58 CO 187/2022 - 108

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Blanky Bendové a JUDr. Vladimíry Čítkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o omluvu a zaplacení [částka] k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 43 C 125/2021-77 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. zamítl žalobu se žádostí o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobkyni ve znění:,, Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jejího práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovaného,“ (výrok I.), zamítl žalobu se žádostí o zaplacení [částka] (výrok II.) a zavázal žalobkyni zaplatit žalované [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Rozhodl v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované omluvy výše uvedeného znění a zaplacení částky ve výši [částka] v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované, kdy byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány její údaje o majetku, příjmech a závazcích v Centrálním registru oznámení z důvodu jejího postavení – veřejný funkcionář - starostka obce Praha 9 - [část obce]. Tímto docházelo k porušování práv na ochranu jejího soukromí (čl. 7, čl. 10 Listiny základních práv a svobod). Protiústavnost novely potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS. [číslo]. Žalovaná tak nebyla oprávněna postupovat podle zákona, který byl pro rozpor s ústavními předpisy zrušen, proto se žalobkyně domáhá výše uvedených nároků žalobou na ochranu osobnosti s odkazem na ust. § 81 odst. 2 a § 90 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen,,o. z.“).

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, namítla, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl zrušen nálezem Ústavního soudu z [datum], vyhlášeným [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne [datum]. Podle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení ani po [datum], neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku 2020. Na podporu své argumentace zmínila stanovisko pléna Ústavního soudu ze [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo].

3. Soud I. stupně postupoval dle ust. § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen,,o. s. ř.“), zjistil následující skutkový stav věci, za nejpodstatnější je nutno zrekapitulovat, že mezi stranami nebylo sporu ani o tom, že nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], Pl. ÚS 38/17 došlo k vyslovení protiústavnosti novelizace zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., pokud jde o systematické a plošné zveřejňování údajů v registru. Žalobkyně jako veřejný funkcionář byla povinna každoročně předložit průběžné oznámení dle zákona o střetu zájmů, které bylo plošně zveřejňováno prostřednictvím internetu. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů protiústavním a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů ve svém nálezu ze dne [datum], Pl. ÚS 38/17 ke dni [datum] zrušil.

4. Žalobkyně se tak domáhá náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena postupem Ministerstva spravedlnosti při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů, tedy výkonem veřejné moci. Nárok je tedy po právní stránce nutno posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Aplikace toliko obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrany osobnosti), v daném případě na místě není. Závěr prvostupňového soudu o podřazení žalobou uplatněného nároku zákonu č. 82/1998 Sb. je podpořen zejm. nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20.

5. Soud I. stupně zejména po citaci zejména ust. § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Uzavřel, že absentuje odpovědnostní titul – nesprávný úřední postup žalované ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobkyně domáhá zadostiučinění za dlouhodobé, systematické a plošné zveřejňování jejích oznámení z důvodu jejího působení jako veřejného funkcionáře, čímž bylo narušeno její soukromí, avšak žalovaná postupovala podle platného a účinného právního předpisu.

6. Pokud jde o období předcházející vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, pak žalovaná, jakožto subjekt spravující Centrální registr oznámení dle zákona o střetu zájmů, vystupuje v pozici orgánu moci výkonné a v době do [datum] postupovala dle platných a účinných právních předpisů, konkrétně podle § 14b odst. 1 a), b) a c) zákona o střetu zájmů. V tomto období ještě nebylo Ústavním soudem deklarováno, že tato zákonná úprava je protiústavní, a po žalované, jakožto orgánu moci výkonné, je nutno požadovat právě to, aby postupovala v souladu s platnými a účinnými předpisy, když nemá žádné zákonné zmocnění k tomu, aby v případě, že by dospěla k závěru o protiústavnosti konkrétní zákonné úpravy, podle této ze své vůle sama nepostupovala.

7. Pokud jde o následující období od [datum] do [datum], kdy žalovaná již měla informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, pak soud I. stupně k této újmě uvedl, že Ústavní soud v nálezu ze dne [datum] odložil vykonatelnost svého nálezu podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum]. Až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Soud I. stupně proto ani v následujícím období neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., když podle § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Tento závěr pak podporuje i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], ve kterém Ústavní soud dovodil, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat.

