59 A 31/2013 - 49

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karla Kosteleckého a Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. v právní věci žalobce: J.E., a.s. (dříve JTR, a.s.), se sídlem XX, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2013, č. j. OÚPSŘ 341/2012-330-rozh., takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne ze dne 5. 2. 2013, č. j. OÚPSŘ 341/2012-330-rozh., se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Žaloba Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou, odboru stavebního a životního prostředí, stavebního úřadu (dále jen ,,stavební úřad“) ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 1004/2012/SÚ/Fa, č. j. 74006/2012. Tímto prvostupňovým rozhodnutím bylo podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), vydáno stavební povolení na stavbu „změna způsobu vytápění a ohřevu TUV bytový dům č. p. XX a XX, XX - plynová kotelna. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí žalovaného a stavební povolení jsou nicotnými rozhodnutími, resp. že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné. A. Důvody nicotnosti rozhodnutí Důvody nicotnosti rozhodnutí žalovaného i stavebního úřadu žalobce spatřoval ve faktické a právní neuskutečnitelnosti rozhodnutí, která se nevypořádávají s tím, jak bude naloženo, resp. odstraněno stávající zařízení pro rozvod tepelné energie ve vlastnictví žalobce. Podle žalobce musí žádost o stavební povolení a tím i projektová dokumentace řešit, zda zařízení (stávající zdroj) zůstane či bude z objektu odstraněno, k čemuž musí zajistit stanovisko vlastníka tohoto zařízení. K ponechání zařízení jako studené zálohy v objektu musí stavebník doložit dohodu stavebníka a žalobce jako vlastníka tohoto zařízení, k odstranění zařízení je třeba ukončení smluvního vztahu a postup po dohodě se žalobcem. Projektová dokumentace neřešila změnu způsobu vytápění v souladu s ustanovením § 77 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), je proto neúplná, což zapříčinilo faktickou a právní neuskutečnitelnost rozhodnutí. Stavební úřady se o stanovisko žalobce nezajímaly, jen stanovily podmínky k ochraně zařízení žalobce, ale bez znalosti požadavku žalobce. Dle žalobce není možné rozhodnutí, kterým se stanoví, že původní zařízení zůstává v objektu, aniž by byl doložen právní důvod pro takové umístění a setrvání v budově. Na žalobci nelze požadovat, aby své zařízení v objektu ponechal bez smluvního vztahu jako studenou zálohu a na svůj náklad je v rámci plnění svých povinností dle energetického zákona udržoval bez existujícího právního důvodu. V této souvislosti zdůraznil, že teplárenství není tržním odvětvím. Ze znění § 77 odst. 5 energetického zákona žalobce dovozoval, že náklady na provedení změny způsobu vytápění a náklady odpojení od rozvodného tepelného zařízení mají být uhrazeny před provedením změny, a proto změna musí být ve stavebním řízení zohledněna. Pokud se mění zdroj, resp. je instalován nový zdroj, požadavkem je odstranění původního, což musí být v žádosti o stavební povolení jasně vyjádřeno. Protože žalobce nemá se stavebníkem uzavřenou smlouvu pro dodávku tepelné energie a nemá sjednaný způsob hrazení nákladů na udržování zařízení jako zálohového zdroje, nemá zájem na ponechání svého zařízení v objektu. Žalobce ale také nemůže udělit stavebníku souhlas s odstraněním zařízení, protože nebyly sjednány podmínky pro takový postup a náhrada nákladů na odpojení a změnu vytápění. Žalobce z toho dovozuje, že stavebník musí v případě zájmu o změnu způsobu vytápění doložit souhlas vlastníka zařízení s demontáží zařízení nebo dohodu o tom, že vlastník zařízení souhlasí s ponecháním zařízení v objektu. Pokud rozhodnutí nepřímo nutí žalobce, aby vynakládal náklady na úkor jiných odběratelů, kteří nakonec musí provoz zařízení žalobce v objektu stavebníka zaplatit v ceně tepelné energie, ukládá rozhodnutí ve svém důsledku povinnost třetím subjektům a zasahuje do jejich práv, což je v rozporu s principy dobré správy. Dotčenost veřejných subjektivních práv žalobce dovozoval z vlastnického práva k soustavě zásobování tepelnou energií (dále také jen „SZTE“ či případně „CZT“ jak centrální zdroj tepla), která je umístěna v domě, s tím, že k zásahu do tohoto vlastnického práva dojde v důsledku stavební úpravy, která toto vlastnické právo omezuje nejméně v rozsahu užívání, údržby, ochrany a bezpečnosti a prevence škod, neboť soustava SZTE je způsobilá fungovat jako celek a takto dojde k jejímu zmenšení. Rozhodnutí je neuskutečnitelné, neboť v rozhodnutí stavebního úřadu není uvedeno (podmínka č. 13), jaké zařízení žalobce je stavebník povinen chránit a stavební úřad zmínil zákonná ustanovení pouze obecně, aniž by zákon aplikoval na konkrétní případ. Rozporný je i výrok o tom, že stavba bude napojena na stávající vnitřní systém potrubí ÚT, studené vody, teplé vody, cirkulace teplé vody, plynoinstalace a elektroinstalace, když není určeno, zda a kdy dojde k odpojení od CZT. Z definice „Stavba obsahuje“ vyplývá, že kotelna bude umístěna v domě č. p. XX, Jablonec nad Nisou, nicméně stavební povolení je vydáno pro dům č. p. XX a XX, což činí rozhodnutí vnitřně rozpornými. V obou rozhodnutí chybí popis zařízení žalobce, a protože kotelna je umísťována do stejné místnosti, kde je umístěna zařízení žalobce, mělo by být jeho zařízení specifikováno. Ochrana žalobcova majetku je nedostatečná, bude zasaženo do jeho věcného břemene k právu vstupu, které bylo dosud výhradní, nyní bude omezeno existencí nového zařízení ve stejném prostoru. Žalobci se snížila možnost užití mechanizace k opravám a údržbě. Neproveditelnost je dána i tím, že nebyla vymezena bezpečnostní pásma kotlů, která bude zasahovat do bezpečnostních pásem zařízení žalobce. B. Důvody nezákonnosti rozhodnutí 1) Žalobce namítal, že se žalovaný nevypořádal zcela s odvolacími důvody, rozhodl tak v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu, žalobce přitom v odvolání poukazoval na obsah svých námitek ve stavebním řízení. 