58 Co 335/2021- 236

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Blanky Bendové a JUDr. Vladimíry Čítkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [část obce a číslo], [PSČ] [obec] zastoupený opatrovníkem [příjmení] [jméno] [příjmení] advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem kpt. [jméno] [číslo], [PSČ] [obec] t. č. ve Věznici Heřmanice, [ulice a číslo], [PSČ] [obec] o zaplacení [částka] s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 C 144/2018-184 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému [číslo] na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému [číslo] na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaných domáhal, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen z tohoto titulu zaplatit žalovanému [číslo] částku [částka] k rukám jeho advokáta a žalovanému [číslo] částku [částka], v obou případech ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výroky II a III).

2. Takto rozhodl o žalobě, dle níž se žalobce domáhal náhrady škody (popř. vydání bezdůvodného obohacení), k jejichž vzniku mělo dojít tím, že žalovaní, kteří přitom zneužili nepříznivého zdravotního stavu jeho matky, od ní vylákali podpis na darovací smlouvě ze dne [datum], jíž žalobcova matka darovala bytovou jednotku v [obec] – [část obce] žalovanému [číslo] ten ji později prodal manželům [příjmení]. Oba žalovaní byli za toto jednání odsouzeni v trestním řízení, k němuž se žalobce (coby jediný dědic své matky) připojil s nárokem na náhradu škody. Ten mu byl (ve výši [částka]) soudem v prvním stupni přiznán, odvolací soud však tento výrok zrušil a žalobce odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobce se následně domáhal u civilního soudu v řízení vedeném proti manželům [příjmení] určení, že bytová jednotka byla ke dni smrti jeho matky v jejím vlastnictví, avšak neuspěl.

3. Oba žalovaní namítli promlčení uplatněného nároku. Žalovaný [číslo] popíral i samotný vznik škody na straně žalobce a poukazoval rovněž na to, že v roce 2013 byl účasten na amnestii prezidenta republiky, a proto se na něj hledí jako by nebyl odsouzen, jakož i na to, že v roce 2017 u něj byl zjištěn úpadek a bylo mu povoleno oddlužení, jehož podmínky v roce 2018 splnil, a byl tak osvobozen od placení pohledávek těch věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo. Jelikož žalobce svou pohledávku, jejíž vznik datuje před [datum], v insolvenčním řízení nepřihlásil, nemůže se jí nyní soudně domáhat.

4. Soud I. stupně se – s ohledem na obranu žalovaných – v prvé řadě zabýval důvodností námitky promlčení. Vyšel ze zjištění, že dne [datum] byl Obvodním soudem pro Prahu 8 vynesen rozsudek sp. zn. 2 T 95/2010, jímž byli žalovaní uznání vinnými tím, že v rozporu se skutečnou vůlí žalobcovy matky tuto přiměli podepsat darovací smlouvu, kterou převedla na žalovaného [číslo] byt v hodnotě [částka]; vedle trestu byla žalovaným uložena i povinnost k náhradě škody ve shora uvedené výši. Výrok o náhradě škody byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 9 To 274/2011, a žalobce byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobce poté zahájil řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8, a to pod sp. zn. 26 C 114/2012, v němž se vůči žalovaným [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] domáhal určení, že bytová jednotka náležela do vlastnictví [jméno] [příjmení] (žalobcovy matky) ke dni její smrti, tj. ke dni [datum]. Jeho žalobě bylo zprvu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum], potvrzeného Městským soudem v Praze dne [datum], vyhověno. Dne [datum] byly však oba rozsudky zrušeny rozhodnutím Nejvyššího soudu a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Ten pak dne [datum] vynesl zamítavý rozsudek, který byl dne [datum] potvrzen Městským soudem v Praze, a žalobce později neuspěl ani se svým dovoláním (odmítnuto dne [datum]), ani s ústavní stížností (odmítnuta dne [datum]). Žalobce je osobou omezenou ve svéprávnosti a od roku 2012 má ustanoveného opatrovníka (souhlas s podáním této žaloby byl dán rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 P 14/2012-399).

5. Po právní stránce posuzoval soud I. stupně důvodnost námitky promlčení dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), a po citaci § 100 odst. 1, § 106 odst. 1 a 2, § 112 a § 113 obč. zák. uzavřel, že žalobcův nárok je promlčen. Žalobce se totiž o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nejpozději dne [datum], kdy byl vyhlášen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 v trestní věci sp. zn. 2 T 95/2010. Vzhledem k tomu, že žalobce svůj nárok uplatnil v adhézním řízení, v němž řádně pokračoval, promlčecí doba až do pravomocného ukončení tohoto řízení (tedy až do právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], jímž byl výrok o náhradě škody zrušen a žalobce odkázán na občanskoprávní řízení) neběžela. Teprve od právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum] začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba. Jelikož však byl žalobce v roce 2012 omezen ve způsobilosti k právním úkonům a byl mu ustanoven opatrovník, již započaté promlčení neskončilo, dokud neuplynul jeden rok o ustanovení opatrovníka. Subjektivní promlčecí doba tak skončila nejpozději uplynutím roku 2013. Žalobce však svůj nárok na náhradu škody proti žalovaným uplatnil až dne [datum], a tedy po uplynutí dvouleté promlčecí doby (obdobně platí i pro případ vydání bezdůvodného obohacení; viz § 107 odst. 1 obč. zák.). Žalobcův argument, že ke dni podání žaloby dosud neuplynula objektivní desetiletá promlčecí doba, neměl soud I. stupně za rozhodný, neboť skončí-li běh jedné z promlčecích dob (subjektivní nebo objektivní), právo se promlčí bez ohledu na to, že druhá doba ještě běží. Ke stavení promlčecí doby nemohlo dojít ani z důvodu soudního řízení ve věci sp. zn. 26 C 114/2012, v němž žalobce uplatnil zcela jiný nárok a proti jiným osobám, než jsou oba žalovaní. V dalším sledu se soud I. stupně zabýval tvrzením žalovaného, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť jednání žalovaných bylo ukázkou zvlášť podlého, nemravného a zavrženíhodného jednání, vedeného toliko snahou o osobní obohacení na úkor staré a duševně nemocné osoby, a jako takové by nemělo požívat právní a soudní ochrany. Soud I. stupně zdůraznil, že v samotném dovolání se promlčení, které je aprobováno zákonem, nelze spatřovat jednání, které by odporovalo dobrým mravům. V konkrétním případě ale může být shledána nemravnost námitky promlčení, přičemž rozhodující je celková situace, v níž byla tato námitka vznesena, tedy zda se tato námitka vzhledem ke všem okolnostem případu jeví jako zneužití institutu promlčení. Z tvrzení, o něž žalobce svou námitku nemravnosti promlčení opřel, však nebylo možno usuzovat na to, že by jej žalovaní v možnosti uplatnit nárok na náhradu škody během promlčecí lhůty nějak ovlivnili, a žádná taková skutečnost nevyšla v řízení najevo ani jinak. Žalobci tedy nic nebránilo, aby tento nárok uplatnil u soudu včas a neobstojí ani jeho argument, že z důvodu svého zdravotního stavu měl omezené možnosti hájit svá práva, neboť od roku 2012 měl opatrovníka, který za něj mohl jednat.

