58 Co 239/2025 - 119

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Blanky Bendové a JUDr. Vladimíry Čítkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] zastoupený [Jméno advokátky], advokátkou sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená [Jméno advokáta], advokátem sídlem [Adresa advokáta] o zpřístupnění bytové jednotky, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. dubna 2025, č. j. 26 C 383/2024-83 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (výrok I.) potvrzuje, ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.) se mění tak, že jejich výše činí 16 637,50 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 8 591 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou žalobce požadoval, aby mu žalovaná umožnila neomezený přístup do bytové jednotky č. [číslo], zapsané na LV č. [číslo], nacházející se v budově č. p. [číslo], [číslo] a [číslo], zapsaných na LV č. [číslo], nacházející se na pozemcích parc. č. [číslo], [číslo] a [číslo], zapsaných na LV č. [číslo], v kat. území [adresa], obec [adresa] (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované k rukám právního zástupce žalované náhradu nákladů řízení ve výši 13 310 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobce domáhal umožnění neomezeného přístupu do výše označené bytové jednotky s tvrzením, že žalobce a žalovaná jsou jejími podílovými spoluvlastníky (každý v rozsahu id. ), o jejím užívání neuzavřeli žádnou dohodu, žalovaná bytovou jednotku užívá a odmítá žalobce do ní vpustit, a to i za účelem kontroly bytové jednotky.

3. Žalovaná nesporovala spoluvlastnictví bytové jednotky, bytovou jednotku se žalobcem nabyli v rámci dědických řízeních po rodičích. Žalovaná sporovala, že by žalobci byla povinna umožnit neomezený přístup do bytu. Byt užívala s menšími přestávkami od dětství, původně ho užívala s rodiči, po smrti matky pouze s otcem. Po úmrtí otce byt užívala sama, v bytě má svou domácnost. Žalobce se z bytu trvale odstěhoval před více než 35 lety a od té doby byt nevyužíval. Žalobce 30. 9. 2019 podal žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětné bytové jednotce, řízení není dosud pravomocně skončeno.

4. Soud I. stupně vyšel z nesporného tvrzení účastníků, že žalobce a žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky (každý v rozsahu id. ) výše označené bytové jednotky; tato skutečnost se rovněž podává i z výpisu z katastru nemovitostí (usnesení o nabytí dědictví ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. [spisová značka]; právní moc ke dni 19. 5. 2014, s právními účinky zápisu 21. 5. 2014, usnesení ze dne 7. 7. 2023, sp. zn. [spisová značka]; právní moc 20. 2. 2024, s právními účinky zápisu 2. 4. 2024). Žalobce zahájil řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k výše označené bytové jednotce, řízení je vedeno u tamního soudu pod sp. zn. [spisová značka], není dosud pravomocně skončeno.

5. Soud I. stupně provedl výpověď žalobce, výpověď žalované a listinné důkazy (viz odst. 4 napadeného rozhodnutí), zjistil mj. podstatný obsah rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] ve spojení s rozhodnutím sp. zn. [spisová značka] (zamítnutí žaloby žalobce na ochranu rušené držby), obsah rozhodnutí tamního soudu sp. zn. [spisová značka] (zastavení řízení o návrhu žalobce na omezení svéprávnosti a opatrovnictví žalované), obsah rozhodnutí tamního soudu sp. zn. [spisová značka] (zamítnutí návrhu žalobce na výkon rozhodnutí - vydání klíčů žalovanou). Výzvou ze dne 2. 12. 2024 žalobce vyzval žalovanou ke zpřístupnění bytu, žalovaná na výzvu reagovala podáním ze dne 10. 12. 2024, vyjádřila negativní stanovisko stran zpřístupnění a sdělila žalobci, že byt je ve funkčním stavu a odpovídá běžnému opotřebení. Dále vzal za prokázáno, že žalobce z bytové jednotky odešel v roce 1998 v souvislosti s výkonem základní vojenské služby a po jejím ukončení se do bytu k trvalému bydlení nevrátil, začal bydlet v bytě ve [adresa] ulici, ke kterému získal právo nájmu. Ke dni rozhodnutí prvostupňového soudu žalobce bydlí v pronajatém bytě v [adresa] ulici. Žalovaná v bytě bydlí nepřetržitě 20. 11. 1990[Anonymizováno](viz údaje uvedené v Centrální evidence obyvatel), krátkodobě v minulosti v některých obdobích odešla od rodičů z předmětného bytu a bydlela se spolubydlícími či na základě nájemní smlouvy jinde. Účastníci bytovou jednotku v rozsahu id. získali dědictvím po rodičích a neuzavřeli dohodu o jejím užívání. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k této bytové jednotce, které bylo žalobcem zahájeno, dospělo do stádia, kdy účastníci budou prokazovat svoji solventnost na vyplacení vypořádacího podílu, žádný z nich nechce ve spoluvlastnictví setrvat. Žalovaná přes výzvy žalobci užívání bytu neumožnila, sama disponuje klíči od předmětného bytu. Další navržené důkazy prvostupňový soud pro nadbytečnost neprovedl.

