58 Co 284/2022- 103

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Vladimíry Čítkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy a o vzájemném návrhu k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 39 C 160/2021-77 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé (I.) potvrzuje, ve vyhovujícím výroku o vzájemném návrhu (II.) se mění jen tak, že uvedená povinnost se vztahuje k soudní úschově vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 Sd 106/2020, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o nákladech řízení (III.) mění tak, žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení o žalobě [částka] a na náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku rukám advokáta žalované.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení o žalobě [částka] a na náhradu nákladů odvolacího řízení o vzájemném návrhu [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku rukám advokáta žalované.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně (ve výroku I.) zamítl žalobu s žalobním požadavkem, aby byl přihlašovatel povinen souhlasit s vydáním příjemci věcí - motorového vozidla HYUNDAI IX 35, rz 7H3 [číslo], [VIN kód], - osvědčení o registraci vozidla č. UAY [číslo], - přední a zadní tabulky [registrační značka], - klíčů od vozidla rz 7H3 [číslo], výr. zn. HYUNDAI, které jsou v soudní úschově Obvodního soudu pro Prahu 4, v řízení sp. zn. 34 Sd 106/2020, na základě usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Policie [obec] IV, Místní oddělení [obec], ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Dále (ve výroku II.) uložil žalobkyni povinnost souhlasit s vydáním - motorového vozidla HYUNDAI IX 35, rz 7H3 [číslo], [VIN kód], - osvědčení o registraci vozidla č. UAY [číslo], - přední a zadní tabulky [registrační značka], - klíčů od vozidla rz 7H3 [číslo], značky HYUNDAI, žalované a (ve výroku III.) uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované do 3 dnů od právní moci rozsudku rukám jejího advokáta na náhradu nákladů řízení [částka].

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě (došlé soudu I. stupně dne [datum]), kterou se žalobkyně domáhala (ve smyslu § 299 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále případně jen,,z. ř. s.“) nahrazení souhlasu žalované s vydáním motorového vozidla HYUNDAI IX 35, rz 7H3 [číslo], [VIN kód] (dále jen„ vozidlo“) a dalších věcí (v žalobě popsaných) ze soudní úschovy. Uvedla, že vozidlo (s označenými věcmi) bylo do soudní úschovy uloženo Policií ČR na základě jejího usnesení ze dne [datum] za situace, kdy práva k vozidlu (poté, co bylo na základě vyhlášeného pátrání dne [datum] zajištěno) uplatňuje jak žalobkyně (jako příjemce), tak žalovaná (jako přihlašovatel). Žalovaná v řízení o vydání vozidla ze soudní úschovy (zahájeném k návrhu žalobkyně) vydání vozidla odporovala, pročež byl návrh žalobkyně (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 34 Sd 106/2020 ze dne [datum rozhodnutí]) zamítnut. Žalobkyně tvrdila, že byla při koupi předmětného vozidla v dobré víře, že nabývá vlastnické právo od osoby oprávněné.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ke své obraně tvrdila, že se stala vlastníkem vozidla na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která byla uzavřena v rámci úvěrové smlouvy dne [datum], na základě které žalovaná poskytla úvěr na financování koupě předmětného vozidla společnosti [právnická osoba] Na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která nabyla platnosti uzavřením úvěrové smlouvy a účinnosti dnem převzetí vozidla uvedenou společností od prodávajícího (k čemuž došlo téhož dne), došlo k převodu vlastnického práva k vozidlu na žalovanou s rozvazovací podmínkou (spočívající v úplném splacení všech závazků z úvěrové smlouvy). Zmíněná rozvazovací podmínka, na základě které by vlastnické právo k vozidlu přešlo zpět na uvedenou společnost, splněna nebyla, vozidlo je tak stále ve vlastnictví žalované. Žalovaná namítla, že žalobkyně nebyla při nákupu vozidla v dobré víře v oprávnění druhé strany převést vlastnické právo zejména proto, že si mohla údaje o vozidle prověřit na veřejně dostupné a bezplatné databázi Cebia, ze které je od okamžiku uzavření smlouvy zřejmé, že vozidlo je financováno prostřednictvím žalované. Technický průkaz, ačkoliv obsahuje údaje o vlastníkovi a provozovateli, nelze považovat za listinu prokazující vlastnictví k věci. Po žalobkyni jako nabyvateli by měla být požadována jistá míra obvyklé opatrnosti, kterou by průměrná osoba měla v dané situaci vynaložit, tím spíše v případech, kdy je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být vlastníkem, tj. typicky při prodeji ojetých vozů. Žalovaná dále namítla, že jí nebyla zaslána předžalobní výzva.

4. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalované zdůraznila, že předmětné vozidlo nekoupila od společnosti [právnická osoba], nýbrž od společnosti [právnická osoba] kupní smlouvou ze dne [datum]. Žalovanou a společnost [právnická osoba] tížila zákonná povinnost provést změny v registru vozidel; neobstojí případné zmocnění žalovanou k provedení změn v registru. Žalovaná rezignovala na kontrolu, zda společnost [právnická osoba] změnu provedla a snaží se veškerou odpovědnost přenést na žalobkyni. Podstatné je, že nedošlo-li by ze strany žalované k vyvolání protiprávního stavu, nebyla by žalobkyně nucena k iniciování tohoto řízení. S pasivním chováním žalované souvisí i absence předžalobní výzvy; žalobkyně před podáním žaloby žádala o vydání vozidla, žalovaná se k výzvě nijak nevyjádřila, žalobkyni nekontaktovala, zcela jistě si musela být vědoma, že dalším zákonným krokem je podání žaloby o nahrazení souhlasu. Tento krok pro ni tedy nemohl být překvapením, řízení mohla zabránit. Žalobkyně ohledně dobré víry v oprávnění převodce uvedla, že vozidlo měl prodávající v držbě s veškerými doklady, nebylo prodáváno za neobvykle nízkou cenu, žalobkyně současně měla k dispozici kupní smlouvu uzavřenou mezi společností [právnická osoba], a [právnická osoba]

