58 Co 175/2022- 132

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Blanky Bendové a JUDr. Vladimíry Čítkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o konstatování diskriminace a nesprávného úředního postupu k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 138/2021-105 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu se žalobním návrhem, aby soud konstatoval, že se žalovaná dopustila diskriminace žalobkyně a nesprávného úředního postupu, když krizovými opatřeními vlády a postupem Ministerstva vnitra při stanovování výjimek z těchto opatření v období od [datum] do [datum] nepřiměřeně omezila právo žalobkyně na výkon pracovní činnosti včetně přístupu k ní, konkrétně pak právo žalobkyně dojíždět každý den k výkonu pracovního poměru ve [právnická osoba] Sohland eG, Rosselburgstrase la, Sohland/Spree, [číslo] Německo, a zpět, jakož i právo na ochranu soukromého a rodinného života — kontakt s nezletilými dětmi, a aby žalovaná byla povinna žalobkyni zaslat písemnou omluvu k rukám jejího právního zástupce ve znění uvedeném ve výroku rozsudku (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala konstatování diskriminace a nesprávného úředního postupu a omluvy s tím, že pendleři, pracující v Německu a bydlící v pohraničí jako žalobkyně, byli ze strany ČR diskriminováni, protože měli odlišné podmínky od ostatních, kteří mohli normálně jezdit do práce a zpátky, nejprve měli likvidační systém karantény a pak povinnost testování. Daná opatření žalobkyni znemožňovala pracovat a neumožňovala jí pečovat o děti.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že chybí relevantní referenční skupina osob, s níž by bylo možno údajné diskriminační jednání srovnat, aby bylo možno dospět k závěru, že zde skutečně došlo k odlišnému zacházení ve srovnatelných případech a ze zákonem zakázaných důvodů. K omezení svobody pohybu došlo z důvodu působení vyšší moci a z důvodu nediskriminačních, ale legitimních. Uvedla, že podstatou krizových opatření bylo omezení práv a svobod ve prospěch jiného důležitého zájmu či ve prospěch práv a svobod jiných, pokud si s právy prvně zmíněnými konkurují. Poukázala na to, že kvůli propuknutí globální pandemie COVID-19, došlo k bezprecedentnímu omezení celosvětového pohybu osob. I členské státy EU postupně navzájem zavedly zdravotní a následně i hraniční kontroly pro vstup na svá území, které omezovaly vstup pouze pro vybrané kategorie. Opatření vlády a mimořádná opatření Ministerstva vnitra sledovaly legitimní cíl, kterým bylo zachování veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti resp. ochrana zdraví a životů obyvatel ČR, a opíraly se o příslušná ustanovení národního i evropského práva. Opatření od počátku pendlery privilegovala, když speciálně pro ně byly určeny hraniční přechody, kde jim měl být umožněn přechod státní hranice bez výrazného zdržení. Poukázala na to, že s možností omezení evropským právem garantovaných svobod, včetně pohybu pracovní síly, počítá mimo jiné i čl. 45 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, kde je svoboda garantována„ s výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví". V situaci, kdy mnoho lidí nemohlo svoji profesi v rámci ČR ani vykonávat, nelze nutnost delšího cestování do práce, případně komplikaci tohoto cestování, považovat za neodůvodněné břemeno v porovnání s hrozícím rizikem volného šíření epidemie. Povinnost prokázat se negativním testem na onemocnění koronavirem lze považovat za opatření přiměřené sledovanému legitimnímu cíli, jímž bylo v tomto případě šíření vysoce nakažlivého onemocnění. Přijatá krizová opatření zasáhla do základních práv a svobod osob, v tomto případě však převážil veřejný zájem na ochraně veřejného pořádku a ochraně životů a zdraví, tj. přijatá opatření byla přiměřená sledovanému cíli, tedy odvrácení možných rozsáhlých zdravotních následků u populace. Účinnost těchto opatření spočívala v jejich vnitřní diferencovanosti dle míry rizik, a zároveň v jejich synergii v rámci celku, nelze tak hovořit ani o diskriminaci. Výjimky pro přeshraniční cestování nebyly stanoveny nepřiměřeně, nespravedlivě či diskriminačně, zejména ve srovnání s některými jinými pracovníky, např. ve zdravotnictví, sociálních službách, mezinárodní dopravě, cestovním ruchu.

