58 C 154/2017 - 271

Rubrum

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Adamem Urbańczykem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/2], LL.M. se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno] s.r.o., IČO [Anonymizováno] se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] se sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o 7 559 575,20 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 7 559 575,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 7 559 575,20 Kč od 22. 5. 2012 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 390 512,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ve znění pozdějších vyjádření domáhala, aby byla žalovaná zavázána zaplatit jí částku 7 559 575,20 Kč s úrokem z prodlení. Svou žalobu odůvodnila tím, že dne 23. 11. 2010 uzavřela žalobkyně coby objednatelka se žalovanou coby zhotovitelkou smlouvu o dílo č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], jejímž předmětem bylo zhotovení ocelových vložek dvou železobetonových komínů pro paroplynový zdroj 880 MWe v elektrárně [adresa]. Žalobkyně vystupovala v rámci subdodavatelského řetězce jako garant finanční stability, odbornosti a profesionality ve vztahu k dodávce ocelových vložek pro nadřazené subjekty. V červenci roku 2011 započala žalovaná s prováděním díla, ovšem se zcela nedostatečnými kapacitami k provedení díla dle harmonogramu. Dne 27. 7. 2011 byla žalobkyně vyzvána svým nadřazeným objednatelem společností [právnická osoba]. k zajištění dodržování termínů dle smlouvy o dílo, protože žalovaná indikovala zpoždění proti stanoveným harmonogramům provádění díla. Žalovaná následně dne 7. 8. 2011 zaslala žalobkyni nový harmonogram prací, z něhož plynulo další zpoždění proti smluvně stanoveným termínům postupu dokončování jednotlivých částí díla. Protože přes urgence nedošlo k nápravě, proběhlo dne 10. 8. 2011 jednání za účasti zástupců žalobkyně, žalované a společnosti [právnická osoba]. Na tomto jednání bylo projednáváno prodlení žalované s plněním smluvních termínů a možnosti řešení tohoto stavu. Výsledkem jednání byla dohoda, že žalobkyně zajistí na náklady žalované svářečské a montážní kapacity pro urychlení výstavby. V návaznosti na učiněné ujednání žalobkyně dodala na stavbu svářeče, další pracovníky a materiál k plnění smluvních povinností žalované. Rovněž dodala svářeče i do závodu žalované, kde se díly pro provedení díla připravovaly. Dne 11. 5. 2012 žalobkyně vystavila žalované fakturu č. [tel. číslo] na částku 7 559 575,20 Kč se splatností stanovenou na den 21. 5. 2012. Tato částka se sestávala z částky 4 490 203,48 Kč na materiál, práce subdodavatelů žalobkyně a další plnění, které žalobkyně vynaložila, z částky 111 636,72 Kč na nákladech vydaných k zajištění materiálu a prací subdodavatelů a částky 2 957 735,01 Kč na mzdové a související náklady zaměstnanců žalobkyně, kteří se na realizaci díla podíleli. Žalobkyně jako součást žaloby poskytla detailní rozpis všech jednotlivých položek výše uvedených nákladů. Žalovaná následně dne 15. 4. 2013 žalobkyni dílo předala, a to včetně částí díla a užitého materiálu, které fakticky dodala namísto žalované přímo žalobkyně, aniž by došlo k zúžení smluvních povinností žalované.

2. Dne 3. 7. 2013 žalovaná zažalovala žalobkyni u Krajského soudu v [adresa] o zaplacení částky 446 150,11 EUR s příslušenstvím. Tento spor byl veden pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen „řízení u Krajského soudu v [adresa]“). Postavení stran ve sporu u Krajského soudu v [adresa] je tedy opačné. Žalobkyně uplatnila proti vznesenému nároku kompenzační námitku s tím, že proti žalovanému nároku započetla mimo jiné částku 7 559 575,20 Kč jakožto platbu za plnění poskytnuté žalované ze strany žalobkyně. Započtena byla částka jakožto plnění ze smlouvy – ujednání stran z 10. 8. 2011, in eventum jakožto plnění z bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně pro případ, že by smlouva ze dne 10. 8. 2011 byla shledána neplatnou. Krajský soud v [adresa] a v návaznosti na něj též Vrchní soud v Olomouci obranu žalobkyně neseznaly důvodnou a žalobkyni zavázaly k zaplacení celé žalované částky 446 150,11 EUR s příslušenstvím rozsudky č. j. [spisová značka] a č. j. [spisová značka]. Na základě pravomocného rozsudku pak žalobkyně přiznanou částku zaplatila. Rozsudky č. j. [spisová značka] a č. j. [spisová značka] byly následně zrušeny Nejvyšším soudem na základě dovolání podaného žalobkyní. Protože žalovaná nevrátila žalobkyni dobrovolně plnění poskytnuté na základě pravomocných rozsudků, rozhodly Krajský soud v [adresa] rozsudkem č. j. [spisová značka] ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. [spisová značka] následně o zamítnutí žaloby, a to pro splnění žalované pohledávky. Obranou žalobkyně ve formě kompenzační námitky se nezabývaly.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Své stanovisko odůvodnila tím, že mezi stranami je sice nesporné uzavření smlouvy o dílo č. 059/2010 a její obsah, ale již nikoli další skutkové děje po jejím uzavření. Tato smlouva byla následně modifikována dodatkem č. [hodnota] ze dne 5. 9. 2011. Cena díla byla celkově stanovena částkou 1 339 000 EUR bez DPH a měla být uhrazena na základě dílčích faktur. Z této částky žalobkyně dobrovolně uhradila toliko 892 849,89 EUR, neuhrazená část ceny díla ve výši 446 150,11 EUR se stala předmětem řízení u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] tak, že žalovaná zaplacení této částky nárokovala po žalobkyni. Ve sporu vedeném u Krajského soudu v [adresa] bylo tedy postavení stran opačné. Žalobkyně se v řízení u Krajského soudu v [adresa] bránila námitkou započtení částky 7 559 575,20 Kč proti žalobnímu nároku, přičemž Krajský soud v [adresa] v rozsudku č. j. [spisová značka] i Vrchní soud v Olomouci v rozsudku č. j. [spisová značka] tuto obranu žalované shledaly nedůvodnou. Jak konstatovaly oba soudy, je sice pravdou, že provádění díla nabíralo zpoždění oproti původnímu harmonogramu, ovšem nebylo tomu tak pro neschopnost žalované, ale pro zásadní změnu prováděného díla. Jde-li pak o dohodu tvrzenou žalobkyní ze dne 10. 8. 2011, žalovaná popírá, že by zápis mohl být interpretován jako uzavření jakékoli dohody, která by měla povahu smlouvy o dílo či inominátu se smlouvě o dílo blížícího. Pokud by pak byl tento zápis interpretován jako uzavření jakési dohody mezi stranami, tak dohody absolutně neplatné pro neurčitost. Žalovaná též rozporovala jednotlivé položky, z nichž se celková výsledná částka 7 559 575,20 Kč sestávala. [právnická osoba] jednání strany setrvaly na svých vyjádřeních.

5. Soud v rámci vedení řízení ve smyslu § 99 o. s. ř. sdělil stranám následující náhled na aplikovanou právní úpravu ve vztahu k žalobním tvrzením a zjištěnému skutkovému stavu: Žalobkyně v rámci svých procesních vyjádření v tomto řízení i v řízení před Krajským soudem v [adresa] opakovaně soudu předestírala, že žalovaná pohledávka ve výši 7 559 575,20 Kč byla úspěšně a platně přípisem ze dne 9. 5. 2013 započtena ve smyslu § 580 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do konce roku 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a § 358 a násl. zák. č. 513/1991 Sb. ve znění účinném do konce roku 2013 (dále též jen „obch. zák.“) na pohledávku žalované na zaplacení ceny díla ve výši 446 150,11 EUR. V tomto řízení je tvrzení předkládáno jednak výslovně, a jednak odkazem na řízení u Krajského soudu v [adresa], kde zápočet tvořil základ obrany žalobkyně a fakticky velkou měrou o zápočtu bylo celé řízení vedeno, když vznik žalované pohledávky byl nesporný. Soud dospěl k závěru, že pokud k započtení skutečně došlo, z hmotněprávního hlediska obě tyto pohledávky v odpovídajícím rozsahu zanikly, tedy pakliže vznikla, žalovaná pohledávka prakticky v téže chvíli (ke dni setkání pohledávek) též zanikla. Bude-li tedy úspěšné započtení zjištěno, soud nemůže žalobě vyhovět, neboť žalovaná pohledávka buďto vůbec neexistovala (případně částečně), nebo sice v minulosti existovala, ale zanikla započtením a neexistuje tedy ke dni rozhodnutí ve věci samé v tomto řízení.

6. Žalobkyně v návaznosti na výše uvedené poučení ze strany soudu uvedla, že pakliže by soud shledal žalovanou pohledávku za zaniklou započtením, je možno žalobě přesto vyhovět, neboť zánikem povinnosti k zaplacení sjednané ceny díla či bezdůvodného obohacení na straně žalované nezanikl zároveň též žalobní nárok. Soud by měl v rámci vzneseného žalobního nároku rozhodnout o vydání bezdůvodného obohacení žalované z plnění, které žalobkyně poskytla na základě zrušených rozsudků Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] a Vrchního soudu v Olomouci č. j. [spisová značka]. Žalobkyně zaplatila na základě těchto rozsudků částku 446 150,11 EUR a tyto byly následně zrušeny a zároveň došlo již před touto platbou platně k započtení částky 7 559 575,20 Kč na povinnost žalobkyně zaplatit cenu díla. Pakliže započtení způsobilo zamýšlený právní následek, v rozsahu úspěšně započtené částky z hmotněprávního hlediska zanikla povinnost žalobkyně cenu díla uhradit ještě předtím, než tak na základě posléze zrušených rozsudků fakticky učinila. Ponecháním si částky 7 559 575,20 Kč i po zrušení uvedených rozsudků se proto žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, když právní titul k ponechání si těchto peněz (právo na zaplacení ceny díla) v daném rozsahu již dříve zaniklo právě učiněným započtením.

7. V návaznosti na výše uvedený právní názor, který byl soudu ze strany žalobkyně formulován a přednesen, soud žalobkyni výslovně poučil u jednání dne 20. 10. 2022, že požaduje-li žalobkyně vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním poskytnutým na základě zrušených rozsudků na neexistující pohledávku (zaniklou započtením pohledávky, která je předmětem žaloby), je nutno takový postup považovat za změnu žaloby ve smyslu § 95 zák. č. 99/1963 Sb. (dále též jen „o. s. ř.). Je žalováno sice totožné plnění (mimo příslušenství), ovšem na základě odlišných skutečností. Po poučení se soud žalobkyně dotazoval, zda tedy změnu žaloby v návaznosti na poskytnuté poučení činí či nikoli, když obsah podání i vyjádření žalobkyně do té doby nebyl v tomto směru zcela jednoznačný. Na toto poučení žalobkyně reagovala sdělením právního názoru, že s právním hodnocením soudu stran změny žaloby se neztotožňuje, výše popsanou interpretaci žalobního nároku nepovažuje za změnu žaloby a návrh na změnu žaloby proto zcela jednoznačně a výslovně nečiní. O vydání bezdůvodného obohacení způsobem výše popsaným může a musí soud rozhodnout i bez změny žaloby na základě původního návrhu ve znění pozdějších doplnění – jde totiž dle žalobkyně o nároky s totožným skutkovým základem, resp. o jediný nárok.

8. Žalovaná setrvala u jednání na svém procesním stanovisku. V návaznosti na výše popsanou argumentaci žalobkyně stran vydání bezdůvodného obohacení ze zrušených rozsudků (viz bod 6. až 7. odůvodnění) žalovaná uvedla, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze zrušeného rozsudku je nárokem odlišným od nároku na zaplacení ceny díla ze smlouvy ze dne 10. 8. 2011 či bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy ze dne 10. 8. 2011, bez souhlasu soudu vyjádřeného formou usnesení ve smyslu § 95 o. s. ř. proto soud o tomto nároku soud nesmí rozhodnout. Pakliže by soud rozhodl o souhlasu se změnou žaloby, žalovaná považuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze zrušených rozsudků za promlčený, neboť nárok se stal na základě výzvy žalobkyně splatným ke dni 31. 5. 2018 a promlčecí doba ve smyslu § 629 zák. č. 89/2012 Sb. (dále též jen „o.z.“) uplynula nejpozději dne 1. 6. 2021. Za uplatnění daného nároku pak lze považovat samostatný návrh či návrh na změnu žaloby, která nebyla učiněna vůbec, resp. rozhodně nebyla učiněna před 20. 10. 2022. Skutková zjištění z jednotlivých provedených důkazů. Smluvní vztah a korespondence mezi stranami v době uzavření smlouvy a provádění díla.

9. Mezi stranami bylo nesporné, že dne 23. 11. 2010 uzavřely smlouvu o dílo č. 059/2010. Z předmětné smlouvy soud zjistil, že žalobkyně uzavírala tuto smlouvu v postavení objednatele, žalovaná v postavení zhotovitele. Předmětem smlouvy byla instalace ocelových vložek pro dva komíny o výšce 110 m, konkrétně se dílo sestávalo z následujících položek: výroba a montáž dvou ocelových vložek vč. konstrukce vstupu kouřovodů, dodávka a montáž izolace ocelové vložky, montáž komínové klapky a tlumiče hluku, zajištění mechanických prostředků pro montáž, skladování dodávek v rámci rozsahu dodávky, zařízení staveniště v rámci rozsahu dodávky a likvidace odpadů vzniklých v průběhu realizace díla, jejichž původcem bude žalovaná. Přesněji bylo plnění definováno v příloze smlouvy 2a a 2b a projektu. Čl. 3.6 smlouvy ukládal žalované vytvořit a předat k odsouhlasení žalobkyni soupis změn v situaci, že vznikne na díle potřeba jakýchkoli změn, doplňků nebo rozšíření vyplývající z podmínek zhotovování díla a odborných znalostí nebo vad projektové dokumentace. Až po odsouhlasení ze strany žalobkyně má žalovaná právo na realizaci změn a zároveň na jejich úhradu. Pokud tento postup nebude dodržen, má se za to, že provedené práce navíc či změněné práce byly zahrnuty v původní ceně. Provádění díla v rámci jednotlivých etap bylo stanoveno v čl. 4 smlouvy s tím, že předběžně má být dílo předáno dne 31. 3. 2013 a finálně má být dílo předáno dne 31. 3. 2015. Montáž vložky prvního komínu měla začít v červenci 2011 a skončit v srpnu 2011, montáž vložky druhého komínu měla začít v srpnu 2011 a skončit v září 2011, materiál na zhotovení obou vložek měl být dodán do výrobního závodu v prosinci 2010. Cena díla byla sjednána ve výši 1 339 000 EUR bez DPH. Splatnost ceny díla byla stanovena tak, že 38 % ceny bylo splatné po dodání materiálu do výroby, 26 % po ukončení montáže vložky prvního komínu, 26 % po ukončení montáže vložky druhého komínu, a 10 % z ceny po předběžném převzetí investorem, nejpozději 31. 3. 2013. Sjednáno bylo též 5 % zádržné. Sjednán byl též úrok z prodlení ve smluvní výši 0,02 % denně z dlužné částky pro případ prodlení se zaplacením ceny díla, který byl omezen kapitalizací nanejvýše do 10 % ceny díla. Dílo je považováno za předané až podpisem předávacího protokolu. Dále smlouva obsahovala velké množství vedlejších, sankčních a technických ujednání, které však nemají vliv na předmět sporu ani jeho výsledek, soud se jim proto blíže věnovat nebude. Nesporné bylo též uzavření dodatku č. [hodnota] smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a jeho obsah. Z dodatku soud zjistil, že byla změněna struktura splatnosti jednotlivých částí ceny díla, a to tak, že 26 % ceny, které mělo být zaplaceno po ukončení montáže vložky prvního komínu, bylo nově rozloženo následovně: 10 % ceny po ukončení montáže vstupní části, 6 % po ukončení montáže klapky a 10 % po ukončení montáže vložky komínu. Ve zbytku zůstala smlouva nezměněna. Smlouvu podepsal za žalovanou [tituly před jménem] [Anonymizováno] a za žalobkyni [tituly před jménem] [Anonymizováno] a [tituly před jménem] Lukeš. Dodatek podepsal za žalovanou p. Cervan dne 1. 9. 2011 a za žalobkyni p. [tituly před jménem] [Anonymizováno] a [tituly před jménem] [Anonymizováno] dne 5. 9. 2011.

10. Z přípisu společnosti [právnická osoba]. soud zjistil, že dne 27. 7. 2011 vyzvala společnost [právnická osoba]. žalobkyni, aby urychleně řešila hrozící prodlení. Žalovaná informovala společnost [právnická osoba]., že bude zpožděn termín montáže vložek komínů přibližně o měsíc, což je nepřijatelné. Nebude-li situace řešena a termín dodržen, hrozí uplatnění smluvních sankcí.

11. Z e-mailové komunikace z 5. 8. 2011 do 8. 8. 2011 soud zjistil, že dne 5. 8. 2011 vyzval p. [Anonymizováno] za žalobkyni p. [Anonymizováno] za žalovanou k opětovnému předložení harmonogramu provádění díla. Tento harmonogram mu následně dne 7. 8. 2011 p. [Anonymizováno] odeslal s tím, že možná nebude žalovaná schopna ani tento harmonogram dodržet pro nepříznivé klimatické podmínky. Dále požádal o potvrzení a ujištění o zaplacení všech nákladů, aby mohl objednat další plech. Přiložený harmonogram počítal se započetím prací dne 3. 8. 2011 a předpokládal ukončení poslední fáze montáže druhé vložky ke dni 23. 11. 2011. P. [Anonymizováno] na to reagoval téhož dne tak, že jej harmonogram nepotěšil. Na to reagoval p. [Anonymizováno] dne 8. 8. 2011 konstatací, že také může být hůř. Výroba vložek pro jeden komín trvá opravdu 30 dnů a navíc se částečně kryjí svářeči pro výrobu a montáž. Nadto není termín dodání chybějícího plechu.

12. Ze zápisu z kontrolního dne 10. 8. 2011 soud zjistil, že tohoto se účastnili p. [Anonymizováno], p. [Anonymizováno], p. [Anonymizováno], p. [Anonymizováno] a p. [Anonymizováno]. P. [Anonymizováno] a p. [Anonymizováno] referovali ostatním účastníkům o současném stavu montáží a zmíněna byla prodleva oproti původnímu harmonogramu. Na základě tohoto byla ze strany žalobkyně zaslána žalované dne 27. 7. 2011 výzva. P. [Anonymizováno] dal požadavek na zaslání detailního harmonogramu vč. nasazení kapacit pro eliminaci časových ztrát do 11. 8. 2011. P. [Anonymizováno] navrhl opatření k urychlení montáže (provoz na více směn, svařování drátem). Dále p. [Anonymizováno] vyslovil souhlas s tím, že žalobkyně z důvodu vzniklých problémů a termínových skluzů při realizaci díla dodá za finanční úhradu svářeče a výkonné pracovníky pro urychlení výstavby obou komínů. V případě potřeby žalobkyně dodá i pracovníky do dílenské výroby pro potřeby chybějících komínových dílů. Chybí 52 tabulí cortenu z důvodu rozdílů mezi zadávací a výrobní dokumentací. P. [Anonymizováno] vyzval p. [Anonymizováno] k užití čl. 3.6 k jednání o navýšení ceny. P. [Anonymizováno] vyslovil souhlas s tím, že práce nad rámec předmětu plnění včetně cenového vyčíslení předloží nejpozději dne 15. 8. 2011. Dále p. [Anonymizováno] obeznámen s tím, že žalobkyně je připravena v případě potřeby uzavřít dodatek smlouvy k provádění úhrad vždy po splnění montáže jednotlivých dílů vložek. Žalobkyně a žalovaná nakonec společně deklarovaly, že se dohodly na přijetí takových kroků, aby byla časová ztráta eliminována v co nejkratší době a byly naplněny termíny dle smlouvy o dílo. Přítomní též zápis vlastnoručně podepsali.

13. Ze soupisu změn a doplňků soud zjistil, že žalovaná vyhotovila soupis prací a materiálů, které je třeba dodat pro zhotovení díla dle jeho nových parametrů po uzavření smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v souladu s čl. 3.6 smlouvy. Soupis je datován dnem 12. 8. 2011. Soud s ohledem na právní hodnocení zjištěného skutkového stavu považuje za nadbytečné se zabývat jednotlivými změnami detailně. Součástí byla i žádost o okamžité odsouhlasení změn a nákladů k jejich realizaci, jinak budou dne 15. 8. 2011 práce zastaveny.

14. Z e-mailové komunikace ze 17. až 19. 8. 2011 soud zjistil, že žalovaná byla ze strany p. Janoše dne 17. 8. 2011 urgována k doplnění dodatku č. [hodnota] smlouvy 059/2010 a dále specifikace kontaktního místa pro objednávku cortenu. Pro urychlení bylo nabídnuto, že žalobkyně corten objedná. Na to reagovala p. [Anonymizováno] za žalovanou tak, že nebyly odsouhlaseny změny ve smyslu čl. 3.6 smlouvy ani uhrazena faktura č. [hodnota], kterou žalovaná vystavila žalobkyni. P. Janoš v návaznosti na tyto výtky uvedl, že úhrada bude provedena do dvou dnů a na odsouhlasení změn v režimu čl. 3.6 se pracuje, když s ohledem na rozsah změn je třeba detailnějšího posouzení. Na to reagoval p. [Anonymizováno] sdělením, že potřebuje od žalobkyně zcela jednoznačný pokyn, aby práce pokračovaly v režimu změn. Na to p. [Anonymizováno] reagoval tak, že peníze na fakturu již odešly z účtu a z důvodu předejití dalších škod a zdržení dávají ve smyslu čl. 3.6 smlouvy souhlas a pokyn k pokračování plnění v rozsahu specifikovaném v soupisu změn.

15. Z přípisu žalobkyně ze dne 10. 10. 2011 soud zjistil, že žalobkyně předala svému nadřízenému objednateli společnosti [právnická osoba]. seznam vícenákladů a víceprací s tím, že žádá souhlas s těmito pracemi v režimu čl. 3.6 smlouvy. Z přiloženého e-mailu soud zjistil, že tento přípis žalobkyně dne 17. 10. 2011 zaslala na vědomí též žalované.

16. Z přípisu žalované ze dne 6. 1. 2012 soud zjistil, že žalovaná odkázala na revidovanou kalkulaci nákladů díla ze dne 5. 12. 2011 s tím, že byla ze strany žalobkyně opakovaně ústně ujišťována, že aktualizované náklady s navýšením ceny díla 24 723 000 Kč budou akceptovány a žalovaná má činit veškeré kroky pro realizaci díla. Za tímto účelem na sebe žalovaná převzala mnoho značných závazků, které pro ni nejsou únosné. S ohledem na uvedené žádá žalovaná žalobkyni o souhlas dle čl. 3.6 smlouvy, což si klade za podmínku k pokračování díla i po dni 9. 1. 2012. Obdobné sdělení soud zjistil včetně kalkulace též z e-mailové zprávy p. Cervana, kterou dne 6. 1. 2012 žalovaná sdělila žalobkyni nově kalkulovanou cenu díla na částku 58 198 000 Kč oproti původní ceně, která činila 33 475 000 Kč.

17. Z přípisu žalobkyně ze dne 12. 1. 2012 soud zjistil, že žalobkyně souhlasila s pokračováním prací na díle ve smyslu čl. 3.6 smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Dále bylo sděleno, že výše vícenákladů po odsouhlasení objednatelem nadřazeným žalobkyni a generálním dodavatelem celé stavby po odečtení nákladů, které vznikly žalobkyni, bude řešena dodatkem ke smlouvě.

18. Z předávacího protokolu soud zjistil, že dne 15. 4. 2013 žalobkyně převzala od žalované dílo na základě smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Strany prohlásily, že žádná z nich není v prodlení s předáním či převzetím díla. Za žalobkyni podepsal protokol p. [Anonymizováno], za žalovanou p. [Anonymizováno]. Vyúčtování pohledávky žalobkyně za žalovanou, její specifikace a započtení.

19. Z faktury č. [tel. číslo] soud zjistil, že žalobkyně dne 11. 5. 2012 vyúčtovala žalované částku 7 559 575,20 Kč na pracích na paroplynovém zdroji 880MWe – [právnická osoba]. Fakturováno bylo konkrétně 4 601 804,20 Kč za dodaný materiál a subdodávky a 2 957 735 Kč za výkony žalobkyně. Splatnost byla stanovena 21. 5. 2012. K faktuře byl přiložen soupis výkonů žalobkyně a soupis nákladů na materiál a subdodávky. Jako objednávka, na základě které je fakturováno, je uveden zápis ze dne 10. 8. 2011. Ze soupisu výkonů žalobkyně soud zjistil, že tento obsahuje položkový soupis jednotlivých výkonů zaměstnanců žalobkyně, definovaných jednak časovým obdobím, kdy byly poskytnuty (měsíc a rok), cenou provedených služeb či prací a stručným popisem prací, např. jménem svářeče a místem sváření ([adresa]), ubytování či doprava. Celková částka součtu všech účtovaných položek činí 2 957 735 Kč. Jmenovitě je uvedeno celkem šest zaměstnanců: [adresa], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a Klunda, přičemž drtinovou většinu účtovaných odpracovaných hodin tvoří p. [Anonymizováno], p. [Anonymizováno] a p. [Anonymizováno]. Naopak p. [adresa] a p. [Anonymizováno] vystupují v celém seznamu každý zcela okrajově, p. [Anonymizováno] vystupuje jako svářeč v podstatě okrajově v říjnu 2011, celkem provedena práce za 7 894,60 Kč. Jmenovité určení zaměstnanců a stručné časové a druhové zařazení prací soud považuje za naprosto dostatečnou specifikaci vyúčtovaného plnění. Ze soupisu nákladů na materiál a subdodávky soud zjistil, že tento obsahuje položkový soupis jednotlivých subdodávek poskytnutých žalobkyni, definovaných časovým obdobím, kdy byly poskytnuty, cenou provedených dodávek či poskytnutých služeb, číslem faktury (kterou byla žalobkyni služba vyúčtována), a názvem či jménem poskytovatele. Celkem figuruje jako subdodavatelé v seznamu 13 subjektů: ARC-[právnická osoba]., [právnická osoba], [jméno FO], [právnická osoba]. a [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba]., [právnická osoba]., [právnická osoba]., [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] s.r.o., [právnická osoba] a [Anonymizováno] [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba]. a [právnická osoba] Celková částka součtu všech položek činí 4 490 203,48 Kč. Dále je účtována zajišťovací režie ve výši 111 636,72 Kč, takže konečný součet činí 4 601 804,20 Kč. Chronologické zařazení a označení jednotlivými čísly faktur a dodavatelů soud považuje rovněž za dostatečnou specifikaci vyúčtovaného plnění. Mezi stranami bylo nesporné, že žalované byla faktura č. [tel. číslo] doručena, a to včetně příloh v podobě dvou výše popsaných soupisů.

