58 Az 12/2016 - 43

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Karolínou Tylovou LL.M. v právní věci žalobkyně: O.Y., nar. XX, státní příslušnost U., adresa pro doručování: XX, zastoupena Alexandrem Petričkem, advokátem se sídlem Chrastavská 188/27, Liberec - Nové Město, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2016, č. j. OAM-569/ZA-ZA11-ZA17-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 7. 2016, č. j. OAM-569/ZA-ZA11-ZA17-2016, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci Alexandru Petričkovi, advokátovi se sídlem Chrastavská 188/27, Liberec 2, se přiznává odměna za zastupování žalobkyně ve výši 8 228 Kč, která bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Dne 18. 6. 2016 podala žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Dne 22. 6. 2016 k žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že je ukrajinské státní příslušnosti, je bezdětná, vyznává pravoslavné křesťanství a není členkou žádné politické strany ani jiné organizace. Posledním místem bydliště žalobkyně na U. byl B., L. oblast. Žalobkyně v minulosti nikdy o azyl nežádala, v České republice pobývala již v roce 2015, přicestovala na víkend z Polska, kde pobývala. Když se v roce 2015 vrátila do vlasti, zjistila, že byt v L., kde žila, byl zabrán vojáky. Poté, co jí místní úřady s řešením situace ohledně zabraného bytu nepomohly, přesídlila do B., kde si ale jen těžko sháněla práci, i když má vysokoškolské vzdělání. Rozhodla se proto vycestovat do České republiky, hranice překročila dne 27. 5. 2016. V České republice by chtěla žít, protože na U.má strach o život, její byt byl zabrán vojskem, a podmínky pro život v jiných částech U. jsou pro lidi pocházející z L.oblasti těžké, protože jsou považováni za separatisty. Doplňující pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl s žalobkyní proveden téhož dne. Žalobkyně upřesnila, že byt v Luhansku byl zabrán vojáky, což je v této oblasti běžné. Žalobkyně se proto v srpnu 2015 obrátila na Městský úřad L. a žádala o vrácení bytu, bylo jí vyhrožováno, že pokud bude žádat o byt zpátky, přijde o život. V září 2015 se žalobkyně o pomoc obrátila na Oblastní radu v K., ani ta ji však se vzniklou situací nepomohla. R.považuje žalobkyně za agresora, s žádostí o pomoc se proto na ruskou stranu neobracela. Žalobkyně řešila situace tak, že odcestovala do B. za rodiči přátel. Přátelé, u jejichž rodičů žila od srpna 2015 do června 2016, jí pomohli získat nový pas a vízum. V B., který také leží v L. oblasti, je však pod kontrolou ukrajinské vlády, problémy žádné neměla, pociťovala ale strach z projíždění vojenské techniky a z ozývající se střelby. Žalobkyně pracovala do roku 2014 jako vedoucí supermarketu, kvůli válce však musela s prací skončit. V K., ani v B.již práci nenašla, protože je registrovaná v L.a na lidi pocházející z této oblasti je pohlíženo jako na separatisty. Matka žalobkyně žije v Luhansku na ubytovně, otec od rodiny odešel, když byla žalobkyně malá, a sestra, se kterou však žalobkyně nemá dobré vztahy, žije v O.. K odchodu z B.se žalobkyně rozhodla proto, že nemohla najít práci a u rodičů přátel se začala cítit nepohodlně. Žádostí o azyl si žalobkyně na doporučení přátel chtěla v České republice legalizovat pobyt po ukončení platnosti 30 denního víza. Žalobkyně zdůraznila, že má strach vrátit se do Luhansku, který není pod kontrolou ukrajinské vlády, bojí se o život, nemá kde bydlet a jak získat finanční prostředky. Napadeným rozhodnutím neudělil žalovaný žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a ani § 14b zákona č. 325/1990 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Vycházel z výpovědí žalobkyně, jí doložených materiálů a informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na U.Konkrétně vycházel z Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR č. j. 103518/2016-LPTP ze dne 3. 6. 2016, z Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR č. j. 121482-LPTP ze dne 16. 