4. Soud I. stupně vycházel z toho, že žalobkyně byla na základě pracovní smlouvy zaměstnána u firmy Agrargenossenschaft Sohland eG, v Německu, místo výkonu práce se nacházelo ve vzdálenosti 50 km od státní hranice České republiky. Dle knížky přeshraničního pracovníka byl žalobkyni Policií ČR potvrzen vstup do České republiky dne [datum] a [datum] a výstup z České republiky dne [datum]. Žalobkyně má syna [jméno] [jméno], který byl ve školním roce [rok] [číslo] žákem 3. třídy a [jméno] [příjmení], který tehdy navštěvoval 3. ročník střední odborné školy ve [obec]. Žalobkyně se mimo toto řízení dále domáhala určení nezákonnosti zásahu, a to zásahu do jejích práv spočívajícího v zákazu vycestování, k němuž došlo účinkem krizového opatření [číslo] zásahu do jejích práv, k němuž došlo účinkem krizového opatření [číslo] když jako přeshraniční pracovník pracující v Německu mohla vycestovat pouze na dobu delší než 21 dní, tato žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zamítnuta.

5. Soud I. stupně dále vycházel z toho, že dne [datum] rozhodla vláda usnesením [číslo] vyhlášeným pod [číslo] Sb. o vyhlášení nouzového stavu pro území ČR; usnesením [číslo] vyhlášeným pod [číslo] Sb., nouzový stav prodloužila do [datum]. Dále se zabýval jednotlivými mimořádnými opatřeními, vydanými v rozhodné době - dne [datum] vydalo Ministerstvo vnitra mimořádné opatření, kterým zavedlo ochranu vnitřních hranic s tím, že vnitřní hranice lze překračovat pouze v místech dle přílohy 1 bez časového omezení a v dalších místech uvedených v příloze 2 v době od 5:00 do 23:00 hodin, pokud se jedná o osoby prokazatelně pravidelně překračující vnitřní hranice, zejména přeshraniční pracovníky pracující do vzdálenosti 50 km od státní hranice. Krizovým opatřením ze dne [datum] byl s účinností od [datum] vydán zákaz vycestování z území ČR. Dne [datum] rozhodla vláda usnesením [číslo] vyhlášeným pod [číslo] Sb. o přijetí krizového opatření, kterým nařídila s účinností od [datum] zákaz občanům České republiky a cizincům s trvalým nebo s přechodným pobytem nad 90 dnů na území České republiky vycestovat z území České republiky; přičemž z tohoto opatření mohla být udělena výjimka. Ministr vnitra na základě usnesení vlády České republiky stanovil, že přeshraniční pracovníci jinak běžně překračující hranici se [příjmení] republikou Německo nebo [příjmení] republikou za účelem výkonu práce (prokazatelně pravidelně překračující tyto vnitřní hranice nejvíce l x za 21 kalendářních dní a kteří mají potvrzení přeshraničního pracovníka a knížku přeshraničního pracovníka) při druhém překročení hranice za účelem výkonu práce do [příjmení] republiky Německo nebo do [příjmení] republiky musí doložit, že absolvovali dvoutýdenní nařízenou karanténu. Překračování hranice za výkonem práce v pásmu nad 100 km od státní hranice bylo možno pouze na hlavních přechodech s režimem [číslo]. Přeshraniční pracovník vyjíždějící do Německa nebo Rakouska byl oprávněn na turnus vzít s sebou i rodinné příslušníky, i pro ně však po návratu platila povinná karanténa. Usnesením vlády ze dne [datum] [číslo] o přijetí krizového opatření, vyhlášeným pod [číslo] Sb., bylo usnesení vlády [číslo] zrušeno a zároveň jím byl podle § 5 písm. c), § 6 odst. 1 písm. b) a § 6 odst. 2 písm. b) krizového zákona s účinností od [datum], 00:00 hodin, do [datum] nově stanoven zákaz vstupu na území České republiky pro cizince. Ministerstvo vnitra bylo zmocněno, aby svým sdělením na internetových stránkách stanovilo další podmínky a náležitosti vyžadované pro překročení státní hranice. Všem osobám, které vstoupí na území České republiky, byla stanovena povinnost oznámit tuto skutečnost svému registrujícímu poskytovateli zdravotních služeb v oboru všeobecné praktické lékařství nebo praktické lékařství pro děti a dorost, a uvedeným poskytovatelům zdravotních služeb byla uložena povinnost rozhodnout o karanténě těchto osob v délce 14 dnů. Další povinnosti byly stanoveny osobám, pro které neplatila uvedená oznamovací povinnost, aby v případě jakýchkoli příznaků chřipkového onemocnění tuto skutečnost rovněž oznámily uvedeným poskytovatelům zdravotních služeb. Všem osobám, které by vstoupily na území České republiky a pro které by neplatila uvedená oznamovací povinnost, byl zakázán volný pohyb na území celé České republiky a stanoveny výjimky z tohoto zákazu (např. pro účely cesty do zaměstnání, cesty nezbytně nutné k obstarání základních životních potřeb, cesty do zdravotnických zařízení, apod.). Platnost usnesení vlády [číslo] byla prodloužena usnesením vlády ze dne [datum] [číslo] o přijetí krizového opatření, vyhlášeným pod [číslo] Sb., do [datum], 23:59 hodin. S účinností od [datum], 00:00 hodin, po dobu trvání nouzového stavu byla podle § 5 písm. c), § 6 odst. 1 písm. b) a § 6 odst. 2 písm. b) krizového zákona stanovena nová podrobná úprava zákazu vstupu na území České republiky pro cizince a výjimky z tohoto zákazu, zákazu vycestování z území České republiky a výjimky z něho, povinnosti oznámit vstup do České republiky krajským hygienickým stanicím a povinnosti krajských hygienických stanic rozhodnout o karanténě v délce 14 dnů, jakož i další oznamovací či jiné povinnosti adresátů a zákaz volného pobytu na území České republiky pro osoby, které by vstoupily na území České republiky a kterým by nebyla nařízena karanténa, společně se stanovenými výjimkami z tohoto zákazu. Usnesení vlády [číslo] bylo zrušeno usnesením vlády ze dne [datum] [číslo] o přijetí krizového opatření, vyhlášeným pod [číslo] Sb., kterým byl od [datum], 00:00 hodin znovu podrobně upraven zákaz vstupu na území České republiky pro cizince, výjimky z něj a další povinnosti a omezení obdobná těm, která byla stanovena dřívějšími usneseními vlády. Usnesení vlády [číslo] bylo zrušeno usnesením vlády ze dne [datum] [číslo] o přijetí krizového opatření, vyhlášeným pod [číslo] Sb., které upravovalo zákaz vstupu na území České republiky s účinností od [datum] po dobu trvání nouzového stavu. Zákaz vycestování z území České republiky již těmito usneseními vlády stanoven nebyl.