20. Z montážních deníků stran a pracovních výkazů subdodavatelů žalobkyně (ARC-[právnická osoba]., [právnická osoba], [jméno FO], [právnická osoba]. a [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba].), soud zjistil, že ve shodě s přílohami faktury č. [tel. číslo] jsou v montážních denících jakožto pracovníci provádějící úkony při zhotovování cortenových vložek dvou komínů uvedeni jednotliví svářeči a pracovníci, jejichž práci deklarovala žalobkyně jako vydané náklady fakturou č. [tel. číslo] (viz výše). Jmenovitě jde o zaměstnance [adresa], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] a dále o pracovníky (zaměstnance či jiné pracovníky) společností ARC-[právnická osoba]. (Mudryy Vadim, [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [jméno FO] a [jméno FO]), [právnická osoba] (Boroš Josef), [jméno FO] (Petřík Jan), [právnická osoba]. (bez uvedení jmen pracovníků) a [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba]. ([Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno]). S ohledem na právní názor soudu považuje soud za nadbytečné se jmenovitě a konkrétně zabývat výkony jednotlivých pracovníků v čase a jejich rozsahem, když tato zjištění jsou prakticky bez významu pro výsledek sporu. Výkony jednotlivých pracovníků subdodavatelů žalobkyně však byly fakturovány na základě měsíčně vystavovaných hodinových výkazů odpracovaných směn. Ty obsahovaly počet odpracovaných hodin s případnými příplatky za noční práci pro jednotlivé jmenovité zaměstnance subdodavatelů (viz výše v tomto odstavci) a byly potvrzovány vždy vedoucím pracovníkem za žalobkyni a samotným svářečem. Žalobkyně počínaje montážními deníky, přes faktury jednotlivých subdodavatelů (viz níže), fakturu č. [tel. číslo], učiněné započtení, vyjádření v rámci řízení u Krajského soudu v [adresa] při specifikaci plnění ze smlouvy, následně při specifikaci plnění bez právního důvodu v témže řízení u Krajského soudu v [adresa] a nakonec při sdělování skutkových tvrzení v tomto řízení vychází z totožné specifikace jednotlivých provedených prací a dodaných materiálů v rámci zhotovování díla. Ta kopíruje vystavenou fakturu a vychází z montážních deníků žalobkyně a žalované a pracovních výkazů subdodavatelů žalobkyně. U takto vyúčtovaných prací žalobkyně dovozuje, že jejich náklady je povinna nést žalovaná, a to primárně ze smluvního ujednání stran ze dne 10. 8. 2011, eventuálně pak z povinnosti vydat bezdůvodné obohacení z takto poskytnuté plnění, bylo-li by ujednání shledáno neplatným. Vždy jsou uplatňováni stejní zaměstnanci pracující, ve stejném období a stejní subdodavatelé dodávající jak pracovníky, tak materiál a další služby (ubytování, doprava).

21. Z faktur jednotlivých subdodavatelů soud vzal za prokázané, že tito účtovali žalobkyni částky odpovídající příloze faktury č. [tel. číslo]. Ve shodě s výše uvedeným soud konstatuje, že zjištění z jednotlivých faktur, kterými považuje za nadbytečné zabývat se v podrobnostech, odpovídají svým obsahem částkám a pracovním výkonům, které žalobkyně vyúčtovala žalované fakturou č. [tel. číslo] jako náklady na materiál a subdodávky. Dodávky výkonů pracovníků jsou popsány v odstavci výše. Materiál dodaly a fakturovaly společnosti [právnická osoba]., [právnická osoba]., [Anonymizováno]-[Anonymizováno] s.r.o., [právnická osoba], [Anonymizováno] [právnická osoba]. Ubytování dodala [právnická osoba] a [právnická osoba]. Zkoušky svářečů dodala [právnická osoba]

22. Z jednostranného započtení pohledávky a výzvy k úhradě soud zjistil, že žalobkyně přípisem ze dne 9. 5. 2013, doručeným dne 21. 5. 2013, učinila vůči žalované jednostranné započtení pohledávky ve výši 7 559 575,20 Kč, vyúčtované fakturou č. [tel. číslo], proti pohledávce na doplatek 26 % smluvní ceny díla, tedy částce 348 140 EUR z faktury č. [hodnota], vystavené ze strany žalované dne 27. 2. 2012. Zároveň byla tímto přípisem vyúčtována smluvní pokuta za prodlení se zhotovením díla a žalovaná byla vyzvána k jejímu zaplacení. Smluvní pokuta není předmětem tohoto řízení, soud se jí tedy blíže zabývat nebude. Povinnost k zaplacení smluvní pokuty však byla obdobně započtena proti žalované částce v řízení u Krajského soudu v [adresa] a bezdůvodné obohacení žalované mající svůj základ v úspěšném započtení této smluvní pokuty je předmětem řízení pod sp. zn. [spisová značka] vedeného u Okresního soudu v [adresa] (k tomuto podrobněji viz níže).

23. Z odpovědi na předžalobní výzvu a jednostranného započtení pohledávky vč. dodejky soud zjistil, že dne přípisem ze dne 14. 6. 2013, doručeným dne 18. 6. 2013, reagovala žalobkyně na předžalobní výzvu žalované předcházející zahájení sporu před Krajským soudem v [adresa]. V této reakci uvedla, že v rozsahu 295 353,60 EUR, tedy částky odpovídající převodem dle kurzu platného ke dni setkání pohledávek, zanikla vymáhaná pohledávka na doplatek ceny díla započtením proti částce 7 559 575,20 Kč na základě započtení učiněného přípisem ze dne 9. 5. 2013 (viz bod 22. odůvodnění). Dále žalobkyně jednostranně započetla proti zbytku pohledávky nárokované žalovanou svůj nárok ze smluvní pokuty, která byla vyúčtována přípisem ze dne 9. 5. 2013. Smluvní pokuta a její případné započtení není předmětem tohoto řízení, soud se jí tedy blíže zabývat nebude. Platby a komunikace mezi stranami za běhu řízení u Krajského soudu v [adresa]

24. Z výpisu z účtu žalobkyně (též č.l. 779 spisu [spisová značka]) soud zjistil, že žalobkyně dne 29. 6. 2017 po právní moci rozsudku Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] a Vrchního soudu v Olomouci č. j. [spisová značka] zaplatila žalované třemi platbami částky 312 250,11 EUR, 133 900 EUR a 133 900 EUR, tedy celou žalovanou částku a příslušenství v daném sporu. Mezi stranami nebylo sporné jednak zaplacení této pohledávky a jednak též to, že žalovaná žalobkyni nic z poskytnutého plnění ve věci samé (cena díla a úrokové příslušenství) ani přes pozdější výzvy nevrátila.

25. Z výzvy k vrácení bezdůvodného obohacení vč. dodejky soud zjistil, že žalobkyně vyzvala přípisem ze dne 15. 5. 2018, který byl doručen 17. 5. 2018, žalovanou k vrácení bezdůvodného obohacení, spočívajícího v zaplacení částek 446 150,11 EUR na odměně ze smlouvy o dílo a 133 900 EUR na úroku z prodlení. Bezdůvodné obohacení žalované spatřovala žalobkyně v tom, že žalobkyně předmětné částky nejprve zaplatila na základě pravomocných rozsudků č. j. [spisová značka] a [spisová značka], ovšem Nejvyšší soud tyto rozsudky pravomocně zrušil. Takto odpadl jediný existující právní důvod, který u žalované existoval k ponechání si takto vyplacených prostředků od žalobkyně. Jejich následným zadržováním i po zrušení rozsudků se žalovaná na úkor žalobkyně obohacuje bez právního důvodu a tento stav trvá. K vrácení byla poskytnuta lhůta v trvání 14 dnů. Tato výzva směřovala jak k vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v započteném nároku z ujednání ze dne 10. 8. 2011 (žalovaný nárok v tomto řízení) tak k vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v započteném nároku na zaplacení smluvní pokuty, která předmětem tohoto řízení není.

26. Z reakce žalované na výzvu k vrácení bezdůvodného obohacení soud zjistil, že dne 29. 5. 2018 žalovaná výslovně odmítla žalobkyni vrátit částky 446 150,11 EUR a 133 900 EUR s tím, že hmotněprávní důvod k ponechání si těchto částek, tedy právo na zaplacení ceny díla, resp. jejího příslušenství, existuje nezávisle na předmětných rozsudcích či jejich zrušení. Protože žalované svědčí hmotněprávní titul k ponechání si těchto částek, nebudou žalobkyni vráceny.

27. Z posudku č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] soud nic nezjistil, neboť jakákoli zjištění plynoucí z tohoto posudku by byla pro řízení nadbytečná, bez praktické možnosti jakkoli se promítnout do výsledku sporu. Z totožného důvodu nebyl proveden ani výslech znalce. Pro přehlednost soud uvádí, že tímto posudkem je určena obvyklá cena prací a materiálu účtovaných žalobkyní fakturou č. [tel. číslo] žalované částkou 8 077 427 Kč.

28. Za podstatnou pro skutkové posouzení věci soud považuje skutečnost soudu z úřední činnosti známou, a to že žaloba v tomto řízení byla dodána do datové schránky soudu dne 1. 11. 2017. V řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] u Okresního soudu v [adresa] byla žaloba dodána do datové schránky soudu dne 26. 3. 2021. Zjištění ze spisu Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka].

29. Soud zjištění ze spisu Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] činil toliko ve vztahu k existenci žalované pohledávky v tomto řízení, a to z hlediska učiněného započtení a dále k zjištění relevantního procesního postupu soudů a stran v předmětném řízení, který mohl mít vliv na výsledek tohoto řízení, zejména ve vztahu k argumentaci žalobkyně popsané v bodech 6. až 8. odůvodnění. Ze spisu plyne mnoho poznatků a skutečností týkajících se samotného řízení u Krajského soudu v [adresa] či jiných řízení mezi totožnými účastníky, kterým se soud s ohledem na hospodárnost blíže nevěnoval, když pro výsledek tohoto sporu neměly význam. Soud níže stanoviska stran a jejich procesní úkony do jisté míry zestručňuje a zjištění vztahuje k podstatným okolnostem pro toto řízení, kterým je zejména započtení žalované pohledávky proti povinnosti k zaplacení ceny díla a postup žalobkyně po zrušení rozsudků Nejvyšším soudem. Důvodem pro tento postup je přehlednost, neboť ve svém celkovém rozsahu jsou stanoviska stran jednak velice objemná (minimálně desítky stran podání), jednak se jednotlivá stanoviska či procesní návrhy poměrně často různě opakují a překrývají.

30. Z žaloby (č.l. 1) soud zjistil, že žalovaná dne 9. 7. 2013 (v daném řízení v postavení žalobkyně) žalovala žalobkyni (v daném řízení v postavení žalované) o částku 312 520,11 EUR a 133 900 EUR, tedy celkem 446 150,11 EUR s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně jí neuhradila poslední dvě faktury vystavené na cenu díla ze smlouvy o dílo č. 059/2010, a to konkrétně částku 312 250,11 EUR z faktury č. [hodnota] původně vystavené na částku 348 140 EUR (provedena částečná úhrada 35 889,89 EUR) a částku 133 900 EUR z faktury č. [hodnota]. Dílo bylo dle smlouvy řádně provedeno a předáno, proto žalované vznikl nárok na zaplacení jeho ceny. Splatnost faktury č. [hodnota] nastala dne 23. 4. 2012 a částku 35 889,89 EUR uhradila žalobkyně na tuto fakturu dne 21. 6. 2012. Dále byl požadován též smluvní úrok z prodlení ve výši 0,2 % z ceny díla denně do maximální kapitalizace ve výši 133 900 EUR.

31. Z odporu (č.l. 20) a vícero vyjádření žalobkyně k nároku na zaplacení částky 7 559 575,20 Kč a následnému započtení (č.l. 32, č.l. 89, č.l. 140, č.l. 216) soud zjistil, že žalobkyně od počátku řízení považovala vznesený nárok na doplacení ceny díla za nesporný co do jeho vzniku a splatnosti, nikoli však jeho existenci ke dni podání žaloby. Své stanovisko odůvodnila tím, že žalovaný nárok započtením zanikl. Žalobkyně vznesla námitku započtení proti žalovaným nárokům, a to mimo jiné započtením nároku na zaplacení částky 7 559 575,20 Kč za práce provedené žalobkyní na díle, k jehož zhotovení byla povinna žalovaná ze smlouvy č. 059/2010. Tyto práce byly žalované vyúčtovány fakturou č. [tel. číslo] (zejm. bod 19, 28, 29 vyjádření na č.l. 32). Následně též žalobkyně upřesnila způsob započtení částky 7 559 575,20 Kč tak, že tato částka je započtena ke dni 21. 5. 2012 (setkání povinností) na částku 348 140 EUR z faktury žalované č. [hodnota] kurzem EUR/Kč k tomuto dni (25,225 Kč/EUR). Takto započtením zanikla povinnost žalobkyně k úhradě ceny díla v rozsahu 299 685,84 EUR a zbývá na této povinnosti doplatit 48 454,16 EUR (bod 45, písm. a/ vyjádření č.l. 89). Ve zbytku tvrdila žalobkyně zánik dané pohledávky zaplacením (to konstatováno i v žalobě) a započtením jiné pohledávky, konkrétně pohledávky ze smluvní pokuty vyúčtované přípisem ze dne 9. 5. 2013. Žalobkyně pohledávku ve výši 7 559 575,20 Kč vyčíslila, skutkově popsala a důkazně osvědčila prakticky totožně, jako tomu bylo v žalobě v tomto řízení, tedy podrobně stran jednotlivých položek – jednotlivých prací, subdodávek a materiálu, které byly provedeny žalobkyní za žalovanou na díle dle smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Započtený nárok doložila montážními deníky, fakturami za materiál, subdodávky, dopravu, výkazy prací apod. Následně ve svých vyjádřeních (viz vyjádření č.l. 140, zejm. bod 14) uvedla žalobkyně, že skutkově popsala, z jakých skutkových okolností dovozuje svůj nárok na zaplacení částky 7 559 575,20 Kč s tím, že právní kvalifikace tohoto nároku je věcí soudu, nikoli žalobkyně. Žalobkyně tak považuje svůj nárok za oprávněný nezávisle na tom, zda bude posouzen jako nárok ze smlouvy (uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou zápisem ze dne 10. 8. 2011) či jako nárok mimosmluvní, protože skutkově dostatečně vymezila skutkové okolnosti, za kterých vznikl, tedy jednotlivé práce a jejich fakturovanou cenu. V tomto duchu pak žalobkyně dovozovala, že samotná žalovaná má přes námitky povědomí o své povinnosti žalobkyni dodané práce a materiál kompenzovat (vyjádření č.l. 216, bod 14-18 ve spojení s výslechem [tituly před jménem] Cervana zejm. na č.l. 194, 195). Další započtené nároky (nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s předáním díla) nejsou z hlediska tohoto řízení podstatné a soud se jimi zabývat blíže nebude. Je však třeba konstatovat, že nárok na zaplacení smluvní pokuty byl započten obdobným způsobem, jako byl započten nárok žalovaný.

32. Z vícero vyjádření žalované k nárokům žalobkyně a započtení (č.l. 59, č.l. 115, č.l. 156) soud zjistil, že žalovaná odmítla vznik své povinnosti k zaplacení částky 7 559 575,20 Kč vyúčtované fakturou č. [tel. číslo] s tím, že na takto vyúčtované plnění nevznikl žalobkyni nárok. Odmítla uzavření dohody ze dne 10. 8. 2011, z níž žalobkyně povinnost k zaplacení této částky dovozovala smluvně. Setrvala na stanovisku, že zápis ze dne 10. 8. 2011 není žádnou dohodou mezi stranami. Stejně tak odmítla, že by žalobkyně ve prospěch žalované provedla jakékoli práce či dodala jakýkoli materiál. Naopak poukázala na změnu díla v režimu čl. 3.6 smlouvy č. 059/2010, která měla za následek prodloužení lhůty ke zhotovení díla a značný nárůst kapacit nutných k jeho provedení, stejně jako nárůst ceny díla samotného. Za neplatné proto považovala též provedené započtení, a to pro neexistenci nároku na zaplacení částky 7 559 575,20 Kč.

33. Z protokolů o jednání (č.l. 151, č.l. 190, č.l. 353, č.l. 363, č.l. 408, č.l. 407) soud zjistil, že strany setrvaly u jednání na svých stanoviscích popsaných výše. Převážná většina dokazování byla vedena k existenci dohody ze dne 10. 8. 2011, případně ke zjištění jejího obsahu, existenci dohody o změně předmětu díla dle čl. 3.6 smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a k zjištění faktického plnění, které žalobkyně žalované v rámci postupu po dni 10. 8. 2011 poskytla. Samotný jednatel žalované [tituly před jménem] [Anonymizováno] při svém výslechu uvedl (zejm. č.l. 194, 195), že pracovníky a materiál žalobkyně opravdu dodala, byť za jiných podmínek a v jiném rozsahu než ve sporu žalobkyně tvrdí. Konkrétně upřesnil, že ze strany žalobkyně byl skutečně dodán materiál a práce, ale nikoli na provedení původního díla, ale na provedení rozšířeného předmětu díla, které svým rozsahem bylo náročnější a nákladnější než původně sjednané dílo. Na vydání odměny za provedení takto rozšířeného předmětu díla pak žalovaná žaluje žalobkyni o částku cca. 18 000 000 Kč v samostatném sporu (z úřední činnosti je soudu známo, že jde o spor vedený u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]). Částka za žalobkyní skutečně provedené práce a dodaný materiál by měla být zohledněna v rámci sporu o odměnu za provedení rozšířeného díla, čemuž se [tituly před jménem] Cervan nebrání, nikoli ve sporu o odměnu za provedení díla v původním rozsahu, tedy ve sporu u Krajského soudu v [adresa]. Uzavření jakékoli dohody dne 10. 8. 2011 však jednatel žalované popřel a v zásadě hovořil o potenciálním nároku žalobkyně toliko v rovině laické a obecné. U odvolacího soudu (Vrchní soud v Olomouci) pak proběhlo vždy jen jedno jednání, na kterém nebylo prováděno dokazování, a vždy byl po přednesu stran vynesen rozsudek.

34. Z rozsudku Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] soud zjistil, že Krajský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 29. 6. 2016 zavázal žalobkyni zaplatit žalované částku 446 150,11 EUR s příslušenstvím a nahradit žalované náklady řízení v plné výši. V rozsudku soud vzal mimo jiné za prokázané, že žalobkyně započetla na svou povinnost k úhradě ceny díla částku 7 559 575,20 Kč tak, jak byla vyúčtována fakturou č. [tel. číslo], a to přípisem z 9. 5. 2013. Stran samotného započtení však dospěl k závěru, že na základě něj pohledávka nemohla zaniknout. Závěr byl odůvodněn tím, že pro absolutní neplatnost dohody ze dne 10. 8. 2011 pro neurčitost nevznikla žalované žádná povinnost z této dohody, tedy ani povinnost žalobkyni cokoli zaplatit. Provedené započtení proto nevyvolalo žádné účinky. Nadto vzal soud též za prokázané, že žalovaná nebyla v prodlení s provedením díla, když došlo ke změně díla dle čl. 3.6 smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a s tím spojeným prodloužením termínu k provedení díla.

35. Z odvolání žalobkyně (č.l. 429, č.l. 435) žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně napadla rozsudek č. j. [spisová značka] včasně podaným odvoláním. Ve vztahu k otázkám podstatným pro toto řízení namítla žalobkyně, že soud se dostatečně nevypořádal s právy a povinnostmi plynoucími ze skutečnosti, že žalobkyně poskytla žalované plnění, a to zejména ve vztahu k právnímu hodnocení dohody ze dne 10. 8. 2011. Žalobkyně vytýkala nedostatky jednak závěru soudu, zda takováto dohoda byla či nebyla uzavřena, zda platně či neplatně a v náležitém odůvodnění tohoto závěru, stejně jako v nedořešených důsledcích jakéhokoli závěru soudu v tomto směru (body 29-34, 56-60 odvolání) s tím, že i při neuzavření dohody či uzavření neplatné dohody je stejně soud povinen práva a povinnosti z fakticky poskytnutého plnění vypořádat. Z vyjádření k odvolání (č.l. 457) soud zjistil, že žalovaná setrvala na svých procesních stanoviscích stran otázek podstatných pro toto řízení a navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

36. Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. [spisová značka] soud zjistil, že rozsudek č. j. [spisová značka] byl Vrchním soudem v Olomouci potvrzen a žalobkyně byla zavázána zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Soud dospěl stran otázek podstatných pro toto řízení k závěru, že soud prvního stupně se sice nezabýval dodáním materiálu a pracovníků ze strany žalobkyně na provedení díla za žalovanou, ovšem takovýto postup byl správný. Oba soudy se totiž shodují na závěru, že dohoda ze dne 10. 8. 2011 je pro neurčitost absolutně neplatná a nevznikly z ní tedy stranám ani žádná práva, ani žádné povinnosti, (zejm. str. 11 a 12 rozsudku). Rozsudek nabyl právní moci dne 29. 6. 2017. V návaznosti na nabytí právní moci dne 29. 6. 2017 žalobkyně zaplatila žalované veškeré přisouzené plnění (viz bod 24. odůvodnění).

37. Z dovolání žalobkyně (č.l. 499) soud zjistil, že žalobkyně napadla rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. [spisová značka] včasně podaným dovoláním. V dovolání mimo jiné namítla žalobkyně, že Krajský soud v [adresa] i Vrchní soud v Olomouci pochybily, když vyhodnotily dohodu z 10. 8. 2011 jako neplatnou pro neurčitost (tzv. „čtvrtá otázka“ bod 23. – 24. dovolání) a dále nevyhodnotily možnost bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně poskytnutím materiálu a pracovníků na základě absolutně neplatné dohody (tzv. „pátá otázka“ bod 25. – 26. dovolání). Žalobkyně dále rozvinula, že závěr o neplatnosti dohody je nepřiléhavý, protože dohodu lze vyložit i jako konkludentně uzavřenou na základě pozdějšího jednání stran a soud není omezen toliko na kvalifikaci dohody jako smlouvy o dílo a může jít o smlouvu inominátní (bod 57. – 60. dovolání). Rozvinula též svou argumentaci tak, že pakliže by dohoda byla skutečně absolutně neplatná, je namístě se zabývat faktickým plněním na základě této neplatné dohody a následně posoudit, zda se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a je povinna toto bezdůvodné obohacení vydat. (bod 61. – 63. dovolání). Žalobkyně uplatnila i další výtky k oběma rozsudkům, ovšem tyto soud nepovažuje za podstatné pro rozhodnutí ve věci. Z vyjádření k dovolání (č.l. 512) soud zjistil, že žalovaná setrvala na svých procesních stanoviscích stran otázek podstatných pro toto řízení.

38. Z rozsudku Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka] soud zjistil, že Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 16. 4. 2018 zrušil rozsudky č. j. [spisová značka] a č. j. [spisová značka] a vrátil věc Krajskému soudu v [adresa] k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozsudků bylo nesprávné právní posouzení obou soudů stran otázky bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně. Nejvyšší soud předně konstatoval, že dohoda ze dne 10. 8. 2011 je skutečně pro neurčitost neplatná. Tento závěr odůvodnil absencí určení předmětu dohody a absencí dohody o výši úhrady, které nelze překlenout ani výkladem. Naopak Nejvyšší soud konstatoval, že pakliže dospěly soudy k závěru o neplatnosti uvedené dohody, bylo jejich povinností zabývat případným nárokem žalobkyně z bezdůvodného obohacení, vzniklého poskytnutím materiálu a pracovníků žalované z neplatné smlouvy. V otázce čtvrté tedy Nejvyšší soud žalobkyni nedal za pravdu a uzavřenou dohodu právně hodnotil totožně jako oba soudy před ním. Naopak v otázce páté dal Nejvyšší soud za pravdu žalobkyni, tedy konstatoval, že pakliže práva žalobkyně z faktického plnění z dohody ze dne 10. 8. 2011 nemohou být hodnoceny jakožto práva a povinnosti smluvní, musí být vypořádány podle pravidel o vypořádání bezdůvodného obohacení. V případě zjištění obohacení žalované na úkor žalobkyně poskytnutým materiálem a pracemi by pak potenciálně Nejvyšší soud shledal důvodnou (případně částečně) obranu námitkou započtení, kterou žalobkyně v řízení učinila. S odkazem na výše uvedené Nejvyšší soud nařídil soudům se v dalším řízení zabývat nárokem žalobkyně z bezdůvodného obohacení ve vztahu k učiněné kompenzační námitce.

39. Z usnesení č.l. 554 a 691 soud zjistil, že po zrušení rozsudků Krajský soud v [adresa] vyzval žalobkyni, aby podrobně vylíčila, v čem bezdůvodné obohacení žalované spočívá v každém jednotlivém případě, jaká je jeho výše a kdy bylo toto bezdůvodné obohacení vyčísleno a vyúčtováno, včetně výzvy k zaplacení. Ke všem uvedeným skutečnostem byla žalobkyně vyzvána též k označení důkazů.

