58 Co 23/2022- 187

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Bendové a soudkyň JUDr. Vladimíry Čítkové a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení [částka] k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 194/2020-162 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (ad I) mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] (výrok I) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, jež jí měla vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí a nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení. Tvrdila, že v rámci trestního řízení vedeného proti obviněnému [jméno] [příjmení] bylo dne [datum] ze strany Policie České republiky nezákonně zajištěno vozidlo žalobkyně tov. zn. Porsche Panamera, které jí bylo vráceno zpět až dne [datum]. Žalobkyně požadovala zaplacení 1) částky [částka] jakožto nákladů na právní služby, které vynaložila na zrušení nezákonného zajištění vozidla, 2) částky [částka], kterou uhradila za (později již nevyužitelnou) diagnostiku vozidla, 3) částky [částka], kterou uhradila na pojistném v době zajištění vozidla, 4) částky [částka], kterou uhradila za autobaterii, její výměnu a odtah vozidla po jeho navrácení, 5) částky [částka] jakožto nájemného, které uhradila za pronájem obdobných vozidel pro účely výkonu své podnikatelské činnosti v době, kdy předmětné vozidlo bylo zajištěno, a 6) částky [částka], kterou uhradila na silniční dani v době zajištění vozidla. Celkově se takto žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši [částka].

3. Žalovaná nerozporovala, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a že v souvislosti s tím žalobkyni vznikla škoda ve výši [částka], jejíž náhradu žalobkyni dne [datum] poskytla (tato náhrada sestávala z částky za nájem jiných vozidel ve výši [částka] a z nákladů za právní služby ve výši [částka]). Zbylé nároky žalovaná odmítla s poukazem na nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a odpovědnostním titulem.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která podrobně popsal v odst. 4 až 15 napadeného rozsudku, na něž odvolací soud na tomto místě odkazuje. Ve stručnosti lze shrnout, že usnesením Policie České republiky ze dne [datum] došlo k zajištění osobního vozidla tov. zn. Porsche Panamera ve vlastnictví žalobkyně. K její stížnosti bylo toto rozhodnutí zrušeno usnesením Krajského soudu v [obec] ze dne [datum] (které bylo z důvodu nemoci soudce expedováno až v březnu [rok]) a následně, usnesením policie ze dne [datum], bylo vozidlo vydáno zpět žalobkyni, která je jako funkční a nepoškozené převzala dne [datum]. Po dobu zajištění bylo vozidlo umístěno ve skladu Policie České republiky a průběžně byl kontrolován jeho stav. Konkrétně dne [datum] proběhla kontrola pneu a autobaterie, stejná kontrola se uskutečnila i dne [datum], dále proběhla kontrola pneu a projetí vozidla dne [datum], a kontrola pneu dne [datum]. Rovněž došlo ke kontrole startování dne [datum] a [datum]. K zajištění vozidla došlo v souvislosti s trestním řízením vedeným proti [jméno] [příjmení], neboť vozidlo bylo označeno jako výnos z drogové trestné činnosti na základě výpovědi svědka z Polska. Vozidlo koupila partnerka [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] (dle svých tvrzení za částku [částka]) a obratem je dne [datum] prodala žalobkyni (za [částka]). Dne [datum] bylo vozidlo předáno do autoservisu z důvodu špatného startování a zde došlo dne [datum] k jeho zajištění ze strany policie. Dne [datum] žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok u žalované.