6. Na základě výše uvedeného po citaci ustanovení ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky (článku V. odst. 1), zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů - krizový zákon (§ 5 písm. c), § 6 odst. 1 a 2), zákona č. 191/2016 Sb., o ochraně státních hranic (§ 12 odst. 1), zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (§ 3 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 14 odst. 1a 3) a § 2 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) dospěl soud I. stupně k závěru, že vláda České republiky krizovými opatřeními určila povinnosti a omezení za účelem ochrany zdraví osob v souvislosti s prokázaným výskytem koronaviru SARS-CoV-2 na území České republiky. Nejprve stanovila zákaz všem občanům České republiky a cizincům s trvalým nebo s přechodným pobytem nad 90 dnů na území České republiky vycestovat z území České republiky s možností výjimky; ministr vnitra stanovil osobám, které vstupují na území České republiky, výjimku pro přeshraniční pracovníky a stanovil podmínky pro vycestování s tím, že po návratu musí absolvovat dvoutýdenní karanténu. Následně vláda opatřeními stanovila podmínky vstupu českých občanů a vybraných cizinců na území České republiky a uložila všem občanům předložení negativního RT-PCR testu, který nesměl být starší více než 4 dny nebo se hlásit krajské hygienické stanici (s možností následné karantény), respektive pro přeshraniční pracovníky byl stanoven režim, že RT-PCR test museli předkládat při opakovaném přechodu hranic v intervalu 14 dnů. [příjmení] opatření stanovila omezení svobody pohybu, jakož i oznamovací či jiné povinnosti osobám nacházejícím se na území České republiky. Část těchto povinností a omezení dopadala na všechny osoby, část z nich jen na osoby, které vstoupily na území České republiky, část byla adresována jinak specifikovaným subjektům či státním orgánům. Vždy však šlo o obecnou regulaci, která upravovala svůj předmět a subjekty definičními znaky, a vztahovala se na celé území České republiky a na neomezený počet subjektů. [příjmení] opatření nebyla svévolným a nijak neopodstatněným postupem státu, nýbrž důsledkem pandemické situace, která zasáhla celý svět a již musel stát urychleně řešit tak, aby minimalizoval rychlé šíření nákazy mající v mnoha případech fatální následky a paralyzující zdravotnický systém.