40. Z podání žalobkyně nazvaného doplnění skutkových tvrzení k bezdůvodnému obohacení (č.l. 556) a jeho doplnění (č.l. 588, č.l. 698 a 716) soud zjistil, že žalobkyně uvedla své stanovisko konstatováním, že Nejvyšší soud potvrdil neplatnost dohody ze dne 10. 8. 2011 a v návaznosti na tento závěr shrnuje svá skutková tvrzení stran bezdůvodného obohacení žalované. Žalobkyně toto bezdůvodné obohacení vyúčtovala dne 5. 9. 2018 zcela nově, i když v obsahové shodě s předchozími vyúčtováními. Rovněž ve shodě s předchozími vyúčtováními žalobkyně opětovně provedla započtení povinnosti žalované k vydání bezdůvodného obohacení na žalovaný nárok. Takto žalobkyně vyčíslila jednotlivé odpracované hodiny na dílu, k jehož zhotovení byla povinna žalovaná tak, že 9 122 hodin odpracovali přímo zaměstnanci žalobkyně a 9 686,5 hodin subdodavatelé žalobkyně. V souvislosti s tímto vyčíslením odkázala na montážní deníky pro jednotlivá období, výslechy zaměstnanců a subdodavatelů. Uvedla, že jako subdodavatelé pro ni v této souvislosti pracovalo celkem pět subjektů (ARC-[právnická osoba]., [právnická osoba], [jméno FO], [právnická osoba]. a [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba].), jmenovitě uvedla i pracovníky těchto subjektů, kteří práce prováděli, a tyto tvrzení doložila fakturami a pracovními výkazy. Faktury a montážní deníky prakticky odpovídají důkazům, kterými žalobkyně doložila svůj nárok i ve sporu před Okresním soudem v [adresa], ale též předchozím doložením provedených prací ve sporu před Krajským soudem v [adresa]. Nakonec pak faktury třetích subjektů odpovídají přílohám faktury č. [tel. číslo], jde o totožné faktury, jaké žalobkyně uplatnila jako výkony třetích subjektů (viz bod 19. – 21. odůvodnění). U pracovníků žalobkyně a jimi vykázané práce pak soud konstatuje, že jednotliví zaměstnanci navržení k výslechu jsou totožní s osobami uvedenými v příloze faktury č. [tel. číslo] jakožto pracovníci, kteří provedli výkony za žalobkyni, konkrétně pracovníci [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] (viz bod 19. odůvodnění). Obdobné platí i pro dodávky materiálu, kde žalobkyně uvedla pět subjektů ([právnická osoba]., [právnická osoba]., [Anonymizováno]-[Anonymizováno] s.r.o., [právnická osoba] a [Anonymizováno] [právnická osoba].) a dodavatele ubytování ([právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba]), kteří byli rovněž všichni uvedeni v rámci přílohy k faktuře č. [tel. číslo] jako poskytovatelé materiálu a služeb. Soud má za to, že tímto vymezením žalobkyně toliko upřesnila již dříve účtované práce a dodávky, které specifikovala již v přílohách k faktuře č. [tel. číslo] a z jejichž rámce nijak nevybočila po celou dobu před počátkem sporu u Krajského soudu v [adresa] (včetně provedeného započtení), po dobu trvání sporu u Krajského soudu v [adresa] i po dobu vedení a trvání tohoto sporu. Žalobkyně dále uvádí (bod 13. podání) že nárok vyúčtovaný fakturou č. [tel. číslo] byl jakožto nárok z bezdůvodného obohacení žalované započten dopisem ze dne 9. 5. 2013 a dále byla vznesena obsahově totožná námitka započtení v rámci řízení u Krajského soudu v [adresa]. Nakonec pak žalobkyně předestřela, že započtení z opatrnosti provedla opakovaně též podáním do spisu z 16. 3. 2015 (podrobněji viz bod 32. odůvodnění). Nakonec žalobkyně uvedla, že pokud by soud dospěl k závěru, že pokud by mělo dle názoru soudu být počítáno bezdůvodné obohacení žalované nikoli jako suma vydaných nákladů ze strany žalobkyně, ale jako obvyklá cena dodaného materiálu a prací, předkládá za tímto účelem znalecký posudek Kloknerova ústavu, který stanoví výši obvyklé ceny provedených prací a dodaného materiálu částkou 8 077 427 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ([spisová značka]) a závěry ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu má soud posoudit nárok na bezdůvodné obohacení jakožto nárok z absolutně neplatné smlouvy a nikoli jako bezdůvodné obohacení bezsmluvní. Bezdůvodné obohacení má tedy odpovídat obvyklé tržní ceně provedených prací (č.l. 588, bod 7., 8.). V podrobnější formě pak žalobkyně tytéž údaje uvedla v podání č.l. 698, kde výslovně rozepsala jednotlivé pracovní výkony jednotlivých osob do jednotlivých měsíců, kdy práce probíhaly, byť totéž již bylo možno vyčíst z výkazů prací, montážních deníků a příloh k faktuře č. [tel. číslo]. Nakonec ve vyjádření č.l. 716 žalobkyně jednoznačně odmítla, že by pohledávka na zaplacení bezdůvodného obohacení byla nekompenzabilní pro neurčitost či z jiných důvodů, když od samotného počátku řízení tvrzení žalobkyně tvořící svým obsahem základ kompenzační námitky postačí jak pro kompenzaci smluvního plnění, tak pro kompenzaci bezdůvodného obohacení s ohledem na právní hodnocení stanovené Nejvyšším soudem ve zrušujícím rozsudku. Z přiloženého znaleckého posudku č. 961/2018/1700J418 soud zjistil, že podkladem pro zpracování tohoto posudku byly prakticky stejné listiny (montážní deníky, výkazy práce, faktury), jaké žalobkyně předložila k důkazu a o které byla opřena jednak fakturace u faktury č. [tel. číslo] a též žaloba v tomto řízení. Ve vyjádření k doplnění tvrzení a důkazů (č.l. 576, 710) žalovaná uvedla svůj nesouhlas se závěry žalobkyně, spočívající zejména ve vytčení nekonkrétnosti tvrzení a věcného vyvracení jednotlivých položek provedených prací a dodaného materiálu. Též vznesla námitku promlčení bezdůvodného obohacení s tím, že nárok byl uplatněn jakožto smluvní nárok na zaplacení částky 7 559 575,20 Kč a jeho skutkový popis v rámci námitky započtení nepostačuje jako základ pro jeho posouzení jakožto nároku z bezdůvodného obohacení.

41. Z podání žalobkyně č.l. 780, s doplněním na č.l. 803 a č.l.826 soud zjistil, že žalobkyně podáním učiněným do spisu dne 26. 5. 2021 změnila svůj dosavadní právní názor na vypořádání kompenzace povinnosti z bezdůvodného obohacení popsaný výše. Nově navrhla zamítnutí žaloby pro splnění žalované pohledávky. Svůj názor opřela o skutečnost, že žalobkyně dne 29. 6. 2017 zaplatila na základě pravomocných rozsudků č. j. [spisová značka] a č. j. [spisová značka] žalovanou částku i s příslušenstvím, tedy žalovaný nárok bezpochyby nejpozději touto platbou uspokojila. I po zrušení těchto rozsudků žalovaná nevrátila žalobkyni toto plnění s tím, že si je ponechává jakožto splnění hmotněprávní povinnosti žalobkyně – povinnosti zaplatit cenu díla. Takto pak výsledkem sporu u Krajského soudu v [adresa] musí být každopádně zamítnutí žaloby, protože žalovaná povinnost byla nejpozději dne 29. 6. 2017 splněna a nejpozději tohoto dne musela zaniknout. Zároveň žalobkyně informovala, že podává k Okresnímu soudu v [adresa] žalobu o vydání bezdůvodného obohacení žalované, které výše popsaným způsobem vzniklo. S ohledem na předpokládané zamítnutí žaloby žalobkyně navrhla, aby jí soud přiznal náhradu nákladů řízení, neboť zamítnutí žaloby je nutno považovat za úspěch žalované. V doplnění č.l. 803, zejm. bod 12 pak žalobkyně doplnila, že jakékoli věcné projednávání kompenzační námitky již bude zbytečně prodlužovat řízení u Krajského soudu v [adresa], aniž by vytvořilo jakýkoli závazný podklad pro navazující řízení. Z úřední činnosti je soudu známo, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení z platby učiněné dne 29. 6. 2017, k níž odpadl právní důvod, byla podána pro vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu započtené smluvní pokuty (druhý z nároků, který byl započten na nárok k zaplacení ceny díla v řízení u Krajského soudu v [adresa]) a toto řízení je vedeno pod sp. zn. [spisová značka] u Okresního soudu v [adresa]. Žalobkyně v daném řízení nárokuje vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo nevrácením poskytnutého plnění po zrušení rozsudků č. j. [spisová značka] a č. j. [spisová značka] ve výši odpovídající započteným smluvním pokutám. Obdobná žaloba naopak nikdy nebyla podána k vydání bezdůvodného obohacení z plnění na základě následně zrušených rozsudků č. j. [spisová značka] a č. j. [spisová značka], ovšem se základem v započtené ceně poskytnutých prací a materiálu na výstavbu komínů (žalovaný nárok v tomto řízení), jejichž cena (povinnost k vydání bezdůvodného obohacení) byla proti zaplacené částce započtena. Nejenže taková žaloba podána nebyla, ale nebylo v dané době ani později učiněno podání do spisu [spisová značka], odpovídající změně žaloby v tomto smyslu, a to dokonce ani po výslovném poučení ze strany soudu (viz blíže bod 7. odůvodnění rozsudku).

42. Z podání žalované č. l. 798 a 818, soud zjistil, že tato výslovně odmítá názor žalobkyně, že spor vedený u Krajského soudu v [adresa] je již prakticky obsahově vyprázdněn, neboť výrok rozsudku musí být tak či tak zamítavý minimálně pro zánik žalované povinnosti splněním. Odkázala při tom na judikaturu Nejvyššího soudu v rozsudku [spisová značka] a nález Ústavního soudu Pl. ÚS 40/2018, ze kterých dovozuje, že jakkoli formálně musí být výrok nově vydaných rozhodnutí po zrušení a vrácení k dalšímu řízení zamítavý, soudy jsou povinny vést řízení včetně dokazování v intencích pokynů Nejvyššího soudu (tj. se zabývat případným bezdůvodným obohacením žalované na úkor žalobkyně). Výsledkem takového řízení musí být autoritativní konstatování v rámci odůvodnění, zda je žaloba zamítána pro splnění žalovaného nároku a tedy byla podána důvodně, či je žaloba (částečně) zamítána pro zánik žalovaného nároku započtením a tedy žaloba byla již v době podání (částečně) nedůvodná. Výsledek je pak nutno promítnout i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Z hlediska hospodárnosti pak žalovaná uvedla, že řízení je fakticky vedeno mimo smluvní pokutu právě o pohledávce žalobkyně definované fakturou č. [tel. číslo], a to již osm let. Bylo by proto krajně nehospodárné a nepraktické, aby byly výsledky takto dlouho vedeného řízení v podstatě anulovány či učiněny neupotřebitelnými a bylo by nutno začít celý spor zcela od začátku v řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná též odmítla, aby řízení před Krajským soudem v [adresa] bylo přerušeno do skončení řízení pod sp. zn. [spisová značka] s tím, že takovýto postup je jednak nehospodárný a jednak též rozporný s citovanou judikaturou.

43. Z rozsudku Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] soud zjistil, že Krajský soud v [adresa] dne 5. 1. 2022 rozsudkem žalobě zcela vyhověl a zavázal žalobkyni zaplatit žalované částku 446 150,11 EUR s příslušenstvím a nahradit žalované náklady řízení v plné výši. V rozsudku soud vzal za prokázaný skutkový stav totožný s rozsudkem č. j. [spisová značka]. Dále vyšel soud z právního posouzení, že žalobkyně vzala svými podáními (viz bod 29. odůvodnění rozsudku KS) zpět svou kompenzační námitku. Touto se tedy v rozsudku věcně nezabýval a upustil i od skutkového zjišťování jakéhokoli faktického plnění žalobkyní ve prospěch žalované z neplatné smlouvy ze dne 10. 8. 2011. V návaznosti na výše uvedené soud dospěl k závěru, že vystačí s doposud zjištěným skutkovým stavem a jeho právním hodnocením, když veškerá obrana žalobkyně, včetně té, ke které se vztahoval pokyn Nejvyššího soudu (bezdůvodné obohacení a jeho započtení), byla ve sporu vzata zpět.

44. Z odvolání žalobkyně č.l. 883 a doplnění č.l. 887 č.l. 912 soud zjistil, že žalobkyně napadla rozsudek č. j. [spisová značka] včasně podaným odvoláním. V odvolání mimo jiné žalobkyně soudu vytýkala, že posouzení jejích podání jako zpětvzetí kompenzační námitky není správné, neboť takto výslovně se ve svých podáních nikdy nevyjádřila. Dále žalobkyně vytýkala soudu též nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když žaloba měla být dle žalobkyně zamítnuta a náhrada nákladů řízení přiznána žalobkyni.

45. Z vyjádření žalované k odvolání č.l. 903 soud zjistil, že žalovaná považovala lpění na určení konkrétního podání a konkrétní formulace, které Krajský soud považoval za zpětvzetí kompenzační námitky, za přepjatý formalismus. Doplnila, že z obsahu jednotlivých podání žalobkyně je zjevná její vůle přimět soud, aby se kompenzační námitkou dále nijak obsahově nezabýval. Za tímto účelem žalovaná i několikrát citovala z vyjádření žalované (viz bod 29. odůvodnění rozsudku KS) a uvedla, že procesní úkony mají být posuzovány bezformálně pouze podle svého obsahu, přičemž obsahově žalobkyně dala jednoznačně najevo, že na projednání kompenzační námitky netrvá. Jde-li o náhradu nákladů řízení, žalovaná uvedla, že rozhodnutí je věcně správné. Odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu v rozsudku [spisová značka], nález Ústavního soudu Pl. ÚS 40/2018 a dalších s tím, že s ohledem na § 96 odst. 6 o.s.ř. nemohla vzít žalobu zpět. Kompenzační námitkou se soud správně nezabýval, důvodem pro vyhovění (či zamítnutí žaloby) proto mohla být pouze zjištění, že žalovaná hmotněprávní povinnost existovala v době podání žaloby a zanikla až splněním po zaplacení částek dle zrušených č. j. [spisová značka] a č. j. [spisová značka]. Takto i pro případ zamítnutí žaloby je třeba přiznat náhradu nákladů řízení žalované, když výsledek řízení je její úspěchem a potvrzením nároku vzneseného žalobou jakožto oprávněného.

46. Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. [spisová značka] soud zjistil, že rozsudek č. j. [spisová značka] byl rozsudkem Vrchního soudu ze dne 28. 7. 2022 změněn tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá a žalované se přiznává náhrada nákladů v plné výši. Dále byla žalované též přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění prvostupňového soudu. Dále konstatoval dosavadní průběh řízení včetně podání žalobkyně i žalované stran kompenzační námitky po zrušení rozsudků č. j. [spisová značka] a č. j. [spisová značka] Nejvyšším soudem. Vrchní soud jednoznačně konstatoval, že jeho právní názor je zcela souladný s právními závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu [spisová značka] a nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 40/2018 (bod 24. odůvodnění rozsudku VS). Tedy projednání kompenzační námitky není bezpředmětné ani za situace, kdy výrok rozsudku musí být na každý pád zamítavý, protože důvod zamítnutí se podle důvodnosti či nedůvodnosti kompenzační námitky může lišit, což musí být promítnuto do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Soud konstatoval, že Nejvyšší soud přikázal soudům ve svém zrušujícím rozsudku zabývat se v řízení po zrušení napadených rozsudků kompenzační námitkou a v tomto směru žalobkyně svá tvrzení nejprve doplňovala tak, aby mohl být zjištěn a projednán její nárok z bezdůvodného obohacení, k němuž je kompenzační námitka navázána. Nakonec však žalobkyně dala jednoznačně a opakovaně najevo, že na projednání kompenzační námitky netrvá. Netrvání na projednání kompenzační námitky nelze vyhodnotit jako její zpětvzetí. Pakliže však žalovaná dala najevo, že na své procesní obraně netrvá a navrhla, aby se jí soudy nezabývaly, Krajský soud nepochybil, když se kompenzační námitkou v souladu s postupem navrženým žalobkyní opravdu nezabýval (bod 26., 28., 29. odůvodnění rozsudku VS). Nakonec soud konstatoval, že s ohledem na běh řízení pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] nebude neprojednáním kompenzační námitky žalobkyně nijak zkrácena na svých právech. Ke změně výroku na zamítavý soud přistoupil s ohledem na konstantní a výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že stran nákladů řízení konstatoval úspěch žalované, protože zamítnuta byla žaloba z důvodu splnění žalovaného nároku, nikoli jeho (částečného) zániku na základě započtení. Neprojednání kompenzační námitky je pak odůvodněno pouze tím, že žalobkyně výslovně takovýto postup po soudech požadovala. Tento rozsudek a s ním též rozsudek č. j. [spisová značka] nabyly právní moci dnem 30. 8. 2022.

47. Z úřední činnosti je soudu známo, že pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl ze strany žalobkyně napaden včasně podaným dovoláním.

48. Z dalších vyjádření stran v rámci spisu, jejich podání, pokusů o smír a závěrečných návrhů soud pro řízení nic podstatného nezjistil, neboť se svým obsahem týkaly otázek pro toto řízení nepodstatných, resp. sumarizovaly již dříve uvedené a popsané. Za podstatné pro řešené otázky soud nepovažoval ani návrhy a následná usnesení týkající se přerušení řízení u Krajského soudu v [adresa] do skončení řízení [spisová značka] dle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., k němuž nakonec pravomocně nedošlo, a o přerušení a pokračování v řízení dle § 110 o.s.ř.

49. Soud neprovedl ani další z navržených důkazů, zejména svědeckých výpovědí a znaleckých výslechů ve vztahu ke skutečně provedeným pracím a dodanému materiálu ze strany žalobkyně, neboť s ohledem na právní hodnocení zjištěného skutkového stavu považoval takovéto dokazování za nadbytečné.

50. Soud vzal z provedeného dokazování za prokázaný skutkový stav, který pro přehlednost rozdělil do dvou rovin. První rovinou je skutkový průběh provádění díla na základě smlouvy u dílo, jednání stran při provádění díla a zejména jednání stran po dokončení díla, které vyústilo vyúčtováním ceny díla, plnění žalobkyně a započtením. Druhou je pak skutkový průběh vedení řízení u Krajského soudu v [adresa] a jednání stran v rámci tohoto řízení. I když se dva úseky podstatných skutkových dějů chronologicky nekryjí, když spor započal mezi stranami až po provedení díla a jeho vyúčtování, jde o provázané a na sebe navazující děje. Jakkoli je tedy z důvodu přehlednosti kompilát skutkových zjištění soudu rozdělen, jde o jeden celek jak při hodnocení jednotlivých důkazů (viz výše), tak při hodnocení důkazů v jejich souhrnu. Ke smluvnímu vztahu, realizaci díla a následnému jednání stran.

51. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 23. 11. 2010 smlouvu o dílo č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Žalovaná se zavázala pro žalovanou zhotovit dílo, cortenové vložky dvou komínů za celkovou cenu 1 339 000 EUR bez DPH, splatnou ve 4 etapách: 38 % po dodání materiálu k výrobě, 26 % po dokončení prvního komínu s termínem dokončení v září 2011, 26 % po dokončení druhého komínu s termínem dokončení v říjnu 2011, 10 % po předběžném předání díla investorem. V čl. 3.6 smlouvy byl stanoven postup, jaký mají strany užít, když v průběhu provádění díla dojde k potřebě změn či doplňků díla. Dodatkem č. [hodnota] byla splatnost 26 % ceny po dokončení prvního komínu rozložena do tří etap, a to 10 % po dokončení vstupní části, 6 % po dokončení klapky a 10 % po dokončení vložky. Soud v podrobnostech o obsahu smlouvy odkazuje na zjištění ze samotné smlouvy (viz bod 9. odůvodnění), když obsah smlouvy mezi stranami nebyl sporný. Práce na díle byly zahájeny, ovšem po jejich zahájení se vyskytly komplikace, spočívající v prodlení s prováděním díla. Mezi stranami zůstalo sporná příčina tohoto prodlení, kterou žalobkyně spatřuje v nedostatečných nasazených kapacitách ze strany žalované, žalovaná ji naopak spatřuje ve změně obsahu díla po zahájení jeho provádění tak, že nový rozsah díla byl náročnější a nákladnější na zhotovení než původně sjednaný, tedy v důvodech ze strany žalované nezaviněných. Soud zjišťování pravé příčiny vzniku prodlení pozornost nevěnoval nad rámec nutného, když považoval skutkový stav zjištěný dokazováním i tak dostatečný pro správné rozhodnutí ve věci. [adresa] vzniku prodlení při provádění díla je pak pro rozhodnutí o vzneseném nároku bez významu. Strany i jejich nadřízené subjekty v rámci subdodavatelského řetězce komunikovaly v průběhu léta 2011 e-mailem i osobně ve vztahu ke zdržením provádění díla ve vztahu k ostatním pracím na stavbě (viz body 10-14 odůvodnění). V rámci této komunikace byly navrhovány a konzultovány způsoby, jak urychlit provádění díla, aby se prodlení oproti původně sjednanému harmonogramu buď eliminovalo, nebo alespoň co nejvíce snížilo. Žalovaná podmiňovala opakovaně další pokračování v pracích na provádění díla tím, že bude odsouhlasen v režimu čl. 3.6 smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] souhrn změn díla a na ně navazující souhrn nákladů na provedení takto změněného díla. Dne 10. 8. 2011 došlo ke schůzce osob za žalobkyni, žalovanou a další nadřízené subjekty u kontrolního dne, kde se jednotlivé subjekty informovaly o průběhu prací a možnostech jejich zrychlení. Na této schůzce p. Cervan za žalovanou vyslovil souhlas s tím, že žalobkyně z důvodu problémů a termínových skluzů při realizaci díla dodá za finanční úhradu svářeče a výkonné pracovníky pro urychlení výstavby obou komínů a v případě potřeby žalobkyně dodá i pracovníky do dílenské výroby pro potřeby chybějících komínových dílů. Nutno podotknout, že na schůze bylo též konstatováno, že chybí celkem [hodnota] kusů tabulí cortenu z důvodu rozdílů mezi zadávací a výrobní dokumentací a žalovaná byla vyzvána k užití postupu dle čl. 3.6 smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] (podrobněji viz bod 12 odůvodnění), tedy že dílo dostálo oproti původním očekávání stran změn. Kontextuálně se tedy ve své úplnosti rozhodně zápis ze dne 10. 8. 2011 nejeví jako řešení prodlení nastalého nedostatečně nasazenými kapacitami žalované, ale jako řešení prodlení zapříčiněného změnami na prováděném díle. Jakkoli žalobkyně interpretuje prohlášení p. Cervana jako faktické potvrzení svého nástinu skutkového stavu (nedostatečného nasazení kapacit ze strany žalované a takto vzniklého prodlení), při zasazení tohoto vyjádření do kontextu celého zápisu dospívá soud k závěru, že ve své celistvosti dokument vypovídá spíše o opaku. Zda však skutečně došlo k změně předmětu díla v režimu čl. 3.6 smlouvy či jinak, souhlasu žalobkyně s těmito změnami a jaká byla příčina prodlení se zhotovováním komínů, není pro výsledek sporu podstatné. Dílo bylo dokončeno a žalobkyně jej od žalované převzala podpisem předávacího protokolu dne 15. 4. 2013. Mezi stranami bylo nesporné, že na zaplacení ceny díla vystavila žalovaná dvě faktury, a to fakturu č. [hodnota] na částku 348 140 EUR a fakturu č. [hodnota] na částku 133 900 EUR. Tyto faktury byly žalobkyni doručeny.

52. Mezi stranami bylo sporné, v jakém faktickém rozsahu poskytla žalobkyně své pracovníky a materiál na plnění smluvních povinností žalované ze smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Soud se podrobněji zjišťováním těchto skutečností nezabýval pro nadbytečnost, neboť žalobní nárok vyhodnotil jako nedůvodný v obou myslitelných případech pro každý jednotlivý případ poskytnutí výkonů či materiálu. Nastat mohou pouze dvě situace: Pokud by soud jednotlivou provedenou práci či dodaný materiál vzal za neprovedený či neprokázaný, nárok žalobkyně by v této části nebyl dán, protože povinnost žalované k úhradě náhrady za takový výkon ani nevznikla. Pokud by soud jednotlivou provedenou práci či dodaný materiál naopak vzal za prokázaný včetně povinnosti žalované k náhradě takového výkonu, nárok by v této části nebyl dán pro jeho zánik započtením ke dni 21. 5. 2012. Za jednoznačně prokázané má soud naopak to, že žalobkyně dostatečně precizně specifikovala a vyčíslila, které výkony a jaký materiál považuje za poskytnutý na plnění povinností žalované ze smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], jehož úhradu požaduje. Žalobkyně vyhotovila dva dokumenty nazvané „soupis výkonů [Anonymizováno]“ a „soupis nákladů na materiál a subdodávky“. V těchto soupisech s odkazy na montážní deníky žalobkyně, žalované a jednotlivých subdodavatelů a také s odkazy na faktury vystavené subdodavateli žalobkyně jednoznačně definovala, jaké práce konkrétně považuje za provedené žalobkyní ve prospěch plnění povinností žalované ze smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] (viz podrobně bod 19. – 21. odůvodnění). Soupisy byly vyhotoveny v souvislosti s vystavením faktury č. [tel. číslo] a tedy vyúčtováním výkonů žalobkyně, jejichž úhradu po žalobkyni požaduje. Náhrada za tyto výkony, ať již smluvní či eventuálně mimosmluvní, je nárokem vzneseným v tomto řízení. Předmětnou fakturou vyúčtovala žalobkyně žalované částku 7 559 575,20 Kč se splatností 21. 5. 2012 za výkony žalobkyně provedené na základě dohody ze dne 10. 8. 2011, tedy výkony žalobkyně poskytnuté fakticky k plnění povinností žalované ze smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Dokumenty „soupis výkonů [Anonymizováno]“ a „soupis nákladů na materiál a subdodávky“ byly přílohou faktury a byly žalované spolu s fakturou též doručeny. Žalovaná fakturu žalobkyni vrátila a odmítla dle ní plnit s odůvodněním, že výsledky zápisu ze dne 10. 8. 2011 interpretuje jinak než žalobkyně a navíc došlo ke změně rozsahu díla v režimu čl. 3.6 smlouvy a v souvislosti s tím i k výrazné změně ceny prováděného díla.

53. Žalobkyně přípisem doručeným žalované dne 21. 5. 2013 jednostranně započetla částku 7 559 575,20 Kč vyúčtovanou fakturou č. [tel. číslo] proti pohledávce žalované na doplatek 26 % smluvní ceny díla, tedy na zaplacení částky 348 140 EUR z faktury č. [hodnota] ze dne 27. 2. 2012, splatné 23. 4. 2012. Soud považuje za hodné zřetele, že započtení proběhlo s jednoznačným odkazem na fakturu č. [tel. číslo], z jejíchž příloh je patrné, jaké práce a materiál žalobkyně touto fakturou účtuje. Soud nemá pochybnosti o tom, že vůli žalobkyně projevenou tímto přípisem bylo započíst cenu materiálu, prací a subdodávek, které vynaložila na výstavbu komínů a které řádně specifikovala v jednotlivých přílohách, což ostatně v tomto řízení i v řízení u Krajského soudu v [adresa] žalobkyně konstantně uvádí. Přípisem byla též vyúčtována smluvní pokuta, která není předmětem tohoto sporu ani pro rozhodnutí v něm není jakkoli významná. Započtení proběhlo v přímé časové souslednosti s předáním díla dne15. 4. 2013. Žalobkyně následně v odpovědi na předžalobní výzvu žalované přípisem doručeným žalované 18. 6. 2013 upřesnila, že na základě započtení zanikla pohledávka žalované v rozsahu 295 353,60 EUR z 348 140 EUR při převodním kurzu odpovídajícím dni, kdy se pohledávky na základě započtení setkaly, a tedy zanikly. Dále započetla též smluvní pokutu, byť toto započtení je pro spor bez významu. K průběhu řízení vedeného u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a jednání stran za trvání tohoto řízení.

