58 Co 99/2025 - 148

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Vladimíry Čítkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [právnická osoba], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 735 550 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. října 2024, č. j. 22 C 255/2022-93 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (I.) a ve výroku o náhradě nákladů řízení (III.) potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 34 512 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalovaného.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 2. 10. 2024 (dále též jen „napadený rozsudek“) soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 735 550 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 6. 3. 2021 do zaplacení (výrok I.), řízení zastavil co do zákonného úroku z prodlení z žalované částky za dobu od 7. 9. 2019 do 5. 3. 2021 (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalovaného na náhradu nákladů řízení 105 088,50 Kč (výrok III.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobním nároku uplatněném z titulu finanční náhrady za bezdůvodné obohacení, které mělo žalovanému na úkor žalobce vzniknout užíváním v žalobě specifikovaných pozemků (parc. č. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo]) o celkové výměře 14 711 m2 v katastrálním území [adresa], obec [adresa] (dále též jen „předmětné pozemky“) v období od 1. 1. do 31. 12. 2020 tím, že je na nich umístěna část pozemní komunikace (tzv. [adresa]) ve vlastnictví žalovaného. Žalobní nárok žalobce založil (v podané žalobě ve spojení s jeho dalšími podáními v průběhu řízení učiněnými) na zásadním tvrzení, že se jedná o části tehdejších pozemků parc. č. [číslo] a [číslo], které nebyly dotčeny vyvlastňovacím rozhodnutím ONV v [adresa] ze dne 26. 1. 1987 (č. j. [číslo], tedy stát je zabral bez právního důvodu a žalobce je jejich podílovým spoluvlastníkem v rozsahu ideální , kdy je získal společně se svou sestrou ([jméno FO]) dědictvím po svém otci [Jméno žalobce], zemřelém dne [datum]; že v době vyvlastnění nebyly vyvlastňované části pozemků řádně vymezeny geometrickým oddělovacím plánem, žalobce se tak dozvěděl o zastavění části zděděných pozemků až po vypracování geometrického plánu v roce 1998 a v dosud neskončeném restitučním řízení se domáhá pouze vydání vyvlastněných částí pozemků. Žalovaný tedy předmětné pozemky k umístění komunikace užíval bez jakéhokoliv právního důvodu, za období od 1. 1. až 31. 12. 2020 (tj. 365 dní) tak na jeho straně vzniklo bezdůvodné obohacení, které žalobce vyčíslil na 100 Kč za 1 m2 ročně. Vydání tohoto bezdůvodného obohacení za uvedenou dobu žalobce požadoval, a to v rozsahu odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu k předmětným pozemkům.

3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Ke své obraně v zásadě argumentoval tím, že žalobce (společně se sestrou) uplatnil restituční nároky k celku pozemků parc. č. [číslo] a [číslo] v k. ú. [adresa], obec [adresa], kdy restituční řízení je vedeno Pozemkovým úřadem pod č. [číslo] a není skončeno; v takovém případě má žalobce právo pouze na ochranu podle předpisů restitučních; za situace, kdy není vlastníkem předmětných pozemků, neboť se náhrady za ně domáhá v restitučním řízení, nemůže uplatňovat nárok na bezdůvodné obohacení za jejich užívání, tedy není aktivně legitimován; k tomu poukázala na rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 24. 11. 2023, č. j. [spisová značka], vydaný ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v němž byla argumentace žalobce odmítnuta.

