58 Co 189/2025 - 563

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Vladimíry Čítkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozen [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen [Jméno advokáta], advokátkou sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného] v likvidaci, IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupen [Jméno advokáta], advokátem sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 54 750 Kč s příslušenstvím a 46 450 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. listopadu 2024, č. j. 36 C 208/2019-503, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. dubna 2025, č. j. 36 C 208/2019-520 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé (I.) mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5 475 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky od 23. 10. 2019 do zaplacení a částku 4 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 18. 10. 2022 do zaplacení, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobci se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.

III. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů řízení státu 982 Kč a žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů řízení státu 982 Kč, oba na účet Obvodního soudu pro [adresa] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 27. 11. 2024 (dále též jen „napadený rozsudek“) soud I. zamítl žalobu s žalobním požadavkem o zaplacení částky 54 750 Kč s příslušenstvím a částky a 46 450 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta na náhradu nákladů řízení 30 051 Kč (výrok II.). V záhlaví uvedeným usnesením ze dne 24. 4. 2025 rozhodl o přiznání svědečného (svědkovi [jméno FO]) ve výši 1 964 Kč (výrok I.) a o povinnosti žalobce k náhradě nákladů státu ve výši 1 964 Kč (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak (v pořadí druhým rozsudkem) rozhodl v řízení zahájeném žalobou doručenou soudu dne 3. 9. 2019, v níž se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 54 750 Kč jako pokuty dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., o poskytování plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě (zkráceně jen „zákon č. 67/2013 Sb.“) za prodlení žalovaného s předložením prvotních dokladů pro vyúčtování služeb. Jednalo se o vyúčtování záloh na služby za období od 1. 1. 2014 do 8. 10. 2014 pro byt (v žalobě specifikovaný) v [adresa] [adresa] (dále jen „byt“), které žalovaný vůči žalobci provedl dne 25. 4. 2015 (dále jen „vyúčtování“ nebo „vyúčtování služeb“). Pokutu žalobce žádal za období posledních tří let před podáním žaloby, tj. od 3. 9. 2016 do 3. 9. 2019 (jak její vyčíslení specifikoval v žalobě) s tvrzením, že dne 25. 5. 2015 podal reklamaci převzatého vyúčtování a požadoval ve smyslu zákona č. 67/2013 Sb., aby mu žalovaný předložil všechny prvotní doklady, které použil pro vyúčtování za období od 1. 1. 2014 do 8. 10. 2014. Žalovaný na požadavek žalobce nijak nereagoval, pročež o jeho povinnosti rozhodl na základě žaloby žalobce soud, kdy Městský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, č. j. [spisová značka], uložil žalovanému povinnost žalobci předložit doklady za období od 1. 1. 2014 do 28. 2. 2014. Podáním ze dne 16. 10. 2022 žalobce rozšířil žalobní požadavek o zaplacení částky 46 450 Kč jako pokuty za další (na žalobu navazující) období, tj. od 4. 9. 2019, a to do dne 21. 3. 2022 s tvrzením, že až tohoto dne žalovaný povinnost k předložení prvotních podkladů pro vyúčtování, která mu byla uložena shora odkazovaným pravomocným rozsudkem Městského soudu v [adresa], splnil. Z důvodu prodlení žalovaného s úhradou požadované pokuty žalobce žádal též přiznání zákonného úroku z prodlení z uvedených částek. Celkem tak žalobce žádal za období od 3. 9. 2019 do 21. 3. 2022 zaplacení částky 101 200 Kč s příslušenstvím.

3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Na svoji obranu argumentoval k tomu, že žalovaný nárok je (ve smyslu § 2 odst. 3, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – zkráceně jen „o. z.“) v rozporu s dobrými mravy a jedná se o zneužití práv; poukázal rovněž na naplnění důvodů, pro které povinnost k úhradě pokuty dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. nevzniká. Konkrétně namítl, že v průběhu roku 2014 přestal být vlastníkem předmětného bytu, pročež povinnost předložit doklady k vyúčtování stíhala nového vlastníka. Dále namítl, že ze strany žalobce se jedná o jeho modus operandi, který mu umožňuje velmi dlouhou dobu buď neplatit vůbec žádné nájemné nebo platit jen zanedbatelné náklady spojené s bydlením; žalobce systematicky uplatňuje konkrétní postup spočívající v tom, že nejprve neplatí řádně a včas nájemné a zálohy za služby spojené s užíváním bytu, následně po předložení vyúčtování se začne domáhat předložení prvotních dokladů a po jejich předložení začne zpochybňovat jejich úplnost a pravdivost. Vyúčtování za rok 2014 bylo vypracováno na jaře roku 2015 a povinnost provést je stíhala nového majitele bytu pana [jméno FO], proto žalovaný zapůjčil panu [jméno FO] ke splnění povinnosti dle § 8 zákona o službách prvotní doklady, které žalobce požadoval; pan [jméno FO] vyzval žalobce k nahlédnutí do těchto dokladů dopisem, který si žalobce vyzvedl dne 14. 7. 2016, žalobce tento postup odmítl. Žalobcem poukazovaným pravomocným rozsudkem Městského soudu v [adresa] byla žalovanému uložena povinnost předložit žalobci doklady za období od 1. 1. 2014 do 28. 2. 2014; tuto povinnost splnil žalovaný e-mailem dne 28. 3. 2022, kdy žalovaný předložil všechny faktury za leden a únor 2014. Žalovaný tedy splnil povinnost předložit doklady dle § 8 zákona o službách dvakrát, tj. poprvé když doklady poskytl novému vlastníkovi bytu a podruhé dne 28. 3. 2022 na základě rozhodnutí Městského soudu v [adresa].