6. Soud I. stupně uzavřel, že podílové spoluvlastnictví k bytové jednotce dosud nebylo zrušeno (ust. § 1139 odst. 1, 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen ,,o. z.“), žalobce se tak mohl ochrany svého spoluvlastnického práva dovolat podáním žaloby dle ust. § 1042 o. z., kdy vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

7. Prvostupňový soud však zohlednil, že žalobce z bytu odešel již v roce 1998, bydlí v jiném pronajatém bytě a řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které mezi účastníky probíhá, dospělo do stádia prokazování finančních prostředků k vyplacení druhého z účastníků, lze tak očekávat v dohledné době rozhodnutí soudu. Umožnění přístupu do bytu žalobci za tohoto stavu by bylo v rozporu s dobrými mravy, proto prvostupňový soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen ,,o. s. ř.“ s ohledem na úspěch žalované ve sporu.

8. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné blanketové odvolání s odkazem na ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) f), g) o. s. ř. Rozhodnuti soudu I. stupně považuje žalobce za nepřezkoumatelné pro nedostatek řádného odůvodnění a zároveň za nesprávné i po stránce hmotněprávní. Žalobce je podílovým spoluvlastníkem bytové jednotky v rozsahu id. . Má tedy právo společnou věc užívat, podílet se na jejím hospodářském využiti a zejména chránit své vlastnické právo před jakýmkoli rušivým zásahem - včetně zásahu ze strany druhého spoluvlastníka. Takové právo mu zaručuje nejen ust. § 1040 o. z., § 1042 o. z., ale i čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina“). Není důvodu, proč by jeden ze spoluvlastníků měl být fakticky vyloučen z možnosti byt užívat, pokud mezi stranami nebyla uzavřena dohoda, která by takový stav umožňovala nebo legalizovala. Skutečnost, že žalobce v bytě fyzicky nebydlí, není důvodem k popření jeho spoluvlastnického práva. Neužívání věci samo o sobě nezakládá její opuštění ani pozbyti práva. Naopak je to právě žalovaná, kdo nelegitimně vylučuje žalobce z možnosti výkonu jeho práv, a dopouští se rušivého zásahu, proti kterému se žalobce oprávněně domáhá ochrany. Prvostupňový soud při rozhodování zcela pominul aktuální dynamiku vztahů mezi spoluvlastníky. Žalovaná v bytě bydlí trvale, žalobce je dlouhodobě vyloučen ze všech užitků plynoucích z vlastnictví. Soud I. stupně nehodnotil, zda je tento stav udržitelný či spravedlivý. Nezabýval se ani tím, že žalovaná bez právního důvodu brání žalobci v přístupu do bytu a neprojevil snahu o dohodu, kterou by bylo možné danou situaci vyřešit. Argumentace soudu, že mezi účastníky probíhá řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, proto nelze žalobci přiznat ochranu dle ust. § 1042 o. z., je nepřiléhavá. Toto řízení dosud nebylo pravomocně skončeno a nelze předjímat, kdy bude rozhodnuto, pokud by bylo ukončeno v horizontu měsíců, nelze připustit, aby po tuto dobu byl jeden z vlastníků zcela vyloučen z možnosti se svou věcí nakládat. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, který se zabýval výkladem ust. § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní § 2 odst. 3 o. z.). Z výše uvedené judikatury vyplývá, že aplikace korektivu dobrých mravů (§ 2 odst. 3 o. z.) je výjimečným nástrojem, jehož použití předpokládá splnění přísných podmínek - zejména důkladné skutkové zjištění a přesvědčivé odůvodnění, proč by konkrétní výkon práva měl být považován za excesivní či nepřípustný. V posuzované věci však soud I. stupně těmto požadavkům nedostál. Nevyložil, v čem konkrétně má spočívat rozpor mezi chováním žalobce a dobrými mravy, ale ani se nevypořádal s legitimním zájmem žalobce jako spoluvlastníka na přístup ke společné věci. Nezohlednil obsah a smysl právních institutů vlastnického a spoluvlastnického práva, zamítnutím žaloby de facto potvrdil stav, kdy jeden spoluvlastník užívá věc jako by byl jejím výlučným vlastníkem, což je s institutem podílového spoluvlastnictví neslučitelné. Žalobce pouze žádal o výkon svého spoluvlastnického práva, o které je fakticky zcela připraven. Takové jednání nelze považovat za odporující dobrým mravům. Žalobce žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna umožnit žalobci neomezený přístup do bytové jednotky č. [číslo], zapsané na LV č. [číslo], nacházející se v budově č. p. [číslo], [číslo] a [číslo], zapsaných na LV č. [číslo], nacházející se na pozemcích parc. č. [číslo], [číslo] a [číslo], zapsaných na LV č. [číslo], v kat. území [adresa], obec [adresa], in ev. aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná brojila odvoláním toliko proti nákladovému výroku II. rozsudku, neboť soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) a rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.). Soud I. stupně nesprávně určil výši náhrady nákladů řízení žalované, když vycházel z ust. § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen ,,AT“) a v souvislosti s tím vycházel z tarifní hodnoty 30 000 Kč. Předmětem řízení je, zda tu je právo žalobce na vstup do bytové jednotky č. [číslo], v kat. území [adresa], obec [adresa]. V souladu s ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT by tak v řízení ve věci určení, zda tu je právní vztah nebo právo, jde-li o plnění penězi neocenitelné a zároveň o právo k nemovité věci, měla být za tarifní hodnotu považována částka ve výši 113 000 Kč. Náhrada nákladů řízení měla být prvostupňovým soudem stanovena ve výši 5 620 Kč za jeden úkon právní služby bez DPH. Soud I. stupně rovněž nesprávně stanovil počet úkonů právní služby, když jednání dne 15. 4. 2025 přesáhlo 2 hodiny a mělo by tak být honorováno 2 úkony právní služby. Celkem tedy přísluší žalované náhrada nákladů řízení za 5 úkonů právní služby po 5 620 Kč, 5 náhrad hotových výdajů po 450 Kč a daň z přidané hodnoty, celkem tedy 36 723 Kč. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. změnil tak, že přizná žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů za použití ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT.