6. Vzhledem k tomu, že žalovaní se důvodně dovolali promlčení, nebylo lze žalobci právo na náhradu škody, potažmo právo na vydání bezdůvodného obohacení přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.). Procesně úspěšným žalovaným pak v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), soud I. stupně přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Jejich výši v případě žalovaného [číslo] jenž byl zastoupen advokátem, určil dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a v případě žalovaného [číslo] dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že by žalobou uplatněný nárok byl promlčen, neboť jelikož škoda mu byla způsobena úmyslným protiprávním jednáním žalovaných, právo se promlčuje v desetileté promlčecí době (§ 107 odst. 2 obč. zák.), a pokud k protiprávnímu jednání žalovaných došlo dne [datum], pak žaloba byla dne [datum] podána včas. Je třeba vzít v úvahu i to, že žalobce byl a je omezen ve svéprávnosti, přičemž již v roce 2009 (jak vyplývá ze znaleckého posudku vypracovaného v řízení před opatrovnickým soudem) trpěl těžkou organickou poruchou osobnosti a v možnosti řádně hájit svá práva byl omezen. Svá práva přesto uplatnil, ve shodě s poučením, kterého se mu dostalo v usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 9 To 274/2011, v civilním řízení, které probíhalo od [datum] do [datum] a navazovalo na trestní řízení probíhající od [datum] do [datum]. Je trpkou ironií, že Městský soud v Praze ve věci sp. zn. 9 To 274/2011 žalobci v roce 2011 již nepravomocně přiznaný nárok na náhradu škody proti žalovaným upřel a o 10 let později je jeho žaloba zamítnuta s odůvodněním, že mu nic nebránilo, aby svůj nárok uplatnil v promlčecí době. Soud I. stupně se nesprávně vypořádal i s tvrzením žalobce, že námitka promlčení je nemravná. V rozporu s judikaturou (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09) nebylo přihlédnuto ke zcela specifickým okolnostem dané věci a její genezi. Závěrem žalobce zdůraznil, že ačkoliv se po celou dobu předchozích 10 let snažil o nápravu stavu, který žalovaní svým kriminálním jednáním vyvolali, je výsledek jeho snažení v důsledku opakovaně odlišného rozhodování soudů a jeho nárocích v trestním i civilním řízení, v kombinaci s amnestií prezidenta republiky a„ pozoruhodným“ oddlužením žalovaného [číslo] zcela tristní. Dle napadeného rozsudku nejenže nemá nárok na kompenzaci majetkové újmy, ale dokonce by měl žalovaným hradit náklady řízení. Tato povinnost mu byla uložena, aniž by se soud I. stupně zabýval tím, zda snad náhodou nejsou ve věci dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř. Ty lze dle žalobce nalézt právě v širších okolnostech tohoto případu, mezi něž patří skutečnost, že žalovaný [číslo] se trestnou činností na úkor žalobce prokazatelně obohatil (získané peníze mu zůstaly), a nebyl za to díky amnestii prezidenta republiky de facto vůbec potrestán.

8. Žalovaný [číslo] se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že je má za nedůvodné, a navrhl, aby rozsudek soudu I. stupně byl jako věcně správný potvrzen. Pokud jde o běh promlčecích dob, žalobce stále opomíjí tu podstatnou skutečnost, že právo se promlčí, jakmile uběhne jedna z promlčecích dob, buď subjektivní anebo objektivní. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby, který soud I. stupně vázal ke dni [datum], ani sám žalobce nijak nezpochybňuje, a je zřejmé, že tato doba musela před podáním žaloby uplynout. Na její běh nemohlo mít vliv soudní řízení, v němž žalobce vymáhal po jiném subjektu odlišné plnění. Konečně pokud jde o tvrzený rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, žalobcův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09 je vzhledem ke zcela jiným okolnostem posuzované věci nepřípadný (ve srovnávaném případě námitku promlčení vznesl stát, který vůči stěžovatelce působil převážně ve vrchnostenském postavení). Pokud pak jde o žalobcovy výhrady vůči nákladovému výroku, žalovaný [číslo] připomenul, že měl snahu na smírném vyřešení věci, kdy by žalobci polovinu přiznaných nákladů odpustil, žalobcův opatrovník to ale odmítl.

9. Žalovaný [číslo] k žalobcovu odvolání uvedl, že setrvává na svých předchozích vyjádřeních.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. K projednání odvolání došlo v nepřítomnosti žalovaného [číslo] který s tímto postupem výslovně souhlasil (viz podání doručené odvolacímu soudu dne [datum]; § 101 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.).

11. Odvolací soud postupem dle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval některé z listinných důkazů provedených již soudem I. stupně, jimiž (jinak správná) skutková zjištění soudu I. stupně doplnil. Zjistil, že žalobce byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 11 Nc 3216/2011-84, který nabyl právní moci dne [datum], a že usnesením téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 P 14/2012-48, mu byl ustanoven opatrovníkem [příjmení] [příjmení] (viz rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 P 14/2012-266, č. l. 42, jakož i odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 C 114/2012, č. l. 29). V roce 2012 žalobce, zastoupen opatrovníkem [jméno] [příjmení], zahájil u Obvodního soudu pro Prahu 8 řízení vedené pod sp. zn. 26 C 114/2012, v němž se proti manželům [příjmení] domáhal určení, že bytová jednotka v [obec] - [část obce] náležela ke dni její smrti dne [datum] do vlastnictví [jméno] [příjmení]. Zahájení tohoto řízení předcházelo usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 9 To 274/2011, jímž byl zrušen výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 2 T 95/2010, o povinnosti obžalovaných (žalovaných [číslo]) k náhradě škody poškozenému (žalobci) a ten byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je mimo jiné uvedeno, že darovací smlouva na byt bude vzhledem k rozhodnutí v trestní věci podle § 37 obč. zák. neplatná a poškozený může podat určovací žalobu, kterou se jako jediný dědic po své matce domůže vlastnictví bytu (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 9 To 274/2011, č. l. 8 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 C 114/2012, č. l. 29).

12. Stejně jako soud I. stupně posuzoval i odvolací soud zjištěný skutkový stav věci dle § 100 a násl. obč. zák., a to v souladu s § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

13. Pro běh dvouleté subjektivní promlčecí doby na náhradu škody je rozhodný den, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (§ 106 odst. 1 obč. zák.), nejpozději se pak toto právo promlčí uplynutím tříleté (objektivní) doby, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně desetileté doby, která běží ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (§ 106 odst. 2 obč. zák.); obdobně bylo upraveno i pro právo na vydání bezdůvodného obohacení, kde subjektivní dvouletá promlčecí doba běžela ode dne, kdy se oprávněný dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Z toho, že žalobce se se svým nárokem na náhradu škody připojil již k trestnímu řízení, lze usuzovat na to, že již v jeho průběhu znal všechny okolnosti rozhodné pro uplatnění tohoto nároku, a proto pokud soud I. stupně uzavřel, že nejpozději mu musely být známy ke dni, kdy trestní soud v prvním stupni o vině žalovaných a jeho nároku rozhodl, nelze proti tomuto závěru nic namítat. Správný je i jeho závěr, že až do skončení trestního řízení, jehož se žalobce coby poškozený s nárokem na náhradu škody účastnil, promlčecí doba běžet nemohla (§ 112 obč. zák.), nebo-li její počátek by bylo možno datovat až ode dne [datum] a uběhla by dnem [datum]. V daném případě jsou úvahy o běhu promlčecí doby ovlivněny i zjištěním, že žalobce byl osobou, která musela mít zákonného zástupce ve smyslu § 113 obč. zák.. Pokud by promlčecí doba začala běžet dne [datum], nemohla by skončit, dokud neuplynul rok po tom, kdy byl žalobci ustanoven opatrovník. K tomu došlo dne [datum], nebo-li promlčecí doba nemohla skončit před datem [datum] (běžela by ale až do [datum]). Tvrdil-li žalobce, že podmínky pro zbavení způsobilosti k právním úkonům a ustanovení opatrovníka splňoval již v roce 2009 (neboť již tehdy nebyl schopen z důvodu svého zdravotního stavu právně jednat), pak by počátek subjektivní promlčecí doby připadl až na den [datum] (neboť v takovém případě by promlčení neběželo, dokud mu nebyl opatrovník ustanoven), a tato doba by uplynula ke dni [datum]. V každém případě je jisté, že by se tak stalo dlouho předtím, než bylo zahájeno řízení v této věci ([datum]). Ke stavení promlčecí doby (z důvodu dle § 112 obč. zák.) pak zcela jistě nemohlo dojít s ohledem na spor, který žalobce vedl s manžely [příjmení], neboť - jak správně uvedl již soud I. stupně - předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 114/2012 byl zcela jiný nárok, uplatněný vůči zcela jiným subjektům než jsou oba žalovaní.

14. Jako správné odvolací soud shledává i úvahy, jimiž soud I. stupně podepřel svůj závěr o tom, že námitka promlčení neodporuje dobrým mravům, resp. není výrazem zneužití práva (§ [číslo], § 8 o. z.). Otázkou nemravnosti námitky promlčení se již mnohokrát zabýval jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud a dle již ustálené judikatury (a judikaturu k § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k § 8 o. z., srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 309/95, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017 či sp. zn. 29 Cdo 2162/2018), platí že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Jinak řečeno námitka promlčení by mohla být v rozporu s dobrými mravy, pokud by byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit druhého účastníka. Na takový záměr ovšem nelze usuzovat ze samotných okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. A o takové okolnosti žalobce svá tvrzení vztahující se k nemravnosti námitky promlčení neopírá, a ani výsledky provedeného dokazování jim nijak nenasvědčují. Dovolával-li se žalobce v této souvislosti nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09, je třeba přisvědčit žalovanému [číslo] že tento nález vychází ze zcela odlišných poměrů, kdy to byl právě účastník (stát), který svým pochybením v rámci privatizačního procesu vznik škody, o níž se poškození, kteří jednali v důvěře ve správnost jeho aktů, dozvěděli až krátce před uplynutím promlčecí doby, a následně se promlčení tohoto nároku vůči nim dovolával. V posuzovaném případě však nelze žalovaným přičítat žádný podíl (ani„ zavinění“) na tom, že žalobce, poté, co se náhrady škody vůči nim nedomohl v trestním řízení, se následně v občanskoprávním řízení (v jehož průběhu promlčecí doba uplynula) domáhal zcela jiného nároku vůči jiným osobám.

15. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé (ad I) podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a rovněž tak i ve správných akcesorických výrocích o nákladech řízení (ad II a III), když důvod pro to, aby byl aplikován § 150 o. s. ř., neshledal.

16. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Tuto zásadu lze výjimečně prolomit aplikací § 150 o. s. ř., podle něhož nepřiznání náhrady nákladů řízení mohou ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné, kdy se jeví jako nespravedlivé (a to s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod.), aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2862/07). V posuzovaném případě byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení uplatněného nároku, přičemž to, že žalovaní se budou touto námitkou bránit, bylo žalobci známo již před zahájením řízení (jak je zřejmé ze žalobních tvrzení), nebo-li žalobce do řízení s vědomím rizika, že jeho právo mu může být důvodu námitky promlčení odepřeno, již vstupoval. Důvody zvláštního zřetele hodné nelze shledat ani v poměrech žalobce, který – jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí opatrovnického soudu (viz rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 P 14/2012-266, či rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 P 14/2012-399) vlastní„ rozsáhlý majetek“.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a žalovaným byla přiznána jejich náhrada. Žalovanému [číslo] z tohoto titulu přísluší částka ve výši 2 x [částka] (odměna advokáta za vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu; § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 2 x [částka] (§ 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem [částka]. Žalovanému [číslo] coby nezastoupenému účastníku náleží v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb. paušální náhrada ve výši [částka] (za vyjádření k odvolání). Lhůta a místo k plnění vycházejí z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.