5. Po právní stránce posuzoval soud I. stupně věc dle § 1, § 2, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a 2, § 13 odst. 1, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2 § 31 odst. 1 a § 26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“), a v prvé řadě se zabýval otázkou existence tvrzených odpovědnostních titulů. Dospěl k závěru, že usnesení Policie České republiky ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], na jehož základě došlo k zajištění vozidla žalobkyně, je nezákonným rozhodnutím, neboť bylo předběžně vykonatelné a bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v [obec] ze dne. [datum rozhodnutí], sp. zn. 9 To 537/2019, z jehož odůvodnění se podává, že policejní orgán pochybil, pokud správně nevyhodnotil skutečnost, že žalobkyně je skutečnou vlastnicí tohoto vozidla, což bylo přitom jinak řádně doloženo, a ani z ostatních důkazů se nepodávalo, že by vozidlo mohlo náležet [jméno] [příjmení] jakožto výnos z trestné činnosti. Odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí byl tudíž dán. Stejně tak došlo i k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení, resp. nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a to konkrétně v řízení o stížnosti žalobkyně podané proti usnesení o zajištění vozidla. Při jejím projednání došlo ke dvěma průtahům, z nichž první spočíval v tom, že stížnost žalobkyně byla Krajskému soudu v [obec] předložena k rozhodnutí až v prosinci roku 2019, druhým průtažným obdobím pak bylo období od ledna do března roku 2020, kdy soud sice dne [datum] rozhodl o zrušení usnesení o zajištění vozidla, k jeho vypravení však přikročil až o 2 měsíce později. Ve věci je tak dán i odpovědnostní titul ve formě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení.

6. Pokud se žalobkyně domáhala náhrady škody ve formě nákladů vynaložených na odstranění nezákonného rozhodnutí (ve výši [částka]), soud I. stupně shledal základ tohoto dílčího nároku po právu, neztotožnil se však s výší, kterou žalobkyně požadovala. Žalobkyni nepochybně (a nerozporovala to ani žalovaná) vznikl nárok na náhradu odměny za dva úkony právní služby, a sice za úkon dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení) a za úkon dle § 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 (podání stížnosti proti usnesení o zajištění věci). Výši této odměny bylo třeba určit z tarifní hodnoty dle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť hodnotu úkonu právní služby směřující ke zrušení zajištění předmětného vozidla by bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně uhradila za předmětné vozidlo dne [datum] částku [částka], o několik málo dnů dříve za ně [jméno] [příjmení] měla zaplatit částku [částka] a policie jeho hodnotu vyčíslila částkou [částka]. Pro stanovení relevantní hodnoty vozidla ke dni učinění úkonů právní služby v září roku [rok] by tak bylo nezbytné vozidlo ocenit znaleckým posudkem, neboť z listinných důkazů není jeho hodnota (cena) v době realizace úkonů právní služby zřejmá vůbec, anebo se (v období, které mu předcházelo) udává v různých částkách. Za této situace je namístě vyjít z tarifní hodnoty [částka] dle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Žalobkyni proto vznikl nárok na náhradu odměny v celkové výši [částka] ([částka] a [částka]), dvou režijních paušálů po [částka] a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši [částka], celkem [částka]. Právě tuto částku jí ale žalovaná již dobrovolně uhradila (a žalobkyně vzala v tomto rozsahu svou žalobu zpět), a co se týče zbývající části nároku (ve výši [částka]), byla žaloba shledána jako nedůvodná a jako taková byla zamítnuta.

7. Druhým z uplatněných nároků byl nárok na náhradu škody ve formě nákladů vynaložených na diagnostiku vozidla ve výši [částka]. Ohledně něj však žalobkyně neunesla povinnost tvrzení, neboť byť bylo prokázáno, že shora uvedenou částku vynaložila, není zřejmé, proč jí tím měla vzniknout škoda (zda tato diagnostika nemohla být využita nebo zda musela být hrazena duplicitně či zda škoda vznikla jinak). Žalobkyni, jež se nezúčastnila jednání konaného dne [datum], nemohlo být v tomto směru poskytnuto poučení ve smyslu § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a žaloba tak musela být pro neunesení povinnosti tvrzení co do vzniku škody zamítnuta.

8. Třetím nárokem byla náhrada škody tvořená platbou na pojistné vozidla ve výši [částka]. Ohledně tohoto nároku nebyla naplněna podmínka existence příčinné souvislosti, neboť pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je povinným smluvním pojištěním, které upravuje zákon č. 168/1999 Sb. Ten mimo jiné stanoví, že povinné ručení musí být uzavřeno pro každé vozidlo, které je provozováno, a to včetně vozidel, která jsou například pouze ponechána na pozemní komunikaci, a fakticky v provozu nejsou. Výjimku z povinnosti hradit povinné ručení tak mají pouze vozidla vyjmenovaná v § 5 tohoto zákona, případně povinnost hradit pojistné zaniká zánikem pojistného vztahu ve smyslu § 12 tohoto zákona Ani jedna z těchto skutečností však v posuzovaném případě nenastala, a žalobkyně tak byla povinna povinné ručení hradit proto, že je to její zákonná povinnost, a nikoliv v příčinné souvislosti s tím, že jí vozidlo bylo nezákonně zajištěno anebo že toto zajištění trvalo příliš dlouhou dobu. Toto povinné ručení by byla povinna hradit i tehdy, pokud by odpovědnostní tituly vůbec nenastaly. Soud I. stupně proto ohledně tohoto nároku žalobu zamítl.