10. Žalovaná se vyjádřila k odvolání žalobce. Namítla, že žalobce nepodal odvolání včas, jelikož odvolání ze dne 15. 5. 2025 bylo neúplné a neodůvodněné. Žalobce v odvolání uvedl pouze to, že rozsudek prvostupňového soudu napadá v celém jeho rozsahu, bez dalšího odkázal na všechny zákonné odvolací důvody a uvedl, že své odvolání doplní nejpozději ve lhůtě 20 dnů. Žalobce si sám prodloužil 15denní odvolací lhůtu o dalších 20 dnů. Odvolání tak mělo být odmítnuto soudem I. stupně, případně soudem odvolacím dle ust. § 208 odst. 1 či § 218a o. s. ř. Žalovaná argumentovala tím, že není rušeno vlastnické právo žalobce, ani do něj není protiprávně zasahováno. Obsahem vlastnického práva je právo věc držet, užívat, přisvojit si plody a užitky, právo s věcí nakládat, věc opustit či právo na věc působit, měnit ji či zničit. Žalobce není držitelem společné věci, jelikož žalovaná má ve společné nemovitosti již 35 let své obydlí. Žalovaná užívá bytovou jednotku od svého dětství, s menšími přestávkami téměř nepřetržitě. Žalované svědčí právo držby, což potvrdil také Obvodní soud pro [adresa] ve svém usnesení ze dne 29. 5. 2024, č. j. [spisová značka], žalobce není držitelem bytové jednotky. Obvodní soud pro [adresa] ostatně ve výše zmíněném usnesení vyslovil, že právě žalovaná by měla právo bránit se žalobou na ochranu své pokojné držby v případě, že by se žalobce pokusil domoci vstupu do bytové jednotky. Žalobce nemůže po žalované požadovat neomezený vstup do společné bytové jednotky, jelikož bytová jednotka je dlouhodobě výlučným obydlím žalované, které tak svědčí právo na nedotknutelnost obydlí v souladu s čl. 12 Listiny. Právo na nedotknutelnost obydlí požívá vyšší právní ochrany než právo vlastnické, tzn. ačkoliv je žalobce vlastníkem ideální , nezakládá to jeho právo do bytové jednotky vstupovat. Není pravdou, že by doposud nebylo rozhodnuto o způsobu užívání bytové jednotky, jak tvrdí žalobce. O běžné správě společné věci, do níž spadá i užívání nemovitosti, rozhodují spoluvlastníci dohodou nebo většinou hlasů. Otec účastníků jako jeden ze spoluvlastníků společně s žalovanou rozhodl, že byt bude užívat pouze on a žalovaná. Po jeho smrti žalovaná pokračuje v užívání bytové jednotky, jak to ostatně bylo přáním rodičů účastníků. Ke změně stávajícího způsobu užívání společné věci je třeba nadpoloviční většiny hlasů, kterou však žalobce nedisponuje. Řízení o vypořádání spoluvlastnictví k bytové jednotce vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] již bylo nepravomocně skončeno dne 29. 5. 