59 A 14/2015 - 31

Rubrum

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Šnejdrlovou, Ph.D., v právní věci žalobce M. T., bytem S.395, N., zastoupeného Mgr. Pavlem Krausem, advokátem se sídlem Jitřní 558/8, Praha 4, proti žalovanému Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje, se sídlem Tř. Kosmonautů 189/10, Olomouc, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2015, č. j. KRPM-6009-8/ČJ-2015-1400PZ, ve věci povolení obnovy řízení o přestupku, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje ze dne 30. 4. 2015, č. j. KRPM-6009-8/ČJ-2015-1400PZ, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11.228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavla Krause, advokáta se sídlem Jitřní 558/8, Praha 4.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územní odbor Olomouc (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 12. 2. 2015, č.j. KRPM-46538-31/PŘ-2012-1405UO, kterým bylo rozhodnuto tak, že žádost o povolení obnovy řízení se zamítá a původní rozhodnutí se potvrzuje. Původním rozhodnutím vydaném v blokovém řízení dne 3. 4. 2012, č. j. KRPM-46538/PŘ-2012-140524, byla žalobci v souladu s ustanovením § 125c odst. 7 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu”), uložena pokuta v blokovém řízení ve výši 500 Kč za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustil tím, že dne 3. 4. 2012 v 09:04 hodin na silnici I/35 u obce Křelov, při řízení motorového vozidla tovární značky A., registrační značky X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost pro jízdu mimo obec, stanovenou dopravní značkou na 110 km/h, kdy vozidlu byla silničním radarovým rychloměrem AD9T naměřena rychlost 138 km/h, po odečtení možné odchylky měřícího zařízení nejméně 133 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou dopravní značkou o 23 km/h, čímž porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Žalobce s rozhodnutím žalovaného nesouhlasí. Namítá, že: 1) žalovaný nepostupoval v souladu s ustanovením § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), když neúplně a nesprávně přezkoumal soulad rozhodnutí správního orgánu I. stupně a řízení, které mu předcházelo, s právními předpisy. Žalovaný nepřezkoumal rozhodnutí v celém rozsahu a ani v rozsahu námitek žalobce. Žalovaný nepřezkoumal námitku týkající se nesrozumitelnosti, nesprávnosti a nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nevypořádal se s námitkou porušení § 2, 3, 36, 39, 68 a 100 správního řádu, dále nevypořádal námitku žalobce, že neudělil dne 3. 4. 2012 souhlas s uložením blokové pokuty za přestupek, a že tak nebyly splněny podmínky pro vydání pokutového bloku. Rozhodnutí žalovaného je tak nepřezkoumatelné. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 3 Ads 143/2009-47, dle kterého zákonnost rozhodnutí odvolací správní orgán přezkoumává bez dalšího v celém rozsahu, pouze věcnou správnost rozhodnutí posuzuje v rozsahu námitek uvedených v odvolání; 2) žalovaný své rozhodnutí neodůvodnil v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu, nespecifikoval podklady pro vydání rozhodnutí; 3) došlo k porušení § 36 odst. 3 správního řádu, když správní orgán I. stupně upřel žalobci možnost seznámit se s podklady před vydáním rozhodnutí a vyjádřit se k těmto podkladům. Žalobce nebyl informován o tom, že k okamžiku zahájení řízení správní orgán I. stupně zároveň ukončil obstarávání podkladů pro rozhodnutí, že je možné se k nim vyjádřit a že jediným úkonem v řízení bude rovnou vydání rozhodnutí, což žalobce nemohl předpokládat. Zároveň došlo k porušení § 39 odst. 1 správního řádu, protože správní orgán I. stupně nevydal usnesení, jímž by žalobci určil přiměřenou lhůtu k seznámení se s podklady pro rozhodnutí a vyjádření se k nim; 4) správní orgán I. stupně nepostupoval v souladu se zákony, neboť dospěl k nesprávnému a neúplnému zjištění skutečného stavu věci a současně s tím nezajistil a neprovedl důkazy, které svědčily ve prospěch žalobce, čímž porušil § 2 a 3 správního řádu. Správní orgán I. stupně