2) Podle žalobce mělo být vedeno územní řízení podle § 81 odst. 2 písm. c) stavebního zákona, protože na danou změnu nedopadá ustanovení § 81 odst. 3 stavebního zákona, měl být použit restriktivní výklad pojmu stavební úpravy. Jednalo se o stavbu, která podstatně mění nároky na okolí. Žalobce upozorňoval na to, že nově působí stavba emise, zároveň má zvýšenou náročnost na dodávky plynu, v okolí stavby vznikne naddimenzovaná SZTE. Stavební úřady upřednostňují soukromý zájem stavebníka na úspoře ceny tepelné energie nad zájmem veřejným. Přímo sousedící stavba – SZTE je bezprostředně dotčena změnou vytápění, neboť dojde k poklesu potřeby jejího využití a soustava, jak byla vystavěna, není způsobilá k funkčnímu provozu při nastolení stavu pod určitými mezními hodnotami odběru. Přímým zásahem do žalobcova vlastnického práva je pak potřeba ke stavebním a technickým zásahům do SZTE. Žalobce zpochybňoval, že by teplárenství, jak ho žalobce vykonává, bylo tržním odvětvím. Upozorňoval dále na skutečnost, že žádal důkaz u příslušných správních orgánů, resp. osob odborně způsobilých, o tom, že stavba ohrožuje bezprostředně jeho vlastnické právo k SZTE. Rozhodnutí tak porušuje právo žalobce na ochranu jeho vlastnického práva. Správní orgány nezkoumaly soulad stavby s veřejným zájmem dle § 4 odst. 2 správního řádu, nezkoumaly soulad stavby s § 3 odst. 1 energetického zákona. Žalobce zdůraznil, že má jako účastník správního řízení právo na zákonné rozhodnutí a pokud namítá porušení norem chránících veřejný zájem, činí tak v intencích ochrany svých práv procesních, zejména práva na spravedlivý proces. Žalobce vyzval soud, aby se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda danou stavbu posuzovat jako změnu stavby ve smyslu stavební úpravy nebo jako změnu stavby, kterou instalováním kotelny dojde ke snížení celkové plochy jednotek v domě, neboť bude zastavěn nebytový prostor a dojde tak ke změně spoluvlastnických podílů. Stavba tak mohla být provedena jen na základě smlouvy o výstavbě dle § 17 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. Žádost o vydání stavebního povolení nebyla úplná, neboť nebyl doložen konsensus všech vlastníků jednotek o úpravě spoluvlastnických vztahů. Toto zasahuje do věcných práv žalobce tím, že se mění poměry účastenství vlastníků jednotek na společné věci s dopadem do případného rozhodování ve vztahu k věcným právům žalobce. Mělo by být postupováno stejně, jako když jde o kotelny vně budovy, žalobce byl zbaven namítat rozhodné skutečnosti v územním řízení. Správní orgány postupovaly nesprávně, pokud k této námitce nepřihlédly v odvolacím řízení a navíc zamítly požadavek žalobce na provedení důkazu zjištěním vlastnických vztahů k navrhované stavbě. 3) Žalovaný měl prvostupňové rozhodnutí zrušit, neboť stavební úřad nezdůvodnil, proč bylo upřednostněno lokální vytápění domu před dodávkou tepelné energie ze SZTE, když tato dodávka je upřednostněna územním plánem Statutárního města Jablonec nad Nisou. Rozhodnutí jsou tak v rozporu s platným územním plánem. 4) Žalobce zopakoval, že rozhodnutí ho nutí ponechat zařízení v provozuschopném stavu, aby neohrožovalo činnost celé SZTE. Odůvodnění splnění zákonných předpokladů je konstatováním určitého právního závěru, bez uvedení skutkových zjištění a důkazů, které vedly stavební úřad k těmto zjištěním. 5) Žalobce není schopen sám bez součinnosti vlastníka objektu své zařízení odstranit. Provedenou změnou dochází ke změně hydraulických parametrů SZTE, v tomto směru stavební úřad SZTE nijak neochránil, když posuzoval odděleně jen přípojku a nezabýval se SZTE jako celkem. Vada řízení spočívá v tom, že stavební úřady neprovedly žalobcem požadovaný znalecký důkaz z oboru teplárenství pro posouzení vlivu stavby na soustavu CZT. 6) Napadené rozhodnutí nedostatečně řešilo odvolací námitky žalobce, pokud se týkaly stanovisek dotčených orgánů státní správy. Žalobní bod se týkal nesprávné aplikace § 3 odst. 8 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, stavební úřady ani orgán ochrany ovzduší se nezabývaly podmínkami dle tohoto ustanovení, z rozhodnutí neplyne, jaká metoda pro výpočet ekonomické přijatelnosti byla použita, co konkrétně a s jakým výsledkem bylo správními orgány hodnoceno. Nebylo uvedeno, zda správní orgány hodnotily možnost vytápění zdrojem kombinujícím výrobu tepla a elektrické energie. Z pohledu doporučujícího stanoviska Ministerstva životního prostředí nedoložil stavebník všechny skutečnosti, rozhodnutí jsou v této části téměř nepřezkoumatelná, resp. nevypořádávají námitky a odvolací body žalobce. V řízení mělo být zajištěno stanovisko Státní energetické inspekce (dále jen „SEI“), nedoložení způsobuje rozpor stavby se zákonem a je tak zasaženo do vlastnického práva žalobce. Stavební povolení bylo vydáno v rozporu se zákonem č. 406/2000 Sb., o hospodaření s energiemi, nebyla jasně vymezena energetická náročnost budovy ve vztahu ke změně způsobu vytápění. 7) Žalobce znovu zdůraznil potřebu ochrany jeho vlastnického práva k SZTE, neboť ta je provozována ve veřejném zájmu. Pokud se žalobce dovolával ochrany SZTE ve veřejném zájmu, činí tak v souladu s § 114 stavebního zákona a k ochraně svého subjektivního veřejného práva, neboť provoz SZTE ve veřejném zájmu patří k vlastnictví SZTE. Žalobce zdůraznil, že nákup a investice do udržování a provozování SZTE činil v době, kdy SZTE požívala ochrany ve veřejném zájmu a pokud žalobce namítá nezákonnost rozhodnutí, činí tak k ochraně svého subjektivního veřejného práva (věcného práva k SZTE). Správním orgánům žalobce vytýkal, že upřednostnily individuální zájem subjektu na levnějším vytápění oproti zájmu společnosti na existenci provozuschopné SZTE, která byla vybudována jako nedílný celek závislý na tom, jak jednotlivé body fungují. Žalobce je jako vlastník SZTE oprávněn dovolávat se ochrany SZTE ve veřejném zájmu a nesouhlasí s postupem, kdy správní orgány toto právo žalobci upírají. 8) Dále bylo namítáno, že řízení bylo zatíženo vadou, když žalovaný nesprávně vyložil Krajskou energetikou koncepci, resp. Územní energetickou koncepci Města Jablonec nad Nisou (dnes Statutárního města Jablonec nad Nisou). 9) Rozhodnutí stavebního úřadu je nepřezkoumatelné, stavební úřad nevymezil, jaký skutkový stav byl vzat jako prokázaný, jak právní otázky řešil a podle jakých právních norem. 10) Restriktivní výklad § 114 odst. 1 stavebního zákona, který užily správní orgány obou stupňů, považuje žalobce za nezákonný. 