54. Dne 9. 7. 2013 podala žalovaná proti žalobkyni žalobu ke Krajskému soudu v [adresa] na zaplacení částky 446 150,11 EUR na ceně díla provedeného žalovanou jako zhotovitelem dle smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], sestávající se částky 312 250,11 EUR z faktury č. [hodnota], vystavené na částku 348 140 EUR (částečně uhrazeno v rozsahu 35 889,89 EUR před podáním žaloby), a částky 133 900 EUR z faktury č. [hodnota] (viz bod 30. odůvodnění). Pro zjištění soudu je podstatná toliko faktura č. [hodnota], když proti povinnosti zaplatit 26 % ceny díla, vyúčtované touto fakturou, započetla žalobkyně povinnost k zaplacení částky 7 559 575,20 Kč, vyúčtovanou fakturou č. [tel. číslo] (viz bod 22. odůvodnění). Z odporu a následných vyjádření žalobkyně vyplynulo, že vznik žalobního nároku považuje sice za nesporný, ovšem namítá zánik žalovaného nároku započtením, a to částečně započtením plnění z faktury č. [tel. číslo] a částečně započtením smluvní pokuty s příslušenstvím, která byla vyúčtována přípisem ze dne 9. 5. 2013 (totožný přípis se započtením) a započtena proti žalovaným nárokům přípisem ze dne 14. 6. 2013 (viz body 22. a 23. odůvodnění). Ve vztahu k řešenému sporu pak žalobkyně konkrétně namítla zánik pohledávky z faktury č. [hodnota] v rozsahu 7 559 575,20 Kč ke dni 21. 5. 2012, kdy se pohledávky setkaly, a to na základě započtení ze dne 21. 5. 2013. Žalobkyně dále v následujících vyjádřeních upřesňovala či opakovaně činila započtení. Tyto upřesnění či opakované započtení činěné z opatrnosti byly ve vztahu k podstatným otázkám tohoto řízení, tedy započtení částky 7 559 575,20 Kč z faktury č. [tel. číslo] na částku 348 140 EUR z faktury č. [hodnota], zcela bez významu ze dvou důvodů. Zaprvé, rámci následně činěných započtení se ve vztahu k započtení povinnosti z faktury č. [tel. číslo] proti povinnosti z faktury č. [hodnota] vůbec nic nezměnilo a bylo opakováno stále totéž, a to od prvního započtení učiněného přípisem ze dne 9. 5. 2013 (viz bod 22). K upřesněním docházelo ve vztahu k započtené smluvní pokutě, která není předmětem tohoto řízení. Zadruhé, i pokud by cokoli měněno bylo, z hlediska hmotného práva nemá takováto změna žádný vliv ve chvíli, kdy již účinky započtení jednou nastaly – jakmile nastanou, jsou nezvratné a následnými úpravami nezměnitelné (k tomu viz níže). Žalobkyně důsledně ve svých vyjádřeních popsala, z jakých položek se skládá pohledávka ve výši 7 559 575,20 Kč, a to shodně s předchozími položkovými podklady (soupisy) k vyčíslení této pohledávky (viz body 19. až 21. odůvodnění). Složení této pohledávky zůstalo zcela neměnné po celou dobu vedení řízení u Krajského soudu v [adresa] a svým obsahem odpovídá skutkovému základu žalobního nároku v tomto řízení. Žalobkyně dále ve svých vyjádřeních uvedla, že tento nárok považovala primárně za smluvní nárok vzniklý ze smlouvy uzavřené mezi stranami ze dne 10. 8. 2011 a vedla rozsáhlou argumentaci k výkladu zápisu ze dne 10. 8. 2011 coby platného dvoustranného právního úkonu mezi žalobkyní a žalovanou. Přesto ale uvedla, že právní kvalifikace takto specifikovaného nároku je věcí soudu, její povinností je pouze popsat skutkové okolnosti vzniku nároku, které musí soud správně právně kvalifikovat, a to i v rámci možného bezdůvodného obohacení žalované. Žalovaná naopak považovala za neplatnou či neuzavřenou jakoukoli dohodu ze dne 10. 8. 2011 a následně za neplatné považovala i započtení jakéhokoli plnění, které by mělo z takovéto dohody vzniknout, a to pro faktické neposkytnutí plnění ze strany žalobkyně, jehož cena by mohla být z jakéhokoli právního titulu požadována po žalované a následně započtena, resp. absenci povinnosti žalované jakékoli plnění žalobkyně nahrazovat. V průběhu jednání prováděl Krajský soud rozsáhle dokazování, na základě kterého dospěl k závěru, že dohoda uzavřená mezi stranami dne 10. 8. 2011 je absolutně neplatná pro neurčitost.

55. Rozsudkem č. j. [spisová značka] Krajský soud v [adresa] žalobě žalované zcela vyhověl a žalobkyni zavázal k zaplacení částky 446 150,11 EUR a náhrady nákladů řízení. Stran povinnosti žalované k plnění částky 7 559 575,20 Kč a započtení této pohledávky žalobkyně proti pohledávce žalované na zaplacení ceny díla dospěl soud k závěru, že z absolutně neplatné dohody ze dne 10. 8. 2011 stranám žádná práva a žádné povinnosti nevznikla. Žalobkyni tak nevzniklo právo na zaplacení částky 7 559 575,20 Kč, které by mohla započíst proti žalované pohledávce. Obdobně soud dospěl k závěru o nedůvodnosti námitky započtení smluvní pokuty, kterou je nadbytečné se na tomto místě zabývat. Dále soud dospěl k závěru, že došlo ke změně rozsahu díla dle čl. 3.6 smlouvy č. 059/2010 a s tím spojeným prodloužením termínu k provedení díla, žalovaná proto v prodlení s provedením díla nebyla. Rozsudek byl napaden včasně podaným odvoláním žalobkyně. Soud se dle odvolání nedostatečně vypořádal s právy a povinnostmi stran, které vyplývají z toho, že žalobkyně skutečně poskytla plnění na základě dohody ze dna 10. 8. 2011. Rozsáhle bylo též argumentováno ve prospěch závěru, že dohodu ze dne 10. 8. 2011 je třeba vyložit jako platné ujednání mezi stranami. Vrchní soud v Olomouci následně rozsudkem č. j. [spisová značka] potvrdil napadené rozhodnutí a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu prvostupňového, a to jak co do hodnocení provedených důkazů, tak co do právního hodnocení zjištěného skutkového stavu. Dne 29. 6. 2017 nabyl rozsudek právní moci (viz podrobněji body 34. – 36. odůvodnění).

56. V návaznosti na nabytí právní moci rozsudků žalobkyně dne 29. 6. 2017 zaplatila žalované plnění, ke kterému byla zavázána, tj. částku 446 150,11 EUR a částku 133 900 EUR na příslušenství (viz bod 24. odůvodnění).

57. Následně napadla žalobkyně rozsudek č. j. [spisová značka] včasně podaným dovoláním. V tomto dovolání mimo jiné argumentovala, že pakliže oba soudy dospěly k závěru o absolutní neplatnosti dohody ze dne 10. 8. 2021, měly vypořádat plnění z bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně, ke kterému došlo tím, že žalobkyně na základě absolutně neplatné smlouvy plnila za žalovanou (viz bod 37. odůvodnění). Toto plnění, resp. povinnost k vydání bezdůvodného obohacení z tohoto plnění, pak měly soudy započíst proti žalované částce a žalobu v odpovídajícím rozsahu zamítnout pro zánik žalované pohledávky započtením.

58. Po podání dovolání, faktickém zaplacení částek přiznaných pravomocnými rozsudky, ale předtím, než Nejvyšší soud ve věci rozhodl, konkrétně dne 1. 11. 2017, podala žalobkyně k Okresnímu soudu v [adresa] žalobu, kterou bylo zahájeno toto řízení. Soud následně usnesením přerušil řízení až do skončení řízení u Krajského soudu v [adresa], resp. řízení o dovolání dle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. s tím, že proti tomuto usnesení žádná ze stran nebrojila opravným prostředkem. V řízení bylo pokračováno až s ohledem na změnu právního názoru žalobkyně popsanou v bodu 41. odůvodnění, kdy žalobkyně nově trvala na prostém zamítnutí žaloby v řízení u Krajského soudu v [adresa] a projednání svého nároku nikoli jako kompenzační námitky v řízení u Krajského soudu v [adresa], ale jako hlavního nároku v tomto řízení.

59. Svým rozsudkem ze dne 30. 7. 2018 č. j. [spisová značka] Nejvyšší soud zrušil rozsudky Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] i Vrchního soudu v Olomouci č. j. [spisová značka] a věc vrátil Krajskému soudu v [adresa] k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přisvědčil napadeným rozsudkům v závěru, že dohoda ze dne 10. 8. 2011 je absolutně neplatná pro neurčitost. Dal však za pravdu argumentaci žalobkyně, že pakliže shledaly soudy dohodu ze dne 10. 8. 2011 neplatnou, měly povinnost se zabývat povinností žalované k vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním žalobkyně ve prospěch žalované na základě této neplatné dohody. V konečném důsledku se soudy měly zabývat tím, jestli žalobkyně fakticky poskytla žalované jakékoli plnění bez právního důvodu, které by byla žalovaná povinna vydat, resp. vydat za něj náhradu. Toto plnění mělo být věcně následně vypořádáno v rámci námitky započtení povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení proti povinnosti žalobkyně k zaplacení ceny díla tak, aby se zjistilo, zda tato v rozsahu 7 559 575,20 Kč či nižším povinnost k zaplacení ceny díla započtením zanikla. S takovýmto pokynem pak Nejvyšší soud věc vrátil k dalšímu řízení Krajskému soudu v [adresa].

60. Soud zde považuje za nutné zdůraznit několik aspektů proběhlého řízení i jednání stran před zahájením řízení, které považuje za klíčové k interpretaci rozhodnutí Nejvyššího soudu. Žalobkyně od počátku řízení i před jeho počátkem uplatňovala za žalovanou povinnost k nahrazení ceny totožných prací, a to v podstatě od roku 2012 do současnosti. Primárně z titulu smlouvy či sekundárně z titulu bezdůvodného obohacení, šlo o tytéž práce, dodávky materiálu, výkony subdodavatelů, oceněné ze strany žalobkyně toutéž cenou, stanovenou ve faktuře č. [tel. číslo] a jejích přílohách. Ostatně dohoda ze dne 10. 8. 2011, i pokud by byla vyložena jako platný právní úkon, fakticky neobsahovala výčet sjednaných prací ani jejich cenu, proto jejich vyúčtování muselo proběhnout z praktického hlediska totožně jako vyúčtování plnění bez uzavřené smlouvy. Žalovaná rozporovala věcně, zda jednotlivé práce vůbec proběhly či zda proběhly v její prospěch apod., vždy bylo ovšem jasně patrné, co konkrétně žalobkyně předkládá žalované k úhradě. Tyto tvrzení měly svůj obsahový i důkazní podklad ve faktuře č. [tel. číslo], jejích přílohách, kterými jsou seznam výkonů pracovníků žalobkyně a seznam nákladů na subdodávky a materiál, a dále v pracovních výkazech a fakturách subdodavatelů žalobkyně a nakonec v montážních denících samotné žalobkyně a žalované. Všechna tato tvrzení, hmotněprávní jednání stran a důkazy, ve své úplnosti, měl Nejvyšší soud při rozhodování k dispozici a nepochybně je při úvahách o svém rozhodnutí vzal v potaz. Zejména pak jde samotný přípis ze dne 9. 5. 2013, kterým bylo započtení provedeno, a fakturu č. [tel. číslo] vč. příloh, kterou byla započítaná pohledávka definována. Pakliže Nejvyšší soud rozhodnutí zrušil, aby přikázal soudům zabývat se případným zánikem povinnosti k zaplacení ceny díla započtením povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, činil tak s jednoznačným povědomím o následujícím: K vyúčtování bezdůvodného obohacení včetně výzvy k zaplacení již došlo fakturou č. [tel. číslo] a k započtení z hmotněprávního hlediska též již došlo přípisem ze dne 9. 5. 2013. S jiným „novým a lepším“ započtením či vyúčtováním, než jaké bylo již součástí spisu, počítat nemohl, protože zkrátka žádné jiné nebylo. Jedinou možnou interpretací takového rozhodnutí pak musí být závěr, že dle Nejvyššího soudu započtení, které již bylo dne 9. 5. 2013 provedeno, bylo způsobilé přivodit zamýšlený právní následek, tj. vzájemný zánik pohledávek, a to i za situace, kdy smlouva ze dne 10. 8. 2011 je vyhodnocena jako neplatná. Jen takto má smysl se zabývat tím, které práce byly konkrétně pro žalovanou provedeny a jakým způsobem se žalovaná bez právního důvodu obohatila. Byl-li by závěr opačný a započtení ze dne 9. 5. 2013 by nebylo v očích Nejvyššího soudu způsobilé přivodit zamýšlený následek (pro neplatnost smlouvy ze dne 10. 8. 2011 či z jiného důvodu), tedy by nebylo platné jako započtení bezdůvodného obohacení, zrušení obou rozsudku by za daných okolností bylo naprosto samoúčelným počinem. Pokud by totiž samotné započtení bylo od počátku vyhodnoceno jako neplatné, neměl by zrušující rozsudek potenciál ovlivnit konečný výsledek řízení mimo navýšení délky řízení a nákladů řízení. Ať již by totiž soudy v následujícím řízení po zrušujícím rozsudku zjistily o konkrétní výši bezdůvodného obohacení žalované cokoli, výsledek řízení by pro neplatnost započtení byl totožný, tedy vyhovění žalobě v celém rozsahu. Neplatné započtení ze dne 9. 5. 2013 či pozdější by totiž stejně zánik žalované pohledávky nepřivodilo, i když by jinak bylo bezdůvodné obohacení žalované prokázáno. Pakliže Nejvyšší soud rozsudky soudů zrušil a nebylo jeho záměrem vydat toliko akademické rozhodnutí bez reálné možnosti promítnutí do výsledku samotného sporu, vycházel z toho, že v případě prokázání provedení prací či dodání materiálů ze strany žalobkyně k plnění povinností žalované ze smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] bude kompenzační námitka úspěšná či částečně úspěšná, tedy že započtení ze dne 9. 5. 2013 je v obecnosti způsobilé přivodit zamýšlený následek, kterým je vzájemný zánik pohledávek. Z toho lze vyvodit, že v úvahách Nejvyššího soudu faktura č. [tel. číslo] s přílohami obstojí jako vyúčtování plnění bez právního důvodu a započtení ze dne 9. 5. 2013 bylo v obecném smyslu učiněno platně. Ke stejným závěrům dochází soud i v tomto řízení.

61. Po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu žalobkyně přípisem doručeným žalované dne 17. 5. 2018 vyzvala žalovanou k vrácení plnění poskytnutého na základě zrušených rozsudků s tím, že zrušením předmětných rozsudků se toto plnění stalo bezdůvodným obohacením – odpadl právní důvod plnění, tkvící ve zrušených rozsudcích. Konkrétně šlo o částku 446 150,11 EUR na odměně ze smlouvy o dílo a částku 133 900 EUR na úroku z prodlení. K plnění poskytla žalobkyně lhůtu 14 dnů. (viz bod 25. odůvodnění). Žalovaná reagovala přípisem ze dne 29. 5. 2018 tak, že požadavek žalobkyně odmítla. Důvodem odmítnutí byla argumentace, že plnění ve věci samé (446 150,11 EUR a 133 900 EUR) bylo z hmotněprávního hlediska splnění povinnosti žalobkyně k zaplacení ceny díla, resp. příslušenství, tedy z hlediska hmotněprávního jí svědčí titul k ponechání si předmětných částek i po zrušení rozsudků. K výzvě na vydání bezdůvodného obohacení tedy došlo po podání žaloby zahajující toto řízení (1. 11. 2017).

62. Po zrušujícím rozsudku Krajský soud v [adresa] veden pokyny Nejvyššího soudu vyzval žalobkyni, aby podrobně vylíčila, v čem bezdůvodné obohacení žalované spočívá v každém jednotlivém případě, jaká je jeho výše, kdy bylo vyčísleno a kdy byla žalovaná vyzvána k jeho zaplacení. Žalobkyně (viz bod 40. odůvodnění) v reakci na výzvu soudu shrnula svá tvrzení stran bezdůvodného obohacení žalované tak, že vyčíslila jednotlivé odpracované hodiny na i dodaný materiál a subdodávky, přičemž v této souvislosti odkázala na montážní deníky pro jednotlivá období a výslechy zaměstnanců a subdodavatelů. Faktury a montážní deníky pak odpovídají svým obsahem předchozím vyčíslením z příloh faktury č. [tel. číslo], které žalobkyně již dříve založila do spisu a navrhovala k důkazu, a to jak ve spise vedeném Krajským soudem v [adresa], tak posléze též v tomto sporu (viz bod 19. – 21. odůvodnění). Šlo tedy z pohledu soudu o souhrn či upřesnění již dříve uvedeného. Pakliže by však jakékoli předchozí vyúčtování bezdůvodného obohacení či jeho započtení mohlo být vyhodnoceno jako nedostatečné, předmětné vyúčtování a započtení po zrušujícím rozsudku již rozhodně takto být hodnoceno nemohlo. Žalobkyně dále uvedla, že jde o bezdůvodné obohacení z absolutně neplatné smlouvy, nikoli z plnění bez smluvního podkladu, přičemž požaduje tedy obvyklou tržní cenu prací a materiálu. Z opatrnosti pak žalobkyně odkázala na znalecký posudek Kloknerova ústavu, který stanovil obvyklou cenu dodaných prací a materiálu částkou 8 077 427 Kč, přičemž pro účely posouzení vycházel ze stejného penza prací a materiálů, jako faktura č. [tel. číslo] a její přílohy. Rozsáhle pak žalobkyně argumentovala tím, že jednostranné započtení ze dne 9. 5. 2012 obstojí jakožto započtení povinnosti k vrácení bezdůvodného obohacení, byť bylo původně činěno jakožto započtení plnění smluvního, není neurčité a není stiženo žádnou vadou, která by způsobovala jeho neplatnost. Zároveň dovozovala z rozhodnutí Nejvyššího soudu, že úkolem soudu je přezkoumat možné konkrétní bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně způsobem výše popsaným a ve zjištěném rozsahu shledat kompenzační námitku jako důvodnou obranu proti vznesenému žalobnímu nároku. Soud považuje za nutné podotknout, že s touto argumentací žalobkyně se ztotožňuje. I když bylo plnění vyúčtované fakturou č. [tel. číslo] účtováno jako plnění smluvní, nešlo o plnění z běžné smlouvy s předem sjednaným rozsahem prací, jejich cenou či způsobem výpočtu ceny. Absolutně neplatná dohoda ze dne 10. 8. 2011 v sobě rozhodně (ani podle výkladu žalobkyně) neobsahovala žádné ujednání o tom, jaké přesně práce se mají provést, jaký konkrétní materiál má být dodán a za jakou cenu. Jakkoli tedy vůle žalobkyně směřovala primárně ke smluvnímu plnění, z praktického hlediska způsob vyúčtování svým obsahem zcela odpovídal vyúčtování bezdůvodného obohacení, resp. plnění z neplatné smlouvy či plnění bez uzavřené smlouvy. Vůle žalobkyně pak evidentně eventuálně směřovala též k vyúčtování bezdůvodného obohacení, když základním pilířem vůle žalobkyně při relevantním jednání bylo prosazení práva na kompenzaci nákladů, které vynaložila na realizaci díla, lhostejno z jakého titulu. Žalovaná následně věcně vyvracela jednotlivé práce, které žalobkyně účtovala.

63. Je namístě konstatovat, že soudy byly připraveny se bezdůvodným obohacením žalované na úkor žalobkyně a vznesenou kompenzační námitkou věcně zabývat, když žalobkyni usneseními vyzývaly k doplnění tvrzení a důkazů k tomuto nároku, stejně jako žalovaná, která rovněž ve svých podáních poskytovala argumentaci právní i důkazní směrem k jednotlivým pracím a výkonům, které jí žalobkyně vyúčtovala. Jediným důvodem, proč se tak následně nestalo (viz níže), byl postup žalobkyně, která projednání své vlastní kompenzační námitky vědomě a cíleně procesně zhatila.

64. Žalobkyně podáním učiněným do spisu dne 26. 5. 2021 radikálně změnila právní názor, když svými podáními navrhla zamítnutí žaloby pro splnění žalované pohledávky. [právnická osoba] souvislosti s tím, žalobkyně navrhla pokračování v tomto řízení, které bylo do té doby přerušeno. Důvodem zamítnutí žaloby měla být skutečnost, že žalovaná povinnost tak či tak zanikla nejpozději splněním povinnosti na základě původních zrušených rozsudků ve věci dne 29. 6. 2017, když plnění jí nebylo ani po zrušení předmětných rozsudků a výzvě k vydání bezdůvodného obohacení vráceno. Zároveň uvedla, že podává k Okresnímu soudu v [adresa] žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. To se skutečně stalo ve vztahu k započtené smluvní pokutě (ta není předmětem tohoto sporu), u které bylo bezdůvodné obohacení vzniklé nevydáním plnění ze zrušených rozsudků uplatněno žalobou, vedenou u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], což je soudu známo z úřední činnosti, stranám pak z důvodu účastenství v daném sporu. Naopak, ve vztahu k započtenému plnění ze smlouvy ze dne 10. 8. 2011, resp. bezdůvodného obohacení žalované z této neplatné smlouvy, obdobná žaloba na vydání bezdůvodného obohacení ze zrušených rozsudků nikdy nebyla k Okresnímu soudu v [adresa] podána a stejně tak nebyla ani učiněna změna žaloby v tomto smyslu v řízení sp. zn. [spisová značka]. To je soudu rovněž z úřední činnosti známo. Žalobkyně dále uvedla, že netrvá nadále na projednání své kompenzační námitky s odůvodněním, že jejím projednáním bude řízení zbytečně prodlužováno bez vlivu na jeho konečný výsledek. Žalovaná odmítla s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ([spisová značka]) a Ústavního soudu (Pl. ÚS 40/2018) závěr žalobkyně, že vypořádání kompenzační námitky v rámci řízení u Krajského soudu v [adresa] je již na každý pád nadbytečné, neboť žaloba musí být zamítnuta bez ohledu na výsledek posouzení kompenzační námitky. Naopak trvala na tom, aby soud sice žalobu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná pohledávka sice zanikla splněním dne 29. 6. 2017, ale žaloba byla podána důvodně a nemůže být vzata zpět pro znění § 96 odst. 6 o.s.ř. (viz bod 43. odůvodnění). Zároveň trvala na tom, že soud po projednání kompenzační námitky žalované má shledat věcně její nedůvodnost a tu též vylíčit v rámci odůvodnění rozsudku.

65. Krajský soud v [adresa] rozsudkem č. j. [spisová značka] ze dne 5. 1. 2022 vyhověl žalobě v celém rozsahu a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že kompenzační námitkou žalobkyně se nezabýval pro její zpětvzetí ze strany žalobkyně, ve zbytku setrval na odůvodnění vystavěném na stejných právních i skutkových závěrech jako v rozsudku č. j. [spisová značka]. Na základě podaného odvolání ze strany žalobkyně následně ve věci rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. [spisová značka] ze dne 28. 7. 2022 tak, že původní rozsudek změnil a závěry Krajského soudu poněkud korigoval. Nově rozhodl o zamítnutí žaloby v celém rozsahu a náhradu nákladů řízení shodně s prvostupňovým soudem přiznal v plné výši žalované. Důvodem rozhodnutí byl závěr, že žalovaná pohledávka v době podání žaloby existovala a zanikla z hmotněprávního hlediska splněním dne 29. 6. 2017 (plněním na základě posléze zrušených rozsudků). Ve světle judikatury Nejvyššího soudu ([spisová značka]) a Ústavního soudu (Pl. ÚS 40/2018) pak nezbylo než žalované přiznat náhradu nákladů řízení, i když z formálního hlediska byla žaloba zamítnuta, když žaloba byla od počátku podána důvodně a k zániku pohledávky splněním za běhu řízení došlo až za situace, kdy zákon v § 96 odst. 6 o.s.ř. zapovídá standardní procesní řešení této situace, tj. zpětvzetí žaloby. Ve vztahu ke kompenzační námitce žalobkyně Vrchní soud vyšel z toho, že kompenzační námitku nelze pojmově vzít zpět, ovšem z hlediska zásady projednací je nadbytečné se zabývat obranou žalobkyně (kompenzační námitkou), když ona sama na tom netrvá a aktivně se domáhá toho, aby tak soudy nečinily. Důvodem zamítnutí žaloby byl tedy v konečném důsledku zjištěný zánik žalované pohledávky splněním dne 29. 6. 2017. K tomu však došlo za situace, kdy z vůle samotné žalobkyně se soud věcně vůbec nezabýval kompenzační námitkou, tedy nezjišťoval, zda žalovaná pohledávka případně částečně nezanikla započtením již 21. 5. 2012 ke dni setkání se povinností na zaplacení ceny díla na straně žalobkyně a vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované, což žalobkyně po dobu přibližně osmi let v řízení tvrdila a prosazovala. Rozsudky č. j. [spisová značka] a č. j. [spisová značka] tedy žádným způsobem nekonstatují ani ve svých výrocích, ani ve svých odůvodněních, zda kompenzační námitka je či není důvodná (případně částečně) a zda tedy mohlo dojít k situaci, kdy žalované povinnost zanikla nikoli splněním ke dni 29. 6. 2017, ale zápočtem ke dni 21. 5. 2012. Soud krátce též konstatoval, že s ohledem na vedení řízení u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] žalobkyně není nijak zkrácena na svých právech. Rozsudky Krajského soudu v [adresa] a Vrchního soudu v Olomouci nabyly právní moci dne 30. 8. 2022, ovšem rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl následně napaden včasně podaným dovoláním ze strany žalobkyně.

66. Dle § 96 odst. 6 o.s.ř. , byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí.

67. Dle § 580 obč. zák., mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

68. Dle § 362 obch. zák., peněžité pohledávky znějící na různé měny jsou započitatelné, jen když tyto měny jsou volně směnitelné. Pro započitatelnou výši těchto pohledávek je rozhodující střední devizový kurs platný v den, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení. Rozhodný je devizový kurs platný v místě sídla nebo v místě podnikání, popřípadě bydliště strany, která projevila vůli pohledávky započíst.

