59 A 22/2021 – 120

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců Mgr. Věry Pazderové, LL.M., M.A., a JUDr. Bc. Kryštofa Horna ve věci žalobce: M. N. bytem X zastoupen advokátem prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc. sídlem Botičská 4, Praha 2 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 11, Praha 5 za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) J. K. 2) Ing. L. K. oba bytem X 3) obec Chleby sídlem Chleby 4, Týnec nad Sázavou zastoupena advokátem Mgr. Filipem Smějou sídlem Polská 1716/54, Praha 2 4) MUDr. M. M. bytem X 5) P. T. 6) Mgr. H. T. oba bytem X 7) Bc. M.L. bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2021, č. j. 010880/2021/KUSK–DOP/Svo, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení výroku I v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti výroku I rozhodnutí Městského úřadu Benešov (dále jen „městský úřad“) ze dne 26. 10. 2020, č. j. MUBN/125181/2020/VÝST, který se týkal nařízení odstranění pevné překážky z veřejně přístupné účelové komunikace [výrokem II pak žalovaný k odvolání osob zúčastněných na řízení 1) a 2) zrušil výrok II rozhodnutí městského úřadu a řízení v tomto rozsahu zastavil].

2. Dne 12. 2. 2018 podala osoba zúčastněná na řízení 3) (dále jen „obec“) žádost o určení, že se na pozemcích parc. č. XA a parc. č. XB (které jsou v jejím vlastnictví) a na částech pozemků parc. č. st. XC (který je ve vlastnictví žalobce), parc. č. st. XD [který je ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení 7)], parc. č. XE [který je ve spoluvlastnictví osob zúčastněných na řízení 5) a 6)], parc. č. st. XF a parc. č. XG [které jsou ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení 4)] v k. ú. Ch. u T. n. S. v obci Ch. nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Současně požádala o vydání předběžného opatření, kterým by městský úřad nařídil odstranění pevné překážky umístěné na této komunikaci.

3. Obec odůvodnila svou žádost tím, že je jednak vlastníkem podstatné části pozemků tvořících zmíněnou komunikaci a jednak je povinna pečovat o potřeby svých občanů a vlastníků nemovitostí na jejím území. Pás výše uvedených pozemků, který tvoří předmětnou komunikaci, nebyl podle ní mezi sousedními pozemky jednotlivých vlastníků ponechán v době realizace okolní výstavby náhodně, ale jeho účelem bylo spojení budov na přilehlých pozemcích s ostatními pozemními komunikacemi a také obhospodařování lesů a polí za obcí. Tomu nasvědčuje i šíře umožňující průjezd vozidel. Komunikace byla v plné šíři průjezdná po dlouhá desetiletí, a to i nákladními vozidly včetně zemědělské techniky. Teprve v roce 2007 byla žalobcem na komunikaci umístěna pevná překážka (nejprve osobní automobil, později stavební trámy). Po zahrazení komunikace pevnou překážkou už není možný ani průjezd osobního automobilu. Nadále je však využívána chodci. Komunikace byla v terénu patrná (vyjeté koleje) ještě v roce 2009, tedy dva roky po jejím zahrazení, částečně je patrná také na snímcích z let 2012 a 2015 a ještě v době podání žádosti jsou patrné zbytky vyjetých kolejí.

4. Městský úřad dne 11. 10. 2018 zamítl žádost o vydání předběžného opatření, neboť s ohledem na umístění překážky již od roku 2008 neshledal, že by mohlo dojít ke zmaření účelu řízení o určení existence veřejně přístupné účelové komunikace.

5. Dne 23. 10. 2018 městský úřad rozhodl, že se na pozemcích parc. č. XA, parc. č. XB, parc. č. st. XC, parc. č. st. XD, parc. č. XG a parc. č. XH nachází veřejně přístupná účelová komunikace, a nařídil (1) žalobci odstranění pevné překážky (5 ks betonů včetně 2 ks ocelových prutů zaražených do země a opatřených odrazkami a 2 ks betonů se zbytky ocelových trubek a jedné ocelové trubky zaražené v zemi a opatřené odrazkou) z pozemku parc. č. st. XC a (2) osobám zúčastněným na řízení 1) a 2) odstranění pevné překážky (3 ks betonových tvarovek osazených vegetací a 2 dopravních značení – bílých směrových sloupků) z pozemku parc. č. XI.

6. Žalovaný však dne 4. 6. 2019 rozhodnutí městského úřadu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, neboť se městský úřad dopustil několika procesních pochybení. Vytkl mu mimo jiné, že měl posoudit žádost obce podle jejího obsahu, měl tedy vést řízení o odstranění pevné překážky, teprve v takovém případě mohl o odstranění překážky rozhodnout. Existenci veřejně přístupné účelové komunikace pak měl posoudit pouze jako předběžnou otázku. Pro dané řízení nebyl potřeba geometrický plán, postačovalo polohopisné zaměření, na něm však nebylo vyznačeno, kde se pevné překážky nacházejí.

7. Oznámením ze dne 5. 8. 2019 městský úřad sdělil účastníkům, že řízení o žádosti obce ze dne 12. 2. 2018 bude dále vedeno jako řízení o odstranění nepovolené pevné překážky.

8. Rozhodnutím ze dne 26. 10. 2020 pak městský úřad výrokem I nařídil žalobci, aby odstranil pevné překážky (5 ks betonů včetně 2 ks ocelových prutů zaražených do země a opatřených odrazkami a 2 ks betonů se zbytky ocelových trubek a jedné ocelové trubky zaražené v zemi a opatřené odrazkou) nacházející se podle polohopisného zaměření na veřejně přístupné účelové komunikaci, konkrétně na pozemku parc. č. st. XC, a výrokem II nařídil osobám zúčastněným na řízení 1) a 2), aby odstranily pevné překážky (3 ks betonových tvarovek osazených vegetací a 2 ks dopravních značení – bílých směrových sloupků) nacházející se podle polohopisného zaměření na veřejně přístupné účelové komunikaci, konkrétně na pozemku parc. č. XA. K rozhodnutí bylo jako nedílná součást připojeno ve výroku odkazované polohopisné zaměření zpracované P. K. dne 6. 3. 2020.

9. V odůvodnění se městský úřad zabýval nejprve tím, zda se na pozemcích, na nichž jsou umístěny sporné pevné překážky, nachází veřejně přístupná účelová komunikace, přičemž dospěl ke kladnému závěru.

10. Na základě místního šetření a skutečností známých z úřední činnosti dospěl městský úřad k závěru, že cesta na pozemcích parc. č. XA a parc. č. XB a na částech pozemků parc. č. st. XC, parc. č. st. XD, parc. č. XG a parc. č. XH je bez nutnosti bližšího zkoumání v terénu patrná, přestože je průjezd přes ni zamezen. V době místního šetření dne 27. 9. 2018 byla nezpevněná s travnatým povrchem. Podle orientačního měření kolečkem se její šíře pohybovala od 2 do 4 m. V důsledku umístění pevných překážek je na začátku cesty její šíře jen cca 1,1 m a následuje svah směrem ke zdi nemovitosti č. p. Y. Stejný stav cesty byl zjištěn na místě dne 14. 7. 2020. Cesta je patrná již na historické mapě z roku 1953 (dostupná na https://kontaminace.cenia.cz), z fotografií doložených společně se žádostí a z leteckých snímků z let 2006, 2012 a 2015 dostupných na www.mapy.cz. Patrnost cesty nikdo v průběhu správního řízení nezpochybnil, a proto městský úřad naplnění daného znaku považoval za dostatečně prokázané.

11. Posuzovaná cesta podle městského úřadu nepochybně slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí a pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí. Ani tento definiční znak nikdo nezpochybňoval. Osoba zúčastněná na řízení 4) využívá cestu k přístupu na její pozemky parc. č. XG a parc. č. st. XF. Ing. L. M. využívá cestu pro přístup ke stavbě č. ev. YB na pozemku parc. č. st. XF za účelem rodinné rekreace a podnikání (má zde zapsané sídlo). Cesta zpřístupňuje také nemovitost osob zúčastněných na řízení 5) a 6). Rovněž žalobce provozuje v nemovitosti č. p. YC živnost. O užívání cesty žalobcem svědčí i jeho dopisy ze dne 27. 6. 2005 a 7. 3. 2005, ve kterých požadoval po obci zajištění volného průjezdu kolem svého pozemku parc. č. st. XF. Mimo zastavěné území jsou pak na danou cestu navázány sjezdy na polnosti a louky.

12. Podle městského úřadu byl také dán (konkludentní) souhlas právních předchůdců žalobce s obecným užíváním části jeho pozemku jako cesty. Ze shromážděných podkladů lze přitom dovodit, že cestu využíval a využívá neurčený okruh osob.

13. Podle vyjádření osob zúčastněných na řízení 4) a 6) právní předchůdci žalobce nebránili v průjezdu po části svého pozemku parc. č. st. XC. Podle dopisů prof. Ing J. R., DrSc., ze dne 18. 6. 2007 a 8. 5. 2012 byla cesta užívána od nepaměti. Podle místostarostky obce je cesta vedoucí i po pozemku žalobce veřejně užívána minimálně padesát let a nikdy nebylo bráněno jejímu užívání. Z toho lze podle městského úřadu dovodit, že obec jako vlastník pozemků parc. č. XA a parc. č. XB výslovně věnovala cestu na těchto pozemcích obecnému užívání. Městský úřad odkázal v této souvislosti také na protokol o místním šetření ze dne 14. 7. 2020, v němž jsou zaznamenány další výpovědi svědčící o souhlasu předchozího vlastníka s obecným užíváním. Za souhlas s veřejným užíváním lze považovat i již zmíněné dopisy žalobce ze dne 27. 6. 2005 a 7. 3. 2005. O obecném a dlouhodobém užívání svědčí i dva nefunkční stožáry veřejného osvětlení (resp. jejich pozůstatky), které jsou staré v řádu desítek let.

14. V této souvislosti městský úřad poukázal také na historii vlastníků pozemku parc. č. st. XC. Z katastru nemovitostí vyplývá, že jej kupní smlouvou ze dne 29. 7. 1970 nabyli manželé V. a M. K., kteří jej dále prodali kupní smlouvou ze dne 20. 9. 1984 M. K. Ten dne 22. 5. 1992 prodal uvedený pozemek žalobci a I. N. Ti jej na základě kupní smlouvy ze dne 27. 8. 1998 prodali M. N. (nar. 1942, otci žalobce), který jej daroval dne 11. 4. 2005 opět žalobci. Závazek obecného užívání části pozemku parc. č. st. XC tedy podle městského úřadu přešel na žalobce a jeho manželku již na základě kupní smlouvy z roku 1992. M. K. ani předchozí majitelé žádným způsobem nebránili v užívání sporné části pozemku parc. č. st. XC. Žalobce je proto vázán předchozím stavem nastalým v době jeho právních předchůdců a ani neprokázal, že by užívání části daného pozemku v letech 1992 až 1998 bránil. Již jednou udělený souhlas s obecným užíváním nelze vyloučit pozdějším umístěním překážek.

15. Na výše uvedeném závěru podle městského úřadu nic nemění ani tvrzení osoby zúčastněné na řízení 2) učiněné při místním šetření, podle kterého byli v době stavby rodinného domu spolu s manželem [osobou zúčastněnou na řízení 1)] upozorněni jejich právním předchůdcem (jejím otcem) na to, že jim nenáleží právo chůze a jízdy přes pozemek žalobce a že část pozemku žalobce byla pro obhospodařování jejich pozemků v minulosti užívána pouze na základě výprosy, a že proto přibližně v roce 2003 požádali žalobce o možnost průjezdu a on souhlasil. V době stavebních úprav rodinného domu č. p. YD a v době, kdy měla být ujednána výprosa, byl účinný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který upravoval výpůjčku jako bezplatné přenechání nezuživatelné a nezastupitelné věci k užívání. Osoba zúčastněná na řízení 2) žádnou smlouvu o výpůjčce nedoložila. Institut výprosy písemnou formu nevyžaduje, a tudíž je prokázání její existence obtížné. Pro posouzení obecného užívání části žalobcova pozemku však není tato skutečnost zásadní. Výprosou totiž nevzniká věcné právo a lze ji kdykoliv odvolat, a proto ji nelze srovnávat s konkludentním strpěním užívání cesty veřejností ani s výslovným souhlasem vlastníka cesty s obecným užíváním.

16. K podmínce nutné komunikační potřeby městský úřad uvedl, že nenalezl jakoukoliv jinou srovnatelnou alternativu především pro přístup k pozemkům parc. č. XE, parc. č. st. XF a parc. č. XG. Za srovnatelný alternativní přístup nelze považovat příjezd z opačné strany od obce V. Tato cesta je totiž neudržovaná, místy jen patrná jako zbytek úvozu a v části od pozemku parc. č. XJ směrem k obci V. je zcela zarostlá keři a postupně zcela zaniklá. Pozůstatky cesty jsou přehrazeny ohradníkem pro dobytek. Navíc, i pokud by v celé délce existovala, byla by v porovnání s posuzovanou cestou neúměrně dlouhá.

17. K uspokojení nutné komunikační potřeby nepostačí úzký pruh cesty vedoucí pouze po pozemcích obce, neboť tento rozsah nepostačuje ani pro průjezd osobních motorových vozidel. K obhospodařování přilehlých nemovitostí je nezbytné užít i vozidla zajišťující dopravní obslužnost (fekální vozy, vozy integrované záchranné služby, hasičské vozy, nákladní vozy převážející stavební materiál apod.), které po umístění překážek neprojedou. Na přilehlých pozemcích se nachází stavby s přiděleným číslem popisným, pro které je nutné zajistit například požární ochranu. Současně je posuzovaná cesta jediným vhodným příjezdem k některým přiléhajícím pozemkům.

18. Z výše uvedených důvodů městský úřad uzavřel, že na pozemcích parc. č. XA a parc. č. XB a na částech pozemků parc. č. st. XC, parc. č. st. XD, parc. č. XG a parc. č. XH se nachází veřejně přístupná účelová komunikace začínající na hranici s pozemkem parc. č. XK a končící na hranici s pozemkem parc. č. XL, která je detailně vymezena v polohopisném zaměření ze dne 6. 3. 2020. Umístěním pevných překážek na tuto cestu došlu k omezení jejího užívání.

19. Závěrem městský úřad nepřisvědčil námitce žalobce, podle které vydání rozhodnutí brání překážka litispendence. Řízení zahájené dne 12. 2. 2018 bylo zpočátku vedeno jako řízení o určení existence veřejně přístupné účelové komunikace. Po zrušení předchozího rozhodnutí ze dne 23. 10. 2018 žalovaným a vrácení věci městskému úřadu bylo řízení překvalifikováno podle obsahu žádosti jako řízení o odstranění pevné překážky a v tomto řízení se městský úřad musel v rámci odůvodnění rozhodnutí zabývat otázkou, zda byly překážky umístěny na veřejně přístupné účelové komunikaci. Účastníkům byla popsaná změna oznámena. Jedná se pouze o jedno řízení zahájené dne 12. 2. 2018, proto překážka litispendence nevznikla.

20. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl (výrok I) a k odvolání osob zúčastněných na řízení 1) a 2) zrušil výrok II rozhodnutí městského úřadu a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II; tento výrok rozhodnutí žalovaného nebyl napaden žalobou, proto postačí konstatovat, že jej žalovaný odůvodnil tím, že městský úřad překročil předmět vymezený v žádosti).

21. Podle žalovaného městský úřad odstranil procesní nedostatky, kterých se dopustil v předchozím řízení. V řízení o odstranění pevné překážky byl povinen vypořádat se s otázkou, zda je posuzovaná cesta veřejně přístupnou účelovou komunikací. Všemi znaky veřejně přístupné účelové komunikace se přitom náležitě zabýval.

22. Z fotodokumentace založené ve spisu je zřejmé, že se jedná o cestu, která je v terénu viditelná a slouží či sloužila k užití silničními i jinými vozidly a chodci. Z veřejně dostupných mapových podkladů na internetu (https://lms.cuzk.cz) lze zjistit, že cesta v dnes patrné trase existovala minimálně od roku 1949. Přístupu na ni nebylo v minulosti nikdy bráněno, nebyla uzavřena ani oplocena, a je tedy důvodné se domnívat, že byla užívána veřejností v rámci dopravně–komunikačního systému obce. Ztráta patrnosti cesty v průběhu let souvisí s umístěním překážek na pozemku žalobce od roku 2007.

23. Žalovaný se rovněž ztotožnil se závěrem, že posuzovaná cesta umožňuje dopravní spojení jednotlivých nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi a v minulosti se patrně využívala i k obhospodařování zemědělských pozemků.

24. Podle žalovaného byl dostatečně prokázán i znak nutné komunikační potřeby, neboť je cesta nezbytná pro vlastníky přilehlých a navazujících nemovitostí, přičemž v současné době neexistuje žádná srovnatelná alternativa. K námitce, podle níž je cesta užívána jen občas a v období deště je neprůchozí a neprůjezdná, žalovaný uvedl, že pro posouzení nutné komunikační potřeby není důležité, zda uživatel cestu užívá každý den nebo pouze jednou ročně. Důležité je, že ji k obsluze užít musí, neboť nemá jinou možnost. Žalovaný rovněž zdůraznil, že posuzovaná veřejně přístupná účelová komunikace nikdy nezanikla a je stále užívána. Pevné překážky nezabraňují přístupu, ale omezují příjezd. Cesta sice postupně zaniká ve své délce, nikoliv ale ve své šířce. Skutečnost, že cesta není v současnosti užívána v takovém rozsahu jako před 60 lety, neznamená, že nemovitosti přiléhající ke zkrácené části je možné obsluhovat pouze pěšky a že jejich vlastníci ztratili možnost zajíždět k nim automobilem. Žalobce si také protiřečí, pokud na jedné straně tvrdí, že cesta zanikla, není užívána a neexistuje komunikační potřeba, ale na druhé straně zmiňuje, že opakovaně musel opravovat roh stodoly a utržený okap způsobený provozem na cestě. Ačkoliv jsou důvody pro ochranu majetku pochopitelné, nelze svévolně uložit překážky na úkor obecného užívání.

25. Ke konkludentnímu souhlasu žalovaný uvedl, že podle vyjádření účastníků řízení nebylo v užívání cesty nikdy bráněno. Současně je z historických map zřejmé, že cesta byla užívána pravidelně neomezeným okruhem uživatelů. Udělený souhlas (i konkludentní) je závazný i pro budoucí vlastníky. Žalovaný připomněl městským úřadem popsanou historii vlastnictví pozemku parc. č. st. XC a zdůraznil, že veřejnému užívání byla cesta svěřena již minimálně M. K. a pravděpodobně i mnohem dříve. Dá se tedy říci, že je užívána od nepaměti, a to jako celek. Žalobce neprokázal nesouhlas v letech 1992 až 1998 ani v letech 1998 až 2007.

26. Na základě polohopisného zaměření cesty bylo podle žalovaného prokázáno, že sporné překážky skutečně tvoří překážky ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), proto městský úřad rozhodl o jejich odstranění.

27. K námitce, podle které nebylo možné použít polohopisného zaměření ze dne 6. 3. 2020 jako podklad rozhodnutí z důvodu nejasnosti a nesrozumitelnosti, žalovaný poukázal na § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), podle kterého se k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů uvedeným v odvolání přihlédne pouze tehdy, jde–li o nové skutečnosti, které účastník nemohl uplatnit dříve. Městskému úřadu nelze vytýkat, že se nezabýval pochybnostmi, které má žalobce vůči polohopisnému zaměření, neboť je během řízení před městským úřadem vůbec neuplatnil. Do spisu navíc ani nenahlížel, nemohl tedy znát obsah doplněného polohopisného zaměření. Žalovaný dodal, že odkaz na polohopisné zaměření je součástí výrokové části rozhodnutí městského úřadu.

28. Žalovaný nepřisvědčil ani námitkám, že není znám důvod, proč by komunikace měla vést přes žalobcův pozemek, a že je současná šířka cesty dostatečná pro potřeby výjimečného vjezdu vozidel. Z obsahu spisu i archivních leteckých snímků je zřejmé, že cesta byla využívána historicky i vozidly, včetně vozidel zemědělských (např. traktorů). Šířka mezi umístěnou překážkou a hranicí cesty na pozemku parc. č. XA byla zaměřena jako 1,6 m. Je tedy nedostačující pro průjezd alespoň osobního vozidla, neboť i základní šířka běžného malého vozu Škoda Fabia je bez zrcátek 1,7 m. Šířka je dána šířkou vyjetých kolejí. Vzhledem k umístění překážek je však zřejmé, že patrnost kolejí se v průběhu let snižuje. Na snímku v sekci Panorama na www.mapy.cz je však stále patrno, kudy cesta dříve vedla. Polohopisné zaměření mělo za cíl zdokumentovat současný stav, a proto zaznamenává pouze to, co je dnes jasně vizuálně patrno. Cesta je tedy vymezena na jedné straně zaměřením a na druhé straně polohou oplocení a budovy. Je rovněž zřejmé, že žalobce si byl původní šířky vědom, neboť překážku umístil právě v místě, kde byla cesta používána. K vyjádření Ředitelství silnic a dálnic k šířce sporné cesty žalovaný dodal, že toto vyjádření se vztahovalo pouze k parametrům místních komunikací. Základní technické parametry veřejně přístupné účelové komunikace stavebními předpisy stanoveny nejsou. Žalovaný dodal, že nespatřuje souvislost mezi užíváním cesty a výškovým uspořádáním žalobcova pozemku, neboť stodola a další objekty na žalobcově pozemku existovaly již v 50. létech minulého století. Krom toho, posledně uvedenou námitku žalobce v řízení před městským úřadem neuplatnil.

29. Ve shodě s městským úřadem žalovaný nepřisvědčil ani námitce překážky litispendence. Připomněl průběh řízení a zdůraznil, že žádost je třeba vyhodnotit podle jejího obsahu. Městský úřad odstranil vadu vytčenou žalovaným v předcházejícím zrušujícím rozhodnutí a po vrácení věci účastníkům oznámil, že řízení bude vedeno podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. V usnesení o přerušení řízení za účelem doplnění žádosti je uvedeno, že bylo přerušeno řízení o odstranění pevné překážky zahájené na základě žádosti obce ze dne 12. 2. 2018. Žalobce si nesprávně vyhodnotil, že bylo přerušeno deklaratorní řízení a že k němu bylo navíc zahájeno řízení o odstranění pevné překážky. Po doplnění podkladů se v řízení pokračovalo. Řízení je tedy vedeno pouze jedno.

30. Žalobce také nedůvodně zpochybnil, zda byla obec oprávněna podat žádost o odstranění pevné překážky. Obec je vlastníkem pozemků, které za překážkou následují, proto je uživatelem z nutné komunikační potřeby, který může podat žádost o zahájení řízení.

II. Obsah žaloby

31. Žalobce nesouhlasí s tím, že by cesta přes část jeho pozemku, kde jsou umístěny pevné překážky, naplnila znaky veřejně přístupné účelové komunikace.

32. Z fotodokumentace z roku 2007 založené ve spisu podle žalobce vyplývá, že účelová komunikace se v tomto období nacházela ve zcela jiné poloze vůči pevným stavbám, než jak je vyobrazena v polohopisném zaměření. Na zmíněných fotografiích chybí vyjetá kolej v místech, které obec označila v roce 2020 jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Je z nich patrné i umístění betonového sloupu v blízkosti trojmezí pozemků parc. č. XA, parc. č. XB a parc. č. st. XC. V tomto místě je tedy existence veřejně přístupné účelové komunikace vyloučena. Zpracovatel polohopisného zaměření ji však v tomto místě označil a správní orgány neshledaly rozpor mezi jednotlivými důkazy.

33. Polohopisné zaměření je patrně základním dokumentem, ze kterého správní orgány vycházely. Nevypořádaly se však s tím, že tento dokument byl opakovaně účastníky řízení označen za vadný z hlediska šířkového řešení koruny účelové komunikace a řešení směrového oblouku. Polohopisné řešení je podle žalobce neúplné, nepravdivé a nepřezkoumatelné. Městský úřad uvedl, že platí presumpce správnosti polohopisného zaměření, neboť se jedná o „zaměření zpracované oprávněným autorizovaným zeměměřickým inženýrem“. Označení „oprávněný autorizovaný zeměměřický inženýr“ však zákon č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, nezná. Správné označení je „úředně oprávněný zeměměřický inženýr“. Žalobce nesouhlasí ani s tvrzením městského úřadu, že „další znalecký posudek“ by byl nadbytečný. Žádný znalecký posudek totiž vypracován nebyl. Žalovaný se nevypořádal s námitkami, zda byl či nebyl vypracován znalecký posudek a zda existuje označení „oprávněný autorizovaný zeměměřický inženýr“.

34. Žalovaný se podle žalobce nevypořádal ani s tvrzením městského úřadu, podle kterého byl pro posouzení věci zásadní zákres v místě pevných překážek a že oprávněná úřední osoba při místním šetření dne 14. 7. 2020 nedokázala identifikovat začátek posuzovaného úseku účelové komunikace.

35. Dále žalobce zdůraznil, že v posuzované věci má zásadní význam znak nutné komunikační potřeby. Správní orgány jej však zkoumaly pouze v rozsahu, zda neexistuje jiná alternativa v podobě jiné komunikace. Alternativní přístup nadto posuzovaly neobjektivně. Alternativní cestou je komunikace z obce, která je evidována v katastru a je zarostlá náletovými dřevinami pouze nedbalostí obce, popř. existující cesta neuvedená v katastrální mapě, která vede od požární nádrže po pozemcích obce a navazuje na cestu do obce V. Krom toho, kritérium nezbytné komunikační potřeby podle žalobce zahrnuje také posouzení otázky, zda k danému účelu nelze využít stávající komunikaci, byl–li by tím eliminován zásah do vlastnického práva soukromé osoby. Pokud by totiž vzaly správní orgány v úvahu, že je možné využít jako komunikaci pozemek parc. č. XA v celé jeho šíři (tj. až k hranici s pozemkem parc. č. st. XM), dospěly by k závěru, že komunikační potřeba může být uspokojena bez porušení vlastnického práva žalobce. Přípustným je pouze takové omezení vlastnického práva, kterému se nelze jinak vyhnout. Žalobce je přesvědčen, že zásahu do jeho vlastnického práva bylo možné se naznačeným způsobem vyhnout. To platí jak pro část pozemku žalobce, kde jsou překážky umístěny u vjezdu do uzavřeného dvora, tak i pro část, kde jsou překážky umístěny v nezaplocené části u jihozápadního rohu budovy na pozemku žalobce.

36. Podle žalobce je rovněž chybné považovat za účelovou komunikaci celou nezaplocenou část pozemku parc. č. st. XC, protože v takovém případě by projíždějící vozidla byla v přímém kontaktu s jeho stavbou. Jinak řečeno, z povahy věci musí být dán určitý odstup komunikace od stavby.

37. Žalobce postrádá v odůvodnění napadeného rozhodnutí podklad pro tvrzení, že účelová komunikace v minulosti existovala v rozsahu, v jakém je definována v polohopisném zaměření. Při jihozápadním rohu budovy na pozemku parc. č. st. XC byl v minulosti umístěn sloup elektrického vedení, jak je patrné z fotografií založených ve spise. Tento sloup se nacházel v místě, kde byly umístěny překážky, a sám o sobě musel bránit užívání pozemku v této části jako účelové komunikace. Sloup byl společností ČEZ Distribuce, a. s., odstraněn až v roce 2013. Jednalo se o neoprávněně historicky umístněný sloup a žalobce uplatnil nárok na jeho odstranění u Okresního soudu v Benešově v roce 2011 (řízení sp. zn. 14 C 466/2011). Tehdejší žalovaný nárok uznal a zavázal se jej odstranit.

38. Dále žalobce zdůraznil, že všechny čtyři znaky účelové komunikace musí být naplněny současně a musí přetrvávat. Podle žalobce není rozhodné, že daná komunikace existovala před desítkami let. V této souvislosti žalobce namítá, že žalovaný opírá své rozhodnutí o důkazy, které sám opatřil, aniž by s nimi seznámil účastníky řízení a dal jim možnost se vyjádřit. Navíc je sporné, zda důkazy provedl v procesním slova smyslu.

39. Znak naléhavé komunikační potřeby je nutné kombinovat i s dalšími znaky, zejm. znakem obecného užívání, k němuž musí směřovat souhlas vlastníka pozemku. Podle žalovaného se účelová komunikace nachází v celé části neoploceného pozemku parc. č. st. XC, např. i před vjezdem do žalobcova dvora. Podle žalobce však neexistuje žádný důvod, aby cestu v takové šíři využíval neomezený okruh osob. Pokud by nějaké osoby na tuto část pozemku žalobce vstupovaly, pak pouze s jeho souhlasem a pouze za účelem vjezdu do žalobcova dvora. Podle žalobce tedy ve vztahu k části jeho pozemku není splněn znak užívání neurčeným okruhem osob. Tvrdí–li žalovaný, že souhlas s obecným užíváním přechází na budoucí vlastníky, neodpovídá na otázku, zda existoval neurčený okruh osob, který musí na část žalobcova pozemku vstupovat z nutné komunikační potřeby. Tato námitka tak zůstala nevypořádána. Podle žalobce zmíněná podmínka splněna není.

40. Žalobce nepovažuje za splněnou ani podmínku souhlasu vlastníka pozemku. Takový souhlas ve vztahu k pozemku parc. č. st. XC nelze z ničeho dovodit. Udělení konkludentního souhlasu s veřejným užíváním jeho pozemku nelze dovodit z leteckých snímků, neboť jsou nepřezkoumatelné a v současných podmínkách neopakovatelné. Krom toho, z nich lze dovodit pouze průběh cesty, ale nevypovídají o tom, jak cesta vznikla a zda byla určena neurčitému okruhu osob. V této souvislosti žalobce zdůraznil, že alespoň konkludentní projev vůle vlastníka pozemku musí směřovat k tomu, aby dotčený pozemek užíval neurčitý okruh osob. V daném případě se jedná o pouhé části pozemku při jeho jižní a jihozápadní straně. Nejde tak o obvyklou situaci typickou pro účelové komunikace spočívající v tom, že je komunikace nezpochybnitelně vedena po pozemcích ve vlastnictví určité osoby, a není tak sporu o tom, zda a jak byla v minulosti užívána, přičemž právě z rozsahu takového faktického užití lze dovodit naplnění podmínky alespoň konkludentního souhlasu jeho vlastníka s obecným užíváním.

41. Podle žalobce nebylo důkazně podloženo, že by žalobce nebo jeho právní předchůdce dali alespoň konkludentní souhlas. Ostatně, jak již bylo uvedeno, sloup elektrického vedení obecné užívání jihozápadní části vylučoval. Městský úřad ani žalovaný neuvedli, z jakých důkazů konkludentní souhlas dovodili.

42. Žalovaný také dostatečně neodůvodnil, proč nepřihlédl k vyjádření osob zúčastněných na řízení 1) a 2), podle kterého byl přejezd přes část žalobcova pozemku realizován na základě výprosy.

III. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení

43. Žalovaný ve vyjádření poukázal na to, že žalobce se v žalobě označil jako M. N., avšak žádný M. N. nebyl účastníkem řízení. Dále připomněl, že předmětem posuzované věci bylo odstranění pevné překážky, a nikoli deklarace veřejně přístupné účelové komunikace. Námitky žalobce však směřují pouze proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy proti deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace.

44. Existence veřejně přístupné účelové komunikace je podle žalovaného nesporná vzhledem k dopisům prof. Ing. J. R. z let 2007 a 2012, dopisům osoby zúčastněné na řízení 4) z let 2007, 2008 a 2012, čestným prohlášením z roku 2007 a archivním leteckým snímkům. Ze snímku z roku 1963 je zřejmé, že objekt parc. č. st. XC byl pravděpodobně hospodářskou usedlostí, kam zajížděla i větší vozidla. Po umístění překážek na veřejnou komunikaci nedošlo k jejímu zániku, neboť umístění překážek bylo svévolné a v rozporu se zákonem.

45. Dále žalovaný zdůraznil, že konkrétní rozsah veřejně přístupné účelové komunikace je v případě řízení o odstranění pevné překážky rozhodující pouze v místě umístění této překážky. Ve zbylé části veřejně přístupné účelové komunikace postačí konstatování, kde se na pozemku nachází. Místním šetřením, fotodokumentací a zaměřením bylo dostatečně konkrétně stanoveno, kde se v terénu veřejně přístupná účelová komunikace nachází (viz např. str. 9 rozhodnutí městského úřadu). Námitku proti polohopisnému zaměření žalobce vznesl až v odvolání a žalovaný se k ní vyjádřil na str. 10 napadeného rozhodnutí.

46. K tvrzení o existenci alternativní cesty žalobce podle žalovaného nenabídl ve správním ani soudním řízení žádné důkazy. Oba správní orgány se přitom případnou existencí alternativní cesty zabývaly. Krom toho, v řízení o odstranění pevné překážky z komunikace není existence alternativního přístupu rozhodující pro zjišťovaný skutkový stav. Podstatné je, zda místo, kde se nachází překážka, je veřejně přístupnou účelovou komunikací. V řízení bylo přitom prokázáno, že údajná alternativní cesta k obci V. již zcela zanikla.

47. K námitce žalobce, podle níž se měl žalovaný opírat o důkazy, s nimiž účastníky řízení neseznámil, žalovaný uvedl, že žalobce neupřesnil, o jaké konkrétní důkazy se mělo jednat. Měl–li žalobce na mysli konstatování žalovaného, že z veřejně dostupných podkladů na internetu (https://lms.cuzk.cz) lze zjistit, že cesta v dnes patrné trase existovala minimálně od roku 1949, lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 12. 2. 2021, č. j. 2 As 214/2019–38, bod 32, podle kterého lze provést i důkaz obsahem webových stránek, přičemž se nejedná o nový důkaz, ale o konstatování objektivně existující veřejně dostupné skutečnosti.

48. K pochybnosti žalobce, zda správní orgány důkazy provedly v procesním slova smyslu, žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2021, č. j. 5 As 306/2020–27, podle kterého lze provádět dokazování jednoduše tím, že se listina vloží do spisu, má–li účastník možnost se s ní seznámit. Žalobce měl možnost se se všemi podklady rozhodnutí seznámit např. při ústním jednání nebo na místním šetření a měl možnost se k nim vyjádřit.

49. S otázkou konkludentního souhlasu se žalovaný i městský úřad vypořádali již ve svých rozhodnutích, a proto na ně žalovaný odkázal a připomněl také judikaturu Nejvyššího správního soudu k této otázce.

50. Žalovaný dodal, že je mu z úřední činnosti známo, že překážka, která byla vymezena v rozhodnutí městského úřadu, byla odstraněna, ale na pozemek byly umístěny nebo zatlučeny jiné objekty, které tvoří překážku novou.

51. Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) považují napadený výrok I rozhodnutí žalovaného za nesprávný. Není totiž zřejmé, jak se správní orgány vypořádaly s jejich svědeckou výpovědí, podle které v minulosti docházelo k přejezdům a přechodům přes cizí pozemky na základě výprosy. Nešlo přitom o neomezený okruh osob, ale konkrétní osoby, které si musely být vědomy, že souhlas vlastníka pozemku může být odvolán. Závěr o konkludentním souhlasu předcházejícího vlastníka s veřejným užíváním nebyl podle nich nijak podložen. V případě konkludentního souhlasu je třeba vážit, zda je okruh tiše trpěných uživatelů dostatečně široký na to, aby bylo možné hovořit o veřejnosti.

52. Obec nesouhlasí s tvrzením, podle něhož nebyly naplněny znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Správní orgány provedly dokazování řádně a své závěry dostatečně odůvodnily. Úvaha žalobce, že je pro určení, zda se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, třeba brát v úvahu způsob využití pozemku uvedený v katastru nemovitostí (ostatní plocha), není správná. Tato skutečnost je naopak irelevantní. Námitky žalobce nemají faktický ani právní podklad a omezují se pouze na vyjádření nesouhlasu. Žalobce nijak neupřesnil, v čem by měla spočívat neúplnost, nepravdivost nebo nepřezkoumatelnost polohopisného zaměření. Pokud s ním nesouhlasil, nic mu nebránilo, aby předložil vlastní polohopisné zaměření. Při místním šetření žalobce žádné konkrétní a věcné námitky neuplatnil.

53. Podle obce správní orgány dostatečně a srozumitelně odůvodnily také znak nezbytné komunikační potřeby. Žalobcem zmíněná alternativa jednoznačně není srovnatelná v základních technických parametrech. V řízení bylo prokázáno, že posuzovaná cesta existovala více než půl století a sloužila k průjezdu větších strojů, včetně např. traktorů. O nesouhlasu do roku 2007 nebyl předložen žádný důkaz. Obec sice souhlasí s tím, že je třeba dát přednost variantě méně omezující vlastnické právo, žalobce však stále přehlíží, že k danému omezení vlastnického práva došlo na základě jednání předchozího vlastníka, který dal přinejmenším konkludentní souhlas, nikoliv na základě jednání správního orgánu. Vlastnické právo žalobce je proto možné omezit. Žalovaný rovněž řádně odůvodnil vymezení šířky cesty, není proto pravdou, že se nezabýval možností využití celého pozemku parc. č. XA. Žalobce se rovněž mylně domnívá, že současná šířka (s překážkami) je dostatečná, neboť cestou neprojede ani běžný malý osobní vůz.

54. Podle osoby zúčastněné na řízení 4) je posuzovaná cesta na základě místních šetření a fotografií jednoznačně patrná, a to i v místě umístění překážek. Žalobce nijak neupřesnil, v čem má být polohopisné zaměření vadné. Není přitom pravdou, že by vymezení komunikace v polohopisném zaměření postrádalo dostatečné podklady. Důkazů byla shromážděna celá řada, od svědeckých výpovědí po pozemní a letecké fotografie. Tvrzení žalobce, že oprávněná úřední osoba při místním šetření nedokázala identifikovat začátek posuzované účelové komunikace, je irelevantní, neboť předmětem řízení je umístění překážek žalobcem. Jejich existence byla opakovaně zdokumentována a sporný úsek komunikace je překážkami jednoznačně vymezen. Místní šetření jednoznačně prokázalo, že k posuzované komunikaci neexistuje žádná srovnatelná alternativa. Žalobcem zmíněná komunikace do obce V. je léta nepoužívanou polní cestou, která je v současné době ve značné části zarostlá a neprůchozí. Při místním šetření nebyla prokázána ani existence údajné cesty kolem požární nádrže.

55. Napadené rozhodnutí je podle osoby zúčastněné na řízení 4) plně v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) a Ústavního soudu, protože zasahuje na pozemek žalobce pouze v délce několika metrů a tato část se vždy nacházela vně žalobcova plotu, resp. zdi budovy. Při místním šetření bylo rovněž jednoznačně prokázáno, že ani využití celého pozemku parc. č. XA není pro zajištění nutné komunikační potřeby dostatečné. Není pravda, že by tento aspekt nebyl brán vůbec v potaz. Pokud by takové řešení bylo možné, již dávno by bylo využito.

56. Podle osoby zúčastněné na řízení 4) je ve spise řádně doložen i veřejný charakter posuzované komunikace. Ostatně komunikaci využívá pro jízdu malotraktorem pro dřevo i žalobce. Nebylo přitom nijak prokázáno, že by byl v minulosti přejezd přes část žalobcova pozemku umožněn jen omezenému okruhu osob. Osoba zúčastněná na řízení 4) nikdy žádný odvolatelný souhlas od žalobce neobdržela a až do roku 2007 mohla cestu volně používat, aniž by jí bylo bráněno. Tvrzení osoby zúčastněné na řízení 2) je účelové, ne–li přímo nepravdivé. Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) v době stavby své nemovitosti cestu využívaly a přejížděly i přes pozemek osoby zúčastněné na řízení 4) parc. č. XN, aniž by ji žádaly o souhlas. Posuzovaná cesta byla v celém rozsahu využívána širokou veřejností již v době 1. republiky. V domě č. YE, který nyní vlastní osoba zúčastněná na řízení 4) a který je posuzovanou cestou spojen s návsí, byl tehdy koloniál a obchod s uhlím a betonovým zbožím. Cesta tedy byla využívána pro zákazníky i zásobování obchodu. Po založení zemědělského družstva byla celá šíře cesty používána pro přejezd zemědělské a lesní techniky.

57. Zásadní komunikační potřeba je podle osoby zúčastněné na řízení 4) dána i po dobu existence překážek. Osoba zúčastněná na řízení 4) nemůže řádně spravovat svůj majetek, který kvůli tomu chátrá. Velké problémy má i při obhospodařování svých lesních pozemků. Potíže s jejich dostupností zatím nejsou jen proto, že půda je pronajata vlastníku sousedních pozemků. Závěrem pak zdůraznila, že je spolu se svými rodinnými příslušníky ohrožena také proto, že přes překážky neprojede vozidlo záchranné služby ani hasičské vozidlo. Osoba zúčastněná na řízení 4) se proti překážkám snažila opakovaně bránit, ale dosud marně. Pro dokreslení pak dodala, že žalobce, který brání přejezdu ostatním, sám zabral podstatně delší část komunikace na pozemku parc. č. XB, což je dobře patrno na katastrální mapě. Žalobce rovněž přejíždí pozemek parc. č. XD, který je ve vlastnictví jiné osoby.

58. Osoby zúčastněné na řízení 5) a 6) uvedly, že sporné pevné překážky jim brání v přístupu na jejich pozemek, který proto nemohou využívat v plném rozsahu a podle svých představ. Překážky také brání příjezdu integrovaného záchranného systému v případě ohrožení životů a zdraví. Jsou přesvědčeny, že by měla dostat přednost nejkratší a doposud používaná veřejně přístupná účelová komunikace, která před umístěním překážek sloužila jako jediný přístup k přilehlým stavbám a pozemkům. Tato komunikace zasahuje do soukromých práv vlastníků minimálně a vytváří logický a smysluplný celek. Žalobci přitom nijak nebrání ve vjezdu ani v přístupu k jeho nemovitosti. Žalobce naopak vědomě postavil zeď na pozemku parc. č. XB uprostřed veřejně přístupné účelové komunikace, čímž zasáhl do vlastnického práva obce.

59. K žalobní námitce týkající se šíře cesty osoby zúčastněné na řízení 5) a 6) uvedly, že i kdyby byla využita celá šíře pozemku parc. č. XA, nebyla by cesta dostatečně široká. Žalobce navíc rozporně nabádá, aby byl využit celý pozemek parc. č. XA až ke zdi souseda, ale nesouhlasí s tím, aby u jihozápadního rohu jeho budovy, byla vozidla v kontaktu s jeho stavbou. Ke svému vyjádření pak připojily fotografii zobrazující překážky, jichž se týkalo napadené rozhodnutí, a fotografii zobrazující nově umístěné překážky poté, kdy byly předchozí překážky odstraněny.

60. Osoba zúčastněná na řízení 7) se k věci samé nevyjádřila.

IV. Jednání před soudem

61. Na jednání dne 6. 11. 2023 účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích a odkázali především na svá písemná podání.

62. Žalobce zdůraznil, že považuje za nesprávně zjištěnou a posouzenou zejména otázku existence komunikační alternativy, tedy otázku, zda veřejně přístupná účelová komunikace vede i po jeho pozemku. Žalobce je přesvědčen, že jihozápadní ani jihovýchodní část jeho pozemku parc. č. st. XC není součástí veřejně přístupné účelové komunikace. Existuje zde totiž komunikační alternativa spočívající v možnosti využívat pozemky parc. č. XA a parc. č. XB, které jsou ve vlastnictví obce, a proto neexistuje důvod pro zásah do žalobcova vlastnického práva. Krom toho, v případě komunikace přilehající k jihovýchodní části pozemku je průjezdnost i po umístění překážky zachována.

63. Žalovaný setrval na závěru, že obecní pozemky nepostačují pro naplnění komunikační potřeby z důvodu jejich nedostačující šíře.

64. Osoba zúčastněná na řízení 2) uvedla, že se ztotožňuje s argumentací žalobce.

65. Osoba zúčastněná na řízení 4) konstatovala, že vlastní pozemky parc. č. st. XF a parc. č. XG a řadu pozemků, které se nacházejí za nimi. K těmto nemovitostem nemá v současnosti dostatečný přístup. Sporná komunikace byla užívána po řadu let až do začátku tohoto sporu. V minulosti její dědeček v daném místě vyráběl cementové zboží a prodával jej, měl tam také sklad uhlí, které také prodával, a k těmto činnostem bylo zajisté třeba široké cesty. Její babička tam měla koloniál, do kterého chodila celá vesnice. Její pozemky nacházející se dále dozadu západně od pozemku parc. č. XB jsou teď ale bezcenné, protože k nim není přístup. Zatím jsou pronajaty stejné osobě jako další okolní pozemky, ale je znemožněn jejich případný prodej, protože by se k nim muselo jet přes pozemky jiných osob.

66. Osoba zúčastněná na řízení 6) uvedla, že se ztotožňuje s osobou zúčastněnou na řízení 4), protože spoluvlastní navazující pozemek parc. č. XE, který s manželem koupili za účelem stavby rekreačního objektu. Po celou dobu umístnění překážek nemohou ke svému pozemku zajíždět ani osobním automobilem, pozemek proto ztrácí na hodnotě a nemohou jej využívat k zamýšlenému účelu. V době koupě přitom byl možný přístup vozidlem.

67. Soud provedl důkaz žalobcem předloženým rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 8. 2012, č. j. 14 C 466/2011–58, jímž bylo společnosti ČEZ Distribuce a. s. uloženo na vlastní náklady odstranit do 31. 7. 2013 sloup elektrického vedení, umístěný na pozemku parc. č. st. XC. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že se jednalo o rozsudek pro uznání podle § 153a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V prvním odstavci rozsudku, kde je patrně shrnuto tvrzení žalobce, je uvedeno, že se žalobce domáhal odstranění sloupu elektrického vedení, který byl na jeho pozemku neoprávněně instalován v roce 1987 při rekonstrukci obecního nadzemního elektrického vedení. K rozsudku je připojen polohopisný plán (demontáž stávajícího venkovního vedení NN) z července 2012, v němž je zakreslen zmíněný sloup při zdi (rohu) žalobcovy budovy v jihozápadní části. Na polohopisném plánu je pod slovy „Souhlasím s projektovou dokumentací“ podpis žalobce. Žalobce k tomuto důkazu uvedl, že jím zamýšlí prokázat existenci a umístění uvedeného sloupu a skutečnost, že v daném místě se nemohla právě z důvodu jeho existence nacházet veřejně přístupná účelová komunikace.

68. Dále soud provedl důkaz fotografiemi předloženými žalobcem při jednání (č. listu 107 až 115 soudního spisu, viz dále body 85, 116 a 128). Žalobce předložil také kopie jeho písemných žádostí adresovaných obci z let 2005 a 2006 o vyčištění komunikace, které se nacházejí ve správním spise. Z dále předložené odpovědi Obecního úřadu Chleby pak vyplývá, že žalobci bylo sděleno, že může provést vyčištění cesty na své náklady v době vegetačního klidu a že vzhledem ke skutečnosti, že nejsou známy přesné hranice a vzhledem ke sporům majitelů pozemků parc. č. XF a parc. č. XO musí obec žádat o vyměření části místní komunikace parc. č. XB, aby se upřesnily hranice zmíněných parcel. Obecní úřad dodal, že v rozpočtu obce na rok 2007 není počítáno s vyměřením místní komunikace, proto v daném roce takový návrh neuplatní. Žalobce k tomu při jednání dodal, že měla–li být cesta vyčištěna, je zřejmé, že nemohla být v té době používána, a tedy pro nevyužívání zanikla.

69. Soud rovněž provedl důkaz leteckými měřickými snímky z let 1949, 1959, 1963, 2004, 2007, 2010 a 2013, které jsou dostupné na stránkách Českého úřadu zeměměřického a katastrálního https://lms.cuzk.cz a které žalovaný založil do spisu, aniž by je však řádně jako důkaz provedl. Soud neshledal, že by pro tuto vadu bylo třeba napadené rozhodnutí zrušit, proto snímky promítl při jednání a dal účastníkům možnost se k nim vyjádřit (viz dále bod 87). Žalobce uvedl, nezpochybňuje, že podél jeho pozemku probíhá komunikace, ale zpochybňuje její rozsah. Přesné zjištění průběhu komunikace letecké snímky podle něj neumožňují. Přesněji je stav zachycen v polohopisném zaměření P. K., tomu však žalobce vytýká nesprávnost a nepřesnost, protože nevzal v úvahu možnost vést komunikaci mimo žalobcův pozemek. Na polohopisném zaměření je zachycen pouze průběh levé koleje (viz červenou čerchovanou čáru), ale nikoliv koleje pravé, která by měla probíhat podél pozemku parc. č. st. XC. Není z něj proto patrné, že by komunikace nemohla probíhat pouze po pozemku parc. č. XA. Polohopisné zaměření také nesprávně odmítá možnost rozšíření komunikace k pozemku parc. č. XM. Z těchto důvodů žalobce s polohopisným zaměřením nesouhlasí.

70. Pro úplnost soud při jednání promítl i letecké fotografie sporných pozemků z webu mapy.cz, byť kopie snímků jsou založeny ve správním spise.

V. Posouzení žaloby soudem

71. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (napadené rozhodnutí bylo zástupci žalobce doručeno dne 30. 4. 2021, žaloba byla odeslána dne 25. 6. 2021) a splňuje všechny požadované formální náležitosti. Soud nepřisvědčil žalovanému, že by žalobu podala osoba neoprávněná, neboť údaj v záhlaví žaloby, že žalobcem je M. N. s datem narození xx. x. xxxx, je pouze zjevnou chybou v psaní. Plná moc přiložená k žalobě prokazuje zmocnění advokáta M. N. s datem narození xx. x. xxxx, soud proto nemá pochyb o tom, že žaloba byla podána účastníkem řízení, jemuž bylo nařízeno odstranění pevné překážky.

72. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v rozsahu a mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.).

73. Žaloba není důvodná.

74. Předmětem přezkumu je první výrok napadeného rozhodnutí, kterým žalovaný potvrdil, že žalobce je povinen odstranit ze svého pozemku pevnou překážku. Pro posouzení této otázky je rozhodné, zda se na části žalobcova pozemku parc. č. st. XC nachází veřejně přístupná účelová komunikace.

75. Pozemní komunikací je „dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti“ (§ 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích).

76. Účelovou komunikací je „pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků“ (§ 7 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném od 31. 12. 2015).

77. Pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace je třeba kumulativně splnit čtyři podmínky: (1) jde o stálou a v terénu patrnou dopravní cestu, která (2) naplňuje účel stanovený v zákoně, přičemž (3) její vlastník dal souhlas k obecnému užívání své cesty veřejností a zároveň (4) tato cesta naplňuje nutnou komunikační potřebu (viz např. rozsudky NSS ze dne 30. 3. 2017, č. j. 5 As 140/2014–85, č. 3571/2017 Sb. NSS, ze dne 3. 12. 2020, č. j. 1 As 347/2020–49, ze dne 10. 3. 2016, č. j. 7 As 252/2015–25, nebo ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012–42).

78. Žalobce zpochybňuje naplnění první, třetí a čtvrté podmínky. Stálost a patrnost cesty v terénu 79. První znak účelové komunikace vyplývá z výše citovaného § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, podle kterého je pozemní komunikací cesta určená k užití vozidly či chodci. Pozemní komunikací ve smyslu citovaného ustanovení mohou být např. i vyjeté koleje, vyšlapaná cesta nebo pás pozemku ponechaný mezi pozemky soukromých vlastníků (viz rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 10 As 41/2014–39, body 21 a 22). Správní orgány mohou zohlednit také tvar a polohu pozemku, na němž se posuzovaná komunikace nachází, a jeho vztah k pozemkům sousedním (viz tamtéž).

80. Při posouzení stálosti a patrnosti cesty v terénu je třeba vycházet ze stavu v době, kdy bylo zabráněno jejímu užívání, a nikoliv po uplynutí řady let. Opačný závěr by mohl vést k absurdnímu závěru, že veřejně přístupná účelová komunikace ztratila svůj charakter stálosti a patrnosti v terénu, pokud by byl pozemek těsně před místním šetřením přeorán (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, č. j. 31 A 27/2012–91, bod 19).

81. Ze správního spisu vyplývá, že obec ke své žádosti ze dne 12. 2. 2018 přiložila letecké snímky posuzované cesty z let 2006, 2012 a 2015, jež jsou dostupné také na portálu www.mapy.cz. Na těchto snímcích je posuzovaná cesta bez pochybností patrná, neboť jsou zde zřejmé vyjeté koleje. Na snímcích naopak není patrné žádné omezení pevnou překážkou, která by cestu zužovala. Ve spise je dále založen letecký snímek z webu www.kontaminace.cenia.cz, který zachycuje stav v roce 1953 a na němž je posuzovaná cesta rovněž zřetelně patrná (viz č. l. 32 správního spisu).

82. Ve spise jsou také založeny fotografie cesty, které byly součástí spisu týkajícího se stížnosti osoby zúčastněné na řízení 4) z roku 2008, tedy krátce po umístnění překážek žalobcem. Na těchto dobových fotografiích jsou rovněž zřetelně patrné vyjeté koleje. U vjezdu do žalobcova dvora ještě nejsou umístěny nyní posuzované betonové kvádry, ale do cesty jsou po pravé straně cesty (u žalobcovy zdi) zatlučeny kovové tyče a po levé straně bílé směrové sloupky (viz č. l. 3 a 21 správního spisu). K žádosti obce byla připojena také (1) nedatovaná fotografie, na které je u žalobcovy zdi zatím pouze jedna tyč, u níž je (na obdobném místě, kde byly později umístěny betonové kvádry) umístěn blíže neidentifikovatelný objekt překrytý plachtou, a (2) nedatované fotografie, na kterých stojí osobní automobil v místě, kde byly později umístěny betonové kvádry. I na těchto dvou fotografiích jsou vyjeté koleje zřetelné (viz č. l. 3 správního spisu).

83. Dále jsou ve spise založeny fotografie ze dne 30. 7. 2017 a ze dne 30. 4. 2019 zaslané osobou zúčastněnou na řízení 4), na nichž jsou vyjeté koleje stále patrné, přičemž na pravém pruhu kolejí jsou umístěny betonové kvádry (viz č. l. 96 správního spisu). Částečně zřetelné pozůstatky kolejí lze vidět i na fotografiích z místního šetření dne 14. 7. 2020 (viz č. l. 98 správního spisu).

84. Odkázat lze také na vyjádření, která soud shrnuje níže v kontextu obecného užívání cesty (viz dále body 94 a násl.). Tato vyjádření potvrzují dlouhodobou existenci sporné cesty a lze z nich dovodit (implicitně či výslovně) také stálost a patrnost cesty v terénu (ostatně jinak by ani po mnoho desetiletí veřejně používána být nemohla).

85. Z výše zmíněných fotografií ani leteckých snímků přitom nevyplývá, že by na posuzované cestě byla umístěna před rokem 2007 nějaká překážka, která by znemožňovala vstoupit na spornou část. Zároveň z některých fotografií je patrné, že překážka v jihovýchodní části (v blízkosti vjezdu do žalobcova dvora) byla umístěna přímo i na jednu z vyjetých kolejí cesty (viz č. listu 3 a 96 správního spisu). Tato skutečnost je patrná i z některých fotografií předložených při jednání žalobcem (viz č. listu 107 a 113 soudního spisu). Pro úplnost soud dodává, že zástupce žalobce při jednání potvrdil, že žalobce umístil překážky vždy na shodné místo, byť se jejich charakter v průběhu času měnil.

86. Na základě výše uvedených podkladů má soud za to, že patrnost a stálost cesty v terénu byla k okamžiku umístění překážek (v roce 2007) dostatečně prokázána. Patrnost kolejí po tomto datu (byť v čase slábne) závěr o existenci vyjetých kolejí do roku 2007 ještě posiluje. Závěr městského úřadu aprobovaný žalovaným, podle kterého je cesta bez nutnosti bližšího zkoumání v terénu patrná, má dostatečnou oporu ve správním spise a žalobce nedoložil jeho nesprávnost.

87. Z tohoto důvodu není vadou s vlivem na zákonnost rozhodnutí skutečnost, že žalovaný doplnil spis o letecké měřické snímky dostupné na stránkách Českého úřadu zeměměřického a katastrálního z let 1949, 1959, 1963, 2004, 2007, 2010 a 2013 (https://lms.cuzk.cz), aniž by žalobce s těmito doplněnými důkazy seznámil, a v napadeném rozhodnutí konstatoval, že cesta v dnes patrné trase existovala minimálně od roku 1949. Patrnost a stálost posuzované cesty před umístněním pevné překážky byla dostatečně prokázána, i pokud by od žalovaným doplněných důkazů bylo odhlédnuto. Pro úplnost soud těmito snímky provedl důkaz při jednání a dal žalobci možnost se vyjádřit. Na základě provedení těchto důkazů pak soud žalovanému přisvědčil, že historické letecké měřické snímky patrnost sporné cesty v terénu potvrzují.

88. Žalobce také nedůvodně žalovanému vytýká, že se nevypořádal s tím, že oprávněná úřední osoba při místním šetření dne 14. 7. 2020 nedokázala identifikovat začátek posuzovaného úseku účelové komunikace. V odvolání taková námitka nezazněla.

89. Soud proto uzavřel, že znak existence veřejně přístupné účelové komunikace spočívající ve stálosti a patrnosti cesty v terénu byl naplněn. Souhlas (předchozích) vlastníků s obecným užíváním pozemků 90. Pro účelové pozemní komunikace platí stejně jako pro ostatní pozemní komunikace režim tzv. obecného užívání (§ 19 zákona o pozemních komunikacích). Obecné užívání lze podřadit pod pojem „veřejné užívání“, právní teorií definovaný jako „užívání všeobecně přístupných materiálních statků, které odpovídají jejich účelovému určení, předem neomezeným okruhem uživatelů“ (Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 303–304). Obecné užívání účelové pozemní komunikace spočívá v možnosti každého tuto komunikaci – v mezích předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených zákonem o pozemních komunikacích – bezplatně užívat, a to způsobem obvyklým a k účelům, ke kterým je tato komunikace určena (rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 40/2011–99). Právo obecného užívání pozemních komunikací, byť může být spojeno s vlastnictvím soukromých osob, není tedy institutem soukromého práva, ale jedná se o veřejnoprávní oprávnění, které má svůj základ nikoli v občanskoprávních předpisech, ale vyplývá ze zákona o pozemních komunikacích (rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003–64, nebo výše zmíněný rozsudek č. j. 1 As 32/2012–42).

91. Soud dále připomíná, že souhlas s obecným užíváním může dát vlastník cesty buď výslovně, nebo mlčky (konkludentně). Pokud vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako veřejně přístupná účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, vzniklou ze zákona. Stačí tedy, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace. Naproti tomu v případě nesouhlasu musí jít o aktivní jednání vlastníka pozemku (rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009–60, č. 2028/2010 Sb. NSS). Aktivní (kvalifikovaný) nesouhlas může dát vlastník najevo například oplocením, umístěním tabule zakazující vstup či opakovaným vykazováním osob užívajících komunikaci (srov. komentář k § 7 v Černínová, M., Černín, K., Tichý, M. Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015).

92. Při rozhodování o určení existence účelové komunikace správní orgány vychází z pokojného stavu, který byl v místě dán. Znemožnit deklaraci účelové komunikace není možné např. tím, že vlastníci pozemků cestu přehradí v souvislosti s podáním návrhu na vydání deklaratorního rozhodnutí. Existující veřejně přístupná účelová komunikace nemůže zaniknout jednostranným svévolným aktem některého z vlastníků dotčených pozemků či jejich nástupců (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2019, č. j. 8 As 254/2018–59, bod 24). Také odborná literatura upozorňuje, že „[u] fyzického zániku účelové komunikace je pouze třeba mít na paměti, že musí jít o přirozený proces, kterému se nikdo z uživatelů právní cestou nebrání a jehož výsledkem je pokojný stav. K právnímu zániku účelové komunikace nemůže dojít v případě, kdy ji fyzicky zničí (např. rozorá, osází keři) bez povolení její vlastník, nebo kdy k jejímu vymizení v terénu dojde proto, že vlastník svévolně bránil veřejnosti v jejím obecném užívání (např. zřízením oplocení) a silniční správní úřad nebyl schopen příslušné řízení dokončit v rozumné době“ (komentář k § 18 in Černínová, M. a kol, op. cit., obdobně komentář k § 7 tamtéž).

93. Správní orány dospěly k závěru, že k obecnému užívání cesty neurčitým okruhem osob byl dán přinejmenším konkludentní souhlas právním předchůdcem žalobce M. K., patrně však ještě dříve. Tento závěr má oporu v podkladech založených ve správním spisu.

94. Prof. Ing J. R., DrSc., [otec osoby zúčastněné na řízení 4) a předchozí vlastník jejích nemovitostí] v dopise doručeném Obecnímu úřadu Chleby dne 18. 6. 2007 uvádí, že je mu 85 let a je v obci Ch. rodákem. Prostranství před vraty osoby zúčastněné na řízení 4) a osob zúčastněných na řízení 1) a 2) slouží podle něj jako vstup a vjezd do dvorů a obydlí těchto osob. Jedná se o nejméně stoletou křižovatku cest, která vede z návsi do dvorů a do polí. Do polí je možné s povozy zahnout jen nadejetím na část tohoto veřejného prostranství, které je ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení 4), která nikdy nikomu průjezd nezakazovala. Vlastníci, kteří status tohoto veřejného prostranství neuznávají, narušují jeho funkčnost, kterou mělo pro všechny občany obce, kteří mají tím směrem své pozemky, již minimálně sto let. V dalším dopise doručeném Obecnímu úřadu Chleby dne 14. 5. 2012 prof. R. vyjadřuje svou nespokojenost nad sporem o nejméně „stoletou veřejnou cestu“.

95. Ve spise je dále založeno čestné prohlášení prof. R. ze dne 28. 7. 2007, podle kterého pokud sahá jeho paměť, byla cesta vedoucí z návsi do polí kolem stodoly žalobce vždy veřejná, všem přístupná a široká tak, že po ní projely vždy i široké zemědělské povozy a stroje. Tato cesta je ohraničena zdí žalobcovy stodoly a plotem osob zúčastněných na řízení 1) a 2). Nikdy přitom nebyla zužována žádnými zábranami. Zábrany umístil v květnu 2007 až žalobce a osoby zúčastněné na řízení 1) a 2). Na prohlášení je dále rukou dopsán dodatek, podle kterého všichni podepsaní prohlašují, že výše uvedenou cestu vždy užívali jako cestu veřejnou v celém rozsahu a bez jakýchkoliv zábran během svého aktivního života již i jejich rodiče a prarodiče. Připojeny jsou podpisy pěti dalších osob (včetně jejich jmen, adres a rodných čísel).

96. Osoba zúčastněná na řízení 4) žádala v dopise doručeném Obecnímu úřadu Chleby dne 25. 3. 2008 o „hájení veřejného zájmu na užívání veřejné cesty“. Komunikace, na níž žalobce umístil překážky, je podle ní veřejnou cestou již více než 100 let a po celou dobu existence stavby na pozemku parc. č. XF je jedinou přístupovou komunikací. V květnu roku 2008 pak osoba zúčastněná na řízení 4) zaslala stížnost Městskému úřadu Benešov, v níž mimo jiné uvádí, že na komunikaci vedoucí k její nemovitosti byly umístěny v květnu a červnu pevné překážky. Její nemovitost byla postavena v roce 1882 a již od té doby byla jedinou přístupovou cestou cesta přes pozemky parc. č. XB a parc. č. XA včetně části přilehlých pozemků. Cesta představovala spojení obce Ch. s obcí V. Jezdili po ní také rolníci se svými povozy, později nákladní automobily dopravující materiál do betonářské dílny, kterou v domě nyní patřícím osobě zúčastněné na řízení 4) provozoval její děda, a zboží do obchodu její babičky, který tam byl také umístěn. Z jejich nemovitosti bylo také rozváženo uhlí, se kterým její děda obchodoval. Později pak po cestě jezdila nákladní vozidla lesních závodů a zemědělská technika Státního statku N. Nákladní vozidla zde projížděla volně, přestože části pozemků, na kterých byla tato cesta, byly ve vlastnictví fyzických osob.

97. K těmto tvrzením osoby zúčastněné na řízení 4) jsou pak připojeny kopie následujících listin: (1) listina Okresní správy politické v Benešově ze dne 14. 12. 1925 adresovaná J. R., podle níž mu je schválena živnost – výrobna cementového zboží při domě č. p. YM, a (2) důchodkové potvrzení vydané dne 11. 5. 1937 Důchodkovým kontrolním úřadem, podle kterého se bere na vědomí oznámení A. R., že bude v domě č. p. YM provozovat obchod se smíšeným zbožím.

98. Dále je ve spise založeno čestné prohlášení starosty obce P. Ch. ze 8. 1. 2008, podle kterého cesta, která vede přes pozemky obce parc. č. XB a parc. č. XA a části pozemků žalobce a osob zúčastněných na řízení 4) až 7), existovala na tomto místě již od nepaměti a po celou dobu své existence byla jasně patrná v terénu. Cesta byla podle něj vždy využívána neomezeným okruhem osob pro obhospodařování polí a lesů a jako spojnice s obcí V. V minulosti byla také cestou do obchodu, prodejny uhlí a výrobny cementového zboží, které se nacházely v usedlosti, kterou v současnosti vlastní osoba zúčastněná na řízení 4). Před zahrazením projížděly cestou osobní i nákladní automobily a volný průjezd nebyl nijak zpochybňován.

99. Obdobné skutečnosti, jaké jsou uvedeny v čestném prohlášení P. Ch., jsou pak obsaženy také v čestných prohlášeních J. B., K. B. a A. Š. ze dne 12. 1. 2018, osoby zúčastněné na řízení 4) ze dne 10. 1. 2018 a ze dne 15. 1. 2018 a osob zúčastněných na řízení 5) a 6) ze dne 13. 1. 2018. V čestném prohlášení ze dne 15. 6. 2018 pak osoby zúčastněné na řízení 5) a 6) uvedly, že sporná cesta je jedinou přístupovou cestou k jejich pozemku, který je stavební parcelou. Když tento pozemek v roce 1996 koupili, vedla k němu komunikace umožňující přístup osobním i nákladním automobilem. K prohlášení je připojena nedatovaná fotografie, která zobrazuje pohled z jejich pozemku na cestu, na které stojí osobní automobil.

100. Osoby zúčastněné na řízení 5) a 6) ve vyjádření ze dne 8. 10. 2018 uvedly, že v roce 2004 na svém pozemku zřídily vrtanou studnu, přičemž po sporné cestě projela vrtná souprava (k vyjádření připojily kolaudační rozhodnutí ze dne 12. 7. 2004 povolující užívání vrtané studny na pozemku parc. č. XE).

101. V protokolu z místního šetření ze dne 14. 7. 2020 je zaznamenáno mimo jiné vyjádření místostarostky obce Šiškové, podle kterého je sporná komunikace využívána minimálně 50 let.

102. Soud má za to, že ze shodujících se, vzájemně nerozporných důkazů uvedených výše v bodech 94 až 101 prokazatelně vyplývá, že sporná cesta včetně částí žalobcova pozemku parc. č. st. XC přilehajících k obecním pozemkům parc. č. XA a parc. č. XB byla veřejností užívána bez jakýchkoliv omezení a bez omezení šířky po řadu desetiletí, přinejmenším již v první polovině 20. století, kdy v nemovitosti nacházející se na pozemku parc. č. st. XF byla provozována výroba cementových výrobků, obchod se smíšeným zbožím a rozvoz uhlí. S ohledem na charakter těchto činností lze bezpečně dovodit, že cestu neužíval předem určený okruh osob, ale kdokoliv. Žalobce žádným způsobem neprokázal opak. Rovněž je nanejvýše pravděpodobné, že cesta již prakticky od nepaměti byla používána pro obhospodařování zemědělských a lesních pozemků za obcí a jako spojení do obce V., byť to později zaniklo. Ani ve vztahu k tomuto účelu nelze předpokládat omezený okruh uživatelů a nebylo nijak doloženo, že by cestu mohly užívat pouze konkrétní osoby. Z fotografií zmíněných výše v bodu 81 nevyplývá, že by na cestě byla umístěna jakákoliv překážka do doby, než tak učinil žalobce.

103. Na tomto závěru nic nemění ani dopisy žalobce ze dne 27. 6. 2005 a 7. 3. 2006 adresované Obecnímu úřadu Chleby, v nichž žalobce žádá o „zajištění volného průjezdu (v celé šířce)“ po cestě, jenž vede okolo jeho pozemku parc. č. st. XC. Cesta je podle něj zarostlá na jedné straně keři, což znemožňuje volný průjezd bez poškrábání laku vozidla nebo poškození zdi kolem jeho pozemku. Žalobce k tomu při jednání uvedl, že z dopisů je patrné, že hovoří o cestě kolem jeho pozemku, nikoliv na jeho pozemku, a že byla zarostlá, tudíž neprůjezdná. Byť žalobce v dopisech skutečně hovoří o cestě „okolo“ jeho pozemku, nevyplývá z nich, že by cesta byla neprůjezdná, ale pouze to, že se na jedné straně (v blíže neupřesněných místech) nacházejí keře, které by mohly poškodit lak projíždějícího vozidla. Tyto dopisy přitom nijak neprokazují, že by bylo v užívání malé části žalobcova pozemku parc. č. st. XC jako součásti komunikace bráněno. Ostatně žalobce v těchto dopisech požadoval po obci zajištění průjezdu po celé šířce cesty, přičemž není patrné, že by byla šířka něčím jiným omezena. Naopak nepožadoval, aby části jeho pozemku nebyly využívány veřejností k průjezdu.

104. Lze tedy učinit dílčí závěr, že sporná cesta byla do umístění pevných překážek obecně užívána blíže neurčeným okruhem osob bezplatně, a to způsobem obvyklým a k účelům, ke kterým je tato komunikace určena.

105. S ohledem na výše shrnuté důkazy je dokonce vysoce pravděpodobné, že sporná cesta byla užívána tzv. od nepaměti. V této souvislosti proto soud připomíná, že komunikace, u níž sice nelze zjistit, zda byla některým z předchozích vlastníků obecnému užívání věnována, jež však byla jako veřejná cesta užívána od nepaměti z naléhavé komunikační potřeby, je veřejně přístupnou účelovou komunikací (srov. rozsudky NSS ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009–66, a ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009–60, nebo výše zmíněný rozsudek č. j. 1 As 32/2012–42). Obdobně se vyjadřuje i Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, ve kterém konstatoval, že „[p]otíže činí důkaz veřejnosti starých cest, užívaných od nepaměti; v těchto případech starší judikatura vycházela z domněnky věnování, bylo–li prokázáno, že cesty bylo užíváno trvale z naléhavé potřeby komunikační. Byla–li tedy cesta od nepaměti veřejně užívána z naléhavé komunikační potřeby, jde o účelovou komunikaci.“ Tento závěr pak převzal i Nejvyšší správní soud, podle kterého v případě, že existuje naléhavá komunikační potřeba, pro kterou je určitá cesta od nepaměti užívána veřejností, přičemž (zejména právě pro dlouhodobost užívání) nelze již zjistit, zda některý z předcházejících vlastníků s obecným užíváním vyslovil souhlas, existuje zde domněnka, že se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, samozřejmě za současného naplnění dalších zákonných znaků (viz již zmíněný rozsudek č. j. 1 As 32/2012–42).

106. V posledně uvedeném rozsudku pak Nejvyšší správní soud dodal, že obecné užívání cesty od nepaměti je nezávislé na prokázání existence souhlasu vlastníka, neboť jde právě o ty případy, kdy pro zjevnou prastarost cesty není možno vystopovat, zda byl s jejím obecným užíváním udělen souhlas, či nikoli. Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009–66, konstatoval, že „pro posouzení konkludentního souhlasu je podstatná objektivní skutečnost, tedy již samotná existence užívané cesty ,od nepaměti‘ a nikoliv subjektivní sdělení předchozích vlastníků“ 107. Jinak řečeno, pokud jde o cestu, jež je obecně užívána od nepaměti z důvodu naléhavé komunikační potřeby, je třeba vycházet z toho, že je dán konkludentní souhlas s užíváním cesty jako veřejně přístupné účelové komunikace.

108. Soud s ohledem na shromážděné důkazy souhlasí s žalovaným, že spornou cestu je možné považovat za cestu užívanou od nepaměti (k naléhavé komunikační potřebě viz dále body 117 a násl.).

109. Vzhledem k obtížnosti prokazování stavu před zhruba sto lety správní orgány nepochybily, pokud se zabývaly i tím, zda lze dovodit konkludentní souhlas žalobcových právních předchůdců či dokonce samotného žalobce (před rokem 2007) s obecným užíváním části jeho pozemku.

110. V této souvislosti je třeba připomenout, že žalobce byl spoluvlastníkem pozemku parc. č. st. XC v letech 1992 až 1998 a následně je jeho výlučným vlastníkem od roku 2005. V mezidobí (v letech 1998 až 2005) pozemek vlastnil žalobcův otec a před rokem 1992 M. K., který pozemek nabyl v roce 1984 od V. a M. K., kteří jej nabyli v roce 1970.

111. Stav právě v tomto období (po předchozích zhruba 50 let) popisují vyjádření a čestná prohlášení pamětníků shrnutá výše. Z nich shodně vyplývá, že průjezdu přes pozemek nebylo nijak bráněno až do roku 2007, kdy na cestu umístil překážky žalobce. Žalobce nepředložil žádný důkaz o tom, že by před rokem 2007 on sám nebo některý z jeho právních předchůdců vyslovoval aktivní (kvalifikovaný) nesouhlas nebo bránil vstupu neomezeného okruhu osob (srov. výše bod 91).

112. Soud přitom souhlasí se správními orgány, že výše uvedený závěr o konkludentním souhlasu vlastníků pozemku parc. č. st. XC před rokem 2007 není vyvrácen tvrzením osoby zúčastněné na řízení 2), že jí její otec sdělil, že spolu s manželem mohou užívat část žalobcova pozemku na základě výprosy, a že proto přibližně v roce 2003 požádali žalobce o možnost průjezdu a on souhlasil. Předně je třeba připomenout, že institut výprosy v roce 2003 nebyl v právním řádu výslovně zakotven, jak již upozornil městský úřad. I pokud by však měla osoba zúčastněná na řízení 2) na mysli souhlas s užíváním pozemku na základě jiného tehdy existujícího institutu (např. na základě výpůjčky), je třeba zdůraznit, že její tvrzení o používání části žalobcova pozemku na základě výprosy je rozporné se všemi ostatními vyjádřeními a zároveň je nepodporuje žádný jiný důkaz. Z četných důkazů popsaných shora naopak vyplývá, že cesta byla užívána po dlouhá desetiletí veřejně neomezeným okruhem osob. Ani případná žádost osoby zúčastněné na řízení 2) o možnost používání žalobcova pozemku a jeho případný souhlas v roce 2003 nemohly na již po desetiletí existujícím pokojném stavu obecného užívání nic změnit.

113. Krom toho, ze samotného sdělení osoby zúčastněné na řízení 2) nevyplývá, že by sám žalobce aktivně bránil veřejnému užívání jeho pozemku. Vyplývá z něj totiž pouze to, že osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) z vlastní iniciativy oslovily žalobce, aby jim umožnil užití vlastního pozemku. Z toho nelze dovodit, že by žalobce aktivně bránil ostatním osobám, které užívaly cestu vedoucí po části jeho pozemku.

114. Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že by napadené rozhodnutí mělo být nepřezkoumatelné z důvodu nedostatečného vysvětlení, proč nebyl brán zřetel na vyjádření osoby zúčastněné na řízení 2) o užívání na základě výprosy. Předně je třeba zdůraznit, že žalobce v odvolání nebrojil proti závěru městského úřadu, že sdělení osoby zúčastněné na řízení 2) nezpochybnilo existenci obecného užívání cesty a udělení konkludentního souhlasu s tímto užíváním v minulosti. Žalovaný se ztotožnil se závěry městského úřadu, že cesta byla veřejnému užívání věnována již minimálně M. K. a pravděpodobně i mnohem dříve. Tím implicitně potvrdil i závěry městského úřadu, podle kterých tvrzení osoby zúčastněné na řízení 2) o výprose nezpochybňuje již dříve udělený konkludentní souhlas předchozích vlastníků pozemku parc. č. st. XC. S ohledem na absenci odpovídající odvolací námitky nebyl žalovaný povinen vyjadřovat se k tvrzení osoby zúčastněné na řízení 2) explicitně.

115. Soud proto uzavírá, že přinejmenším konkludentní souhlas s obecným užíváním cesty na části pozemku žalobce byl dán již dávno před tím, než žalobce pozemek nabyl v roce 1992. Krom toho, sám žalobce po několik let (až do roku 2007) užívání části svého pozemku jinými osobami mlčky strpěl. Jednání žalobce spočívající v umístění pevných překážek až v roce 2007 proto nemohlo mít vliv na již dříve (byť i konkludentně) udělený souhlas se vznikem veřejně přístupné účelové komunikace. Soud se proto shoduje se správními orgány, že třetí znak veřejně přístupné účelové komunikace (souhlas vlastníka pozemku) byl splněn.

116. Na závěru o veřejném užívání cesty nic nemění ani existence sloupu elektrického vedení v minulosti. Z důkazů předložených při jednání (z přílohy rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 14 C 466/2011–58 – polohopisného zaměření a fotografií založených na č. listu 108 a 109 soudního spisu) vyplynulo, že sloup elektrického vedení byl umístěn v těsné blízkosti budovy (stodoly) nacházející se na pozemku parc. č. st. XC. Po porovnání s fotografiemi zobrazujícími nyní posuzovanou překážku umístěnou žalobcem v jihozápadní části jeho pozemku je zřejmé, že překážka se nachází na jiném místě než zmíněný sloup, neboť je umístěna více v cestě (dál od zdi budovy). Tvrzení žalobce, že v místě umístění pevných překážek v jihozápadní části jeho pozemku se nemůže nacházet veřejně přístupná účelová komunikace, protože se zde v minulosti nacházel sloup elektrického vedení, tedy bylo vyvráceno. Krom toho, i sám žalobce uvedl, že sloup byl na daném místě umístěn neoprávněně v roce 1987. Jeho neoprávněné umístění proto nemohlo mít vliv na existenci veřejně přístupné účelové komunikace, která se zde nacházela již dávno předtím, jak bylo vysvětleno výše. Nutná komunikační potřeba 117. Žalobce dále namítl, že pro použití sporné cesty včetně části jeho pozemku není naplněna podmínka nutné komunikační potřeby. Ani této námitce soud nepřisvědčil.

118. V nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, Ústavní soud upozornil, že „vedle nezbytného souhlasu vlastníka je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Z dnešních hledisek posuzování legitimních omezení základních práv se totiž jedná o nezbytnou podmínku proporcionality omezení. Zjednodušeně řečeno, existují–li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům“ (bod 34). Tentýž závěr Ústavní soud zopakoval v nálezech ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2942/10, ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 3608/10, a ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 263/11, a odkázal na něj i v usnesení ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 136/15.

119. Nutnost vždy zkoumat i čtvrtou z podmínek – nutnou a nenahraditelnou komunikační potřebu a mít ji v případě deklarace veřejně přístupné účelové komunikace za prokazatelně splněnou i v případě souhlasu vlastníka komunikace, resp. jeho právních předchůdců potvrdil také rozšířený senát v usnesení ze dne 2. 2. 2017, č. j. 5 As 140/2014–76, č. 3540/2017 Sb. NSS.

120. Pro splnění této podmínky existence veřejně přístupné účelové komunikace je nezbytné, aby daná cesta byla buď jediné, nebo z jiného důvodu nezbytné spojení (např. proto, že jiné existující cesty z různých důvodů nedostačují k naplnění nutné komunikační potřeby). Jestliže totiž není ve hře naplnění nutné komunikační potřeby, pak není ani dost silný veřejný zájem na omezení vlastnického práva. Pokud by šlo o pouhou „cestu z pohodlí“, bez které se komunikační vztahy v dané lokalitě bez závažných potíží obejdou, pak taková cesta může existovat pouze tak dlouho, dokud souhlas vlastníka s jejím užíváním trvá. Je proto namístě vždy zvážit existenci alternativní cesty, která je skutečná a možná. Ideálně by se taková alternativní cesta měla nacházet (v případě, je–li posuzovaná cesta v soukromém vlastnictví) na pozemcích veřejnoprávní korporace. Pokud je případná alternativní cesta v soukromém vlastnictví a nelze ji upřednostnit z důvodu, že příslušný vlastník, na rozdíl od vlastníka posuzované cesty, souhlasí s jejím veřejným užíváním, měl by správní orgán považovat za veřejnou cestu tu, která méně zatěžuje soukromé vlastnictví, a to především z pohledu její plochy (srov. Černínová, M., Černín, K. a Tichý, M. Zákon o pozemních komunikacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, k § 7).

121. Soud se ztotožnil se závěrem správních orgánů, podle kterého k cestě nacházející se na pozemcích parc. č. XA a parc. č. XB a na částech pozemků parc. č. st. XC, parc. č. st. XD, parc. č. XG a parc. č. XH neexistuje srovnatelná alternativa, která by vyvracela, že popsaná cesta byla a je užívána vlastníky přilehlých nemovitostí z naléhavé komunikační potřeby.

122. Na základě místního šetření městský úřad zjistil, že cesta z obce V. není průjezdná. Místy je patrná jen jako zbytek úvozu a v části od pozemku parc. č. XJ směrem k obci V. je zcela zarostlá keři a postupně zcela zaniká. Tomu odpovídají i fotografie pořízené na místním šetření dne 14. 7. 2020. Žalobce neprokázal opak. Naopak sám v odvolání, v němž chtěl zpochybnit patrnost cesty v terénu, tvrdil, že cesta původně vedla až k obci V., ale již je „většina cesty zaniklá, převážná část cesty je zavalena balvany pokrytých mechem, namísto původní cesty je vegetace v podobě keřů, cesta v terénu postupně zaniká.“ Současně se soud ztotožnil s hodnocením městského úřadu, že cesta k obci V., i pokud by byla průjezdná, je neúměrně dlouhá oproti posuzované cestě. Nedá se přitom říct, že posuzovaná cesta je vhodnější pouze v důsledku většího pohodlí. Jak vyplývá z katastrální mapy, rozdíl v délce cest je mnohonásobný.

123. Závěr o naplnění znaku nutné komunikační potřeby nezpochybňuje ani ničím nepodložené žalobcovo tvrzení o údajné alternativní cestě vedoucí od požární nádrže.

124. Dále se soud zabýval námitkou, zda lze namísto cesty vedoucí i po části pozemku žalobce využít pouze pozemky ve vlastnictví obce parc. č. XA a parc. č. XB. Právě tuto alternativu žalobce zdůraznil při jednání.

125. V této souvislosti je třeba předně připomenout výše popsaný závěr, že sporná cesta byla veřejně užívána již dávno před tím, než na ni žalobce umístil pevné překážky, a dokonce dávno před tím, než se stal vlastníkem pozemku parc. č. XC. Ze shrnutých vyjádření a čestných prohlášení zároveň vyplývá, že cesta byla užívána v celé své šíři, do roku 2007 na ní nebyla žádná překážka, která by ji zužovala, a cestou projížděla i nákladní vozidla, včetně zemědělské techniky. Z toho plyne, že historicky byly využívány nejen pozemky obce parc. č. XA a parc. č. XB, ale i části přilehlých pozemků, které nebyly oploceny.

126. Dále vzal soud v úvahu rozsudek ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011, ve kterém Nejvyšší soud uvedl: „Protože nutnou podmínkou existence účelové komunikace je uspokojení nutné komunikační potřeby, trvá právo užívat takovou komunikaci na cizím pozemku bez souhlasu jejího vlastníka pod podmínkou, že to vyžaduje nutná komunikační potřeba. Jakmile tato potřeba zanikne, zanikne i právo obecného užívání účelové komunikace […] stejně jako omezení vlastníka pozemku (tzv. elasticita vlastnictví); tento přístup, který je v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod […], vyplývá z nutnosti minimalizovat omezení vlastníka pozemku.“ Ve shodě se správními orgány má však za to, že nutná komunikační potřeba vztahující se k celé šíři cesty (včetně části žalobcova pozemku) neodpadla.

127. Již městský úřad konstatoval, že k uspokojení nutné komunikační potřeby nepostačí úzký pruh cesty vedoucí pouze po pozemcích obce, neboť v nejužším místě je šířka takto omezené komunikace 1,6 m a tento rozsah nepostačuje ani pro průjezd osobních motorových vozidel. Tím spíše pak neprojede ani nákladní vozidlo, včetně vozidel složek integrovaného záchranného systému. Ze skutečnosti, že od roku 2007 nenastala situace, kdy by bylo potřeba, aby spornou cestou projela rychlá záchranná služba nebo hasiči, nelze dovodit, že by potřeba průjezdu těchto vozidel odpadla. Za odůvodněnou lze považovat i městským úřadem zmíněnou potřebu zajistit přístup fekálních vozů či vozidel dovážející stavební materiál. Cesta, která by vedla pouze po obecních pozemcích, nemůže být s ohledem na nedostatečnou šířku těchto pozemků srovnatelnou alternativou. Žalobci přitom nelze přisvědčit, že by se správní orgány touto otázkou nezabývaly (srov. výše body 17 a 28).

128. Přijetí opačného závěru neodůvodňují ani fotografie předložené žalobcem při jednání (č. listu 110, 114 a 115 soudního spisu), které zachycují vozidla na sporné cestě (u jihovýchodní části žalobcova pozemku) a které mají podle žalobce prokazovat, že i po umístění překážek je možný průjezd vozidel. Tyto fotografie nejsou datovány a není z nich zřejmé, za jakých podmínek vozidla na danou cestu vjela, zda např. nebyla žalobcem překážka dočasně k žádosti posunuta. Naopak z řady dalších fotografií založených ve spise (viz zejm. č. l. 96 správního spisu) i výpovědí zmíněných výše je zřejmé, že větší nákladní vozidla (zejm. vozidla zmíněná v předchozím odstavci) po umístění překážek cestou neprojedou. Nedostatečná šíře cesty po umístění překážek (1,6 m) vyplývá rovněž z polohopisného zaměření. Žalobce přitom nezpochybnil konkrétní naměřené údaje, které jsou v něm zachyceny, ale tvrdil, že je nesprávné a nepřesné, protože odmítá možnost rozšíření komunikace k pozemku parc. č. XM a není z něj zřejmé, proč by komunikace nemohla probíhat pouze po pozemku parc. č. XA. Těmito argumenty není nijak zpochybněn zmíněný údaj o šířce 1,6 m a je přitom obecně známou skutečností, že běžná vozidla integrovaného záchranného systému (zejm. hasičská vozidla nebo skříňová vozidla záchranné služby) tuto šířku přesahují. Z fotografií založených ve spise je rovněž zřejmé, že při hranici s pozemkem parc. č. XM se nachází svah. V této souvislosti je přitom třeba opět připomenout, že v posuzované věci je rozhodné, zda v minulosti existující komunikační potřeba odpadla. Takovou skutečnost soud z předložených důkazů ani správního spisu nezjistil.

129. Dále soud připomíná, že vlastník pozemku, na kterém je veřejně přístupná účelová komunikace, nemůže tím, že zmaří užití této komunikace, dosáhnout zániku charakteru veřejně přístupné účelová komunikace (viz výše bod 92 a také např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 2. 2023, č. j. 43 A 61/2021–83, nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, č. j. 31 A 27/2012–91, bod 19). Z tohoto důvodu nelze ani při hodnocení nutné komunikační potřeby brát v úvahu svévolné jednání žalobce spočívající v umístění pevných překážek.

130. Soud proto souhlasí se správními orgány, že nutná komunikační potřeba je zachována i v současnosti, a to i v rozsahu cesty, která zasahuje na malou část pozemku žalobce. Tato cesta v celé své šířce nikdy neztratila svůj dopravní význam, a proto nemohlo ani ve vztahu k její části zasahující na pozemek parc. č. st. XC dojít k zániku nutné komunikační potřeby, resp. veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu výše zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 766/2011. Jedná se přitom o jediné, a proto nezbytné komunikační spojení pro pozemky parc. č. st. XF, parc. č. XG a parc. č. XE.

131. Na základě všech výše uvedených důvodů lze uzavřít, že na pozemcích parc. č. XA a parc. č. XB a na částech pozemků parc. č. st. XC, parc. č. st. XD, parc. č. XG a parc. č. XH se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, neboť jsou splněny všechny čtyři její znaky. Ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace není třeba žádného úkonu správního orgánu; dochází k němu ze zákona při současném naplnění výše popsaných čtyř znaků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, nebo rozsudky NSS ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003–64, a ze dne 15. 11. 2007, č. j. 6 Ans 2/2007–128).

132. Správní orgány proto byly oprávněny uložit žalobci odstranění pevných překážek, neboť je umístil na veřejně přístupnou účelovou komunikaci neoprávněně. Polohopisné zaměření 133. Žalobce městskému úřadu dále vytýká, že v prvostupňovém rozhodnutí označil osobu, která zpracovala polohopisné zaměření nesprávně jako „oprávněného autorizovaného zeměměřického inženýra“, přestože tehdy účinný zákon o zeměměřictví používal pojem „úředně oprávněný zeměměřický inženýr“.

134. Byť má žalobce pravdu, že § 16 odst. 3 zákona o zeměměřictví ve znění účinném do 30. 6. 2023 stanovil, že „[f]yzická osoba s úředním oprávněním je oprávněna používat označení ‚úředně oprávněný zeměměřický inženýr‘.“, není zřejmé, jak by se nepřesné označení osoby, která zpracovala polohopisné zaměření, v odůvodnění rozhodnutí městského úřadu mělo dotknout žalobcových práv. Podstatné je, že samotné polohopisné zaměření, které je nedílnou součástí prvostupňového rozhodnutí, bylo zpracováno oprávněnou osobou. Z jeho textu plyne, že jej zpracoval P. K. a soulad s právním předpisy ověřil Ing. M. Ch., úředně oprávněný zeměměřický inženýr, který ke svému podpisu připojil i razítko potvrzující toto oprávnění. Není proto pochyb, že polohopisné zaměření bylo potvrzeno úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem ve smyslu § 16 odst. 3 zákona o zeměměřictví.

135. Soud nepřisvědčil ani tvrzení, že se správní orgány nevypořádaly s tím, že polohopisné zaměření bylo opakovaně účastníky řízení označeno za vadné z hlediska šířkového řešení. Městský úřad naopak na námitky nedostatků polohopisného zaměření reagoval a opakovaně nechal zpracovat jeho doplnění. Polohopisné zaměření, z něhož pak vycházel v prvostupňovém rozhodnutí, bylo zpracováno dne 6. 3. 2020. Žalobce neupřesnil, v čem má být toto výsledné polohopisné zaměření vadné. V žalobě se omezil pouze na zcela obecné tvrzení, že je podle něj neúplné, nepravdivé a nepřezkoumatelné. V této souvislosti soud připomíná, že smyslem a účelem vymezení žalobních bodů v žalobě [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] je především nastavení referenčního rámce soudního přezkumu, tj. určení toho, jaké skutkové a právní otázky má soud posuzovat z hlediska tvrzené nezákonnosti správního rozhodnutí. Míra precizace žalobních bodů předurčuje, jaké právní ochrany se žalobcům u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu správní soud přistoupí a posoudí ho. Není namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným arbitrem, ale přebral by funkci jejich advokáta (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78, č. 2162/2011 Sb. NSS).

136. Zcela v obecné rovině zůstalo také žalobní tvrzení, podle kterého má z fotodokumentace z roku 2007 založené ve spisu vyplývat, že účelová komunikace se v tomto období nacházela ve zcela jiné poloze vůči pevným stavbám, než jak je vyobrazena v polohopisném zaměření. Po porovnání fotografií založených ve spise a polohopisného zaměření ze dne 6. 3. 2020 soud žádný zjevný rozpor neshledal. Žalobce nijak neupřesnil, v čem konkrétně rozpor spatřuje. Nepředložil ani žádné alternativní polohové zaměření, které by prokazovalo jeho tvrzení.

137. Nezákonnost prvostupňového rozhodnutí nezpůsobuje ani nepřesné vyjádření městského úřadu, že „další“ znalecký posudek je nadbytečný. Polohopisné zaměření sice není znaleckým posudkem, avšak z kontextu prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že městský úřad myslel předchozím znaleckým posudkem právě polohopisné zaměření ze dne 6. 3. 2020 a že právě tento dokument považoval za dostatečný doklad pro to, kudy prochází veřejně přístupná účelová komunikace a kde jsou umístěny pevné překážky. Jak již soud výše uvedl, žalobce obsah polohopisné zaměření účinně nezpochybnil.

VI. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

138. Soud neshledal žalobu důvodnou a nezjistil ani žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, proto žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

139. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyl procesně úspěšný. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

140. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Protože soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil, rozhodl, že tyto osoby nemají právo na náhradu nákladů řízení.