11) Rozhodnutí jsou neurčitá a nevykonatelná, pokud se týká vymezení zařízení žalobce v prostorách předmětného domu s odkazem na podmínky stavebního povolení, to není přesně vymezeno, není vymezeno ani místo, kde bude zařízení umístěno. Z žádného rozhodnutí tak neplyne, jaké konkrétní zařízení žalobce požívá ochrany, a to s ohledem na energetický zákon a definice zařízení. Věc souvisí s tím, že nebylo rozhodnuto o odstranění zařízení žalobce. Zakrytím zařízení žalobce může dojít k jeho znepřístupnění, pro ochranu jeho zařízení mělo být rozhodnuto tak, že stavební činnost lze činit v daném místě jen v době odstávky provozu zařízení žalobce. Žalobce namítal, že jeho zařízení může být ovlivněno, ale k tomu nebyly zjištěny žádné skutkové okolnosti a nejsou patrné ani z projektové dokumentace, ta je tak neúplná. Pojem „zařízení ve vlastnictví“ žalobce je právně nepřesný a neurčitý, jedná se o zásadní vadu související s tím, že jeho zařízení nacházejícímu se v objektu nebyla poskytnuta dostatečná ochrana, když o jeho osudu nebylo rozhodnuto a nabyly upraveny práva mezi účastníky řízení. Rozhodnutí se žádným způsobem nevypořádává se vznikem věcných práv druhého domu č. p. XX, když nová kotelna bude umístěna v č. p. XX, toto umístění nového zdroje tepla může zasáhnout do věcných práv žalobce. 12) Žalobce zopakoval, že žalobní body směřují k ochraně jeho veřejného subjektivního práva na zákonný proces, dobrou správu, zákonnost a předvídatelnost rozhodnutí a souvisí s ochranou jeho vlastnického práva k SZTE. Proto všechny žalobní body mohl žalobce činit z titulu svého účastenství dle § 109 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Ustanovení § 3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší primárně slouží k ochraně ovzduší, sekundárně však k ochraně CZT, a proto je právem i povinností žalobce použít i argumentaci směřující k ochraně SZTE, včetně argumentací ekonomickými zájmy. 13) Dále žalobce namítal porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu Listiny základních práv a svobod, práva na ochranu vlastnictví a při extenzivnímu výkladu také právu nebýt podroben nuceným službám. 14) Byla vznesena také námitka rozporu se zákonem o hospodaření s energií, kdy měla být zjištěna energetický náročnost budovy a další skutečnosti zákonem požadované. Výkon kotlů není dle žalobce dostatečný vytápění a pro ohřev teplé vody domu s celkem 24 domácnostmi. 15) Žalobce spatřuje jako zásah do vlastnického práva k zařízení tvořícímu část soustavy CZT a umístěnému v objektu, pokud žalovaný jako odvolací orgán uložil podmínku k umožnění přístupu žalobce k zařízení stavebníkovi, nikoliv vlastníku objektu, aniž by zkoumal, zda stavebník a vlastník jsou stejné osoby. 16) Autorizovaní technici Ing. R.CH. a Ing. M.R. nebyli osobami způsobilými posoudit ochranná a bezpečnostní pásma plynových zařízení, projektová dokumentace neřeší otázku bezpečnostního pásma kotlů. Jedná se o zásah do vlastnického práva žalobce, nový zdroj svou bezpečností ohrožuje zařízení žalobce. 17) Naposledy žalobce namítal nepřezkoumatelnost stanovisek dotčených správních orgánů. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a požadoval náhradu nákladů řízení. Na podporu svých skutkových tvrzení žalobce soudu předložil odborný posudek o dopadu procesu odpojování spotřebitelů od soustavy CZT v Jablonci nad Nisou a výstavby vlastních zdrojů tepla na ekonomiku provozu soustavy CZT a životního prostředí ve městě. II. Vyjádření žalovaného V písemném vyjádření k žalobě žalovaný označil žalobní námitky za nedůvodné, neboť žalobce v nich neuvádí, jak se jím tvrzené skutečnosti dotkly jeho vlastnických práv k zařízení v předmětném objektu, hodnověrnými důkazy neprokázal, jak bude do jeho práv zasaženo, proto navrhnul zamítnutí žaloby. Podotkl, že oprávněné zájmy účastníků řízení jsou chráněny předpisy správního práva, jimž musela povolovaná stavba vyhovět. Stavební úpravy spočívají jen v napojení na stávající rozvody, ty se nedotknou zařízení žalobce. Žalovaný odkázal na projektovou dokumentaci a kontrolní prohlídku ze dne 4. 10. 2012, ze které byl pořízen protokol a fotodokumentace, ze kterých plyne, že umístěním nového zařízení nebude zařízení ve vlastnictví žalobce dotčeno, zástupce žalobce byl přítomen, uvedl, že se v prostoru, kde bude umístěna kotelna, se nenachází žádné jiné zařízení žalobce ani optické kabely. Bylo konstatováno, že zařízení žalobce je odděleno drátěným oplacením, dle půdorysu technického podlaží se zakreslením zařízení k vyjádření ze dne 2. 7. 2012, jakož i z příslušného výkresu ověřené projektové dokumentace plyne, že napojení bude mimo zařízení žalobce. Dodávka tepla do objektu je pak soukromoprávní záležitostí, nejedná se o právo vyplývající z věcného břemene ani veřejný zájem o dodávku tepelné energie ze zařízení žalobce, jak judikoval Nejvyšší správní soud. O vydání stavebního povolení požádali vlastníci stavby, podklady byly zpracovány oprávněnými osobami v dostatečném rozsahu pro posouzení povolované změny způsobu vytápění. Byla vydána kladná stanoviska dotčených orgánů státní správy, plyne z nich, že povolovaná stavba splňuje požadavky § 3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší, požadavky hygienické, požární ochrany a bezpečnosti a požadavky z hlediska § 77 odst. 5 energetického zákona, záměr byl posouzen také z hlediska energetické koncepce města a Libereckého kraje, jež obsahují doporučení, nelze z nich ale dovodit zákaz odpojení od žalobcovy soustavy CZT a právo žalobce dodávat do předmětného bytového domu tepelnou energii, jak judikoval také Nejvyšší správní soud. Na základě zjištění, že stavba nebude mít vliv na okolí, a na základě zjištění, že stavební úpravy nejsou v rozporu se závěry a cíli územního plánování, zejména s územní plánovací dokumentací, nebyly zjištěny skutkové okolnosti a právní důvody pro zamítnutí žádosti o stavební povolení. Výrok rozhodnutí je určitý, předmět řízení i účastníci řádně označeni. V odůvodnění jsou obsaženy úvahy o tom, jak se žalovaný vypořádal s odvolacími námitkami týkajícími se stanovisek dotčených orgánů, v tomto směru žalovaný na odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. Protože povolení stavebních úprav nevyvolá potřebu jakéhokoli zásahu do stávajícího zařízení žalobce, tj. potřebu odstranění, nebyl dán důvod k rozhodování o zařízení žalobce. Podmínkami č. 13 a 16 stavebního povolení byl zajištěn řádný výkon vlastnického práva žalobce k příslušnému zařízení, bylo zajištěno, aby při napojení nového zdroje vytápění na stávající vnitřní rozvody nedošlo ke kolizi se současným napojením zařízení žalobce na tyto vnitřní rozvody. Podmínkami č. 20 a 22 byly stanoveny podmínky pro provedení stavby ve vztahu k zařízení žalobce umístěnému ve stejném, avšak pletivem odděleném prostoru. Věcné břemeno se vztahuje k právu strpění zařízení žalobce v předmětném objektu, nikoli k právu na dodávku tepelné energie, toto je čistě v rovině soukromoprávní a do tohoto vztahu mezi žalobcem a odběratelem nepřísluší žalovanému zasahovat. III. Zjištění ze správního spisu Ze správního spisu vyplývá, že dne 25. 