5. Soud I. stupně rozhodl na základě skutkových zjištění z provedeného dokazování uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí pod bodem 6. až 13. (na která v tomto směru odvolací soud pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje), přičemž dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby a důvodnosti vzájemného návrhu. Uzavřel, že společnost [právnická osoba] nesplnila podmínky smlouvy o úvěru uzavřené s žalovanou dne [datum], ve které byl mimo jiné sjednán zajišťovací převod práva k předmětnému vozidlu. Zajišťovací převod práva se tak stal nepodmíněným, společnost [právnická osoba] se nikdy nestala vlastníkem vozidla, nebyla tudíž oprávněna převést vlastnické právo k vozidlu na společnost [právnická osoba] [právnická osoba] následně převedla kupní smlouvou vozidlo na žalobkyni, v řízení nebyla prokázána dobrá víra žalobkyně v oprávnění společnosti [právnická osoba] převést vlastnické právo k vozidlu. Ve smlouvě o úvěru byl sjednán zajišťovací převod práva podle § 2040 (podle jeho odst. 1 smlouvou o zajišťovacím převodu práva zajišťuje dlužník nebo třetí osoba dluh tím, že věřiteli dočasně převede své právo; podle odst. 2 se má za to, že zajišťovací převod práva je převodem s rozvazovací podmínkou, že dluh bude splněna) násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále případně jen,,o. z.“) k vozidlu Hyundai IX 35, [registrační značka], [VIN kód]. Podle čl. 2 všeobecných podmínek smlouvy o úvěru, bez předchozího písemného souhlasu není klient ([právnická osoba] Czech) oprávněn, do úplného splacení klienta vůči společnosti (žalovaná) vyplývajících z úvěrové smlouvy, vozidlo prodat, nebo jakkoliv vozidlo zatížit věcným nebo jiným právem třetích osob. Po citaci § 2044 o. z. (Není-li zajištěný dluh splněn, stane se převod práva nepodmíněným a dlužník předá věřiteli vše, co je nutné k plnému výkonu převedeného práv), čl. 6 všeobecných podmínek smlouvy o úvěru, podle něhož byl-li dohodnutý zajišťovací převod vlastnického práva k vozidlu, není klient oprávněn do doby úplného splacení všech zajištěných závazků převést vozidlo na jakoukoli třetí osobu, ani činit kroky k tomu směřující, uvedl, že žalované se v řízení podařilo prokázat, že dluh ze smlouvy o úvěru nebyl splacen, převod vlastnického práva se stal tedy nepodmíněným v souladu s § 2044 o. z. Po citaci § 1099 o. z. (podle něhož se vlastnické právo k věci určené jednotlivě převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem), § 1102 o. z. (podle něhož převede-li se vlastnické právo k movité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak) a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015 (registr silničních vozidel není veřejným seznamem) uvedl, že se nemůže uplatnit pravidlo uvedené v § 1102 o. z. Vyšel z toho, na tento případ nepoužije § 1109 o. z., neboť vlastnické právo k vozidlu nebylo na žalobkyni převedeno od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti. Žalovaná v řízení prokázala zánik smlouvy o úvěru v důsledku neplnění povinností společnosti [právnická osoba] Uvedená společnost se tak nikdy nestala vlastníkem vozidla, nebyla tak oprávněna k převodu vlastnického práva na společnost [právnická osoba], od které pak vozidlo získala žalovaná (správně žalobkyně pozn. odvolacího soudu). Po citaci § 1111 o. z. (podle něhož získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § [číslo] nebo § [číslo], stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu) uvedl, že ustanovení § 1111 o. z. je upravena tzv. obecná klauzule nabytí od neoprávněného subjektu. Umožňuje nabytí vlastnického práva od neoprávněného subjektu i mimo stanovené privilegované způsoby nabytí (§ 1109 o. z.) a mimo prodej použitých věcí (§ 1110 o. z.). Zákon v případě generální klauzule výslovně stanoví povinnost nést důkazní břemeno ohledně prokázání okolností dobré víry nabyvatele. [obec] víra se u nabyvatele nepředpokládá, ale dobrou víru nabyvatel prokazuje. [obec] víra se netýká všech okolností, ale pouze oprávnění zcizitele převést vlastnické právo k věci. Hlavním následkem splnění podmínek kladených zákonem pro nabytí vlastnictví od neoprávněného je ztráta vlastnického práva na straně původního vlastníka a jeho originární nabytí na straně poctivého nabyvatele, který je poté oprávněn vlastnické právo k věci převést i na třetí osobu. Žalobkyně se ve svých vyjádřeních omezila pouze na argumentaci, ze které vyplývá, že bez jakéhokoliv ověřování uvěřila ustanovení kupní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi společností [právnická osoba] a [právnická osoba] s.r.o., aniž by vynaložila úsilí k zjištění předchozích vlastníků či jiných právních vad vozidla. Tvrzení žalobkyně, že [právnická osoba] s. r. o. měla vozidlo v držbě spolu se všemi doklady, nemůže v žádném případě obstát, když k ověření, zda není např. vozidlo kradené, bourané apod., je zapotřebí [příjmení] kódu, který je k nalezení v technickém průkazu vozidla, a který lze nechat ověřit v autorizovaných servisech konkrétní značky auta nebo (jak uváděla i žalovaná) bezplatně na internetu. Soud I. stupně uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že v případě, že by žalobkyně nechala auto prověřit pomocí [příjmení] kódu, ihned by zjistila, že vozidlo bylo financováno pomocí žalované společnosti. Žalobkyně samozřejmě z této skutečnosti nemohla zjistit podmínky financování vozidla (resp. zda bylo ujednán zajišťovací převod práva či jiná forma leasingu), nicméně je tato informace užitečným začátkem pro další zjišťování původu vozidla a tedy k předpokladu prokázání dobré víry k oprávnění zcizitele převést vlastnické právo k věci. Soud I. stupně uzavřel, že nebyla prokázána dobrá víra k oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci, žalobkyně se tedy nestala vlastníkem vozidla. Z uvedených důvodů žalobu zamítl. Se závěrem, že žalobkyně se nikdy nestala vlastníkem vozidla, vlastníkem je stále žalovaná, která toto právo nabyla v důsledku neplnění smluvního ujednání společností [právnická osoba], soud I. stupně vyhověl v řízení žalovanou uplatněnému vzájemnému návrhu.

6. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále případně jen „o. s. ř.“), když procesně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále případně jen„ AT“).