2025, bytová jednotka byla přikázána do výlučného vlastnictví žalobce. Žalovaná zvažuje, zda bude proti tomuto rozsudku brojit odvoláním. K vyřešení sporu dojde co nejdříve, je tak správný závěr soudu I. stupně, že domáhat se přístupu do bytové jednotky je nyní nadbytečné. Z uvedených důvodů je napadené rozhodnutí věcně správné, kdy vzhledem k existenci obydlí žalované ve společné bytové jednotce, k neexistenci držby žalobce a vzhledem k nepravomocnému rozhodnutí v rámci řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je v rozporu s dobrými mravy, aby byla žalovaná nucena žalobce do bytové jednotky momentálně vpouštět.

11. Žalobce v replice ze dne 9. 9. 2025 zdůraznil, že institut držby a její soudní ochrany dle ust. § 1003 a násl. o. z. má odlišný účel než institut ochrany vlastnického práva dle ust. § 1040 a násl. o. z. Ochrana držby směřuje výhradně k zachování faktického stavu bez ohledu na existenci či neexistenci právního titulu. Naopak ochrana vlastnického práva chrání výkon subjektivního práva vlastníka proti neoprávněným zásahům třetích osob. Rozhodnuti, na která žalovaná odkazuje (usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 29. 5. 2024, č. j. [spisová značka] ve spojení s usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 10. 9. 2024, č. j. [spisová značka]), se vztahovala výlučně k otázce, kdo je držitelem bytové jednotky. Námitky žalované odkazující na držbu a její soudní ochranu nejsou relevantní. Žalovaná dále tvrdí, že její právo na ochranu obydlí dle čl. 12 Listiny má mít přednost před právem žalobce na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny). Žádné základní právo nemá absolutní povahu a při jejich střetu je třeba provést test proporcionality (srov. např. nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 24/10). Tento test se skládá ze tří kroků: vhodnost - zda zásah sleduje legitimní cíl; potřebnost - zda neexistují jiné, šetrnější prostředky k dosažení téhož cíle; přiměřenost v užším smyslu - zda přínos zásahu převažuje nad újmou způsobenou dotčenému právu. Argumentace o ochraně obydlí je proto oslabena již ve fázi posuzování vhodnosti, neboť absentuje právní základ pro vyloučení žalobce ze spoluužívání. Žalobcovo vlastnické právo má pevný právní základ, je ústavně garantováno a je vykonáváno v souladu s právním řádem. Žalovaná ve svém vyjádření odkazuje na tvrzenou dohodu s rodiči účastníků, podle níž měla být bytová jednotka užívána výlučně žalovanou, existence této dohody nebyla v řízení prokázána, žalovaná nepředložila ohledně tohoto tvrzení žádný důkaz. Pokud žalovaná namítla v odvolání proti nákladovému výroku, že mělo být aplikováno ust. § 9 odst. 4 AT, pak žalobce se v tomto řízení nedomáhal určení, zda tu je právní vztah nebo právo ve smyslu citovaného ustanovení. Existence vlastnického práva žalobce i žalované k předmětné bytové jednotce je nesporná. Rozhodnuti soudu I. stupně o nákladech řízení bylo v souladu se zákonem.

12. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalovaná zdůraznila, že se v tomto řízení nedomáhá ochrany držby, poukázala na čl. 12 Listiny, kdy v projednávané věci je nutno dát přednost právu na ochranu obydlí a soukromí před spoluvlastnickým právem (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1809/10). Dále namítla, že žalobce nechce bydlet s žalovanou v jednom bytě, žalobní návrh lze označit za šikanózní. Žalobce rozvedl, jak byla předmětná bytová jednotka v minulosti užívána i okolnosti, které ho vedly k odstěhování z bytu po ukončení základní vojenské služby s tím, že od roku 2014 občas bytovou jednotku užíval, do bytu docházel do úmrtí otce účastníků, pak již neměl do bytu přístup pro výměnu ,,klíčů od bytu“. Argumentoval velikostí bytové jednotky (tři pokoje), kdy v rámci této bytové jednotky mohou mít obydlí dva lidé.

13. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), ve věci nařídil jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že žalobcovo odvolání není důvodné, odvolání žalované shledal zčásti opodstatněným.

14. Předně odvolací soud se zabýval včasností podaného odvolání žalobcem. Rozsudek soudu I. stupně byl právní zástupkyni žalobce doručen dne 2. 5. 2025 (viz Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky č. l. 86), žalobce brojil proti rozsudku soudu blanketovým odvoláním dne 15. 5. 2025 (č. l. 93), tedy v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.); pro posouzení včasnosti podání opravného prostředku je irelevantní, kdy bylo blanketové odvolání žalobce doplněno.

15. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku lze uvést, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); což lze vztáhnout na posuzovanou věc.

16. Podle ust. § 1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

17. Podle ust. § 1117 o. z. každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.

18. Podle ust. § 1126 odst. 1 o. z. každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci.

19. Podle ust. § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

20. Podle ust. § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

21. Ze srovnání ustanovení předchozí i současné právní úpravy hospodaření se společnou věcí se podává, že řešení otázky, za jakých okolností může většinový spoluvlastník rozhodnout o hospodaření se společnou věcí řeší oba zákoníky v podstatě stejně. Z této skutečnosti vyplývá i závěr, že dosavadní judikaturu týkající se hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2288/2017). Rovněž Nejvyšší soud připustil podání negatorní (zápůrčí) žaloby ve vztahu mezi spoluvlastníky i v poměrech platného občanského práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3523/2015).

22. Právo účastnit se správy společné věci je jedním ze způsobů výkonu vlastnického práva spoluvlastníka ke spoluvlastnickému podílu. Správou společné věci jsou nikoliv dispozice majetkové, nýbrž zejména dispozice užívací. Účastí na správě věci se rozumí rozhodování spoluvlastníků o tom, jak bude nakládáno se společnou věcí - jak bude udržována, opravována, zlepšována, zda a jak budou do věci investovány prostředky, zda bude pronajata apod. V zásadě platí, že spor o způsob užívání věci je sporem z její správy (§ 1126 a násl. o. z.); ruší-li však spoluvlastník užíváním věci právo jiného spoluvlastníka, aby v rámci jeho podílu užíval společnou věc, aniž by způsob užívání věci byl upraven právním jednáním nebo rozhodnutím soudu, může se rušený bránit i negatorní žalobou dle § 1042 o. z. V některých případech se oba uvedené nároky prolínají (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4995/2017).