6. 2012 podal stavebník – Společenství pro dům XX žádost o vydání stavebního povolení na stavbu plynové kotelny dle přiložené projektové dokumentace, kterou následně doplnil. Ve stavebním řízení k žádosti o stavební povolení stavebník mimo jiné doložil: - projektovou dokumentaci k vybudování plynové kotelny, podle níž je plynová kotelna umístěna v suterénu domu č. p. XX; napojení bude provedeno na stávající systém potrubí a tím, že stávající přívod tepla z SZTE bude odpojen uzavřením armatur na přívodech do budovy; vstup do kotelny bude řešen nově protipožárními dveřmi; - vyjádření žalobce ze dne 20. 2. a 2. 7. 2012 k odpojení odběrného místa se zakreslením umístění jeho zařízení s tím, že měřící zařízení, armatury, a přípojky ve vlastnictví žalobce budou demontovány s tím, že tyto náklady hradí odběratel a demontáž provede žalobce; - ekonomickou studii změny vytápění – porovnání nákladů vytápění; - usnesení ze shromáždění vlastníků bytových jednotek; - smlouvu o připojení k distribuční soustavě uzavřenou s RWE GasNet, s.r.o.. Stavebníkem byla doložena souhlasná stanoviska orgánů státní správy, a to: - Magistrátu města Jablonec nad Nisou, odbor stavební a životního prostředí, ze dne 5. 6. 2012 - souhrnné stanovisko, v němž z hlediska ochrany ovzduší nebyly vyjádřeny námitky; - Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje, územního odboru Jablonec nad Nisou (HZS), ze dne 28. 5. 2012, coby dotčeného orgánu státní správy na úseku požární ochrany; - Krajské hygienické stanice Libereckého kraje (KHS) ze dne 1. 6. 2012 jako orgánu státní správy na úseku ochrany zdraví - s podmínkou ověření dodržování limitů hluku; Žalobce vznesl své námitky písemně. Upozornil, že má v domě umístěno zařízení pro rozvod tepelné energie a změna způsobu vytápění se dotýká jeho věcných práv odpovídajících věcnému právu užívat nemovitost k účelům dle energetického zákona. Dle něj nebyla splněna podmínka § 77 odst. 5 energetického zákona, neboť projektová dokumentace neřeší odpojení CZT, kdy nejprve musí být rozhodnuto o odstranění zařízení, neřeší také vzájemné vlivy stávajícího a nového zařízení, zejména vlivy obou na domovní rozvody, které nejsou dimenzovány na jejich koexistenci, není tak zajištěna ochrana zařízení ve vlastnictví žalobce. Nové zařízení je samostatnou stavbou, stavebník ale nedoložil nabývací titul. Projektová dokumentace neobsahuje dostatečné zakreslení zařízení žalobce, byla nedostatečně vymezena stávající věcná břemena váznoucí na budově. Namítal, že se jedná o novou stavbu ve stávající stavbě. Řešení nesplňuje bezpečností předpisy ve vztahu k ochraně CZT, zřejmě ani požární předpisy. Požadoval stanovisko SEI. Žalobce dále vznesl námitku nesouladu s územní energetickou koncepcí i krajskou, námitku nedostatečného řešení odvodu spalin, námitku absence územního řízení, porušení zákona o ochraně ovzduší s tím, že dle něj výkon kotelen k vytápění a ohřevu vody nedostačuje. Navrhovaná protipožární opatření jsou nedostatečná, neodpovídají příslušným normám, oddělení příčkou je nedostatečné. Dle žalobce je stavba v rozporu s veřejným zájmem dle energetického zákona, neboť jí dojde k zásahu do CZT, proto žalobce navrhoval zajistit posudek o vlivu stavby na soustavu CZT a stanovisko Energetického regulačního úřadu (ERÚ) k možným vlivům odpojení a souladu s veřejným zájmem na ochraně CZT. Stavba je také v rozporu s § 3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší, nebyla prokázána ekonomická přijatelnost záměru, důkazy byly v tomto směru nedostatečné a stavební úřad si je má v tomto směru zajistit sám. Dle protokolu o ústním jednání ze dne 4. 10. 2012 byla v suterénu domu č. p. XX provedena obhlídka. Bylo zjištěno, že plynová kotelna bude umístěna v prostorách, kde je umístěno technologické zařízení ve vlastnictví žalobce, které je odděleno drátěným oplocením. Dle sdělení zástupce žalobce se pak jiné zařízení (zařízení, sdělovací kabely) žalobce v objektech nenachází. Bylo stanoveno, že musí být provedena opatření pro zajištění bezpečného přístupu k zařízení žalobce. Zástupce žalobce dále trval na tom, aby byl zajištěn přístup k jeho zařízení a nebylo do něj zasahováno a v průběhu stavby byla učiněna opatření proti poškození zařízení. Dne 10. 10. 2012 stavební úřad vydal stavebníku Společenství pro dům XX dle § 115 stavebního zákona stavební povolení a „změna způsobu vytápění a ohřevu TUV bytový dům č. p. XX a XX, XX - plynová kotelna“, na pozemku par. č. XX v k. ú. XX, spočívající ve výstavbě plynové kotelny, která bude umístěna v suterénu č. p. XX pro oba objekty a bude napojena na stávající plynovou přípojku. Zároveň byly stanoveny podmínky č. 1 až 23 pro provedení stavby, uložen zkušební provoz a jeho podmínky, podmínky pro užívání stavby. Námitkám žalobce, které se týkaly zabezpečení stávajícího zařízení žalobce, stavební úřad vyhověl podmínkami č. 20 a 21, ostatní zamítl. Stavební úřad konstatoval, že žádost o povolení stavby přezkoumal z hledisek dle § 111 stavebního zákona, projednal ji s účastníky a dotčenými orgány a zjistil, že uskutečněním nebo užíváním nejsou ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem, předpisy vydanými k jeho provedení a zvláštními předpisy, a projektová dokumentace splňuje obecné technické požadavky na stavby. Stavební úřad zajistil vzájemný soulad předložených závazných stanovisek dotčených orgánů vyžadovaných zvláštními předpisy, která konkrétně konstatoval. Stavební úřad se zabýval důvodem účastenství žalobce ve stavebním řízení a z tohoto pohledu hodnotil jím uplatněné námitky z hlediska § 114 odst. 1 stavebního zákona. S ohledem na koexistence zařízení byla stanovena podmínka č. 13, kterou byla uložena pro zachování přístupu k zařízení žalobce. Námitku neúplné projektové dokumentace neshledal důvodnou. Řízení je návrhové, stavebník o odstranění zařízení žalobce nežádal, jedná se o požadavek žalobce, odpojení je věcí soukromoprávní. Protože stavební úpravy nevyvolají potřebu stavebně technického zásahu (odstranění zařízení žalobce) a stavebník o ně nežádal, není toto nutné zohlednit v projektové dokumentaci, když k posouzení možného zásahu do zařízení žalobce postačilo vyznačení jeho umístění v domě v rozsahu žalobcem poskytnutém. Nejedná se o střední stacionární zdroj, ale malý, dotčeným správním orgánem tak byl Magistrát města Jablonec nad Nisou, odbor stavební a životního prostředí. Dále stavební úřad konstatoval, že projektová dokumentace byla zpracovaná osobou oprávněnou, SEI v daném případě závazné stanovisko nevydává. Nedojde ke změně energetické náročnosti budovy, není nutné vypracování energetického průkazu budovy. K námitce nedostatečných bezpečnostních a protipožárních opatření stavební úřad uvedl, že nejsou důvodné a odkázal na souhlasné stanovisko HZS a vypracování projektové dokumentace mimo jiné autorizovaným inženýrem pro požární bezpečnost staveb. Stavební úřad odůvodnil stanovení podmínek č. 15, 20, 201 a 22 k ochraně zařízení žalobce i v průběhu provádění stavby. K námitkám týkajícím se provozu žalobcovy soustavy stavební úřad konstatoval, že stavebním povolením nebude nijak licence žalobce pro výrobu tepelné energie dotčena, jedná se o námitku k ochraně ekonomických zájmů. Kdo je vlastníkem nového zařízení na výrobu tepelné energie, jde nad rámec § 114 odst. 1 stavebního zákona. Dále stavební úřad uvedl, že námitky žalobce směřující do porušení energetických koncepcí jdou nad rámec § 114 odst. 1 stavebního zákona. Podle stavebního úřadu současně platný územní plán Města Jablonec nad Nisou nemá v sobě zapracovanou územní energetickou koncepci, ta se nestala součástí závazné části územního plánu. Územním plánem nelze uložit zákaz odpojit se či připojit se k CZT, případný nesoulad nemá spojitost s žalobcovými věcnými právy. Uvedl, že stavba je v souladu s územně plánovací dokumentací, když územní plán hovoří o přednostním zásobováním CZT v zóně A, ale zároveň připouští další obnovitelné ekologické zdroje. Energetická koncepce Libereckého kraje pak preferuje systém CZT před dalšími zdroji vytápění, stabilizací soustav CZT je nutno rozumět doporučení k vymezení nových rozvojových ploch pro zástavbu, případně stávajících odběrů vhodných pro připojení k CZT jako kompenzaci poklesu odběru vlivem realizace energetických úspor, nemůže zakázat odpojení od stávajících rozvodů CZT. Protože se jedná o stavební úpravy stávajícího domu dle § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona, není nutno vést územní řízení s odkazem na § 77 odst. 1 písm. c) a § 81 odst. 2 písm. c) stavebního zákona. K námitce porušení § 3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší stavební úřad podotknul, že součástí podkladů bylo stanovisko Městského úřadu Jablonec nad Nisou, oddělení životního prostředí, v němž bylo splnění této povinnosti uvedeno, a stavebník splnil zákonnou povinnost dle § 3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší, neboť součástí projektové dokumentace bylo ekonomické vyhodnocení. Námitky žalobce rozporu stavby s veřejným zájmem označil stavební úřad za jdoucí nad rámec žalobcova oprávnění dle § 114 odst. 1 stavebního zákona, jde o námitku k ochraně ekonomických zájmů, není v kompetenci ERÚ vyjadřovat se k povolovanému záměru. V odvolání žalobce namítal absenci závazného stanoviska orgánů ochraně ovzduší dle § 77 odst. 5 energetického zákona, nesplnění podmínek § § 3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší, nesplnění podmínek dle zákona o hospodaření energií s odkazem na nutnost průkazu energetické náročnosti, absenci stanoviska SEI s odkazem na § 77 odst. 5 energetického zákona, nesoulad s územní energetickou koncepcí města Jablonec nad Nisou, neaplikaci krajské energetické koncepce, neprovedení územního řízení, zmenšení soustavy CZT. IV. Napadené rozhodnutí žalovaného správního orgánu Rozhodnutím ze dne 5. 2. 2013 žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil vydané stavební povolení. Podle žalovaného byl zjištěn stav, o němž nejsou pochybnosti, byly naplněny zákonné podmínky pro vydání stavebního povolení, když byla zajištěna závazná stanoviska dotčených orgánů, projektová dokumentace byla zpracována autorizovanými osobami a v rozsahu postačujícím k posouzení povolované stavby a jejího souladu se zákonem. Žalovaný odkázal na zjištění učiněná při ústním jednání dne 4. 10. 2012 spojeného s obhlídkou na místě, kdy bylo ověřeno, že nový zdroj tepla bude instalován ve stejné místnosti jako stávající technologické zařízení žalobce, který vznesl požadavky na zachování přístupu a ochranu zařízení v průběhu stavby. Potvrdil, že jinde v objektu se další jeho zařízení nenachází. Žalovaný shodně jako stavební úřad uvedl, že účastník řízení může uplatnit jen námitky v souladu s § 114 odst. 1 stavebního zákona, proto námitky žalobce, které se přímo netýkaly jeho vlastnických práv, byly přezkoumány jen z hlediska zákonnosti rozhodnutí. Námitky žalobce proti obsahu závazných stanovisek žalovaný považoval za jdoucí nad rámec § 114 odst. 1 stavebního zákona, když zdůraznil, že těmito stanovisky orgány státní správy chrání veřejné zájmy chráněnými zvláštními zákony. Ochrana těchto veřejných zájmů není dána soukromému subjektu, který má v řízení postavení účastníka z důvodu práva odpovídajícího věcnému břemeni k budově. Dotčené orgány ve stanoviscích nevznesly vůči žalobci žádné požadavky a žalobce svoje tvrzení nespojuje s tím, jak by se závazná stanoviska alespoň mohla dotknout jeho hmotných práv. Žalovaný shledal, že námitky žalobce v tomto směru nelze považovat za podnět k přezkoumání stanovisek dotčených orgánů ve smyslu § 149 správního řádu, proto je nepostupoval nadřízeným správním orgánům. Podle žalovaného byly podmínky § 3 odst. 8 zákona na ochranu ovzduší splněny, když z ekonomického zhodnocení obsahující porovnání nákladů plyne, že vytápění plynovou kotelnou bude ekonomicky přijatelné. Dle žalovaného podle § 17 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona o ochraně ovzduší s odkazem na § 4 odst. 1, 4 a 5 cit. zákona se u malých zdrojů znečišťování ovzduší závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší nevyžaduje. Splnění podmínek § 3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší nemá spojitost s ochranou věcných práv žalobce. Žalovaný uvedl, že součástí spisu je ekonomické posouzení nového způsobu vytápění, které je založeno ve spise a z něhož plyne, že vytápění domu plynovou kotelnou je ekonomicky výhodnější než stávající vytápění SZTE, když ekonomická přijatelnost je hodnocena z pohledu stavebníka, nikoliv z pohledu žalobce jako provozovatele SZTE. Nepředložení průkazu energetické náročnosti jde opět nad rámec žalobcova oprávnění vznášet námitky. V daném případě nejde o stavební úpravy, které ovlivňují energetickou náročnost budovy, povinnost předkládat průkaz energetické náročnosti se na stavebníka nevztahovala. Žalovaný uvedl, že souhlas SEI se dle vyhlášky č. 195/2007 Sb. k provedení zákona č. 458/2000 Sb. nevyžaduje, stavbu není nutné posuzovat jako záležitost týkající se celé SZTE. K námitkám týkajícím se energetických koncepcí žalovaný poznamenal, že jdou opět nad rámec ustanovení § 114 odst. 1 stavebního zákona. Žalovaný se plně ztotožnil se závěry stavebního úřadu o tom, že stavební úpravy jsou v souladu s energetickou koncepcí města Jablonec nad Nisou vyhlášenou vyhl. č. 5/2004 ze dne 15. 