7. Soud I. stupně poukázal na to, že krizová opatření mají právní povahu obecně závazného právního aktu (právního předpisu), jsou pramenem obecné právní regulace, a dopadají na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž stanoví právní povinnosti. Někteří v době nouzového stavu nemohli vykonávat práci vůbec nebo v omezené míře (hostinská činnost, cestovní ruch). Pendlerům nebyla omezena svoboda pohybu absolutně. V situaci, kdy mnoho lidí nemohlo vykonávat svoji profesi, nebylo možno nutnost delšího cestování považovat za diskriminaci. K námitce žalobkyně, že pracovníci, kteří vykonávali stejnou práci v České republice jako žalobkyně, nebyli omezeni v přístupu k práci jako žalobkyně, uvedl, že omezení byla uložena z důvodů nediskriminačních, z důvodu ochrany zdraví (zaručené ze strany státu čl. 31 Listiny), potažmo života (čl. 6 odst. 1 Listiny). Podstatou krizových opatření bylo omezení práv a svobod ve prospěch jiného důležitého zájmu. Poukázal přitom na to, že podle čl. 14 odst. 3 Listiny lze svobodu pohybu omezit mimo jiné za účelem ochrany zdraví. V době, kdy byla opatření vydávána, nebyl dostatek informací o nákaze, hrozící úmrtnosti, všech způsobech šíření viru, existovalo minimum ověřených vědeckých poznatků. Vláda se v dané mimořádné situaci musela rozhodovat velmi rychle na základě velmi kusých informaci. Pohyb osob byl klíčovou cestou, kterou se vir šířil. Byl-li omezen pohyb lidí, tak tím bylo bráněno šíření koronaviru. Epidemiologická situace v Německu byla v té době podstatně horší než v Česku. Pokud bylo omezeno právo žalobkyně cestovat do Německa a zpět, bylo tím chráněno veřejné zdraví. K omezení svobody pohybu nedošlo z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, ale z důvodu minimalizace negativních dopadů nebezpečí souvisejících s výskytem koronaviru. Odlišné zacházení sledovalo legitimní cíl a bylo v dané chvíli přiměřené.

8. Soud I. stupně neshledal diskriminačním ani mimořádné opatření Ministerstva vnitra [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] s tím, že se jednalo se o opatření obecné povahy s konkrétně určeným předmětem a s obecně vymezeným okruhem adresátů. Toto opatření bylo vydáno v souladu se zákonem. Ani toto opatření nebylo diskriminační ve vztahu k pendlerům, když těmto bylo naopak na rozdíl od ostatních umožněno překračovat hranice i na dalších místech. Od [datum] platilo krizové opatření [číslo] ze dne [datum], kterým bylo zakázáno občanům ČR vycestovat z území ČR, přičemž mohla být stanovena výjimka, kterou stanovil ministr vnitra dne [datum], a to mimo jiné i pro pendlery za stanovených podmínek. Ani tuto výjimku nepovažoval soud I. stupně za diskriminační, když ostatní občané nemohli vycestovat z území ČR vůbec.

9. Soud I. stupně dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu poukázal na to, že normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být posouzena jako nesprávný úřední postup, nelze tak dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Dospěl tedy k závěru, že žalobkyně nebyla krizovými opatřeními vlády, ani postupem Ministerstva vnitra diskriminována, nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu, žalobu tedy v celém rozsahu zamítl.