8. Postup žalované byl shledán jako správný i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup žalované směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení (byť plošným způsobem) umožňovala kontrolu žalobkyně jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 9 As 173/2020 uvedl, že podání oznámení podle zákona o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem Ústavní soud dospěl k závěru, že dochází sice k porušení práva na ochranu informací, nicméně, je zde i další zásadní zájem, spočívající v zachování možnosti kontroly činnosti veřejných funkcionářů, právě prostřednictvím podávaných oznámení, přičemž je třeba zdůraznit, že je to právě a pouze Ústavní soud, který je oprávněn posuzovat soulad zákonů s ústavními předpisy. Právě Ústavní soud při vyhodnocení kolize těchto dvou zájmů dospěl k závěru, že pro ochranu Ústavou garantovaných práv je dostačující, pokud dojde ke zrušení předmětného ustanovení až k [datum]. Nelze pak tedy nesprávný úřední postup na straně Ministerstva spravedlnosti, jakožto orgánu moci výkonné, spatřovat v tom, že nešel ve svém chování ještě nad rámec závěrů Ústavního soudu a střet těchto dvou zájmů nevyhodnotil jinak než Ústavní soud. Konečně soud I. stupně žalobu zamítl i pro absenci tvrzené nemajetkové újmy, žalobkyně totiž žádný konkrétní nepříznivý dopad vzniklý postupem žalované netvrdila. S ohledem na výše uvedené neshledal žalobu důvodnou a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

9. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, a to proti všem jeho výrokům s odkazem na ust. § 205 odst. 2 písm. b), d) e), g) o. s. ř., namítla, že práva, která jí zakládá ústavněprávní pořádek ČR, nepokládá za práva zdánlivá, ale za práva skutečná, a v případě jejich porušení je možno o jejich ochranu usilovat před nezávislými a nestrannými soudy. Základní práva jsou hodna nejvyšší ochrany a respektu ze strany státu a jsou pod ochranou nezávislé soudní moci; není přípustné, aby pod záminkou různých interpretací především tzv. norem jednoduchého práva byla tato ústavně zaručená práva oslabena nebo dokonce vypnuta. Novelou [číslo] 2017 Sb., zákona o střetu zájmů došlo ke zcela zásadní změně tehdejší právní úpravy, kdy stát zřídil Centrální registr oznámení, v němž začal zveřejňovat plošně a přímým způsobem privátní informace o soukromí, majetkových poměrech, které povinné osoby musely do registru vkládat. Do září [rok] byla úprava zcela odlišná, pro komunální prostor spočívající v povinnosti uložit příslušné oznámení u tajemníka úřadu, když podaná oznámení se poskytovala na základě individuálních žádostí. Zásadní změna právní úpravy (novela [číslo] 2017) umožnila anonymní přístup v registru, který obsahují vysoce privátní informace o soukromí, majetkových poměrech, šíření těchto informací představovalo významné bezpečnostní riziko pro osoby, které informace ze svého soukromí takto poskytovaly. Novela [číslo] 2017 Sb. následně přinesla masivní odpor vůči takovému postupu státu, a to zejména ze strany představitelů menších měst a obcí. O dalších důsledcích novel zákona o střetu zájmů již žalobkyně uvádí jen heslovitě – z komunálních funkcí odešly tisíce neuvolněných místostarostů či členů obecních rad, rapidně klesl počet občanů, kteří se v komunálních volbách [rok] ucházeli o veřejnou funkci, počet obcí, v nichž byla podána pouze jediná kandidátka pro volby do místních zastupitelstev v říjnu 2018, tedy kde se fakticky volby nekonaly, se dramaticky navýšil. Tuto klíčovou část zákona napadli také senátoři u Ústavního soudu, který ve věci rozhodl nálezem ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Žalobkyně na tomto místě vyzdvihla nosné části plenárního nálezu, konkrétně citovala bod 117 nálezu, bod 128, bod 123, bod 114, bod 141, bod 158. Volně dostupné informace o majetkových poměrech, které žalovaná o žalobkyni zveřejňovala, opět komukoli anonymně, a nezajišťovala ani jejich elementární ochranu, pokládá žalobkyně za přímou pozvánku k neoprávněnému nakládání s takovými údaji. Pokud by z plošného zveřejňování těchto citlivých informací ze soukromí žalobkyně neměla plynout žádná újma, jistě by nevedla Ústavní soud ke zrušení předmětné zákonné úpravy pro zásadní vady protiústavnosti. Ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo státem porušeno, a proto pokládá za opodstatněné, že stát za dané nese odpovědnost. Žaloba není účelová, zjevně i předžalobní výzva vedla žalovanou k tomu, že ještě před [datum] podaná oznámení přestala automaticky zveřejňovat a naopak přístup k nim podmínila individuální žádostí. Pokud žalovaná byla schopna učinit opatření k umožnění k přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti k datu [datum], proč tak neučinila již bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu. Informace, které byly žalovanou zveřejňovány, představují velmi citlivé informace soukromého charakteru jak o osobních záležitostech žalobkyně, tak i o majetkových záležitostech a žalobkyně se dovolává svých ústavně zaručených práv dle čl. 7 a čl. 10 Listiny. V žalobě se žalobkyně dovolávala také ust. § 81 odst. 2, § 90 a dále § 2956 a § 2951 odst. 2 o. z., tedy ochrany svých osobnostních práv. Bylo by tak obecně neslučitelné s právem na přístup ke spravedlnosti, pokud by stát mohl odejmout soudům a jiným orgánům ochrany práv pravomoc rozhodovat o celé množině žalob či návrhů a mohl se tak zbavit veškeré odpovědnosti vůči určitým skupinám osob (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3112/17, bod 15, ESLP [číslo], Fayed proti Spojenému království). Stát sám sebe nemůže v případě porušení ústavně zaručených práv vyvinit a konstatovat, že odpovídá jen částečně, či na základě jiných předpisů, či neodpovídá vůbec. Takový postup nemůže obstát již jen ve světle čl. 36 odst. 3 Listiny v širším smyslu. Žalobkyně je přesvědčena, že odložená účinnost nálezu byla stanovena pro Parlament ČR, aby protiústavní úpravu nahradil ve lhůtě stanovené Ústavním soudem, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Žalovaná si odporuje, když uvádí, že se do konce roku [rok] musela řídit účinným zákonem, když nakonec k této úpravě přistoupila právě již [datum] (nikoliv až po [datum]). Žalobkyně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, která vykládá závěr o odložené vykonatelnosti tak, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, sp. zn. I. ÚS 3599/15, sp. zn. Pl. ÚS 28/13 -„ nelze přehlédnout, že jestliže Ústavní soud ve svém nálezu konstatuje, že zákon nebo jiný právní předpis je v rozporu s ústavním pořádkem, pak tento rozpor byl dán i po dosavadní dobu jeho účinnosti. Zejména v případech, kdy je derogačním důvodem zjištění, že aplikace zrušeného právního předpisu působí porušení základních práv jednotlivců, je proto přirozeným důsledkem, že se dotčeným jednotlivcům poskytne ochrana jejich základních práv a svobod“). Parlament lhůtu určenou Ústavním soudem nedodržel a úpravu, která byla nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze zákona o střetu zájmů vyškrtnuta, nenahradil. Žalovaná se proto uchýlila k praxi, že podaná oznámení zveřejňuje k individuálním žádostem podle zákona č. 106/1999 Sb., nastíněná praxe není ústavně konformní, daný postup žalované prověřuje Úřad pro ochranu osobních údajů, (dále jen,,UOOU“). V reakci na dopis předsedy UOOU ze dne [datum] se však žalovaná uchýlila ještě k absurdnějšímu přístupu, když v současné době neposkytuje informace ani podle zák. č. 106/1999 Sb., to zcela popírá smysl a účel zákona, spočívající mj. v zájmu veřejnosti na kontrole veřejných funkcionářů, jímž žalovaná před nalézacími soudy opakovaně argumentuje. Je nepochybné, že v případě porušení základního práva (tedy i čl. 7 a 10 odst. 3 Listiny) samotným státem (zveřejňování podaných oznámení prováděl stát prostřednictvím svého ministerstva) musí následovat nějaká forma reparace. S ohledem na výše uvedené žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení, případně, aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