7. Žalobkyně napadla rozsudek včasným a přípustným odvoláním s tím, že soud I. stupně nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům a současně, že nebyly splněny podmínky řízení, resp. že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud I. stupně podle žalobkyně neúplně zjistil skutkový stav věci a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním; jeho rozhodnutí zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu podle žalobkyně jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny. Za stěžejní důvod odvolání žalobkyně označila skutečnost, že soud I. stupně se bezdůvodně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu; nedůvodně vycházel z tvrzení žalované nepodložených důkazy, naopak k důkazům žalobkyně vyvracejícím tvrzení žalované nepřihlédl; vycházel z mylných skutkových závěrů, např. že databáze Cebia není bezplatná; rozhodnutí soudu I. stupně je nepřezkoumatelné. Ve vztahu k tvrzené dobré víře žalobkyně uvedla, že před soudem I. stupně poukázala na jí učiněné kroky před koupí předmětného vozidla, které uskutečnila k ověření oprávnění prodávajícího převést vlastnické právo k vozidlu, kdy prodávající měl vozidlo v držbě, vozidlo nebylo prodáváno za neobvykle nízkou cenu, prodávající měl k vozidlu doklady, v nichž nebyly údaje, které by vzbuzovaly pochybnost o jeho vlastnickém právu, žalobkyně ověřila, že předložené doklady patří k předmětnému vozidlu podle viditelných ověřovacích znaků, současně žalobkyně zjišťovala způsob nabytí vlastnického práva k vozidlu (koupě). V rámci tohoto ověření nevznikla a ani nemohla vzniknout žádná pochybnost, že by prodávající nebyl oprávněn vlastnické právo k vozidlu převést. Nejen, že se soud I. stupně nikterak nevypořádal se žalobkyní citovanou soudní praxí, ale rozhodl v přímém rozporu s dále citovanými rozhodnutími. Při absenci jiných okolností zpochybňujících okolnosti převodu vlastnického práva k předmětnému vozidlu podle ustálené soudní praxe není třeba, aby si kupující ověřoval nabývací titul prodávajícího, resp. okolnost, zda ten, kdo vozidlo prodává, je oprávněn tak skutečně učinit; ze soudní praxe Nejvyššího soudu vyplynula potřeba ověření nabývacího titulu převodce jen v případě, kdy převodce nebyl jako vlastník zapsán v osvědčení o registraci (technickém průkazu) vozidla, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 Cdo 1227/2010. V projednávané věci však žalobkyně vozidlo koupila od osoby zapsané v osvědčení o registraci vozidla. Žalobkyně dále v řízení před soudem I. stupně poukazovala na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2906/12 a rozsudek Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 694/2006, kde bylo shledáno, že osvědčení o registraci (technický průkaz) je veřejnou listinou, a z toho je dovozováno, že v případě, kdy nejsou žádné konkrétní okolnosti zpochybňující pravdivost údaje o vlastnictví převodce uvedeného na veřejné listině, měl by být tento údaj považován za pravdivý. Přestože z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně postupovala zcela nadstandardně, soud I. stupně k postupu žalobkyně nikterak nepřihlédl, a naopak se spokojil se žalovanou nikterak neprokázaným nepravdivým tvrzením o bezplatnosti systému Cebia. Žalovaná v řízení neprokázala, že systém Cebia je bezplatný, neboť tomu tak není, jak se podává z webu [webová adresa]. K otázce financování vozidla žalobkyně namítla, že žalovaná ve svém vyjádření k žalobě jinými slovy říká, že pokud by žalobkyně nechala vozidlo prověřit prostřednictvím databáze Cebia, zjistila by, že nikoliv předchozí vlastník před žalobkyní, ale vlastník vozidla předcházející prodávajícímu, hradil kupní cenu vozidla prostřednictvím úvěru. [příjmení] vše. V této souvislosti žalobkyně zdůraznila, že od profesionálního poskytovatele úvěrů určených k pořízení motorového vozidla lze důvodně očekávat, že svá práva promítne do registru silničních vozidel tak, jak mu to umožňuje, a především ukládá, zákon. Poukázala na to, že je využití finančního produktu ke koupi věci, tím spíše motorového vozidla, zcela standardním jevem ve společnosti; žalobkyni není známo, že by ji při případné znalosti informace o využití finančního produktu jedním z předchozích vlastníků vozidla právní předpis ukládal činit zvláštní postupy. Výklad žalované přijatý soudem I. stupně prakticky znamená, že i potenciální kupující motorového vozidla v nepatrné hodnotě má lustrovat všechny předchozí vlastníky vozidla a zkoumat u nich původ peněz použitých na kupní cenu, současně má předpokládat, že profesionální autoleasingová společnost nepostupuje dle zákona. Toto je dle názoru žalobkyně absurdní. Přestože žalobkyně v řízení odkazovala na veškerou její činnost předcházející uzavření kupní smlouvy, a to včetně zjišťování způsobu nabytí vlastnického práva k vozidlu ze strany prodávajícího, bez bližšího vysvětlení soud I. stupně shledal, že nevynaložila úsilí k zjištění předchozích vlastníků. Žádný právní předpis nestanoví povinnost kupujícího