10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen,,o. s. ř.“), úspěšné žalované přiznána náhrada nákladů řízení za 3 úkony po [částka] dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

11. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b/, c/, d/, e/ a g/ o. s. ř. Napadený rozsudek považovala za nepřezkoumatelný, vytýkala soudu I. stupně, že neprovedl test přímé ani nepřímé diskriminace, řádně se nevypořádal nejen s tím, zda byla žalobkyně diskriminována jako zahraniční pracovnice ve srovnání s domácími pracovníky, a vůbec se nevypořádal s argumentací, že byla žalobkyně nepřímo diskriminována jako žena (z důvodu pohlaví) s tím, že dané opatření nepochybně tíživěji dopadlo na ženy, které se častěji starají o nezletilé potomky. Namítala, že byla diskriminována jako přeshraniční pracovnice oproti osobám, které pracovaly na území ČR. Diskriminaci žalobkyně shledal i Městský soud v Praze v rozhodnutí, na které před soudem I. stupně poukázala. Diskriminace žalobkyně měla být posouzena jako asociativní diskriminace z důvodu státní příslušnosti. Poukázala v této souvislosti na rozhodnutí SDEU v případu [příjmení] a rozhodnutí ESLP v případu [příjmení] proti Chorvatsku. Namítala, že opatření, která byla přijata, se nejen dotkla jejích práv, ale zásadním způsobem omezila volný pohyb osob v rámci EU, který je upraven nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011. Věc bylo možno dále posoudit dle rozsudku Evropského soudního dvora Schumacker. Vytýkala dále soudu I. stupně, že nezohlednil, že krizová opatření byla nezákonná a protiústavní, poukázala přitom na nález sp. zn. Pl. ÚS 106/20, který označil krizová opatření, která neobsahovala odůvodnění, za neústavní. V této souvislosti odkázala rovněž na odbornou literaturu k otázce absence odůvodnění krizových opatření. Vytýkala dále soudu I. stupně, že se vůbec nezabýval otázkou nesprávného úředního postupu na straně Ministerstva vnitra, spočívajícího v tom, že nepřijalo takové výjimky, aby krizová opatření na žalobkyni neúměrně nedopadala. Poukázala přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2385/21, dle jehož závěrů nedostatečná úprava způsobující neústavnost může spočívat i v chybějící výjimce z určité právní úpravy, a na studii [jméno] [příjmení] [jméno] z ledna [rok], která zpochybňuje efekt všech opatření. Žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně považovala napadený rozsudek za věcně správný s tím, že skutkový stav byl zjištěn řádně a věc byla právně posouzena v souladu se zákonem a relevantní judikaturou. Uvedla, že se soud I. stupně k problematice možné diskriminace žalobkyně v souvislosti s krizovými opatřeními vlády řádně vyslovil. K tvrzené nezákonnosti a protiústavnosti krizových opatření poukázala na usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/20, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení vlády [číslo] ze dne [datum], o přijetí krizového opatření a proti usnesení vlády [číslo] ze dne [datum], o přijetí krizového opatření, z něhož mimo jiné vyplývá, že Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení mají povahu právního předpisu. Nesouhlasila ani s námitkou, že se soud I. stupně nevypořádal s otázkou možného nesprávného úředního postupu, poukázala v této souvislosti na to, že před zahájením řízení ani v jeho průběhu neobdržela žádost žalobkyně o náhradu škody či nemajetkové újmy, ač by tak měla dle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) učinit. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

13. Žalobkyně reagovala replikou, vyjádření žalované označila za obecnou polemiku s argumenty žalobkyně, ohledně uplatnění žádosti dle OdpŠk poukázala na to, že svůj nárok uplatnila u soudu, byl tak uplatněn prostřednictvím žaloby doručené žalované.

14. Při odvolacím jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) žalovaná setrvala na svém stanovisku. Žalobkyně svou neúčast omluvila, odročení jednání nežádala, odvolací soud proto jednal dle § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. v její nepřítomnosti.

15. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a odvolání žalobkyně neshledal opodstatněným.

16. Soud I. stupně učinil na základě provedeného dokazování odpovídající skutková zjištění a věc v zásadě správně právně posoudil. Odvolací soud se ztotožnil s jeho závěrem o tom, že k diskriminaci žalobkyně ani nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, argumentaci soudu I. stupně pouze částečně doplnil.

17. Podle § 2 odst. 1 antidiskriminačního zákona, pro účely tohoto zákona se právem na rovné zacházení rozumí právo nebýt diskriminován z důvodů, které stanoví tento zákon nebo přímo použitelný předpis Evropské unie v oblasti volného pohybu pracovníků.