69. Dle § 451 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Dle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

70. Dle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

71. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] judikoval, že 1) Poskytl-li žalovaný žalobci požadované plnění na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen dovolacím soudem, je soud povinen v řízení pokračovat a ve věci meritorně rozhodnout. 2) Zjistí-li soud, že splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel (měl právní titul pro přijetí plnění), pak žalobu zamítne, neboť zaplacením splnil žalovaný svou povinnost a nárok žalobce již uspokojil; žaloba byla v takovém případě podána důvodně a žalobce se přijetím plnění bezdůvodně neobohatil. 3) Zjistí-li soud, že uplatněný nárok žalobci nenáležel, žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně; v takovém případě se (v rozsahu poskytnutého plnění) žalobce bezdůvodně obohatil. 4) Výrok rozhodnutí bude tedy po formální stránce vždy zamítavý a pouze důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného, a to i při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení.

72. Ústavní soud ve svém plenárním nálezu Pl. ÚS 40/2018 judikoval, že Napadené ustanovení umožňuje po vrácení věci soudu nižšího stupně (dovolacím soudem) pokračovat v řízení bez ohledu na to, že žalovaný žalobci plnil. Soud může vycházet z již provedených důkazů a provede již jen takové, jejichž potřeba vyplynula z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Na základě před ním provedených důkazů a vycházeje z právního názoru dovolacího soudu (který je závazný pouze v této konkrétní věci), soud znovu o žalobě rozhodne. [adresa] jinak, než že žalobu zamítne. V prvním případě proto, že se nově ukáže, že žaloba byla nedůvodná (žalobce uplatněný nárok neměl). Ve druhém případě proto, že soud dospěl opět k závěru, že žaloba naopak důvodná byla, avšak jejímu vyhovění brání dřívější plnění žalovaného, a na tomto základě byl uplatněný nárok uspokojen. V obou případech se ovšem - jako zásadní - uplatní, že výrok s odůvodněním tvoří integrální jednotu, pročež rozsudek v prvním případě (druhý není třeba řešit) představuje úplnou prejudici (viz § 135 odst. 2, § 159a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže žalobce přijaté plnění nevydá dobrovolně, postačí v řízení o vydání bezdůvodného obohacení provést důkaz rozsudkem z původního sporu. Odpadá tak potřeba "skutečného" sporu o bezdůvodné obohacení, k němuž by muselo dojít, jestliže by řízení po zpětvzetí žaloby bylo zastaveno. Takové řízení by muselo být vedeno - ve vztahu k řízení původnímu - znovu se vším všudy, neboť důkazy dříve provedené by nemohly být do řízení nového "jen tak přeneseny", nýbrž by musely být provedeny znovu. Neobstojí ani námitka navrhovatele stran nákladů řízení. Mělo by být rozhodováno podle úspěchu ve věci. V prvním případě by měl úspěch žalovaný. Ve druhém případě je úspěch žalobce zprostředkovaný úsudkem o "úspěchu" žalobcovy pohledávky. Zamítnutí žaloby pro plnění žalovaného na tom nic nemění. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná v celém rozsahu.

73. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posuzoval podle příslušných ustanovení obch. zák. a obč. zák., a to s ohledem na vznik smluvního vztahu ke dni 23. 11. 2010 pro smlouvu č. 059/2010, uzavření absolutně neplatné smlouvy dne 10. 8. 2011, potenciální vznik bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně v období let 2011 a 2012, až do vystavení faktury č. [tel. číslo] či výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 11. 5. 2012 (vystavení faktury č. [tel. číslo]), a to v souladu s § 3028 odst. 1 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dle kterého je nutno se řídit tehdy platnou právní úpravou.

74. Soud pro lepší interpretaci níže podaných právních závěru považuje za vhodné nejprve shrnout základ právního hodnocení zjištěného skutkového stavu. Stran smluvního vztahu mezi stranami ze smlouvy o dílo č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] soud považuje veškeré podstatné okolnosti mezi stranami za prakticky nesporné co do skutkového i právního hlediska. Stran samotné uzavřené smlouvy ze dne 10. 8. 2011 a následujícího plnění žalobkyně mezi stranami existuje mnoho sporných otázek jak skutkových a právních, které soud pro nadbytečnost nebude v rámci tohoto řízení rozsuzovat, protože ať již jsou správné odpovědi na tyto otázky jakékoli, výsledek sporu jimi nemůže být ovlivněn. Důvodem pro zamítnutí žaloby je kombinace dvou právních závěrů, které z provedeného dokazování jednoznačně plynou. Prvním z nich je závěr, že žalobkyně dne 9. 5. 2013 započetla celou svou pohledávku, vzniklou faktickým poskytnutím prací a materiálu žalované při zhotovování díla dle smlouvy č. 059/2010 dle neplatného ujednání stran z 10. 8. 2011, kterou žalované vyúčtovala fakturou č. [tel. číslo], proti své povinnosti zaplatit 26 % z ceny díla, kterou jí žalovaná vyúčtovala fakturou č. [hodnota]. Oprávněnost a existence pohledávky z povinnosti vydat bezdůvodné obohacení vyúčtované ze strany žalobkyně fakturou č. [tel. číslo] byla sice ze strany žalované věcně zpochybněna, ovšem důvodnost tohoto zpochybnění soud rovněž pro nadbytečnost v řízení nezjišťoval, ani nehodnotil. Povinnost žalované vydat cokoli z bezdůvodného obohacení vyúčtovaného fakturou č. [tel. číslo] ke dni vyhlášení tohoto rozsudku totiž na každý pád (v obou myslitelných případech) neexistuje. Je tomu tak buď proto, že žalovaný nárok nikdy nevznikl a neexistoval (tedy obrana žalované je v tomto ohledu částečně či zcela důvodná), nebo proto, že žalovaný nárok sice vznikl průběžným poskytováním plnění žalobkyní na základě neplatné smlouvy, stal se splatným ke dni 21. 5. 2012 na základě vyúčtování fakturou č. [tel. číslo], ale s účinností ke dni 21. 5. 2012 musel zaniknout započtením za současného zániku pohledávky na zaplacení ceny díla. Pro jednotlivé konkrétní práce či dodaný materiál může být pravdivá první či druhá z variant. Třetí možnost však soud provedeným dokazováním a právním hodnocením vyloučil. Soud s ohledem na tento závěr tak či tak nemůže rozhodnout o povinnosti žalované vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení či smluvní plnění a žalobě vyhovět. Jakékoli jednotlivé prokazování, zjišťování a právní hodnocení jednotlivých konkrétních prací, dodaných materiálů apod. by již mělo za následek jen prodloužení řízení a zvýšení rozsahu dokazování bez vlivu na konečný výsledek sporu. Žalobkyně po celou dobu trvání řízení u Krajského soudu v [adresa] i po celou dobu tohoto řízení opakovaně a přesvědčivě argumentuje, že vyúčtování plnění fakturou č. [tel. číslo], znějící na částku 7 559 575,20 Kč (vč. příloh), obstojí jako vyúčtování smluvního plnění z dohody ze dne 10. 8. 2011 i jako vyúčtování povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení. Obdobně pak zcela přesvědčivě argumentuje, že započtení učiněné dne 9. 5. 2013 bylo platným právním úkonem a to jako započtení smluvního plnění, tak pro případ neplatnosti smlouvy ze dne 10. 8. 2010 jako započtení povinnosti z bezdůvodného obohacení. Soud se s těmito závěry žalobkyně jednoznačně ztotožnil jak ze skutkového, tak z právního hlediska. V tomto směru byla žalobkyně též úspěšná u Nejvyššího soudu v rámci podaného dovolání (v řízení u Krajského soudu v [adresa]), když právě z tohoto důvodu Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení. Pohledávka na vydání smluvního plnění na základě ujednání stran ze dne 10. 8. 2011 či bezdůvodného obohacení vzniklého faktickým plněním žalobkyně na základě dané dohody proto zcela jednoznačně nemůže ke dni vyhlášení tohoto rozsudku existovat. Buď neexistovala nikdy, nebo zanikla započtením. Druhým z nich je závěr navazující na platnost závěru prvního. Pokud pohledávka z bezdůvodného obohacení existovala alespoň v nějakém rozsahu, pak žalobkyně tuto úspěšně započetla proti pohledávce na zaplacení ceny díla na straně žalované, čímž tato povinnost žalobkyně zaplatit cenu díla v odpovídajícím rozsahu zanikla. Zároveň dne 29. 6. 2017 na základě pravomocného rozsudku splnila žalobkyně celou povinnost k zaplacení ceny díla, tedy bez zohlednění učiněného započtení. Rozsudky Krajského v [adresa] a Vrchního soudu v Olomouci byly zrušeny právě pro nevypořádání předmětného započtení. Plnění na základě těchto rozsudků se potenciálně stalo plněním bez právního důvodu, a to právě v tom rozsahu, v němž dříve započtením zanikla povinnost k zaplacení ceny díla. K ponechání si té části ceny díla, která dříve zanikla započtením, již žalované nezbýval po zrušení rozsudků žádný právní titul. Ve zbylém rozsahu nad rámec učiněného započtení byla z hmotněprávního hlediska toliko splněna povinnost k zaplacení ceny díla. Takto žalobkyni potenciálně vznikla pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení, v návaznosti na plnění dne 29. 6. 2017 a zrušení předmětných pravomocných rozsudků, a to právě v rozsahu, ve kterém došlo úspěšně k započtení. Splatnost této nově vzniklé pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení nastala na základě výzvy žalobkyně k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 15. 5. 2018. Protože žalobkyně vyzývala ke splnění této povinnosti, je zjevné, že si vzniku této pohledávky byla vědoma a uvědomovala si i její samostatnou povahu. Totéž plyne ze skutečnosti, že obdobnou pohledávku zažalovala v řízení pod sp. zn. [spisová značka] u Okresního soudu v [adresa] stran započtené smluvní pokuty. Žalobkyně následně měla dvě procesně přípustné možnosti, jak tuto pohledávku úspěšně uplatnit v řízení před soudy, nicméně obě vlastním procesním postupem zmařila. Dle pokynu Nejvyššího soudu mohla být kompenzační námitka vypořádána v rámci řízení u Krajského soudu v [adresa], což by ve svém důsledku fakticky eliminovalo nutnost vést jakékoli další spory (jak v řízení pod sp. zn. [spisová značka], tak pod sp. zn. [spisová značka]). Žalobkyně z vlastní iniciativy netrvala projednání své kompenzační námitky, jejíž důvodnost v obecnosti připustil Nejvyšší soud (viz bod 60. odůvodnění), a to tím, že soudům sdělila, že na podané námitce započtení netrvá, když žaloba musí být v řízení před Krajským soudem v [adresa] každopádně zamítnuta. V řízení by byla věcně posouzena důvodnost kompenzační námitky a prakticky by zcela odpadl důvod vést řízení, v němž je vynášen tento rozsudek. Krajský soud v [adresa] i Vrchní soud v Olomouci byly připraveny se kompenzační námitkou věcně zabývat, stejně jako žalovaná, všichni s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ([spisová značka]), která vznikla přesně k řešení nastalé situace a jednoznačně přikazovala soudům kompenzační námitku v řízení věcně vypořádat a výsledek promítnout do odůvodnění a výroku o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně toto řešení procesní situace na svou vlastní procesní odpovědnost odmítla. S ohledem na tuto skutečnost žalobkyně měla druhou procesní možnost, jak uplatnit takto vzniklou pohledávku z bezdůvodného obohacení, a to buď samostatným žalobním návrhem (jak avizovala v rámci řízení [spisová značka]) či změnou žaloby v rámci řízení pod sp. zn. [spisová značka]. Takovou změnu žaloby, resp. návrhu na změnu žaloby, by soud považoval za uplatnění pohledávky z bezdůvodného obohacení pro účely jejího promlčení. Žalobkyně však neučinila ani jedno z výše uvedeného. Že je takto možné a pro úspěch v podstatě nutné pohledávku uplatnit si byla žalobkyně vědoma, když podala žalobu u Okresního soudu v [adresa], kterou bylo zahájeno řízení sp. zn. [spisová značka]. Tam žalobou žádala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého výše popsaným způsobem, ovšem ve vztahu k započtené smluvní pokutě, nikoli bezdůvodnému obohacení či smluvnímu plnění za žalovanou. Ani to však žalobkyně doposud neučinila. Protože tak žalobkyně neučinila, předestřela soudu právní názor, že na základě původní žaloby může rozhodnout i o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zrušenými rozsudky, a to na i základě původně podaného návrhu v této věci. Tento názor soud považuje za zcela utilitární řešení procesní situace žalobkyně, které nemá žádnou oporu v procesním ani hmotném právu, zejm. ve znění § 95 o.s.ř. Důvodem argumentace žalobkyně je dle názoru soudu pouze skutečnost, že připuštěním nutnosti změny žaloby by žalobkyně připustila, že jde o dva samostatné nároky, tj. nárok původně žalovaný a nárok z bezdůvodného obohacení na základě zrušených rozsudků. Připuštěním existence druhého nároku na vydání bezdůvodného obohacení, splatného ke dni 31. 5. 2018, by žalobkyně rovněž připustila i to, že daná pohledávka nebyla uplatněna před uplynutím promlčecí lhůty a nemůže být s ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany žalované přiznána – existuje jen v rovině naturální obligace. Když byla žalobkyně soudem po vyjevení tohoto právního názrou poučena, že bez navržení a následného schválení změny žaloby takto soud nemůže a nebude rozhodovat o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním ze zrušených rozsudků, změnu žaloby výslovně odmítla učinit. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle rozsudků, které byly následně zrušeny, se počal promlčovat 31. 5. 2018 a doposud nebyl uplatněn žalobou či jinak, např. změnou žaloby. Ke dni 1. 6. 2021 byl proto promlčen, což žalovaná z opatrnosti namítla. Druhému vzniklému nároku soud proto nemůže vyhovět zaprvé proto, že vůbec nebyl učiněn předmětem řízení v rámci původní žaloby a ke změně žaloby a jejímu následnému schválení nedošlo. Pokud by pak předmětem řízení byl (ke změně žaloby a jejímu schválení by došlo), šlo by o nárok promlčený, tedy žaloba by jako nedůvodná byla zamítnuta i tak. Smluvní ujednání mezi stranami sporu 75. Smlouvu č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] soud vyhodnotil jakožto smlouvu o dílo uzavřenou mezi dvěma podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti dle § 536 a násl. obch. zák. a § 261 odst. 1 obch. zák. Postavení stran jako podnikatelů vykonávajících v rámci objednání a zhotovení díla podnikatelskou činnost je zjevné z hlediska jejich statusu obchodních společností a předmětu díla, který je svou povahou zjevně obsahem podnikatelské činnosti obou stran sporu. Žalovaná se zavázala zhotovit pro žalobkyni dílo a žalobkyně se zavázala jí za to zaplatit cenu díla s tím, že splatnost ceny byla stanovená po částech s ohledem na postupné zhotovování jednotlivých etap díla. Plnění z této smlouvy nebylo předmětem řízení, přičemž její samotný obsah ani výklad mezi stranami nebyl sporný, soud se jím proto podrobněji zabývat nebude. Po dokončení druhého z komínů vznikla žalobkyni povinnost uhradit žalované částku 348 140 EUR, vyúčtované fakturou 2012021, která představovala 26 % z ceny díla. Mezi stranami nebylo sporné, že tato povinnost žalobkyni vznikla, pro předmět tohoto sporu je podstatné pouze to, jakým způsobem tato povinnost zanikla a zda se tak částečně v rozsahu 7 559 575,20 Kč či nižším stalo započtením, které žalobkyně jednostranně provedla dne 9. 5. 2013.

76. Soud musel právně vyložit dohodu ze dne 10. 8. 2011, která mezi stranami byla naopak předmětem mnohoúrovňového sporu stran, jehož jednotlivými aspekty byly: zda vůbec o dohodu jde, jaké byly okolnosti jejího uzavření, interpretace jejího obsahu, platnost či neplatnost případné dohody, plnění poskytnuté na základě dohody, ať již byla platná či nikoli.

77. Z e-mailové komunikace bezprostředně předcházející jednání dne 10. 8. 2011 je zjevné, že žalovaná opětovně uplatňovala ve vztahu k prováděnému dílu u žalobkyně postup dle čl. 3.6 smlouvy, přičemž tento postup žalobkyně uplatňovala dále za svými nadřízenými subjekty, resp. tyto s ním byly srozuměny. Čl. 3.6 smlouvy č. 059/2010 stanovil, že dojde-li k potřebě změny či rozšíření díla, žalovaná (zhotovitel) je povinna předložit soupis těchto změn žalobkyni (objednatel) k odsouhlasení a až po odsouhlasení tohoto soupisu je oprávněna jednak k jejich realizaci a jednak k jejich úhradě (úhradu nákladů spojených se změnami či rozšířeními). Bez tohoto postupu se pak jakékoli změny či rozšíření díla považují za zahrnuté v původně sjednané ceně. Žalovaná odsouhlasením změn podmiňovala pokračování v pracích na prováděném dílu (viz skutková zjištění bod 11., 13. – 17. odůvodnění). Jde-li o samotný zápis ze dne 10. 8. 2011, ten svědčí o tomtéž. Je tedy pravdou, že dohodu ze dne 10. 8. 2011 předcházela materiální a časová tíseň na straně žalobkyně i žalované, která ovšem byla oběma stranami komunikována v intencích čl. 3.6 smlouvy č. 059/2010 a potenciální změny či rozšíření díla, nikoli pouze na úrovni nedostatečného nasazení kapacit ze strany žalované, jak soudu žalobkyně prezentuje.

78. Dohoda mezi stranami sporu o poskytnutí pracovníků a materiálu ze strany žalobkyně a za náhradu pak sice svědčí v obecném smyslu o vůli stran zjednat pomoc žalobkyně při provádění změněného díla za náhradu a lze ji s ohledem na projevenou vůli obou stran označit za dvoustranný právní úkon. Jde však o právní úkon absolutně neplatný. Ve shodě se závěry Krajského soudu v [adresa], Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu i v této věci soud konstatuje, že dohoda uzavřená dne 10. 8. 2011 je absolutně neplatná pro neurčitost dle § 37 odst. 1 obč. zák. Ve smlouvě není vůbec ujednáno jaké konkrétní práce či materiál mají být poskytnuty či jakého konkrétního výsledku má být činností žalobkyně dosaženo a co tedy má být výsledkem činnosti žalobkyně pro žalovanou. Z ujednání stran vůbec nelze dovodit, zda žalobkyně nakonec skutečně splnila či plnila to, k čemu se zavázala, protože není jasné, k čemu konkrétně se zavázala. Dále ani není ujednána cena za činnost žalobkyně dle smlouvy či způsob jejího určení. Absentuje tedy naprosto jednoznačně jak dohoda o ceně tak dostatečně určité vymezení předmětu dohody. Tyto nedostatky nelze překlenout jakýmkoli výkladem dohody. Ze samotné dohody ze dne 10. 8. 2011 tak žalobkyni ani žalované žádná práva a povinnosti nevznikla právě pro její absolutní neplatnost. I pokud by soud dospěl k závěru, že dohoda naopak je platně uzavřenou smlouvou o dílo či inominátní smlouvou blížící se svým obsahem smlouvě o dílo, na výsledek tohoto sporu by takovýto právní závěr neměl žádný vliv. Započtením ke dni 21. 5. 2021 a současnému zániku povinnosti k zaplacení ceny díla ze smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] (na straně žalobkyně) a povinnosti k zaplacení ceny díla ze smlouvy ze dne 10. 8. 2011 (na straně žalované) by totiž došlo v podstatě zcela shodně, jako k němu stejně došlo u plnění povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení. To ostatně žalobkyně sama tvrdí a argumentuje rozsáhle jak v tomto řízení, tak v řízení před Krajským soudem v [adresa].

79. Soud neprovedl veškeré dokazování ve vztahu ke zjištění, zda došlo mezi stranami k postupu dle čl. 3.6 smlouvy či nikoli a nemůže proto v tomto ohledu činit žádný zcela konkluzivní závěr. Soud nezjišťoval pro nadbytečnost ani přesné vymezení předmětu díla dle smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ani soubor změn, ke kterým ve vztahu k původnímu vymezení mělo dojít. Pro předmět sporu je naprosto nerozhodné, zda k rozšíření předmětu díla došlo postupem dle čl. 3.6 či nikoli, neboť pohledávka žalobkyně na náhradu za provedené práce byla započtena proti povinnosti na zaplacení ceny díla z faktury na 26 % za zhotovení druhého komínu dle původní smlouvy, jejíž vznik je mezi stranami nesporný a která nemá s případným rozšířeným předmětem díla nic společného. Naopak nebyla započtena proti pohledávce na zaplacení té části ceny díla, která byla navázána na rozšíření ceny díla, o které je veden spor pod sp. zn. [spisová značka] u Okresního soudu v [adresa]. Z tohoto důvodu se soud proto blíže nezabývá tím, co konkrétně bylo obsahem předmětného postupu dle čl. 3.6 smlouvy a zda k němu vůbec mezi stranami platně došlo.

80. Soud nepovažoval za nutné a hospodárné zabývat se oprávněností požadování náhrady za každý jednotlivý výkon, pracovní činnost, dodaný kus materiálu či službu subdodavatele ze strany žalobkyně. Pokud však žalobkyně poskytla žalované jakékoli plnění na základě neplatně uzavřené smlouvy ze dne 10. 8. 2011, činila tak z neplatného právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. a žalovaná je povinna dle § 451 odst. 1 a § 458 obč zák. toto plnění vydat, respektive za něj poskytnout peněžitou náhradu, není-li jeho vydání dobře možné. Ze samotných žalobních tvrzení i z fakturace plyne, že tvrzené poskytnuté plnění mělo povahu výkonů zaměstnanců žalobkyně, dodaného materiálu při výkonu zpracovaného ve vložku komínu a výkonů zaměstnanců či pracovníků subdodavatelů žalobkyně. Ve smyslu § 457 a § 458 odst. 1 obč. zák. pak za poskytnuté výkony a při nich zapracovaný materiál má žalobkyně nárok na vydání peněžité náhrady, když takovéto plnění samo o sobě vydat zpět již není možno. Jde-li o jednotlivá konkrétní plnění žalobkyně takto poskytnutá, soud se jejich přesným zjišťováním nezabýval. Výsledek takovéhoto nepochybně velice rozsáhlého a komplikovaného dokazování by byl prakticky bez vlivu na výsledek sporu. Pokud by soud zjistil, že konkrétní tvrzené práce či materiál nebyly dodány (či sice dodány byly, ale žalovaná z jakéhokoli důvodu není povinna za ně poskytnout náhradu), důsledkem by bylo v daném rozsahu zamítnutí žaloby s odůvodněním, že v zjištěném rozsahu nárok na vydání bezdůvodného obohacení není dán a ani nikdy dán ani nebyl pro absenci jakéhokoli obohacení na straně žalované. Naopak v případě zjištění konkrétních prací či dodání materiálu žalobkyní ve prospěch žalované bez právního důvodu by pak důsledkem bylo zamítnutí žaloby též, ovšem z důvodu, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení sice vznikl poskytnutím plnění z neplatného právního důvodu, byl vyúčtován fakturou č. [tel. číslo] a stal se splatným 21. 5. 2012 a následně s účinností ke dni 21. 5. 2012 zanikl započtením. Výsledkem takovéhoto posuzování proto by bylo jen podrobnější odůvodnění, z jakého důvodu je pro každou danou účtovanou práci, dodaný kus materiálu či službu subdodavatele žaloba zamítána, zda pro nedůvodnost od počátku či zánik žalované pohledávky započtením. Takovýto postup by reálně nebyl hospodárný ani užitečný pro žádnou ze stran. Vyúčtování plnění žalobkyně a jeho započtení dne 9. 5. 2012.

81. Fakturou č. [tel. číslo] vyúčtovala žalobkyně žalované částku 7 559 575,20 Kč na pracích na paroplynovém zdroji 880MWe – [právnická osoba]. Žalobkyně sice účtovala práce vlastních zaměstnanců, dodané služby subdodavatelů a dodaný materiál s odkazem na dohodu ze dne 10. 8. 2011, ovšem neomezila se na toliko na toto konstatování. Žalobkyně si nepochybně byla vědoma toho, že jakkoli považuje sama dohodu ze dne 10. 8. 2011 za platnou smlouvu, tato smlouva objektivně žádné ustanovení o konkrétních provedených pracích či dodaném materiálu a jejich ceně rozhodně neobsahuje. K faktuře tedy žalobkyně přiložila dvě přílohy, a to seznam prací provedených zaměstnanci žalobkyně, resp. ceny těchto prací v rámci jednotlivých zaměstnanců a měsíců v období zhotovování díla a dále seznam subdodávek (vč. materiálu), které na zhotovení díla zajistila a uhradila. Tyto přílohy fakturu doplňují a obsahově určují (skutková zjištění podrobněji viz bod 19. odůvodnění). Vyúčtování je jednostranným adresovaným právním úkonem, jehož obsah může a musí být vyložen, a to v souladu s jeho obsahem a vůli jednající strany ve smyslu § 35 odst. 1, 2 obč. zák. V daném případě je pak z právního úkonu jednoznačně patrná a navenek projevená vůle žalobkyně vyúčtovat žalobkyni náklady na práci svých konkrétních zaměstnanců od února 2011 do dubna 2012 v přesně určených cenových dotacích pro jednotlivé měsíce a dodávky konkrétně určených subdodavatelů (vč. čísla faktur za subdodávky) od července 2011 do února 2012, vše na zhotovování paroplynového zdroje 880 MWe [právnická osoba], a to na základě dohody ze dne 10. 8. 2011, která obsahovala v obecném slova smyslu vůli obou stran k nasazení kapacit žalobkyně na provádění díla dle smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Z hlediska výkladu obsahu faktury je pak nerozhodné, zda samotná dohoda ze dne 10. 8. 2011 je platná či nikoli, neboť žalobkyně vyúčtováním zcela jednoznačně dává najevo, že na základě dané dohody poskytla konkrétní práce, subdodávky a materiál a požaduje za ně náhradu ve stanovené výši. Z vyúčtování plyne, že žalobkyně mimo položky zajišťovací režie ve výši 111 636,72 Kč, která je odůvodněna výkony pracovníků žalobkyně při organizaci subdodávek, žalované ani neúčtuje žádnou marži či navýšení ceny za poskytnuté výkony. Je účtována čistě mzda zaměstnanců, náklady na dopravu a ubytování, jednotlivé faktury subdodavatelů bez jakéhokoli navýšení. Soud proto z obsahového hlediska vyhodnocuje vyúčtování fakturou[tel. číslo], která byla žalované doručena, za platné a všechny podstatné náležitosti splňující vyúčtování bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně při provádění prací na základě neplatné dohody ze dne 10. 8. 2011. Žalobkyně jasně určila, jaké výkony provedla ona či subjekty z její strany zajištěné, jakou náhradu za to požaduje a v jaké lhůtě splatnosti. Splatnost bezdůvodného obohacení žalované, spočívajícího ve vydání peněžité náhrady za popsané výkony žalobkyně, proto nastala ke dni 21. 5. 2012, a to dle § 563 obč. zák., když mezi stranami splatnost nebyla jinak sjednána.

82. Žalobkyně následně přípisem ze dne 9. 5. 2013, doručeným žalované dne 21. 5. 2013, započetla pohledávku ve výši 7 559 575,20 Kč, vyúčtovanou fakturou č. [tel. číslo], proti pohledávce žalované ve výši 348 140 EUR z faktury č. [hodnota]. Započtená pohledávka byla nepochybně co do svého skutkového vymezení totožnou pohledávkou, kterou žalobkyně učinila předmětem svého žalobního návrhu v tomto řízení, když v zápočtu je na předmětnou fakturu odkázáno a předmětná faktura odkazuje na dohodu ze dne 10. 8. 2011 jakožto titulu k vyúčtování provedených prací. Započtením pak obě pohledávky zanikly dle § 580 obč. zák., když neexistoval žádný důvod, který by tomuto následku bránil. Rozdílné měny obou pohledávek nebyly dle § 362 obch. zák. tomuto výsledku překážkou. Vzájemný zánik pohledávek ostatně žalobkyně ve svých podáních v řízení před Krajským soudem v [adresa] i v tomto řízení dovodila. K započtení došlo dne 21. 5. 2013 s účinky ke dni 21. 5. 2012. Je pravdou, že žalobkyně následně ještě upravovala učiněná započtení svými podáními v řízení před Krajským soudem v [adresa] (viz bod 32. odůvodnění), ovšem tato skutečnost je pro posouzení započtení nerozhodná ze dvou důvodů. Zaprvé se změny či upřesnění započtení vůbec netýkaly započtení plnění z faktury žalobkyně č. [tel. číslo] na plnění z faktury žalované č. [hodnota], ale upřesňovaly započtení stran smluvní pokuty a příslušenství, ke kterému došlo až později, přípisem ze dne 14. 6. 2013 (viz bod 23. odůvodnění), a které nejsou vůbec předmětem tohoto řízení. Zadruhé účinek započtení je jednorázový a nezvratný, pakliže jednou nastane, nelze na tom již nic měnit dodatečně učiněnými doplňujícími započtení či jinými právními jednáními (do 1. 1. 2014 právními úkony). Soud nezjistil při hodnocení samotného právního úkonu započtení žádné okolnosti, pro které by mohl být stižen neplatností jakožto celek pro neurčitost či z jiných důvodů. Započítaná pohledávka je definována odkazem na fakturu č. [tel. číslo], která byla žalované doručena dříve, přičemž faktura č. [tel. číslo] spolu s přílohami jasně specifikovala a konkretizovala, co je žalované účtováno. Byly specifikovány konkrétní práce žalobkyně (hodinové výkony zaměstnanců v jednotlivých měsících), konkrétní materiál a konkrétní vyúčtované výkony subdodavatelů. Takováto definice je zcela vyčerpávající stran vyúčtování a následného započtení smluvního plnění bez dohodnuté ceny i konkrétního objem prací, stejně tak je ale zcela vyčerpávající, pokud jde o vyúčtování a následné započtení bezdůvodného obohacení. Ostatně vyúčtování povinnosti vydat bezdůvodné obohacení se svými náležitostmi prakticky nijak neliší od vyúčtování plnění smluvního, které však nemá vůbec smluven konkrétní rozsah ani cenu. Nelze pak přisvědčit tomu, že by provedené vyúčtování bylo neurčité či nedostatečně konkrétní. Práce lze vždy dále konkretizovat, a to až do nejmenších detailů (přibití každého jednotlivého hřebíku apod.), ovšem takováto konkretizace nemůže být od subjektů v rámci smysluplných právních vztahů vyžadována. Postačí taková specifikace, která umožní nezaměnitelnost s jinými plněními. Ta je v daném případě dána jednak konkretizací jednotlivých zaměstnanců a odpracované mzdy (např. 4 644 Kč, 4 644 Kč, 12 572 Kč a 12 572 Kč za mzdu svářeče p. Zídka v [adresa] za říjen 2011), případně odkazem na konkrétní fakturu subdodavatele s konkrétním číslem a plněním. Nadto žalobkyně tvrdí, že žádné práce na předmětném díle mimo prací pro žalovanou na základě dohody ze dne 10. 8. 2011 neprováděla, je tedy zjevné, že její vůlí je vyúčtovat veškeré práce a materiál, které dodala.

83. Soud má za to, že z obdobné úvahy vycházel i Nejvyšší soud při vynesení zrušujícího rozsudku č. j. [spisová značka]. Před samotným zrušením rozsudků Krajského soudu v [adresa] a Vrchního soudu v Olomouci neproběhlo ze strany žalobkyně žádné další upřesnění vyúčtovaného plnění z faktury č. [tel. číslo], stejně tak nedošlo k žádnému jinému započtení, než tomu, které soud výše popsal. Přesto soud napadené rozsudky zrušil, aby se soudy zabývaly započtením bezdůvodného obohacení, resp. rozsahem v jakém se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně. Soud nenachází žádný jiný důvod pro tento procesní postup (zrušení napadených rozsudků), než aby v příslušném rozsahu bylo obraně žalobkyně vyhověno (tj. žaloba zamítnuta), bude-li povinnost k vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované shledána. Nejvyšší soud nemohl předjímat, že žalobkyně bude bezdůvodné obohacení započítávat znovu (tentokrát platně) či že započte jiná plnění, než ta, která již byla v rámci spisu specifikována. Takovýto postup by neměl oporu v procesním právu, protože z pozice soudu nelze předjímat či nařizovat učinění hmotněprávních právních jednání stranám sporu a nelze ani strany poučovat nebo ponoukat, aby je učinily. Započtení nových či jiných plnění by bylo též bylo v rozporu se zákazem novot. Pokud tedy Nejvyšší soud neměl v úmyslu vydat pouhé akademické rozhodnutí, které by přikázalo soudům zjistit rozsah bezdůvodného obohacení, které by však nebylo platně započteno a nemělo by pro výsledek sporu význam, musel vydat zrušující rozhodnutí s tím, že již provedené započtení obstojí i jako započtení bezdůvodného obohacení (též bod 61. odůvodnění) a pro výsledek sporu naopak význam mít může. Soud proto v rámci tohoto řízení vychází z téhož, byť platné započtení v rámci sporu u Krajského soudu v [adresa] znamená pro žalobkyni procesní úspěch, v rámci tohoto sporu naopak procesní neúspěch.

84. Po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu žalobkyně ještě doplňovala tvrzení a důkazy k bezdůvodnému obohacení a jeho započtení. Činila tak na výzvu soudu a v návaznosti na závazný právní názor Nejvyššího soudu. Z provedeného dokazování však soud jednoznačně dospěl k závěru, že specifikace a rozsah činností, které žalobkyně dle vlastních tvrzení provedla ve prospěch žalované z neplatné smlouvy, se ve vztahu k původní faktuře č. [tel. číslo] nijak nezměnil ani nerozšířil, pouze bylo upřesněno již tvrzené a vyúčtované a byly označeny doplňující důkazy. Soud tedy rozhodně nedospěl k závěru, že by žalobkyně uplatnila svá práva z bezdůvodného obohacení až v souvislosti s těmito podáními učiněnými po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu. I pokud by tomu tak bylo a prvotní započtení ze dne 9. 5. 2013 by bylo vyhodnoceno jako neplatné z jakéhokoli důvodu, na výsledek tohoto sporu to vliv nemůže mít, pokud by bylo vyhodnoceno jako platné kterékoli další (pozdější) započtení, např. až to učiněné 5. 9. 2018 (viz bod 40 odůvodnění). I pokud by došlo k platnému započtení pohledávek z bezdůvodného obohacení až v průběhu řízení u Krajského soudu v [adresa] v rámci prvotních podání v roce 2013 a 2014 nebo až v roce 2018 v souvislosti se zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu, účinky takového započtení by stejně nastaly ke dni setkání pohledávek, tj. ke dni 21. 5. 2012 a k tomuto dni by pohledávky vzájemně zanikly. [právnická osoba] s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu by pak i započtení učiněné až v roce 2018 a za účinnosti zák. č. 89/2012 Sb. bylo provedeno platně a řídilo se původní právní úpravou (viz [spisová značka]), rozhodnou pro vznik započítaných pohledávek. I pokud by tedy soud vyhodnotil jako neplatné započtení učiněné přípisem ze dne 9. 5. 2013, zcela stejný následek by nastal nejpozději přesnou definicí, vyúčtováním a započtením učiněným podáním do spisu a vůči žalované dne 5. 9. 2018 (viz bod 40. odůvodnění). Soud však opětovně zdůrazňuje, že podáními po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu nebyly do řízení vnášeny či vyúčtovány jakékoli nové pohledávky z bezdůvodného obohacení či tyto nově započteny. Naopak vše, co bylo žalobkyní soudu předestíráno, bylo zcela shodné s fakturou č. [tel. číslo] a jejími přílohami, toliko detailněji popsané a doplněné a o nově označené důkazy. Je samozřejmě otázkou, jestli žalobkyni vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení z každé jednotlivé odpracované hodiny, dodaného kusu materiálu či výkonu subdodavatele. Pokud určitá konkrétní část nároku na vydání bezdůvodného obohacení nevznikla, v tomto konkrétním rozsahu by i započtení bylo neplatné. Neplatnost z tohoto důvodu však nemá mít vliv neplatnost započtení jako celku, ale vždy jen jeho konkrétních částí, byť samozřejmě není vyloučeno, že konkrétní části mohou nakonec činit i 100 % z vyúčtovaného plnění. Neplatnost z tohoto důvodu též nemá vliv na výsledek sporu, když neexistující nárok na vydání bezdůvodného obohacení má za následek v tomto sporu též zamítnutí žaloby, ovšem z jiného důvodu. Soud proto dospěl k již výše prezentovanému závěru, že zjištění stran faktického plnění žalobkyně a povinnosti žalované k jeho náhradě v rámci bezdůvodného obohacení jsou či spíše byla podstatná pro výsledek sporu vedeného u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], neboť tam ve smyslu citované judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]) mohou ovlivnit výsledek sporu stran jeho odůvodnění a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nejsou však podstatná pro tento spor, ve kterém v obou myslitelných případech musí dojít k zamítnutí žaloby. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a jeho konsekvence též učinily všechny ostatní soudy ve věci rozhodující. Naopak pro toto řízení každý jednotlivý závěr o vykonaných pracích, výkonech třetích subjektů či dodaném materiálu podstatný není. Může být totiž buď pozitivní pro žalobkyni, tedy že práce byly z neplatné smlouvy vykonány žalobkyní k obohacení žalované a za takového předpokladu bude žaloba zamítnuta v dané části pro zánik dané pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení započtením ke dni 21. 5. 2012. Nebo může být pro žalobkyni negativní, tedy že práce či materiál nebyly žalované vůbec dodány či z jiného důvodu není povinna k náhradě svého obohacení těmito pracemi a za takového předpokladu musí být žaloba též zamítnuta, a to pro neexistenci žalované pohledávky od samého počátku. Třetí varianta právních závěrů neexistuje. Ani jeden výsledek ale mimo konkretizaci odůvodnění nepřivodí žádný další následek, zejména nemůže být jakkoli promítnut do rozhodnutí ve věci samé či o náhradě nákladů řízení.

85. Ze stejných důvodů, jaké jsou popsány v odstavci výše, je pro výsledek tohoto sporu naprosto nerozhodný i závěr, zda došlo nebo nedošlo ke změně či rozšíření předmětu díla v režimu čl. 3.6 smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Žalobou uplatněná pohledávka na každý pád buď nikdy neexistovala, nebo sice existovala, ale ke dni 21. 5. 2012 zanikla započtením proti pohledávce na zaplacení ceny díla dle smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], nikoli ceny rozšíření díla, která byla účtována separátně a na rozdíl od ceny díla je její existence mezi stranami předmětem sporu u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Z naprosto totožných důvodů je nerozhodné též to, zda a proč docházelo k prodlení s realizací díla na straně žalované. I pokud by se v celém rozsahu důkazně potvrdil skutkový nástin žalobkyně, tedy že k rozšíření či změně předmětu díla dle čl. 3.6 smlouvy nedošlo vůbec, veškeré komplikace a průtahy se zhotovováním díla zavinila žalovaná a žalobkyně nasazením svých kapacit a materiálů zachránila situaci od naprosté katastrofy, závěry uvedené v bodu 81. až 84. odůvodnění tohoto rozsudku jsou platné tím spíše a žalobě není možno vyhovět. Z důvodů hospodárnosti se proto soud zjišťováním těchto skutečností nezabýval nad rámec nutného, resp. nad rámec skutkového stavu, který tak či tak vyplynul z provedeného dokazování.

86. Je nutné též poznamenat, že žalobkyně po celou dobu řízení u Krajského soudu v [adresa] obsáhle a přesvědčivě argumentovala o tom, že započtení ze dne 9. 5. 2013 bylo platným právním úkonem, a to i když je započítaný nárok posouzen jakožto nárok z bezdůvodného obohacení (viz zejm. bod 62. odůvodnění), přičemž na základě této argumentace prakticky dosáhla dílčího procesního úspěchu ve sporu, a to zrušení pro sebe nepříznivých rozsudků rozsudkem Nejvyššího soudu. Stejně tak ve svých procesních podáních v tomto řízení žalobkyně argumentovala totožně, tedy pro vyhodnocení započtení jako platného právního úkonu. Jakkoli soud není vázán právními názory žalobkyně, považuje za hodné zdůraznění, že se s žalobkyní v tomto směru zcela shoduje v závěrech skutkových i právních. Právní závěry soudu a žalobkyně se pak rozcházejí až v rámci posouzení pohledávky z bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně v souvislosti se zrušením pravomocných rozsudků Krajského i Vrchního soudu ve spojení s již poskytnutým plněním na základě těchto rozsudků, které soud popíše níže.

87. Konkluzí právního hodnocení zjištěného skutkového stavu ve vztahu ke smlouvě č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], dohodě ze dne 10. 8. 2011, vyúčtování fakturou č. [tel. číslo] a následného zápočtu ze dne 9. 5. 2013 je jednoznačný závěr, že mohly nastat pouze dvě varianty právního posouzení pro každé jednotlivé plnění, které o které je předmětem žaloby, za současného vyloučení jakékoli třetí varianty. Obě možné varianty pak nutně vedou k zamítnutí žaloby. Pohledávky na zaplacení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení žalované buď vůbec nevznikly, nebo sice vznikly, ale s účinností ke dni 21. 5. 2012 započtením proti pohledávce žalované na zaplacení ceny díla zanikly. Žaloba byla proto v celém rozsahu zamítnuta. Postup žalobkyně v řízení sp. zn. [spisová značka] ve vztahu k nároku v tomto řízení.

88. Soud považoval za nutné věnovat se postupu stran v řízení u Krajského soudu v [adresa] vedeného pod sp. zn. [spisová značka], neboť v tomto řízení má svůj původ následná pohledávka, kterou žalobkyně považuje rovněž za předmět tohoto řízení pro kontinuitu s žalovanou pohledávkou. Jde o pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení žalované vzniklého plněním na základě rozsudků vydaných v řízení u Krajského soudu v [adresa], které byly následně zrušeny. S výše popsaným právním názorem se soud jednoznačně neztotožňuje, vydání bezdůvodného obohacení takto vzniklého předmětem tohoto řízení není a nikdy nebylo. Protože následná pohledávka není předmětem tohoto řízení, soud o ní ani nerozhodoval a zamítavý výrok tohoto rozsudku autoritativně deklaruje právo v rámci nároku, který naopak předmětem řízení byl, tedy pohledávky ze smlouvy ze dne 10. 8. 2011, resp. z povinnosti vydat bezdůvodné obohacení z fakticky poskytnutého plnění, byla-li by smlouva shledána neplatnou. Pokud však žalobkyně vedla svou argumentaci tím směrem, že i výše popsaný nárok je předmětem tohoto řízení, soud považuje za nutné, aby byla tato argumentace v rámci odůvodnění rozsudku přesvědčivě vyvrácena, resp. aby byl přesvědčivě popsán právní názor soudu na otázky vznesené žalobkyní, který správnost závěrů žalobkyně vylučuje.

89. Soud se ztotožňuje s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu [spisová značka], že „námitku započtení, která představuje ve smyslu ustanovení § 98 o. s. ř. jen obranu proti žalobě, lze uplatnit bez ohledu na to, že pohledávka namítaná k započtení je předmětem jiného řízení před soudem“. V daném případě bylo pořadí incidentů opačné, tj. nejdříve byla uplatněna námitka započtení a až po vynesení pravomocných rozsudků prvostupňového a odvolacího v řízení u Krajského soudu v [adresa] byla pohledávka uplatněna žalobou v tomto řízení, nicméně tato skutečnost nemá v daném posouzení význam mimo to, že postup žalobkyně při podání žaloby odpovídal procesnímu postupu soudů v řízení sp. zn. [spisová značka] v dané době, kdy v době podání žaloby pravomocně soudy rozhodly tak, že kompenzační námitku věcně nevypořádaly. Z výše citované judikatury, ani z jiné judikatury či právního předpisu však nelze dovodit, že by strana sporu mohla úspěšně v průběhu sporů měnit své stanovisko o tom, zda k započtení došlo či ne, resp. zda byla namítaná pohledávka skutečně započtena či nikoli. Procesní úkony strany nemají standardně hmotněprávní přesah. Naopak, pakliže jednou k započtení platně dojde z hmotněprávního hlediska (byť třeba v rámci kompenzační námitky vznesené v průběhu sporu), danou pohledávku lze sice formálně uplatnit též samostatnou žalobou (jako se tomu stalo v tomto případě), ovšem již nikdy úspěšně, neboť započtením pohledávka z hmotněprávního hlediska jednou provždy zanikla. Daná právní úprava a judikatura rozhodně nesleduje záměr umožnit stranám vybrat si podle libosti či momentálního procesního postupu v rámci dvou paralelně běžících řízení. Je samozřejmě volbou žalobkyně, zda uplatní započtenou pohledávku samostatně či jako kompenzační námitku či obojí zároveň, ale pouze ve smyslu procesním. Rozhodně nelze z citované judikatury dovodit, že by soud tuto volbu musel z hmotněprávního hlediska respektovat a k započtení přihlédnout či nepřihlédnout podle toho, zda je pohledávka uplatněna samostatně nebo formou kompenzační námitky podle toho, co je zrovna pro žalobkyni výhodnější v konkrétním sporu. Citovaná judikatura pouze dává možnost straně sporu samostatně uplatnit pohledávku, která byla uplatněna v rámci námitky započtení. Takovýto postup má význam pro určité procesní situace, které mohou nastat: K úspěšnému uplatnění samostatnou žalobou i přes vznesenou námitku započtení takto může dojít například v situacích, kdy započtení nebylo učiněno (z jakéhokoli důvodu) platně nebo vůbec, žaloba byla zamítnuta pro neexistenci žalované pohledávky od samého počátku, nikoli pro její zánik započtením, námitka započtení byla vznesena až po koncentraci řízení atd. Rozhodně ale nelze dovodit, že za daných okolností by se žalobkyně mohla v roce 2021 rozhodnout, že započtení již nechce procesně vypořádat (jak učinila ve sporu u Krajského soudu v [adresa]), takže k zápočtu nikdy ani z hmotněprávního hlediska nedošlo a proto pohledávka v celém svém rozsahu po celou dobu existuje, jako by k započtení nikdy nedošlo, či zpětně znovu vznikla. Pakliže žalovaná pohledávka existovala, byť částečně, k započtení došlo, a to přípisem ze dne 9. 5. 2013 s účinky ke dni 21. 5. 2012. Hmotněprávní účinky nastaly, obě pohledávky v odpovídajícím rozsahu zanikly, a to jednou provždy. Tento následek již následně mohou soudy toliko s odstupem času konstatovat a z hmotněprávního hlediska respektovat, stejně jako strany sporu. Procesní postupy v řízení pod sp. zn. [spisová značka] či jakékoli další vyjádření a právní jednání žalobkyně (v hmotněprávní i procesní rovině) na tomto výsledku už nikdy nic nemohly změnit. Soud v tomto řízení nemůže tuto skutečnost jakkoli vypustit či ignorovat, protože v řízení pod sp. zn. [spisová značka] se žalobkyně rozhodla nakonec netrvat na své procesní obraně spočívající v námitce započtení. S vyloučením pochybení stran či soudu lze konstatovat, že jednou úspěšně započtená pohledávka již nemůže být nikdy úspěšně vyžalována a naopak musí být úspěšnou obranou proti pohledávce, proti které byla započtena, pakliže tato je uplatněna v řízení před soudem. Dovedeno do důsledku, žalovaná se může úspěšně bránit proti uplatněné pohledávce tím, že tato zanikla jednostranně provedeným započtením ze strany žalobkyně, jak ostatně v tomto řízení in eventum též činí, byť základ obrany žalované spočívá v tom, že žalovaná pohledávka ani nikdy nevznikla. Žalobkyně se naopak může potenciálně úspěšně bránit proti pohledávce na zaplacení ceny díla vyúčtované fakturou č. [hodnota] tím, že tato povinnost započtením zanikla. Takto též žalobkyně postupovala, dokonce s dílčím úspěchem v rámci dovolacího řízení u Nejvyššího soudu, než tuto svou obranu sama opustila a zmařila tak její věcné projednání. Jakkoli tedy procesní právo připouští situace, kdy je možno uplatnit souběžně tutéž pohledávku žalobou a zároveň jako procesní obranu, správná (úspěšná) může být toliko jedna z nastíněných cest, a to v návaznosti na hmotněprávní posouzení učiněného započtení. Nikdy by neměly být úspěšné obě cesty zároveň, což v dané věci stále hrozí (viz bod 104. odůvodnění), či by neměla možnost úspěšné cesty být dána na výběr jedné ze stran (žalobkyni) bez jakékoli návaznosti na hmotněprávní úpravu započtení.

90. Za výše uvedených okolností, popsaných skutkově v bodu 62. až 64. odůvodnění, pak nelze než konstatovat, že popsané závěry nejsou pro žalobkyni v žádném směru nespravedlivé či překvapivé. Celé řízení u Krajského soudu v [adresa], vedené od roku 2013 prakticky doposud, bylo fakticky vedeno převážně o kompenzační námitce vznesené žalobkyní, a to jednak ve vztahu k ceně provedených prací a dodaných subdodávek a materiálu (tj. předmětu tohoto řízení) a jednak ve vztahu ke smluvní pokutě. Žalovaný nárok byl mimo příslušenství prakticky nesporný co do svého vzniku a trvání až do provedeného započtení. Žalobkyně dokonce dosáhla dílčího úspěchu, když právě ve vztahu ke kompenzační námitce a právnímu posouzení pohledávky, která je předmětem tohoto řízení, byly rozsudky ve věci zrušeny a soudům bylo nařízeno se zabývat kompenzační námitkou, a tím prakticky i vznikem, trváním a zánikem pohledávky, která je předmětem tohoto řízení. Judikatura i právní úprava obsažená v § 96 odst. 6 o.s.ř. (podrobně rozebraná níže) pak dávaly soudům i stranám jasný návod k dalšímu procesnímu postupu, kterým bylo právě řádné a úplné vypořádání kompenzační námitky po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu. Žalobkyně sama nejprve v intencích věcného projednání kompenzační námitky postupovala v řízení odpovídajícím způsobem, až následně změnila názor a na jejím projednání netrvala. Za těchto okolností soudy nepochybily, když se kompenzační námitkou nezabývaly, neboť žalobkyně sama je odpovědná za způsob vedení řízení (své procesní obrany) a to, jakým způsobem se proti vznesenému nároku brání či nebrání. Může žalovaný nárok ve smyslu § 153a o.s.ř. i uznat, může podávat ale i brát zpět opravné prostředky apod., tím spíše může tedy pro účely dalšího řízení úspěšně netrvat na tom, aby se soudy její procesní obranou zabývaly. Žalobkyni byla známa judikatura k tématu nejpozději s podáními žalované ve věci, byť tato pouze vykládá postup dle ustanovení § 96 odst. 6 o.s.ř. a znalost práva se předpokládá u stran sporu bez dalšího. Pokud pak žalobkyně dospěla k závěru, že na námitce započtení netrvá, byť jí v obecném měřítku stran důvodnosti této námitky přitakal Nejvyšší soud, učinila tak ze své vůle a na svou odpovědnost. Potenciálně úspěšná obrana v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] však rozhodně nemůže automaticky transponovat v úspěšnou žalobu v tomto řízení ve chvíli, kdy je věcné projednání obrany zmařeno samotnou žalobkyní. Skutečnosti, které žalobkyně tvrdila a tvrdí v obou řízení v obecnosti znamenají, že k započtení došlo, tedy že v tomto řízení žalobkyně s uplatněnou pohledávkou nemůže mít úspěch.