navštěvovat autorizované servisy příslušné tovární značky, postačí stupeň obezřetnosti popsaný ve shora citovaných soudních rozhodnutích, kterému žalobkyně bez pochybností zcela dostála. Žalobkyně zpochybnila, že by byla v řízení řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. V rozsudku není vysvětleno, proč nebyly provedeny navrhované důkazy ze strany žalobkyně, např. výslechy; zcela absentuje vypořádání se s opakovaně uvedeným argumentem žalobkyně, že žalovaná nesplnila povinnost zakotvenou v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. V této souvislosti žalobkyně odkazovala na právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt - právo patří bdělým. V rozsudku absentuje vysvětlení, jak soud I. stupně mohl dospět k závěru, že prodávající obchodní korporace neprodala předmětné motorové vozidlo jako podnikatel při jeho podnikatelské činnosti. Podle žalobkyně nelze opomenout, že motorové vozidlo koupila [právnická osoba] s.r.o. a až následně žalobkyně. Soud I. stupně se vůbec nezabýval tím, zda se [právnická osoba] stala vlastníkem vozidla, neboť k nabytí došlo za úplatu od někoho, komu předchozí vlastník vozidlo svěřil, viz ustanovení § 1109 písm. c) o. z. Žalobkyně poukázala na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 61/94 o opomenutých důkazech. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání se ztotožnila s rozhodnutím soudu I. stupně s tím, že věc posoudil podle platné právní úpravy a zejména pak podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn 21 Cdo 1811/2021, kde navíc byl skutkový stav téměř totožný. Žalobkyně nemohla být při převodu v dobré víře ohledně vlastnického práva prodejce, když v tomto směru neučinila prakticky žádné kroky ohledně prověření vozidla, přičemž již opakovaně Nejvyšší soud judikoval, že při zkoumání dobré víry je nutné, aby kupující prokázal, že využil dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně vlastníkem prodávané věci (např. rozhodnutí 23 Cdo 2569/2010). Pokud žalobkyně neučinila ani pokus ohledně prověření vozidla, nemůže pak býti v dobré víře. Kdyby žalobkyně provedla alespoň základní úkon a prověřila základní registr Cebia, zjistila by, že vozidlo je zatíženo právě žalované, když toto je v registru uvedeno již od [datum] dodnes. Tvrzení žalobkyně se shodují s tvrzeními, která činila před soudem I. stupně, která byla řádně prověřena a soudem I. stupně posouzena. Pokud jde o neprovedení důkazů v řízení, žalovaná se ztotožnila se závěrem soudu I. stupně, že v řízení byly provedeny veškeré potřebné důkazy a skutkově byla věc objasněna dostatečným způsobem, navíc odůvodnění soudu ohledně odmítnutí důkazů odpovídá závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2736/19. Soud I. stupně tedy věc nejenom správně posoudil, ale i se vypořádal řádně s námitkami žalobkyně a jejími tvrzeními a žalobu zamítl s tím, že správně vyhověl návrhu žalované. Na základě výše uvedeného žalovaná navrhla, aby byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen v celém rozsahu.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání správnost rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a to při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.). Zopakoval dokazování usnesením Policie ČR, Obvodní ředitelství policie [obec] IV ze dne [datum], čj. KRPA [číslo], z něhož zjistil, že předmětné vozidle bylo opakovaně převáděno, kdy dne [datum] vozidlo koupila (na základě žalovanou téhož dne poskytnutého úvěru) společnost [právnická osoba], která na základě kupní smlouvy ze dne [datum] vozidlo převedla na společností [právnická osoba], která následně na základě kupní smlouvy ze dne [datum] vozidla převedla na žalobkyni; [právnická osoba] studio byla v registru vozidel zaregistrována jako vlastník a provozovatel vozidla od [datum] do [datum], V závěru uvedeného usnesení je uvedeno, že osoby jednající za společnosti společností [právnická osoba] i za žalobkyni nemohly žádným způsobem zjistit, že vozidlo, které kupovaly, je zatížené úvěrem, který v době prodeje nebyl splacen; při koupi vozidla jednaly v dobré víře a s vědomím, že vozidlo je v majetku společnosti, která je v technickém průkazu uvedena jako vlastník. Z výpisu ze systému CEBIA předloženého v řízení žalovanou (právním zástupcem žalované obdrženým dne [datum]) bylo zjištěno, že vozidlo (označené [příjmení] předmětného vozidla) bylo financováno žalovanou poskytnutím zákaznického úvěru s počátkem financování dne [datum]. Ze smlouvy o úvěru, uzavřenou žalobkyní se společností [právnická osoba] (jako klientem) dne [datum], bylo zjištěno, že uvedené společnosti byl poskytnut úvěr na financování koupě vozidla ve výši [částka] s tím, že bude splácen v dohodnutých 60 měsíčních splátkách, součástí smlouvy (pod bodem II.) je smlouva o zajišťovacím převodu práva, podle čl. 7 všeobecných podmínek k úvěrové smlouvě se vztahujících zápis v registru silničních vozidel pro žalovanou byl povinen zajistit klient tj. (společnost [právnická osoba]).

10. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu I. stupně - po jejich částečném upřesnění dílčím zopakováním důkazů, jak je uvedeno shora, dospěl k závěru, že soud I. stupně v zásadě zjistil skutkový stav věci v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci samé. Věc i po právní stránce posoudil soud I. stupně zcela správně, pročež odvolací soud na napadené rozhodnutí v tomto směru odkazuje.

11. Odvolací soud sdílí závěr soudu I. stupně, že žalobkyně vzhledem ke všem okolnostem případu nebyla v dobré víře v oprávnění druhé strany - společnosti [právnická osoba] - převést vlastnické právo k předmětnému vozidlu na žalobkyni. Je tomu tak především vzhledem ke skutečnosti, že předmětem kupní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi žalobkyní (jako kupující) a společností [právnická osoba] (jako prodávající) bylo ojeté vozidlo, kde je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být vlastníkem. Vozidlo navíc ve velmi krátkém časovém úseku opakovaně změnilo vlastníka, když dne [datum] vozidlo koupila (na základě žalovanou téhož dne poskytnutého úvěru) společnost [právnická osoba], která dne [datum] (jako prodávající) uzavřela ohledně předmětného vozidla kupní smlouvu se společností [právnická osoba] (jako kupující), která následně dne [datum] uzavřela kupní smlouvu ohledně předmětného vozidla s žalobkyní (jak již bylo uvedeno shora). Ani údaje v technickém průkazu o převodci vozidla na žalobkyni - o společnosti [právnická osoba] - nekorespondovaly se skutečností, pokud uvedená společnost byla v registru vozidel zaregistrována jako vlastník a provozovatel vozidla (oproti datu kupní smlouvy [datum]) až dne [datum], tedy velmi krátce (7 dnů) před uzavřením kupní smlouvy s žalobkyní dne [datum]. Již jen vzhledem k uvedeným skutečnostem v jejich souhrnu žalobkyně mohla a měla mít pochybnosti, že převádějící subjekt není oprávněn vlastnické právo převést, pročež bylo lze na žalobkyni požadovat vyvinout jistou přezkumnou aktivitu v tomto směru (tzv. investigativní povinnost) ve smyslu aktuální judikatury Nejvyššího soudu označené žalovanou.

12. Konkrétně se jedná o usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1811/2021, z jehož závěrů se podává:„ Dovolací soud již také dříve uvedl (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 22 Cdo 240/2019, na které odkazuje i sám dovolatel), že ustanovení § 1111 o. z. představuje obecnou skutkovou podstatu nabytí movité věci od neoprávněného a že předpokladem takového nabytí vlastnického práva je jednak existence platného právního titulu, a dále existence dobré víry v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. [jméno] víru je v uvedeném případě povinen prokázat nabyvatel, čímž dochází k odchylce od zásady stanovené v ustanovení § 7 o. z., podle kterého se dobrá víra presumuje. Při posuzování dobré víry bude v této situaci hrát především roli to, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že převádějící subjekt není oprávněn vlastnické právo převést. Podle toho, jakou míru zavinění je třeba nabyvateli přičíst, by měl i on sám vyvinout jistou přezkumnou aktivitu ke zjištění toho, zda je převodce vlastníkem nebo jinak oprávněným k převodu věci. Chce-li být nabyvatel považován za poctivého nabyvatele, je to přímo jeho povinností (investigativní povinnost). Nabytí od neoprávněného je totiž zřejmě vyloučeno již v případě lehké nedbalosti (culpa levis – tj. průměrná péče starostlivého hospodáře), a proto je nutné nabyvateli jisté investigativní povinnosti uložit. Investigativní povinnost nabyvatele by však neměla být vnímána jako obecná povinnost, spíše by se měla uplatnit v případech, kde je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být vlastníkem (typicky při prodeji ojetých vozů a při prodeji věcí, u kterých se obvykle sjednává výhrada vlastnického práva – srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 29 ICdo 144/2018). Obecně je také třeba při stanovování investigativní povinnosti nabyvatele přihlédnout ke způsobu nabytí (srov. též [příjmení], J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ [číslo]). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. [číslo]).