23. V posuzovaném případě je mezi účastníky nesporné, že jsou podílovými spoluvlastníky výše označené bytové jednotky, a to každý v rozsahu . Bylo prokázáno, že žalovaná v bytové jednotce bydlí téměř nepřetržitě od svého dětství (potažmo od roku 1990), v bytové jednotce zajišťuje svoji bytovou potřebu (má zde své ,,obydlí“), má zde svoji domácnost po dobu cca 35 let. Žalobce naopak v bytové jednotce nebydlí od roku 1998, jeho bytová potřeba je zajištěna jiným způsobem (byl nájemcem bytu ve [adresa] ulici, [adresa], nyní je zajištěna jeho bytová potřeba v bytě v [adresa] ul.).

24. Mezi účastníky je nesporné a odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že v současné době probíhá řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k předmětné bytové jednotce, řízení je vedeno před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], dne 29. 5. 2025 bylo ve věci samé rozhodnuto, proti rozsudku soudu I. stupně byl podán opravný prostředek, řízení není dosud pravomocně skončeno.

25. Odvolací soud vyšel předně ze skutkových tvrzení (viz žalobní návrh ze dne 18. 12. 2024), na základě kterých se žalobce domáhá ,,neomezeného zpřístupnění“ předmětné bytové jednotky, která je v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Žalobce v žalobním žádání poukazuje na ust. § 1117 o. z. s tím, že žalovanou žádal o přístup do bytové jednotky za ,,účelem kontroly stavu nemovitosti“ s tím, že jeho ,,spoluvlastnické právo zahrnuje právo nemovitost užívat, kontrolovat její stav a podílet se na rozhodování o jejím nakládání“. Tedy žádá ,,zpřístupnění bytové jednotky za účelem kontroly jejího stavu a případného dalšího užívání v rozsahu odpovídajícímu podílu žalobce“.

26. V rámci předžalobní výzvy ze dne 2. 12. 2024 vyzval žalobce žalovanou ke zpřístupnění bytu, kdy je žalobci znemožněn přístup k předmětné nemovitosti za účelem běžné kontroly stavu nemovitosti, čímž je mu bráněno fakticky ve výkonu vlastnického práva. Na tuto výzvu reagovala žalovaná prostřednictvím svého právního zástupce podáním ze dne 10. 12. 2024 se sdělením, že žalovaná bytovou jednotku dlouhodobě užívá za účelem zajištění své bytové potřeby, byt je v přiměřeném funkčním stavu, který odpovídá běžnému opotřebení, za posledních deset let v něm z funkčního hlediska neproběhly žádné zásadní změny, ani se v něm neprojevily žádné podstatné závady. Stav bytu byl nedávno dostatečně popsán ve znaleckém posudku [tituly před jménem] [jméno FO] (v rámci řízení vedeného u tamního soudu pod sp. zn. [spisová značka] pozn. odvolacího soudu), která v září 2024 provedla důkladnou prohlídku bytu. Žalovaná byt užívá k bydlení a její obydlí tak požívá ústavní ochrany, která je nadřazena právu vlastnickému (čl. 12 Listiny).

27. S ohledem na výše uvedené odvolací soud neshledal žalobu důvodnou, neboť důvod (viz skutková tvrzení), pro který se žalobce v rámci žalobního žádání domáhal neomezeného zpřístupnění bytu žalovanou (provedení kontroly bytové jednotky) není dán, neboť stav bytu byl zdokumentován znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], žalobce byl se znaleckým posudkem seznámen jako účastník řízení vedeného u tamního soudu pod sp. zn. [spisová značka], o čemž byl žalovanou vyrozuměn podáním ze dne 10. 12. 2024, tímto podáním žalovaná zároveň sdělila žalobci konkrétní informace o funkčním stavu bytové jednotky.

