58 CO 393/2022 - 291

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Blanky Bendové a JUDr. Vladimíry Čítkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: [ulice] část [obec a číslo], [IČO] sídlem [adresa] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu k odvolání žalobce, žalované i vedlejšího účastníka proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 39 C 180/2017-243, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 39 C 180/2017-251 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích o věci samé (I. a II.) potvrzuje, ve výrocích o nákladech řízení (III. a IV.) se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně konstatoval, že nesprávným úředním postupem Městské části [obec a číslo], Magistrátu hlavního města Prahy a Městského soudu v Praze v řízení sp. zn. 6 A 14/2013, bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces (výrok I.), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku [částka] s příslušenstvím (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně (výrok III.). Doplňujícím usnesením uložil vedlejšímu účastníkovi [příjmení] části [obec a číslo] povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to společně a nerozdílně se žalovanou (výrok IV.).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení celkem částky [částka] jako odškodnění nemajetkové újmy, která mu vznikla v souvislosti s podáním žádosti o informace u Úřadu městské části [obec a číslo]. Následně specifikoval, že se jedná o odškodnění za celkovou délku řízení, jednotlivé průtahy a vydání vadného (nezákonného) rozhodnutí. Uvedl, že žádost byla podána dne [datum] a řízení skončilo [datum], celková délka řízení tak činila 1 750 dnů, ač zákonná délka na vyřízení žádosti činí 15 dnů. Poukázal dále na konkrétní průtahy a vadné rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne [datum rozhodnutí], č. j. S MHMP [číslo], resp. rozhodnutí Úřadu městské části [obec a číslo] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. MCP6 091057/2012, které bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka].

3. Soud I. stupně vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozhodnutí, že v daném případě je třeba jednat jako s organizační složkou státu s Ministerstvem financí, a že s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, je třeba na celé řízení pohlížet jako na jeden celek, neboť právo na projednání věci v přiměřené lhůtě vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se vztahuje i na správní řízení, jejichž předmětem je základní právo či svoboda, tedy i právo na informace dle čl. 17 Listiny.

4. Soud I. stupně vzal na základě provedeného dokazování za prokázané, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení došlo, celková délka řízení před správním a soudním orgánem trvala od [datum], kdy žalobce podal žádost o poskytnutí informací, až do [datum], kdy bylo řízení pravomocně ukončeno rozhodnutím Městské části [obec a číslo] ze dne 3. 2. 2017, č. j. MCP6 037934/2012, kterým byla žádost žalobce o poskytnutí informace odložena z důvodu neuhrazení předepsaných nákladů. Celková délka řízení byla 4 roky, 9 měsíců a 13 dnů. Poukázal na to, že nebyla zjištěna nečinnost správního orgánu, nicméně shledal průtah v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], kdy od 10. 4. 2013 do [datum] nebyl učiněn žádný úkon. Vycházel dále z toho, že na délce řízení se podílel i žalobce tím, že jeho žádost byla nekonkrétní, musel být vyzýván k jejímu upřesnění, a dále opakovaně podával stížnosti, kterými zahlcoval správní orgán i pro naprosté banality (např. stížnost na nesprávný formát data na písemnosti správního orgánu). Ohledně nemajetkové újmy vycházel z tvrzení žalobce, že byl frustrován z toho, že žádal o informace několik let, nebyly dodrženy principy dobré správy. Soud I. stupně tak dospěl k závěru, že byly naplněny předpoklady odpovědnosti státu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Za odpovídající zadostiučinění považoval ve smyslu § 31a OdpŠk konstatování porušení práva žalobce, přihlédl přitom zejména k významu požadované informace pro žalobce, který byl téměř nulový, dotazy se týkaly provozovny La Fuente jako v mnoha dalších četných žádostech adresovaných Úřadu městské části [obec a číslo], žalobce je odůvodňoval tím, že jeho matka bydlí v domě, kde se nachází provozovna La Fuente. Soud I. stupně v této souvislosti poukázal na to, že je mu z úřední činnosti známo, že matka žalobce již v předmětném domě nebydlí, žalobce směřuje své žádosti o informace k různým subjektům státní správy za účelem zjištění, jak tato správa funguje. Žalobce sám v předmětném domě rovněž nebydlí, ani nikdy nebydlel, význam daného řízení pro žalobce tak shledal nulovým, poukázal na to, že žalobce požadované informace nakonec neobdržel proto, že odmítl zaplatit úhradu za jejich vyhledání. Žalobce tak nemohl být frustrován z neposkytnutí informací, které sám odmítl kvůli úhradě nákladů převzít. Konstatování porušení práva žalobce tak shledal jako odpovídající odškodnění, poukázal přitom na to, že se jedná o plnohodnotnou formu zadostiučinění s odkazem na související judikaturu Nejvyššího soudu. K finančnímu odškodnění důvody neshledal.

5. Ohledně odškodnění za nezákonné rozhodnutí dospěl k závěru, že byl naplněn prvý předpoklad odpovědnosti státu – nezákonné rozhodnutí, neshledal však prokázaný vznik újmy. Poukázal přitom na to, že žalobce vede ohledně provozovny La Fuente celou řadu soudních sporů, správních sporů, označil přitom řízení vedená u tamního soudu a dále u Obvodního soudu pro Prahu 6 a poukázal na závěr Městského soudu v Praze uvedený v rozhodnutí sp. zn. 14 Co 78/2022 ze dne [datum rozhodnutí] ohledně účelovosti jednání žalobce, který tímto způsobem„ zkouší funkčnost veřejné správy“. Soud I. stupně uzavřel, že žalobci nemohla vzniknout žádná újma v souvislosti s daným nezákonným rozhodnutím, když v domě, kde se provozovna La Fuente nachází, nikdy nebydlel, pouze jezdil na návštěvy, frustrující pocit z nezískání informací pro vznik nároku na odškodnění nepovažoval za dostatečný. Žalobu o finanční odškodnění proto zamítl v celém rozsahu (tedy i ohledně tohoto nároku).

6. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen,,o. s. ř.“), soud I. stupně vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, dle níž je za plný úspěch považováno poskytnutí morální satisfakce, i když nebylo přiznáno požadované finanční plnění. Přiznal tedy žalobci plnou náhradu nákladů řízení, kterou uložil zaplatit žalované, a to za zaplacený soudní poplatek [částka], dále hotové výdaje nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 7 úkonů po [částka] a dále náklady právního zastoupení za 4 úkony po [částka] dle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), paušální náhradu hotových výdajů 4 x po [částka] dle § 13 odst. 3 AT, náhradu za promeškaný čas za cestu k soudnímu jednání za 4 půlhodiny po [částka] dle § 14 AT a náklady cestovného [částka], celkem [částka]. Tuto náhradu uložil žalované společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem, poukázal přitom na to, že vystupují v postavení solidárních dlužníků, nelze tak považovat náhradu nákladů od každého zvlášť. Doplňujícím usnesením rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka uhradit tyto náklady žalobci společně a nerozdílně se žalovanou.

7. Proti tomuto rozsudku ve spojení s doplňujícím usnesením podali včasná odvolání všichni účastníci. Žalobce napadl rozsudek v celém rozsahu, žalovaná a vedlejší účastník napadli pouze nákladové výroky. Žalobce uplatnil odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o. s. ř. Vytýkal soudu I. stupně, že se nevypořádal se všemi podstatnými skutkovými okolnostmi, poukázal na porušení zákona ze strany správního orgánu, který nedodržoval zákonné lhůty, na což od počátku poukazoval, popsal jednotlivé úkony správních orgánů, poukázal na svévolné překračování lhůt, zdůraznil, že správní orgán mu odmítl poskytnout informaci i poté, co mu to nadřízený orgán nařídil. Jednalo se tak o svévoli, kterou nelze tolerovat. Namítal, že závěr soudu I. stupně o žádném významu daných informací s ohledem na neuhrazenou úplatu by byl na místě pouze v případě, že by správní orgán postupoval řádně. Poukázal na to, že i po soudním řízení musel správní orgány vyzývat k činnosti. Považoval tak za odpovídající zadostiučinění v penězích s tím, že prokazoval důležitost požadovaných informací, soud se s jeho námitkami nevypořádal. Ve vztahu k nemajetkové újmě za nezákonné rozhodnutí vytýkal soudu I. stupně, že měl objektivně posoudit, zda se žalobce mohl cítit poškozen, v této souvislosti měl přihlédnout k chování příslušného odboru Úřadu městské části [obec a číslo] a Magistrátu hlavního města Prahy i k tomu, že na rozhodnutí soudu ve správním soudnictví musel čekat více než 3 roky a 5 měsíců. Pokud soud I. stupně poukazoval na množství sporů, které žalobce vede, namítal, že nepřiměřenost délky řízení nezpůsobuje sám, ale vždy správní orgán, potažmo soud. Předmětem sporu je žádost o poskytnutí informací, kterou podal v roce 2013, tedy téměř před deseti lety, k dalším sporům, které vznikly později, tak nelze přihlížet. [příjmení] mohl být učiněn závěr o případném zneužití práva z jeho strany, musel by se soud zabývat obsahem těchto sporů, kdy a jaká žádost byla podána, jak postupoval správní orgán atd. Jinak nelze bez dalšího dovodit, že požadované informace neměly pro žalobce žádný význam, a že tudíž jeho nárok na zadostiučinění není dán, resp. že postačí konstatování porušení práva. Vytýkal rovněž soudu I. stupně nesprávný závěr ohledně náhrady nákladů řízení. Namítal, že vedlejší účastník není v nerozlučném společenství se žalovanou, žalobce se musel vypořádat s argumentací jak žalované, tak i vedlejšího účastníka, měla mu tak být přiznána náhrada nákladů řízení vůči oběma samostatně, nikoliv společně a nerozdílně, jak rozhodl soud I. stupně. Žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení nebo jej změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a uložil každému z účastníků na straně žalované hradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů.

8. Žalovaná uplatnila odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř. Uvedla, že je jí známo rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož vycházel soud I. stupně při rozhodnutí o nákladech řízení, dle něhož je za plný úspěch v řízení považováno poskytnutí morální satisfakce bez přiznání finančního plnění. Nicméně nepovažovala jeho aplikaci v daném případě na místě s tím, že je třeba zohlednit konkrétní okolnosti dané věci. Přiznání náhrady nákladů řízení v dané věci považovala za rozporné s dobrými mravy. Poukázala na množství řízení, která žalobce proti žalované vede, přičemž společným jmenovatelem těchto věcí je zcela zanedbatelný či nulový význam těchto informací pro žalobce, za jejichž opožděné poskytnutí se domáhá satisfakce. Pro dokreslení odkázala na výpověď žalobce před Obvodním soudem pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 10 C 314/2016, v níž nebyl schopen označit konkrétní újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s jinými správními či soudními řízeními. [příjmení] žalobce je tak na místě označit za kverulanta ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, případně rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], dle něhož přístup žalobce hraničí se šikanou ve smyslu útoku žalobce na konkrétní osoby či úřad jako celek. Ze strany žalobce se jedná o zneužití institutu svobodného přístupu k informacím za účelem dosažení jiných cílů než získání a následné využití požadované informace. Za této situace nelze považovat konstatování porušení práva žalobce za plný úspěch ve věci a je na místě postup dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Vytýkala dále soudu I. stupně, že vydání doplňujícího usnesení způsobuje nepřezkoumatelnost obou nákladových výroků (v rozsudku i v tomto usnesení), když není zřejmé, zda nebylo žalobci přiznáno 2 x [částka], jednou samostatně vůči žalované a jednou vůči žalované a vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně. Žádala, aby odvolací soud napadené nákladové výroky rozsudku změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

9. Rovněž vedlejší účastník napadl oba nákladové výroky nejprve blanketním odvoláním, které následně doplnil. Poukázal na to, že žalobce v řízení uplatnil dva nároky, jednak z titulu nepřiměřené délky řízení, jednak z titulu nezákonného rozhodnutí. Ohledně odškodnění za nezákonné rozhodnutí žalobce nebyl úspěšný, nelze mu tak přiznat náhradu nákladů řízení jako při plném úspěchu ve věci. Poukázal dále na to, že jednání žalobce vykazuje znaky osoby, která na základě jednoho svého podání iniciuje další řízení, následně podává žaloby v reakci na postup orgánů státu a dochází k řetězení a nárůstu sporů z iniciativy žalobce. Vedlejšímu účastníkovi je známo celkem 35 soudních řízení o náhradu nemajetkové újmy, z toho dvacet dva pravomocně skončených neúspěchem žalobce, sedm dosud nepravomocně skončených neúspěchem žalobce a pět dosud projednávaných, připojil k tomu seznam daných řízení. Namítal, že žalobce se daným způsobem snaží získat majetkový prospěch, ať již zadostiučinění za nemajetkovou újmu nebo alespoň náklady řízení, ohledně litigiózního jednání žalobce poukázal na závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [číslo jednací], které zmiňovala i žalovaná. Žádal, aby odvolací soud napadené výroky změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, případně aby byly zrušeny a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

10. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované nesouhlasil s interpretací rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně posuzování úspěchu ve věci s tím, že nepřipouští jinou možnost, než postup dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná tak de facto navrhuje postup dle § 150 o. s. ř., aniž by označila konkrétní skutkové okolnosti, které by takový postup odůvodňovaly. Výčet spisových značek, pod nimiž jsou vedeny spory žalobce, takovému požadavku neodpovídají. Ohradil se proti závěru Městského soudu v Praze v rozhodnutí citovaném žalovanou s tím, že bylo projevem svévole, kdy soud bez jakéhokoliv dokazování předložil své domněnky jako skutková zjištění. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu k posuzování litigiózního jednání, při němž musí být naplněny dvě podmínky – počet žalob musí být mimořádně vysoký (v řádech desítek či stovek ve sledovaném období) a většina žalob musí být neúspěšná. Poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], v němž byla analyzována angažovanost žalobce ve věcech veřejných, poukázal na to, že roli„ společenského hlídacího psa“ může hrát kdokoli, kdo se zajímá o informace týkající se veřejného zájmu a svou činností naplňuje veřejný zájem na transparentnosti veřejné sféry. Poukázal na to, že se činností MHMP a MČ [obec a číslo] zabývá dlouhodobě, koncentrovaně a systematicky, přičemž tyto aktivity přenáší do veřejného prostoru. Setrval na svém odvolacím požadavku, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení ve vztahu k žalované i vedlejšímu účastníkovi samostatně.

11. Stejnou argumentaci žalobce uplatnil i ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka. Poukázal navíc na nesrovnalosti ve výčtu řízení, která žalobce vede s tím, že u předmětného sporu bylo uvedeno, že byl žalobce neúspěšný, přestože mu bylo přiznáno odškodnění ve formě konstatování porušení práva na spravedlivý proces a přiznána náhrada nákladů řízení coby plně úspěšnému. Takto bylo postupováno i v případě dalších uvedených řízení. K této argumentaci tak nelze přihlédnout pro její nepravdivost.

12. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. [ulice] účastník na straně žalované se nedostavil, ač byl řádně a včas předvolán, odvolací soud proto jednal dle § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti.

13. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a odvolání žalobce neshledal důvodným, naopak shledal opodstatněným odvolání žalované a vedlejšího účastníka.

14. Soud I. stupně učinil na základě provedeného dokazování odpovídající skutkový závěr, věc správně posoudil i po stránce právní. V souladu s pokyny odvolacího soudu a judikaturou Ústavního soudu se správně zabýval celkovou délkou posuzovaného řízení postupem dle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, správně zohlednil jednotlivá kritéria vyplývající z § 31a odst. 3 OdpŠk. Odvolací soud se ztotožnil s jeho závěrem o nepřiměřené celkové délce řízení, a to zejména s ohledem na období nečinnosti před Městským soudem v Praze, které představovalo více než polovinu celkové délky řízení. Soud I. stupně správně zohlednil, že se žalobce na délce řízení rovněž podílel tím, že jeho žádost nebyla dostatečně specifikována, musel být vyzván k upřesnění a dále opakovanými stížnostmi (včetně zcela formálních – např. ohledně nesprávného formátu data). Dále bylo třeba zohlednit, že řízení bylo poněkud složité v tom, že vyžadovalo součinnost více odborů Úřadu městské části [obec a číslo] Odvolací soud se dále ztotožnil i se závěrem soudu I. stupně ohledně nepatrného významu tohoto řízení pro žalobce, což lze dovodit z naprosto nekonkrétní žádosti o informace, nejednalo se o informace ohledně určitého řízení, které by snad pro žalobce a jeho rodinu mohlo mít nějaký význam, žalobce pouze obecně zjišťoval, jaká řízení byla vedena ve vztahu k provozovně La Fuente a jaký byl průběh těchto řízení (kdy byla vydána rozhodnutí, podány opravné prostředky apod.). Žalobce tedy sám nevěděl, o jaká řízení konkrétně se jednalo. Zcela bagatelní význam vyplývá i z toho, že tyto informace neměly pro žalobce ani hodnotu částky [částka], které měl zaplatit jako náklady na jejich vyhledání a vypracování, když tuto částku odmítl zaplatit, což bylo důvodem toho, že mu informace nakonec poskytnuty nebyly. Již z toho je zřejmé, jak nepatrný význam tyto informace pro žalobce měly, když ani po řízení trvajícím několik let, v němž tvrdošíjně usiloval o poskytnutí daných informací, o tyto informace nakonec zájem kvůli požadované úplatě vůbec neměl. Za této situace postupoval soud I. stupně správně, pokud celkovou délku řízení shledal nepřiměřenou, avšak za zcela postačující shledal odškodnění formou konstatování porušení práva. Správně v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která tuto formu považuje za zcela plnohodnotnou formu odškodnění.

15. Pokud žalobce namítal, že měly být zohledněny jednotlivé úkony správních orgánů, které považoval za nesprávné a svévolné, odvolací soud tuto námitku důvodnou neshledal, vycházel přitom z toho, že z hlediska posuzování přiměřenosti délky řízení soud nehodnotí věcnou správnost či opodstatněnost jednotlivých úkonů, posuzuje se pouze, zda nedošlo k nečinnosti správního orgánu. S tím se soud I. stupně vypořádal se závěrem, že v řízení před správním orgánem k nečinnosti nedošlo, s tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil.

16. Pokud žalobce dále požadoval odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí, pak v takovém případě se nemajetková újma nepresumuje (na rozdíl od nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení), bylo tedy na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že mu v souvislosti s namítaným nezákonným rozhodnutím vznikla konkrétní nemajetková újma. To se žalobci nepodařilo. Na výzvu soudu I. stupně žalobce onu újmu specifikoval jako frustrující pocity z toho, že úřad vydává jedno špatné rozhodnutí za druhým, že nebyla naplněna jeho očekávání coby žadatele o informace. Takto popsaná újma se však nikterak neliší od nemajetkové újmy odvíjející se od nepřiměřené délky řízení. Odvolací soud dále vycházel z toho, že pokud byl dovozen zcela bagatelní význam celého řízení o žádosti žalobce o informace, nelze usuzovat na zvýšený význam jednotlivých rozhodnutí vydaných v jeho průběhu, tedy i předmětného nezákonného rozhodnutí, pokud žalobce netvrdil žádné podstatné konkrétní okolnosti právě ve vztahu k tomuto rozhodnutí. Žalobce přitom byl soudem I. stupně poučen postupem dle § 118a o. s. ř., aby specifikoval tuto újmu, byl rovněž poučen o svém důkazním břemeni, reagoval pouze výše uvedeným způsobem. Za této situace je třeba učinit závěr, že žalobce dostatečně netvrdil, ani neprokázal vznik konkrétní nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím, soud I. stupně tak postupoval správně, pokud předpoklady pro odškodnění za takto tvrzenou újmu žalobci nepřiznal.

17. Odvolací soud tedy napadený rozsudek ve výrocích o věci samé jako věcně správné potvrdil dle § 219 o. s. ř.

18. Ohledně nákladů řízení odvolací soud shledal opodstatněnou námitku vedlejšího účastníka, že žalobce byl úspěšný pouze ohledně odškodnění nesprávného úředního postupu (co do základu nároku), ohledně nezákonného rozhodnutí odškodnění nedosáhl. Vzhledem ke stejným tarifním hodnotám těchto nároků [částka] dle § 9 odst. 4 písm. a) AT je třeba učinit závěr, že žalobce byl úspěšný pouze z jedné poloviny, náhrada nákladů řízení tak dle § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřísluší žádnému z účastníků. Již tato skutečnost byla důvodem pro změnu nákladových výroků, odvolací soud tak shledal nadbytečným zabývat se otázkou litigiózního postupu žalobce a napadené nákladové výroky bez dalšího změnil dle § 221a o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně. Vzhledem k tomu, že žalobci nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, považoval odvolací soud rovněž za nadbytečné zabývat se námitkou žalobce ohledně společenství žalované a vedlejšího účastníka ve vztahu k náhradě nákladů řízení žalobce.

19. V odvolacím řízení byl žalobce zcela neúspěšný, byla mu tedy dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložena povinnost hradit náklady odvolacího řízení jak žalované, tak vedlejšímu účastníkovi na straně žalované, a to náklady nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za 2 úkony (odvolání a účast u odvolacího jednání) po [částka] dle § 1 odst. 3 písm. a/ a c/ a § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v případě žalované a za 1 úkon (odvolání) v případě vedlejšího účastníka na straně žalované.