58 Co 406/2021- 174

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Blanky Bendové a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o náhradu škody ve výši [částka] s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 C 31/2010-127 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů, za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení výše uvedené částky, a to částky [částka] představující snížení hodnoty jednotek, nacházejících se v budově [adresa] na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Praha, jichž je majoritním vlastníkem, a částky [částka] za znemožnění realizace plánované přístavby obchodních prostor či garáží ve vnitrobloku budovy na pozemku parc. [číslo] na hranici s pozemkem parc. [číslo] kterou žalobkyně plánovala již v roce 1997. Tvrdila, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a nesprávnému úřednímu postupu v územním a stavebním řízení ve vztahu k projektu„ Dostavba a rekonstrukce areálu [příjmení] [jméno] na pozemcích v [obec a číslo] při ulici [ulice], [ulice] a [ulice] parc. [číslo] k. ú. [část obce]“ (dále jen„ Areál [příjmení] [jméno]“). Obvodní úřad [obec a číslo], stavební odbor (dále jen„ stavební úřad“) žalobkyni neinformoval o územním řízení ve věci umístění stavby Areálu [příjmení] [jméno], rozhodnutí o umístění stavby nabylo právní moci [datum], následně bylo zahájeno stavební řízení, o čemž stavební úřad žalobkyni rovněž neinformoval, a bylo vydáno stavební povolení (rozhodnutí č.j. Výst/415/97), toto stavební povolení nebylo žalobkyni řádně doručeno, přesto byla na rozhodnutí vyznačena doložka právní moci a stavebník na jeho základě započal s výstavbou. O návrhu žalobkyně na povolení obnovy řízení rozhodl Magistrát hlavního města Prahy, odbor územního rozhodování tak, že se obnova nepovoluje (rozhodnutí ze dne [datum]), následně bylo stavebním úřadem rozhodnuto na žádost stavebníka o povolení změny stavby před jejím dokončením (rozhodnutí čj. [číslo] OS/2303/Li a č. j. [číslo] OS/2303/Li), ani o tomto řízení nebyla žalobkyně informována, takto povolená změna stavby byla dle žalobkyně v rozporu s rozhodnutím o umístění stavby. Žalobkyně uplatnila námitky dne [datum], stavební úřad po geodetickém šetření uzavřel, že k rozporu s podmínkami rozhodnutí o umístění stavby nedošlo. V období od [datum] do [datum] vydal stavební úřad sérii kolaudačních rozhodnutí, jimiž bylo povoleno užívání stavby Areálu [příjmení] [jméno], dne [datum] přitom Městský soud v Praze v řízení o žalobě proti stavebnímu povolení rozhodl tak, že řízení zastavil s tím, že stavební povolení dosud nenabylo právní moci, a proto nebyly splněny podmínky pro přezkum tohoto rozhodnutí soudem. [ulice] úřad následně rozeslal dopis se stavebním povolením se žádostí o jeho přijetí a vzdání se práva odvolání sedmnácti účastníkům, žalobkyni vynechal, až [datum] sdělil, že stavební povolení bude doručováno veřejnou vyhláškou. Takový postup považovala žalobkyně za nesprávný s tím, že mělo být dle § 59 odst. 1 stavebního zákona oznámeno stejným způsobem jako zahájení stavebního řízení. K námitkám žalobkyně bylo rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne [datum] č. j. S-MHMP 481261/2006/OST/K stavební povolení změněno tak, že řízení o povolení stavby Areálu [příjmení] [jméno] bylo zastaveno dle § 88 odst. 2 stavebního zákona. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno [datum] a nabylo právní moci [datum]. Proti tomuto rozhodnutí podal stavebník neúspěšně správní žalobu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 8 Ca 98/2007 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 5 As 25/2011-140). Navzdory tomu stavební úřad neučinil žádné kroky k nápravě protiprávního stavu (stavba byla provedena bez řádného stavebního povolení), nezahájil řízení o odstranění stavby. Tímto postupem stavebního úřadu (nepostupoval řádně při doručování stavebního povolení, vyznačil na něm nesprávně doložku právní moci, nezastavil řízení o vydání stavebního povolení, ačkoli toto povolení nenabylo právní moci, zamlčoval žalobkyni podstatné skutečnosti ve stavebním řízení a vydal kolaudační rozhodnutí i přes to, že k předmětné stavbě dosud nenabylo právní moci stavební povolení) vznikla žalobkyni škoda. Jednak škoda způsobená nedodržením výškových, hmotových a jiných limitů pro výstavbu Areálu [příjmení] [jméno], především však nedodržením jeho rozměrů, čímž došlo k zastínění, a v důsledku toho snížení tržní hodnoty nemovitosti žalobkyně, jednak žalobkyně v důsledku výstavby Areálu [příjmení] [jméno] nemohla realizovat plánovanou přístavbu obchodních prostor či garáží ve vnitrobloku budovy na pozemku parc. [číslo] kterou žalobkyně plánovala již v dubnu 1997.

3. Žalovaná se žalobním požadavkem nesouhlasila s tím, že k nesprávnému úřednímu postupu ani k vydání nezákonného rozhodnutí nedošlo, stavební úřad nemohl zastavit probíhající stavbu, neboť v době, kdy tak mohl učinit, měl za to, že stavební povolení je pravomocné, o tom, že nenabylo právní moci, zjistil až z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum]. Žalobkyně nebyla zahrnuta do okruhu účastníků v řízení o povolení změny stavby, neboť stavební úřad dospěl k závěru, že její vlastnická práva nemohou být touto změnou dotčena, protože atika Areálu [příjmení] [jméno] byla navýšena pouze o 8 cm. Poukázala dále na to, že stavebně správní stav byl dán již rozhodnutím o umístění stavby, které nebylo právní moci a nikdy nebylo změněno či zrušeno. Dále namítala, že pokud se stavebník odchýlil při realizaci stavby od příslušných rozhodnutí, za škodu způsobenou těmito odchylkami odpovídá stavebník. Namítala dále, že žalobkyně již není vlastníkem některých jednotek, jejichž hodnota měla být tvrzeným nesprávným úředním postupem snížena. Ohledně zmařené přístavby poukázala na to, že žalobkyně v této věci nezahájila stavební řízení, stanovisko – vyjádření k záměru bylo vyřízeno zástupcem starosty, tedy nikoliv stavebním úřadem. Dále uplatnila námitku promlčení s tím, že se žalobkyně o vzniku škody dozvěděla nejpozději v roce 1998, jak dovodil i Městský soud v Praze v rozhodnutí ze dne [datum].

4. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že rozhodnutím o umístění stavby ze dne [datum] vydaného Magistrátem hlavního města Prahy pod sp. zn. [číslo] bylo rozhodnuto o umístění stavby Areálu [příjmení] [jméno], v bodu 6 byla stanovena podmínka, že objekt výškově a hmotově naváže na stávající objekt na pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], a stanovilo, že výšková úroveň atiky ustoupeného patra má být cca 297,84 m. n. m., dle bodu 7 měl objekt navázat na objekt na pozemku parc. [číslo] nejvyšší stupeň ploché střechy měl být 298,36 m. n. m. a v bodu 8 stanovilo parametry budovy ve vnitřním traktu, která měla být postavena až k hranici pozemku parc. [číslo] její podlaží měla půdorysně ustupovat od této hranice. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne [datum] bylo vydáno stavební povolení na rekonstrukci a stavbu Areálu [příjmení] [jméno], na rozhodnutí byla vyznačena právní moc dnem [datum]. Ke stavebnímu povolení byl připojen rozdělovník s podpisem [jméno] [příjmení], který však vyhotovila paní [příjmení], nikoliv on. Žalobkyně se domáhala povolení obnovy řízení o umístění stavby návrhem ze dne [datum], rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne [datum] nebyla obnova řízení povolena. Žalobkyně se domáhala rovněž obnovy stavebního řízení návrhem ze dne [datum]. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne [datum] byla k návrhu stavebníka povolena změna stavby Areálu [příjmení] [jméno] před jejím dokončením ohledně změny výše atik staveb V a III, toto rozhodnutí hodnotil soud I. stupně jako reakci na předchozí stížnosti žalobkyně. Stížností ze dne [datum] se žalobkyně ohrazovala proti výstavbě areálu v rozporu se stavebním povolením s tím, že měla být účastníkem řízení a výstavba probíhá v rozporu se stavebním povolením a územním rozhodnutím, neboť je vyšší, než bylo povoleno s tím, že tento výškový rozdíl znehodnotí její nemovitost zastíněním. Žalobkyni tak byl v té době znám obsah stavebního povolení i územního rozhodnutí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 38 Ca 129/2000-32 bylo zastaveno řízení o žalobě žalobkyně, kterým se domáhala zrušení stavebního povolení, s tím, že stavební povolení nebylo řádně doručováno, tudíž nenabylo právní moci. Toto usnesení nabylo právní moci [datum] [ulice] úřad následně žádal účastníky (stavebního) řízení, aby potvrdili převzetí stavebního povolení a vzdali se práva odvolání, tato žádost nebyla žalobkyni zaslána. [ulice] úřad následně vydal dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] kolaudační rozhodnutí, jímž bylo povoleno užívání Areálu [příjmení] [jméno] (rozhodnutím ze dne [datum] mj. společných prostor stavby č. III a V., rozhodnutím ze dne [datum] užívání mj. výtahu stavby č. V., a to až do 7. patra a bytových a nebytových jednotek v budovách I., III. a V., včetně těch, které se nacházely v 7. patře budovy. Pozdější kolaudační rozhodnutí se týkala již pouze několika jednotlivých částí stavby - sklepní kóje, sklady u vykládací rampy a několika bytových a nebytových jednotek). Soud I. stupně tak dovodil, že stavba musela být dostavena a získala konečnou podobu nejpozději ke dni [datum], kdy došlo ke kolaudaci naprosté většiny bytových a nebytových jednotek. Dopisem ze dne [datum] zástupce místostarosty Městské části [obec a číslo] informoval žalobkyni, že nesouhlasí se stavbou přístavku ve vnitrobloku, protože neúměrně zahušťuje prostor vnitrobloku a nesplňuje odstup od okolních staveb. Žalobkyně již v námitkách proti stavebnímu povolení ze dne [datum] adresovaných Úřadu městské části [obec a číslo] namítala, že stavba byla provedena v rozporu se stavebním povolením, dle něhož měla stavba hmotově a výškově navazovat na sousedící projekt v [příjmení] ulici, což ukládalo stavebníkovi i územní rozhodnutí. Z námitek vyplývalo, že žalobkyně si nechala vypracovat technický posudek, dle něhož výška Areálu [příjmení] [jméno] je přinejmenším o 0,58 m vyšší, než připouštělo stavební povolení a územní rozhodnutí. Žalobkyně již tehdy uváděla, že jí tím vznikla škoda ve formě snížení hodnoty nemovitostí ve výši [částka] a v omezení plánované výstavby ve vnitrobloku ve výši [částka]. Námitky směřovaly také proti kolaudačním rozhodnutím a postupu stavebního úřadu v rozporu se stavebním zákonem s tím, že stavební povolení nenabylo právní moci. Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne [datum] bylo zastaveno řízení o povolení stavby s tím, že stavební povolení nenabylo právní moci, stavba tak byla provedena bez stavebního povolení. Ke dni rozhodnutí soudu I. stupně nenabylo stavební povolení právní moci. Žalobkyně uplatnila žádost o náhradu škody u Ministerstva pro místní rozvoj dne [datum] se shodnými skutkovými tvrzeními jako v žalobě.

5. Na základě výše uvedeného dospěl soud I. stupně k závěru, že již v době podání návrhu na povolení obnovy řízení o umístění stavby ze dne [datum] žalobkyně byla informována o obsahu stavebního povolení i územního rozhodnutí, z textu návrhu na povolení obnovy řízení vyplývá, že jednatel žalobkyně byl dne 25. 2. 1998 nahlížet do spisu č. j. Výst. 415/97/Li, tj. spisu řízení o povolení stavby, kde muselo být založeno přinejmenším předmětné stavební povolení. V podané stížnosti proti postupu výstavby areálu v rozporu se stavebním povolením a územním rozhodnutím ze dne [datum] žalobkyně odkazovala na konkrétní části stavebního povolení a rozhodnutí o umístění stavby a zmiňovala škodu, která jí výstavbou Areálu [příjmení] [jméno] vznikla. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum], které nabylo právní moc dne [datum], byl vysloven názor, že na stavebním povolení byla nesprávně vyznačena doložka právní moci. Dnem [datum] tak žalobkyni musel být znám obsah stavebního povolení i to, že nesprávným úředním postupem na něm byla vyznačena doložka právní moci. O těchto skutečnostech žalobkyně věděla nejpozději dne [datum] (respektive [datum]), kdy doručila námitky proti stavebnímu povolení Úřadu městské části [obec a číslo], v nichž poukazovala na rozpor v provedení stavby oproti stavebnímu povolení, nesprávnost vyznačení doložky právní moci a vyčíslila škodu takto způsobenou spočívající v zastínění její nemovitosti a znemožnění výstavby plánované přístavby ve vnitrobloku. Soud I. stupně tedy neshledal přesvědčivým tvrzení žalobkyně, že zjistila, že doložka právní moci na stavebním povolení byla nesprávně vyznačená až z rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne [datum].

6. Soud I. stupně po právní stránce posoudil nárok žalobkyně jako nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu (nesprávného vyznačení doložky právní moci) dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), a to s ohledem na přechodná ust. § 36 tohoto zákona a s ohledem na to, že škoda žalobkyni vznikla ke dni [datum] (dostavěním Areálu [příjmení] [jméno]), tedy po účinnosti tohoto zákona. Pokud žalobkyně tvrdila nárok z titulu nezákonného rozhodnutí, soud I. stupně předpoklady takového nároku naplněné neshledal s tím, že nedošlo ke zrušení nebo změně tohoto rozhodnutí (stavebního povolení) pro nezákonnost dle § 8 odst. 1 OdpŠk.

7. Soud I. stupně se s ohledem na uplatněnou námitku promlčení dále zabýval otázkou, kdy se žalobkyně dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá dle § 32 odst. 1 OdpŠk a dospěl k závěru, že vědomost o škodě spočívající v zastínění měla žalobkyně v době dokončení stavby, tj. ke dni [datum], vědomost ohledně nemožnosti realizace výstavby přístavku dopisem zástupce místostarosty ze dne [datum], nejpozději o tvrzené škodě věděla v době podání námitek proti stavebnímu povolení dne [datum], v nichž i vyčíslila vzniklou škodu. Vědomost o tom, kdo za škodu odpovídá, tedy skutečnost, že stavba byla realizována na základě stavebního povolení s nesprávně vyznačenou doložkou právní moci, se žalobkyně dozvěděla nejpozději dnem právní moci usnesení Městského soudu v Praze ([datum]), v němž bylo deklarováno, že stavební povolení nebylo řádně doručováno a že tudíž nenabylo právní moci. Nejpozději byla žalobkyni tato skutečnost známa v době podání výše uvedených námitek, v nichž výslovně uvedla, že nesprávným úředním postupem byla nesprávně vyznačena doložka právní moci a že jí tím vznikla škoda. Soud I. stupně tak dospěl k závěru, že promlčecí doba počala běžet nejpozději dnem [datum] a marně uplynula dnem [datum], k předběžnému uplatnění nároku na náhradu škody došlo až dne [datum].

8. Na základě těchto zjištění dospěl soud I. stupně k závěru, že nárok žalobkyně je promlčený, námitka promlčení ze strany žalované tak byla vznesena důvodně.

9. Pokud žalobkyně namítala uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, neshledal soud I. stupně takový rozpor s odkazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, poukázal přitom na to, že žalobkyně je podnikatelem, ve správním i soudním řízení byla právně zastoupena.

10. S ohledem na tyto závěry žalobu v plném rozsahu zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen,,o. s. ř.“), úspěšné žalované byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb.

12. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b/, e/ a g/ o. s. ř. Vytýkala soudu I. stupně, že nesprávný úřední postup omezil pouze na nesprávné vyznačení doložky právní moci, žalobkyně přitom namítala celou řadu dalších pochybení stavebního úřadu, poukázala přitom na vyjádření ze dne [datum]. Poukázala na to, že stavební úřad si byl velmi dobře vědom, že stavební povolení nenabylo právní moci, přesto činil mnoho dalších úkonů a dopustil se řady opomenutí, která dále směřovala k tomu, že byla vydávána povolení o změně stavby a dokonce kolaudační rozhodnutí. Poukázala dále na to, že stavební úřad bezodkladně nerozhodl o odstranění stavby poté, co se dozvěděl, že stavba probíhá bez stavebního povolení. Namítala dále, že příčinou škody nebylo jen stavební povolení s nesprávnou doložkou právní moci, ale rovněž skutečnost, že stavební úřad svým postupem umožnil stavebníkovi provést stavbu [příjmení] [jméno] nad výškové a hmotové limity územního rozhodnutí. V tom spatřovala základní příčinu vzniku škody. Soud I. stupně tak dle jejího názoru rozhodl pouze o části skutkové podstaty tvrzené žalobkyní. Nesprávný úřední postup pokračoval i po vydání rozhodnutí o zastavení stavebního řízení, byl přitom v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, neboť nebylo postupováno tak, aby škoda byla odstraněna nebo alespoň byla minimalizována. Nesouhlasila dále se závěrem soudu I. stupně, že se nejednalo o škodu z titulu nezákonného rozhodnutí, který považovala za formalistický, odkázala přitom na judikaturu Ústavního soudu, dle níž je kladen důraz na splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu tak, aby výklad a aplikace OdpŠk nevybočovaly z ústavně zaručeného práva na náhradu škody. Nesouhlasila tedy se závěrem soudu I. stupně, že stavební povolení nelze považovat za nezákonné rozhodnutí, pokud nenabylo právní moci. Poukázala na to, že právní moc na rozhodnutí vyznačena byla, rozhodnutí jako pravomocné působilo a mělo vliv na hmotněprávní sféru žalobkyně i dalších osob. Namítala dále, že se nemohla domoci zrušení tohoto rozhodnutí, neboť muselo být dle § 88 odst. 2 stavebního zákona změněno tak, že se stavební řízení zastavuje. Z materiálního hlediska tak stavební povolení, byť nepravomocné, účinky mělo, žalobkyni v jeho důsledku vznikla škoda značného rozsahu. Nárok žalobkyně tak měl být posouzen z titulu vydání nezákonného rozhodnutí, přičemž v takovém případě běží promlčecí doba od doručení rozhodnutí o zastavení stavebního řízení, k čemuž došlo [datum]. Nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně o promlčení nároku ani v případě nároku z titulu nesprávného úředního postupu s tím, že se o tom, kdo odpovídá za škodu, dozvěděla až doručením rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy o zastavení stavebního řízení. Pokud by Magistrát rozhodl jinak, žalobkyně by se svým nárokem na náhradu škody nemohla být úspěšná. Argumentovala tím, že nesprávný úřední postup nespočíval pouze ve vyznačení doložky právní moci, ale spočíval také v nezahájení řízení o odstranění stavby dle § 88 odst. 2 a § 88 odst. 1 písm. b/ stavebního zákona, které mělo vyústit v dodatečné povolení stavby nebo nařízení odstranění stavby. Důsledkem jednání stavebního úřadu tak nedošlo k odstranění protiprávního stavu, který stále trvá a počátek běhu promlčecí lhůty nemohl nastat dříve, než doručením rozhodnutí Magistrátu dne [datum]. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2014/2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2013) ohledně posuzování počátku běhu promlčecí lhůty s tím, že žalobkyni v daném případě nelze vytýkat, že vyčkala až na rozhodnutí Magistrátu. Namítala, že oficiálně se o tom, kdo je za škodu odpovědný, dozvěděla až z usnesení Policie ČR ORIII [obec a číslo] ze dne [datum], v té době žalobkyně poprvé obdržela kopii stavebního povolení. Nesouhlasila dále se závěrem soudu I. stupně o tom, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Poukázala přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 450/20, dle něhož by musely existovat důležité důvody, proč v řízení o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem námitku promlčení ze strany státu akceptovat. V daném případě jednání žalobkyně nebylo možno hodnotit jako jednání v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt, žalobkyně od počátku namítala porušení zákona, snažila se protiprávní stav napravit a považovala za nespravedlivé, aby dlouhé trvání řízení způsobilo nemožnost vymožení práv žalobkyně. Poukázala přitom na postup stavebního úřadu, v jehož důsledku stojí černá stavba přes 20 let. Žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl včetně náhrady nákladů řízení.

13. V doplnění odvolání žalobkyně upřesnila rozhodnutí Policie ČR, z něhož se dozvěděla, kdo za škodu odpovídá, a to usnesením, kterým bylo odloženo trestní stíhání zaměstnanců Magistrátu hlavního města Prahy – odboru územního plánování a zaměstnanců stavebního úřadu, teprve tehdy žalobkyně obdržela kopii stavebního povolení a dozvěděla se o průběhu stavebního řízení, teprve tehdy zjistila, že došlo k obeslání pouze části všech 18 účastníků stavebního řízení, záměrně nebylo stavební povolení doručeno pouze žalobkyni, žalobkyně byla rovněž vyloučena z procesu, kdy se stavební úřad pokoušel získat od účastníků prohlášení o doručení stavebního povolení. Poukázala dále na to, že jednání žalované, které způsobilo žalobkyni škodu, pokračovalo i po vydání rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne [datum]. Stavebník proti tomuto rozhodnutí brojil správní žalobou, žádal o přiznání odkladného účinku žaloby, tomuto návrhu nebylo vyhověno, přesto se stavební úřad nadále další roky choval tak, jako by odkladný účinek přiznán byl. K legalizaci černé stavby Areálu [příjmení] [jméno] přes četné snahy stavebního úřadu v rozporu se zákonem dosud nedošlo.

14. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání žalobkyně ztotožnila se závěry soudu I. stupně, odkázala na svá předchozí vyjádření s tím, že žalobkyně žádná nová tvrzení neuvádí. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

15. U odvolacího jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích.

16. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a odvolání žalobkyně neshledal důvodným.

17. Podle § 36 OdpŠk se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy.

18. Podle § 13 odst. 1 věty prvé OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

19. Podle § 32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

20. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, nelze nárok na náhradu škody uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení lze výjimkou z ustanovení odstavce 1 uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na jeho právní moc, jestliže toto rozhodnutí bylo na základě opravného prostředku (§ 3) zrušeno nebo změněno.

21. Odvolací soud neshledal odvolání žalobkyně důvodným, soud I. stupně na základě provedeného dokazování učinil odpovídající skutkový závěr, věc správně posoudil i po stránce právní.

22. Odvolací soud se plně ztotožnil s jeho závěrem, že předmětné stavební povolení nelze považovat za nezákonné rozhodnutí, pouze upřesnil, že odpovědnost žalované z titulu nezákonného rozhodnutí je třeba v souladu s § 36 OdpŠk posuzovat dle zákona č. 58/1969 Sb., nikoliv dle OdpŠk, neboť rozhodnutí, od něhož byla odpovědnost žalované žalobkyní dovozována, tj. stavební povolení, bylo vydáno v roce 1997, tedy před účinností OdpŠk. Nicméně předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§ 4 tohoto zákona) zde byly upraveny obdobně, i dle této úpravy muselo jít o pravomocné rozhodnutí, které bylo příslušným orgánem zrušeno pro nezákonnost.

23. Taktomu v daném případě nebylo, i když na něm byla vyznačena doložka právní moci, právní moci reálně nenabylo. Rovněž nebyla naplněna podmínka jeho zrušení pro nezákonnost. I v případě, že by bylo rozhodnutí o zastavení stavebního řízení (rozhodnutí Magistrátu ze dne [datum]) posouzeno jako rozhodnutí, kterým bylo nezákonné rozhodnutí odklizeno, obdobně jako v případě zastavení (nezákonného) trestního stíhání, nebyla by naplněna výše uvedená podmínka, že se jednalo o rozhodnutí pravomocné. Nejednalo se přitom o rozhodnutí, které by bylo vykonatelné bez ohledu na právní moc ve smyslu § 4 odst. 2 tohoto zákona, v daném případě se tak nejednalo o odpovědnost z titulu nezákonného rozhodnutí.

24. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu I. stupně, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu – nesprávnému vyznačení doložky právní moci, na jehož základě žalobkyni vznikla (měla vzniknout) škoda výstavbou Areálu [příjmení] [jméno]. Správně přitom vycházel z toho, že tato škoda vznikla až po účinnosti OdpŠk, předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je tak třeba posoudit v souladu s přechodným ustanovením § 36 OdpŠk dle tohoto zákona. Právě nesprávně vyznačená doložka právní moci na stavebním povolení byla klíčovou příčinou tvrzené škody, neboť v jejím důsledku došlo k výstavbě Areálu [příjmení] [jméno], od níž žalobkyně odvozovala vznik škody.

25. Žalobkyně tvrdila škodu v důsledku výstavby Areálu [příjmení] [jméno] spočívající ve snížení hodnoty jednotek v jejím vlastnictví a ve zmařeném investičním záměru, odvolací soud tak shledal zcela správným závěr soudu I. stupně, že tato škoda žalobkyni nejpozději vznikla dokončením výstavby tohoto areálu, k čemuž došlo s ohledem na kolaudační rozhodnutí v letech 1999 až 2002, v této době tak musela být dokončena stavba v objemu a rozměrech, které považovala žalobkyně za příčinu vzniku škody. Jakmile byla stavba takto dokončena, měla žalobkyně dostatek informací k tomu, aby věděla, že jí vznikla škoda (zastíněním jednotek) i k tomu, aby mohla zjistit výši této škody. O škodě spočívající ve zmařeném investičním záměru se dozvěděla z dopisu místostarosty v roce 2002, na jehož základě považovala svůj investiční záměr za zmařený. V této době již žalobkyni muselo být známo, jaké náklady na tento záměr dosud vynaložila, i informace potřebné k tomu, aby vyčíslila škodu vzniklou tím, že záměr nebyl realizován (ušlý zisk).

26. O tom, kdo za škodu odpovídá, se žalobkyně dozvěděla v průběhu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 38 Ca 129/2000, v němž učinil Městský soud v Praze závěr, že stavební povolení nebylo řádně doručováno, nenabylo právní moci, tedy doložka právní moci na něm byla vyznačena nesprávně. I když žalobkyně již dříve věděla, že jí stavební povolení nebylo řádně doručeno, teprve v tomto řízení bylo postaveno najisto, že tyto nedostatky v doručování měly za následek to, že rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci. Tedy nejpozději doručením rozhodnutí v této věci měla žalobkyně vědomost o tom, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu (nesprávnému vyznačení doložky právní moci) a kdo za ni odpovídá (stavební úřad, který ji vyznačil, resp. stát dle § 13 odst. 1 OdpŠk).

27. Soud I. stupně nepochybil, pokud uzavřel, že nejpozději musela žalobkyně vědět o všech podstatných okolnostech pro uplatnění nároku na náhradu škody v říjnu 2006, kdy uplatnila řadu námitek proti postupu stavebního úřadu, mimo jiné i nedostatek právní moci stavebního povolení, označila škodu a rovněž ji i vyčíslila, a od této doby počítal běh promlčecí doby. Žalobkyně měla konkrétní vědomosti podstatné pro uplatnění nároku na náhrady škody nepochybně již dříve, jak bylo výše uvedeno, nicméně zjišťování přesného data nebylo účelné v situaci, kdy bylo zjevné, že promlčecí doba uplynula i od pozdější doby, kdy již žalobkyně své nároky jednoznačně formulovala v rámci svých námitek v říjnu 2006.

28. S ohledem na tříletou promlčecí dobu dle § 32 odst. 1 OdpŠk je zjevné, že tato marně uplynula ještě před předběžným uplatněním nároku dne [datum]. Pokud byla žaloba podána dne [datum], stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Žalovaná tak uplatnila námitku promlčení důvodně, nároku žalobkyně tak nemohlo být vyhověno. Za této situace se soud I. stupně správně již nezabýval tím, zda a v jakém rozsahu žalobkyni skutečně vznikla škoda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem.

29. Pokud žalobkyně namítala, že kromě nesprávného vyznačení doložky právní moci se stavební úřad dopustil řady dalších pochybení, odvolací soud vycházel z toho, že pochybení, která předcházela vydání stavebního povolení a vyznačení doložky právní moci byla završena právě tímto jednáním (nesprávným vyznačením doložky právní moci), od něhož se odvíjel vznik škody. Ke vzniku škody došlo výstavbou Areálu [příjmení] [jméno] na podkladě stavebního povolení s nesprávně vyznačenou doložkou právní moci, právě toto pochybení bylo klíčovou příčinou vzniku škody. Další případné nedostatky v činnosti stavebního úřadu již neměly na vznik této škody vliv.

30. Pokud žalobkyně poukazovala na to, že o osudu stavby Areálu [příjmení] [jméno] dosud nebylo rozhodnuto – ani o odstranění stavby ani o dodatečném stavebním povolení ve smyslu § 88 odst. 1 stavebního zákona (zákona č. 50/1976 Sb.), nepovažoval odvolací soud tuto skutečnost v dané věci za podstatnou. Skutečnost, že škodlivý následek dále trvá, nemá žádný vliv na posouzení běhu promlčecí doby, neboť ta neběží od doby, kdy byl protiprávní stav odstraněn, ale od doby, kdy se poškozený dozvěděl, že došlo k protiprávnímu jednání a vzniku škody a kdo za ni odpovídá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 21 Cdo 423/2012). Následné trvání protiprávního stavu již nemá na běh promlčecí doby žádný vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 1962/2012). Skutečnost, že škodlivý následek dále trvá, nelze považovat za jinou či novou škodu. Žalobkyně ostatně ani jinou škodu než tu, která vznikla dokončením výstavby Areálu [příjmení] [jméno], netvrdila. Délka stavebního řízení přitom neměla žádný vliv na možnost žalobkyně uplatnit svůj nárok na náhradu škody, ke vzniku škody již výstavbou Areálu došlo, i kdyby v následném správním řízení došlo k odstranění stavby, mělo by to dopad pouze na výši škody.

31. Pokud žalobkyně tvrdila, že běh promlčecí doby je třeba odvíjet až od doručení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, jímž bylo zastaveno řízení o povolení stavby, odvolací soud tento názor nesdílel, vycházel přitom z toho, že běh promlčecí doby se neodvíjí od okamžiku, kdy je neplatnost sporného právního jednání soudem v odůvodnění pravomocného rozhodnutí výslovně konstatována, ale od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o skutečnostech, které jeho neplatnost zakládají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 2373/2016, shodně usnesení ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 1283/2019, usnesení ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 1870/2019). Tuto vědomost žalobkyně měla, jak již bylo výše uvedeno, mnohem dříve.

32. Pokud žalobkyně v této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2014/2013 a sp. zn. 30 Cdo 1964/2013, jednalo se v těchto věcech o odlišné skutkové okolnosti (zcela specifické), tyto závěry tak neshledal odvolací soud v dané věci za aplikovatelné. Ve věci sp. zn. 30 Cdo 2014/2013 šlo o situaci, kdy promlčecí doba měla uběhnout ještě před tím, než se poškozený dozvěděl o vzniku škody a kdo za ni odpovídá, tak tomu v daném případě nebylo, a ve věci sp. zn. 30 Cdo 1964/2013 se jednalo o specifickou situaci v souvislosti s (ne) provedením vkladu vlastnického práva do katastru a zpětnými účinky vkladu práva do katastru, Nejvyšší soud tehdy uzavřel, že se žalobce logicky nemohl dozvědět, že mu vzniká škoda způsobená nemožností realizovat jeho práva k předmětné nemovitosti, dříve, nežli se dozvěděl, že vlastnické právo k této nemovitosti skutečně nabyl. O tom se mohl dozvědět teprve po vkladu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Ani tuto situaci tak nelze poměřit s nyní projednávanou věcí, kdy žalobkyně měla plnou vědomost o vzniklé škodě i o tom, kdo za ni odpovídá, dávno předtím, než došlo k rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne [datum]. To vyplývá z toho, jak již bylo výše uvedeno, že nejpozději v námitkách uplatněných v říjnu 2006 konkrétně označila nesprávný úřední postup, věděla, který orgán se ho dopustil, a rovněž byla schopna vyčíslit škodu. O skutečnostech rozhodných pro uplatnění náhrady škody přitom věděla nebo mohla vědět již mnohem dříve.

33. Odvolací soud neshledal v dané věci aplikovatelné ani závěry nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1774/08 opět s ohledem na zcela odlišnou situaci, v Ústavním soudem řešené věci došlo k situaci, kdy stavba byla realizována na základě pravomocného stavebního povolení, které nebylo zrušeno, dokončení stavby bylo stavebníkovi zakázáno ve zcela jiném správním řízení, v němž bylo zjištěno, že při vydání stavebního povolení byly opomenuty některé podstatné okolnosti. Stavebník se tak nemohl domáhat náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí, ani z titulu nesprávného úředního postupu, neboť dle judikatury v postupu, který předcházel vydání rozhodnutí a v obsahu tohoto rozhodnutí se odrazil, nelze spatřovat nesprávný úřední postup. V takovém posouzení nároku poškozeného shledal Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces, když po materiální stránce k pochybení státu nepochybně došlo, přitom výše uvedeným výkladem byla odpovědnost státu vyloučena. V dané věci se o takovou situaci nejednalo, žalobkyni vznikl nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu, mohla se domoci odpovědnosti státu za vzniklou škodu, jejímu požadavku nebylo vyhověno z jiných důvodů (promlčení nároku), na marném uplynutí promlčecí doby se přitom stát nijak nepodílel.

34. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně ohledně uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud přitom vycházel z konstantní judikatury, která dovodila, že uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 3825/2011). Výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku může být shledán v rozporu s dobrými mravy, byl-li toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího zcela bez významu. Jednalo by se tak sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 2230/2012, v němž byla shrnuta dosavadní judikatura k této otázce).

35. Pokud žalobkyně poukazovala na nálezy Ústavního soudu k této problematice, odvolací soud je v dané věci za aplikovatelné neshledal, nález sp. zn. II. ÚS 76/17 se týkal situace, kdy žalobci vycházeli ze starší judikatury, dle níž se nárok na náhradu nemajetkové újmy v jiné, než peněžní formě nepromlčoval, až judikatura po podání žaloby tento závěr přehodnotila. V daném případě však marné uplynutí promlčecí doby žalovaná nikterak nezavinila, nelze jí tak klást k tíži. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 450/20 byl formulován závěr, že ten, jehož práv se má promlčení týkat, musí mít dánu reálnou možnost domáhat se svého práva u soudu, než promlčení prostým plynutím času nastane. V daném případě však žalobkyni nic nebránilo, aby svůj nárok uplatnila včas, výše uvedený závěr tak na danou situaci nedopadá. Pokud žalobkyně poukazovala na to, že dle tohoto nálezu musí mít stát podstatné důvody pro uplatnění námitky promlčení, odvolací soud považoval tento závěr Ústavního soudu za ojedinělý, vycházel přitom i z odlišného stanoviska člena senátu Ústavního soudu, se kterým se plně ztotožnil. Ustanovení § 32 OdpŠk žádné omezení pro uplatnění námitky promlčení nestanoví, je tak třeba v každém případě zkoumat jednotlivé konkrétní okolnosti, které by případně mohly vést k závěru o zneužití tohoto práva ze strany státu, nelze však dle názoru odvolacího soudu po státu vyžadovat, aby tvrdil konkrétní podstatné důvody opravňující jej k uplatnění námitky promlčení. Jak již bylo výše uvedeno, v daném případě žádné okolnosti, které by svědčily pro zneužití práva ze strany státu, shledány nebyly.

36. Pokud se žalobkyně bránila tím, že postupovala v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt, pokud se ve stavebním řízení stále domáhala svých práv, odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil. Žalobkyně takto správně hájila svá práva, nicméně zjevně nedostatečně, tímto postupem nelze omlouvat opožděné uplatnění nároku na náhrady škody, pokud žalobkyni nic nebránilo, aby současně hájila svůj nárok na náhradu škody.

37. Ze všech těchto důvodů odvolací soud shledal napadený rozsudek věcně správným, a proto jej potvrdil dle § 219 o. s. ř. včetně rovněž správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

38. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., úspěšné žalované byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů 2 x po [částka] (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a/ a c/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

Poučení