nevyčkal na pravomocné rozhodnutí o pachateli přečinu poškození cizích práv a vydal rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení obnovy řízení, aniž by zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce totiž neudělil souhlas s uložením blokové pokuty za přestupek, nebyly tedy splněny podmínky pro vydání pokutového bloku, čímž došlo i k porušení § 84 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“). Žalovaný k žalobě uvedl, že je nepřípustná, když žalobce nespecifikoval, jak konkrétně byl zkrácen na svých veřejných subjektivních právech v předcházejícím řízení. Žalovaný nesouhlasí s tím, že by porušil § 89 odst. 2 správního řádu, zdůrazňuje, že zamítl odvolání žalobce, neboť neshledal, že by ve věci vyšly najevo relevantní dříve neznámé skutečnosti či důkazy odůvodňující jiné rozhodnutí ve věci. Institut obnovy má v první fázi za cíl přezkum pouze nových skutkových okolností, které by mohly vést k novému rozhodnutí ve věci, v této fázi tedy není místo pro přezkum právních vad, a proto žalovaný neměl povinnost vypořádat se s žalobcem namítanými procesními vadami. Žalovaný považuje rozsah odůvodnění za dostatečný. Je bezpředmětné, že nevyčkal se svým rozhodnutím na rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci ohledně prošetření spáchání přečinu poškození cizích práv, neboť správní orgán nemá povinnost řízení přerušit, ve správním řádu je zakotvena pouze možnost tak učinit. Tímto postupem nezkrátil nikterak žalobcova práva. Pokud jde o rozhodnutí správního orgánu I. stupně, dle žalovaného tento postupoval zcela v souladu se zákonem, jelikož při svém rozhodování vycházel z § 100 odst. 1 správního řádu, z přípisu Ředitelství služby dopravní policie Policejního prezidia České republiky č.j. PPR-18103-1/ČJ-2013- 990440 v souvislosti s usneseními Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č.j. 1 As 21/2010-65 či ze dne 6. 2. 2008, č.j. 3 As 58/2007, na základě kterých lze povolit obnovu řízení v případě uložení blokové pokuty pouze za předpokladu, že podezřelý neudělil souhlas s uložením blokové pokuty v blokovém řízení, tedy při záměně pachatele. Správní orgán I. stupně dle žalovaného tudíž postupoval správně, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí lze jasně dovodit, že v daném případě nebyly shledány podmínky a důvody pro obnovu řízení. Pouhé tvrzení žalobce, že si téměř po třech letech uvědomil, že se v předmětné době nacházel v Bangkoku, nezakládá právní nárok žalobce, aby mu správní orgán automaticky uvěřil a vyhověl. Dle spisového materiálu je dle žalovaného dostatečně zřejmá totožnost pachatele přestupku, pochybnosti o záměně této osoby nevznikly. Správní orgán I. stupně jasně definoval, na základě čeho se uchýlil ke konečnému zamítavému rozhodnutí. Navíc byl žalobce upozorněn, že jediným důvodem, který by v dané kauze odůvodňoval obnovu řízení, by byl závěr trestního řízení o spáchání přečinu poškození cizích práv neznámým pachatelem, což ovšem bylo usnesením o odložení trestní věci ze dne 25. 6. 2015 vyloučeno. Žalovaný dále zdůrazňuje, že pro věcné posouzení bylo klíčové zjištění, zda žalobce daný skutek opravdu spáchal, či zda jej spáchal neznámý pachatel. Dle jeho názoru bylo provedeno dostatečné šetření, které odůvodňuje fakt, že se žalobce dopustil předmětného přestupku. Následné tvrzení žalobce o pobytu v Bangkoku považuje žalovaný za velmi zarážející. Doklady, které žalobce doložil k prokázání svého tvrzení, byly přezkoumány v rámci vyšetřování podezření ze spáchání přečinu zneužití cizích práv, kdy bylo zjištěno, že žalobcem předložená jízdenka ČD je fiktivní, žalovaný tedy považuje za prokázané, že k záměně pachatele přestupku nedošlo. Žalovaný tudíž nesouhlasí s tvrzením žalobce, že byl neúplně a nesprávně přezkoumán skutkový a právní stav věci, připouští, že v rámci šetření o povolení obnovy danému vyšetřování trestní věci nebyl dán dostatečný prostor, ovšem pokud by bylo v rámci trestního řízení prokázáno spáchání přečinu poškození cizích práv, zakládalo by to nárok žalobce na obnovení řízení dle § 100 odst. 4 správního řádu, nemohlo tedy dojít k porušení práv žalobce. Žalovaný odmítá žalobcem tvrzené porušení zákonných ustanovení a dále podotýká, že žalobce podal blanketní odvolání dne 2. 3. 2015, které nedoplnil ani na výzvu, ve které byla stanovena lhůta k doplnění do 2. 4. 2015, učinil tak až podáním ze dne 7. 4. 2015, které bylo doručeno dne 10. 4. 2015. Žalovaný tudíž neměl povinnost důvody vytýkané v pozdě podaném doplnění reflektovat. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 4. 4. 2012 bylo vyhotoveno oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení za přestupek popsaný výše. Za tento přestupek byla dne 3. 4. 2012 v 09:10 hod. udělena bloková pokuta ve výši 500 Kč pokutovým blokem č. X, která byla na místě zaplacena. Z úředně ověřené kopie pokutového bloku vyplývá, že totožnost řidiče byla ověřena řidičským průkazem č. X, pokutový blok je přestupcem podepsán. Uvedené vyplývá i z úředních záznamů prap. Bc. L. P. a prap. P. Z. ze dne 10. 9. 2014. Prap. Z. dále uvedl, že každý zjištěný přestupce byl daného dne hlídkou řádně prelustrován v evidenci CRO, včetně dokladů předložených ke kontrole, přičemž v daný den, tj. 3. 4. 2012, nebyl zjištěn ztracený či odcizený doklad v evidenci pátrání. Prap. P. v úředním záznamu uvedl, že jako řidič vozidla byl na základě předložených dokumentů potřebných pro řízení a provoz motorového vozidla ztotožněn pan M. T., trv. bytem S. 395, N.. Řidič se svým přestupkovým jednáním souhlasil, uloženou pokutu na místě zaplatil a pokutový blok na místě podepsal. Dne 8. 9. 2014 žalobce podal podání nazvané Podnět k přezkumnému řízení, Žádost o obnovu řízení, vztahující se k danému blokovému řízení, kdy žalobce žádal zrušení rozhodnutí o uložení pokuty a namítal, že neví o tom, že by měl daného dne jet v obci Křelov a být řešen za nějaký přestupek příslušníky policie. Dne 6. 10. 2014 vydal žalovaný sdělení, ve kterém vyrozuměl žalobce o tom, že vzhledem k uplynutí prekluzivní lhůty, již není možné zahájit přezkumné řízení. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 13. 11. 2014 byla žádost žalobce o obnovu řízení zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal dne 3. 12. 2014 žalobce odvolání, ve kterém namítal, že se správní orgán náležitě nevyrovnal s důvody pro obnovu řízení, a které doplnil dne 12. 12. 2014 čestným prohlášením, že dne 3. 4. 2012 nebyl v obci Křelov. Současně žalobce uvedl, že shromažďuje důkazy o svém tvrzení, které odvolacímu orgánu neprodleně předloží. Dne 14. 1. 2015 vydal žalovaný rozhodnutí, kterým zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 13. 11. 2014. V podání žalobce ze dne 15. 1. 2015, jež bylo posouzeno jako nová žádost o obnovu řízení, žalobce namítl, že neudělil souhlas s uložením blokové pokuty dne 3. 4. 2012, protože se dne 3. 4. 2012 nenacházel u obce Křelov, neboť dne 3. 4. 2012 byl v Bangkoku, kam cestoval pouze se svým cestovním pasem. Peněženku s ostatními doklady nechává po většinou ve svém vozidle nebo ve vozidle, které užívá. Jako důkazy k prokázání svých tvrzení přiložil kopii objednávky jízdenky ČD z Pardubic, hl. n. do Wien Hbf, kopii voucheru z hotelu v Bangkoku, kopii boarding passu a kopie letenek. Žalobce uvedl, že se jedná o skutečnosti a důkazy ve smyslu § 100 správního řádu, které existovaly v době původního řízení a které nemohl v původním řízení, jakožto účastník, jemuž jsou ku prospěchu, uplatnit, protože nebyl účastníkem původního řízení a neudělil souhlas s uložením blokové pokuty dne 3. 4. 2012. Na základě žalobcem uvedených skutečností byl Policii ČR podán podnět k prošetření věci, zda nedošlo ke spáchání přečinu poškození cizích práv dle ustanovení § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť bylo ve správním řízení vysloveno podezření, že se při silniční kontrole dne 3. 4. 2012 vydával za žalobce neznámý pachatel. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 12. 2. 2015 byla zamítnuta žalobcem podaná žádost o obnovu řízení (podání žalobce ze dne 15. 1. 2015) a původní rozhodnutí bylo ponecháno v platnosti. Dne 2. 3. 2015 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno odvolání žalobce proti jeho rozhodnutí ze dne 12. 2. 2015, ve kterém žalobce uvedl, že důvody a námitky uvede nejpozději do 15 dnů, jinak ve lhůtě stanovené správním orgánem. Dne 18. 3. 2015 vyzval správní orgán I. stupně žalobce dle § 37 odst. 3 správního řádu k doplnění odvolání a stanovil mu k tomu lhůtu v délce 7 dnů od doručení výzvy. Výzva byla žalobci doručena dne 25. 3. 2015. Doplnění odvolání žalobcem bylo doručeno dne 10. 4. 2015, ve kterém namítal nepřezkoumatelnost, věcnou nesprávnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí pro porušení § 2, 3, 36, 39, 68 a 100 správního řádu. Žalobce dále namítal, že se správní orgán vůbec nevypořádal s námitkou, že neudělil souhlas s uložením blokové pokuty, protože se dne 3. 4. 2012 nenacházel v obci Křelov. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 4. 2015 bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 12. 2. 2015. Dne 25. 6. 2015 vydala Policie ČR, Územní odbor Olomouc, Obvodní oddělení Olomouc 4, usnesení č. j. KRPM-18514-25/TČ-2015-140524, o odložení trestní věci podezření ze spáchání přečinu poškozování cizích práv dle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit neznámý pachatel. Důvodem odložení věci byl závěr, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a na místě nebylo věc vyřídit jinak, neboť na základě dokumentů předložených žalobcem bylo zjištěno, že objednávka jízdenky ČD Pardubice - Vídeň je fiktivní. Policie dále uzavřela, že u ostatních dokumentů sice nebyla jejich pravost potvrzena nebo vyvrácena, ale vzhledem k fiktivní jízdence ČD učinila závěr, že i u těchto je na místě pochybovat o jejich pravosti. Krajský soud nejprve dospěl k závěru, že žaloba je včasná, podána oprávněnou osobou, přípustná a jsou splněny veškeré podmínky pro její projednání. Soud poté přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v rozsahu žalobních bodů v souladu s dispoziční zásadou [§ 75 odst. 2 věta první zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud rozhodoval o věci samé bez jednání, neboť oba účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (ustanovení § 51 s. ř. s.). Dle ust. § 84 odst. 1 přestupkového zákona přestupek lze projednat uložením pokuty v blokovém řízení, jestliže je spolehlivě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku je ochoten pokutu zaplatit. Dle ust. § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, a pokud tyto skutečnosti nebo důkazy mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Dle ust. § 100 odst. 2 správního řádu účastník může podat žádost o obnovu řízení u kteréhokoliv správního orgánu, který ve věci rozhodoval, a to do 3 měsíců ode dne, kdy se o důvodu obnovy řízení dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne právní moci rozhodnutí. Obnovy řízení se nemůže domáhat ten, kdo mohl důvod obnovy uplatnit v odvolacím řízení. O obnově řízení rozhoduje správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni. Dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Dle ust. § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Dle ust. § 89 odst. 2 správního řádu odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť zpravidla pouze u přezkoumatelného rozhodnutí je dán prostor k posouzení důvodnosti uplatněných námitek věcného charakteru, v opačném případě je nezbytné rozhodnutí zrušit. V případě, kdy se správní orgán rozhodující o opravném prostředku v rozhodnutí nevypořádá se všemi uplatněnými námitkami, jedná se o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č.j. 3 As 51/2007-84). Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č.j. 9 As 210/2014-26 plyne, že „(s)myslem a účelem odůvodnění je především ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s právem a nejsou založeny na libovůli“, musí tedy z něj být zřejmé, jak se správní orgán vypořádal s konkrétními uplatněnými námitkami, proč je považuje za mylné či vyvrácené. Takovou vadu potom nelze zhojit vyvrácením odvolacích námitek ve vyjádření k žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008-71). Odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného obsahuje pouze rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, odůvodnění výroku rozhodnutí je omezeno pouze na konstatování, že ze spisového materiálu vyplývá, že nevyšly najevo žádné dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž by byly dány ku prospěchu, nemohl uplatnit v původním řízení. Dále je již pouze uvedeno, že ve věci probíhá šetření ze strany Obvodního oddělení Olomouc 4 pro podezření ze spáchání přečinu poškození cizích práv, přičemž do ukončení šetření tak není důvod obnovu řízení povolit. Žalovaný pak již jen uzavřel, že z výše uvedených důvodů a vzhledem ke skutečnosti, že nebyl shledán rozpor s právními předpisy či nezákonnost, žalovaný po prostudování spisového materiálu prvostupňové rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl. Takové odůvodnění je zcela nepochybně v rozporu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu, neboť neobsahuje důvody výroku, úvahy, jakými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, ani informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníka. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71, takové rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje pouze obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť zcela chybí důvody, o které se výrok opírá. V nyní posuzované věci se jedná o tentýž případ, když odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje právě pouze obecnou formulaci o tom, že ze spisového materiálu vyplývá, že nevyšly najevo žádné dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, a dále je pouze konstatováno, že nebyl shledán rozpor s právními předpisy či nezákonnost, to vše bez jakéhokoliv bližšího rozvedení, bez jakékoliv další úvahy. Z odůvodnění tak vůbec není seznatelné, co konkrétně vedlo žalovaného k tomuto závěru, a jaké konkrétní podklady obsažené ve spise tento závěr odůvodňují. S ohledem na význam odůvodnění, jakožto esenciální nosné části jakéhokoliv rozhodnutí, který mimo jiné vyplývá i z výše uvedené judikatury, pak odůvodnění napadeného rozhodnutí nemůže obstát. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný zcela opomenul vypořádat námitky žalobce, tyto ani nejsou v rozhodnutí uvedeny. Domnívá-li se, že jeho povinnost vypořádat námitky žalobce zanikla v okamžiku marného uplynutí lhůty k doplnění odvolání, kterou žalobci stanovil, není to pravdou. Marné uplynutí lhůty nezbavuje správní orgán povinnosti vypořádat odvolací námitky, které mu došly dříve, než ve věci rozhodl, a to navzdory skutečnosti, že přišly po uplynutí stanovené lhůty, jelikož tato lhůta je pouze lhůtou pořádkovou. V této souvislosti krajský soud poukazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2012, č. j. 5 Afs 35/2011 – 127, jenž výslovně uvedl, že je povinností správního orgánu meritorně se zabývat podaným odvoláním a námitkami uplatněnými v doplnění odvolání, byť byly doplněny až po stanovené lhůtě. V nyní posuzovaném případě podal žalobce dne 2. 3. 2015 blanketní odvolání, k jeho doplnění ve lhůtě 7 dní od doručení výzvy byl vyzván výzvou ze dne 18. 3. 2015, doručenou mu dne 25. 3. 2015. Žalobce doplnil odvolání dne 10. 4. 2015, žalovaný vydal napadené rozhodnutí až dne 30. 4. 2015. Jestliže tedy žalobce stihl doplnit odvolání před vydáním rozhodnutí ve věci samé, měl žalovaný povinnost veškeré jeho námitky vypořádat. Jelikož této povinnosti nedostál, zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Dále krajský soud konstatuje, že ani správní orgán I. stupně ani žalovaný se nevypořádali s tvrzením žalobce uvedeným v návrhu na obnovu řízení, že se dne 3. 4. 2012, tj. v den spáchání předmětného přestupku, nemohl vyskytovat v obci Křelov, neboť se tou dobou nacházel v Bangkoku, a tudíž neudělil souhlas s uložením blokové pokuty. Takové tvrzení žalobce přitom tvořilo podstatu jeho žádosti o obnovu řízení a jednalo se o potenciální skutkovou novotu předvídanou ustanovením § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu, kterou měly správní orgány samy posoudit jako předběžnou otázku dle § 57 správního řádu. Správní orgán I. stupně přitom sám v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 12. 2. 2015 uvedl, že z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 1 As 21/2010-65, či ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 As 58/2007-117, vyplývá, že správní orgán při posuzování žádosti o obnovu řízení v případě tvrzení o neudělení souhlasu s uložením blokové pokuty (což je v konkrétním případě skutkovou novotou) nemůže postupovat pouhým odkazem na uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ale je třeba, aby zkoumal nově uvedené, dříve neznámé, skutečnosti, posoudil pravdivost tvrzení a na základě toho rozhodnul o obnově (str. 3 rozhodnutí). Dále uvedl, že povolení obnovy není rozhodně automatické, tím méně u ryze účelových žádostí. Soud souhlasí se závěrem správních orgánů, že tvrzení žalobce o jeho pobytu v Bangkoku nezakládá nárok, aby správní orgán takovému tvrzení automaticky uvěřil a vyhověl, ale správní orgán se s tímto tvrzením musí vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí a v souladu s výše uvedenou judikaturou posoudit pravdivost tvrzení žalobce. V odůvodnění svého rozhodnutí však správní orgán I. stupně vypořádání žalobcova tvrzení zcela opomenul, nijak je sám neposoudil a uvedl, že do doby závěru šetření policie o případném trestném činu není pro obnovu řízení důvod, když za jedinou skutkovou novotu považuje v tomto případě pouze relevantní výstup z trestního řízení. Rovněž žalovaný se žalobcem tvrzenými skutečnostmi nijak nezabýval, pouze uvedl, že ve věci dále probíhá šetření ze strany Obvodního oddělení Olomouc 4 pro podezření ze spáchání přečinu poškození cizích práv, přičemž do ukončení šetření tak není důvod obnovu řízení povolit (str. 3 rozhodnutí). Krajský soud konstatuje, že postup správních orgánů nebyl správný. Podání žádosti o obnovu řízení z důvodů uvedených v ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu je vázáno na subjektivní lhůtu tří měsíců ode dne, kdy se žadatel o důvodu obnovy dozvěděl (ustanovení § 100 odst. 2 správního řádu). S ohledem na běh této subjektivní lhůty, která nepochybně počala běžet nejpozději dne 8. 9. 2014, kdy žalobce poprvé požádal o obnovu řízení s tvrzením, že se o předmětném přestupku dozvěděl v souvislosti s oznámením o provedení záznamu o dosažení 12 bodů, tak mohlo postupem správních orgánů dojít k poškození žalobcových práv, neboť tato subjektivní lhůta by žalobci uplynula již v roce 2014, tedy před skončením šetření Policie ČR ve věci podezření ze spáchání přečinu poškozování cizích práv. Povinností správního orgánu I. stupně, potažmo žalovaného, tak bylo jako předběžnou otázku posoudit pravdivost tvrzení žalobce o jeho pobytu v Bangkoku a na základě tohoto posouzení rozhodnout o obnově řízení. To, zda žalobce v době spáchání přestupku byl či nebyl v Bankoku, není otázkou posouzení trestného činu ve smyslu ustanovení § 57 odst. 1 písm. a) správního řádu. Není tak možné se posouzení žalobcem tvrzených skutečností vyhnout tvrzením, že za jedinou skutkovou novotu považuje správní orgán v tomto případě pouze relevantní výstup z trestního řízení. Pokud by měl správní orgán za to, že se bude řídit výsledkem trestního řízení a sám žalobcem tvrzené skutečnosti nebude posuzovat, měl řízení dle ustanovení § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu přerušit, aby nemohlo dojít k výše popsanému případnému poškození žalobce s ohledem na subjektivní lhůtu uvedenou v ustanovení § 100 odst. 2 správního řádu, a po skončení trestního řízení v něm pokračovat a rozhodnout o obnově. Odkaz žalovaného na ustanovení § 100 odst. 4 správního řádu je nepřípadný, neboť se jedná o jiný případ obnovy řízení než případ předvídaný ustanovením § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. K postupu podle ustanovení § 100 odst. 4 správního řádu je nutný závěr, že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem, tedy muselo by dojít k odsuzujícímu rozhodnutí soudu. Avšak i pokud by byla zjištěna pravdivost žalobcových tvrzení o jeho pobytu v Bankoku v době spáchání předmětného přestupku, výsledkem trestního řízení může být nejen odsuzující rozhodnutí soudu, které by zakládalo podmínky pro postup dle ustanovení § 100 odst. 4 správního řádu, ale i rozhodnutí zcela jiné (např. odložení věci v případě nezjištění pachatele). V takovém případě by se již žalobce nemohl obnovy řízení domoci, neboť, s ohledem na výše uvedené, by mu uplynula subjektivní lhůta pro podání návrhu dle ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu, a podmínky pro postup dle ustanovení § 100 odst. 4 správního řádu by splněny nebyly. Krajský soud tak uzavírá, že správní orgány měly samy v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 1 As 21/2010-65, posoudit pravdivost tvrzení žalobce a na základě toho rozhodnout o obnově. Žalovaný při novém posouzení věci přirozeně může přihlédnout k závěrům, které vyšly najevo při šetření podezření ze spáchání trestného činu; tyto závěry však byly učiněny až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a proto se jich žalovaný nemůže nyní účinně dovolat, jak to činí ve svém vyjádření k žalobě. K námitce č. 3) žalobce krajský soud uvádí, že za situace, kdy správní orgán vytváří spis a shromažďuje důkazy a další podklady pro své rozhodnutí, vzniká mu povinnost postupovat dle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu a před vydáním rozhodnutí ve věci musí umožnit účastníku řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Vzhledem ke skutečnosti, že po podání návrhu na obnovu řízení žalobcem byly správními orgány pořizovány úřední záznamy (dne 10. 9. 2014 a 13. 11. 2014), dále je obsahem spisu ověřená kopie pokutového bloku, oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení ze dne 4. 4. 2012, záznam o přestupku a listiny s tím související, tedy byly jím shromážděny podklady pro rozhodnutí, musí krajský soud konstatovat, že v nyní posuzovaném případě došlo k porušení této zákonem stanovené povinnosti, neboť dle obsahu spisu nebyla žalobci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve věci před jeho vydáním. Ze všech výše uvedených důvodů krajský soud zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost [ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], upření práva účastníka vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním je vadou řízení ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. Současně krajský soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (ust. § 78 odst. 4 s. ř. s.). Při novém projednání věci je žalovaný vázán právním názorem soudu (ust. § 78 odst. 5 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého procesně úspěšnému žalobci vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce tvoří: a) zaplacený soudní poplatek celkem 3.000 Kč b) náklady právního zastoupení advokátem a) odměna advokáta za zastupování v řízení ve výši 3.100 Kč bez DPH / / úkon při těchto úkonech právní služby § 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění od r. 2013 1) příprava a převzetí věci 2) sepis žaloby 6.200 Kč b) paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč bez DPH / / úkon při úkonech právní pomoci vypočtených pod písm. a) § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. 600 Kč g) DPH 21% z částek uvedených pod písm.a) – b) 1.428 Kč Celkem 11.228 Kč. Soud nepřiznal právnímu zástupci žalobce odměnu za repliku k vyjádření žalovaného ze dne 26. 10. 2015, neboť tato byla toliko shrnutím žaloby. Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení uvedenou částku, a to dle § 64 s. ř. s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval. Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a o. s. ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s. ř. s., § 159, § 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.