58 Co 33/2026 - 94

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Blanky Bendové a Mgr. Soni Burešové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] pro určení neexistence dluhu dle § 80 o. s. ř. k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. října 2025, č. j. 17 C 199/2025-64 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 6 655 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce [Jméno žalobce] nemá k datu podání žaloby žádný dluh vůči žalované [Jméno žalované]. vyplývající ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. [číslo] ze dne 31. 3. 2025 (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 9 982,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal vůči žalované určení neexistence dluhu vyplývajícího ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. [číslo] ze dne 31. 3. 2025 s tvrzením, že dne 31. 3. 2025 uzavřel se žalovanou smlouvu č. [číslo] označenou jako Smlouva o podnikatelském úvěru, na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 7 000 Kč na dobu 14 dní. Podle smlouvy byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 % denně z nesplacené jistiny, což odpovídá ročnímu navýšení přes 700 % p.a. Žalobce již uhradil částku 7 122 Kč, ale žalovaná nadále vymáhá částku 22 659 Kč. Žalobce má za to, že takto vysoké poplatky a sankce jsou v rozporu s dobrými mravy (§ 580 a § 1796 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen ,,o. z.“), namítl tak neplatnost jejich ujednání. Žalobní návrh doplnil dne 3. 8. 2025, tvrdil, že při sjednání úvěru hledal krátkodobý úvěr pro běžnou osobní potřebu. Z nabídky ani z průběhu sjednávání nevyplývalo, že se jedná o podnikatelský úvěr. Přestože má IČO, již deset let nepodniká, je zaměstnán a úvěr nečerpal k podnikatelskému účelu. Argumentoval tím, že žalovaná obchází zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a dovolával se ochrany spotřebitele.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, namítla že výše poplatku za poskytnutí úvěru je sjednána s ohledem na skutečnost, že úvěr je produkt nabízený podnikatelům za účelem podpory jejich podnikání a je tak ze své povahy pro poskytovatele úvěru rizikový, není zajištěn zástavou, ručitelským prohlášením či obdobným způsobem. Dále uvedla, že žalobce uzavíral smlouvu jako podnikatel - živnostník, nemůže se tak dovolávat ochrany dle § 1797 o. z., § 1813 o. z., § 580 o. z. Namítla, že není dán naléhavý právní zájem na straně žalobce na požadovaném určení, jelikož pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění vycházející ze stejného skutkového základu. Podaná žaloba tak ve svém důsledku jen povede ke zbytečnému rozmnožování sporů, kdy žalovaná bude nucena podat žalobu na plnění (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 267/2000).

4. Soud I. stupně uzavřel, že pro žalobce je určovací žaloba (jako doplňkový právní institut) jediným dostupným prostředkem za situace, kdy žalovaná tvrzený dluh nadále vymáhá a žaloba z její strany dosud podána nebyla. Dovodil, že za tohoto stavu věcí je naléhavý právní zájem na požadovaném určení na straně žalobce dán.