13. Vzhledem ke shora uvedenému lze přisvědčit závěru soudu I. stupně, že v případě, že by žalobkyně nechala vozidlo prověřit pomocí [příjmení] kódu na internetu - tedy prostřednictvím výpisu ze systému CEBIA - zjistila by, že vozidlo bylo financováno pomocí žalované - a to formou zákaznického úvěru, jak vyplynulo z doplněného dokazování odvolacího soudu shora popsaného. Podle odvolacího soudu s ohledem na datum poskytnutí úvěru dne [datum] (vyplývající z uvedeného výpisu) a datum uzavření následné kupní smlouvy dne [datum], kterou měla žalobkyně (podle svých tvrzení v podání ze dne [datum]„ k ověření oprávnění prodávajícího převést vlastnické právo k vozidlu“ - tedy zřejmě před uzavřením kupní smlouvy ze dne [datum]) k dispozici, navíc za situace, kdy je zcela běžnou praxí, že v případě poskytování úvěru za účelem financování koupě vozidla bývá jejích součástí úvěrové smlouvy ujednání o zajišťovacím převodu práva (jako tomu bylo v projednávané věci), by zcela nepochybně měly u žalobkyně vyvstat pochybnosti, jestli za tak krátkou dobu byly podmínky úvěru splněny, a mohlo již po čtyřech měsících od jeho poskytnutí dojít k převodu vozidla ze společnost [právnická osoba] na společnost [právnická osoba], s níž následně žalobkyně uzavřela shora zmíněnou kupní smlouvu. Lze tak přisvědčit závěru soudu I. stupně, že z výpisu ze systému CEBIA získané informace o způsobu financování koupě vozidla byla užitečným začátkem pro další zjišťování původu vozidla a tedy k předpokladu prokázání dobré víry k oprávnění zcizitele převést vlastnické právo k věci. Je tedy možné uzavřít, že při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, by žalobkyně mohla mít pochybnosti, že převádějící subjekt není oprávněn vlastnické právo převést. Žalobkyně neučinila veškeré dostupné kroky k tomu, aby ověřila vlastnictví převodce (společnost [právnická osoba]) k předmětnému vozidlu, v souladu s požadavky stávající judikatury na prokázání dobré víry ve smyslu § 1111 o. z. Skutečnost, že snad uvedený výpis nebyl bezplatný, jak tvrdila žalobkyně a uvedl i soude I. stupně, je zcela nerozhodná, jde i o prostředek, jak si prověřit rozhodné skutečnosti; žalobkyně při tom ani netvrdila, že by si tento zpoplatněný výpis nemohla pořídit. Žalobkyně se tak nestala vlastníkem vozidla, vlastníkem je stále žalovaná, která toto právo nabyla v důsledku neplnění smluvního ujednání společností [právnická osoba] Soud I. stupně proto nepochybil, pokud žalobu zamítl a naopak vyhověl vzájemnému návrhu žalované.

14. Důraz žalobkyně kladený na závěr usnesení Policie ČR ze dne [datum], že osoby jednající za společnosti společností [právnická osoba] i za žalobkyni nemohly žádným způsobem zjistit, že vozidlo, které kupovaly, je zatížené úvěrem, který v době prodeje nebyl splacen, a že jednaly v dobré víře a s vědomím, že vozidlo je v majetku společnosti, která je v technickém průkazu uvedena jako vlastník, je zcela nepřípadný, když soud není takovým závěrem v projednávané věci vázán.

15. Odvolací soud dále uvádí, že není důvodná argumentace žalobkyně, že žalovaná porušila povinnost § 8 zákona o provozu vozidel na pozemních komunikacích. I kdyby tomu tak bylo, tato skutečnost by podle názoru odvolacího soudu neměla vliv na shora uvedenou přezkumnou aktivitu žalobkyně ke zjištění skutečnosti, zda je převodce (společnost [právnická osoba]) vlastníkem nebo jinak oprávněným k převodu předmětného vozidla, jak bylo popsáno shora. Uvedenou povinnost měla navíc podle smluvních ujednání resp. všeobecných obchodních podmínek úvěrové smlouvy uzavřené s žalovanou [právnická osoba] Nadto i z žalobkyní poukazované judikatury vyplývá, že technickému průkazu se přisuzuje pouze osvědčující funkce, nikoliv nezpochybnitelná funkce stvrzovací, tedy že technický průkaz nelze považovat za průkaz vlastnictví.

16. K námitce žalobkyně, že se soud I. stupně nezabýval tím, zda se [právnická osoba] s. r. o. stala vlastníkem vozidla, lze uvést jen tolik, že závěry shora uvedené ve vztahu k žalobkyni platí i pro [právnická osoba] s. r. o., když nebylo tvrzeno ani pokazováno, že by tato společnost činila jakékoliv kroky k ověření oprávnění prodávající společnosti [právnická osoba] převést vlastnické právo k vozidlu.