4. 2004, která sice jako preferovanou formu vytápění uvádí SZTE, vyhláškou ale není přímo nařízené využití SZTE jako jediný možný způsob vytápění, nelze z ní dovodit právo vlastníka SZTE dodávat do předmětné stavby tepelnou energii. Energetická koncepce Libereckého kraje obsahuje určitá doporučení, počítá s využitým plynných paliv jako jedné z forem zásobování energiemi a nelze z ní dovodit nepřípustnost využití plynných paliv pro vytápění objektů. Současně platný územní plán nestanoví podmínky zásobování objektů teplem. Dále bylo konstatováno, že předmětná stavba je stavební úpravou, která podle § 81 odst. 3 písm. a) stavebního zákona nevyžaduje územní rozhodnutí o změně stavby ani územní souhlas, nezvyšuje se kapacita bytů, ani její nároky na okolí, nemění se nároky na veřejnou infrastrukturu, a to ani z hlediska zvýšené potřeby plynu. K námitce zmenšení SZTE žalovaný uvedl, že k posuzování této otázky není povolán na základě žádného zákona a upozornil, že smyslem účastenství žalobce v řízení má být ochrana jeho věcných práv k nemovitosti v důsledku umístění jeho rozvodného tepelného zařízení v domě. Je-li žádost o stavební povolení a podklady pro rozhodnutí v souladu se zákony, může být stavební povolení vydáno. Žalovaný dodal, že žalobce sám připravuje realizaci zásobování stávajících domů teplem z vlastních nezávislých zdrojů a v jejím důsledku odpojení od stávající SZTE. V. Posouzení soudem Napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející soud přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a v mezích uplatněných žalobních bodů dle § 75 odst. 2 s. ř. s. s tím, že přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s.. Nejprve se soud musel zabývat žalobní výtkou nicotnosti rozhodnutí žalovaného a stavebního úřadu, k níž by ostatně musel přihlédnout z úřední povinnosti dle § 76 odst. 2 s. ř. s. Za nicotný je podle doktríny a dosavadní judikatury správních soudů třeba považovat správní akt, který trpí vadami takové intenzity, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Typicky jsou takovými vadami neexistence zákonného podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného plnění, požadavek plnění fakticky nemožného, neurčitost, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost). K nicotnosti přezkoumávaného správního rozhodnutí je soud povinen přihlédnout nejen k námitce žalobce, ale z úřední povinnosti. Vlastní definici nicotnosti pak obsahuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Podle jeho § 77 odst. 1 je nicotné rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotnost z tohoto důvodu zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení je nicotné dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Nicotnost z těchto důvodů vyslovuje soud podle soudního řádu správního. Z uvedeného vyplývá, že nicotným je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami shora zmíněnými, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Tyto vady jsou natolik závažné, že způsobí faktickou neexistenci samotného správního aktu. Žádné shora popsané vady napadených rozhodnutí soud nenalezl. O nicotnost se nejednalo ani z důvodu žalobcem namítané faktické a právní neuskutečnitelnosti rozhodnutí. Soud konstatuje, že s obdobnou námitkou téhož žalobce se již ve své rozhodovací činnosti vícekrát setkal, a nevidí důvod odchýlit se od svých dřívějších závěrů obsažených např. v rozsudku ze dne 26. 1. 2011, č. j. 59 A 68/2010-104, přezkoumaném Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 52/2011-159, www.nssoud.cz, či rozsudku ze dne 5. 12. 2012, č. j. 59 A 65/2011-65, ale postupně i dalších vydaných ve věcech pod sp. zn. 59 A 10/2012, sp. zn. 59 A 18/2012 či sp. zn. 59 A 40/2012, atd. Podle § 77 odst. 5 energetického zákona může být změna způsobu vytápění provedena pouze na základě stavebního řízení se souhlasem orgánů ochrany životního prostředí a v souladu s územní energetickou koncepcí. Soud nesdílí názor žalobce, že by snad „odpojení“ ve smyslu odstranění některých částí rozvodného tepelného zařízení ve vlastnictví žalobce muselo být nutně uskutečněno a muselo být vždy řešeno jako součást stavebních úprav souvisejících s povolovanou změnou způsobu vytápění. Pokud se povolovaná změna způsobu vytápění bytového domu a s ní související stavební úpravy nedotknou rozvodného tepelného zařízení žalobce (s výjimkou „odpojení“ od jeho zařízení uzavřením armatur na přívodech do budovy, jak plyne z projektové dokumentace) a umístění nového zdroje tepla a jeho napojení na stávající vnitřní rozvody nevyvolá nutnost stavebně technického odstranění jeho částí (zařízení žalobce je dle zákresu a dle vyjádření žalobce ze dne 20. 2. a 2. 7. 2012 v jiném místě, byť stejné místnosti, oddělené drátěným oplocením, což bylo potvrzeno i při obhlídce místa), je otázka dalšího setrvání částí žalobcova rozvodného tepelného zařízení (konkrétně vyjmenovaného žalobcem právě ve shora zmíněném vyjádření ze dne 20. 2. a 2. 7. 2012, jakož i popsaného v projektové dokumentaci) v prostorách bytového domu otázkou soukromoprávní, k jejímuž řešení nebyl stavební úřad a žalovaný v daném návrhovém stavebním řízení povoláni. Stěží mohlo být do stavebního povolení zahrnuto odstranění žalobcova rozvodného tepelného zařízení, když k jeho odstranění nedal žalobce dosud souhlas, jak v žalobě zdůrazňuje, byť se zcela v rozporu s tímto tvrzením dovolává toho, že jeho podmínkou bylo odstranění zařízení. Shodně se k danému problému postavil i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 52/2011-159 (všechny rozsudky dostupné na www.nssoud.cz), rovněž konstatoval, že zabezpečení či odstranění částí zařízení žalobce je otázkou týkající se soukromoprávního vztahu mezi žalobcem a stavebníkem. Jak již soud konstatoval ve shora zmíněných rozsudcích, řešení otázky dalšího setrvání žalobcových částí rozvodného tepelného zařízení či jejich odstranění bude vyžadovat součinnost obou stran, bude věcí jednání a dohody žalobce a stavebníka, případně předmětem soudního sporu, v tomto směru se soud ztotožňuje se žalobcem. Na rozdíl od něj má ale za to, že předmětná otázka nemusí být za daných skutkových okolností vyřešena ve stavebním řízení a nemusí být