10. Žalobkyně v replice ze dne [datum] zopakovala svoji argumentaci, zdůraznila, že odložená vykonatelnost nálezu byla stanovena pro Parlament České republiky, aby protiústavní úpravu nahradil ve lhůtě poskytnuté Ústavním soudem, nikoli pro jiné orgány státu, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva žalobkyně. Žalovaná v současné době neposkytuje předmětné informace ani podle zákona č. 106/1999 Sb. Informace o majetkových poměrech osoby spadají do samého jádra ústavně chráněného práva na soukromí. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. v 6 As 235/2018 uznal zásadní charakter privátních údajů poskytovaných dle zákona o střetu zájmů, dále žalobkyně obsáhle citovala bod [číslo] rozsudku. Žalobkyně na podporu své argumentace poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1022/21, bod 68, z něhož citovala. Konečně žalobkyně odkázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci ochrany práva respektování soukromého a rodinného života, zejm. rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] [firma] proti Rumunsku, rozsudek velkého senátu ze dne [datum] ve věci [číslo] [jméno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení] proti Finsku, rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] – L.B. proti Maďarsku, rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] M.L. a W.W. proti Německu a rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] Benedit proti Slovinsku.

11. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila. Soud I. stupně nárok žalobkyně správně posoudil v intencích zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů vystupovala ve vztahu k žalobkyni v pozici svrchovaného nositele veřejné moci (při výkonu veřejnoprávních pravomocí). Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb. nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy je žalovaná v souladu se zásadou legality státní moci vázána zákonem, dokud je platný a účinný. Ústava ani jiný právní předpis nedovoluje žalované jakožto orgánu moci výkonné v oblasti střetu zájmů posoudit soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem a pro případ, že dojde k závěru o jeho protiústavnosti, zákon neaplikovat. Dle čl. 95 odst. 2 Ústavy jsou orgány moci soudní povinny posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je soudu dána povinnost předložit věc Ústavnímu soudu. Žalovaná však v tomto případě vystupovala jako orgán moci výkonné, který toto oprávnění (povinnost) nemá. Pokud se tedy řídila platnou a účinnou právní úpravou, pak se nepochybně vždy jednalo o správný úřední postup. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 byl vyhlášen dne [datum], zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, a to s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum]. Žalovaná se v pozici orgánu moci výkonné nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů postupovala zcela v intencích tehdy platného a účinného zákona o střetu zájmů a činila tak s ohledem na legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti. Co se týče doby od vyhlášení příslušného nálezu Ústavního soudu, tak soud I. stupně zcela správně vycházel ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], dle kterého v případě, kdy Ústavní soud využije možnosti posunout okamžik vykonatelnosti derogačního nálezu až na budoucí dobu, pak se po dobu takovéhoto odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovouto úpravu aplikovat. Ústavní soud k tomuto doplnil, že státní orgány naopak nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto staly vykonatelnými. Žalobkyně ve svém odvolání závěry Ústavního soudu, vyjádřené ve stanovisku sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], relativizuje s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, [číslo] Sb., body 53. a 54., sp. zn. I. ÚS 3599/15, [číslo] Sb., bod 27.) a Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací]). Tyto však nejsou pro tuto věc přiléhavé ani aplikovatelné. Pokud by žalovaná byla jako orgán moci výkonné povinna postupovat podle derogačního nálezu od okamžiku jeho vyhlášení bez ohledu na odložení vykonatelnosti, pak by možnost Ústavního soudu odložit vykonatelnost derogačního nálezu postrádala jakýkoliv smysl. Skutečnost, že žalovaná dne [datum] omezila dálkový přístup do registru oznámení, samo o sobě nezakládá, že by žalovaná před tímto datem jednala nesprávně. Žalovaná tak učinila z důvodu, že veřejní funkcionáři nepodávali oznámení dle zákona o střetu zájmů, neboť dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] nemohli být za neplnění této své zákonné povinnosti sankcionováni. Tento postup žalované byl motivován výlučně tím, aby v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] byla oznámení veřejných funkcionářů i nadále řádně podávána a byl tak zajištěn legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmů, který byl shledán jako ústavně souladný. Nesprávný je též názor žalobkyně, že nárok na poskytnutí omluvy a poskytnutí finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu jí vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny. Příslušná ustanovení Listiny nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok žalobkyně na náhradu škody bez ohledu na úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Správný závěr soudu I. stupně o podřazení žalobou uplatněných nároků zákonu č. 82/1998 Sb. je podpořen nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, který pod tento zákon podřadil dokonce i poskytování informací v případech zákonem výslovně neupravených. Z výše citovaných rozhodnutí se pak rovněž podává, že o přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy bylo rozhodováno v situacích, kdy tato přímo zakotvovala právo na náhradu škody, či odškodnění, jako tomu je například v čl. 36 odst. 3 Listiny nebo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Naproti tomu čl. 7 či čl. 10 Listiny přímo nárok na náhradu škody či odškodnění v případě porušení informační povinnosti nezakládá a nelze tak i z tohoto důvodu dovozovat přímou aplikovatelnost těchto ústavně právních předpisů ve vztahu k nároku uplatněným žalobkyní. Žalobkyně ve svém odvolání též opakovaně konstatuje, že jeho ústavně zaručená práva byla porušena v důsledku přijetí zákona č. 14/2017 Sb., který byl v části shledán v rozporu s ústavním pořádkem. K tomu žalovaná uvádí, že dle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 36/08 legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká právo na náhradu škody. Ze strany Ústavního soudu bylo shledáno jako souladné s ústavním pořádkem, pokud i nadále bude mít kdokoliv z veřejnosti po překonání formální překážky (podání žádosti) přístup ke stejným údajům o stejných osobách. Závěrem žalovaná zdůraznila, že nemajetková újma žalobkyně se nepresumuje a žalobkyně je povinna tvrdit a prokázat zásahy do její osobnostní sféry. Žalobkyně však žádné konkrétní zásahy do své osobnostní sféry způsobené plošným zveřejňováním údajů v Centrálním registru oznámení netvrdila ani neprokazovala. S ohledem na výše uvedené navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 o. s. ř.), aniž ve věci nařídil jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), a odvolání žalobkyně neshledal opodstatněným.