28. Nebylo tvrzeno, že by žalobce neměl zajištěnou bytovou potřebu, že by žádal zpřístupnění bytové jednotky žalovanou za účelem uspokojení - zajištění své bytové potřeby (nežádal její faktické užívání), čemuž odpovídá i žalobní požadavek (žalobní petit), krom neomezeného přístupu do bytové jednotky za účelem realizace kontroly jejího stavu, pouze v rámci žalobního žádání poukazoval na své spoluvlastnické právo k bytové jednotce a jeho obsah, které není ostatně žalovanou ani sporováno.

29. Dále je nutno zohlednit, že žalovaná v bytové jednotce bydlí přes 35 let, v bytové jednotce se dlouhodobě nachází její ,,domácnost“. Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem (čl. 7 odst. 1 Listiny). Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí (čl. 12 odst. 1 Listiny). Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku.

30. Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním (§ 1012 o. z.). Spoluvlastnický podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci (§ 1121 a násl. o. z.).

31. K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. V těchto situacích je nutné stanovit podmínky, za splnění kterých má prioritu jedno základní právo či svoboda, a za splnění kterých jiné. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. Jedním z kritérií je porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv (nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94).

32. Je zřejmé, že v dané věci dochází ke kolizi dvou základních práv, a to práva spoluvlastníka užívat část věci v podílovém spoluvlastnictví (žalobce) s právem druhého spoluvlastníka na ochranu obydlí a soukromí (žalované). Je tedy třeba vážit obě tato práva a rozhodnout, kterému z nich je třeba poskytnout ochranu na úkor druhého. ,,Při kolizi práva spoluvlastníka užívat část věci v podílovém spoluvlastnictví s právem druhého spoluvlastníka na ochranu obydlí a soukromí je v zásadě třeba dát přednost právu na ochranu obydlí a soukromí. To se podává především z článku 12 Listiny, z něhož vyplývá, že možnost zásahu do práva na ochranu nedotknutelnosti obydlí musí být (za splnění určitých podmínek) stanovena přímo v zákoně a nelze ji tedy nepřímo odvozovat např. z majetkového práva jiného na užívání věci“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 863/2004). S ohledem na výše uvedené tak odvolací soud přisvědčil argumentaci žalované vznesené před prvostupňovým soudem, že je třeba v posuzovaném případě dát přednost právu žalované na ochranu obydlí před právem žalobce vyplývajícím z jeho spoluvlastnického práva k bytové jednotce. Z tohoto závěru však nevyplývá, že by spoluvlastnické právo žalobce bylo popřeno či že by své spoluvlastnické právo pozbyl, jak namítl v odvolání žalobce.

33. Žalovaná v rámci vyjádření k žalobě (č. l. 49) namítla zjevně šikanózní povahu uplatněného žalobního návrhu, poukázala v této souvislosti na řadu řízení, která žalobce ve vztahu k žalované zahájil. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2895/99 uplatnění korektivu dobrých mravů přichází v úvahu nejen při tzv. šikanózním výkonu práva, ale rovněž, je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4358/2015, sp. zn 26 Cdo 3689/2019).

34. V neposlední řadě tak bylo na místě se zabývat i korektivem dobrých mravů. Problematika dobrých mravů je obsažena v ust. § 2 odst. 3 o. z.; na výkon práva dopadá ust. § 8 o. z. v podobě vyloučení práva ochrany při zjevném zneužití práva. Lze vysledovat určité jednání žalobce jako podílového spoluvlastníka (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1773/2003, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014), byť z jiného než soudem I. stupně uvedeného důvodu, které lze hodnotit jako odporující dobrým mravům ve vztahu k žalované v souvislosti s jejich spoluvlastnictvím k předmětné bytové jednotce. Z rozhodnutí tamního soudu sp. zn. [spisová značka], které prvostupňový soud provedl k důkazu, a které je odvolacímu soudu známo i z jeho úřední činnosti (sp. zn. [spisová značka]) se podává, že žalobce se u tamního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] domáhal, aby soud omezil svéprávnost žalované, kdy skutková tvrzení navrhovatele (žalobce) v ničem (a to samostatně, ani v jejich vzájemné souvislosti) nezakládala důvodnou obavu z toho, že by posuzovaná (žalovaná) měla trpět duševní poruchou, nebyla tvrzena existenci hrozby závažnou újmou, pro případ, že by svéprávnost posuzované (žalované) nebyla omezena, konečně nebyla tvrzena ani nedostatečnost méně omezujících opatření. Řízení tako bylo pravomocně zastaveno s odůvodněním, že návrh navrhovatele (žalobce) byl posouzen jako zjevně nedůvodný až šikanózní, kdy nelze prostřednictvím tohoto návrhu řešit majetkové spory účastníků. Z obsahu návrhu byly seznatelné konfliktní vztahy účastníků související právě se spoluvlastnictvím výše označené bytové jednotky.