4. V pořadí první (rovněž zamítavý) rozsudek soudu I. stupně (ze dne 22. 9. 2023, č. j. [spisová značka]) byl usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 7. 3. 2024, č. j. [spisová značka] (dále jen „kasační rozhodnutí“), zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud (jak uvedl pod bodem 9. odůvodní kasačního rozhodnutí) se v prvé řadě neztotožnil se zásadním závěrem soudu I. stupně (vedoucím k zamítnutí žaloby) o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného odůvodněný tím, že se změnou vlastnictví předmětného bytu přešla na nového vlastníka povinnost k úhradě předmětné pokuty za nepředložení prvotních dokladů pro vyúčtování, neboť pokud tato povinnost stíhala původního vlastníka bytu, nemohla přejít se změnou vlastnictví bytu na vlastníka nového. V tomto směru přisvědčil rovněž odvolací argumentaci žalobce o vázanosti soudu v projednávané věci pravomocným rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 1. 3. 2022, č. j. [spisová značka] (kterým byla žalovanému uložena povinnost předložit žalobci prvotní doklady pro vyúčtování služeb za období od 1. 1. 2014 do 28. 2. 2014), neboť dospěl-li Městský soud v [adresa] ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] (u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]) k závěru o porušení povinnosti žalovaného k předložení žalobcem požadovaných dokladů pro vyúčtování služeb, byť jen za období od 1. 1. 2014 do 28. 2. 2014, přičemž tuto povinnost žalovanému uložil ve výroku nyní již pravomocného rozsudku (shora), byl (ve smyslu § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - zkráceně jen „o. s. ř.“) soud I. stupně takovým rozhodnutím v projednávané věci vázán a měl z něj ve svém závěru o pasivní věcné legitimaci a o povinnosti žalovaného vydat doklady vycházet. Argumentaci žalovaného, že jeho povinnost zanikla již v roce 2016 plněním nového vlastníka ve smyslu § 1936 o. z. (tj. plněním třetí osoby), žalovaný měl a mohl uplatnit právě ve shora uvedeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]; neučinil-li tak, v projednávané věci se jí již nelze zabývat, když předběžná otázka o porušení povinnosti žalovaného, respektive o prodlení žalovaného s předložením podkladů již byla závazně vyřešena v jiném řízení (viz např rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 431/2017). Odvolací soud (pod bodem 10. odůvodní kasačního rozhodnutí) rovněž přisvědčil odvolací námitce žalobce o svévolném odepření práva žalobce měnit žalobní návrh rozšířením žalobního požadavku v podání ze dne 16. 10. 2022 (na č. l. 289 spisu). Odvolací soud prvostupňovému soudu uložil, aby opětovně rozhodl o navrhované změně žaloby; následně aby se zabýval uplatněným požadavkem na zaplacení pokuty za prodlení, kdy posoudí jeho důvodnost, a neopomene se vypořádat i s argumentací žalovaného o šikanózním a obstrukčním výkonu práva ze strany žalobce, a shledá-li nárok opodstatněným, aby se zabývat i jeho výší (mimo jiné i s ohledem na skutečnost, za jaké období byla žalovanému povinnost vydat podklady pravomocným rozhodnutím uložena).

5. Soud I. stupně usnesením ze dne 21. 6. 2024, č. j. [spisová značka], rozhodl o připuštění změny žaloby v podání ze dne 16. 10. 2022, spočívající v rozšíření žalobního návrhu konkrétně „o zaplacení dlužné částky za období od podání žalobního návrhu dne 3. 9. 2019 do dne poskytnutí prvotních dokladů žalovaným dne 21. 3. 2022, ve výši 5 950 Kč za období od 4. 9. 2019 do 31. 12. 2019, ve výši 18 300 Kč za období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020, ve výši 18 250 Kč za období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 a ve výši 3 950 Kč za období od 1. 1. 2022 do 21. 3. 2022“.

