58 Co 392/2021- 93

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Blanky Bendové a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 C 109/2018-46 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I) mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, žaloba ohledně požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení se zamítá; jinak se ohledně částky [částka] potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé (výrok II), pokud jím bylo rozhodnuto o částce [částka], zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje; jinak se ohledně částky [částka] potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Takto soud I. stupně rozhodl na podkladě žaloby, kterou se žalobce domáhal náhrady škody v celkové výši [částka], jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem finančního úřadu. Ten měl spočívat v tom, že finanční úřad vydal nesprávné potvrzení o zániku zástavního práva na nemovitostech, které žalobce převedl na třetí osobu. V důsledku toho nedošlo k výmazu zástavního práva ve lhůtě sjednané v kupní smlouvě a kupujícímu vzniklo vůči žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši [částka]. K jejímu zaplacení byl žalobce zavázán pravomocným rozhodnutím soudu, a vedle toho byl povinen zaplatit kupujícímu i úrok z prodlení (ve výši [částka]) a náhradu nákladů soudního řízení (ve výši [částka]).

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobce měl závazky vůči státu (daňový nedoplatek), pro které bylo na jeho nemovitostech zřízeno zástavní právo. Žalobce se rozhodl s vědomím Finančního úřadu pro Královehradecký kraj (dále jen„ finanční úřad“), s nímž svůj postup koordinoval, část svých nemovitostí prodat a z utržené kupní ceny daňový nedoplatek uhradit. V kupní smlouvě ze dne [datum] bylo ujednáno, že část kupní ceny odpovídající daňovému nedoplatku bude kupujícím zaslána přímo na účet finančního úřadu (což se také dne [datum] stalo). Kupující trval na tom, aby na sebe žalobce převzal závazek k zajištění výmazu zástavního práva, který bude zajištěn smluvní pokutou. V kupní smlouvě (s jejímž zněním byl finanční úřad seznámen) tak bylo sjednáno, že žalobce se zavazuje zajistit nejpozději do [datum] výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí a že pro případ, že tento závazek nebude řádně a včas splněn, zaplatí kupujícímu smluvní pokutu ve výši [částka] za každý započatý měsíc prodlení s výmazem zástavního práva. Finanční úřad pak dne [datum] vydal (první) potvrzení o zániku zástavního práva, avšak osvědčil tím jeho zánik jen u těch nemovitostí, které nebyly předmětem kupní smlouvy a zůstaly i nadále v žalobcově vlastnictví. Katastrální úřad pak na základě toho vymazal zástavní právo jen na nemovitostech žalobce, nikoliv též na nemovitostech, které nabyl kupující. Po telefonickém upozornění ze strany žalobce vydal finanční úřad dne [datum] (druhé) potvrzení o zániku zástavního práva a následujícího dne podal i návrh na jeho výmaz u katastrálního úřadu. V tomto druhém potvrzení byla uvedena i nemovitost, která vůbec zástavním právem zatížena nebyla, a z toho důvodu katastrální úřad návrh na vklad výmazu zástavního práva dne [datum] zamítl. V pořadí třetí potvrzení vydal finanční úřad dne [datum] a na základě tohoto potvrzení katastrální úřad v řízení, zahájeném dne [datum], výmaz povolil, a to ke dni [datum]. Kupující následně vůči žalobci uplatnil nárok na smluvní pokutu, který mu byl přiznán pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové, č. j. 13 C 124/2016-95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 Co 199/2017-114. Na smluvní pokutě byla kupujícímu přisouzena částka [částka] spolu s úrokem z této částky ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení. Dále mu byla přiznána vůči žalobci náhrada nákladů řízení ve výši [částka] (před okresním soudem) a [částka] (před krajským soudem). Žalobce se pravomocnému rozhodnutí podrobil a přisouzené částky kupujícímu uhradil.

4. Na zjištěný skutkový stav věci aplikoval soud I. stupně zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“), a nejprve se zabýval tím, zda je dána existence odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu na straně orgánů státu. Dospěl k závěru, že potvrzení o zániku zástavního práva vystavené finančním úřadem sice nemá povahu rozhodnutí, nicméně pokud orgán veřejné moci takové potvrzení vydá a toto trpí vadami, jedná se o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona o odpovědnosti za škodu. Bránila-li se žalovaná v řízení tím, že podáním návrhu na výmaz zástavního práva ke katastrálnímu úřadu postupovala již nad rámec svých zákonných povinností, soud I. stupně poukázal na to, že se zjevně jednalo o běžnou praxi, a navíc pochybení finančního úřadu není spatřováno v podání (chybného) návrhu na vklad, ale v chybném potvrzení o zániku zástavního práva, které bylo podkladem pro jeho výmaz z katastru nemovitostí. Jako částečně opodstatněnou však soud I. stupně shledal námitku žalované, dle které žalobce, jenž při uzavření kupní smlouvy jednal v rámci smluvní volnosti, nedostatečně uvážil časový aspekt závazku, který na sebe převzal. Soud I. stupně uvedl, že žalobce měl kalkulovat s délkou správního řízení, která je minimálně třicetidenní, při náležité opatrnosti je však třeba počítat s délkou spíše 60 dnů. V posuzovaném případě byla kupní smlouva podepsána dne [datum], dalších 15 dnů měl kupující na úhradu kupní ceny a teprve poté mohl finanční úřad vydat potvrzení o zániku zástavního práva, pro což zákon žádnou lhůtu nestanoví, za přiměřenou by však bylo lze považovat lhůtu 30 dnů, srovnatelnou se lhůtou pro vydání rozhodnutí dle správního řádu. Následně bylo třeba zahájit a dokončit řízení před katastrálním úřadem, a bylo proto třeba v celkovém součtu počítat se lhůtou alespoň 90 dnů od úhrady daňového nedoplatku (která by do [datum] neuběhla), žalobce si však ponechal jen 83 dnů. Smluvní pokuta za jeden započatý měsíc (ve výši [částka]) proto s nesprávným úředním postupem nesouvisí, neboť této škodě mohl žalobce předejít vyjednáním přiměřenější lhůty pro výmaz zástavního práva. Další prodlevu, v trvání tří měsíců, však již žalobce nemohl rozumně předpokládat. To, že k výmazu zástavního práva ani v této době nedošlo, bylo zapříčiněno elementárním pochybením finančního úřadu, který dvakrát neprovedl řádnou komparaci zajištěných nemovitostí, u nichž potvrzoval zánik zástavního práva, což vedlo k tomu, že k úspěšnému výmazu zástav došlo až„ na třetí pokus“. V příčinné souvislosti s tím žalobci vznikla škoda, představovaná smluvní pokutou ve výši [částka], kterou žalobce musel kupujícímu uhradit.

5. Pokud žalobce – vedle smluvní pokuty – uplatňoval z titulu náhrady škody rovněž úrok z prodlení a náklady řízení (k jejichž úhradě byl zavázán rozhodnutím soudu ve sporu s kupujícím), byl jeho nárok v této části shledán jako nedůvodný, neboť chybí příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem finančního úřadu a vznikem této škody. Uvedené částky totiž žalobce musel vynaložit nikoliv v důsledku vadného postupu finančního úřadu, nýbrž v důsledku toho, že podstoupil soudní řízení, nebo-li tyto výdaje by neměl, pokud by kupujícímu smluvní pokutu uhradil včas a dobrovolně. Žalobě proto bylo vyhověno jen co do částky [částka] a ohledně zbylých [částka] byla coby nedůvodná zamítnuta.

6. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a jelikož úspěch obou procesních stran lze mít za srovnatelný, soud I. stupně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci řízení.

8. Žalobcovo odvolání (jak bylo vyjasněno při jednání odvolacího soudu) směřovalo proti zamítavému výroku o věci samé (ad II) a výroku o nákladech řízení (ad III). Žalobce namítal, že v kupní smlouvě sjednal lhůtu k zajištění výmazu zástavního práva v dostatečné délce, když počítal jak se splatností kupní ceny na úhradu daňového nedoplatku, tak i s maximálními lhůtami pro správní řízení vedené před finančním a katastrálním úřadem. I v tom případě, že by finanční úřad vydal potvrzení až po 30 dnech, stále ještě by zbývalo 53 dnů pro řízení před katastrálním úřadem, přičemž z osobní zkušenosti žalobce věděl, že katastrální úřad dodržuje obvyklou správní lhůtu v trvání 30 dnů. Z uvedeného vyplývá, že žalobce si z opatrnosti ponechal rezervu v délce více než tří týdnů (23 dnů). Navrhl proto, aby rozsudek soudu I. stupně byl změněn a byla mu přisouzena i zbývající část smluvní pokuty ve výši [částka]. Současně vzal žalobce žalobu zpět ohledně částky [částka] (odpovídající úroku z prodlení a nákladům řízení, k jejichž úhradě byl zavázán v soudním řízení vedeném s kupujícím), a navrhl rozšíření žaloby o příslušenství částky [částka], a sice o zákonný úrok z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení (s poukazem na to, že svůj nárok u žalované předběžně uplatnil dne [datum]).

9. Odvolání žalované směřovalo proti vyhovujícímu výroku o věci samé (ad I) a výroku o nákladech řízení (ad III). Žalovaná setrvala vesměs na svých obranných námitkách, které uplatnila již v řízení před soudem I. stupně. V prvé řadě tak namítala, že v posuzovaném případě chybí první z odpovědnostních předpokladů dle zákona o odpovědnosti za škodu, a sice nesprávný úřední postup finančního úřadu. K zániku zástavního práva na žalobcových nemovitostech došlo v souladu s § 1376 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), tedy ex lege ke dni, kdy žalobce splnil svůj dluh vůči finančnímu úřadu (tj. ke dni [datum]). Následné potvrzení o zániku zástavního práva, vydané dle § 170 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ daňový řád“), mělo pouze deklaratorní charakter. Vydání tohoto neformálního deklaratorního vyrozumění rozhodně nemůže být skutečností, která by byla způsobilá založit jakýkoliv nesprávný úřední postup. Dále namítala, že žalobce se na vzniku škody spolupodílel. V této souvislosti poukazovala na to, že potvrzení o zániku zástavního práva ze dne [datum] mu bylo známo dlouho před datem [datum] (bylo mu doručeno dne [datum]), žalobce se však nepokusil škodě zabránit tím, že by kontaktoval finanční úřad a upozornil ho na to, že toto potvrzení není kompletní. Poté, co o to byl finanční úřad žalobcem telefonicky požádán, vydal dne [datum] druhé potvrzení o zániku zástavního práva a nad rámec svých povinností (neboť bylo primárně na žalobci, aby si po vydání potvrzení provedení výmazu sám zajistil) podal znovu i návrh na vklad výmazu zástavního práva u katastrálního úřadu. V tomto druhém potvrzení byla – vedle správných nemovitostí – uvedena i jedna navíc, což lze považovat za okrajové administrativní nedopatření, a finanční úřad nemohl předpokládat, že v důsledku přehnaně formálního postupu katastrálního úřadu bude jeho návrh„ en bloc“ zamítnut. Třetí potvrzení a návrh na výmaz podal finanční úřad bezodkladně po doručení zamítavého rozhodnutí katastrálního úřadu, tj. dne [datum] a na jeho podkladě už k výmazu došlo. Nadto je třeba mít výši smluvní pokuty, kterou si žalobce v kupní smlouvě dojednal, za nepřiměřeně vysokou, zvláště s přihlédnutím k tomu, že kupujícímu prodlení s výmazem nezpůsobilo fakticky žádnou škodu, přičemž to, že žalobce se v soudním sporu s kupujícím nedomáhal moderace smluvní pokuty ze strany soudu (dle § 2051 o. z.), nemůže jít k tíži žalované. Žalovaná tvrdila, že tato smluvní pokuta (a případný vznik škody na straně žalobce) pro ni nebyl„ předvídatelný“, neboť na ustanovení kupní smlouvy o smluvní pokutě nebyla žalobcem výslovně upozorněna. Konečně namítala i to, že není dána příčinná souvislost mezi (hypotetickým) nesprávným úředním postupem a vznikem škody, neboť ta žalobci vznikla výlučně jeho vlastním jednáním. Navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad I) změněn tak, že žaloba bude i ohledně částky [částka] zamítnuta.

10. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že nelze souhlasit s názorem, že by vydání potvrzení o zániku zástavního práva nespadalo pod úřední postup, právě naopak, přičemž toto potvrzení muselo být obsahově správné. Zdůraznil, že svůj postup při prodeji zatížených nemovitostí konzultoval s finančním úřadem, který měl k dispozici celé znění kupní smlouvy, a teprve po její kontrole ze strany finančního úřadu došlo k jejímu podpisu. Skutečnost, že výmaz zástavního práva je pod sankcí smluvní pokuty, tudíž byla finančnímu úřadu dobře známa. Je také nade vší pochybnost, že pokud by finanční úřad ve standardní lhůtě vydal věcně správné potvrzení jako podklad k návrhu na výmaz zástavního práva, ke vzniku nároku kupujícího na smluvní pokutu by nedošlo.

11. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce reagovala na jeho procesní úkony (částečné zpětvzetí žaloby a její rozšíření o příslušenství pohledávky). S částečným zpětvzetím žaloby souhlasila, nikoliv ovšem s případným připuštěním změny žaloby, neboť takový postup měla - s poukazem na § 216 odst. 2 o. s. ř. (dle něhož v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok) - za nepřípustný.

12. Odvolací soud, poté co přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání účastníků nejsou důvodná. Soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí věci (ostatně jeho skutková zjištění nebyla účastníky nijak rozporována) a dospěl i ke správným závěrům právním.

13. Žalobce opíral svůj nárok o tvrzení, že škoda mu vznikla vadným postupem finančního úřadu, který po uhrazení daňového nedoplatku (dne [datum]) vydal správné potvrzení o zániku zástavního práva teprve dne [datum], a v důsledku toho došlo k výmazu tohoto práva z katastru nemovitostí až dne [datum], tedy skoro 6 měsíců po uhrazení daňového nedoplatku (a 3,5 měsíce po termínu sjednaném v kupní smlouvě, jehož nedodržení bylo sankcionováno smluvní pokutou).

14. Pokud jde o první z odpovědnostních předpokladů dle zákona o odpovědnosti za škodu (existenci nesprávného úředního postupu), je třeba vyjít z § 170 odst. 5 daňového řádu, podle něhož o zániku zástavního práva z důvodů stanovených občanským zákoníkem vyrozumí správce daně daňový subjekt a vlastníka zástavy. Nebo-li zákon ukládá finančnímu úřadu (správci daně), aby v případě, že k zániku zástavního práva dojde jinak než zpeněžením zástavy, tedy přímo ze zákona (např. právě úhradou daňového nedoplatku; § 1376 o. z.), vydal potvrzení („ vyrozumění“) o jeho zániku, které pak může sloužit jako podklad pro změny v příslušných registrech (mimo jiné i v katastru nemovitostí). Je třeba trvat na tom, že pokud zákon stanoví jako pravidlo, resp. povinnost, že správce daně vydá vyrozumění o zániku zástavního práva, musí platit, že toto vyrozumění má být správné, a pokud obsahuje nepravdivou nebo neúplnou informaci, je třeba vydání takového chybného vyrozumění považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona o odpovědnosti za škodu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1650/2016).

15. Pokud jde o vznik škody na straně žalobce, bylo prokázáno, že žalobce zaplatil kupujícímu smluvní pokutu ve výši [částka], o niž se jeho majetek ponížil, nebo-li v této výši mu škoda skutečně vznikla. Povinnost k zaplacení smluvní pokuty byla vázána na porušení povinnosti, k níž se žalobce ve smlouvě s kupujícím zavázal, a sice že zajistí do [datum] výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí. K tomu - jako podklad pro výmaz - potřeboval potvrzení finančního úřadu o zániku zástavního práva, a to potvrzení„ bezvadné“, neboť jen na základě správného potvrzení mohlo k výmazu dojít. Z tohoto pohledu je nerozhodné, že finanční úřad (jak namítala žalovaná) neměl zákonnou povinnost podávat návrh na výmaz zástavního ke katastrálnímu úřadu a že tuto záležitost si měl žalobce obstarat sám, neboť bylo zjištěno, že příčina neúspěšného vkladového řízení nespočívala v návrhu na jeho zahájení, nýbrž v podkladu pro vydání rozhodnutí (povolení vkladu). I v případě, že by si žalobce návrh na výmaz zástavního práva podal sám, nebyl by uspěl, pokud by tento návrh nebyl podložen správným potvrzením o zániku zástavního práva. Je tak nade vší pochybnost, že příčinou toho, proč k výmazu zástavního práva došlo až„ na třetí pokus“, bylo pochybení finančního úřadu, který dvakrát vydal vyrozumění o zániku zástavního práva, které obsahovalo neúplné či nesprávné údaje. Lze tak učinit závěr, že k prodlení s výmazem zástavního práva došlo z důvodů chybného postupu finančního úřadu, a proto škoda spočívající ve smluvní pokutě, kterou byl žalobce povinen v důsledku prodlení kupujícímu zaplatit, je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem orgánu státu.

16. Soud I. stupně nepochybil ani tím, přičítal-li podíl na vzniku této škody též žalobci. Ten se na vzniku škody spolupodílel tím, že nebyl dostatečně obezřetný při sjednání lhůty k zajištění výmazu zástavního práva v kupní smlouvě. Je třeba vyjít z toho, že na vydání vkladového rozhodnutí (o výmazu zástavního práva) je zákonný nárok, neboť poté, co katastrální úřad zjistí, že podmínky pro povolení vkladu jsou splněny, je povinen o povolení vkladu rozhodnout (§ 18 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů; dále jen„ katastrální zákon“). Nebo-li výmaz zástavního práva (při splnění všech podmínek) musel být proveden, nikoliv ovšem v určité lhůtě (lhůty pro zápis do katastru nemovitostí dle § 33 katastrálního zákona jsou svým charakterem lhůty pořádkové). Bylo proto na žalobci, aby s uvážením procesních lhůt dle příslušných správních předpisů (a k vydání vyrozumění o zániku zástavního práva daňový řád ani žádnou lhůtu nestanoví, lze ovšem souhlasit s názorem soudu I. stupně, že není rozumného důvodu, aby tato doba byla delší, než jak vyplývá z § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správního řád, ve znění pozdějších předpisů, totiž třicetidenní) vyjednal s kupujícím takový termín výmazu, který by počítal i s dostatečnou časovou rezervou. V opačném případě na sebe převzal riziko, které je v rozporu s obecnou prevenční povinností předcházet vniku škody (§ 2900 o. z.), které nelze v plném rozsahu přenášet na stát (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3014/2011). Dospěl-li soud I. stupně k řádně odůvodněnému závěru, že žalobce nepostupoval s dostatečnou opatrností a nevyjednal lhůtu, která by odpovídala konkrétním okolnostem tohoto případu, a proto se o vznik škody (v rozsahu částky [částka]) přičinil, nelze proti tomuto závěru ničeho namítat. Ostatně, jak vyplývá ze skutkových zjištění, v úspěšném řízení u katastrálního úřadu, které bylo zahájeno dne [datum], byl výmaz proveden ke dni [datum], nebo-li řízení trvalo necelé dva měsíce, a nikoliv 30 dnů, jak žalobce údajně předpokládal. V této souvislosti je možno upozornit, že vydání povolovacího rozhodnutí se sice řídí lhůtou pro vydání rozhodnutí dle § 71 správního řádu, k tomu ale může být připočtena doba dalších až 30 dnů v případě komplikací, a v úvahu je třeba vzít i 20 denní lhůtu dle § 18 odst. 1 katastrálního zákona, během níž nelze o povolení vkladu rozhodnout. Úvaha soudu I. stupně, že bylo třeba počítat se lhůtou minimálně 90 dnů od úhrady daňového nedoplatku (tedy minimálně 30 dnů na vydání potvrzení finančního úřadu a 60 dnů na řízení u katastrálního úřadu), která do [datum] nemohla uplynout, a že žalobce se sjednáním lhůty kratší vystavil riziku, že ani při řádném chodu věcí nebude s to vzniku nároku na smluvní pokutu za jeden započatý měsíc zabránit, je tudíž zcela přiměřená zjištěným skutečnostem.

17. Žalobci naopak nelze vyčítat, jak namítá žalovaná, že ji na nesprávné potvrzení (v pořadí první, vystavené dne [datum]) ihned neupozornil, a pochybení žalované tímto způsobem přenášet na žalobce, ani to, že neuplatnil moderační právo v soudním sporu s kupujícím. Snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty je věci volného uvážení soudu (a nelze s určitostí dovozovat, že by takovému návrhu bylo vyhověno) a závisí na okolnostech, které sjednání smluvní pokuty provázely (§ 2051 o. z.) Soudní praxe vychází z toho, že smluvní pokutu je možno považovat za nepřiměřenou především s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, toto měřítko však nelze zcela použít v případě smluvní pokuty sjednané formou určité sazby za časovou jednotku, kdy výše smluvní pokuty odvisí od celkové doby prodlení dlužníka (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 5377/2017). V daném případě s ohledem na kupní cenu nemovitostí (jež činila [částka], jak odvolací soud zjistil z kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené mezi žalobcem a [právnická osoba] s. r. o.), a s přihlédnutím k účelu, který měla smluvní pokuta plnit (dle zjištění soudu I. stupně měla vyvíjet„ tlak“ na žalobce, aby – ač nemovitosti již prodal – uvedl co nejdříve zápis v katastru nemovitostí do souladu se skutečným stavem; viz odst. 21 napadeného rozsudku), se sjednaná smluvní pokuta nejeví jako nepřiměřeně vysoká. Otázka, zda porušením utvrzené povinnosti vznikla kupujícímu škoda či nikoliv není pro úvahu o přiměřenosti smluvní pokuty a případné užití moderačního práva soudu nikterak významná (ta je rozhodná toliko pro určení hranice, pod niž nelze smluvní pokutu snížit). Namítala-li dále žalovaná, že na ujednání o smluvní pokutě nebyla žalobcem výslovně upozorněna, a proto vznik škody nemohla předvídat, nelze ani s touto její argumentací souhlasit. Z dokazování totiž vyplynulo, že žalobce svůj postup se žalovanou koordinoval a že ta měla návrh kupní smlouvy k dispozici, a mohla se tak s jejím obsahem (včetně ujednání o smluvní pokutě) seznámit. Nadto by tato okolnost nemohla mít vliv na povinnost žalované vydat (v každém případě) obsahově správné vyrozumění o zániku zástavního práva.

18. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v jeho vyhovujícím výroku (ohledně částky [částka]), jakož i v zamítavém výroku (ohledně částky [částka]) podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (viz potvrzující část výroků I a II tohoto rozsudku).

19. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal v odvolacím řízení svou žalobu ohledně částky [částka] (o níž bylo rozhodnuto zamítavým výrokem rozsudku soudu I. stupně) zpět a žalovaná s tímto zpětvzetím souhlasila, odvolací soud v rozsahu tohoto zpětvzetí podle § 222a odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně a řízení zastavil (viz výrok II tohoto rozsudku).

20. Pokud jde o rozšíření žaloby o úrok z prodlení z částky [částka], žalobce tento požadavek uplatnil až v odvolacím řízení (dne [datum]). Vzhledem k tomu, že se jedná o akcesorický nárok na příslušenství pohledávky, nelze jej považovat za nový nárok ve smyslu § 216 odst. 2 o. s. ř., jak namítala žalovaná, a současně ani nelze dovodit, že by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 683/2004). Odvolací soud proto navrhovanou změnu žaloby (která je možná i v odvolacím řízení) podle § 95 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. usnesením, vyhlášeným při jednání dne [datum], připustil. Pokud jde o důvodnost tohoto nároku, pak jej lze shledat jako opodstatněný toliko ohledně úroku z prodlení z přisouzené částky [částka], a to od [datum], neboť teprve tímto dnem se žalovaná (u níž byl nárok předběžně uplatněn dne [datum]) dostala do prodlení (viz § 15 zákona o odpovědnosti za škodu, § 1968 a § 1970 o. z.). Výše úroků z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a ke dni [datum] činila 8,5 % Odvolací soud byl však vázán žalobcovým návrhem, v němž požadoval úrok nižší (8,05 %), a tento jeho návrh nemohl překročit. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil jen tak, že žalované uložil povinnost zaplatit rovněž úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zatímco ohledně úroku z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum] a ohledně úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] žalobu jako nedůvodnou zamítl (viz měnící část výroku I tohoto rozsudku).

21. V souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozhodl (znovu) o nákladech řízení před soudem I. stupně a o nákladech odvolacího řízení, a to v obou případech dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalobce uspěl ohledně částky [částka], neuspěl ohledně částky [částka], a jelikož mu lze přičítat procesní zavinění na zastavení řízení ohledně částky [částka], lze mít procesní úspěch a neúspěch obou účastníků za srovnatelný. Tomu odpovídá výrok rozsudku, dle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (viz výrok III tohoto rozsudku).

Poučení