4. Soud I. stupně rozhodl (po provedeném dokazování, jak je popsal pod body 7. až 14. odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje) na základě zjištění, že rozhodnutím Odboru výstavby ONV v [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo], které nabylo právní moci dne 19. 2. 1987, byla vyvlastněna část pozemku č. parc. [číslo] o výměře 34 905 m2 a část pozemku č. parc. [číslo] o výměře 1 722 m2 ve prospěch československého státu za účelem stavby komunikace označené „[nazev]; v rozhodnutí bylo uvedeno, že vyvlastňované části pozemku jsou vyznačeny v situaci č. [číslo], vypracované [nazev]. Nad vyvlastněnou část pozemků č. parc. [číslo] a č. parc. [číslo] byla pro stavbu uvedené komunikace zabrána i další část pozemků č. parc. [číslo] a č. parc. [číslo], z nichž se později (geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. [číslo]) vydělily předmětné pozemky, za jejich bezesmluvní užívání žalobce žádá vydat bezdůvodné obohacení. Předmětné pozemky byly zabrány současně s vyvlastňovanými pozemky a v letech 1988, 1989 na nich probíhala stavba [nazev]. Z tohoto důvodu žalobce předmětné pozemky fakticky nemohl a až do současnosti nemůže užívat. Dále soud I. stupně zjistil, že žalobce s vědomím toho, že jeho otci byly před 1. 1. 1990 zabrány a vyvlastněny pozemky, avšak nevěděl, jaké přesně, požádal (spolu se sestrou) jak podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tak podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, včas o vrácení celých pozemků parc. č. [číslo] a [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa]; nejprve se výzvou ze dne 26. 9. 1991 obrátili na [právnická osoba] a vyzvali jí k vydání parcel č. [číslo] a [číslo] v k. ú. [adresa], posléze výzvou ze dne 16. 11. 1992 uplatnili nárok dle zákona č. 229/1991 Sb. u Pozemkového úřadu [adresa] s tím, že uplatňují „nárok dle výše citovaných zákonů § 9 odst. 1 na nemovitosti v KÚ [adresa], jež byly vyvlastněny, což odpovídá § 6 odst. 1“. Pozemkový úřad [adresa] dopisem ze dne k. ú 16. 5. 2008 potvrdil, že žalobce a jeho sestra uplatnili nárok na vrácení parcely dle PK č. [číslo] v k. ú. [adresa].

5. Na základě námitek žalovaného se soud I. stupně nejprve zabýval tím, zda se žalobce s ohledem na zabrání pozemků státem v době nesvobody může domáhat svých nároků z titulu vlastnického práva, tj. i nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání zastavěných pozemků v roce 2020. Došel k totožným právním závěrům jako Městský soud v [adresa] v rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který současně respektoval závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023, č. j. [spisová značka]. Nejvyšší soud ve sporu o určení vlastnického práva ke shodným pozemkům poukázal na ustálené závěry soudní praxe, podle nichž mohla-li osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (z hlediska restitučního zákonodárství) bez právního důvodu, žádat dle restitučních norem o vydání těchto nemovitostí, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, což platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 publikované pod č. 477/2005 Sb.). S ohledem na zjištění, že žalobce (spolu se sestrou) restituční nárok uplatnil nikoliv jen k pozemkům vyvlastněným rozhodnutím Odboru výstavby ONV v [adresa] ze dne 26. 1. 1987, č. j. [číslo], ale ke všem fakticky okupovaným pozemkům (když si nebyli jisti, co všechno bylo státem převzato, proto, jak sami uváděli, strýc žalobců koncipoval restituční návrh obecně a široce), žalobce vlastnické právo k rozhodným pozemkům pozbyl a spoluvlastníkem pozemků v rozhodném období roku 2020 nebyl. Nemohlo mu tedy vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo být získáno bezesmluvním užíváním předmětných pozemků. Vlastnické právo žalobce k pozemkům může být konstituováno pouze v restitučním řízení, které ale dosud neskončilo. S těmito závěry žalobu zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a zcela úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále případně jen „AT“) v tehdy platném znění, jak je specifikoval pod bodem 29. odůvodnění napadeného rozsudku.

7. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Zdůraznil, že pozemky v rozsahu 14 711 m2 (za které nárokuje vydání bezdůvodného obohacení) byly postiženy výstavbou komunikace (tzv. [nazev]) nad rámec vyvlastnění, z čehož dovodil, že v tomto rozsahu na stát nepřešly a ten je nepřevzal, proto nejsou předmětem probíhajícího restitučního řízení, v němž bylo učiněnými výzvami požadováno pouze navrácení vyvlastněných pozemků. Vyvlastňovací rozhodnutí ze dne [datum] neobsahovalo žádnou grafickou přílohu nebylo z něho patrné, jaké konkrétní části tehdy vyvlastňovaných parcel byly vyvlastněním dotčeny. Teprve v roce 2022 vyšlo po zpracování geometrického plánu [právnická osoba]., najevo, že kromě pozemků vyvlastněných stát zastavěl dalších 14 711 m, o něž jde v tomto sporu. Poukázal na to, že pozemky vyvlastněné i zabrané neužívali žalobce se sestrou nikoliv z důvodu výstavby [nazev], ale proto, že jejich faktického užívání byl zbaven jejich otec přikázáním pozemků do užívání [orgán] v letech 1955-56 a až ten byl zbaven jejich užívání z důvodu uvedené výstavby v letech 1988 až 1990. Žalobce se stal spoluvlastníkem předmětných pozemků (o výměře 14 711 m2), nedotčených vyvlastněným, na základě dědění v roce 1990 a nemohl si být vědom toho, že uvedená výstavba probíhá i na předmětných pozemcích, jelikož pro absenci oddělovacího plánu stát sám o jejich užívání bez právního důvodu nevěděl. Pokud by stát (žalovaný) hrubě nezanedbal své povinnosti, a vyvlastněné a zastavěné pozemky od stávajících p. č. [číslo] a [číslo] oddělil a změnu vyznačil v evidenci nemovitostí, byla by geneze, právní a faktický stav těchto pozemků jasný a žalobce by mohl při formulaci restitučních výzev uvést bližší identifikaci. O okolnosti, že před 1. 1. 1990 fakticky zastavil či obestavěl nad rámec vyvlastnění dalších 14 711 m pozemků bez právního důvodu, stát sám nevěděl (nebyla mapa), a nemohl mít a neměl tak vůli k převzetí pozemků. Restituční výzvy adresované Výstavbě inženýrských staveb a pozemkovému úřadu jsou sice obecné, ale výslovně hovoří o vydání pozemků, jež byly vyvlastněny (tedy ve výměře 34 905 m2 a 1 722 m2). Výzvy tak nezahrnovaly pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení, a které vyvlastněny nebyly. Žalobce neměl ohledně těchto pozemků důvod uplatňovat restituční nárok jen proto, že by to bylo teoreticky možné, a soud I. stupně účel a smysl restitučního zákonodárství obrátil proti němu. Soud I. stupně nesprávně vyložil § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., který dle názoru žalobce na tuto věc nedopadá, a žalobce a jeho sestra nebyli a nejsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., protože (na rozdíl od pozemků v roce 1987 vyvlastněných) vlastnické právo k předmětným pozemkům na stát nikdy nepřešlo, a stát je nikdy nepřevzal ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Za nesprávný žalobce označil i nákladový výrok jednak s poukazem na důvody, které akceptoval Městský soud v [adresa] v rozsudku [adresa] č. j. [spisová značka], kdy byl aplikován § 150 o. s. ř. (s přihlédnutím zejména k okolnosti, že stát, resp. žalovaný, v průběhu stavby ani následně nezanesl příslušné změny do evidence nemovitostí), stejně jako z důvodu uvedeného např. v rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 26. 6. 2024, č. j. [spisová značka] (žalovaný je statutárním městem disponujícím dostatečným materiálním i personálním vybavením a zabezpečením k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez toho, aby musel využívat právní pomoci advokátů). Navrhl, aby, aby odvolací soud „sporné důkazy znovu provedl a zhodnotil“ napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

8. Žalovaný se k podanému odvolání vyjádřil. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Zdůraznil, že v restitučních výzvách žalobce ze dne 26. 9. 1991 a ze dne 16. 11. 1992 nejsou specifikovány části pozemků parc. č. [číslo] a [číslo] v k.ú [adresa], ani jejich výměry, a restituční nároky byly uplatněny k těmto pozemkům jako celku, a to právě z toho důvodu, že v době uplatnění nároku nebylo zcela zřejmé, jakou část předmětných pozemků stát fakticky zabral pro výstavbu [nazev] (ať na základě vyvlastňovacího rozhodnutí nebo bez právního důvodu). Žalobce takto postupoval proto, aby postihl veškeré části pozemků, u kterých by mohl mít nárok na odškodnění, a aby žádnou část restitučního nároku nevynechal. Názor žalobce, že stát neměl a nemohl mít vůli k faktickému převzetí rozhodných pozemků je dle žalovaného nesrozumitelný v situaci, kdy stát předmětné pozemky fakticky zastavěl. Argumentaci žalobce pak označil za rozpornou v tom, že na jednu stranu tvrdí, že rozsah vyvlastnění z roku 1987 nebyl objektivně zjistitelný, zároveň však tvrdí, že uplatnil restituční nárok pouze k pozemkům vyvlastněným. Držbu tehdejších pozemků parc. č. [číslo] a [číslo] v k.ú [adresa] převzal státu dílem na základě vyvlastňovacího rozhodnutí a dílem okupací bez právního důvodu, když na nich v době z pohledu restitučního zákonodárství rozhodné prováděl stavbu [nazev], pročež se žalobce může domáhat náhrady jen prostřednictvím restitučních předpisů, neboť pozemky žalobce ani jeho právní předchůdce z uvedeného důvodu nedržel a měl tak relevantní důvod pochybovat o jejich vlastnictví (k tomu žalovaný poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 987/18). S pozemky nakládal stát, aniž by do jeho záměru na nich vybudovat komunikaci mohl žalobce nebo jeho právní předchůdce zasáhnout. Žalobce není vlastníkem pozemků, za které se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, minimálně do doby, než bude rozhodnuto o jeho restitučním nároku, jak k tomu dospěl Městský soud v [adresa] v rozsudku č. j. [spisová značka] (vydání pozemků nicméně brání jejich zastavěnost ve smyslu § 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, potažmo § 11 odst. l písm. c) zákona o půdě). Žalovaný označil napadený rozsudek za správný i v otázce náhrady nákladů řízení. Závěr o dostatečném personální a materiálním zabezpečení nelze přijmou automaticky bez dalšího, ale naopak je třeba posuzovat každou věc individuálně. Spor v projednávané věci se vymyká běžné agendě žalovaného a zastoupení advokátem, tj. právním odborníkem, bylo v tomto případě nejen účelné, ale i nutné. Tento soudní spor má značný přesah do dalších souvisejících soudních sporů, na které soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje, má přesah do restitučního zákonodárství a restituční judikatury. Dle přesvědčení žalovaného nelze tento soudní spor považovat za rutinní, který by bylo možné zařadit do běžné agendy žalovaného.

9. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného zopakoval, že držbu (a vlastnictví) v roce 1987 vyvlastňovaných pozemků stát převzal na základě vyvlastňovacího rozhodnutí, zatímco předmětné pozemky ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 stát nikdy nepřevzal, neboť je pouze svévolně zastavěl (aniž to sám tušil), přičemž vlastnictví žalobce zůstalo nedotčeno a předmětné pozemky nepřešly na stát ve smyslu restitučních zákonů. Žádný z restitučních zákonů neobsahuje ustanovení o kompenzaci bezdůvodného obohacení při bezesmluvním užívání pozemku soukromého vlastníka státem nebo třetí osobou, takový nárok nelze uplatnit jinak, než podle zákona obecného, tedy občanského zákoníku. Poukázal také na to, že předmětné pozemky nebyly zabrány (současně s vyvlastňovanými pozemky) pro výstavbu [nazev] otci žalobce, ale fakticky byly zabrány [orgán]., kterému byl jeho otec nucen pozemky přenechat jako součást tehdejší PK [číslo] v letech 1955–1956. Poukázal na závěry usnesení Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] ve věci své žaloby o určení vlastnictví pozemků a závěry tohoto rozhodnutí.

10. Žalovaný v reakci na repliku žalobce uvedl, že Městský soud v [adresa] v poukazovaném usnesení č. j. [spisová značka], zrušil prvostupňový rozsudek zejména z procesních důvodů.

11. Při jednání odvolacího soudu účastníci setrvali na své dosavadní argumentaci; zástupce žalobce ji dílčím způsobem zrekapituloval; navrhl provedení důkazu „aktualizací“ vyjádření pozemkového úřadu o předmětu restitučního řízení sp. zn. [číslo] a v dalším podání argumentoval odůvodněním plenárního nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS-st.21/05.

12. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), při nařízeném jednání, a to v rozsahu napadeném odvoláním (tj. ohledně zamítavého výroku o věci samé I. a souvisejícího nákladového výroku III.), přičemž odvolání žalobce shledal nedůvodným.

13. Soud I. stupně provedl zcela dostatečné dokazování pro zjištění relevantních skutečností pro rozhodnutí v dané věci, pročež na základě soudem I. stupně řádně zjištěného skutkového stavu bylo možné o odvolání žalobce rozhodnout. Skutková zjištění, z nichž soud I. stupně vycházel, včetně zjištění z obsahu rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 24. 11. 2023, č. j. [spisová značka], jakož i jejich hodnocení, jsou z odůvodnění rozsudku zřejmá a samotná skutečnost, že se soud I. stupně ztotožnil (v intencích § 13 zákona č. 89/2012 Sb.) se závěrem uvedeného rozhodnutí, nečiní rozsudek nepřezkoumatelným.

14. Za stěžejní otázku považuje odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně dotčení předmětných pozemků stavbou [nazev] do konce roku 1989, jakož i fakt, že žalobce včas uplatnil restituční nárok obecně včetně pozemků, které nebyly jeho právnímu předchůdci (otci) vyvlastněny rozhodnutím Odboru výstavby ONV v [adresa] ze dne 26. 1. 1987 č. j. [číslo]. Skutkový závěr soudu I. stupně, že výzvy adresované Výstavbě inženýrských staveb a Pozemkovému úřadu [adresa] pokrývají veškeré části pozemků v katastrálním území [adresa], ohledně kterých mohl vzniknout nárok na odškodnění podle restitučních předpisů, je logický, neboť odpovídá obecnému textu výzev a okolnosti, že žalobce a jeho sestra, jak sám uváděl, nebyli schopni přesně vymezit, jakou část původních parcel č. [číslo] a [číslo] stát na stavbu [nazev] zabral. Smysl výzev odpovídá i obvyklé a pochopitelné praxi v době, kdy mohly být restituční nároky uplatněny.

15. Právní posouzení věci soudem I. stupně bylo rovněž správné. Jeho závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobce je v souladu i s názorem vyjádřeným ve sporu stejných účastníků ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. [spisová značka], a rovněž se závěry, k nimž Městský soud v [adresa] jako soud odvolací dospěl k rozsudku ze dne 27. 2. 2025, č. j. [spisová značka], v obdobném sporu, který vedl žalobce a jeho sestra proti žalovanému o vydání bezdůvodného obohacení za stejné pozemky, pouze za jiné období.

16. Při posuzování stěžejní otázky, zda je žalobce (resp. byl v roce 2020) spoluvlastníkem předmětných pozemků, je nutno vycházet z § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), podle kterého budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu. Použití zákona o půdě (a nikoliv zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) lze v posuzovaném případě dovodit z § 1 a § 30 zákona o půdě, neboť předmětné pozemky byly podle tvrzení žalobce v době, kdy je stát zabral k výstavbě komunikace, užívány [orgán] k zemědělským účelům. V projednávané věci se stát v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (rozhodné období pro aplikaci zákona o půdě) ujal držby částí pozemků původního č. PK [číslo] a [číslo] v katastrálním území [adresa] dílem na základě vyvlastnění otci žalobce ve smyslu § 6 odst. l písm. m) zákona o půdě, a dílem převzetím bez právního důvodu právě podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě v době (nejpozději v roce 1988), kdy započala výstavba [nazev] (aniž by bylo významné tvrzení žalobce, že již dříve byl jeho otec zbaven faktického užívání pozemků jejich začleněním do [orgán]).

17. Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě se rozumí chopení se držby věci, byť i neoprávněné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 18/2006, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 62/2008.) V projednávané věci držba pozemků (jejich dotčených částí) státem je jednoznačně zřejmá z toho, že na nich proběhla výstavba komunikace a pro tento faktický stav není podstatné, zda byly vyvlastněné části pozemků řádně odděleny. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], vydaného ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], byl nicméně pro účely vyvlastňovacího řízení a vymezení vyvlastňovaných částí pozemků v rozhodnutí dostatečný připojený plánek [nazev] (není součástí důkazního materiálu v tomto řízení). Fakticky však stát zabral pro výstavbu komunikace pozemky ve větším rozsahu, než by odpovídalo vyvlastňovacímu rozhodnutí (předmětné části u nichž žalobce tvrdí své vlastnické právo).

18. K citovanému § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě Nejvyšší soud ve své judikatuře (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1272/2019) vyložil, že postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, nakládal s ní jako s vlastní, bez právního důvodu (titulu), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 78/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, ze starší judikatury přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Rovněž vyložil, že přechodem se zde nemíní přechod vlastnického práva k nemovitosti, neboť ani v rozhodném období nebylo lze nabýt vlastnické právo pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věcem, nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001). K převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu se tedy rozumí převzetí její držby, a to i držby neoprávněné (blíže srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2008, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014).

19. Judikatura v případech, kdy byla nemovitost státem v rozhodném období převzata bez právního důvodu, formulovala závěr, podle něhož se osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, nemůže domáhat ochrany podle ustanovení občanského zákoníku (a to ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 o. s. ř.), mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení restitučního právního předpisu (viz především rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05). Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 formuloval ve vztahu k restituční skutkové podstatě dle § 6 odst. 1, písm. p) zákona o půdě právní závěr, že restituční zákony ve skutečnosti legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů.

20. Žalobci tedy nelze přisvědčit, pokud se domnívá, že § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě se týká pouze případů, kdy k převzetí pozemku státem došlo na základě titulu, který byl později zrušen, nebo byl neplatný, na tyto případy totiž dopadá řada jiných skutkových podstat v § 6 odst. 1 zákona o půdě, ale § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě hovoří právě o přechodu bez právního důvodu, kam lze jednoznačně podřadit i faktické zmocnění se pozemků, k němuž došlo v tomto případě.

21. Právním titulem ke vzniku vlastnického práva státu v případech podřaditelných pod § 6 odst. 1, písm. p) zákona o půdě, není faktická držba (okupace) pozemků státem v rozhodném období, nýbrž přímo zákon o půdě, který nabyl účinnosti dne 24. 6. 1991. Jinými slovy, je-li naplněna skutková podstata dle § 6 odst. 1, písm. p) zákona o půdě, pozbyly oprávněné osoby svého (formálního) vlastnického práva k nemovitostem ke dni účinnosti zákona o půdě, a jejich vlastnické právo lze obnovit pouze dle restitučního předpisu (vydáním věci), jak plyne z citovaného stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05.

22. Není zásadně rozhodné, zda žalobce uplatnil restituční nárok jen k některým částem dotyčných pozemků, rozhodné je, že všechny státem převzaté části pozemků, ať již vyvlastněním či bez právního důvodu, podléhaly ve smyslu výše uvedených ustanovení zákona o půdě restituci a žalobce se tudíž nemůže s pominutím restitučního procesu dovolávat svého vlastnického práva k nim (viz shora zmínění rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a plenární nález Ústavního soudu sp.zn.Pl. ÚS – st. 21/05). Žalobce však svůj restituční nárok k pozemku PK [číslo] v k.ú. [adresa] (spolu se sestrou) uplatnil (viz k tomu již závěr bodu 14. odůvodnění shora) a restituční řízení podle zákona o půdě u příslušného pozemkového úřadu stále probíhá. Je nevýznamné, že v žádosti ze dne 16. 11. 1992 je zmíněno pouze vyvlastnění, neboť nárok byl uplatněn obecně k nemovitostem v katastrálním území [adresa] podle výpisu z pozemkové knihy, pozemkový úřad jej také ve vztahu k celému pozemku PK [číslo] v k.ú. [adresa] vede jako neuzavřený případ, jak vyplývá z jeho zprávy ze dne 16. 5. 2008 (návrh na opakované zjišťování předmětu restitučního řízení je tudíž nadbytečný), a restituční důvod je věcí právního posouzení.

23. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 28 Cdo 1272/2019 připomněl, že soudní judikatura za určitých výjimečných skutkových okolností dovodila možnost ochrany vlastnického práva postupem dle obecných předpisů, tj. vyloučení použití restitučních předpisů. Jde o situace, kdy oprávněná osoba k uplatnění práva podle restitučního předpisu neměla žádný rozumný důvod, neboť její vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 28 Cdo 1390/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4182/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4973/2007). O zpochybnění vlastnického práva pak jde i v případě, že restituent daný pozemek fakticky neužíval, přičemž jeho stav (zastavění chodníkem vybudovaným státem) v něm již v době před uplynutím lhůty k vydání věci podle restitučního předpisu musel vyvolávat důvodné pochybnosti o správnosti jemu svědčící evidence vlastnických práv k pozemku v katastru nemovitostí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016). V projednávané věci však není na místě uvažovat o naplnění judikaturou dovozených výjimečných skutkových okolností, pro které by se žalobce mohl dovolávat svého zcela formálního vlastnického práva k předmětným pozemkům a žádat vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků již proto, že restituční nárok dle zákona o půdě k předmětným pozemkům uplatnil (viz již odstavec 14. odůvodnění shora) a zákonného odškodnění (zřejmě náhradní formou, neboť vydání věci vylučuje § 11 odst. 1, písm. c/ zákona o půdě) tak stále může dosáhnout.

24. Pokud jde o odkaz na rozhodnutí Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], vydaného v řízení o žalobě žalobce o určení vlastnictví, pak se jedná o zrušující rozhodnutí, které věc neřešilo meritorně. Odvolací soud se naopak zcela ztotožnil se závěry rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] ve skutkové obdobné a právně shodné věci stejných účastníků, v němž tento soud na podkladě konstantní judikatury dovodil, že při naplnění skutkové podstaty § 6 odst. 1, písm. p) zákona o půdě pozbyly oprávněné osoby svého formálního vlastnického práva k nemovitostem ke dni účinnosti zákona o půdě (k tomu srov. závěr nálezu Pl. ÚS – st. 21/05, že restituční předpisy legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který získal mimo jiné okupací bez právního důvodu) a jejich vlastnické právo lze obnovit pouze dle restitučního předpisu. Části rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], na než žalobce poukazuje, jsou pouze citací obecných judikatorních závěrů, na jejichž základě tento soud upozornil, že stát převzal v rozhodné době z hlediska restitučního zákonodárství předmětné pozemky do své držby (zčásti bez právního důvodu) a zastavěl je [nazev] a odvolacímu soudu uložil zabývat se tím, zda právní předchůdce žalovaných v tamní věci (otec žalobce a jeho sestry) či jeho nástupci (žalobce a jeho sestra) uplatnili ve vztahu k pozemkům, které stát převzal bez právní důvodu, restituční nárok. Odvolací soud tak učinil v tamním řízení právě v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]. Je tak správný závěr soudu I. stupně, že žalobci vlastnické právo k předmětným pozemků nesvědčí a nemůže se tak po žalovaném domáhat finančního plnění za jejich užívání.

25. Soud I. stupně rovněž zcela správně žalovanému proti žalobci přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Odvolací soud neshledal důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., když žalobcem zmíněná okolnost (která měla být důvodem pro zahájení a vedení tohoto řízení), že stát nezanesl změny vyplývající z vyvlastnění pozemků do příslušné evidence nemovitostí, způsobila obtíže nejen žalobci, ale i žalovanému, který byl po období nesvobody jako majetkově samostatná veřejnoprávní korporace konstituována dne 24. 11. 1990 (zákonem č. 418/1990 Sb., o [adresa]) a který nabyl vlastnictví majetku od státu účinností zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Spor nadto vyvolal žalobce uplatněním finančního nároku při nejistém vlastnictví pozemků, aniž by vyčkal výsledků restitučního řízení, a žalovaný, který v řízení vynaložil prostředky na svou obranu, není odpovědný za postup státu v době před 1. 1. 1990. Procesně úspěšnému žalovanému náleží podle § 142 odst. l o. s. ř. náhrada nákladů řízení a odvolací soud se pro daný případ neztotožnil se závěrem, že jeho zastoupení advokátem nebylo potřebné a účelné. Jakkoliv nálezová judikatura Ústavního soudu dovodila, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez pomoci advokátů (nález sp. zn. II. ÚS 376/12), neplatí tento závěr bezvýjimečně a není a priori vyloučeno, aby zastoupení daného účastníka řízení advokátem v určitém sporu bylo s ohledem na konkrétní okolnosti daného sporu považováno za účelné (nález sp. zn. I.ÚS 3202/17). Tak je tomu i v daném případě, kdy nejde o jednoduchý spor o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků pod komunikacemi při jejich nezpochybnitelném vlastnictví. V dané věci byla naopak zásadní otázka vlastnického práva žalobce, k níž obě sporné strany snášely svou argumentaci, což vyžadovalo mimo jiné znalost restitučních předpisů a navazující judikatury, jakož i orientaci v předešlých sporech účastníků, což se zcela vymyká běžné činnosti zaměstnanců žalovaného s právnickým vzděláním, zaměřené na výkon správní agendy nebo správu vlastního majetku obce.

26. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé I. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného souvisejícího nákladového výroku III.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť s ohledem na jeho výsledek je třeba žalovaného považovat i v tomto stádiu řízení za plně procesně úspěšného. Účelně vynaloženými náklady žalovaného jsou náklady právního zastoupení (viz argumentace odvolacího soudu shora), pročež i v tomto stádiu řízení byla žalovanému přiznána odměna advokátky podle § 7 AT s paušální náhradou výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025, tedy konkrétně odměna za 2 a úkonu právní služby po 11 260 Kč (za vyjádření k odvolání žalobce ze dne 25. 2. 2025 a účast na jednání odvolacího soudu dne 20. 3. 2025 - § 11 odst.1 AT a účast na vyhlášení rozsudku dne 27. 3. 2025 - § 11 odst. 1 AT), 3x s paušální náhrada výdajů po 450 Kč a 21% DPH ve výši 5 012,70 Kč), celkem tedy 34 512,70 Kč.

28. O lhůtě k plnění v případě náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem; o místu plnění pak podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení