59 A 21/2016 - 82

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobkyně B.V., bytem XX, zastoupené JUDr. Josefem Mackem, advokátem se sídlem Mšenská 3987/62, 466 04 Jablonec nad Nisou, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2015, č. j. OÚPSŘ 125/2015-330-rozh., takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 11. 12. 2015, č. j. OÚPSŘ 125/2015-330-rozh., se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Žaloba Podanou žalobou se žalobkyně domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnutí její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Rychnov u Jablonce nad Nisou (dále jen „stavební úřad“) ze dne 25. 3. 2015, č. j. MU/1108/2015. Tímto prvostupňovým rozhodnutím stavební úřad vydal pro stavebníka XX s. r.o. ve společném územním a stavebním řízení rozhodnutí o umístění stavby Bytového domu „XX“ na pozemcích p. č. XX, XX, XX a provizorního ocelového mostu přes Mohelku na dobu dočasnou na pozemcích p. č. XX a XX, všechny v obci a k. ú. XX a stavební povolení na stavbu předmětného bytového domu. Žalobkyně namítala, že rozhodnutí stavebního úřadu je po formální stránce vadné, neboť neobsahuje označení odůvodnění podle § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a proto není zřejmé, kde končí jeho výroková část. Žalobkyně zpochybnila charakter stavebního záměru. Charakteru bytového domu neodpovídá stavebně technické řešení v projektové dokumentaci, podle níž je v objektu navrženo 30 bytových jednotek 1+kk a 17 bytových jednotek 2+kk, dále ordinace praktického lékaře, kadeřnictví, jídelna pro cca 30 míst sezení. Ačkoli je dům navržen jako třípodlažní, má bezbariérový přístup a mají v něm být instalovány 2 výtahy. Z toho žalobkyně dovozuje, že stavebník hodlá bytový dům užívat jako penzion pro seniory nebo obdobně, což se promítne do výrazně vyšší intenzity dopravy, zejména obslužných vozidel. S touto námitkou se stavební úřad nevypořádal řádně, v tomto směru trpí rozhodnutí nedostatkem důvodů. Byť je řízení návrhové, stavební úřad má zkoumat, zda stavební záměr jako celek neomezuje práva dotčených osob, a nemůže rezignovat na uplatnění správního uvážení při hodnocení jednotlivých vyjádření a stanovisek. Stavebnímu úřadu dále žalobkyně vytýkala, že se nevypořádal s námitkami týkajícími se dopravy, především spojenými s průjezdností ulice XX v prostou jejího bytového domu XX č. p. XX a domem č. p. XX, a nezabýval se možnými důsledky stavby na provoz vozidel. Podle žalobkyně došlo k porušení § 22 a § 25 odst. 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb., neboť mezi bytovým domem žalobkyně č. p. 30 a rodinným domem XX č. p. XX, mezi kterými prochází místní komunikace v šíři 3,5 m, je vzdálenost 7 m mezi průčelími obou domů. Jedná-li se o dvousměrnou dopravu, nelze podle shora uvedených ustanovení vyhlášky zvažovat přípustnost dopravní obsluhy navrhované stavby. Stísněné poměry se nacházejí i na druhém konci ulice XX mezi objekty XX a XX, což dokládá nevhodnost dopravní obslužnosti. Tento závěr potvrzuje také posudek Ing. XX „Kapacitní posouzení vlivu připojení lokality 47 b. j. na širší dopravní vztahy (XX ulic XX)“. Ačkoli si byly správní úřady vědomy toho, že dopravní poměry jsou v rozporu s platnou právní úpravou, uvedly, že čistě z dopravně inženýrského hlediska je propustnost místní komunikace dostatečná. Žalobkyně přitom namítala ohrožení bezpečnosti obyvatel bytového domu, nemožnost vybudování chodníků pro chodce, zúžení průjezdného profilu komunikace při zimní údržbě a zhoršení statického stavu objektu. Žalobkyně konstatovala, že část ulice XX je vedena přes pozemek p. č. XX (trvalý travní porost) a v minulosti nebyla ulice průjezdná. Stavební úřad neobjasnil důvody, které jej vedly k souhlasu s návrhem územního rozhodnutí a vydání stavebního povolení, rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nezákonné. Propojení navrhované stavby na dvouproudovou krajskou komunikaci III. třídy/28711 po místní komunikaci XX je nevyhovující. Proto žalobkyně navrhovala, aby se dopravní napojení provedlo novým trvalým přemostěním říčky Mohelky v místě navrženého mobilního přemostění. Pokud není takové připojení možné, bylo územním řízením prokázáno, že umístění navrhované stavby není možné. V další části žaloby žalobkyně uvedla, že rozhodnutí stavebního úřadu neobsahuje řádné vypořádání námitek účastníka řízení, proto žalovaný v napadeném rozhodnutí suploval funkci první instance. Došlo tak k porušení principu dvojinstančnosti správního řízení a žalobkyni byla odňata možnost řádného opravného prostředku. A ačkoli se žalovaný jednotlivými námitkami žalobkyně zabýval, nezjistil ale, že součástí projektu není dopravní řešení pro celou relevantní část místní komunikace XX včetně výkresové dokumentace konkrétních stavebních objektů, které mají být vybudovány. Materiál „Kapacitní posouzení vlivu připojení lokality 47 b. j. na širší dopravní vztahy (MKO ulic XX)“ nemůže nahradit projektovou dokumentaci pro stavební povolení. Žalobkyně současně odkázala na souhlasné závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Libereckého kraje ze dne 9. 8. 2013 a zmínila, že se patrně nemá týkat navržených zdrojů vytápění. Žalovaný pak nad rámec argumentoval tím, že bytový dům XX č. p. XX se nachází 60 m od ulice XX, která je větším zdrojem hluku, prachu a exhalací. Způsob vypořádání připomínek k eventuálnímu zhoršení hygienických podmínek žalovaným je účelový. Žalobkyně uvedla, že v závazném stanovisku Ministerstva zdravotnictví došlo pouze k opakování argumentů z dopravně inženýrského materiálu Ing. XX. Obě závazná stanoviska jsou podle žalobkyně nezákonná a nepřezkoumatelná. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí stavebního úřadu jako nezákonná zrušil a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení. II. Vyjádření žalovaného V písemném vyjádření k žalobě žalovaný zpochybnil dodržení lhůty k podání žaloby. Uvedl, že napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 25. 12. 2015 fikcí, proto konec lhůty připadá na 25. 2. 2016. Námitky týkající se skutečného účelu bytového domu žalovaný označil za spekulativní, bez relevantních podkladů, a odkázal na výrok rozhodnutí stavebního úřadu a popis předmětné stavby, v němž je uveden druh a účel umisťované a povolované stavby. Podle nich byl umístěn a stavebně povolen bytový dům, nikoliv penzion, případně dům pro seniory. Žalovaný zdůraznil, že řízení je návrhové, předmětem společného řízení je stavba, jak ji vymezil žadatel. Na vymezení účelu stavby nemůže mít vliv, že součástí bytového domu jsou též další místnosti (jídelna, prádelna, ordinace), neboť převažující funkce v předmětném objektu jsou jednotlivé byty, proto jde o objekt sloužící k bydlení. Stavebník požádal o bytový dům tak, jak je vymezen v § 2 písm. a) bod 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. K námitkám týkajícím se dopravního řešení žalovaný odkázal na rozhodnutí obou správních orgánů. Žalovaný se těmito námitkami podrobně zabýval na str. 7 až 13 napadeného rozhodnutí. Protože šlo o problematiku, k jejímuž odbornému posouzení není stavební úřad povolán, bylo vyžádáno posouzení silničního správního orgánu. K námitkám na úseku ochrany zdraví potom posouzení orgánu ochrany zdraví. Orgány povolané k ochraně zájmů na daných úsecích státní správy vydaly k předmětné stavbě závazná stanoviska, a protože odvolací námitky žalobkyně směřovaly do těchto odborných posouzení, postupoval žalovaný podle § 149 správního řádu a závazná stanoviska postoupil nadřízeným orgánům k jejich potvrzením či změně. Nadřízené správní orgány po prověření vydaly závazná stanoviska, jimiž závazná stanoviska potvrdily se závěrem, že při jejich vydání nebyl porušen zákon, současně se podrobně věnovaly námitkám žalobkyně ohledně problematiky dopravního řešení a ochrany zdraví v dané lokalitě. Žalovaný závěrem navrhoval, aby soud žalobu zamítnul. III. Zjištění ze správního spisu Společné územní a stavební řízení bylo zahájeno dne 31. 7. 2013 žádostí stavebníka S. K. o umístění stavby bytového domu „XX“ a provizorního přemostění řeky Mohelky a vydání stavebního povolení na bytový dům. V průběhu řízení se stavebníkem stala společnost XX s.r.o. Rozhodnutí o umístění uvedených staveb a stavební povolení bytového domu bylo stavebním úřadem vydáno již dne 27. 5. 2014, pod č. j. MU/1857/2014, po projednání žádosti při ústním jednání dne 7. 2. 2014. Jedním z podkladů bylo souhlasné stanovisko Krajské hygienické stanice Libereckého kraje ze dne 9. 8. 2013. Uvedené rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení však bylo k odvolání žalobkyně zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 9. 2015, č. j. OÚPSŘ 250/2014-330-rozh. Důvodem zrušení prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci stavebnímu úřadu k dalšímu řízení bylo především nedostatečné zhodnocení napojení předmětné stavby na dopravní infrastrukturu. V rámci pokračování společného územního a stavebního řízení stavebník k novému projednání a k žádosti o vydání závazného stanoviska správního orgánu na úseku pozemních komunikací opatřil „Posouzení rozhledových poměrů a návrh dopravních opatření“, vypracované auditorem bezpečnosti pozemních komunikací, vypracované XX, opatřené přílohou „Kapacitní posouzení vlivu připojení lokality 47 b. j. na širší dopravní vztahy (XX ulice XX) “ Ing. XX. V řízení byla doložena souhlasná závazná stanoviska Magistrátu města Jablonec nad Nisou, odboru stavebního a životního prostředí, oddělení dopravního a silničního (dále také jen „silniční správní úřad“), ze dne 15. 1. 2015 pro stavbu provizorního přemostění a ze dne 11. 2. 2015 pro stavbu bytového domu. Rozhodnutím ze dne 25. 3. 2015, č. j. MU/1108/2015, stavební úřad výrokem I. vydal rozhodnutí o umístění stavby předmětného bytového domu a provizorního ocelového mostu přes Mohelku na dobu dočasnou, s tím, že druhem a účelem umisťované stavby je bytový dům s občanskou vybaveností, přístupný z ul. XX s příjezdovou komunikací do suterénního parkoviště na pozemku p. č. XX; výrokem II. vydal stavební povolení na stavbu předmětného bytového domu, mj. s podmínkou č. 6, podle které stavebník zajistí změnu místní úpravy provozu na pozemní komunikaci v ul. XX á na stav obytná zóna do doby podání žádosti o kolaudační souhlas. Námitky uplatněné žalobkyní v průběhu společného územního a stavebního řízení byly posouzeny jako nedůvodné. Stavební úřad posoudil daný stavební záměr jako souladný s územním plánem města, neboť pozemky určené k zastavění se nachází v ploše GS XX Bydlení bytové domy s hlavním využitím pro bydlení v bytových domech. Podle stavebního úřadu byly naplněny požadavky stavebního zákona a prováděcích právních předpisů a obecné požadavky na využívání území, neboť pozemek je dopravně napojen na kapacitně vyhovující veřejně přístupnou pozemní komunikaci, přičemž napojení na pozemní komunikaci ul. XX bude parametry, provedením a způsobem připojení vyhovovat požadavkům bezpečného užívání staveb a bezpečného a plynulého provozu na přilehlých komunikacích. Stavební úřad přitom vycházel z dopravního posouzení předloženého stavebníkem, jež se stalo podkladem pro vydání závazných stanovisek silničního správního úřadu, a zdůraznil, že daná komunikace bude řešena jako obytná zóna, proto bude užívána také chodci a není třeba vybudování chodníků, a dále konstatoval, že z tohoto důvodu nepůjde o klasické výhybny dle příslušné technické normy, ale o místa pro vyhnutí na rozšířené komunikaci na pozemcích stavebníka. Stavební úřad uvedl, že jde o bytový dům a výpočet počtu garážových a parkovacích stání byl proveden dle ČSN 736110 a z tohoto předpokladu vycházelo kapacitní posouzení místní komunikace XX á. Stavební úřad dále zmínil přijatá dopravní opatření, a to obytnou zónu, označená parkovací místa a přikázaný směr jízdy z garáží směrem k ul. Horská, kdy protisměrné vyhýbání vozidel např. u domu č. p. 30 bude minimální. Odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí bylo žalovaným zamítnuto rozhodnutím ze dne 11. 12. 2015, č. j. OÚPSŘ 125/2015-330-rozh. Žalovaný dospěl k závěru, že stavební úřad odstranil vady předchozího řízení, neboť bylo doplněno posouzení rozhledových poměrů, návrh dopravních opatření a kapacitní posouzení vlivu připojení dané lokality na místní komunikaci XX. Stavební úřad měl k dispozici závazná stanoviska silničního správního úřadu ze dne 11. 2. 2015 pro stavbu bytového domu a ze dne 15. 1. 2015 pro stavbu provizorního přemostění. Podle žalovaného byly podmínky z vydaných závazných stanovisek subsumovány do stavebního povolení. Žalovaný dále konstatoval, že odvolací námitky žalobkyně směřovaly do závazného stanoviska silničního správního úřadu, proto žalovaný vyžádal jejich potvrzení od nadřízeného správního orgánu, tedy Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru dopravy. Žalovaný vycházel ze sdělení tohoto nadřízeného silničního správního úřadu ze dne 25. 5. 2015, které reagovalo také na námitky žalobkyně. S odkazem na obsah zmíněného vyjádření žalovaný konstatoval, že byla stanovena podmínka č. 6 stavebního rozhodnutí, podle níž stavebník před podáním žádosti o kolaudační souhlas zajistí změnu místní úpravy v provozu v ul. XX, která bude spočívat ve zřízení obytné zóny, čímž bude vyřešena i absence chodníků a šíře pozemní komunikace. Odbor dopravy se rovněž vypořádal s námitkami nárůstu dopravy, kapacitního posouzení a možnosti i zbudování výhyben. Dospěl k závěru, že bylo doloženo vyjádření dopravních inženýrů k posouzení rozhledových poměrů návrhu dopravního opatření a kapacitního posouzení vlivu připojení nové lokality na stávající pozemní komunikace, ze kterého vyplývá, že stavebním záměrem dojde ke zvýšení intenzity na místní komunikaci, ale nedojde k překročení mezní kapacity místní komunikace. V rámci správního řízení tak bylo posouzeno, zda stávající síť pozemních komunikací umožní výstavbu 47 nových bytových jednotek. Žalovaný doplnil, že nárůstem dopravy na základě skutečností uvedených v kapacitním posouzení Ing. J. W. se zabývalo i stanovisko Ministerstva zdravotnictví, které bylo vyžádáno k odvolacím námitkám směřujícím do posouzení ze strany Krajské hygienické stanice. Ministerstvo zdravotnictví přitom dospělo k závěru, že při pohybu několika výlučně osobních a dodávkových vozidel omezenou rychlostí nelze očekávat překročení hygienických limitů hluku z dopravy pozemních komunikací, neboť taková situace nastává při pohybu řádově v tisících za 24 hodin. Žalovaný rovněž konstatoval, že v bližší vzdálenosti od domu žalobkyně se nachází ul. K., která je sama o sobě zdrojem hluku, prachu i exhalací, a proto zvýšením intenzity dopravy na ul. XX nedojde k neúměrnému zatížení práv žalobkyně nepřiměřenými emisemi a nedojde tak k nepřiměřené zátěži vlastnických práv žalobkyně. Žalovaný zdůraznil, že stavebník je povinen dodržet podmínku č. 6 stavebního povolení, tedy před podáním žádosti o kolaudační souhlas zajistit změnu místní úpravy v provozu ulici XX na zřízení obytné zóny. IV. Posouzení soudem Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí žalovaného a řízení jeho vydání předcházející v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s. V úvodu musí soud konstatovat, že podmínky pro věcné projednání žaloby byly splněny. Soud v reakci na vyjádření žalovaného uvádí, že napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 28. 12. 2015. Výzva k převzetí písemnosti byla žalobkyni zanechána dne 15. 12. 2015. Poslední den 10 denní lhůty k vyzvednutí písemnosti dle § 24 odst. 1 správního řádu připadl sice na 25. 12. 2015, protože se však jednalo o svátek, posledním dnem lhůty k vyzvednutí uložené písemnosti byl následující pracovní den (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2008, č. j. 4 Ads 83/2008-39, všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na www.nssoud.cz), tedy 28. 12. 2015. Tento den, kdy si také žalobkyně uloženou písemnost obsahující doručované rozhodnutí žalovaného i fakticky převzala, byl dnem doručení, od něhož počala běžet dvouměsíční zákonná lhůta k podání správní žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Tato lhůta končila dnem 28. 2. 2016, a protože žalobkyně žalobu k poštovní přepravě podala dne 26. 2. 2016, byla žaloba podána v zákonné lhůtě. Předmětem soudního přezkum jsou rozhodnutí vydaná ve společném územním a stavebním řízení podle § 94a zákona č. 183/2006 Sb., o územním řízení a stavebním řádu (stavební zákon), na které se, nestanoví- li stavební zákon jinak, vztahují ustanovení správního řádu (§ 192 odst. 1 stavebního zákona). V reakci na žalobní tvrzení, že vydané spojené územní a stavební povolení nerespektuje oprávněné zájmy i jiných účastníků řízení, a s ohledem dovolávání se zákonných ustanovení ve veřejném zájmu, považuje soud za potřebné v obecné rovině předeslat, že žalobce si v řízení o žalobě dle § 65 odst. 1 s. ř. s. nemůže osvojovat námitky na ochranu třetích osob či veřejnosti. Nemůže s úspěchem uplatňovat výtky, které se jeho právní sféry netýkají. Nepřísluší mu pozice dohlížitele zákonnosti postupu a rozhodnutí správních orgánů, není subjektem, který by byl oprávněn podat žalobu ve veřejném zájmu ve smyslu § 66 s. ř. s. Rozsah toho, co je žalobce oprávněn před správním soudem namítat, je bezesporu determinován jeho postavením ve správním řízení. V posuzovaném případu tímto důvodem nebyla ochrana veřejného zájmu či oprávněných zájmů jiných účastníků řízení před stavebním úřadem, ale ochrana vlastnického práva k bytovému domu č. p. 30, který je součástí pozemku parc. č. 854/1. Žalobkyně tak byla jako účastník společného územního a stavebního řízení v souladu s § 94a odst. 3 ve spojení s § 89 a § 114 stavebního zákona limitována co do rozsahu námitek, které mohla v takovém řízení vznášet. Od toho se pak odvíjí i rozsah jejích práv, která mohla být vydáním napadeného rozhodnutí dotčena. Nemožnost podat žalobu ve veřejném zájmu dle § 66 s. ř. s. a charakter s. ř. s. jako „obranné“ normy, jakož i determinování toho, co mohou účastníci s úspěchem před správním soudem namítat, právě jejich postavením a důvodem účastenství ve stavebním řízení, je zmiňováno v řadě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 20108, č. j. 8 As 47/2005-86, publ. ve Sb. NSS 1764/2009, též rozsudky ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010-71, ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 52/2011-159, ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 91/2013-50, ze dne 11. 6. 2014, č. j. 7 As 23/2014-57; všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na www.nssoud.cz). První námitka žalobkyně směřovala proti formální stránce rozhodnutí žalovaného. Podle § 68 odst. 1 správního řádu obsahuje rozhodnutí výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků. Výroková část (§ 68 odst. 2 správního řádu) je esenciální částí rozhodnutí a obsahuje, kromě uvedení ustanovení, podle kterých je rozhodováno a označení účastníků řízení, případně lhůty k plnění, vlastní autoritativní řešení předmětu řízení. Podstatou výroku rozhodnutí odvolacího orgánu je uvedení způsobu, jakým bylo k odvolání účastníků řízení ve smyslu § 90 správního řádu naloženo s přezkoumávaným prvostupňovým rozhodnutím. Odůvodnění (§ 68 odst. 3 správního řádu) rozhodnutí obsahuje důvody výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních přepisů, dále informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků řízení a s jejich vyjádřením k podkladům. Těžké vady výroku (např. z výroku není zřejmé, jak správní orgán ve věci rozhodl, výroky si protiřečí, absentuje nedílná část výroku odvolacího orgánu) či rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí vedou k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nesrozumitelnost a jsou důvodem pro zrušení rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Takovou těžkou vadu, pro kterou by nemohlo být rozhodnutí žalovaného přezkoumáno, však soud v daném případu neshledal. Je pravdou, že rozhodnutí žalovaného neobsahuje formální označení počátku odůvodnění (nadpis odůvodnění), nicméně z obsahu rozhodnutí je zřejmé, kde končí výroková část rozhodnutí (jak soud předeslal – podstatou výrokové části rozhodnutí odvolacího orgánu je otázka, jak bylo o odvolání rozhodnuto a jak bylo naloženo s přezkoumávaným rozhodnutím správního orgánu 1. stupně) a kde žalovaný začíná s vlastním textem odůvodnění svého rozhodnutí. Jednotlivé části rozhodnutí žalovaného jsou tedy dle přesvědčení soudu rozpoznatelné (ostatně žalobkyně přesně vlastní výrok žalovaného, který napadá, v žalobě citovala) a rozhodnutí požadavkům kladeným na ně § 68 správního řádu vyhovuje. K charakteru umisťované a povolované stavby bytového domu „XX“ soud uvádí následující. Jak případně uvedly správní orgány ve svých rozhodnutích a žalovaný podrobně rozvedl ve vyjádření k žalobě, společné územní a stavební řízení je řízením návrhovým. Tedy předmět tohoto řízení v podobě umístění a stavebně technického řešení stavby a jejího účelu určuje stavebník. V posuzovaném případu požádal stavebník o umístění a povolení stavby bytového domu, jak byl zachycen v předložené projektové dokumentaci (v textové i grafické části). Podle projektové dokumentace jde o třípodlažní objekt s jedním podzemním podlažím s valbovou střechou s 30 bytovými jednotkami 1+kk a 17 bytovými jednotkami 2+kk umístěnými v 2. a 3. NP; v 1. NP pak jsou umístěny prostory občanské vybavenosti (kadeřnictví, ordinace, prádelna, jídelna) a bytové jednotky. Označení předmětné stavby jako bytového domu pak plně vyhovuje definici pojmu bytový dům v § 2 písm. a) bod 1. vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. Podle uvedeného ustanovení je bytovým domem dům, ve kterém více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé bydlení a je k tomuto účelu určena. Z uvedeného vyplývá, že na charakteru předmětné stavby jako bytového domu ničeho nemění skutečnost, že součástí navrhované stavby jsou kromě bytových jednotek i prostory občanské vybavenosti, neboť více než polovina podlahové plochy je tvořena malometrážními bytovými jednotkami sloužícími k trvalému bydlení. Převládá tedy funkce stavby k trvalému bydlení. Takto byla stavba také závazně vymezena výrokem společného rozhodnutí o jejím umístění a povolení. V popisu stavby bytového domu „XX“ bylo ve výrokové části rozhodnutí stavebního úřadu vymezeno, že jde o bytový dům – byl tak určen druh stavby a účel, ke kterému má být stavba užívána. Zpochybňuje-li žalobkyně takto závazně vymezený druh a účel stavby jako bytového domu, jde o ničím nepodložené domněnky. Je zcela na stavebníkovi, jak bytový dům stavebně technicky řešil, samozřejmě při dodržení obecných požadavků na výstavbu. Mezi tyto požadavky patří dle § 2 odst. 2 písm. e) stavebního zákona i obecné technické požadavky zabezpečující bezbariérové užívání staveb dle vyhlášky č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb (tzv. „OTPI“). Podle § 2 odst. 1 písm. b) a c) se dle uvedené vyhlášky postupuje také při zpracování projektové dokumentace pro územní a stavební řízení pro stavby občanského vybavení v částech určených pro užívání veřejností i společných prostor a domovního vybavení bytového domu obsahujícího více než 3 byty. Zajištění bezbariérového přístupu do stavby a naplnění požadavků OTPI pak neznamená nic jiného, než že stavba splňuje obecné technické požadavky na výstavbu kladené zákonodárcem, nikoli že může investor stavbu bytového domu bez dalšího užívat k jinému účelu. Na druhou stranu nelze zastírat, že stavebně technické řešení předmětného bytového domu, v němž jsou výlučně malometrážní byty a zároveň občanské vybavení včetně prostoru pro kadeřnictví, ordinaci lékaře, jídelnu, může ovlivnit sociální skladbu budoucích vlastníků či nájemců bytů. Toto je však otázka, kterou se skutečně stavební úřad a žalovaný ve správním řízení nemohli zabývat. Další okruh námitek týkajících se dopravy k předmětné stavbě bytového domu z ul. XX žalobkyně spojuje s porušením § 22 a § 25 odst. 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Nevhodnost dopravní obslužnosti stavby žalobkyně spojuje se stísněnými poměry v této ulici, zejména mezi jejím bytovým domem č. p. 30 a rodinným domem č. p. XX a také na druhém konci ul. XX. Podle § 79 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad v rozhodnutí o umístění stavby mimo jiné stanoví podmínky pro napojení stavby na veřejnou dopravní infrastrukturu. Z tohoto pohledu proto také v územním řízení v souladu s § 90 odst. 1 písm. d) stavebního zákona posuzuje stavební záměr. Podle § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, se stavby podle druhu a potřeby umisťují tak, aby bylo umožněno jejich napojení na sítě technické infrastruktury a pozemní komunikace a aby jejich umístění na pozemku umožňovalo mimo ochranná pásma rozvodu energetických vedení přístup požární techniky a provedení jejího zásahu. Připojení staveb na pozemní komunikace musí svými parametry, provedením a způsobem připojení vyhovovat požadavkům bezpečného užívání staveb a bezpečného a plynulého provozu na přilehlých pozemních komunikacích. Podle druhu a charakteru stavby musí připojení splňovat též požadavky na dopravní obslužnost, parkování a přístup požární techniky. K uplatněné námitce porušení žalobkyně označených ustanovení vyhlášky č. 501/2006 Sb. soud uvádí, že ustanovení § 22 uvedené vyhlášky nebylo v projednávané věci správními úřady vůbec aplikováno. Ze systematického zařazení daného ustanovení v hlavě I, části třetí vyhlášky vyplývá, že uvedené ustanovení se dotýká problematiky vymezování pozemků a obsahuje pravidla pro vymezování pozemků veřejných prostranství. O vymezení veřejného prostranství [ kterým je třeba rozumět podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecního zřízení), náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru] v posuzovaném případu vůbec nešlo. Ustanovení § 25 odst. 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb. pak stanoví jedno z pravidel, jež se uplatní při umisťování staveb a upravuje vzájemné odstupy staveb. Požadavky definované § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. musely být dodrženy i při umístění předmětného bytového domu. Podle uvedeného ustanovení musí být vzdálenost průčelí budov, v nichž jsou okna obytných místností, nejméně 3 m od kraje vozovky nebo místní komunikace. Žalobkyně se však porušení uvedeného ustanovení ve vztahu k umístění předmětné stavby bytového domu od kraje vozovky nebo místní komunikace vůbec nedovolává. Vzdálenost průčelí žalobkynina domu č. p. 30 a rodinného domu č. p. 434 manželů K., stejně tak jako odstup mezi objekty č. p. 37 a č. p. 38 na druhém konci ul. XX, nijak se zachováním požadavku na dodržení odstupových vzdáleností dle § 25 odst. 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb. při vlastním umístění bytového domu „XX“ nesouvisí. Námitkami, jež se týkaly dopravní obslužnosti stavby bytového domu „XX“ a souvisely s bezpečností obyvatel, zhoršením statiky bytového domu žalobkyně, nevybudováním chodníků, zúžení průjezdného profilu komunikace a zimní údržbou se správní orgány obou stupňů řádně vypořádaly. Nelze dospět k závěru, že by rozhodnutí stavebního úřadu ve spojení s napadeným rozhodnutím žalovaného, jež spolu tvoří jeden celek, byla v daném směru nepřezkoumatelná, potažmo nezákonná. Z odůvodnění obou vydaných rozhodnutí vyplývá, že stavební úřad zcela v intencích § 79 odst. 1, § 90 písm. b) stavebního zákona a § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. daný stavební záměr posuzoval také z pohledu, zda je v souladu s požadavky na veřejnou dopravní infrastrukturu. Stavební úřad dospěl k závěru, že předmětná stavba může být dopravně napojena na pozemní komunikac i XX. Vycházel z toho, že v dalším řízení (po vydání zrušujícího rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2014) bylo vypracováno obsáhlé posouzení dané problematiky dopravně expertní a inženýrskou kanceláří XX a Ing. XX, které bylo dne 30. 10. 2014 odsouhlaseno Krajským ředitelstvím Policie ČR, dopravním inspektorátem. Na podkladě tohoto posouzení bylo dne 11. 2. 2015 vydáno pro účely územního řízení souhlasné závazné stanovisko Magistrátu města Jablonec nad Nisou jako silničního správního úřadu podle § 40 odst. 1 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Shodný postoj k možnosti dopravního napojení předmětné stavby na ul. XX uplatnil odbor dopravy Krajského úřadu Libereckého kraje jako nadřízený silniční správní úřad při přezkumu závazného stanoviska ze dne 11. 2. 2015 v rámci odvolacího řízení. Ze závazného posouzení dopravního napojení předmětné stavby na ul. XX, o něž se opírají ve svých rozhodnutích stavební úřad i žalovaný, vyplývá, že při dodržení podmínky č. 6 výroku II. prvostupňového rozhodnutí, které zajistí před kolaudací stavby změnu místní úpravy provozu v ul. XX spočívající ve zřízení obytné zóny, k negativním vlivům, na které poukazuje žalobkyně ve svých námitkách, nedojde. Pozitivní dopady zřízení obytné zóny, která představuje zásadní změny pro provoz na dané místní komunikaci, byly podrobně popsány v samotném „Posouzení rozhledových poměrů a návrhu dopravních opatření“ s přílohou „Kapacitní posouzení vlivu připojení lokality 47 b. j. na širší dopravní vztahy (MKO ulic XX)“, dále zmíněny stavebním úřadem zejména na str. 11 až 13 jeho rozhodnutí, následně uvedeny odborem dopravy Krajského úřadu Libereckého kraje ve stanovisku ze dne 25. 5. 2015 a žalovaným citovány na str. 7 a 8 a znovu na str. 9 a 10, a soud si proto na ně dovolí odkázat. Sama skutečnost, že ul. XX svými parametry nesplňuje požadavky dle platné technické normy na místní komunikace, neznamená bez dalšího, že ji pro dopravní napojení další stavby nelze užít a předmětnou stavbu proto na označených pozemcích nelze umístit. Rozhodující je, že ul. XX je místní komunikací a je užívána pro dopravní spojení staveb v dané lokalitě (včetně dopravního napojení bytového domu žalobkyně č. p. 30) a je svými parametry (při zvolené místní úpravě provozu na pozemních komunikacích, včetně řešení odjezdu z parkovišť a garáží bytového domu „XX á“ vlevo směrem k ul. Horská, tj. od bytového domu žalobkyně) vhodná pro připojení předmětného bytového domu a její kapacita nebude překročena nárůstem dopravy, který bude spojen s umístěním a povolením této stavby. Daný závěr stojí na odborném posouzení, jehož správnost nebyla ve správním řízení ani v řízení před soudem ničím zpochybněna. Problematičnost a účelovost odborného posouzení předloženého stavebníkem a následně kladně posouzeného dotčenými orgány státní správy žalobkyně o žádné důkazy neopřela. Zbývá připomenout, že z hlediska dopravně bezpečnostního byla projektová dokumentace kladně posouzena Krajským ředitelstvím Policie ČR, dopravním inspektorátem, a to již dne 21. 5. 2013, následně ne 30. 10. 2014 po vypracování „Posouzení rozhledových poměrů a návrhu dopravních opatření“ s přílohou „Kapacitní posouzení vlivu připojení lokality 47 b. j. na širší dopravní vztahy (XX ulic XX)“. Pro úplnost soud dodává, že vypořádání námitek uplatněných žalobkyní ze strany stavebního úřadu považuje soud za řádné. Žalobkyně ostatně neuvádí, jakou konkrétní námitku stavební úřad nevypořádal tak, že by na ni nemohla reagovat ve svém odvolání, a žalovaný se proto určitou problematikou zabýval v řízení poprvé, v rozporu se zásadou dvojinstančnosti správního řízení. V obecné rovině soud připomíná, že žalobkyně v odvolání uplatnila v souvislosti s nárůstem dopravy v ul. XX celou řadu konkrétních námitek, k jejichž vypořádání si žalovaný v souladu s § 149 odst. 4 správního řádu vyžádal posouzení nadřízeného orgánu dotčenému orgánu pro daný úsek státní správy (konkrétně od odboru dopravy Krajského úřadu Libereckého kraje a Ministerstva zdravotnictví). Namítá-li žalobkyně, že žalovaný při vypořádání jejích námitek nezjistil, že součástí projektové dokumentace není dopravní řešení pro celou relevantní část místní komunikace, žalobkyně nekonkretizuje, jaké „stavební objekty“ mají být vybudovány a měly být součástí projektové dokumentace pro stavební povolení. Patrně míní dopravně technické úpravy místní komunikace XX, aniž by ovšem upřesnila, jaké konkrétní má na mysli. A především aniž by uvedla, jakým způsobem se daná otázka dotýká jejího vlastnického práva k nemovitostem, k jehož ochraně má žaloba směřovat. Námitky týkající se rozšíření ul. XX napadené rozhodnutí řeší, a to s odkazem na závěry stanoviska odboru dopravy Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 25. 5. 2015. Tento nadřízený silniční správní úřad dospěl k závěru, že se počítalo s rozdělením uvedené komunikace v místech sjezdů na okolní nemovitosti, v místě křižovatek, apod., tedy v místech, kde se mohou vozidla bezpečně vyhnout, a to především v rámci vybudování sjezdu z bytového domu na ul. XX na pozemku parc. č. XX (zpevnění ploch dle projektové dokumentace), a proto nemusí být tedy na dané komunikaci stavebně řešeny výhybny vozidel. Zmiňuje-li žalobkyně souhlasné závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Libereckého kraje ze dne 9. 8. 2013 jde o spíše o konstatování, než řádný žalobní bod, z něho by bylo možné dovodit, z jakých skutkových a právních důvodů žalobkyně uvedené závazné stanovisko, a v návaznosti na něj i závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví, považuje za nezákonné či dokonce nepřezkoumatelné. Správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a rozsah přezkumné činnosti soudu je dán vymezenými žalobními námitkami, tedy skutkovými a právními důvody, pro které jsou napadená rozhodnutí, případně závazná stanoviska dotčených orgánů státní správy jako podkladová rozhodnutí, považována za rozporná se zákonem. Pokud Ministerstvo zdravotnictví k určitým okruhům námitek uvedlo, že k jejich vyřízení není kompetentní, je z odůvodnění tohoto stanoviska zřejmé, že je tomu tak proto, že tyto otázky se nedotýkají ochrany veřejného zdraví, jak je upravena zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů. Proti této argumentaci žalobkyně žádné konkrétní výhrady neuplatňuje, pouze namítá, že přesto bylo závazné stanovisko krajské hygienické stanice potvrzeno. Soudu tak nezbývá, než v obecné rovině uvést, že z odůvodnění závazného stanoviska Ministerstva zdravotnictví vyplývá, že tomu bylo proto, že při pohybu několika desítek osobních a dodávkových vozidel nelze očekávat překročení stanovených hygienických limitů hluku z dopravy po pozemních komunikacích. Proti tomuto závěru opět žalobkyně konkrétní námitky nevznesla. Další dílčí námitka směřuje vůči způsobu, jakým se žalovaný vypořádal s námitkami žalobkyně týkajícími se hluku, prachu a exhalací. Předně je třeba uvést, že argumentace žalovaného nešla nad rámec předmětné věci. Námitky žalobkyně související s nárůstem dopravy v ul. XX z důvodu umístění a povolení bytového domu „XX“, který způsobí nárůst hluku, prachu a exhalací, jsou svou povahou námitkami občanskoprávními, jež mají právní základ v úpravě sousedských vztahů podle § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. K posouzení občanskoprávních námitek týkajících se negativních vlivů v důsledku umístění a následného užívání stavby (imise) je podle § 89 odst. 6 stavebního zákona povolán stavební úřad. Zabýval-li se tedy žalovaný k odvolacím námitkám žalobkyně dotčení jejích vlastnických práv předpokládaným nárůstem počtu vozidel projíždějících kolem jejího domu v počtu cca 30 denně, nijak rozsah zákonem stanovené věcné působnosti nepřekročil. Zmínkou o probíhající ul. XX (ta je dle žalovaného významným zdrojem imisí), kterou žalovaný doprovodil popisem dané lokality obce (centrální část, vzdálená 400 m od náměstí), pouze navázal na předchozí kladné závěry Krajské hygienické stanice Libereckého kraje a Ministerstva dopravy. Soud dodává, že v situaci, kdy má dojít dle odborného posouzení ke zvýšení frekvence projíždějících vozidel kolem bytového domu č. p. 30 pouze v řádu několika málo desítek aut denně (cca 30 s ohledem na předpokládanou místní úpravu provozu na místní komunikaci XX), jde o lokalitu centrální části obce a umístění bytového domu je v souladu s územním plánem obce, který dané pozemky zahrnul do ploch s navrženým způsobem využití Bydlení bytové domy – s hlavním využitím pro bydlení v bytových domech, víceúčelová plocha k vytvoření obytného prostředí pro hromadné bydlení, nelze hovořit o dotčení vlastnického práva žalobkyně v míře nepřiměřené poměrům, které by jí podstatně omezilo v jejich obvyklém užívání. Vyslovené závěry žalovaného tak lze stěží označit za arogantní a účelové. Ani tuto uplatněnou námitku neshledal soud důvodnou. V. Závěr a náklady řízení Ze všech shora uvedených důvodů soud posoudil žalobu jako nedůvodnou a zamítl ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Ve věci soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodoval, aniž by nařídil ústní jednání, za výslovného souhlasu žalovaného a presumovaného souhlasu žalobkyně. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný správní orgán, ten ale náhradu nákladů řízení nežádal, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu řízení právo.

Poučení