6. Na základě skutkových zjištění po provedeném dokazování (jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odvolací soud v tomto směru pro stručnost odkazuje) vyšel z toho, že žalobce byl do dne 28. 2. 2014 nájemcem předmětného bytu, jehož vlastníkem se v říjnu 2014 stal pan [jméno FO]. [jméno FO] se po koupi bytu žalobci představil jako nový majitel a předal mu číslo účtu, na které měl žalobce zasílat nájemné a zálohy na služby, což žalobce činil, následně platit přestal. Žalovaný vyhotovil za období od 1. 1. 2014 do 8. 10. 2014 vyúčtování záloh na služby, které žalobce u žalovaného dne 25. 5. 2015 reklamoval; součástí reklamace byl i požadavek na poskytnutí prvotních dokladů, které sloužily jako podklad pro vyúčtování, „sice“ byl nájemcem bytu do 28. 2. 2014. Městský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 1. 3. 2022 č. j. [spisová značka], rozhodl, že žalobce měl právo na předložení dokladů pro vyúčtování za období od 1. 1. 2014 do 28. 2. 2014. Vlastník bytu pan [jméno FO] umožnil žalovanému se s podklady pro vyúčtování seznámit ještě před podáním žaloby v projednávané věci, kdy dopisem ze dne 26. 6. 2016 žalobce vyzval, aby do těchto dokladů přišel nahlédnout. Žalovaný pak doklady předložil žalobci dne 28. 3. 2022. Proti žalobci je v současnosti vedeno u Obvodního soudu pro [adresa] trestní řízení ve věci sp. zn. [spisová značka], v němž byl žalobce zatím nepravomocně uznán vinným tím, že neoprávněně bez právního důvodu užíval předmětný byt. Dále je proti žalobci vedeno i exekuční řízení pod sp. zn. [spisová značka], kdy „dle názoru žalovaného však s ohledem nato, že žalobce se prezentuje jako důchodce bez majetku, nebude ani v tomto exekučním řízení vymoženo téměř ničeho“. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaný nárok je v rozporu s dobrými mravy a naplňuje znaky zjevného zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, pročež žalobu s odkazem na § 2 odst. 3 a § 8 o. z. zamítl. V řízení bylo prokázáno, že žalobce byl nájemcem bytu do 28. 2. 2014. Rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 1. 3. 2022 č. j. [spisová značka], byla již pravomocně vyřešena otázka, za jaké období mohl žalovaný požadovat předložení prvotních dokladů s tím, že žalobce měl právo na předložení dokladů pro vyúčtování za období od 1. 1. 2014 do 28. 2. 2014. S ohledem na uvedené pravomocné rozhodnutí ze dne 1. 3. 2022 by tak nárok žalobce v projednávané věci mohl být důvodný pouze za období leden až únor 2014. Dále vyšel z toho, že vlastník bytu pan [jméno FO] umožnil žalovanému se s podklady pro vyúčtování seznámit, a to ještě před podáním této žaloby, kdy dopisem ze dne 26. 6. 2016 žalobce vyzval, aby na tyto doklady přišel nahlédnout, žalobce možnost nahlédnout do dokladů vztahujících se k vyúčtování nevyužil. Soud I. stupně dospěl k závěru, že na straně žalobce dochází dlouhodobě k šikanóznímu a obstrukčnímu výkonu práva a bylo by v rozporu s dobrými mravy žalobci „za toto období“ částečně vyhovět. Žalobce jednal vůči žalovanému účelově a právě proto, aby ho mohl následně žalobce žalovat. Jedná se o „zneužití práva a rozpor s dobrými mravy“. Takové jednání podle soudu I. stupně dokládá i probíhající trestní řízení ve věci sp. zn. [spisová značka].

7. O náhradě nákladů řízení účastníků rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (zkráceně jen „o. s. ř.“) s tím, že v řízení úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení podle vyhlášky č. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (zkráceně jen „AT“).

8. V závislosti na procesním neúspěchu žalobce uložil žalobci (ve výroku II. napadeného usnesení) povinnost dle § 148 odst. 1 o. s. ř. zaplatit státu náklady řízení spočívající ve vyplaceném svědečném.