13. Byť žalobkyně odkazuje v odvolání na ust. § 205 odst. 2 písm. b), d), e) o. s. ř., pak soudu I. stupně vytkl především nesprávné právní posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.).

14. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a nepochybil ani v právním posouzení věci.

15. Zákonem [číslo] 2017 Sb. byl novelizován s účinností od [datum] zákon mimo jiné tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

16. Zákonem [číslo] 2018 Sb. byl novelizován s účinností od [datum] zákon mimo jiné tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

17. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 byl vyhlášen dne [datum], zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] 2017 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a to s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum] Ústavní soud vyložil, že:,, I. Zásah do soukromí je méně intenzivní v situaci, kdy veřejný funkcionář musí oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, na rozdíl od situace, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího věcí veřejnou, tedy se stanou součástí veřejně přístupného registru oznámení. [obec] širší okruh osob a bez omezení se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů. II. Má-li být cílem nahlížení do registru prevence či odhalení střetu zájmů, resp. zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci, nikoli pouhé uspokojení osobní zvědavosti, či dokonce zjišťování informací pro účely nezákonné či jinak nepřípustné, nelze považovat formální bariéru v podobě podání individuální žádosti za překážku, která by naplnění uvedeného účelu bránila. Poskytováním údajů z registru na žádost je zároveň dostatečně naplněna i preventivní funkce zpřístupňování údajů, tedy vědomost veřejných funkcionářů o možnosti kohokoli, kdo se identifikuje, zjistit údaje z registru oznámení a případný střet odhalit. III. Pokud se stát rozhodne zavést centrální registr oznámení, a namísto 6 500 evidenčních míst vytvoří jedno centrální, nemůže případné náklady či administrativu spojenou s rozsahem takto vzniklé agendy, tedy např. právě s poskytováním údajů na žádost, vyřešit tím, že většinu údajů plošně zveřejní, čímž se vyřizování žádostí vyhne. Měla by totiž důsledně platit zásada, že stát má ukládat jen takové povinnosti, jejichž dodržování je schopen též kontrolovat a vymáhat.“.