9. V pořadí čtvrtým nárokem byla náhrada škody za cenu autobaterie, její výměnu a odtah v celkové výši [částka]. Povedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalobkyně dne [datum] zakoupila autobaterii, nijak se z něj však nepodává, že by došlo k poškození autobaterie, ať již v souvislosti s nezákonným zajištěním vozidla anebo v souvislosti s trváním tohoto zajištění. Bylo naopak zjištěno, že již dne [datum] bylo vozidlo kvůli problémům se startováním a za účelem opravy či testu akumulátoru předáno do opravy [právnická osoba] Inter Auto [právnická osoba] Dle protokolu o skladování věci bylo o vozidlo pečováno, včetně dobití autobaterie, a dne [datum] s ním jednatel žalobkyně coby s plně funkčním odjel. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla přítomna u jednání dne [datum], nemohla být poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., že neunáší povinnost důkazní v tom směru, aby prokázala, že jí škoda skutečně vznikla, zejména že vznikla v příčinné souvislosti ať už se zajištěním vozidla, či délkou jeho trvání. Pokud tedy šlo o částku [částka] tvořenou cenou nové autobaterie, žaloba byla pro neunesení břemene důkazního zamítnuta. Zbývající část tohoto nároku pak tvořila částka [částka]. Dle žalobních tvrzení měla tato škoda vzniknout tím, že žalobkyně nechala vozidlo odtáhnout na STK, z doplnění žaloby ze dne [datum] se ale podává, že mělo jít o částku uhrazenou za odtah vozidla do provozovny žalobkyně (nikoliv na STK). Jelikož žalobkyně nebyla u jednání dne [datum], nebylo možno ji poučit podle § 118a odst. 1 o. s. ř., aby dotvrdila, jak škoda vznikla, tedy nákladů za jaký odtah vozidla se ve skutečnosti domáhá, a rovněž v jaké výši (neboť předložený příjmový doklad zní společně na výměnu autobaterie a odtah vozidla, a není tak ani zřejmé, jaká částka připadá na odtah samotný). Žaloba proto byla i v této části pro neunesení břemene tvrzení zamítnuta.

10. Za páté se žalobkyně domáhala náhrady škody ve formě nákladů vynaložených na zapůjčení náhradního vozidla ve výši [částka]. V tomto rozsahu byla žalovanou plně (po podání žaloby) odškodněna a řízení bylo z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno (viz usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 194/2020-108).

11. Šestým a posledním žalobou uplatněným nárokem byla náhrada škody ve výši [částka] tvořená částkou, kterou žalobkyně zaplatila na silniční dani po dobu zajištění vozidla. Rovněž tento nárok byl zamítnut pro neunesení povinnosti tvrzení a důkazní, neboť žalobkyně nemohla být při jednání dne [datum] poučena o tom, že musí prokázat, že vůbec silniční daň za období zajištění vozidla uhradila a v jaké konkrétní výši. Žalobkyně nesplnila ani povinnost tvrzení co do vzniku samotné daňové povinnosti, a to zejména s odkazem na § 8 a § 9 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, tedy zejména ve vztahu k tomu, jaká daňová povinnost jí vznikla za měsíce, kdy nebylo možno vozidlo užívat k podnikání ve smyslu § 2 odst. 1 tohoto zákona.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť obě účastnice měly ve věci úspěch jen částečný. Žalobkyně uspěla ohledně částky [částka], kterou jí žalovaná po podání žaloby dne [datum] zaplatila (a žalobkyně vzala následně důvodně podanou žalobu zpět). Žalovaná naopak uspěla v zamítnuté části žaloby, tedy co do částky [částka], a byť byla převážně úspěšná, jednalo se o převahu zcela nepatrnou, a proto bylo rozhodnuto tak, že žádná z účastnic nemá na náhradu nákladů řízení právo.

13. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Namítala, že pokud jde o náhradu nákladů vynaložených na zrušení nezákonného rozhodnutí, nelze souhlasit s tím, že by hodnota věci (cena zadrženého automobilu) musela být určena znalecky. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 101/2018 či sp. zn. 30 Cdo 1021/2015 anebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2688/15 či sp. zn. II. ÚS 3288/07, z nichž vyplývá, že lze využít i jiné podklady spolu s vlastní úvahou soudu, v každém případě bude takový„ přibližný odhad“ ceny šetrnější a bude lépe odpovídat základnímu principu vyjádřenému v § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dle něhož by u sporů, jejichž předmětem jsou věci penězi ocenitelné, měla být odměna advokáta odvozena z jejich ceny. Dle názoru žalobkyně v daném případě nejlépe hodnotu věci reprezentuje kupní cena, kterou za vozidlo sama zaplatila, a to v poměrně blízkém časovém odstupu od zahájení poskytování právní služby, tj. částka [částka]. Pokud jde o náhradu za diagnostiku, žalobkyně namítala, že bylo-li vozidlo zajištěno během servisních úkonů, a to v čase, kdy byla provedena diagnostika vozu, je jasné, že tato diagnostika byla provedena zbytečně, neboť se jedná o úkon, který je nutno provést pokaždé před servisními úkony, a pokud jsou tyto úkony přerušeny, nelze diagnostiku v budoucnu využít a je nutné provést ji případně opětovně. V případě zamítnuté náhrady za pojistné na zákonné pojištění odpovědnosti provozu vozidla žalobkyně namítala, že (byť si je vědoma své povinnosti hradit pojistné bez ohledu na to, zda vozidlo užívá či nikoliv) domnívá se, že je rozdíl, zda vozidlo neužívá ze své vůle anebo zda je jí tato možnost odňata nezákonným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení. Pokud jde o náhradu za novou autobaterii, její výměnu a odtah vozidla, žalobkyně namítala, že dostatečně tvrdila a prokazovala, že k poškození autobaterie došlo minimálně za značného přispění faktu, že vozidlo bylo po dlouhou dobu odstaveno, a pokud jde o náklady na odtah, její tvrzení si nijak neprotiřečila, soud I. stupně si je však nesprávně vyložil. Z jejích tvrzení jasně vyplývalo, že vozidlo nebylo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích, a muselo být proto odtaženo (nikoliv kam mělo být odtaženo). Co se týče toho, že v předloženém dokladu nebylo„ rozpoložkováno“, jaká část platby se týká výměny baterie a jaká odtahu, žalovaná odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1430/13, z něhož vyplývá, že v takové situaci může soud výši škody určit podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu. Konečně co se týče náhrady za silniční daň, žalobkyně namítala, že výše silniční daně byla zjistitelná z veřejnoprávních předpisů za použití jí předloženého technického průkazu vozidla, a proto bylo nadbytečné, aby prokazovala, v jaké výši jí tato povinnost vznikla. Jako obchodní korporaci, která je provozovatelem vozidla, jí povinnost k silniční dani vzniká vždy. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 101/2005, dle něhož ke zdanění (silniční daní) dochází bez ohledu na skutečnost, zda příslušné vozidlo bylo či nebylo ve zdaňovacím období užíváno, a že poplatníkem je provozovatel registrovaného vozidla zapsaný v technickém průkazu. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě zcela vyhoví, a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

14. Žalovaná na odvolání žalobkyně reagovala vyjádřením, v němž odkázala na svá dříve podaná stanoviska v této věci, a navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl jako věcně správný potvrzen.

15. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné.