17. Závěr soudu I. stupně, že na projednávanou věc nedopadá ustanovení § 1109 o. z., neboť vlastnické právo k vozidlu nebylo na žalobkyni převedeno od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti, je zcela správný, když v řízení nebylo ani tvrzeno tím spíš prokazováno, že by předmětem činnosti [právnická osoba] s. r. o. byl právě prodej vozidel.

18. Pokud jde o námitky týkající se opomenutých důkazů, poučovací povinnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že soud I. stupně měl za dostačující pro rozhodnutí o žalobě i o vzájemném návrhu v řízení provedené důkazy, pročež (byť to v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně neuvedl) se nezabýval jinými (účastníky označenými) důkazy, konkrétně žalobkyní v odvolání poukazovanými,,výslechy“. Tyto důkazy byly navíc podle obsahu a koncipování žaloby označeny k prokázání tvrzení, o nichž ostatně mezi účastníky ani nebylo sporu (chronologie nabytí a převodů předmětného vozidla - viz bod II. žaloby). Námitka opomenutých důkazů tak není namístě.

19. Vzhledem ke skutečnosti, že z žalobních tvrzení upřesněných v podání žalobkyně ze dne [datum] (replika k vyjádření žalované - viz čl. 61 a násl. spisu) - v němž žalobkyně mimo tvrdila, že„ učinila několik kroků k ověření oprávnění prodávajícího převést vlastnické právo k vozidlu“, přičemž uvedla, že prodávající měl vozidlo v držbě, vozidlo neprodával za neobvykle nízkou cenu a měl k dispozici doklady, v nichž nebyly údaje vzbuzující jakoukoliv pochybnost o jeho vlastnickém právu, a že žalobkyně ověřila, že předložené doklady patří k předmětnému vozidlu podle ověřitelných znaků a současně zjišťovala i způsob nabytí vlastnického právě k vozidlu (koupě) - je zřejmé, že žalobkyně neučinila již žádné jiné kroky k prověření oprávnění společnosti [právnická osoba] převést vlastnické právo k předmětnému vozidlu na žalobkyni. Nebylo proto již namístě poučení žalobkyně soudem I. stupně podle § 118 a odst. 1 a 3 o. s. ř., byť soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně„ neprokázala“ dobrou víru.

20. Není důvodná ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Rozsudek soudu I. stupně nelze považovat za nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., a je patrné, že nebránilo žalobkyni jako odvolatelce v uplatnění jejích práv (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).

21. Odvolací soud proto napadený rozsudek v jeho zamítavém výroku o věci samé (I.), rovněž pak ve vyhovujícím výroku o vzájemném návrhu (II.) podle § 219 o. s. ř potvrdil, když jeho formulační změnou jen upřesnil, k jaké soudní úschově se žalobkyni uložená povinnost vztahuje.

22. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně (III.) odvolací soud změnil, když v případě, že ve věci jsou nároky uplatněny žalobou a vzájemnou žalobou ve stejném (společnému) řízení, je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení posoudit věc uplatněnou žalobou a věc uplatněnou vzájemnou žalobou samostatně (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 Cdo 4609/2017).

23. Žalované zcela úspěšné v řízení o žalobním návrhu náleží ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka] Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ AT”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý z pěti úkonů (vyjádření z [datum], vyjádření ze dne [datum], účast na jednání dne [datum], doplnění ze dne [datum], účast na jednání dne [datum]) uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 AT a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].

24. Žalované rovněž zcela úspěšné v řízení o vzájemné žalobě (návrhu) náleží ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka] Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 9 odst. 1 AT) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý z pěti úkonů (vyjádření z [datum], vyjádření ze dne [datum], účast na jednání dne [datum], doplnění ze dne [datum], účast na jednání dne [datum]) uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 AT a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].

25. O nákladech odvolacího řízení o žalobním návrhu a o vzájemné žalobě (návrhu) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení úspěšnému žalované byla za každou věc přiznána náhrada nákladů řízení ve výši [částka], spočívající v nákladech právního zastoupení. Jedná se o odměnu za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) po [částka] (§ 6 odst. 1 a § 9 odst. 1 1 AT), dále o 2 režijní paušály po [částka] (§ 13 odst. 1 a 3 AT) a 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a hotových výdajů ve výši [částka].

Poučení