18. Předně odvolací soud přisvědčil argumentaci žalované stran aplikace zák. č. 82/ 1998 Sb., neboť žalobkyně se po žalované domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena postupem žalované, který spočíval ve zveřejňování oznámení o majetku žalobkyně v Centrálním registru oznámení dle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, v tehdy platném a účinném znění, a to v době od [datum] (tj. od účinnosti zákona č. 14/2017 Sb.) do [datum]. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně se domáhá náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena žalovanou při výkonu státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4118/2015). Soud I. stupně nárok žalobkyně správně posoudil v intencích zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů vystupovala ve vztahu k žalobkyni v pozici svrchovaného nositele veřejné moci, tedy při výkonu veřejnoprávních pravomocí. Žalovaná je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem Centrálního registru oznámení a v této působnosti se řídí zákonem č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Nárok žalobkyně tak nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3076/20). Aplikace zák. č. 89/2012 Sb., je tak v projednávaném případě vyloučena, potud je odvolací námitka nedůvodná.

19. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

20. Předpokladem odpovědnosti za škodu dle zák. č. 82/1998 Sb., je existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody s tím, že všechny předpoklady odpovědnosti za škodu musí být splněny kumulativně.

21. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 byl vyhlášen dne [datum], zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] 2017 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a to s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum]. V období do data vydání nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS I. 38/ 2017, kterým byla protiústavnost shora uvedených zákonných ustanovení o střetu zájmu deklarována, žalovaná postupovala podle pravidel předepsaných právními normami a nelze tak její postup považovat za nesprávný úřední postup dle ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. V této souvislosti je nutno poznamenat, že žalovaná jako orgán veřejné moci, spravující registr oznámení nemohla posuzovat, zda právní norma, podle které při zveřejňování oznámení postupovala, je v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti Ústavní soud. Pouze Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 Ústavy rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem.

22. Pokud jde o následující období od [datum] do [datum], kdy již Ústavní soud zrušil část zákona o střetu zájmů se závěrem, že ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) nejsou v souladu s ústavním pořádkem, pak nelze pominout, že Ústavní soud v nálezu odložil vykonatelnost svého nálezu dle ust. § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum]. Lze uzavřít, že až tímto dnem byla protiústavní ustanovení zákona o střetu zájmů zrušena, po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako ústavně souladnou a orgány veřejné moci jsou povinny (oprávněny) takovou právní úpravu aplikovat, jinými slovy státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování – postupu uplatňovaly důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]). Lze tak uzavřít, že žalovaná se ani v tomto období nesprávného úředního postupu nedopustila.

23. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že dne [datum] žalovaná fakticky začala informace poskytovat v omezeném rozsahu, neboť předmětem posouzení je skutečnost, zda byla žalovaná oprávněna oznámení zveřejňovat způsobem dosavadním, což, jak výše uvedeno, do [datum] možné bylo. To, že fakticky žalovaná způsob zveřejňování omezila ještě před tímto datem, samo nemůže založit závěr o tom, že dosavadní postup žalované byl nesprávným, když žalovaná k tomuto přistoupila z důvodu faktické nevymahatelnosti sankcí za přestupky, které jsou spojeny s nepodáním oznámení z důvodu obavy o ochranu soukromí, tedy vlastně v zájmu toho, aby nadále docházelo k zveřejňování oznámení, neboť jinak by s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu veřejní funkcionáři nemohli být sankcionováni za nepředložení oznámení, tedy by tato fakticky nemuseli podávat. Za dané situace se v kontextu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9As 173/2020 jeví tento postup žalované k [datum] rovněž jako správným. Pokud žalobkyně namítla, že nyní žalovaná informace neposkytuje ani podle zák. č. 116/1999 Sb., pak postup žalované od [datum] do současnosti, kdy stále není přijata právní úprava předvídaná Ústavním soudem, není předmětem projednávané věci, když sama žalobkyně vymezila rozhodné období do dne [datum].