18. Podle § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona se přímou diskriminací rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z důvodu státní příslušnosti.

19. Podle § 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona se nepřímou diskriminací rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.

20. Podle § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona, dojde-li k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

22. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

23. Žalobkyně se v prvé řadě domáhala ochrany před diskriminací dle § 10 antidiskriminačního zákona Odvolací soud vycházel z ust. § 2 odst. 3 a § 3 odst. 1 tohoto zákona, kde je definována jak přímá, tak nepřímá diskriminace. V obou případech musí být naplněn důvod diskriminace zde specifikovaný, tj. rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra či světový názor, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i státní příslušnost. Za diskriminační jednání ve smyslu tohoto zákona totiž nelze považovat jakékoliv jednání znevýhodňující nějakou osobu či skupinu osob, toto jednání musí být zatíženo některým z výše uvedených důvodů.

24. Pokud žalobkyně tvrdila diskriminaci z důvodu pohlaví, nic takového na základě jejích tvrzení shledat nelze. Je nepochybné, že danými opatřeními byla žalobkyně omezena ve volném pohybu, což mohlo mít dopad na její výkon péče o děti, takto však byli omezeni všichni přeshraniční pracovníci bez ohledu na jejich pohlaví. Argumentaci žalobkyně, že o děti většinou pečují ženy, považoval odvolací soud za nepřípadnou a nepodloženou, péče o děti je právem i povinností rodičů bez ohledu na jejich pohlaví, péče o děti může být svěřena i dalším osobám (např. příbuzným osobám, pěstounům apod.), diskriminaci (ani nepřímou) na základě pohlaví tak nelze v daných opatřeních či výjimkách shledat. Opatřeními omezujícími volný pohyb osob mohly být znevýhodněny jakékoliv osoby pečující o děti, nikoliv ženy. [příjmení] způsobem byli omezeni i lidé pečující o jiné osoby vyžadující každodenní péči, ať již z důvodu zdravotního stavu či stáří. Obdobně i osoby chovající zvířata apod. Lze tedy uzavřít, že danými opatřeními byly postiženy všechny osoby, které se z jakéhokoliv, ovšem nikoliv nepodstatného důvodu potřebují každý den vrátit z práce domů. Již z toho je zřejmé, že okruh těchto osob je natolik široký a rozdílný, že není možno dospět k závěru, že byla zasažena pouze úzce vymezená skupina osob z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona.

25. Žádný jiný důvod diskriminace uvedený v § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona nebyl žalobkyní ani tvrzen, z hlediska volného pohybu pracovníků se daná opatření vztahovala na všechny přeshraniční pracovníky, tedy bez ohledu na jejich státní příslušnost. Ani tento důvod tak nebyl v daném případě naplněn.

26. Již z tohoto důvodu žaloba na ochranu před diskriminací nemůže obstát. Odvolací soud tak neshledal důvod podrobně se zabývat otázkou, zda došlo k jednání představujícímu přímou či nepřímou diskriminaci, tedy zda došlo ke znevýhodnění žalobkyně oproti ostatním srovnatelným skupinám, zda to bylo motivováno legitimním cílem a stanovené prostředky byly přiměřené a nezbytné, a to s ohledem na to, že v dané věci neshledal diskriminační důvod vyplývající z § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona.

27. Pokud žalobkyně poukazovala na rozhodnutí SDEU v případu [příjmení] a rozhodnutí [příjmení] [příjmení] proti Chorvatsku, jednalo se o zcela odlišné případy, které s danou věcí nejsou porovnatelné, v prvém případě se jednalo o ukončení pracovního poměru v souvislosti s péčí zaměstnankyně o zdravotně postižené dítě, ve druhém případě se jednalo o ochranu před útoky a obtěžováním osoby s tělesným a fyzickým postižením. V případě rozsudku Evropského soudního dvora Schumacker se jednalo o způsob zdanění příjmu zahraničního pracovníka, ani v tomto případě odvolací soud neshledal žádnou souvislost s daným případem, který nesouvisel se státní příslušností žalobkyně, že by s ní bylo zacházeno jinak, než s pracovníky jiné státní příslušnosti, ani že by s ní bylo zacházeno jinak z důvodu zdravotního postižení nebo z důvodu péče o (zdravotně postižené) dítě.