91. Žalobkyně v řízení u Krajského soudu v [adresa] svou změnu procesního stanoviska odůvodnila (viz bod 64. odůvodnění) tím, že žalovaná odmítla žalobkyni vrátit plnění poskytnuté na základě zrušených rozsudků, přičemž takto musí být výrok rozsudku Krajského soudu v [adresa] tak či tak zamítavý, proto je nadbytečné se kompenzační námitkou zabývat a zdržovat tak řízení. Řízení takto považovala za prakticky vyprázdněný spor s výsledkem směřujícím k zamítnutí žaloby, z čehož nadto dovozovala své právo na náhradu nákladů řízení. Tento právní názor nemá oporu ve smyslu § 96 odst. 6 o.s.ř. jak v jeho prostém textu, tak co do účelu a smyslu jeho začlenění do zákonné úpravy procesního práva. Nakonec neodpovídá ani ve výše citované judikatuře Nejvyššího soudu ([spisová značka]) a Ústavního soudu (Pl. ÚS 40/2018). Ustanovení § 96 odst. 6 o.s.ř. zamezuje zpětvzetí návrhu za situace, kdy bylo plněno ze strany žalované (v dané situaci byla v tomto postavení žalobkyně) po právní moci rozsudků, které byly následně zrušeny, a věc byla vrácena soudům k dalšímu řízení. Rozhodně nelze smysl takové úpravy spatřovat ve výkladu podaném žalobkyní, tedy že takovýto spor bude již vždy prakticky naprosto obsahově vyprázdněným sporem, nadto automaticky s povinností k náhradě nákladů řízení na straně žalobkyně, která paradoxně má již žalovanou povinnost splněnu. Interpretace žalobkyně v sobě obsahuje potřebu k vyvolání nového sporu o vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v plnění ze zrušených rozsudků, který bude obsahově téměř úplně totožný s původním sporem, ovšem povede se znovu od začátku s nutností opakovat celé dokazování. Naopak smysl dané úpravy (a úmysl zákonodárce) je zjevně naprosto opačný. Ustanovení § 96 odst. 6 naopak strany nutí ve sporu setrvat a dořešit vše sporné ještě v rámci již jednou zahájeného a (patrně) dlouho běžícího řízení, které již v sobě obsahuje provedené dokazování a vše podstatné k rozhodnutí, mimo důvodů, pro které byly rozhodnutí ve věci zrušena, nadto s pokyny Nejvyššího soudu k dalšímu postupu v řízení po zrušení. Výsledkem sporu pak, i když bude rozsudek vždy ve věci samé zamítavý, bude pravomocně stanovený důvod zamítnutí žaloby, který prakticky odklidí nutnost vedení jakéhokoli dalšího sporu, a to pro strany rychleji, levněji a za zachování výsledků již jednou vedeného řízení a dokazování. Nadto výsledek daného sporu určí, která ze stran byla reálně ve sporu úspěšná ve smyslu § 142 o.s.ř. a má tedy právo na náhradu nákladů řízení. V rozporu s výkladem žalobkyně (a naopak v souladu s názorem Ústavního a Nejvyššího soudu viz bod 71. a 72. odůvodnění) totiž nelze úspěch v řízení vykládat mechanicky podle toho, zda žaloba byla či nebyla zamítnuta, byť tomu tak nesporně v převážné většině případů je. Pokud v dané situaci dojde k tomu, že žaloba je zamítnuta pro splnění žalované pohledávky (a v daném případě přesně takto spor skončil – viz bod 46. odůvodnění), je nutno shledat právo na náhradu nákladů řízení na straně žalující (v daném případě byla v tomto postavení žalovaná), když tato úspěšně získala na základě po právu podané žaloby dlužné plnění. Opačný přístup nedává žádný smysl z hlediska § 96 odst. 6 o.s.ř., když za žalobkyní podaného výkladu by bylo jednodušší § 96 odst. 6 do předpisu vůbec nevkládat a umožnit žalobci vzít žalobu zpět. Zároveň je zjevně nespravedlivý z hlediska náhrady nákladů řízení, když pohledem prezentovaným žalobkyní by náklady vždy byly zcela jednoznačně nahrazeny straně žalované, ať již na její straně stálo hmotné právo či nikoli a ať již žalobce byl v právu či nebyl. Procesní „úspěch“, který u sebe žalobkyně v řízení u Krajského soudu spatřovala, spočíval v tom, že zaplatila vše, co bylo žalováno, ale výrok žaloby byl zamítavý. Nelze se divit, že ve výše citované judikatuře Nejvyšší soud ani Ústavní soud tento výsledek za úspěch nepovažují.

92. Výše popsaný výklad je pak naprosto souladný i se zásadou hospodárnosti řízení, jejíž co největší uplatnění sleduje též § 96 odst. 6 o.s.ř. O kompenzační námitce se vedlo rozsáhlé dokazování a žalobkyně v řízení u Krajského soudu v [adresa] mnoho dalších důkazů k provedení též navrhla. Je nutno poukázat na skutečnost, že důkazní prostředky s během času ztrácejí svou vypovídací hodnotu. Vedením řízení od samého počátku po skončení původního sporu bez konkluzivního výsledku a prováděním obdobného dokazování by byla pozice soudu značně ztížená, když např. v tomto řízení by slyšení svědci vypovídali podruhé a již s více než desetiletým odstupem od skutečností, které by měli ve svých výpovědích popisovat na rozdíl od řízení u Krajského soudu v [adresa], vedeného od roku 2013. Soudu je lhostejná motivace žalobkyně k procesnímu postupu, kterým sama zamezila projednání vlastní kompenzační námitky. Nemá ani povědomí o tom, jakým způsobem by Krajský soud v [adresa] a Vrchní soud v Olomouci vedly řízení ve vztahu ke kompenzační námitce, kterou jim přikázal zabývat se Nejvyšší soud. Je naprosto nerozhodné, zda svým procesním postupem žalobkyně fakticky sledovala snahu o vyhnutí se sporu v řízení pod sp. zn. [spisová značka], pokud se tento pro ni vyvíjel nevýhodně, či pouze naprosto nesprávný výklad ustanovení § 96 odst. 6 o.s.ř. a na něj navázané judikatury. S ohledem na v té době známou judikaturu citovanou výše ([spisová značka] a Pl. ÚS 40/2018) soud pochybuje o tom, že svým postupem chtěla žalobkyně soudní spory se žalovanou urychlit. Zákonodárce do procesního předpisu inkorporoval zásadu zákazu zneužívání procesního práva v § 2 o.s.ř. Snaha vyhnout se nevýhodně se vyvíjejícímu sporu či nevyhovujícím právním názorům soudu tím, že spor bude fakticky přenesen do jiného řízení, ve kterém bude původní dokazování i řízení zcela pominuto a vše bude nutno projednat znovu jiným soudcem, již zneužitím procesního práva bezpochyby je. Žalobkyně vytvořila situaci, kdy se soudy a protistrana byly nuceny několik let zabývat jejími nároky (procesní obranou), aby v poslední chvíli veškeré výsledky této činnosti zmařila. To je samozřejmě jejím právem. Za takový počin by ovšem neměla přijít „odměna“ ve formě úspěšného nového projednání téhož nároku jiným senátem jiného soudu, nadto bez přihlédnutí hmotněprávním okolnostem (započtení), které byly pro žalobkyni výhodné v řízení u Krajského soudu v [adresa], ale jsou pro ni nevýhodné v tomto řízení.

93. Výše citovaná judikatura a právní výklad k § 96 odst. 6 byla zcela přesvědčivě žalobkyni prezentována již v řízení před Krajským soudem v [adresa] ze strany žalované i rozhodujících soudů. Je třeba konstatovat, že zpětvzetí kompenzační námitky pojmově nelze učinit, zpět lze vzít návrh ve věci (§ 96 o.s.ř.), odvolání (§ 207 o.s.ř.), dovolání (§ 243c odst. 3 o.s.ř.) či návrh na výkon rozhodnutí (§ 268 odst. 1 o.s.ř.), nikoli procesní obranu, kterou je kompenzační námitka. Nadto nepřípustnost zpětvzetí kompenzační námitky dovozuje též literatura (např. [Anonymizováno], [jméno FO]. [jméno FO], Josef (ed). Občanský zákoník. Komentář. II. díl. 1. vydání. [adresa]: [právnická osoba], 2009, s. 1101, [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno], [jméno FO] (ed). Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. [adresa]: [právnická osoba].Beck, 2009, s. 1696, a další). Základem úvahy o nepřípustnosti zpětvzetí kompenzační námitky pak mimo absence výslovné procesněprávní úpravy, která by tento postup umožňovala, je především argument hmotněprávní povahou započtení, zcela konsistentní s výkladem popsaným výše. Literatura dovozuje, že kompenzační námitkou žalovaný z hmotněprávního hlediska činí právní úkon (právní jednání) jednostranného započtení pohledávek, který pakliže není stižen neplatností, způsobí zánik pohledávky započítávané i té, na kterou bylo započteno (tj. žalované pohledávky). Účinky nastanou a trvají jednou provždy, tedy nemohou zpětvzetím kompenzační námitky či jinak dodatečně zase odpadnout. Za těchto okolností žalobkyni nic nebránilo po svých podáních, v nichž navrhovala nezabývat se kompenzační námitkou, opět změnit právní názor a znovu navrhnout, aby se soudy kompenzační námitkou zabývaly, avšak neučinila tak.

94. Žalobkyně argumentovala judikaturou Nejvyššího soudu pod sp. zn. [spisová značka], kde Nejvyšší soud řešil obdobnou procesní situaci, jako je ta vzniklá v řízení sp. zn. [spisová značka] po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu, ovšem zcela odlišně. Tato argumentace je naprosto nepřiléhavá, protože citované rozhodnutí vzniklo na podkladě odlišné právní úpravy a z praktického hlediska lze konstatovat, že vtělením § 96 odst. 6 o.s.ř. do procesního předpisu bylo efektivně zamezeno vzniku takových situací, jakou řešil Nejvyšší soud pod sp. zn. [spisová značka]. V dané věci též došlo k plnění na základě pravomocného vyhovujícího rozsudku, který byl následně Nejvyšším soudem zrušen (dřívějším rozhodnutím, než je rozhodnutí vykládané). Nejvyšší soud následně konstatoval, že takovéto plnění může či nemusí být bezdůvodným obohacením, a to podle toho, zda plněná povinnost z hlediska hmotného práva existovala či nikoli, a to zcela nezávisle na zrušených rozsudcích. Žalobce po zrušujícím rozsudku vzal žalobu zpět. Žalovaná se v dané věci v odlišném (nově zahájeném) řízení, domáhala vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění poskytnutého na základě zrušených rozsudků. Obecné soudy původní řízení zastavily a současně zavázaly žalovanou k náhradě nákladů řízení žalobkyně, když plnění na základě tehdy pravomocných a následně zrušených rozsudků vyhodnotily ve smyslu § 146 odst. 2 o.s.ř. jako chování po podání žaloby, pro které byla vzat návrh zpět, tedy shledaly procesní odpovědnost za zastavení řízení na straně žalované. Nejvyšší soud napadené usnesení o zastavení řízení zrušil s tím, že pokud soudy shledají důvody pro zastavení řízení, nemohou presumovat naplnění podmínek § 146 odst. 2 o.s.ř. na straně žalované jen proto, že plnila na základě rozsudku, který byl posléze zrušen. Naopak Nejvyšší soud shledal, že za takovéto situace je nutno řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušit, a to až do výsledku řízení o vydání bezdůvodného obohacení, iniciovaného návrhem žalované. Až podle úspěchu či neúspěchu žalované ve věci pak mohou soudy rozhodnout o tom, zda ve smyslu § 146 odst. 2 o.s.ř. nese za zastavení řízení procesní odpovědnost žalobkyně či žalovaná a odpovídajícím způsobem rozhodnout o náhradě nákladů řízení. Je totiž nasnadě, že pokud by byla žalovaná (v postavení žalobkyně) v řízení o vydání bezdůvodného obohacení úspěšná, nese žalobkyně procesní odpovědnost za zastavení původního řízení (žaloba nebyla podána po právu) a žalované náleží náhrada nákladů řízení. V případě opačného výsledku sporu o vydání bezdůvodného obohacení musí být i výrok o náhradě nákladů řízení též opačný. Z výše uvedeného plynou pro účely tohoto řízení dva závěry: 1/ Daná judikatura řeší situaci, kdy bylo možno po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu vzít žalobu zpět a řízení zastavit, což s účinností § 96 odst. 6 o.s.ř., která nastala ke dni 30. 9. 2017, již učinit nelze. Vtělením § 96 odst. 6 o.s.ř. se pak zákonodárce zjevně snažil zabránit z praktického hlediska naprosto nežádoucí a nehospodárné situaci, kdy již fakticky uspokojený žalobce nemá důvod v řízení pokračovat a přinutí tak žalovanou, úspěšnou s mimořádně opravným prostředkem, aby nově vedla celé řízení od začátku, ovšem v obráceném postavení, tentokráte však o vydání bezdůvodného obohacení. Pokud pak rozhodnutím pod sp. zn. [spisová značka] dával Nejvyšší soud návod, jakým z hlediska nákladů řízení řešit nežádoucí a nepraktickou situaci, která však může nastat, účinností § 96 odst. 6 o.s.ř. jakákoli potřeba užít takovéhoto řešení jednou provždy odpadla, protože již není možno, aby předmět řízení v prvotním řízení zpětvzetím odpadl a muselo se vyčkávat na rozhodnutí v jiném sporu kvůli rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. 2/ Ani před účinností § 96 odst. 6 o.s.ř. nepřijal Nejvyšší soud naprosto mechanické rozhodování o náhradě nákladů řízení, které nemělo žádnou návaznost na faktický průběh sporu a spravedlivý výsledek, a které v dané věci přijaly obecné soudy. Nejvyšší soud svým rozhodnutím soudům uložil čekat s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení až do doby, kdy bude jasné, na čí straně stálo právo v původním sporu. Ze stejného důvodu je zcela nepřijatelná teze žalobkyně, že v řízení pod sp. zn. [spisová značka] jí náleží náhrada nákladů řízení za každých okolností, protože výrok rozsudku ve věci samé musí být zamítavý, bez ohledu na důvod, pro který je žaloba zamítána. Takovýto závěr je též naprosto jednostranný a na první pohled nespravedlivý, a to z totožných důvodů, které popsal Nejvyšší soud v judikatuře citované samotnou žalobkyní.

95. Níže učiněný výklad soud činí s odkazem na bod 85. odůvodnění s tím, že nárok na každé jednotlivé vydání bezdůvodného obohacení pro konkrétní práce a materiál může či nemusí být dán, ovšem na výsledku sporu se to neprojeví. Po právním výkladu stran vedení řízení před Krajským soudem v [adresa] a jeho procesních aspektech nezbývá soudu než konstatovat, že žalobkyni skutečně potenciálně mohlo vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu, v jakém se žalovaná případně bez právního důvodu obohatila pracemi a dodávkami žalobkyně na předmětných vložkách komínů. Pokud vzniklo, pak toto právo zaniklo započtením k 21. 5. 2012. Plněním dne 29. 6. 2017 na základě pravomocných rozsudků a následným zrušením rozsudků Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] a Vrchního soudu v Olomouci č. j. [spisová značka] pak mohlo vzniknout žalobkyni rovněž právo na vydání bezdůvodného obohacení, avšak zcela nové a odlišné, i když svým rozsahem odpovídající původnímu bezdůvodnému obohacení, resp. úspěšnému započtení. Z hmotněprávního hlediska v rozsahu zániku pohledávky na zaplacení díla započtením je plnění žalobkyně ze zrušených rozsudků plněním bez právního důvodu, když v tomto rozsahu z hmotněprávního hlediska již neexistovalo právo na zaplacení ceny díla, ale žalobkyně přesto plnění na základě pravomocného rozsudku poskytla. Původní nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení již zanikl a rozhodně nelze konstatovat, že by se výše popsaným způsobem jakkoli obnovil či znovu vznikl. Nově vzniklý nárok je nárokem samostatným, řídícím se jinou právní úpravou, s odlišným momentem vzniku, samostatnou splatností, stojící na odlišných skutkových i právních okolnostech. Pravdou je, že podmínkou vzniku druhého nároku z bezdůvodného obohacení je skutkový a právní závěr o tom, že i původní nárok z bezdůvodného obohacení též vznikl, existoval a byl platně započten. Jde však o pouhou jednu z podmínek vzniku druhého nároku, nikoli o jakoukoli shodu mezi nárokem prvním a nárokem druhým. Dalšími podmínkami vzniku je též plnění na základě pravomocných rozsudků, jejich následné zrušení a pro nabytí splatnosti též výzva k plnění. Tyto skutečnosti již s prvotním nárokem nic společného nemají a mají svůj základ v období o zhruba sedm let pozdějším. Druhý nárok vznikl v režimu zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a to dne 9. 5. 2018, kdy nabyl právní moci zrušující rozsudek Nejvyššího soudu. Protože k nároku nebyla nijak sjednaná splatnost, tato nastala na základě výzvy žalobkyně ze dne 15. 5. 2018 ve smyslu § 1958 o. z. ke dni 31. 5. 2018. Žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení, ve výzvě byla stanovena čtrnáctidenní splatnost a výzva byla žalované doručena dne 17. 5. 2018. Protože žalobkyně žalovanou k plnění vyzývala, nepochybně si byla vědoma, že jí (potenciálně) vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení. Právní úprava, kterou se tento nárok řídí, je odlišná od nároku původního, který je předmětem této žaloby. Stejně tak splatnost předmětného nároku je odlišná, když tato nastala na základě výzvy ze dne 15. 5. 2018, nikoli na základě faktury č. [tel. číslo] dne 21. 5. 2012. Rozdíl mezi oběma nároky lze spatřovat i v tom, že každý z nich existuje či neexistuje v návaznosti na to, zda k započtení platně došlo či nikoli. Pakliže k započtení platně došlo, zanikl nárok první a následně o zhruba 6 let později ve spojitosti s plněním a následným zrušením rozsudků vznikl nárok druhý. Tato varianta dle názoru soudu skutečně nastala. Naopak, pokud by k započtení z jakéhokoli důvodu nedošlo, trvá a k dnešnímu dni stále existuje nárok prvý, ale nemohl nikdy vzniknout nárok druhý.

96. Předmětem tohoto řízení je dle podané žaloby jednoznačně ve smyslu předchozího odstavce prvý z nároků, ať již je vyhodnocován jako nárok smluvní či na vydání bezdůvodného obohacení. Odpovídají tomu skutková tvrzení v žalobě i v následujících vyjádřeních. Odpovídá tomu i samotný žalobní nárok, když požadován je úrok z prodlení od 22. 5. 2012 do zaplacení dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., který přísluší k prvému z nároků, nikoli k druhému. Odpovídá tomu samotné datum podání žaloby. Ta byla podána k Okresnímu soudu v [adresa] dne 1. 11. 2017, tedy předtím, než druhý z nároků vůbec mohl vzniknout a stát se splatným, když zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu nabylo právní moci až dnem 9. 5. 2018. Ke dni podání žaloby ani nebylo jasné, zda Nejvyšší soud jakékoli rozsudky zruší. Nejde jen o žalobu podanou před splatností samotného druhého z nároků, ale o žalobu podanou ve chvíli, kdy druhý z nároků ještě neexistoval a nebylo ani jisté, že kdy existovat bude. Předmětem řízení pak rozhodně nemohou být oba nároky, leda každý zvlášť, přičemž takto by soud mohl teoreticky vyhovět jednomu za současného zamítnutí druhého. Rozhodně pak s odkazem na výše uvedené nejde o jeden trvající nárok, jak se mylně domnívá žalobkyně, neboť jeden z nároků vznikl, existoval a zanikl ke dni 21. 5. 2012, druhý vznikl dne 9. 5. 2018, tedy téměř šest let poté, a to za zcela odlišných podmínek a k dnešnímu dni stále trvá (pro zjednodušení odhlédnuto od výkladu viz bod 85. odůvodnění).

97. Soud tedy s ohledem na výše popsané setrvává na právním názoru, že jde zcela jednoznačně o dva odlišné nároky, z nichž pouze chronologicky první je předmětem řízení, druhý naopak předmětem řízení není a nikdy nebyl. Soud žalobkyni poučil, že pokud požaduje vydání bezdůvodného obohacení z druhého z nároků, musí navrhnout změnu žaloby a soud musí procesně stanoveným postupem vyslovit se změnou žaloby souhlas svým usnesením. Nastalou situaci soud považuje za učebnicový případ změny žaloby, kdy je požadováno sice stejné plnění, ovšem na základě odlišného skutkového základu. Ani plnění by pak nemohlo být (úspěšně) požadováno zcela stejné, neboť co do příslušenství u druhého z nároku nepadá v úvahu, že by žalovaná byla v prodlení s plněním od 22. 5. 2012, když nárok vznikl a stal se splatným až o přibližně šest let později. Ke změně žaloby po výslovném poučení ze strany soudu žalobkyně nepřistoupila. Soud by proto zatížil řízení vážnou procesní vadou, rozhodl-li by o nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním a následně zrušenými rozsudky, aniž by rozhodl předtím o změně žaloby.

98. Žalobkyně byla soudem poučena o možnosti navrhnout změnu žaloby, kterou by soud považoval za uplatnění druhého z nároků. Neučinila tak s odůvodněním, že i na základě původního návrhu soud může rozhodnout o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého ze zrušených rozsudků. S tímto závěrem se soud neztotožňuje. Soud není vázán přesným zněním petitu, není vázán nijak ani právními hodnoceními stran (jak žalobkyně správně podotkla), ale je vázán skutkovými okolnostmi popsanými v žalobě, na nichž je žalovaný nárok založen. V žalobě ani v pozdějších podáních není popsáno nic, z čeho by soud mohl dovodit, že žalobkyně požaduje vydání plnění, které poskytla dne 29. 6. 2017 bez právního důvodu, resp. s odpadnutím právního důvodu ke dni 9. 5. 2018. Důvodem, proč žalobkyně nepřistoupila ke změně žaloby je proto fakticky spíše to, že návrhem na změnu žaloby by jednoznačně přitakala závěru, že jde o dva nároky. Jde-li však o dva nároky, první z nich je tak či tak neexistující (viz bod 80. – 85. odůvodnění) a druhý je od 1. 6. 2021 promlčen, jak správně namítla žalovaná (viz bod 8. odůvodnění).

99. Žalobkyně si byla jednoznačně vědoma, že jde o dva odlišné nároky. Soud tento závěr činí z několika indicií. První z nich je výzva k zaplacení ze dne 15. 5. 2018. Pakliže by byla žalobkyně přesvědčena, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení z plnění po zrušeném rozsudku je totožným nárokem, jako nárok z dohody ze dne 10. 8. 2011 (či odpovídající nárok z bezdůvodného obohacení pro případ neplatnosti této dohody), nemělo by smysl žalovanou vyzývat podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení a stanovovat jí novou lhůtu splatnosti, protože nárok dávno splatný byl. Druhou je skutečnost, že žalobkyně v řízení pod sp. zn. [spisová značka] u Okresního soudu v [adresa] uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu ke smluvním pokutám, který je koncipován tak, jak je popsáno výše, tj. je popsán jako samostatný nárok na vydání bezdůvodného obohacení plněním ze zrušených rozsudků, nikoli jako původní nárok na zaplacení smluvní pokuty. Ten je naopak v žalobě popsaný jako zaniklý započtením. Celá koncepce zániku původní pohledávky započtením a vzniku nové pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním ze zrušeného rozsudku, proto byla žalobkyni známa, když na této koncepci sama z vlastní iniciativy postavila žalobu podanou v řízení pod sp. zn. [spisová značka]. Žaloba v řízení pod sp. zn. [spisová značka] byla pak podána za zachování promlčecí lhůty a zároveň předtím, než bylo v této věci nařízeno první jednání a soudem sdělovány stranám jakékoli právní názory. Žalobkyně si tedy byla jednoznačně vědoma toho, že takovýto postup je možný a že situace týkající se žalované pohledávky v tomto řízení se v ničem podstatném neliší od situace uplatněné v řízení [spisová značka]. Třetí indicií je skutečnost, že žalobkyně obdobný postup, jako v řízení [spisová značka] dokonce přímo avizovala v řízení u Krajského soudu v [adresa] i u tohoto řízení, resp. i pro nárok na vydání plnění z dohody ze dne 10. 8. 2011, tedy že bude zahajovat spor o vydání bezdůvodného obohacení ze zrušených rozsudků. Jen toto své avízo nakonec nerealizovala ani podáním samostatného nároku ani změnou žaloby v tomto řízení. K argumentům a námitkám stran 100. Žalobkyně dále argumentuje tím, že soud není vázán právním hodnocením předkládaným soudu žádnou ze stran, přičemž strany jsou povinny toliko podat soudu skutková tvrzení a důkazy k jejich prokázání, právní hodnocení soud provede sám. Uvedené je pravdou, ovšem sluší se podotknout, že přesně tento proces v rámci rozhodování soudu v tomto řízení proběhl, a to s výsledkem popsaným v odůvodnění rozsudku. Žalobkyně předložila soudu tvrzení o vzniku smluvních povinností žalované z dohody ze dne 10. 8. 2011, resp. povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, byla-li by dohoda shledána neplatnou, přičemž takto vymezila svůj žalobní nárok. Ve shodě s tímto tvrdila skutečnosti, na základě kterých se domnívá, že soud má rozsudkem žalované plnění přiznat, tvrdila tedy (zjednodušeně) uzavření smlouvy č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], postup stran na základě této smlouvy a při zhotovování díla, uzavření dohody ze dne 10. 8. 2011, faktické plnění poskytnuté na základě této dohody a vyúčtování ceny (náhrady) za toto plnění fakturou č. [tel. číslo]. Dále žalobkyně tvrdila z vlastní iniciativy též provedené započtení a odkázala na svůj postup v řízení u Krajského soudu v [adresa]. Tímto popisem skutku soud jednoznačně vázán je a ať již rozhodne o nároku z jakéhokoli právního titulu (smluvní plnění, bezdůvodné obohacení, delikt apod.), musí skutkový základ takového titulu tkvět ve skutkovém stavu žalobkyní popsaném v žalobě. Soud v daném případě dospěl k závěru z dalších skutkových tvrzení žalobkyně a jí předložených důkazů, že pakliže jakékoli takové povinnosti vznikly, nejpozději ke dni 21. 5. 2012 zanikly započtením. Další skutečnosti byly sice v řízení popsány jak žalobkyní či žalovanou nebo vyplynuly z dokazování listinami ze spisu sp. zn. [spisová značka], ovšem tyto již naopak žalobní nárok nevymezovaly. Rozhodně tedy žalobní nárok nebyl ze strany žalobkyně nikdy vymezen jako vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dne 29. 6. 2017 na základě rozsudků Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] a Vrchního soudu v Olomouci č. j. [spisová značka], které byly následně ke dni 9. 5. 2018 pravomocně zrušeny. Jakkoli žalobkyně není povinna právně hodnotit popsaný skutkový stav, z právního hlediska si před podáním žaloby (či za vedení řízení) musí sama vyhodnotit a vymezit, jaké skutečnosti soudu předkládá a jaká skutková tvrzení učiní základem svého nároku. Součástí této úvahy pak je (měla by být) i dílčí úvaha o tom, k jakému právnímu hodnocení soud dojde při posuzování předložených skutkových tvrzení. V řešené věci pak tyto úvahy rozhodně nejsou jednoduché. Jednoduché či nikoli, žalobkyně tak či tak nese odpovědnost za to, že tyto úvahy správně učiní a soudu správně skutkově vymezí nárok, jehož přiznání požaduje. Předloží-li pak žalobkyně soudu taková tvrzení, na jejichž základě nelze žalobě vyhovět, k vlastní odpovědnosti může být výsledkem procesní neúspěch, jako se stalo v tomto případě. Za daných okolností tedy žalobkyně musela učinit jednoznačné rozhodnutí, zda požaduje původní nárok, tedy smluvní plnění či bezdůvodné obohacení z dohody ze dne 10. 8. 2011 (započtení tedy vyhodnotila jako neplatné či neučiněné), či následné bezdůvodné obohacení ze zrušených rozsudků (započtení tedy vyhodnotila jako platné). Žalobkyně při podání žaloby tuto úvahu učinila, a to ve prospěch požadování původního plnění. S ohledem na další procesní vývoj v řízení u Krajského soudu v [adresa] měla žalobkyně možnost tuto svou úvahu přehodnotit a přistoupit ke změně žaloby, u které by soud neměl důvodu pro její neschválení. Ke změně žaloby žalobkyně v promlčecí lhůtě nepřistoupila a po jejím uplynutí již ani změna žaloby nemohla přinést kýžený úspěch. Úvahy tohoto typu za žalobkyni nemůže činit soud. Nejde z pohledu žaloby o otázku právní, ale o otázku toho, jaký skutkový základ uplatněného nároku je soudu prezentován, tedy o otázku skutkovou. Rozhodně soud nemůže ze dvou potenciálně uplatnitelných nároků vybrat ten, který považuje úspěšný, a ten považovat za předmět řízení, a to podle toho, jak se věci v průběhu řízení vyjeví.