12. 2015, z Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky - Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na U. - aktualizace č. 3, září 2015, z Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva - Zpráva o stavu lidských práv na U.16. listopadu až 15. února 2016 - ze dne 3. 3. 2016, z Výroční zprávy Human Right Watch 2016 ze dne 27. 1. 2016 a Zprávy Freedom House - Svoboda ve světě 2016 – U.ze dne 27. 1. 2016. Žalovaný neshledal důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. a) ani § 12 písm. b) zákona o azylu. Konstatoval, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by ve své vlasti vyvíjela činnost k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. K neudělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu žalovaný uvedl, že ze Zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015 vyplývá, že situace ve městě L. je složitá, U. parlament přijal v březnu 2015 usnesení č. 254 – VIII o uznání některých okresů a osad v Doněcké oblasti a Luhanské oblasti jako „dočasně okupovaných území“. Ukrajinská vláda se však situaci snaží řešit, přijala usnesení č. 509, které zřídilo jednotný registrační systém pro vnitřně vysídlené osoby v rámci Ukrajiny, od 22. 11. 2014 je v platnosti zákon o zajištění práv a svobod vnitřně vysídlených osob a v březnu 2015 byl prodloužen program finanční pomoci vnitřně vysídleným osobám vytvořený v říjnu 2014. Ochrana vysídlených osob je dála zmíněna také v Národní strategii pro lidská práva ze dne 25. 8. 2015, kterou schválil prezident Porošenko. Žalovaný souhlasil se žalobkyní v tom, že situace v L.oblasti je vyhrocená, jak vyplývá například ze Zprávy o stavu lidských práv na Ukrajině, a může tak docházet k situacím, které žalobkyně popisovala. Zdůraznil však, že na Ukrajině běží řada programů s cílem ekonomicky a sociálně integrovat obyvatele východních oblastí zasažených separatisty. Žalobkyně sdělila, že se na úřady obracela celkem dvakrát, jednou v Luhansku a podruhé v Kyjevě. L.ale není pod kontrolou ukrajinské vlády, což dle žalovaného znamená, že se žalobkyně na ukrajinskou správu obrátila fakticky pouze jednou, a to ještě s žádostí (o pomoc s řešením situace kolem zabaveného bytu), jejíž vyřízení není v moci kyjevské vlády, neboť L. není pod její kontrolou. Takový postup dle žalovaného nesvědčí o přílišné aktivitě žalobkyně vyřešit své problémy ve vlasti. Jak žalobkyně sama uvedla, v případě návratu do oblastí ovládaných ukrajinskou státní správou jí žádné nebezpečí nehrozí. Dle žalovaného ani při hledání zaměstnání žalobkyně nevyužila všech možností, které U. poskytuje a které měla k nalezení pracovního místa využít přednostně. Žalovaný uznal, že situace na trhu práce na U. je postavena na konexích a nikoliv na kvalifikaci žadatele. Konstatoval však, že důvodem pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu není ekonomická nouze nebo ztížený přístup k pracovním příležitostem a nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951. Žalovaný si byl vědom toho, že žalobkyni může činit v běžném životě v jiných částech U.potíže fakt, že pochází z Luhanské oblasti, ukrajinská vláda však dle žalovaného vyvíjí maximální úsilí, aby diskriminaci svých nedobrovolně vysídlených občanů z východu čelila. Žalovaný dále konstatoval, že v České republice nebyl udělen azyl nikomu z rodinných příslušníků žalobkyně a ta tak nesplňují důvody pro udělení azylu dle § 13 zákona o azylu. Žalovaný také zkoumal, zda žalobkyni nelze udělit azyl z humanitárních důvodů dle § 14 zákona o azylu. Zabýval se rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobkyně, přihlédl k jejímu věku a zdravotnímu stavu. Dospěl k závěru, že žalobkyně je dospělou, plně svéprávnou osobou, schopnou pracovat, která nepodstupuje žádný typ léčby, který by byl vázaný na území České republiky. Humanitární azyl proto žalobkyni udělen nebyl. Žalovaný současně posuzoval, zda žalobkyně nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Konstatoval, že