35. Rovněž v rámci tohoto řízení podal žalobce ve vztahu k žalované návrh na nařízení předběžného opatření s odkazem na ust. § 404 zák. č. 292/2013 Sb., kdy požadoval vykázání žalované z předmětného bytu. Usnesením prvostupňového soudu ze dne 5. 12. 2024, č. j. [spisová značka] ve spojení s usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 21. 2. 2025, č. j. [spisová značka] byl návrh na nařízení předběžného opatření odmítnut, mj. s odůvodněním, že zákonné podmínky pro aplikaci ust. § 402 odst. 1 z. ř. s. nebyly splněny (cit. ustanovení upravuje podmínky pro nařízení předběžného opatření v případě jednání vykazujícího znaky domácího násilí, nežádoucí sledování nebo obtěžování navrhovatele), neboť žalobce se domáhal touto formou ,,de facto“ právě zpřístupnění předmětné bytové jednotky.

36. Možno tak doplnit, že základní práva a svobody, jako je i právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, působí i v horizontálních vztazích (mezi soukromými osobami) tak, že prozařují normami podústavního práva. Zvláště při aplikaci korektivu dobrých mravů a funkčně obdobných ustanovení je třeba toto působení zohledňovat (srov. nález ze dne 18. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2103/20). Přitom není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana, a to zejména tehdy, je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/2020).

37. Konečně odvolací soud poznamenává, že pokud žalobce argumentoval tím, že institut držby a její soudní ochrana dle ust. § 1003 a násl. o. z. má odlišný účel než institut ochrany vlastnického práva dle ust. § 1040 a násl. o. z. a dále tím, že tvrzená dohoda o užívání nebyla v řízení prokázána, pak závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žalobního požadavku se neopírá o ust. § 1003 a násl. o. z. ani o žalovanou tvrzenou dohodu o užívání uzavřenou za života otce účastníků.

38. Soud I. stupně správně rozhodl o náhradě nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., nesprávně však stanovil jejich výši s ohledem na nesprávně stanovený počet úkonů právní služby. Náklady řízení tvoří odměna advokáta za 5 úkonů právní služby po 2 300 Kč dle ust. § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a) d), g) AT (předmětem řízení nebylo určení práva či právního vztahu k nemovitosti, potud byla odvolací námitka žalované shledána nedůvodnou) za přípravu a převzetí zastoupení, za vyjádření ze dne 15. 3. 2025, ze dne 14. 4. 2025 a za účast u jednání přesahující dvě hodiny (což prvostupňový soud nezohlednil), 5 náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 2 887,50 dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem 16 637,50 Kč.

39. S ohledem na výše uvedené odvolací soud shledal žalobu nedůvodnou, a to i z dalších důvodů, proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé (výrok I.) jako věcně správný potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř., ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.) jej změnil dle ust. § 221a o. s. ř. tak, že jejich výše činí 16 637,50 Kč, jinak jej v tomto výroku jako věcně správný potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř.

40. Žalovaná byla úspěšná i v odvolacím řízení, byla jí tak rovněž přiznána dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů řízení v plném rozsahu. Náklady odvolacího řízení tvoří odměna advokáta za 2 a půl úkonu právní služby (odvolání žalované proti rozhodnutí procesní povahy, vyjádření k odvolání žalobce, účast u odvolacího jednání) po 2 300 Kč dle ust. § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d) a g), odst. 2 písm. c) AT, 3 náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH ve výši 1 491 Kč dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem 8 591 Kč.

Poučení