16. Důvodnost odvolacích námitek žalobkyně shledal odvolací soud v případě stanovení výše náhrady za náklady, které žalobkyně účelně vynaložila na zrušení nezákonného rozhodnutí (§ 31 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu). Není pochyb o tom, že v případě stížnosti proti usnesení o zajištění vozidla je předmětem úkonu právní služby věc, která je penězi ocenitelná, a proto je třeba na určení odměny advokáta primárně použít § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dle něhož se za tarifní hodnotu, není-li stanoveno jinak, považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Postup dle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. by přicházel v úvahu až tehdy, pokud by zjištění hodnoty věci představovalo„ nepoměrné obtíže“. Soudu I. stupně je možno přisvědčit v tom, že nejpřesnější způsob, jak určit cenu vozidla v době poskytnutí úkonů právní služby, by představoval znalecký posudek, a že zadávat takový posudek jen pro účely rozhodnutí o nákladech řízení lze sotva mít za ekonomické. Na druhou stranu skutečnost, že hodnota předmětu řízení nebyla vyčíslena zcela pregnantně, nemůže být důvodem pro to, aby při určení výše odměny advokáta bylo postupováno dle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., když je zcela evidentní, že zde uvedená tarifní hodnota představuje částku mnohonásobně nižší oproti skutečné hodnotě předmětu řízení. Proto zvláště za situace, kdy z výsledků provedeného dokazování lze určit alespoň přibližnou hodnotu zajištěného vozidla, je vůči žalobkyni spravedlivější vyjít právě z takto dovozené částky. Dle názoru odvolacího soudu hodnotě vozidla v době započetí úkonů právní služby nejlépe odpovídá cena, která se podává z usnesení Policie České republiky ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] (jímž odvolací soud provedl důkaz), a která byla stanovena ke dni [datum] prostřednictvím internetové inzerce prodeje vozidel ve výši [částka] (zatímco kupní cenu, za kterou před více než rokem a půl pořídila vozidlo žalobkyně či před ní údajně [jméno] [příjmení], nelze mít za dostatečně vypovídající o reálné hodnotě vozidla v době, kdy byly úkony právní služby poskytnuty). Odměna advokáta z tarifní hodnoty [částka] činí [částka] (§ 7, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a v daném případě náležela v plné výši za úkon spočívající v převzetí a přípravě zastoupení (§ 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a v poloviční výši za úkon spočívající v podání stížnosti proti usnesení o zajištění vozidla (§ 11 odst. 2 písm. d/, odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K těmto dvěma úkonům je třeba připočíst dva režijní paušály po [částka] (§ 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhradu za daň z přidané hodnoty, jejímž byl advokát plátcem, tj. částku [částka]. Celková výše náhrady činí [částka], z čehož žalovaná již [částka] uhradila, takže zbývá doplatit částku [částka]. V tomto rozsahu je tedy žaloba důvodná, a odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé (ad I) podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v souladu s tímto závěrem změnil.

17. Pokud jde o zbývající nároky, které zůstaly předmětem odvolacího řízení, ohledně nich zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně nedoznalo žádné změny, v tomto rozsahu byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku I jako věcně správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.). V případě nároků na náhradu škody, kterou měly představovat poměrné části pojistného z povinného pojištění odpovědnosti za provoz vozidla a odvody na silniční dani, nelze mít za splněnou podmínku existence příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a odpovědnostním titulem (ať již nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem). Při rozboru otázky příčinné souvislosti je třeba vyřešit, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou tvrzeného následku, neboli co bylo příčinou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. [jméno] žalobkyně tvrdí, že ať již jde o pojistné či o silniční daň, povinnost k jejich zaplacení jí vznikla (bez ohledu na užívání vozidla) přímo ze zákona, resp. zákonem předvídaného pojistného vztahu, a stíhala by ji v každém případě, tedy i bez existence odpovědnostního titulu na straně žalované. Je tudíž jasné, že odpovědnostní titul nemohl být příčinou tvrzené škody, neboť - i kdyby ho nebylo - majetková sféra žalobkyně by byla zasažena úplně stejným způsobem.