5. Soud I. stupně zjistil následující skutkový stav, za nejpodstatnější je nutno zrekapitulovat, že účastníci uzavřeli smlouvu o podnikatelském úvěru č. [číslo], kdy žalobce byl označen identifikačním číslem, místem podnikání, v čl. 2.5. si strany sjednaly, že úvěr je financován výlučně na financování podnikatelských potřeb žalobce. Jistina činila částku 7 000 Kč, splatnost 14 dní, poplatek za poskytnutí úvěru 2 % denně z nesplaceného zůstatku jistiny (avšak pro případ dlouhodobého prodlení se sazba upravuje v čl. 5.2. jinak), termín splatnosti by sjednán k datu 13. 4. 2025. Pro případ dlouhodobého prodlení byla sjednána sazba poplatku 2 % denně z nesplacené jistiny po prvních 90 dní, poté se snižuje na 0,02 % denně. V čl. 8.1. si strany sjednaly smluvní pokutu pro případ nesplaceného zůstatku jistiny ve výši 0,1 % denně z nesplacené jistiny a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně po prvních 90 dní prodlení, poté 0,02 % denně od 91. dne. Z interního výpisu z aplikace k informacím zadaným žalobcem bylo zjištěno, že půjčka byla sjednávána prostřednictvím aplikace ,,[aplikace]“. V pravém dolním okně je seznatelná výše měsíční splátky, RPSN a celková částka, kterou zájemce zaplatí. Své registrační údaje potvrzuje zájemce (žadatel) zasláním SMS kódu, dále se ověřuje přes bankovní identitu, případně zadává své údaje ručně a ověřuje se bankovní účet, dále nahrává fotografii občanského průkazu nebo pasu žadatele. Žalobce dne 31. 3. 2025 v 8:42 hod. požádal o poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč na materiál a zboží se splatností 70 dní a 1 % poplatku, aplikace žalované mu schválila možnost čerpání úvěru ve výši 7 000 Kč na 14 dní a 2 % poplatku za poskytnutí úvěru a vygenerovala mu návrh smlouvy k odsouhlasení. Rovněž ověřovala platnost živnostenského oprávnění žalobce. Žalobce žalované uhradil dne 17. 6. 2025 částku 7 122 Kč, jinou platbu neuhradil. Dne 12. 7. 2025 (viz upozornění na doúčtování nákladů na č. l. 5) byl žalobce žalovanou upozorněn na nedoplatek z titulu uzavřené smlouvy ve výši 17 938 Kč a na výši nákladů na vymáhání (4 720 Kč). Žalovaná vyzvala žalobce ke komunikaci, případně k vyřešení věci smírnou cestou.

6. Soud I. stupně neshledal žalobu důvodnou. Nejprve se zabýval pojmem ,,spotřebitele“ (§ 419 o. z.). Ochrana spotřebiteli se neposkytne v tom případě, kdy spotřebitel uvedl podnikatele (úmyslně) v omyl. Obecně platí podle § 583 o. z., že jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je jednání neplatné, ale tohoto ustanovení se může dovolat pouze podvedený v režimu tzv. relativní neplatnosti podle § 586 o. z., což v projednávaném případě je žalovaná (poskytovatel úvěru). Žalovaná byla uvedena žalobcem v omyl, že při sjednávání úvěru vystupoval jako podnikatel a o úvěr žádal za účelem nákupu materiálu a zboží. Žalovaná výslovně uvedla, že úvěr spotřebitelům neposkytuje. Žalobce se tak nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy z titulu spotřebitelského práva a nemůže být chráněn jako spotřebitel, ač za obecných okolností by chráněn byl. Žalobce je stále chráněn podle § 433, § 1798 a násl. o. z. a podle § 122 odst. 5 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.

7. K namítané neplatnosti výše smluvního poplatku ve výši 2 % denně po prvních 90 dní prvostupňový soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019, který vyložil, že jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení. Žalobce bude tedy chráněn jako slabší strana adhezní smlouvy.

8. Smluvní poplatek ve výši 2 % denně znamená u 14 dní navýšení o 28 %, pokud je účtován prvních 90 dní, znamená 180 % denně. K tomu žalovaná požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nesplacené jistiny a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně po prvních 90 dní prodlení, což znamená 36,5 % ročně a u úroku z prodlení 45 % za prvních 90 dní. Do 90 dní by pak úvěrovaný zaplatil jistinu navýšenou o 232,6 %. Taková výše je zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1490/2019). Podle ust. § 576 o. z. platí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud I. stupně má za to, že ujednání o výši smluvního poplatku a o výši úroků z prodlení je neplatné.

9. Žalobce je povinen zaplatit žalované úhradu za poskytnutí úvěru, úrok z prodlení a smluvní pokutu (její výše není nepřiměřená) s odkazem na § 2991 odst. 1 o. z. Běžná úroková sazba u podnikatelských úvěrů na trhu činí u férových B2B půjček 15 %-25 % ročně, u krátkodobých půjček může být vyšší (např. 0,25 % denně). Pokud by byl příkladmo přepočítán poskytnutý úvěr se sazbou úrok 15 % ročně, zákonnou sazbou úroku z prodlení (12 % ročně) a smluvní pokutou (0,1 % denně), tak by ke dni 7. 6. 2025 dluh žalobce činil 7 700,20 Kč (viz odst. 20 napadeného rozsudku).