9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítl, že napadený rozsudek je nesprávný pro rozpor se zákonem a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud I. stupně nesprávně postupoval při řešení právní otázky, zda žalovanému vznikla povinnost předložit žalobci prvotní doklady za rok 2014 a zda při uplatnění nároku žalobcem nedošlo ke zneužití práva a k rozporu s dobrými mravy, s tím, že její vyřešení je přímo spojeno s „věcí hlavní“, za kterou žalobce v odvolání označil věc vedenou u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (v níž uvedený soud rozhodl dne 2. 7. 2021 pod č. j. [spisová značka]) a u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (který ve věci jako odvolací soud rozhodl dne 1. 3. 2022 pod č. j. [spisová značka]). V této věci byla uvedená otázka (dle názoru žalobce v plné šíři) vyřešena (jak má vyplývat z žalobcem v odvolání citovaných pasáží rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 1. 3. 2022, č. j. [spisová značka]). Soud I. stupně je v projednávané věci závěry v poukazovaném rozsudku vázán dle § 159a odst. 3. o. s. ř. Pochybil tedy, pokud sám „v novém sporu“ ve svém rozhodnutí „samostatně učinil právní názor“ jednak, že žalovaný prostřednictvím vlastníka bytu pana [jméno FO] umožnil žalobci se s podklady pro vyúčtování seznámit, kdy žalobce toto nevyužil, jednak, že žalobce zneužil svého práva a jednal v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil, že žalovaný splnil svou povinnost předložit prvotní doklady až na základě poukazovaného rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 1. 3. 2022 „prokazatelně až dne 28. 3. 2022“, žalovanému tak vznikla za období od 4. 9. 2019 do „28. 3. 2022“ zákonná povinnost dle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. platit pokutu za prodlení žalovaného s doručením dokladů pro vyúčtování služeb. Soud I. stupně tak měl v souladu uvedeným ustanovením přiznat právo žalobci na úhradu pokuty. Žalobce dále namítl, že soud I. stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, což právě přispělo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Dle žalobce tím rovněž došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, protože docházelo k nedůvodným průtahům v řízení. V této souvislosti odkázal na rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 2. 7. 2021, č. j. [spisová značka], s tím, že z něj měl soud I. stupně učinit skutkové zjištění o tom, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalobci nebylo umožněno nahlédnout do prvotní dokladů na vyúčtování služeb za rok 2014 (odkázal na bod 5. odůvodnění poukazovaného rozsudku) a o tom, že žalovaný trvale neplní své zákonné povinnosti předložit nájemníkům prvotní doklady pro vyúčtování služeb (zde odkázal na bod 13. odůvodnění poukazovaného rozsudku s tím, že se z něj podává, že žalobce se vůči žalovanému v jiném řízení - vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] - domáhal nahlížení do podkladů, z nichž vychází vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním předmětného bytu za léta 2009 - 2012, přičemž jeho žalobě bylo vyhověno rozsudkem ze dne 5. 2. 2014 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] jako soudu odvolacího ze dne 22. 10. 2014, č. j. [spisová značka]). Soudu I. stupně žalobce dále vytkl, že prováděl zbytečné dokazování ohledně skutečnosti, zda žalobce podal proti vyúčtování za rok 2014 včasnou reklamaci, když uvedenou skutečnost mohl zjistit rovněž z odůvodnění poukazovaného rozsudku Obvodního soudu pro [adresa]. Žalobce soudu I. stupně rovněž vytkl, že prováděl dokazovaní, zda žalovaný splnil svou povinnost umožnit žalobci nahlédnout do prvotních dokladů pro vyúčtování za rok 2014 výslechem pana [jméno FO], přičemž tento výslech soud I. stupně prováděl dvakrát, aniž by zohlednil, že přípisem dne 26. 6. 2016 pan [jméno FO] navrhl, že žalobce bude mít možnost do dokladů nahlížet, ovšem v [adresa], s čímž žalobce nesouhlasil. Označil tak za neudržitelné hodnocení této skutečnosti soudem I. stupně tak, že „žalobce jednal vůči žalovanému účelově a právě proto, aby mohl následně stranu žalovanou žalovat“. V této souvislosti uvedl, že soud I. stupně v napadeném rozsudku ignoroval právní argumentaci žalobce, vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a spočívající v tom, že pokud se žalobce a žalovaný nedohodli na místě plnění, měl žalovaný povinnost předložit doklady žalobci ve svém sídle. Za neudržitelné a za projev svévole při rozhodování soudu žalobce rovněž označil vyhodnocení důkazu rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] v trestní věci sp. zn. [spisová značka] soudem I. stupně tak, že prokazuje jednání žalobce v rozporu s dobrými mravy v roce 2014, ač trestní jednání, které je žalobci dáváno za vinu, se týká období od 19. 4. 2020 do 5. 2. 2022, tedy „nemůže mít naprosto nic do činění s jednáním žalobce v roce 2014 ohledně jeho snahy obdržet od žalovaného prvotní doklady pro vyúčtování služeb“. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobci náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.

10. Žalobce rovněž napadl včasným a přípustným odvolání v záhlaví uvedené usnesení ze dne 24. 4. 2025 (dále též jen „napadené usnesení“), kdy brojil proti výroku o náhradě nákladů státu (výrok II.) s argumentací, že za situace, kdy byl (dne 15. 11. 2024) proveden k návrhu žalovaného opakovaný výslech svědka [jméno FO], který jen zopakoval skutečnosti, které již uvedl při svém prvním výslechu dne 22. 9. 2023, by měl úhradu nákladů státu, spočívajících ve svědečném tohoto svědka, nést žalovaný.

11. Žalovaný se písemně vyjádřil k odvolání žalobce proti napadeného rozsudku. Označil jej za věcně správný a navrhl jeho potvrzení. Uvedl, že soud I. stupně respektoval právní názory odvolacího soudu, když správně aplikoval § 2 odst. 3, § 8 o. z., a zohlednil i důvody uvedené v § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Připomněl, že nárok na předložení prvotních podkladů měl žalobce jen za leden a únor 2014, nikoliv za celý rok. Soud I. stupně správně zohlednil, že ke splnění povinnosti předložit prvotní doklady došlo novým vlastníkem bytu panem [jméno FO] v roce 2016. Dle názoru žalovaného tedy povinnost předložit prvotní doklady i za první 2 měsíce roku 2014 zanikla nejpozději v roce 2016 splněním ze strany pana [jméno FO]. Městský soud v [adresa] jako odvolací soud se při vydání rozsudku ze dne 1. 3. 2022 okolnostmi předložení prvotních podkladů panem [jméno FO] nijak detailně nezabýval (nebylo to předmětem detailního dokazování); žalovaný navíc nebyl v odvolacím řízení právně zastoupen a za situace, kdy byl v prvostupňovém řízení úspěšný, na procesní postup odvolacího soudu nedokázal adekvátně reagovat. Žalovaný poukázal na následné neplnění povinností žalobce vůči novému vlastníku bytu. Soud I. stupně v projednávané věci správně pro účely posouzení souladu jednání žalobce s dobrými mravy zvážil širší kontext případu, neboť tuto žalobu nelze vnímat izolovaně od ostatních úkonů žalobce. V této souvislosti znovu popsal modus operandi žalobce a jeho družky, na který poukazoval v řízení před soudem I. stupně. Pro kontext tohoto případu podle žalovaného rovněž nelze nevzít v potaz pravomocné odsouzení žalobce a jeho družky rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. [spisová značka] pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku, které jen dokládá dlouhodobé jednání žalobce rozporné s dobrými mravy, kterému by neměla být poskytována právní ochrana. Pokud by soud I. stupně dospěl k názoru, že žalovaný nárok co do základu existuje, bylo by s ohledem na shora uvedené skutečnosti na místě tento nárok soudem výrazně moderovat směrem dolů.

12. Při jednání odvolacího soudu žalobce - po výzvě a poučení odvolacího soudu (ve smyslu § 43 o. s. ř.) ohledně požadovaného příslušenství (zákonného úroku z prodlení) - upřesnil žalobu (ve znění její změny) tak, že z částky 54 750 Kč požaduje úrok z prodlení od podání žaloby 3. 9. 2019 do zaplacení a z částky 46 450 Kč od 4. 9. 2019 do zaplacení. Oba účastníci následně v zásadě setrvali na své argumentaci v projednávané věci dosud uplatněné.

13. Odvolací soud z podnětu žalobcem podaných odvolání přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a (v rozsahu napadeném odvoláním) i napadené usnesení (§ 212, § 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), přičemž odvolání žalobce proti rozsudku shledal částečně důvodným, a tady částečně důvodným shledal i odvolání žalobce proti souvisejícímu nákladovému výroku napadeného unesení.

14. Odvolací soud pouze za účelem zpřesnění skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně doplnil dokazování rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 6. 8. 2020, sp. zn. [spisová značka] (nacházejícím se na č. l. 351-356), v němž se žalobce neúspěšně domáhal vůči [jméno FO] jako žalovanému uložení povinnosti převést na žalobce bytovou jednotku (předmětný byt) za specifikovanou kupní cenu, z jehož obsahu odvolací soud rovněž zjistil, že u Obvodního soudu pro [adresa] probíhalo (pod sp. zn. [spisová značka]) řízení, v němž se žalobce neúspěšně domáhal určení neúplatnosti výpovědi z nájmu předmětného byt (dané pro hrubé porušení povinnosti nájemce), nájemní vztah tak skončil uplynutím výpovědní doby ke dni 28. 2. 2014. Jak je odvolacímu soudu známo z jeho úřední činnosti, uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 14. 1. 2021, č. j. [spisová značka]. Zástupkyně žalobce k uvedenému důkazu uvedla, že za strany pronajímatele předmětného bytu byly žalobci dány dvě výpovědi, druhé řízení skončilo v roce 2024, žalobce již neviděl smysl v řízení pokračovat, přičemž k dotazu odvolacího soudu, zda zmíněná další výpověď byla pronajímatelem dána rovněž pro hrubé porušení povinnosti nájemce, jako v případě zahájeném v roce 2014, uvedla, že v roce 2017 byla dána výpověď z jiného důvodu.

15. Odvolací soud dále zamítl v projednávané věci žalobcem v podání ze dne 16. 7. 2025 (došlém odvolacímu soudu téhož dne) označený důkaz znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 30. 8. 2024 (který byl k uvedenému podání připojen), když v systému neúplné apelace jde o důkaz nepřípustný (§ 205a o. s. ř.); žalobce neuvedl žádný důvod, pro který uvedený důkaz uplatnil již v prvostupňovém řízení.

16. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl dostatečné dokazování pro zjištění relevantních skutečností pro rozhodnutí v projednávané věci, pročež na základě soudem I. stupně zjištěného skutkového stavu - po jeho dílčím upřesnění odvolacím soudem při odvolacím jednání - bylo možné o odvoláních žalobce rozhodnout. Odvolací soud má však za nesprávné právní posouzení věci soudem I. stupně.

17. Žalobce se v projednávané věci domáhal (po připuštění změny žaloby) po žalovaném zaplacení částky 54 750 Kč a částky 46 450 Kč (celkem 101 200 Kč) z titulu pokuty za prodlení žalovaného s předložením podkladů pro vyúčtování služeb za rok 2014, proto je namístě posoudit nárok žalobce dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále opět jen „zákon č. 67/2013 Sb.“). Žalobce se úhrady pokuty domáhal s odkazem na pravomocný rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 1. 3. 2022, č. j. [spisová značka], v němž byla žalovanému uložena povinnost předložit žalobci prvotní doklady pro vyúčtování služeb za období od 1. 1. 2014 do 28. 2. 2014. Soud I. stupně přisvědčil žalobci pouze v tom, že v tomto konkrétním případě je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že povinnost, za jejíž porušení žalobce uložení pokuty žádá, byla žalovanému uložena pravomocným rozhodnutím (rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 1. 3. 2022, č. j. [spisová značka]), žalovaný nárok však zamítl zcela s poukazem na § 2 odst. 3 a § 8 o. z., neboť (z důvodů popsaných pod bodem 6. odůvodnění shora) na straně žalobce dochází dlouhodobě k šikanóznímu a obstrukčnímu výkonu práva a bylo by v rozporu s dobrými mravy žalobci i jen částečně - pro porušení po povinnosti za období od 1. 1. 2014 do 28. 2. 2014 - vyhovět.

18. Odvolací soud v prvé řadě poukazuje na svoji argumentaci pod bodem 8. svého kasačního rozhodnutí ze dne 7. 3. 2024 (jak ji zrekapituloval pod bodem 4. odůvodnění shora) o vázanosti soudu v projednávané věci pravomocným rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 1. 3. 2022, č. j. [spisová značka] (v němž byla žalovanému uložena povinnost předložit žalobci prvotní doklady pro vyúčtování služeb za období od 1. 1. 2014 do 28. 2. 2014), kterou přijal v souvislosti s řešením otázky pasivní legitimace žalovaného v projednávané věci (pro jejíž nedostatek soud I. stupně v prvním rozsudku žalobu bez dalšího zamítl). Byl-li totiž již shora uvedeným pravomocným rozhodnutím přijat závěr, že žalovaný porušil povinnost k předložení žalobcem požadovaných dokladů pro vyúčtování služeb, pročež byla (výrokem rozsudku) žalovanému uložena povinnost takové doklady, byť jen za období od 1. 1. 2014 do 28. 2. 2014, předložit, je soud ve smyslu § 159a odst. 3 o. s. ř. takovým rozhodnutím v projednávané věci vázán i při řešení otázky vzniku nároku žalobce na požadovanou pokutu. Pouze potud lze přisvědčit odvolací argumentaci žalobce o vázanosti odkazovaným rozhodnutím. Za této situace, tj. při závěru o porušení zákonné povinnosti žalovaného předložit žalobci prvotní doklady pro vyúčtování, tj. o porušení zákonné povinnosti pronajímatele vůči nájemci vyplývající z § 8 zákona 67/2013 Sb. (přijatém pravomocným rozhodnutím soudu), měl žalobce právo uplatnit vůči žalovanému nárok na zákonnou pokutu za prodlení se splněním uvedené zákonné povinnosti (ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.). Není však již důvodná odvolací argumentace žalobce, že je soud I. stupně vázán odkazovaným pravomocným rozhodnutí i ohledně otázky, zda při uplatnění žalovaného nároku v projednávané věci (nároku na pokutu) nedošlo ke zneužití práva a k jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť uvedená otázka byla v odkazovaném rozhodnutí řešena jen ve vztahu k požadavku žalobce na předložení prvotních podkladů pro vyúčtování, a nikoliv ve vztahu k požadavku žalobce na pokutu, který je předmětem projednávané věci.

19. V souvislosti s žalovaným nárokem lze dále poukázat na skutečnost, že z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že § 13 zákona č. 67/2013 Sb. upravuje pokutu za prodlení s nepeněžitými plněními, které pro poskytovatele a příjemce služeb vyplývají z tohoto zákona; jde o jeden z případů pokuty stanovené pro porušení povinnosti právním předpisem (§ 2052 o. z.), na pokutu se proto použijí obecná ustanovení o smluvní pokutě obsažená v § 2048 - § 2051 o. z. a předmětné ustanovení je třeba vykládat s přihlédnutím k účelu tohoto institutu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1105/2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019, nebo sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněný pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 76/2023“). Nejvyšší soud v R 76/2023 mimo jiné uzavřel, že smyslem zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty dle § 2051 o. z. je zajistit, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta, jež je in concreto nepřiměřená; uvedené ustanovení tedy slouží k ochraně dlužníka před tím, aby byl nucen uhradit nepřiměřenou (nespravedlivou) smluvní pokutu. Při moderaci smluvní pokuty soud nejprve zkoumá, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi (s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty), vezme přitom na zřetel všechny okolnosti konkrétního případu, a to nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení předvídatelné. Nejvyšší soud se zabýval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2088/2022, nebo sp. zn. 26 Cdo 1835/2023, aprobovaný usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 1594/24) také funkcí, kterou má pokuta upravená v § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Poukázal především na její preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční, vytvářející na poskytovatele služeb nátlak, aby dostál své povinnosti řádně a včas vyúčtovat zálohy na služby stanovené příjemci služeb. Samotná absence vzniku škody neprovedením řádného a včasného vyúčtování záloh na služby, automaticky neznamená, že by poskytovateli služeb nemohla vzniknout povinnost zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Nejvyšší soud rovněž ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudky sp. zn. 26 Cdo 4074/2019, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020) opakovaně uzavřel, že výši pokuty lze i snížit (moderovat), vznikne-li však příjemci služeb škoda, výše této škody představuje hranici, pod kterou nelze pokutu snížit (§ 2051 o. z.). Podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. nárok na pokutu nevzniká, jestliže by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2178/2020).

20. Odvolací soud dále vychází z judikatury Nejvyššího soudu, že takový nárok na pokutu podle zákona č. 67/2013 Sb. není bez dalšího v rozporu s dobrými mravy a šikanózní, že samotné uplatnění práva na pokutu podle zákona č. 67/2013 Sb. nelze považovat obecně za zjevné zneužití práva, kdy se např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4074/2019 nebo sp. zn. 21 Cdo 633/2002 podává, při posuzování takového nároku ve vztahu se společenství vlastníků jednotek, je třeba posuzovat v každém individuálním případě, kdy musí být přihlíženo k významu porušené povinnosti, k zájmům ostatních členů společenství vlastníků jednotek, k výkonu práva žalobce hraničícím s rozporem s dobrými mravy, když tyto okolnosti konkrétního případu je nutno hodnotit při moderování pokuty.

21. Odvolací soud za situace, kdy bylo pravomocným soudním rozhodnutím rozhodnuto o povinnosti žalovaného předložit žalobci prvotní doklady za první dva měsíce roku 2014 pro vyúčtování služeb za rok 2014, neshledal důvody pro odepření práva žalobce na plnění podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Nicméně dospěl k závěru, že konkrétní okolnosti případu svědčí pro to, aby požadovaná zákonná pokuta byla výrazně moderována. Odvolací soud považuje za významné to, že žalobce již ke dni 28. 2. 2014 přestal být nájemcem předmětného bytu, požadovaná smluvní pokuta tak ve vztahu k žalovanému ze strany žalobce již neplnila preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční. Za okolnost významnou pro moderaci smluvní pokuty odvolací soud považuje i mezi účastníky nespornou skutečnost, že žalobce měl nárok na předložení prvotních dokladů pro vyúčtování za rok 2014 pouze za dílčí období uvedeného roku (za jeho první dva měsíce). Dále za takovou okolnost lze považovat skutečnost zjištěnou a z pohledu odvolacího soudu nesprávně hodnocenou soudem I. stupně jako okolnost svědčící pro zamítnutí žaloby dle § 2 odst. 3 a 8 o. z. Konkrétně jde o skutečnost, že žalobce měl možnost v polovině roku 2016 (kterou ovšem nevyužil, jak sám uvádí) se s požadovanými doklady (respektive s doklady, které měl žalovaný žalobci předložil dle pravomocného soudního rozhodnutí) seznámit prostřednictvím nového vlastníka předmětného bytu (pana [jméno FO]), kterého za situace, kdy se stal v průběhu roku 2014 jeho vlastníkem, následně stíhala povinnost ve smyslu zákona č. 67/2013 Sb. (§ 7) provést do zákonem stanovené doby po skončení zúčtovacího období vyúčtování za celý rok 2014, a to v jeho sídle (jak plyne z žalobcem v odvolání poukazované judikatury). Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že tato okolnost neznamená, že by žalovaný již nadále (od poloviny roku 2016) nebyl v prodlení se splněním povinnosti uložené mu vůči žalobci pravomocným soudním rozhodnutím. Uvádí-li žalovaný v projednávané věci opakovaně (naposledy ve vyjádření k odvolání), že jeho povinnost zanikla plněním pana [jméno FO], tuto argumentaci (jak již odvolací soud uvedl ve svém kasačním rozhodnutí - viz shrnutí pod bodem 4. odůvodnění shora) žalovaný měl a mohl uplatnit právě v uvedeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], a pokud tak neučinil, v projednávané věci se jí již nelze zabývat (myšleno ve smyslu zániku povinnosti žalovaného vůči žalobci), když předběžná otázka o porušení povinnosti žalovaného, respektive o prodlení žalovaného s předložením podkladů již byla závazně vyřešena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], respektive v navazujícím odvolacím řízení vedeném u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (v rozsudku ze dne 1. 3. 2022, č. j. [spisová značka]). Pokud však žalobce možnosti seznámit se s požadovanými podklady prostřednictvím nového pana [jméno FO] ještě před podáním žaloby v projednávané věci nevyužil, nelze uvedenou skutečnost pominout a lze ji hodnotit jako významnou právě pro moderaci požadované pokuty, když z takového postupu žalobce lze mít zato, že předložení požadovaných dokladů nemělo pro žalobce zásadní význam. Poukazoval-li žalobce v odvolání na to, že žalovaný dlouhodobě neplnil své povinnosti pronajímatele předkládat nájemcům podklady pro vyúčtování, lze naopak poukazovanou skutečnost, že sám žalobce v jiném soudním řízení žaloval na uložení povinnosti žalovanému předložit podklady za období let 2009 až 2012 vyhodnotit ve prospěch tvrzení žalovaného o popisovaném letitém jednání žalobce, který „využívá“ opakovaně zákonem aprobovaného postupu k požadavkům na plnění povinností žalovaného souvisejících s vyúčtování záloh za služeb žalobci, ač sám neplnil řádně povinnosti nájemce (viz ukončení nájemního vztahu na základě výpovědi pro hrubé porušení povinnosti nájemce).

22. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci shora uvedené okolnosti svědčí pro snížení smluvní pokuty na 10 % žalované částky (po připuštění změny žaloby ze dne 16. 10. 2022) v celkové výši 101 200 Kč.[Anonymizováno]Tato částky vychází z žalobního požadavku na úhradu pokuty ve výši 50 Kč za den prodlení jednak za dobu od 3. 9. 2016 do 21. 3. 2022, kdy žalobce požadoval žalobou úhradu částky 54 750 Kč, jednak za dobu od 4. 9. 2019 výslovně do 21. 3. 2022 (viz rozšíření žaloby v podání ze dne 16. 10. 2022 na čl. 289 spisu), kdy požadoval úhradu částky celkem 46 450 Kč. Odvolací soud tedy shledal důvodným žalobní požadavek pouze ohledně částky 5 475 Kč a částky 4 645 Kč, pročež v tomto rozsahu žalovanému nároku (změnou napadeného rozsudku) vyhověl.

23. O požadovaném příslušenství – zákonném úroku z prodlení odvolací soud rozhodl s odkazem na § 1970 o. z. Povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním dluhu vzniká v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním svého dluhu. Dlužník se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byl věřitelem o plnění požádán (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1628/2013). Jestliže nebyl dlužník vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje žaloba a splatnost dluhu počíná prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena; výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4169/2013, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, nebo sp. zn. 25 Cdo 423/2005). Okamžik doručení žaloby je tudíž rozhodující též z hlediska prodlení s plněním a povinnosti platit úroky z prodlení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1523/2004). Splatnost pokuty požadované dle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. není stanovena, je tedy splatná na výzvu dlužníka k plnění. Žalobce v projednávané věci netvrdil (tím spíš nepokazoval), že by kdy žalovaného k úhradě v projednávané věci požadované pokuty vyzýval, pročež za takovou výzvu odvolací soud považuje až žalobu (v případě žalované částky 54 750 Kč) a změnu žaloby (v případě částky 46 450 Kč). Jak se podává z obsahu spisu, žaloba ze dne 3. 9. 2019 byla žalovanému doručena dne 22. 10. 2019 (viz doručenka na č. l. 29 spisu) a změna žaloby ze dne 16. 10. 2022 byla žalovanému doručena dne 17. 10. 2022 (viz doručenka na č. l. 290 spisu). Výše zákonného úroku z prodlení je stanovena dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (odpovídá ročně repo sazbě stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů).

24. S ohledem na právě uvedené odvolací soud shledal důvodným rovněž požadavek na úrok z prodlení z částky 5 475 Kč od 23. 10. 2019 do zaplacení ve výši 10 % ročně a z částky 4 645 Kč od 18. 10. 2022 do zaplacení ve výši 15 % ročně, pročež v tomto rozsahu žalovanému nároku (změnou napadeného rozsudku) také vyhověl.

25. Odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku zamítavém výroku o věci samé (I.) změnil dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak uvedeno ve výroku I. shora, kdy jinak jej v zamítavém výroku o věci samé (I.) jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.

26. S ohledem na částečnou změnu prvostupňového rozsudku rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl dle § 150 o. s. ř. Žalobce byl částečně procesně úspěšný v řízení (co do částky celkem 10 120 Kč s příslušenstvím), v poměrech konkrétní projednávané věci však odvolací soud spatřuje důvody hodné zvláštního zřetele, pro které ani částečně procesně úspěšnému žalobci nebylo možno náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů přiznat, byť rozhodnutí o moderaci záviselo na úvaze soudu. Podle odvolacího soudu není možno odhlédnout od dlouholetých sporů účastníků ve vztahu k vyúčtování služeb (za dobu od 2009 do ukončení nájemního vztahu v roce 2014), kdy trvání žalobce na formálním výkonu jeho práv, na který je navázáno, že žalobce za situace, kdy neplnil řádně své platební povinnosti nájemníka ohledně dodávaných služeb, nehradil ani vyúčtované nedoplatky, závažným způsobem zasahuje do poměrů žalovaného. Spravedlivému uspořádání poměrů v projednávané věci odpovídá využití výjimečného institutu obsaženém v § 150 o. s. ř. a z důvodů zvláštního zřetele hodných odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, byť částečně úspěšnému žalobci.

27. Dle § 148 odst. 1 o. s. ř. právě s ohledem na moderaci pokuty odvolacím soudem a částečný úspěch obou účastníků uložil soud povinnost každému z účastníků uhradit jednu polovinu nákladů řízení státu, a to vždy ve výši 982 Kč v obecné pariční lhůtě na účet Obvodního soudu pro [adresa]. Odvolací soud neshledal důvodnou odvolací námitku žalobce, že náklady státu spočívající v úhradě svědečného svědka [jméno FO] by měl nést výlučně žalovaný, neboť jeho opakovaný výslech byl proveden za jiné procesní situace (po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu) a měl zásadní význam pro rozhodnutí ve věci samé.