součástí stavebního povolení na změnu způsobu vytápění ve smyslu § 77 odst. 5 energetického zákona. Z citovaného ustanovení také nelze dovodit, že náklady na provedení změny způsobu vytápění a náklady spojené s odpojením od rozvodného tepelného zařízení musí být uhrazeny ještě před provedením takové změny a že změna způsobu vytápění by byla závislá na předchozí úhradě těchto nákladů. Soud nesouhlasí s názorem žalobce, že pro setrvání tepelného zařízení žalobce není právní důvod, neboť toto zařízení bylo v bytovém domě jistě umístěno v rámci výstavby bytového domu, když vytápění je nedílnou součástí stavby. Z žádného zákonného ustanovení nelze dovodit povinnost stavebníka doložit souhlas žalobce jako vlastníka rozvodného tepelného zařízení s dalším ponecháním v zařízení v objektu jako nutnou podmínku pro vydání stavebního povolení na změnu způsobu vytápění. Pro úplnost lze podotknout, že tomu tak je s výjimkou případů, kdy odběratel provozuje vlastní náhradní či jiný zdroj, který je propojen s rozvodným zařízením, či dodává do tohoto zařízení tepelnou energii dle § 77 odst. 4 energetického zákona, neboť k takovému postupu je nutná písemná dohoda s držitelem licence na rozvod tepelné energie. O takový případ se však nejedná. Stavební povolení ve spojení s rozhodnutím žalovaného nejsou právně a fakticky neuskutečnitelnými rozhodnutími jen proto, že neřeší odstranění částí žalobcova rozvodného tepelného zařízení, když s jeho setrváním v předmětném objektu žalobce z důvodu vyšších nákladů na jeho údržbu nesouhlasí (na druhou stranu však k odstranění souhlas nedal). Žalobce se mylně domnívá, že napadená rozhodnutí jej nepřímo nutí vynakládat náklady na udržení jeho zařízení v domě a přenášet tyto náklady na další odběratele. Jak již soud uvedl, tato otázka je soukromoprávní, a musí-li žalobce dle svého tvrzení vynakládat náklady na setrvání a údržbu svého rozvodného tepelného zařízení v domě, pak je to v důsledku toho, že odstranění svého zařízení nebyl schopen se stavebníkem uspokojivě vyřešit. V namítaných skutečnostech soud neshledal ani nezákonnost přezkoumávaných rozhodnutí. Důvodem nicotnosti správních rozhodnutí pak není ani přesný popis zařízení žalobce v podmínkách stavebního povolení, neboť, jak již bylo řečeno, podstatou věci bylo vydání stavebního povolení na předmětnou stavbu, jejíž součástí zařízení žalobce ani jeho odstranění nebylo. Stavební úřad vycházel z toho, jak bylo zařízení žalobce jím označeno a zakresleno jeho umístění v žalobcově vyjádření a v projektové dokumentaci. Žalobce se mýlí, pokud se domnívá, že je jen věcí stavebníka, aby zařízení žalobce přesně označil. Žalobce zcela opomíjí povinnosti, které mu jako vlastníku technické infrastruktury [kterou je i jeho rozvodné tepelné zařízení ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) bod 2. stavebního zákona] ukládá ustanovení § 161 odst. 1 stavebního zákona, podle něhož vlastníci technické infrastruktury jsou povinni vést o ní evidenci, která musí obsahovat polohové umístění a ochranu, a v odůvodněných případech, s ohledem na charakter technické infrastruktury, i výškové umístění. Na žádost pořizovatele územně analytických podkladů, územně plánovací dokumentace, obecního úřadu, žadatele o vydání regulačního plánu nebo územního rozhodnutí, stavebníka nebo osoby jím zmocněné sdělí vlastník technické infrastruktury ve lhůtě do 30 dnů údaje o její poloze, podmínkách napojení, ochrany a další údaje nezbytné pro projektovou činnost a provedení stavby. Ke splnění této povinnosti byl žalobce jako vlastník technické infrastruktury stavebníkem vyzván, žalobce se k umístění zařízení a podmínkám jeho ochrany vyjádřil a ze skutečností jím uvedených a ze zakreslení rozsahu jeho rozvodného zařízení v bytovém domě, jakož i z projektové dokumentace, v níž je žalobcovo rozvodné tepelné zařízení popsáno, správní orgány při posouzení žádosti stavebníka o změnu vytápění vycházely. Výrok popisující povolovanou stavbu pak soud považoval za dostatečně určitý, když stavba byla nejen vymezena stručnou definicí, ale i popisem toho, co zahrnuje, včetně vymezení podmínek provedení stavby, zcela v intencích § 115 odst. 1 stavebního zákona. Není na místě, aby do samotného povolovacího výroku stavebního povolení ale ani do podmínek pro provádění stavby stavební úřad zahrnul všechny technické podrobnosti, v nichž povolovaná stavba spočívá, technologický postup stavebních úprav a detaily úprav rozvodů a jejich napojení na nový zdroj vytápění; dle soudu postačí, definoval-li stavební úřad stavební úpravy spočívající ve vybudování plynové kotelny nezaměnitelným způsobem, s tím, že stavba bude provedena dle ověřené projektové dokumentace, jež veškeré podrobnosti stavby řeší. Stavební povolení zásadně nemůže ukládat povinnosti jiným účastníkům řízení než stavebníku, nemohlo tedy ani obsahovat určení povinností žalobci a doby, kdy dojde k odpojení bytového dobu od SZTE ve formě uzavření armatur, neboť dle vyjádření žalobce, jakož i podle projektové dokumentace, tuto činnost má vykonat žalobce jako dosavadní dodavatel tepelné energie. Je na stavebníku, aby při provádění stavby nezasahoval do práv jiných subjektů a postupoval v souladu s ověřenou projektovou dokumentací, soud ani z tohoto pohledu neshledal napadená rozhodnutí nicotnými. „Odpojením rozvodů“, o němž hovoří podmínka č. 16 stavebního povolení, pak zásadně nelze rozumět odstranění či jiné dotčení jakékoli části zařízení ve vlastnictví žalobce. Stanovením podmínky č. 21 stavebního povolení, podle níž nikdo neoprávněný nesmí do zařízení žalobce zasáhnout, dostatečně zařízení žalobce ochraňuje. Podle soudu byla dostatečně označena i předmětná stavba a skutečnost, že stavební povolení je vydáno pro bytový dům č. p. XX a č. p. XX, zatímco popis stavby označený „Stavba obsahuje“ zmiňuje jen č. p. XX, nečiní rozhodnutí vnitřně rozporným, a proto nepřezkoumatelným, natož pak nicotným. Naopak ze stavebního rozhodnutí jasně plyne, že změna způsobu vytápění se týká bytového domu – obou částí č. p. XX a č. p. XX, novým zdrojem tepla jsou pak uvedené plynové kotle, umístěné v suterénu objektu č. p. XX. Z výroku stavebního povolení tak plyne, o jakou změnu stavby se jedná, jaké části bytového domu se dotýká, kde přesně bude plynová kotelna umístěna a k jakému účelu bude sloužit. Soud proto považoval za nadbytečné vyžádat si výpis z příslušného LV katastru nemovitostí. Namítá-li žalobce, že dojde k zásahu do jeho věcného práva přístupu ke svému zařízení, námitku nijak blíže nespecifikuje. Zcela