10. Tedy ke dni 7. 6. 2025 by (při použití ,,nejměkčích sazeb“) žalobce dlužil 7 700,20 Kč. Zaplatil však pouze 7 122 Kč. Z toho je zjevné, že žalobce stále dluží žalované určitou nespecifikovanou částku, jejíž výše bude určena buď dohodou mezi účastníky nebo v řízení o zaplacení peněžité částky, kdy žalobcem bude žalovaná. Žalobu tak jako nedůvodnou zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen ,,o. s. ř.“.

12. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítl nesprávné právní posouzení věci, že nejednal jako spotřebitel. Úvěr sjednával mimo rámec jakékoli podnikatelské činnosti, kterou již více než deset let nevykonává. Aplikace žalované neumožňovala označit jiný účel než podnikatelský a žalovaná nijak neověřovala skutečný účel úvěru. Závěr soudu I. stupně, že žalobce uvedl žalovanou v omyl je spekulativní a odporuje zásadě volného hodnocení důkazů. Produkt žalované měl charakter adhezní smlouvy a bylo třeba přiznat ochranu slabší straně. Žalovaná je silnější stranou. Poplatky ve výši 2 % denně a úroky 0,5 % denně odporují dobrým mravům a ujednání o nich jsou absolutně neplatné. Přesto soud I. stupně odmítl poskytnout ochranu slabší straně. Žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť žalovaná vůči žalobci zahájila vymáhání částky 22 000 Kč. Cílem určovací žaloby je odstranit nejistotu právního postavení, nikoli matematicky dopočítat přesnou výši závazku. Soud I. stupně nesprávně posoudil důsledky neplatnosti části smlouvy. Pokud jsou neplatná ujednání o ceně úvěru (poplatky a úroky), je třeba posoudit neplatnost celé smlouvy, nikoli konstruovat novou „férovou“ výši úroků. To odporuje § 580 a § 588 o. z. Spor vznikl výhradně postupem žalované, která uplatňovala extrémně nepřiměřené a neplatné sankce, soud I. stupně tak měl aplikovat § 150 o. s. ř. Přiznaná částka nákladů řízení žalované je nepřiměřená. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně změnil, žalobě vyhověl a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.

13. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila, navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného. Soud I. stupně postupoval správně, když právní úpravu spotřebitelského práva neaplikoval. Žalovaná poskytuje úvěry výhradně podnikatelům. Tato skutečnost byla v řízení prokázána a je zcela zřejmá jak z procesu uzavírání smlouvy a prezentace služeb žalované (název webových stránek [www]; výslovné uvedení skutečnosti, že jde o úvěr pro podnikatele), tak i z textu samotné smlouvy. Žalobce si byl této skutečnosti vědom, když po celou dobu kontrakčního procesu opakovaně potvrzoval, že je živnostník podnikající a evidovaný v živnostenském rejstříku pod identifikačním číslem a úvěr čerpá na své podnikatelské účely - nákup materiálu a zboží. Na daný smluvní vztah tak nemůže být aplikováno právo upravující ochranu spotřebitelů, neboť žalobce buď vystupoval ve vztahu jako podnikatel, nebo zneužil svého podnikatelského postavení, tedy skutečnosti, že je zapsán v živnostenském rejstříku jako podnikatel a žalovanou uvedl v omyl tím, že do žádosti uvedl své podnikatelské údaje, ač měl v úmyslu úvěr užít pro jiný než žalobcem uváděný účel. Soud I. stupně za této situace správně nepřiznal žalobci ochranu poskytovanou spotřebitelům prostřednictvím spotřebitelského práva, neboť k takovému postupu nabádá členské státy ve své judikatuře Evropský soudní dvůr (např. rozsudek ve věci JA v. Wurth Automotive GmbH C-117/22), přičemž tento postup dovodila i česká právní teorie a je uplatňován i tuzemskými soudy (např. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 12. 2024, č. j. 17 C 162/2024-189). Žalobce namítl, že soud odmítl aplikaci práva na ochranu žalobce jako slabší smluvní strany. Pokud žalobce vůči žalované vystupoval jak slabší smluvní strana, pak žalovaná takového postavení nijak nezneužila k vytvoření nebo k využití závislosti žalobce a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech, když bylo zcela na vůli žalobce s žalovanou smlouvu uzavřít, a to za situace, kdy žalobce byl předem zcela obeznámen s obsahem smlouvy. Žádost o úvěr vyplňoval žalobce distančně, nemohl tak být vystaven žádnému tlaku ke sjednání úvěru ze strany žalované, a pokud shledal úvěrové úroky a smluvní pokuty za nepřiměřené, mohl od uzavření smlouvy upustit a vstoupit do jednání s jiným subjektem bankovním či nebankovním, který se poskytováním úvěrů zabývá. Soud I. stupně tak správně posoudil smlouvu jako platně uzavřenou, přestože dospěl k odlišné výši dlužného příslušenství. Soud I. stupně nekonstruoval novou „férovou“ výši úroku, jak uvádí v odvolání žalobce, ale stanovil teoretickou nejnižší výši dluhu žalobce vůči žalované, aby mohl o žalobě, tedy o (ne)existenci dluhu rozhodnout. Otázka případné konkrétní výše dlužné částky ze smlouvy o úvěru pak má být předmětem samostatného řízení o žalobě na plnění.

14. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

15. Podle § 80 písm. c/ o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

16. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

17. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

18. Podle § 433 odst. 1 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.

19. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

20. Podle § 1798 o. z. ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (odst. 1). Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem (odst. 2).

21. Podle § 1800 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná, je tato doložka platná, nepůsobí-li slabší straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně vysvětlen (odst. 1). Obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577 (odst. 2).

22. Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), je po procesní stránce především skutečnost, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Určovací žaloba má preventivní povahu a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a dále v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4808/2008).

23. Odvolací soud předně posuzoval, zda má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.) a ztotožnil se se závěrem soudu I. stupně obsaženém v odst. 4 napadeného rozhodnutí, kdy pro žalobce je určovací žaloba jediným možným procesním prostředkem za situace, kdy žalovaná hodlá po žalobci dluh ze smlouvy uzavřené dne 31. 3. 2025 o podnikatelském úvěru vymáhat; otázka ne/existence dluhu (bez ohledu na jeho výši) z této konkrétní smlouvy k datu podání žaloby bude postavena najisto. Je vyloučeno, aby žalobce s ohledem na své postavení ve smluvním vztahu (dlužník) podal žalobu na plnění vůči žalované.

24. Odvolací soud přisvědčuje závěru soudu I. stupně, že žalobce nepožívá ochrany spotřebitele (§ 419 o. z.), neboť smlouvou o podnikatelském úvěru ze dne 31. 3. 2025 bylo prokázáno, že úvěr byl dle této smlouvy smluvními stranami sjednáván a společností poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb klienta, bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru (čl. 2. 5.). Klient byl v postavení podnikatele - fyzické osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění nejméně po dobu jednoho měsíce ke dni uzavření smlouvy (čl. 2. 1 smlouvy), jako smluvní strana byl klient označen mj. místem podnikaní a identifikačním číslem. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, poukázal na to, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, v níž má příslušná národní úprava na ochranu spotřebitele původ a k níž je proto třeba při výkladu vnitrostátního práva přihlížet, definuje spotřebitele v článku 2 jako fyzickou osobu, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, a že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 5. 12. 2013 ve věci C-508/12, Walter Vapenik proti Josefu Thurnerovi, výslovně zdůraznil, že jednotlivé právní nástroje týkající se spotřebitelských vztahů uznávají potřebu chránit slabší smluvní stranu, pokud smlouva byla uzavřena mezi osobou, která nejedná v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti, a osobou, která jedná v rámci takové činnosti. Na základě toho pak SDEU uzavřel, že vzhledem k cíli ochrany spotřebitelů stanovenému unijním právem, který spočívá v obnovení rovnosti smluvních stran ve smlouvách uzavřených mezi spotřebitelem a podnikatelem, nelze použití těchto ustanovení rozšiřovat na osoby, vůči nimž tato ochrana není odůvodněná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 5942/2017).

25. Pokud žalobce namítá, že deset let nepodniká, ale aplikace žalované neumožňovala označit jiný účel úvěru než podnikatelský, proto se označil jako podnikatel s tím, že úvěr žádá za účelem financování podnikatelských potřeb klienta, pak tato skutečnost jde k tíži žalobce nikoliv žalované a neodůvodňuje ochranu žalobce v postavení spotřebitele; potud lze přisvědčit závěru soudu I. stupně, že to byla žalovaná, kterou tak žalobce uvedl v omyl (§ 583, § 586 o. z.).

26. Žalobce v rámci žalobního návrhu namítl, že mj. ujednání o výši poplatku za poskytnutí úvěru je rozporné s dobrými mravy. K otázce obecného principu použitelnosti korektivu dobrých mravů na vztahy mezi podnikateli, Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, dovodil a odůvodnil závěr, dle kterého „i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.)“. Je však třeba zdůraznit, že ve věci sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 byly přezkoumávány smluvené úroky z prodlení za porušení závazku prodlením dlužníka, přičemž v projednávané věci jde mj. o poplatek za poskytnutí úvěru čl. 3.1.3 smlouvy, úrok tak představuje úplatu za užívání půjčené jistiny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 657/2005), a tedy poměrnou část peněžitého závazku hlavního (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007). Úrokem v právním smyslu je tak plnění, jehož poskytování je závislé na běhu času, které představuje úplatu za užívání věřitelem poskytnuté jistiny a které dlužník poskytuje pravidelně (srov. shodně např. JANOUŠEK, M. In: PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1889). Možnost ujednat si výši poplatku úrokové sazby je obsahovým projevem smluvní volnosti stran. Oproti úroku z prodlení nejde o sjednání případné sankce za porušení smluvního závazku, ale o ujednání o úplatě za hlavní plnění. Hlavnímu plnění je smluvními stranami zpravidla věnována i hlavní pozornost. Strany přitom předpokládají, že plnění bude poskytnuto řádně a včas. Na sjednanou výši úrokové sazby, představující úplatu za hlavní plnění, přistupuje dlužník s tím, že ji v budoucnu bude muset uhradit. Případný zásah soudu do autonomie vůle stran pro rozpor s dobrými mravy bude představovat zásah výjimečný a vždy odůvodněný mimořádnými okolnostmi daného případu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019), které však ani nebyly tvrzeny, pouze bylo tvrzeno, že sjednaná výše poplatku za poskytnutí úvěru je v rozporu s dobrými mravy.

27. Pokud jde o námitku žalobce stran ochrany podnikatele jako slabší strany prostřednictvím § 433 o. z., pak ze skutkových zjištění soudu I. stupně se podává, že žalobce uzavřel smlouvu jako fyzická osoba podnikatel s věřitelem rovněž podnikatelem, společností s ručením omezeným, specializujícím se na poskytování tzv. nebankovních úvěrů podnikatelům. Dovolává-li se slabší strana své právní ochrany a budou-li prokázány zákonné předpoklady takové její právní ochrany, posuzuje soud primárně možnou aplikaci zejména § 433 o. z. Ustanovení § 433 o. z. přitom představuje dekompozici a konkretizaci zásady poctivosti (§ 6 o. z.), dobré víry (§ 7 o. z.) a zákazu zneužití práva (§ 8 o. z.). Ustanovení § 433 o. z. poskytuje ochranu všem subjektům, které splňují naplnění předpokladů postavení slabší strany a prokáží, že druhá strana zneužila své hospodářské postavení nebo kvalitu odborníka k vytvoření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. K otázce aplikace § 433 o. z. je třeba dodat, že ve vztahu ke sjednanému úroku pro účely aplikace § 433 o. z. nepostačují pouhá skutková zjištění o jeho výši. Je třeba prokázat ostatní předpoklady důvodné aplikace takové úpravy. Nepostačuje tak prokázání toliko silnějšího hospodářské postavení nebo kvality odborníka, ale je třeba prokázat, že došlo ke zneužití takového postavení nebo kvality odborníka silnější strany (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019).

28. Konečně Nejvyšší soud v rozhodnutí 23 ICdo 56/2019 vyložil, že půjde-li o dlužníka v postavení slabší strany, je třeba posoudit, zdali jsou naplněny předpoklady právní úpravy tzv. adhezních smluv. Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem (§ 1798 odst. 2 o. z.). Ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (§ 1798 odst. 1 o. z.). Pro aplikaci ustanovení občanského zákoníku o adhezních smlouvách musí souběžně nastat dva předpoklady: a) adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z. a b) postavení adherujícího smluvního partnera jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o. z. Za splnění těchto podmínek se pravidla o adhezní kontraktaci použijí i na vztahy mezi podnikateli, nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z. V poměrech projednávané věci, ve vztahu k adhezní kontraktaci je však třeba uzavřít, že nepřiměřenost úplaty (poměru plnění a protiplnění), tedy i úroku, přitom předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže [v literatuře shodně např. PETROV, J. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 351].

29. Uvedený výklad vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu vede k závěru o nedůvodnosti žalobního požadavku. I pokud by byl žalobce slabší stranou (§ 433 o. z.) a mezi účastníky se jednalo o adhezní kontraktaci (§ 1798 odst. 1 o. z.), pak nepřiměřenost samotné úplaty, tedy úroku za poskytnutí úvěru, předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže. Samotný poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 % denně z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru (7 000 Kč), pokud sjednaná doba trvání úvěru byla 14 dní (předpokládáno, že dlužník splní závazek řádně a včas), do dne konečné splatnosti úvěru dne 13. 4. 2025 (čl. 3.1.2, 3.1.3 smlouvy), kdy žalobce doložil zaplacení částky 7 122 Kč žalované (122 Kč nad rámec jistiny), vede k závěru, že žaloba důvodná není, aniž by bylo nutno posuzovat platnost smluvních ujednání (§ 576, § 577 o. z.) obsažených v čl. VIII. ,,Prodlení a sankce“ a dopočítávat přesnou výši závazku. Ve vztahu k žalované minimálně dluh žalobce vyplývající ze sjednané úplaty - poplatku za poskytnutí úvěru trvá, tato úplata nepředstavuje sankci, ale úplatu za poskytnutí finančních prostředků, které představuje hlavní závazek.

30. Odvolací soud tak v zásadě přisvědčil argumentaci soudu I. stupně stran postavení žalobce ve smluvním vztahu, stran aplikace § 433 o. z. a § 1798 odst. 1 a násl. o. z., pouze s ohledem na výše uvedené neposuzoval platnost výše uvedeného ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru; posouzení platnosti sankčních ujednání (§ 576 a § 577 o. z.) se tak s ohledem na závěr vztahující se k úplatě - poplatku za poskytnutí úvěru jevilo v tomto řízení nadbytečným.

31. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně, byť částečně z jiného, než soudem I. stupně uvedeného důvodu, jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř., včetně správného akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení, na jehož odůvodnění odvolací soud odkazuje.

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaná byla v této fázi řízení úspěšná, má tak právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady tvoří odměna za 2 úkony právní služby po 2 300 Kč dle § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále je ,,AT“ (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání), 2 náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 1155 Kč, celkem 6 655 Kč. Důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal, odvolací soud s ohledem na výše uvedené neposuzoval platnost sankčních ujednání, které podle žalobce byly důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. Rovněž nelze přisvědčit žalobci, že úspěch žalované byl minimální, pokud žaloba na určení neexistence dluhu byla v plném rozsahu zamítnuta, jiné důvody pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly žalobcem uplatněny.

Poučení