žalobkyně neuvedla a ani žalovaný nezjistil žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žalobkyni hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu. Nezjistil také žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by žalobkyně byla na U.vystavena skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tedy nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žalobkyně neuvedla v průběhu správního řízení žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by se v případě svého návratu na U. měla stát terčem cíleného zájmu státních orgánů své vlasti. Dle žalovaného na U. rovněž neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobkyni za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Žalovaný konstatoval, že na území Ukrajiny ve dvou oblastech, konkrétně v Doněcké a Luhanské oblasti, panuje stav zhoršené bezpečnostní situace a dochází ke střetům mezi ukrajinskými bezpečnostními složkami a separatisty, v ostatních částech země je situace stabilizovaná. Žalobkyně byla donucena přemístit se na bezpečnější místo podléhající ukrajinské vládě, kde jak sama správnímu orgánu sdělila, jí žádné nebezpečí nehrozilo. Dle žalovaného žalobkyni nic nebránilo v tom, aby si zajistila nové bydlení mimo oblast Luhanska a využila sociálních programů U.pro vysídlené osoby. Žalovaný dále vyloučil, že by případné vycestování žalobkyně na Ukrajinu představovalo postup v rozporu s mezinárodními závazky České republiky ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d). Vzhledem k tomu, že žalobkyně nesplňuje důvody ani pro udělení doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu, nebyl jí udělen ani tento typ doplňkové ochrany. Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně včasnou žalobou. Namítala, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, čímž řízení zatížil vadou, která způsobila nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný při rozhodování o udělení mezinárodní ochrany nepřihlédl k aktuálním informacím týkající se země původu, konkrétně k informacím, které zveřejnila Organizace na ochranu lidských práv Amnesty International o mučení zajatců a vraždách, kterých se dopouštějí obě strany konfliktu v D., tedy jak proruští separatisté, tak i stoupenci Kyjeva. Podle žalobkyně sdělila Amnesty International, že žít v U.představuje nebezpečí pro lidi s proruskými pohledy, komunisty a obyvatele Donbasu. Žalobkyně namítá, že se nemůže vrátit na U., neboť jí hrozí reálné nebezpečí vážného ohrožení života nebo lidské důstojnosti vzhledem k svévolnému násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu a ke zhoršující se bezpečnostní situaci v zemi. Ze všech výše uvedených důvodů žalobkyně navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě, které předložil spolu s originálem správního spisu, s žalobními námitkami nesouhlasil. Odkázal na obsah správního spisu a setrval na svém rozhodnutí, které je dle jeho názoru plně v souladu se zákonem. K námitce žalobkyně ohledně povinnosti zjistit skutkový stav věci sdělil, že má tuto povinnost pouze v rozsahu důvodů, které žalobkyně v průběhu správního řízení uvedla. Žalovaný zjistil skutkový stav věci na základě pohovoru se žalobkyní a shromáždil i rozsáhlé podklady týkající se aktuální situace na U. na které v napadeném rozhodnutí odkázal. Podklady, které použil k hodnocení situace na Ukrajině, jsou aktuální a zcela dostačující. Sama žalobkyně doplnění podkladů v řízení před správním orgánem nenavrhla. Ke Zprávě Amnesty International, na niž se žalobkyně v žalobě odvolává, žalovaný konstatoval, že žalobkyně neuvedla zdroj, ani datum vydání zprávy, a nelze se k ní proto jakkoliv vyjádřit. K otázce bezpečnostní situace na U. žalovaný odkázal na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Znovu zdůraznil, že nerozporuje složitou situace v L. a D. oblasti, ale zbývající část země je pod kontrolou ukrajinské vlády a žalobkyně mohla využít vnitřního přesídlení. Závěrem žalovaný zmínil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, kde je situace na U. popisována nikoliv jako totální konflikt, ale jako konflikt izolovaný na východě země. Ve věci proběhlo dne 2. 2. 2017 ústní jednání před soudem, při něm žalobkyně i žalovaný setrvali na svých stanoviscích. Žalobkyně doplnila, že z České republiky kontaktovala matku, ta jí sdělila, že vojenští úředníci obývající byt žalobkyně naléhají, aby žalobkyně přepsala užívací práva k bytu na ně. V takovém případě by však o bydlení přišla nejen žalobkyně, ale i její matka, která s žalobkyní v bytě žila. Žalovaný konstatoval, že tlaku, který žalobkyně popisuje, není vystavena sama, ale i ostatní obyvatelé východní U.. Za zásadní žalovaný nadále považoval možnost vnitřního přesídlení, když sama žalobkyně uvedla, že po přesídlení do části země pod ukrajinskou správou ji již žádné nebezpečí nehrozilo. Krajský soud po zjištění, že napadené rozhodnutí je způsobilé k přezkumu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) a žaloba byla podána v zákonné lhůtě, tj. dle § 32 odst. 1 zákona o azylu před uplynutím patnácti dnů od doručení napadeného rozhodnutí žalobci, přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobní body vymezené žalobkyní směřují zejména proti neúplnému zjištění skutkového stavu věci a nesprávnému posouzení žádosti žalobkyně o udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. V mezích žalobních bodů zdejší soud napadené rozhodnutí přezkoumal. Soud považuje za vhodné nejprve připomenout, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany je důkazní břemeno rozloženo mezi žalovaného a žadatele o mezinárodní ochranu: „Postupuje-li Ministerstvo vnitra ve věcech azylových tak, že se ujímá odpovědnosti za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale po žadateli o azyl žádá, aby unesl důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby, odpovídá to výkladu čl. 4 bodu pátého tzv. kvalifikační směrnice Evropské unie.“ (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 - 58, všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz). Ačkoliv má správní orgán povinnost zjistit skutkový stav věci z jemu dostupných věrohodných a objektivních zdrojů, není povinen za žadatele o azyl domýšlet všechny v úvahu přicházející důvody pro případné udělení ochrany a zjišťovat všechna byť i jen potenciální nebezpečí, která mohou žadateli o azyl teoreticky hrozit. V souladu se zásadou dispoziční je naopak povinností žadatele uvádět specifické okolnosti a obavy, které považuje za relevantní ve vztahu ke své osobě (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 9 Azs 196/2015 - 26, či ze dne 21. 7. 2016, č. j. 10 Azs 95/2016 - 32). Pokud žalobkyně tvrdí, že žalovaný vycházel z neaktuálních informací, je třeba zdůraznit, že žalobkyně měla možnost před vydáním napadeného rozhodnutí seznámit se s obsahem podkladů pro rozhodnutí, vznést proti nim námitky, případně je doplnit o materiály, o kterých se domnívá, že by více vystihovaly vážnost situace na U.. Z protokolu o seznámení se s podklady pro rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ze dne 27. 6. 2016 však vyplývá, že nic z toho neudělala. K námitce žalobkyně, že žalovaný nezohlednil zprávu mezinárodní organizace Amnesty International o brutálním mučení, kterému byli vystaveni na východě Ukrajiny unesení civilisté, se soud nemůže blíže vyjádřit, neboť ze žaloby není zřejmé, o jakou konkrétní zprávu této organizace se jedná. Žalobkyně s odvoláním právě na Amnesty International zdůrazňuje, že žít na U. představuje nebezpečí pro lidi s proruskými pohledy, komunisty a obyvatele D.. Žalobkyně však v průběhu správního řízení uvedla, že není příslušnicí žádné politické strany a od postupu R. na východě U. se výslovně distancovala. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nezlehčoval vážnost situace na východě U., své rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany však opřel o možnost vnitřního přesídlení žalobkyně, jak v napadeném rozhodnutí podrobně zdůvodnil. Podle § 14a zákona o azylu se udělí cizinci doplňková ochrana, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Vážnou újmou se podle odstavce 2 rozumí a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. K otázce udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, soud konstatuje, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaný možnými důsledky návratu žalobkyně do vlasti podrobně zabýval. Soud má za správný závěr žalovaného, že u žalobkyně nebyla shledána hrozba nebezpečí vážné újmy ve smyslu citovaného § 14a odst. 2 zákona o azylu. Nebylo zjištěno, že by žalobkyni mohla hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu, ani že by byla na U.vystavena mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Pokud se jedná o závěr správního orgánu o nesplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, Nejvyšší správní soud se v nedávné minulosti několikrát zabýval bezpečnostní situací na U., přičemž dospěl k závěru, že se nejedná o tzv. totální konflikt, jenž by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy (srov. např. usnesení ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015 - 28, ze dne 10. 12. 2015, č. j. 8 Azs 131/2015 - 24, ze dne 11. 2. 2016, č. j. 9 Azs 287/2015 - 20 či ze dne 10. 11. 2016, č. j. 10 Azs 189/2016 - 39). Zhoršená bezpečnostní situace panuje ve dvou oblastech z celkového počtu 24, na něž je U. administrativně rozdělena. Konkrétně se jedná o D. a L. oblast. Ve zbytku země je bezpečností situace stabilní a občané U. své případné aktuální potíže řeší přestěhováním se v rámci země. Nelze proto tvrdit, že každý, kdo pochází z východní části U., resp. z L.či D.oblasti zasažené ozbrojeným konfliktem, má automaticky nárok na doplňkovou ochranu z důvodu nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Nebezpečí vážné újmy musí být naopak vždy individualizováno s ohledem na okolnosti konkrétního případu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, publikovaný pod č. 1840/2009 Sb. NSS). Žalobkyně je sice osobou vysídlenou, ale nic jí nebrání přesídlit do jiných částí Ukrajiny. Před odchodem z vlasti ostatně pobývala v B., kde jí dle jejích vlastních slov žádné nebezpečí nehrozilo. Z těchto důvodů nemohla naplnit podmínky udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Ohledně zbývajících důvodů neudělení mezinárodní ochrany soud plně odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí. Soud uzavírá, že žalovaný své povinnosti dostatečně zjistit skutkový stav dostál a řádně se vypořádal se všemi žalobkyní uváděnými důvody odchodu ze země původu. Soud zdůrazňuje, že udělení mezinárodní ochrany je pouze specifickým způsobem legalizace pobytu na území České republiky, a to z přesně vymezených důvodů; v ostatních případech je však nutno vycházet z režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů, azylovým řízením nelze nahradit smysl a účel úpravy obsažené v zákoně o pobytu cizinců. Mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je právním institutem výjimečným, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoli však před jakýmikoli negativními jevy v zemi jeho původu, nýbrž jen z důvodu upravených v zákoně o azylu. Žalobkyně se svými námitkami neuspěla. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Žalobkyni byl v rámci řízení o správní žalobě ustanoven jako zástupce Alexandr Petričko, jehož odměnu a hotové výdaje podle § 35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna zástupce činí za dva úkony právní služby (převzetí věci a účast na ústním jednání před soudem) v hodnotě 3 100 Kč za jeden úkon [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu] celkem částku 6 200 Kč. Náhrada hotových výdajů pak sestává z paušální částky 600 Kč (2 x 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající této dani, která činí 1 428 Kč. Celkem tedy 8 228 Kč.