24. Žalobkyně namítla, že v posuzovaném případě je na místě přímá aplikace čl. 7 odst. 1 Listiny (dle něhož„ Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.“) a čl. 10 odst. 3 Listiny (dle něhož„ Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“), příp. čl. 8 Úmluvy (dle jehož odst.1/„ Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.“, podle odst. 2/„ Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“), neboť plošným zveřejňováním byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Žalobkyně jako starostka obce Praha 9 - [část obce], je veřejným funkcionářem, v žalobním žádání uvedla, že,,byla donucena k majetkovému striptýzu“, došlo ke zveřejnění informací citlivé a soukromé povahy na místo ocenění za tuto činnost a vyjádření respektu k jejím právům, byla v důsledku těchto informací terčem poskytování různých obtěžujících komerčních nabídek (např. týkající se nového úvěru, prodeje nemovitosti, investičních příležitostí), jiné konkrétní dopady v důsledku plošného zveřejňování nebyly tvrzeny. Bylo tak na místě posoudit míru intenzity zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení při aplikaci zákona o střetu zájmů žalovanou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3599/15). Zásadním cílem sledovaným zákonem o střetu zájmů je veřejná kontrola nad transparentním výkonem veřejné správy, v poměrech projednávané věci tedy veřejná kontrola nad výkonem funkce starostky; legitimním cílem je vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu s cílem zajistit důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Rovněž je třeba zmínit kontrolu obsahu podaných oznámení evidenčním orgánem. Ústavní soud však ve výše uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 shledal protiústavním pouze způsob, jakým k zveřejnění shromážděných dat došlo, naopak samotné oznámení považoval za prostředek potřebný, neboť stejného účelu nelze ve stejné míře dosáhnout jinými prostředky, zejména pak pokud jde o prevenci střetu zájmů a možnost veřejné kontroly střetu zájmů. Uvedený prostředek nelze shledat nepřiměřeným, neboť při vstupu do veřejné funkce lze počítat s určitými omezeními. Klíčovým je samotné zveřejnění majetkových oznámení, jelikož samotná okolnost jeho poskytnutí a dostupnosti veřejnosti plní z hlediska střetu zájmů a omezení klientelismu a korupce potřebnou preventivní a kontrolní funkci. [jméno] intenzity zásahu v porovnání s účelem a cílem, která podaná oznámení sledují, nepostačuje pro závěr, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobkyni v souvislosti s postupem žalované aplikující účinnou právní normu v rozhodném období vznikla.

25. Jinými slovy postup žalované byl shledán jako správný i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup žalované směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení (byť plošným způsobem) umožňovala kontrolu žalobkyně jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka] uvedl, že podání oznámení podle zákona o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem. Lze tak uzavřít, že postupovala-li tak žalovaná až do [datum] podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy, zasahovala tím sice do ústavně zaručených práv na soukromí a informační sebeurčení, avšak naplňovala tím i hlavní cíl zákona – možnost veřejné kontroly střetu zájmů. Odvolací soud dospěl k závěru, že postup žalované tak obstojí i v testu přiměřenosti a nelze jej ani z tohoto pohledu shledat nesprávným. Je třeba zdůraznit, že míra intenzity tohoto zásahu je značně limitována (snižována) mírou odpovědnosti každého veřejného funkcionáře k veřejné sféře za výkon své funkce, které odpovídá kontrola jeho majetkových poměrů veřejností, lze tak od veřejného funkcionáře očekávat vyšší míru odolnosti při zásahu do jeho práv na soukromí plošným zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti.

26. Ačkoliv žalobkyně nespojuje svou újmu s přijetím protiústavního právního předpisu, je přijetí protiústavního zákona primární příčinou vzniku újmy žalobkyně, neboť bez toho by žalovaná plošné zveřejnění oznámení žalobce neprováděla. Odvolací soud připomíná, že žalovaná za proces normotvorby neodpovídá, a proto zde absentuje i příčinná souvislost s dovozovanou újmou žalobkyně. Zákon [číslo] Sb. je třeba vnímat jako předpis umožňující odškodnit zásah do osobnostních práv poškozeného ve specifické situaci, tj. došlo-li ke vzniku újmy v důsledku výkonu státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4118/2015). Státním orgánem se má na mysli orgán moci výkonné nebo soudní; patří sem i orgán moci zákonodárné, nicméně zákonodárná činnost nepředstavuje úřední postup, ani rozhodnutí (srov. např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 1210/2009); v případě činnosti moci zákonodárné stát odpovídá toliko za situace, kdy nejde o vlastní zákonodárnou (normotvornou) pravomoc.

27. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v zamítavých výrocích o věci samé jako věcně správný dle ust. § 219 o. s. ř potvrdil, včetně správného akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení, v tomto směru odvolací soud pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. žalovaná byla ve věci úspěšná i v tomto stádiu řízení, má tak právo na náhradu nákladů řízení, které tvoří jedna náhrada hotových výdajů dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (vyjádření k odvolání).

Poučení