28. Odvolací soud neshledal důvodnou ani argumentaci žalobkyně, že daná opatření byla nezákonná a protiústavní. Daná opatření byla vydána v souladu s krizovým zákonem (zákonem č. 240/2000 Sb.) Soud I. stupně v této souvislosti správně poukázal na to, že Listina základních práv a svobod připouští omezení základních svobod ze zde uvedených důvodů, svobodný pohyb osob může být omezen zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody (článek 14 odst. 3 Listiny). O takovou situaci se jednalo právě v daném případě, kdy k omezení docházelo na základě krizového zákona právě z důvodu ochrany zdraví před rychle se šířícím novým typem koronaviru. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na to, že o tomto novém koronaviru v dané době existovalo jen minimum ověřených vědeckých poznatků, opatření přitom bylo třeba učinit velmi rychle. V této souvislosti je třeba hodnotit i námitku žalobkyně, pokud (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2385/21) spatřovala neústavnost těchto opatření spočívající v chybějící výjimce, která by zabránila zásahu do jejích práv. V prvé řadě je třeba vycházet z toho, že daná opatření byla učiněna v počátcích pandemie pouze na základě tehdy dostupných velmi kusých informací, přičemž aby opatření byla efektivní, musela být učiněna velmi rychle. Vzhledem k tomu, že k šíření koronaviru dochází přenosem mezi lidmi, omezením pohybu lidí bylo možno dosáhnout i omezení šíření koronaviru. Vzhledem k minimu tehdy dostupných odborných poznatků nelze státu (Ministerstvu vnitra) vytýkat, že tehdy nevytvořil takové výjimky pro konkrétní skupiny osob (v daném případě přeshraniční pracovníky), které by minimalizovaly zásah do výkonu jejich práv, aniž by však současně nebyla podstatným způsobem eliminována funkčnost a efektivita krizových opatření. Pokud žalobkyně poukazovala na studii [jméno] [příjmení] [jméno] zpochybňující efektivitu krizových opatření, nelze přehlédnout, že se jedná o studii vypracovanou v lednu 2022, tedy téměř dva roky poté, co byla předmětná opatření učiněna a kdy již bylo k dispozici zcela odlišné spektrum informací ohledně daného koronaviru.

29. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně, že nebyl posuzován postup Ministerstva vnitra při vydávání výjimek z hlediska toho, zda se jednalo o nesprávný úřední postup. Žalobkyně spatřovala nesprávný úřední postup v tom, že Ministerstvo vnitra nepřijalo výjimku z krizových opatření tak, aby na ni krizová opatření nepůsobila diskriminačním způsobem (viz čl. 100 spisu). Pokud, jak vyplývá z výše uvedeného, nebyla diskriminace žalobkyně z důvodů stanovených v § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona (tvrzeným postupem) shledána, nelze tvrzený postup posoudit ani jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Daná opatření i stanovené výjimky byly vydány v souladu s krizovým zákonem.

30. Pokud žalobkyně tvrdila neústavnost daných opatření s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 106/20, vycházel odvolací soud z toho, že daný nález byl publikován dne [datum], tedy téměř rok po vydání těchto opatření, nelze tak závěry tohoto nálezu vztáhnout zpětně na všechna opatření dříve vydaná.

31. Odvolací soud v této souvislosti dále poukazuje i na to, že zákonností zásahu do práv žalobkyně opatřením [číslo] se již zabýval Městský soud v Praze ve věci sp. zn. 14 A 45/2020, jak sama žalobkyně uváděla. V tomto řízení dospěl soud k závěru, že sice došlo k zásahu do svobody pohybu žalobkyně, ale daný zásah neshledal nezákonným, diskriminaci žalobkyně neshledal.

32. Ze všech těchto důvodů tedy odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř. včetně rovněž správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po [částka] dle § 1 odst. 3 písm. a/ a c/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Pokud žalovaná požadovala náhradu za přípravu na jednání, neshledal odvolací soud tento úkon účelným s ohledem na to, že v řízení nedošlo k žádné podstatné změně vyžadující přípravu na jednání, když žalobkyně setrvala na stejné argumentaci jako před soudem I. stupně.

Poučení