101. Nad rámec nutného soud konstatuje, že se ztotožňuje s námitkou promlčení vznesenou ze strany žalované k nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním ze zrušených rozsudků. Tento nárok se stal splatným dne 31. 5. 2018 na základě výzvy ze dne 15. 5. 2018, přičemž ode dne 31. 5. 2018 mohlo být právo uplatněno poprvé dle 619 o.z. Dle § 629 o. z. uplynula promlčecí lhůta dne 31. 5. 2021, který byl posledním dnem této tříleté lhůty. Od 1. 6. 2021 je tedy právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení promlčeno. Soud se naopak neztotožňuje s argumentem žalované, že i původní právo na vydání bezdůvodného obohacení by bylo promlčeno, pokud by nezaniklo započtením, a to s odkazem § 404 obch. zák. ve spojení s § 405 obch. zák. tak, že žalobkyně svým netrváním na kompenzační námitce zmařila rozhodnutí ve věci samé o uplatněné kompenzované pohledávce. Lze souhlasit s tím, že postup žalobkyně nelze považovat za řádné pokračování v řízení. Soud má však za to, že v daném případě se uplatní § 405 odst. 2 obch. zák. a tedy promlčecí doba se prodloužila o rok ode dne skončení řízení sp. zn. [spisová značka]. Před skončením řízení sp. zn. [spisová značka] byla podána žaloba v tomto řízení, čímž byla promlčecí lhůta opět stavěna. Nárok tedy promlčený být nemůže.

102. Žalobkyně dále argumentuje bodem 30. odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. [spisová značka], ve kterém soud stručně konstatuje, že: „Pohledávky, které žalovaná původně uplatňovala v započtení v tomto sporu, posléze z této procesní obrany rezignovala, jsou předmětem samostatných řízení vedených u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]. Žalobkyni neprojednáním její námitky započtení v tomto řízení nemůže vzniknout žádná újma na jejích právech, když existence předmětných pohledávek je předmětem výše označených řízení.“ Soud má za to, že v rámci odůvodnění poskytl ucelený vhled na posouzení účinků započtení v dané věci, který z hlediska hmotněprávního i procesního obstojí. Závěr Vrchního soudu pak svědčí toliko o tom, že pokud žalobkyně na námitce započtení v řízení již netrvá, má patrně za to, že k započtení nedošlo, tedy není na svých procesních právech nijak dotčena a může v následných řízeních dále uplatňovat svá práva, což ostatně též činí. V tomto ohledu žalobkyně pouze dosáhla v řízení pod sp. zn. [spisová značka] toho, co sama chtěla, těžko proto označit procesní postup soudů v dané věci jakýmkoli procesním příkořím činěným žalobkyni. Zpětvzetí kompenzační námitky je postupem procesně nepřípustným, a to i z důvodů hmotněprávní povahy započtení (viz bod 94. odůvodnění), přičemž postup žalobkyně v daném řízení, když netrvala na projednání kompenzační námitky, vytvořila procesně velmi nestandardní a nežádoucí pozici, která se fakticky zpětvzetí velice blíží. Soud však tyto poměrně překvapivé a nestandardní postupy žalobkyně v jiných řízeních nemůže kompenzovat jakkoli v tomto řízení, když dosažení takovéhoto výsledku by bylo v rozporu s hmotným právem, jednoznačně stanovícím účinky započtení. Závěry soudu o započtení a jeho platnosti jsou jediným možným výsledkem právního posouzení zjištěného skutkového stavu, stejně jako důsledky z nich plynoucí. Je též namístě poukázat na drobnou rozpornost citované části odůvodnění, když v řízení pod sp. zn. [spisová značka] je na rozdíl od řízení pod sp. zn. [spisová značka] uplatněno právě bezdůvodné obohacení z plnění ze zrušených rozsudků, odpovídající platně započtené smluvní pokutě, nikoli pokuta samotná. Tento rozdíl, ač se může zdát na první pohled nepodstatný, je naprosto klíčový pro výsledek sporu. Důvod zamítnutí žaloby, který soud popsal výše, zejm. v bodu 74. odůvodnění, nelze na pohledávku uplatněnou v řízení pod sp. zn. [spisová značka] aplikovat, protože závěr o platnosti započtení svědčí o potenciální existenci žalovaného nároku, nikoli o jeho neexistenci. Byl-li by nárok takto uplatněn i v tomto řízení (před jeho promlčením), mohl být i výsledek tohoto řízení zcela opačný. Nelze však než konstatovat, že se tak nestalo.

103. Žalobkyně spatřuje v postupu soudu přepjatý formalismus a odkazuje též na konstantní judikaturu, dle které nelze požadovat změnu žaloby pro přiznání nároku z bezdůvodného obohacení namísto původně žalovaného nároku smluvního (viz [spisová značka] či [spisová značka]), protože jde toliko o otázku právního posouzení zjištěného skutkového stavu. Jakkoli lze s touto judikaturou souhlasit bez dalšího, nedopadá na řešenou věc. Soud ostatně výše v rozsudku konstatoval opakovaně, že stran původního plnění po dohodě ze dne 10. 8. 2011 by vycházel z posouzení tohoto plnění jakožto plnění z neplatné smlouvy, protože neplatnost dohody ze dne 10. 8. 2011 byla konstatována nejen soudem v tomto řízení, ale též Krajským soudem v [adresa] soudem v Olomouci a Nejvyšším soudem v řízení pod sp. zn. [spisová značka]. Plnění z povinnosti vrátit bezdůvodné obohacení na základě zrušeného rozsudku, vzniklé dne 9. 5. 2018, je však již zcela odlišným plněním, než povinnosti smluvní či z bezdůvodného obohacení vyúčtované fakturou č. [tel. číslo]. Skutkový základ celého prvého nároku je sice předpokladem vzniku druhého nároku, ten je však navázán na další, naprosto odlišné a nezávislé skutečnosti, vznikl v jiné době a má i jinou splatnost. Jde tedy o žalování stejného plnění, avšak z odlišného skutku, tedy učebnicový případ nutnosti změny žaloby, aby soud druhý z nároků mohl projednat. Nadto, pokud by šlo o stejný nárok, je naprosto nemožné se dobrat smysluplného posouzení povinnosti žalované k zaplacení úroku z prodlení. Ta by v podání právní argumentace žalobkyně vznikla a trvala zároveň od 22. 5. 2012 do současnosti v režimu nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a od 1. 6. 2018 do současnosti v režimu nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Takový stav není aprobován ani hmotným právem, ani základním logickým posouzením. Naopak řešením vzniklého problému je právní posouzení popsané soudem výše, tedy že jde o dva nároky, které existují nezávisle na sobě, z nichž první vznikl poskytnutím plnění z neplatného právního důvodu (vznikal kontinuálně poskytováním plnění), stal se splatným 21. 5. 2012 a zanikl ke dni 21. 5. 2012 a druhý vznikl dne 9. 5. 2018, stal se splatným dne 31. 5. 2018 a trvá doposud, byť od 1. 6. 2021 ve formě naturální obligace. Výše popsaný postup se pak může jevit formalistickým, ovšem civilní proces do vysoké míry formalizován je a z dobrých důvodů – jeden z nich je demonstrován o několik řádků výše. Zapovězen judikaturou je toliko formalismus přepjatý, nikoli formalismus veškerý. Soud si uvědomuje, že výše popsaná argumentace žalované je z jejího pohledu patrně jediným řešením vzniklé procesní a hmotněprávní situace, které nabízí žalobkyni cestu k úspěchu ve sporu. Zároveň se ale s onou argumentací neztotožňuje a dodává, že vznik této nevýhodné procesní i hmotněprávní situace je přímým důsledkem jednání žalobkyně, a to jak postupem v tomto řízení (nenavržení změny žaloby včas), tak postupem v řízení u Krajského soudu v [adresa] (zmaření projednání vlastní kompenzační námitky). Stejně, jako by se soud neměl dopouštět přepjatého formalismu, nemůže se dopouštět ani jakýchsi neformalistických mimoprocesních ústupků kterékoli ze stran, neboť každá taková neformálnost je nutně pro jednu ze stran výhodná a pro druhou tím pádem nevýhodná. Každá taková neformálnost tedy vytváří nerovnost ve sporu, která je soudu při vedení řízení výslovně zapovězena.

104. Soudu je z úřední činnosti i sdělení žalobkyně u jednání známo, že žalobkyně napadla rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č. j. [spisová značka] dovoláním. Pakliže by Nejvyšší soud rozhodnutí soudů opět zrušil s tím, že se mají zabývat kompenzační námitkou, což nelze předem vyloučit, ocitla by se nesprávnost argumentace žalobkyně v plném světle. Pokud by soud přisvědčil argumentaci žalobkyně a žalobě by vyhověl, úspěch kompenzační námitky by znamenal faktické přiznání téže pohledávky dvakrát, jednou jako plnění z bezdůvodného obohacení v tomto řízení, podruhé jako úspěšné obrany v řízení před Krajským soudem v [adresa]. Je sice pravdou, že jedna pohledávka může být předmětem kompenzační námitky a zároveň být předmětem žaloby, ale rozhodně nejde o situaci bez mnohých úskalí. Jedním z takových úskalí je nutnost se při rozhodování vyhnout se situaci, kdy totožná pohledávka zaznamená úspěch zároveň jako kompenzační námitka a zároveň jako žalovaný nárok, přičemž přesně tato situace v řízení stále hrozí. Pakliže by hypoteticky došlo ke zrušení rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] a Vrchního soudu v Olomuci s příkazem kompenzační námitku projednat, neměly by soudy jinou možnost, než tak učinit, a to nezávisle na výsledku tohoto řízení a nastání situace dvojího přiznání téhož nároku by reálně hrozilo. Postup soudu a stran v takové situaci ale vyžaduje porozumění pro povahu započtení z hmotněprávního hlediska a možné hrozící procesní paradoxy, vznikající samostatným rozhodováním dvou soudů fakticky o téže pohledávce. V daném případě žalobkyně zvolila procesní cestu, která mohla vést k úspěchu a následně ji zmařila. Znovu na pomyslný start celé záležitosti se již vrátit nelze.

105. Žalovaná též odkazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 2551/16, který však není na danou věc přiléhavý. Soud posuzoval, zda v případě uplatnění pohledávky z dohody ze dne 10. 8. 2011 a uplatnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení ze zrušených rozsudků Krajského soudu v [adresa] a Vrchního soudu v Olomouci jde o stejnou „životní událost“, ovšem dospěl k závěru, že tomu tak rozhodně není (viz výše). Jak je podrobně popsáno výše, jde o dvě zcela samostatně existující pohledávky, které nadto nemohou existovat vedle sebe (viz body 96. – 101. odůvodnění), plynoucí z různých „životních událostí“. Události nutné pro vznik druhé z pohledávek pak nastaly až po podání žaloby s tím, že žalobkyně si jich byla vědoma a dokonce odpovídajícím návrhem je řešila stran pohledávky na zaplacení smluvní pokutu, resp. bezdůvodným obohacením na tuto pokutu navázaným ve věci sp. zn. [spisová značka] u Okresního soudu v [adresa]. Skutkový základ pro vydání citovaného nálezu je odlišný od řešené věci. Ve věci řešené citovaným nálezem byla skutečně řešena toliko jedna „životní událost“, a to plnění ze smlouvy, která byla shledána neplatnou pro pochybení na straně žalované. Žalobkyně opírala svůj nárok nejprve o smluvní ujednání, následně pak po zjištění právního názoru soudu stran neplatnosti smlouvy jej opřela o povinnost k náhradě škody, když pouhé vydání bezdůvodného obohacení (pro neplatnost smlouvy), ke kterému přistoupil soud, nepokrylo sjednanou cenu a neplatnost smlouvy zavinila žalovaná. Protože žalobkyně neplatnost nezavinila, spatřovala v rozdílu mezi povinností k vydání bezdůvodného obohacení a sjednané ceně vznik škody, která jí byla ze strany žalované způsobena. Nálezem pak Ústavní soud stanovil hranice „totožnosti skutku“ tvořícího předmět žalobního nároku tak, že tento nemůže být vykládán příliš restriktivně, ač nelze podat jednoznačný návod k tomuto posuzování. Pro zaviněnou neplatnost smlouvy ze strany žalované a právní výklad soudu se žalobkyně nemohla jinak než skrze náhradu škody domáhat úhrady sjednané ceny (částky odpovídající sjednané ceně), přičemž při podání žaloby nemělo smysl touto náhradou škody argumentovat a předkládat odpovídající tvrzení, protože bylo žalováno plnění smluvní. Soudy shledaly nárok na náhradu škody promlčeným, když tento dle jejich názoru z původních skutkových tvrzení ve své celosti neplynul a nebyl tedy v očích soudu v promlčecí lhůtě uplatněn. V daném případě však stále šlo o totožný skutek, z něhož žalobkyně jen po vyjevení právního názoru soudu požadovala odlišný nárok (náhradu škody), k jehož uplatnění bylo sice třeba tvrdit i jiné dílčí skutkové okolnosti, než byly v žalobě tvrzeny (stran odpovědnosti, příčinné souvislosti apod.), ale jehož základ zůstal prakticky stejný. V tomto řízení však operuje žalobkyně zcela zjevně se dvěma odlišnými skutky, které se utilitárně snaží přeměnit v jeden. Jak soud podrobně popsal, první (skutečně žalovaný) skutek se týkal plnění z dohody ze dne 10. 8. 2011 (smluvního či eventuálně z bezdůvodného obohacení), u kterého pakliže vzniklo na straně žalobkyně jakékoli právo, toto zaniklo ke dni 21. 5. 2012 započtením. Druhý skutek spočívající v povinnosti k vrácení bezdůvodného obohacení sice mohl vzniknout pouze za předpokladu, že existoval (vznikl a započtením zanikl) i první, ovšem ale též za dalších, zcela odlišných a nezávislých předpokladů, kterými jsou plnění žalobkyně ze dne 29. 6. 2017 a zrušení rozsudků Krajského soudu v [adresa] a Vrchního soudu v Olomouci dne 9. 5. 2018, které nastaly až po podání žaloby. Oba „skutky“ stojí naprosto samostatně a doplnění druhého ze skutků již není pouze dílčím dotvrzením doplňujících kategorií (tvrzení k odpovědnosti, příčinné souvislosti apod.) k jinak již dříve popsanému skutkovému stavu, ale doplnění zcela nových tvrzení, které nastaly až po podání žaloby a vznikl na základě nich nový nárok. To je ostatně dalším podstatným rozdílem v obou případech: Ve věci řešené v citovaném nálezu vše podstatné ze skutkového hlediska nastalo před podáním žaloby a bylo v ní též v obecnosti vylíčeno. Z hlediska totožnosti skutku již bylo pouze řešeno, jaké nároky z konkrétního již proběhlého skutku žalobkyně uplatňuje, zda smluvní, škodní či z bezdůvodného obohacení, a jaké konkrétní skutkové okolnosti mimo obecný popis události je k uplatněným nároků žalobkyně povinna tvrdit a prokázat. Jakékoli tvrzení takto předložené se ale nutně muselo vztahovat k již nastalým událostem, které nadto žaloba obecně popisovala od samého počátku řízení. Žalobkyně měnila skutková tvrzení v návaznosti na právní posouzení ze strany soudu, konkrétně právní posouzení smlouvy jako neplatné, které jí vedlo k uplatnění dříve neuplatňované náhrady škody. V tomto řízení naopak žalobkyně uplatnila zcela jednoznačně ze skutkového hlediska své nároky z dohody ze dne 10. 8. 2011 a nic jiného – druhý skutek v době podání žaloby ani nenastal ani nebylo jisté, že vůbec nastane. Skutek nastalý až po podání žaloby a nároky z něj plynoucí naopak součástí žalobního návrhu nikdy nebyl a logicky ani nemohl být, když v době podání žaloby nejen že nenastal, ale ani nebylo jisté, zda nastane (zda Nejvyšší soud bude jakékoli rozsudky rušit). Nejde tedy o stav, kdy žalobkyně vylíčila v obecnosti totožný skutek, u kterého s ohledem na právní názor soudu shledala za nutné uplatnit jiný z něj plynoucí nárok, který vyžaduje vylíčení dalších dílčích podrobností. Příslušné události pro uplatnění druhého nároku (plnění a zrušení rozsudků, výzva k zaplacení), nastaly až po podání žaloby a bez jakékoli návaznosti na sdělování jakýchkoli právních názorů ze strany soudu v tomto řízení. Po nastání příslušných událostí (zrušení rozsudků) nic nebránilo žalobkyni druhý z nároků předmětem řízení učinit buď změnou žaloby, nebo podáním samostatné žaloby. Žalobkyně si byla vědoma, že jí druhý z nároků vznikl, přičemž podmínkou jeho vzniku je i zánik prvního z nároků, který nastal 21. 5. 2012. I toho si byla žalobkyně vědoma, když započtení bylo středobodem její argumentace u Krajského soudu v [adresa]. Vzniklá situace tedy není v žádném směru odvislá od sdělení právního názoru ze strany kteréhokoli soudu. Pokud žalobkyně neučinila druhý vzniklý nárok předmětem jakéhokoli řízení, nelze tuto skutečnost jakkoli přemostit tím, že se ze dvou odlišných skutků utilitárně vytvoří jeden skutek. V daném směru není přiléhavým na věc ani výklad Ústavního soudu o nemožnosti zcela jednoznačně právně kvalifikovat a odpovídajícím způsobem žalovat, tedy o pnutí mezi povinností předložit správná žalobní tvrzení a těžko popsatelnou a vnímatelnou realitou, kterou soud nadto vyloží až mnohdy se značným s časovým odstupem. V dané věci si žalobkyně byla vědoma, že jí potenciálně zrušením rozsudků Krajského soudu v [adresa] a Vrchního soudu v Olomouci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, toto právo dokonce uplatnila výzvou u žalované a stran bezdůvodného obohacení majícího svůj základ v započtené smluvní pokutě jej dokonce uplatnila žalobou v řízení u Okresního soudu v [adresa], o níž je vedeno řízení pod sp. zn. [spisová značka]. Tvrdit, že tedy žalobkyně nemohla vědět o potenciálním vzniku svého druhého nároku na vydání bezdůvodného obohacení či že jí bylo znemožněno toto právo postupem soudu v tomto řízení uplatnit, by bylo v rozporu s poměrně jednoznačně doloženou skutečností. Za nejpádnější argument považuje soud v tomto směru fakt, že v paralelním sporu ([spisová značka]) žalobkyně odpovídajícím způsobem postupovala, těžko tedy může tvrdit, že takto nemohla postupovat i v rámci tohoto sporu či že o této možnosti nevěděla nebo nemohla vědět. Žalobkyně o nároku věděla, ovšem neuplatnila jej, což samozřejmě není totéž. Konkluze 106. Soud provedl dokazování jak k plnění na základě dohody ze dne 10. 8. 2011, tak ke zjištění možného vzniku pohledávky ve prospěch žalobkyně zrušením rozsudků č. j. [spisová značka] a č. j. [spisová značka] tím, že žalovaná nevydala žalobkyni plnění poskytnuté na základě těchto rozsudků. Soud nezjišťoval ani nehodnotil přesně, co bylo předmětem smlouvy o dílo č. 059/2010 ani to, zda došlo postupem dle čl. 3.6 této smlouvy ke změně předmětu díla, případně též z jakého důvodu. Žalovaný nárok byl nárokem z dohody uzavřené dne 10. 8. 2011, resp. z faktického plnění na základě této dohody poskytnutého pro případ shledání její neplatnosti, která nakonec byla soudem též zjištěna. Naopak nešlo o nárok ze smlouvy č. 059/2010 či ze změny v předmětu díla dle této smlouvy. U žalovaného nároku soud dospěl k závěru, že tento buď nikdy nevznikl, nebo sice vznikl průběžně poskytováním plnění z neplatného právního důvodu, stal se splatný dne 21. 5. 2012 na základě vyúčtování fakturou č. [tel. číslo] a nakonec současně zanikl ke dni 21. 5. 2012 započtením. Vše uvedené pak platí s vyloučením jakékoli třetí varianty právního hodnocení zjištěného skutkového stavu. Žaloba na zaplacení tohoto nároku je takto v každém případě nedůvodná a byla proto zamítnuta. Jde-li o druhý z nároků, tento nebyl předmětem řízení, soud o něm proto nerozhodoval. Jeho skutkovému zjištění a právnímu hodnocení se soud věnoval pouze proto, že žalobkyně považovala druhý z nároků za součást žalovaného nároku či jeho pokračování a s tímto právním názorem soudu navrhovala, aby žalobě vyhověl na základě důvodnosti druhého nároku. Soud se tedy zjišťováním druhého z nároků zabýval toliko proto, aby mohl dostatečně přesvědčivě odůvodnit nesprávnost tohoto právního názoru. Druhý nárok se volbou žalobkyně nikdy předmětem řízení nestal, když tato odmítla učinit po poučení ze strany soudu odpovídající změnu žaloby. Stal-li by se předmětem řízení, soud by žalobu musel zamítnout z důvodu promlčení, které důvodně z opatrnosti ve vztahu k druhému z nároků namítla žalovaná. Žaloba byla proto v celém rozsahu zamítnuta.

107. V právním posouzení soudu nelze v žádném směru shledat odmítnutí spravedlnosti či poškození procesních práv žalobkyně. Jak soud popsal výše, žalobkyně měla široké možnosti, jak potenciálně dosáhnout z procesního hlediska úspěchu uplatňováním žalované pohledávky, ovšem tyto částečně sama zmařila v řízení u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a částečně nevyužila tím, že v promlčecí lhůtě nepodala samostatnou žalobu ani návrh na změnu žaloby v řízení pod sp. zn. [spisová značka], když zjistila, že jí potenciálně mohl vzniknout druhý z výše popsaných nároků. Soud nenese žádnou odpovědnost za způsob, jakým žalobkyně vede toto řízení či jiná řízení a jaký zvolí procesní postup, musí pouze rozhodnout z hlediska procesního o nároku, který je žalobou skutečně uplatněn, a to v souladu s hmotným právem.

108. Soud nakonec připomíná, že výše ze skutkového a právního hlediska prezentuje ucelený náhled na řízení a v něm řešený spor, který je výsledkem provedeného dokazování, hodnocení důkazů samostatně i v jejich vzájemné souvislosti a následné právní kvalifikace zjištěného skutkového stavu. Obě strany sporu v průběhu sporu velmi často a obsáhle písemně i ústně u jednání argumentovaly stran mnoha různých témat a detailů skutkových i právních. Vypořádání všech argumentů, každého jednotlivě, by neúměrně zvýšilo objem již tak velmi objemného odůvodnění tohoto rozsudku. Soud proto výslovně vypořádal jen ty nejdůležitější z nich a ve zbytku odkazuje na odůvodnění rozsudku jako celku, které považuje za dostatečně ucelený argumentační systém odůvodňující všechny výroky tohoto rozsudku, a to i bez zvláštního vypořádání každého jednotlivého i na naprosté detaily orientovaného argumentu. Takovýto postup soud považuje za zcela souladný s judikaturou Ústavního soudu (viz I. ÚS 1412/11 a II. ÚS 3076/13) a Nejvyššího soudu (viz [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]).

109. V dané věci soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v plné výši dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná. Soud proto přiznal žalobkyni náhradu nákladů ve výši 390 512,20 Kč. Tato se sestává z - odměny za 7 úkonů právní služby po 38 540 Kč dle § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) ve spojení s § 7 bod 6. AT, celkem 269 780 Kč, a to za následující úkony právní pomoci: o převzetí a příprava zastoupení, o sepis vyjádření k žalobě 15. 1. 2018, o sepis vyjádření 5. 9. 2022 o účast u jednání soudu 22. 9. 2022 (1 úkon, celkem čas 1:54 hod), o účast u jednání soudu 20. 10. 2022 (2 úkony, celkem čas 2:55 hod), o sepis závěrečného návrhu, - odměny za 2 úkony právní služby po 19 270 Kč dle § 11 odst. 2 AT ve spojení s § 7 bod 6. AT, celkem 38 540 Kč, a to za následující úkony právní pomoci: o sepis vyjádření k návrhu na pokračování řízení 7. 4. 2021, o sepis vyjádření k odvolání proti procesnímu usnesení 5. 5. 2021, - náhrada režijního paušálu po 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT za devět úkonů právní pomoci, celkem 2 700 Kč, - náhrada za promeškaný čas cestou za 40 započatých půlhodin promeškaných cestou k jednání dne 22. 9. 2022 a 20. 10. 2022, celkem 4 000 Kč, - náhrada 21 % DPH z částky 315 020 Kč, celkem 66 154,20 Kč, - náhrada cestovného vlakem z [adresa] a zpět za účelem účasti u jednání soudu, celkem 3 584 Kč: o ve výši 1 928 Kč pro cestu k jednání 22. 9. 2022, o ve výši 1 656 Kč pro cestu k jednání 20. 10. 2022, - náhrada nákladů ubytování v [adresa] za účelem účasti u jednání soudu, celkem 5 754 Kč: o ve výši 2 877 Kč pro jednání 22. 9. 2022, o ve výši 2 877 Kč pro jednání 22. 9. 2022. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za sepis námitky promlčení ze dne 19. 10. 2022. Tato námitka byla soudu zaslána den před ústním jednáním a mohla tedy být prezentována přímo u ústního jednání. Nejde tedy o náklad účelně vynaložený. 110. [adresa] k plnění náhrady nákladů řízení soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když ke stanovení lhůty odlišné soud neshledal důvodu.