-li žalobkyně na mysli to, že jestliže žalobkyně v době svých 2. narozenin nezvládala standard pro 2 leté děti, nemohla v 1,5 roce věku zvládat standart pro 1,5 leté děti, jedná se dle soudu do jisté míry o pouhou spekulaci založenou na neodůvodněném předpokladu lineárního vývoje schopností žalobkyně v čase. I přesto, že krajský soud nedisponuje příslušnými medicínskými znalostmi, má za to, že obecné znalosti o fungování světa jej opravňují k závěru, že 1,5 leté dítě, stejně jako 2 leté dítě vyžaduje intenzivní péči ze strany matky, neboť z povahy věci není schopné si samo zajistit naplnění svých jednotlivých životních potřeb. To je ostatně i jádrem hodnocení posudkové komise, viz výše citované hodnocení potřeby péče a věku žalobkyně.

48. Co se týče zohlednění lékařských zpráv z období po podání žádosti o příspěvek na péči, posudková komise ani žalovaný dle názoru krajského soudu nepochybili, když vycházeli i ze zprávy T. ze dne 14. 2. 2019. K lékařským zprávám z období po podání žádosti lze přihlížet pouze v tom rozsahu, ve kterém tyto zprávy dokládají zdravotní stav žalobkyně, který zde byl i v den podání její žádosti. V tomto směru nezjistil krajský soud jakýchkoli vad, ostatně žalobkyně ani žádné konkrétní vady nenamítá a omezuje se na pouhé obecné konstatování toho, že tato zpráva byla vzata za podklad rozhodnutí. Posudková komise v případě nezvládání potřeby komunikace uvádí, že žalobkyně by ve dvou letech měla používat několik slov, dle sociálního šetření používá jen slabiky, dle psychiatra se řeč nerozvijí, což ale na uvedeném v zásadě nic nemění a užitou formulaci nepovažuje krajský soud za jakékoli vybočení z meze posuzování lékařského stavu žalobkyně, ke kterému by bylo nutné se s ohledem na její věk více vyjadřovat. Ostatně uvedené skutečnosti týkající se hodnocení komunikačních schopností žalobkyně zcela korespondují i se zprávou T. ze dne 21. 8. 2018 (tj. zprávou z období před podání žádost), stejně tak se zprávou o sociálním šetření ze dne 27. 9. 2018 (provedeného krátce po podání žádosti).

49. Ztotožnit se nelze ani s dalším dílčím argumentem, že žalovaný měl vzít plně v potaz i následný stav žalobkyně proto, že při změně okolností má možnost zahájit řízení z moci úřední ke snížení nebo zvýšení výše příspěvku. Takovéto řízení by mohlo být iniciováno žalobkyní třeba nyní, v době řízení o žádosti o přiznání příspěvku na péči pro toto řízení nebylo místo, neboť právo na tento příspěvek nebylo přiznáno – „nebylo co zvyšovat“.

50. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně týkající se nezvládání potřeby péče o zdraví. Žalobkyně namítla, že žalovaný ani posudková komise nezkoumaly, zda je žalobkyně schopna „rozpoznat zdravotní problém a v případě potřeby vyhledat nebo přivolat pomoc“. To, zda žalobkyně by ve svém věku měla být schopna, jako dvouleté dítě ukázat kde jí bolí, poukázat na odřeninu, zjednodušeně vysvětlit, co ji trápí a dále spolupracovat při lékařském vyšetření, otevřít ústa, vypláznout jazyk, podstoupit očkování, považuje krajský soud za odborně-medicínskou otázku, k jejímuž zodpovězení není příslušný.

51. Posudková komise se tímto aspektem skutečně nezabývala, nicméně vzhledem k tomu, že v předmětem posouzení byl stav žalobkyně staré rok a půl, nemá krajský soud za to, že absence explicitního posouzení těchto otázek by byla vadou, která by mohla mít jakýkoli vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného, stejně jako na úplnost, přesvědčivost a jednoznačnost posudku. Rozpoznat zdravotní problém, vyhledat a přivolat pomoc je v první řadě povinností rodiče takto malého dítěte, nikoli žalobkyně samotné. I na tomto místě krajský soud opětovně cituje závěr posudkové komise, že „s ohledem na velmi nízký věk dítěte je vyhodnocení potřeby péče mimořádné jen velmi omezeno, neboť psychická dysfunkce nevede v řadě aktivit k podstatnému přesahování v rozsahu, intenzitě a náročnosti péče, kterou je posuzované třeba věnovat ve srovnání s péčí, kterou je třeba věnovat zdravému dítěti téhož věku.“ Vedle toho, spolupráce žalobkyně při lékařským vyšetření, resp. její neochota spolupracovat, zcela zjevně nevyhovuje svojí intenzitou nutné mimořádné pomoci.

52. Žalobkyně dále namítla, že posudková komise nerespektovala výsledky sociálního šetření, nicméně již neuvádí, v čem tuto vadu konkrétně shledává. Výsledky sociálního šetření krajský soud shrnul výše, stejně jako obsah posudku posudkové komise. Lze uzavřít, že výsledek sociálního šetření byl jedním z podkladů pro posouzení posudkovou komisí a posudková komise na řadě míst svůj závěr o výsledky sociálního šetření zcela konkrétním způsobem opírá (např. posouzení komunikace, hybnosti žalobkyně a senzomotoriky).

53. Krajský soud neshledal, že posudková komise či žalovaný by ignorovali doložené lékařské zprávy. Žalobkyně neuvádí, v čem konkrétně měla tato ignorace spočívat. Posudková komise hodnotila obsah lékařských zpráv a přijala zde uváděnou diagnosu žalobkyně. Části lékařských zpráv, které žalobkyně citovala v podané žalobě i v podaném odvolání, jsou explicitně zahrnuty do podkladů rozhodování posudkové komise. V rámci posudkové komise zasedala i dětská psychiatrička, není proto pravda, že by hodnocení prováděl neodborný posudkový lékař.

54. Žalobkyně má za to, že „zásadním způsobem nebylo respektováno sociální šetření a tvrzení v sociálním šetření posudková komise nepopřela vlastním vyšetřením (…) bez vlastního jednání pak doklad o sociálním šetření nevzali v úvahu (…) Posudková komise neprovedla samostatné zhlédnutí žalobkyně v přirozeném prostředí, proto nelze sociální šetření zpochybnit a je nutné jej uznat v plném rozsahu, neboť jinak by nebyl zjištěn stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Posudková komise neprovedla samostatné šetření ani nenařídila doplňující vyšetření, proto nelze lékařské nálezy zpochybnit a je nutné je uznat v plném rozsahu…“ Tato argumentace žalobkyně se zcela míjí s postupem posudkové komise. Je pravda, že posudková komise netrvala na účasti žalobkyně na svém jednání, je pravda že posudková komise nenařídila např. další zvláštní vyšetření za účelem zjištění stavu žalobkyně, není ale pravdou, že posudková komise by odmítla výsledek sociálního šetření nebo že by zpochybnila žalobkyní předložení lékařské zprávy. Neměla-li posudková komise pochybnosti o dostatečnosti shromážděných podkladů, není rozhodnutí bez osobního vyšetření posuzované osoby vadou (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2015, č. j. 3 Ads 214/2014 – 25). Závěry žalobkyně nekorespondují s obsahem vyhotoveného posudku. Nadto, při porovnání výsledků sociálního šetření a tvrzení žalobkyně, resp. její zákonné zástupkyně v podané žalobě, si nelze nevšimnout, že zákonná zástupkyně žalobkyně líčí stav žalobkyně v podstatně odlišném světle než sociální pracovník, jehož odbornosti se přitom zákonná zástupkyně v podané žalobě domáhá.

55. Posudková komise neměla k dispozici kompletní zdravotní dokumentaci, která jí i přes žádost neměla být dodána. I přesto však nemá krajský za to, že tato skutečnost by měla vliv na úplnost a správnost zjištěného skutkového stavu, neboť podkladem pro rozhodnutí komise byly v posudku uvedené zdravotní zprávy, jejichž obsah nebyl posudkový komisí rozporován, a výsledky sociálního šetření, ze kterého bylo zcela zjevně vycházeno. Tento názor krajského soudu umocňuje i opakovaně poukazovaný nízký věk žalobkyně.

56. Ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu krajský soud uzavírá, že posudková komise se „musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaná osoba namítá, a vyjádřit se k její schopnosti zvládat veškeré aktivity vyjmenované u jednotlivých životních potřeb v příloze č. 1 vyhlášky MPSV č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Případnými spornými dílčími aktivitami se posudková komise musí detailně zabývat a své úvahy opřít o dostatečně zjištěný skutkový stav. Posudek je rozhodujícím důkazem v řízení o přiznání příspěvku na péči, pokud nevzbuzuje pochybnosti o své celistvosti a přesvědčivosti a neexistují jiné důkazy, které jeho správnost zpochybňují.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2019, č. j. 10 Ads 269/2018 – 29). Těmto nárokům posudková komise dle hodnocení krajského soudu v kontextu věku žalobkyně dostála.

57. S ohledem na shora uvedené neshledal krajský soud porušení § 2 odst. 4 správního řádu, ani rozpor napadeného rozhodnutí či posudkového závěru s jakýmkoli veřejným zájmem.

58. Spolu s žalobou byla soudu pro účely dokazování předložena lékařská zpráva T. ze dne 14. 2. 2019, která je však i součástí správního spisu a proto je soudu její obsah znám, což platí o pro lékařskou zprávu T. ze dne 21. 8. 2018. Lékařský nález pro posouzení zdravotního stavu pro posouzení nároku na průkaz osoby zdravotně postižené vypracovaný dne 9. 10. 2018 P. není součástí správního spisu, dle posudku z něho bylo vycházeno, jeho závěry jsou v posudku uvedeny.

59. Dále byla předložena zpráva o zdravotním stavu dítěte na žádost matky ze dne 29. 5. 2019 vystavený V., která osvědčuje stav ke dni jejímu vydání. Vzhledem k tomu, že pro posouzení nároku žalobkyně je zásadní její stav ke dni podání žádosti, nemůže tato zpráva nijak přispět k řádnému zjištění skutkového stavu. Tento závěr platí i pro lékařskou zprávu o zdravotním stavu žalobkyně vystavené na žádost matky od téže lékařky dne 9. 7. 2019. Obdobně tak i u lékařské zprávy neurologické ambulance ze dne 26. 6. 2019; nadto dětský autismus žalobkyně nebyl posudkovou komisí ani žalovaným zpochybňován (byla pouze konstatována chybějící vyšetření, mj. právě i vyšetření neurologem).

60. Žalobkyně předložila také rozhodnutí Úřadu práce České republiky ze dne 15. 1. 2019, č. j. 14641/19/TA, o přiznání nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením ode dne 1. 9. 2018 do 31. 1. 2020. Krajský soud tento důkaz neprovedl, neboť má za to, že samo přiznání či nepřiznání nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením nemůže bez dalšího žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu v tomto řízení. Nelze rovněž opomenout, že žalobkyně výslovně neuvádí, k prokázání jakých tvrzení má toto rozhodnutí sloužit, cílí-li žalobkyně na potřebu mobilita, považuje krajský soud skutkový stav v tomto směru za dostatečně zjištěný 61. Žalobkyní bylo navrženo obstarání řady listin, které z větší části byly součástí vyžádaného správního spisu. Vedle bylo soudu navrženo obstarání spisu Úřadu práce ČR – krajské pobočky Brno-město, sp. zn.: UP/57004/2018/SS, dle spisové značky se však jedná o spis krajské pobočky v Českých Budějovicích (správního orgánu I. stupně). Prvostupňový správní spis, stejně jako správní spis žalovaného byly krajským soudem vyžádány a z jejich obsahu bylo vycházeno.

62. Instrukce náměstkyně pro řízení sekce sociálních pojistných systému č. 15/2016 nebyla ze shora uvedených důvodů obstarána a provedena jako důkaz. Vzhledem k tomu, že krajským soudem ani žalovaným nebyl rozporován význam sociálního šetření, jeho význam ve vedeném řízení apod., nebylo přistoupeno ani k vyžádání normativní instrukce č. 19/2013, která upravuje postup při vykonávání sociálního šetření v rámci řízení o dávkách nepojistných sociálních systému podle zákona č. 108/2016 Sb., o sociálních službách. Význam sociálního šetření přitom plyne z užité zákonné a podzákonné právní úpravy; nejedná se o skutkovou otázku. Vedle toho krajský soud dodává, že těmito interními normativními akty není při své rozhodovací činnosti vázán.

63. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

64. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, ten podle § 60 odst. 2 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení.