59 A 29/2022 – 49

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci žalobkyně: X, narozená dne X bytem X zastoupená advokátem JUDr. Petrem Vochvestou sídlem Národní 340/21, 110 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec 2 za účasti:

1. X bytem X 2. X bytem X 3. X bytem X 4. X bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2022, č. j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osobám zúčastněným na řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala přezkumu shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Tanvald, odboru dopravy ze dne 15. 9. 2021, č. j. X. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně jako věcně a místně příslušný silniční správní úřad na základě žádosti žalobkyně ze dne 15. 2. 2021 rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, že se na p. p. č. X v k. ú. X a obci Kořenov nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.

II. Žaloba

2. Žalobkyně v žalobě namítala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávných skutkových zjištěních, a proto i právní posouzení věci je nesprávné. Dle žalobkyně v posuzované věci nejsou naplněny minimálně dva definiční znaky účelové komunikace, a to zákonný účel a nutná komunikační potřeba. Pro žádnou nemovitost osob zúčastněných na řízení není sporná účelová komunikace na p. p. č. X jedinou alternativou přístupu k jejich nemovitostem a ani nenaplňuje svůj zákonný účel spočívající v dopravní obsluze a napojení jednotlivých nemovitostí. Žalovaný dle žalobkyně vycházel z účelových a důkazně nepodložených tvrzení osob zúčastněných na řízení o tom, že posuzovaná účelová komunikace je jedinou přístupovou alternativou k jejich nemovitostem. Pokud žalovaný ve svém rozhodnutí argumentuje nutností posuzovat komunikaci jako celek, přehlíží, že zákon o pozemních komunikacích takový požadavek nestanovuje. Tento argument navíc nemůže v poměrech řešené věci obstát, neboť dopravní obslužnost bude pro přilehlé nemovitosti bez dalšího zachována i bez vedení účelové komunikace přes pozemek žalobkyně p. č. X.. Žalobkyně zdůrazňovala podmínku proporcionality, odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009–66, či ze dne 20. 1. 2022, č. j. 9 As 301/2019–27, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2942/10. Namítala, že pokud ve správním řízení prokázala neexistenci nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby zajišťované spornou účelovou komunikací, pak nelze její vlastnické právo k pozemku p. č. 400/3 správním orgánem omezovat tak, že na něm bude i nadále konstatovat existenci veřejně přístupné účelové komunikace. Zdůraznila, že její návrh na určení neexistence účelové komunikace byl a je motivován zejména devastací jejího pozemku p. č. X, ke které dochází v důsledku průjezdu těžkými nákladními vozidly, jež si přes tento pozemek zkracují cestu. Dodala, že nelze akceptovat ani případný argument některých osob zúčastněných na řízení o zkrácení času cesty k jejich nemovitostem, neboť judikatura Ústavního soudu (nález ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06) nepovažuje tuto skutečnost za právně významnou při posuzování možnosti omezení vlastnického práva k dotčenému pozemku pro účely veřejného užívání.

3. Žalovaný se dle žalobkyně také vůbec nezabýval otázkou možného komunikačního využití pozemků p. č. X a p. č. X, které historicky jako účelová komunikaci sloužily, a které osoba zúčastněná na řízení pan Friedrich pro svou komunikační potřebu i nadále užívá.

4. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhovala, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

5. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný plně odkázal na obsah napadeného rozhodnutí a konstatoval, že v průběhu správního řízení byla existence veřejně přístupné účelové komunikace dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích na pozemku p. č. X dostatečně prokázána. Žalovaný navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Zjištění ze správního spisu

6. Dne 15. 2. 2021 podala žalobkyně u správního orgánu I. stupně žádost o zahájení správního řízení o určení právního vztahu dle § 142 správního řádu ke komunikaci vedoucí na p. p. č. X v k. ú. X a obci Kořenov. Dne 21. 6. 2021 oznámil správní orgán I. stupně všem účastníkům řízení zahájení správního řízení a zároveň nařízení ústního jednání s provedením důkazu ohledáním na 20. 7. 2021. Dne 20. 7. 2021 proběhlo ústní projednání věci spojené s místním šetřením.

7. V rozhodnutí ze dne 15. 9. 2021, č. j. X, správní orgán I. stupně konstatoval, že při posuzování existence účelové komunikace na pozemku p. p. č. X vycházel z místního ohledání, vyjádření účastníků ústního projednání na místě samém, doložené fotodokumentace a listinných materiálů. Hodnotil, zda dotčená cesta naplňuje kumulativně všechny čtyři znaky případné účelové komunikace, tj. stálost a patrnost v terénu, zákonný účel, souhlas vlastníka s obecným užíváním a nutnou komunikační potřebu. Konstatoval, že komunikace je zpevněná s vyjetými kolejemi, v části vysypaná a zpevněná štěrkem v proměnné šířce cca 2,0 – 2,5 m. Komunikace je napojena na stávající veřejně přístupnou účelovou komunikaci p. p. č. X ve vlastnictví obce Kořenov, a dále pokračuje po účelové komunikaci p. p. č. X ve vlastnictví Lesů České republiky s. p. Předmětná komunikace je součástí veřejně přístupné účelové komunikace, která vede od silnice III/29019 (p. p. č. X), na kterou se zase po cca 1 km napojuje zpět. Na dotčené části komunikace není umístěno dopravní značení, fyzická ani jiná zábrana. Komunikace je patrná v terénu a má stálý průběh, čímž je naplněn první z definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Komunikace sloužila dlouhá léta jako dopravní cesta k dopravní obsluze a k napojení jednotlivých nemovitostí na ostatní komunikace. Uživatelům předmětné komunikace neslouží k jejímu užívání žádný soukromoprávní titul, nemají a ani nikdy neměli k pozemku zřízeno věcné břemeno. Užívání pozemku je plně založeno na institutu obecného užívání účelové komunikace, přičemž účelová komunikace je užívána vlastníky přilehlých nemovitostí, včetně jejich rodinných příslušníků a návštěv, jako jediný možný přístup k jejich nemovitostem či k obhospodařování jejich pozemků. Všechny provedené důkazy svědčí o tom, že jde o obecné užívání určené pro širokou veřejnost, tento stav zde existuje dlouhodobě a nadále trvá, čímž je naplněn i zákonný účel. Proti obecnému užívání předmětné komunikace v minulosti nikdo neměl námitek, nekladl žádné překážky a svým aktivním jednáním neprojevil s veřejným užíváním nesouhlas. Pokud vlastník neprojevil kvalifikovaný nesouhlas se vznikem účelové komunikace, platí, že jeho souhlas byl dán, čímž byl naplněn další z definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Pokud jde o nutnou komunikační potřebu, správní orgán I. stupně zdůraznil, že se otázkou alternativního přístupu zabýval, ale žádný jiný alternativní přístup nenalezl. Komunikace tak naplňuje i poslední definiční znak, tj. ničím nenahraditelnou komunikační nutnost. Správní orgán I. stupně měl všechny čtyři definiční znaky veřejně přístupné účelové komunikace za naplněné, a proto dospěl k závěru, že na p. p. č. X v k. ú. X a obci Kořenov se nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.

8. Napadeným rozhodnutím bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Splnění prvního znaku, kterým je stálost a patrnost v terénu, vyplývá dle žalovaného z doložené fotodokumentace a zároveň bylo popsáno v protokolu o místním šetření. Splnění druhého znaku, tj. plnění účelu pro spojení jednotlivých nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi pro potřeby jejich vlastníků nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, předpokládá, že cesta spojuje nemovitosti navzájem nebo nemovitosti s ostatními pozemními komunikacemi. Tento znak nesplňuje snad pouze cesta, která by vedla na jednom pozemku a nenapojovala by tento pozemek na jinou pozemní komunikaci, ani by dopravně nenapojovala nemovitosti navzájem. V tomto znaku se neřeší, zda nemovitosti ke spojení tuto veřejně přístupnou komunikaci nutně potřebují, to souvisí až s nutnou komunikační potřebou. I tento znak je dle žalovaného jasně patrný z přiložené fotodokumentace. Souhlas s užíváním účelové komunikace prokázal správní orgán I. stupně výpovědí svědků, konkrétně pana Friedricha, a žalobkyně tento znak v odvolání nerozporovala. Žalovaný proto vzal tuto skutečnost rovněž za dostatečně prokázanou. Ke čtvrtému znaku žalovaný konstatoval, že se správní orgán I. stupně žádné alternativní komunikaci nevěnoval, neboť takové alternativní spojení nenalezl. Žalovaný doplnil, že z mapových podkladů a podkladů založených ve spise vyplývá, že většina žalobkyní navrhovaných alternativ směřuje k rozdělení komunikace, která na obou svých koncích vyúsťuje na silnici III/29019. Žalovaný měl za prokázané, že veřejně přístupná účelová komunikace na p. p. č. X historicky vznikla, což ani žalobkyně nepopírá. Pokud komunikace jednou vznikla, může zaniknout v případě, že již není potřeba, např. z důvodu vybudování jiné obslužné komunikace, která stávající komunikaci nahradí. K vybudování nové komunikace však v tomto případě nedošlo. Žalobkyně namítá, že její vlastnické právo je výrazně omezeno, přestože k jednotlivým nemovitostem příjezd i přístup existuje. Žalobkyně za alternativní komunikace označuje komunikace vybudované na p. p. č. X a p. p. č. X. Oba pozemky označené jako alternativní komunikace ale navazují na spornou komunikaci na pozemku žalobkyně. Tvrzení žalobkyně je tak postaveno na rozdělení účelové komunikace, která však funguje jako celek, tj. od křižovatky ke křižovatce, a nelze z ní část vyjmout. Potvrzením neexistence veřejně přístupné účelové komunikace na p. p. č. X by se dosáhlo pouze rozdělení komunikace jako celku. Alternativa možného využití pozemků p. č. X a p. č. X nebyla v prvostupňovém rozhodnutí posouzena. Z veřejně dostupných databází, např. katastru nemovitostí, však vyplývá, že tato alternativa končí v bunkru a není ji tudíž možné plnohodnotně využívat. Zároveň se nelze dožadovat nového vzniku staré cesty. V této souvislosti žalovaný odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016–64.

V. Ústní jednání

9. Během ústního jednání konaného dne 23. 11. 2022 žalobkyně i žalovaný setrvali na své právní argumentaci. Skutečnosti rozhodné pro posouzení věci jsou dostatečně objasněny předloženým spisovým materiálem, soud proto neprováděl žádné dokazování. Provádět jako důkaz další místní šetření, jak navrhovala žalobkyně, považoval soud pro posouzení žaloby za zjevně nadbytečné. Místní šetření proběhlo dne 20. 7. 2021 v rámci správního řízení a byl o něm pořízen protokol č. j. X.

VI. Posouzení věci krajským soudem

10. Napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející soud přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a v mezích uplatněných žalobních bodů dle § 75 odst. 2 s. ř. s. s tím, že přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

11. Ve věci se jedná o to, zda se na pozemku žalobkyně p. č. X v k. ú. X a obci Kořenov nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.

12. Při posouzení této otázky je na místě uvést, co se vlastně rozumí pojmem veřejně přístupná účelová komunikace. Je tak nutné vyjít předně z § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, podle kterého je pozemní komunikací „dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.“ Pozemní komunikace se podle § 2 odst. 2 citovaného zákona rozlišují podle svého určení, dopravního významu a stavebně – technického vybavení na čtyři kategorie – dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace. Na rozdíl od ostatních kategorií pozemních komunikací, pro účelové komunikace platí, že jejich vlastníkem může být i osoba soukromého práva a rovněž o jejich vzniku nerozhodují správní orgány (§ 3 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a contrario), vznikají tedy přímo ze zákona při naplnění jejich definičních znaků (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009 – 66, publ. pod č. 2012/2010 Sb. NSS, a ze dne 19. 8. 2013, č. j. 4 As 89/2013 – 21; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou přístupná na www.nssoud.cz). Ex lege pak účelové komunikace rovněž zanikají.

13. Veřejně přístupná účelová komunikace dále podle § 7 odst. 1 citovaného zákona o pozemních komunikacích slouží „ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.“ Pouze naplnění těchto podmínek však ke vzniku veřejné účelové komunikace na soukromém pozemku nestačí. Vznik veřejné účelové komunikace je zásahem do ústavně garantovaného vlastnického práva. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod platí, že omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Ústavní soud proto ve svém nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že pokud některá z podmínek nuceného omezení vlastnického práva absentuje, jedná se o neústavní porušení vlastnického práva. V takových případech lze ústavně konformně omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka. Je–li však takový souhlas vlastníka dán, nelze již o nuceném omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod hovořit. Ke vzniku veřejné účelové komunikace je tedy třeba udělení souhlasu vlastníka pozemku, na němž má komunikace vést.

14. Souhlas se vznikem účelové komunikace může přitom vlastník udělit buď výslovným prohlášením (věnováním), nebo i konkludentně. Pokud tedy vlastník neprojevil kvalifikovaný nesouhlas se vznikem účelové komunikace, platí, že jeho souhlas byl dán. Souhlasil–li vlastník se zřízením účelové komunikace, jsou jeho soukromá práva omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace podle § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Obecné užívání Nejvyšší správní soud vyložil podle právní teorie jako „užívání všeobecně přístupných materiálních statků, které odpovídají jejich účelovému určení, předem neomezeným okruhem uživatelů“ a konstatoval, že takový účinek nemůže být později vyloučen jednostranným úkonem vlastníka, který souhlas v minulosti (byť i konkludentně) udělil, ani jeho právních nástupců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, dostupný na www.nsoud.cz). Z uvedeného vyplývá, že pokud je účelová komunikace zřízena, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku, ti nejsou oprávněni ji ze své vůle uzavřít.

15. Další judikatorně dovozenou podmínkou vzniku veřejné účelové komunikace je existence ničím nenahraditelné komunikační nutnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012 – 42). Komunikační nezbytnost je posuzována v rámci proporcionality mezi veřejným zájmem v podobě využití cesty na soukromém pozemku a omezením v neprospěch vlastníků dotčeného pozemku. To znamená, že existuje–li jiný alternativní a vhodný způsob, jak sledovaného cíle dosáhnout a přitom neomezit vlastnické právo, je třeba dát přednost tomuto jinému způsobu.

16. K těmto dvěma dalším podmínkám pak ve smyslu shora citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, přistupuje další. Veřejná účelová komunikace nevznikne v případě, kdy bude komunikační spojení mezi nemovitostmi na daném pozemku zajištěno soukromoprávním institutem, jako například zřízením věcného břemene (služebnosti) či prostřednictvím individuálních souhlasů apod.

17. Základní rámec právního posouzení není v této věci sporný. Spor se v nynějším případě vede čistě v rovině skutkové, tedy zda uvedené znaky jsou naplněny, resp. do jaké míry a jakým způsobem se to podařilo v řízení prokázat. Správním orgánům nelze vytknout, že by se snad některým z uvedených znaků opomenuly zabývat. Námitky žalobkyně pak směřují proti závěru správních orgánů o naplnění druhého (dopravní účel stanovený zákonem) a čtvrtého znaku (nutná komunikační potřeba).

18. Druhý znak je podle krajského soudu naplněn zcela jednoznačně a nepopiratelně. Účelové komunikace mají podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích sloužit „ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků“. V nynějším případě sporná cesta svým umístěním, stavebně technickým vybavením i skutečným způsobem využití je plynulým pokračováním veřejně přístupné účelové komunikace na p. p. č. X (vlastník obec Kořenov) a následně navazuje na veřejně přístupnou účelovou komunikaci na p. p. č. X (vlastník Lesy ČR). Je tedy součástí veřejně přístupné účelové komunikace, která vede od silnice III/29019 (p. p. č. X), na kterou se zase po cca 1 km napojuje zpět, a slouží k napojení pozemků osob zúčastněných na řízení právě na místní komunikaci III/29019. Druhý znak nebude splňovat např. cesta čistě výletní, nikoliv cesta, jež vede k jednoznačně určeným pozemkům, pro něž představuje dopravní napojení (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2021, č. j. 30A 43/2020 – 180).

19. Naprostá většina výhrad a argumentů, které žalobkyně uplatňuje, směřuje ve skutečnosti do naplnění čtvrtého znaku veřejně přístupné účelové komunikace, tj. existence nutné komunikační potřeby.

20. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vychází z toho, že spornou cestu je třeba posuzovat jako jeden funkční celek. Tento závěr vyslovil v nedávném rozsudku ze dne 9. 8. 2022, č. j. 9 As 36/2022 – 60, ve vztahu k třetímu znaku (souhlas vlastníka s veřejným užíváním), již dříve však z tohoto přístupu vycházel u posuzování právě čtvrtého znaku (nutné komunikační potřeby), když uvedl: „Současně je nutno zmínit, že při posuzování nutné komunikační potřeby není žádoucí spornou cestu „kouskovat“ na části; naopak při zkoumání všech znaků veřejně přístupné účelové komunikace by měly úřady vždy hodnotit cestu jako funkční celek (tj. od křižovatky ke křižovatce, od křižovatky po konec slepé cesty apod.). Jednotlivé pozemky mnohdy některý znak samy o sobě nesplňují, neboť ten se vztahuje k cestě jako celku. Je to dáno tím, že každá veřejná cesta je způsobilá naplnit svůj dopravní účel jedině v kontextu celé sítě ostatních veřejných cest, jejíž je smysluplnou součástí.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 As 213/2017 – 38). Tento závěr považuje zdejší soud za správný a korespondující s náhledem, který v posuzované věci zaujal žalovaný. Nelze tedy tvrdit, že by účelová komunikace na pozemku žalobkyně p. č. X zanikla, jelikož přestala plnit nutnou komunikační potřebu, neboť zde je jiná alternativní přístupová cesta k nemovitostem ve vlastnictví osob na řízení zúčastněných. Alternativy přístupu, které zmiňuje žalobkyně, jsou pouze části jedné souvislé komunikace, která jako celek zajišťuje napojení přilehlých nemovitostí na místní komunikaci III/29019.

21. Pokud jde o pozemky p. č. X a p. č. X v k. ú. X a obec Kořenov není pravdou, že by se jejich možným využitím jako alternativního přístupu žalovaný nezabýval. Žalovaný na str. 5 napadeného rozhodnutí výslovně uvedl: „Z veřejně přístupných zdrojů vyplývá, že zde není cesta viditelná a patrná v terénu a z obou stran tato cesta navíc končí ve stavebním pozemku (bunkru), není tedy možné ji plnohodnotně využívat. Zároveň se nelze dožadovat nového vzniku staré cesty.“ S uvedenými závěry se zdejší soud plně ztotožňuje, ostatně ani žalobkyně v žalobě žádnou argumentaci, která by citované závěry vyvracela, nevznáší.

VI. Závěrečné posouzení a náklady řízení

22. Ze všech shora uvedených důvodů soud zamítl podanou žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.

23. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., dle kterého, nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný správní orgán, ten ale náhradu nákladů řízení nežádal, ostatně mu náklady nad rámec jeho běžné činnosti ani nevznikly. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

24. Protože osobám zúčastněným na řízení soud neuložil v řízení žádné povinnosti a současně neshledal žádné důvody hodné zvláštního zřetele, vyslovil v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s., že se osobám zúčastněným na řízení náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Předmět řízení II. Žaloba III. Vyjádření žalovaného IV. Zjištění ze správního spisu V. Ústní jednání VI. Posouzení věci krajským soudem VI. Závěrečné posouzení a náklady řízení