18. V případě požadované náhrady nákladů za diagnostiku a za autobaterii, její výměnu a odtah vozidla, byla žaloba zamítnuta pro neunesení povinnosti tvrzení, případně důkazní, a s tímto postupem se odvolací soud ztotožnil. Žalobkyně nedostatečně tvrdila, proč diagnostika vozu, která jí byla v servisu provedena a žalobkyně za ni zaplatila, měla představovat škodu na její straně, a stejně nedostatečná byla její tvrzení i ohledně škody představované cenou nové baterie, nákladů na její výměnu a odtah vozidla. Žalobkyně totiž (kormě faktu, že zakoupila novou autobaterii a za jakou cenu) netvrdila a ani neprokazovala skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že původní autobaterie byla znehodnocena a že se tak stalo v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení. Pokud jde o odtah, se soudem I. stupně je třeba souhlasit v tom, že žalobkyně rozporně vylíčila okolnosti, resp. účel, pro který k němu mělo dojít, nadto jsou její tvrzení o nepojízdnosti vozidla v rozporu se zjištěním, že vozidlo jí bylo předáno ve funkčním stavu a že její jednatel s ním odjel. Soud I. stupně správně poukázal na nedostatečnost tvrzení žalobkyně, i pokud jde o částku, jaká byla za odtah zaplacena. Tuto pak nebylo možno zjistit ani z žalobkyní předloženého listinného důkazu, kde byla částka [částka] uvedena jako souhrnná suma, v níž byla zahrnuta jak cena za odtah, tak cena za výměnu baterie. Dovolávala-li se žalobkyně v této souvislosti nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1430/13, je třeba mít tento poukaz za zcela nepřípadný, neboť závěry v tomto nálezu prezentované dopadají na situace, kdy je prakticky nemožné prokázat přesnou výši vzniklé škody, což by však vzniku odpovědnostního vztahu nemělo bránit (mířeno je především na situace, které v praxi nastávají u škod vzniklých nadměrnou délkou řízení, kdy možným řešením je pak stanovení výše škody použitím uvážení na základě spravedlnosti). V daném případě se však nabízelo, aby žalobkyně upřesnila (např. na základě dotazu u vystavitele dokladu), jaká část z ceny [částka] na každou z obou uvedených položek připadá, pro její nepřítomnost u jednání soudu však nebylo možno ji v tomto směru udělit příslušná procesní poučení. To, že poučení dle § 118a o. s. ř. se uděluje jen při jednání a že účastník, který se k jednání nedostavil (a ani včas nepožádal z důležitého důvodu o jeho odročení) se tím připravil o možnost být tímto způsobem poučen (a že soud není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu jednání odročovat), vyplývá z ustálené judikatury (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Nesplnění povinnosti tvrzení či důkazní se pak nutně musí promítnout do procesního neúspěchu účastníka, jímž je - v případě žalobce - zamítnutí žaloby.

19. V souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně, neboť bylo třeba zohlednit procesní úspěch žalobkyně ohledně částky [částka] Odvolací soud postupoval dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., v souladu s nimiž je třeba žalobkyni považovat za procesně úspěšnou ohledně částky [částka] (kterou jí žalovaná zaplatila po zahájení řízení) a ohledně částky [částka], která jí byla přiznána soudem, tj. v součtu ohledně částky [částka], což představuje 68,59 % z původně zažalované částky [částka]. Od tohoto procentuálního úspěchu je třeba odečíst její neúspěch (31,41 %), a žalobkyni tak náleží 37,18 % všech účelně vynaložených nákladů řízení. Ty sestávají ze soudního poplatku ve výši [částka], z odměny advokáta za 4 úkony právní služby po [částka] (z tarifní hodnoty [částka]; jedná se o převzetí zastoupení, podání žaloby, vyjádření ve věci samé z [datum] a částečné zpětvzetí žaloby z [datum]; § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z odměny advokáta za 1 úkon právní služby po [částka] (z tarifní hodnoty [částka]; jedná se o podání ve věci samé z [datum]; § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z pěti režijních paušálů po [částka] (§ 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši [částka], celkem [částka]. Z této částky žalobkyni přísluší poměrná část ve výši [částka], k jejíž náhradě byla žalovaná výrokem II tohoto rozsudku zavázána (lhůta a místo k plnění vycházejí z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. V tomto řízení, jehož předmětem byla již jen částka [částka], dosáhly obě účastnice opět jen částečného procesního úspěchu, který lze mít za zhruba srovnatelný, a proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III tohoto rozsudku.