přitom pomíjí, že k jeho námitkám uplatněným ve stavebním řízení (rovněž nijak nekonkretizovaným co do upřesnění, jak by mělo být do tohoto jeho věcného práva umístěním nového zdroje tepla zasaženo) stavební úřad zahrnul do stavebního povolení podmínku č. 20, která ukládá zabezpečit během výstavby i po dokončení stavby trvalý přístup žalobce k jeho stávajícímu zařízení v místnosti. Dovolává-li se žalobce svého dosud výhradního práva k vstupu, opomíjí, že vlastníci bytových jednotek v domě a spoluvlastníci společných částí domu mohli své vlastnické právo vykovávat, i když dosud nebyl v daném prostoru umístěn nový zdroj tepla, nelze mluvit o žádném „výhradním“ vstupu pouze žalobce. Žalobce pak neupřesňuje, jak se jeho možnost oprav a údržby zařízení omezuje, jeho námitky v tomto směru jsou jen hypotetické, když nejsou nijak vázány na konkrétní skutkové okolnosti týkající se daného prostoru a nového zařízení. Zvýšená opatrnost, která bude při počínání žalobce při případné údržbě či opravě jeho zařízení vyžadována s ohledem na umístění nového zdroje tepla, pak nemůže být důvodem nicotnosti stavebního povolení. Nicotnost z důvodu neproveditelnosti rozhodnutí nemůže být shledána ani v případném nevymezení bezpečnostního pásma plynových kotlů. Pro nemožnost koexistence dvou topných zdrojů v místnosti pak žalobce žádné skutkové ani právního důvody neuvádí. Lze tak konstatovat, že napadené rozhodnutí žalovaného a stavební povolení nejsou nicotnými rozhodnutími, a soud přistoupil k jejich přezkumu. Další žalobní námitky pak soud posuzoval s ohledem na specifické postavení žalobce v řízení před správními orgány. Již ve svých předchozích rozsudcích (ze dne 22. 9. 2010, č. j. 59 Ca 87/2009-64, a ze dne 19. 10. 2010, č. j. 59 A 7/2010-36, ze dne 5. 12. 2012, č. j. 59 A 65/2011-65, ale i dalších shora označených) soud zaujal právní názor ohledně účastenství vlastníka rozvodného tepelného zařízení a současně dosavadního dodavatele tepelné energie do objektu, jehož se týkají stavební úpravy spočívající v umístění nového zdroje vytápění, a jeho práva uplatňovat ve stavebním řízení svoje výhrady proti povolovanému záměru změny způsobu vytápění. Soud má nadále za to, že omezená možnost ostatních účastníků stavebního řízení uplatňovat své výhrady proti povolované stavbě (v daném případě možnost žalobce uplatňovat námitky proti stavebním úpravám za účelem vybudování plynové kotelny v bytovém domě) dle § 114 odst. 1 stavebního zákona, navíc ještě omezená lhůtou stanovenou v duchu zásady koncentrace správního řízení, determinuje také možnost žalobce vznášet úspěšně pouze některé žalobní námitky v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu správní soudy poskytují ochranu každému, kdo tvrdí, že byl na těchto právech zkrácen nezákonným správním rozhodnutím. Soud setrvává na svém názoru, že se nejedná o všeobecnou soudní kontrolu zákonnosti rozhodování správního orgánu v dané věci. To je ještě zdůrazněno dispoziční (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.) a koncentrační zásadou (§ 72 odst. 1 ve spojení s § 71 odst. 2 s. ř. s.), kterými je soudní přezkum ve správním soudnictví ovládán. Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu nelze úspěšně vznášet k ochraně veřejných subjektivních práv jiné osoby či pouze k ochraně veřejného zájmu (zde je nutno poznamenat, že s výjimkou případu, kdy je určitému subjektu přiznáno účastenství v řízení před správním orgánem právě a jen za účelem ochrany veřejného zájmu v rozsahu vymezeném zvláštním právním předpisem tak, jak je tomu typicky v případě občanských sdružení, které jsou aktivně legitimovány k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 odst. 2 s. ř. s., kdy lze ale s úspěchem namítat jen porušení procesních práv, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 7 A 139/2001-67, publ. ve Sb. NSS č. 379/2004). Skutečnost, jaká práva fyzické či právnické osoby mohou být přímo nebo v důsledku porušení jejích práv v předcházejícím řízení (tedy procesních) zkrácena, se odvíjí od toho, co bylo předmětem řízení před správním orgánem, a také od toho, co založilo účastenství fyzické či právnické osoby v takovém řízení. Tyto skutečnosti jsou důležité pro posouzení žalobní legitimace a následně i důvodnosti podané žaloby, neboť jak bylo soudem uvedeno shora, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je soud povolán o ochraně práv žalobce, nikoli k obecné kontrole zákonnosti žalobou napadeného správního rozhodnutí a celého správního řízení, které jeho vydání předcházelo. Z uvedeného vyplývá závěr již judikovaný správními soudy, že „žalobce může namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech, přičemž zkrácením na právech je třeba rozumět nejen zkrácení na právech hmotných, ale také na právech procesních (§ 65 s. ř. s.)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 7 A 139/2001-67, publ. ve Sb. NSS č. 379/2004, obdobně rozsudek ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007-83). Z takového pojetí rozhodování soudů ve správním soudnictví soud vycházel při posouzení podané žaloby a uvážení o vznesených námitkách žalobce a znovu zdůrazňuje, že jeho úkolem není všeobecný přezkum zákonnosti napadených rozhodnutí. Žalobce v souzeném případě napadl rozhodnutí o povolení stavby – změnu stavby, jež spočívala ve změně způsobu vytápění části bytového domu (vybudování plynové kotelny), o jehož vydání požádala jiná osoba odlišná od žalobce, žalobce tak nebyl „přímým adresátem“ vydaného povolení stavby. Se žalobcem bylo stavebním úřadem i žalovaným jednáno jako s účastníkem od počátku řízení o povolení stavby, z něhož vzešla napadená rozhodnutí. Stavební úřad i žalovaný si byli vědomi procesního postavení žalobce ve stavebním řízení a z tohoto pohledu posuzovali námitky žalobcem vznášené, jasně deklarovali, že žalobce mohl jako účastník řízení úspěšně vznášet podle § 114 odst. 1 stavebního zákona jen ty námitky, kterými poukáže na přímé dotčení svých práv – práv odpovídajících zákonnému věcnému břemeni za účelem přístupu ke svému rozvodnému tepelnému zařízení v domě (podrobně se odůvodněním této otázky soud zabýval ve svých předchozích rozsudcích), resp. vlastnických práv k tomuto zařízení. Soud se s tímto výkladem ztotožňuje a nepovažuje tak za důvodnou námitku žalobce nesprávného restriktivního výkladu § 114 odst. 1 stavebního zákona [žalobní bod 10)]. K této otázce se shodně vyslovil i Nejvyšší správní soud ve shora cit. rozsudku ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 52/2011-159, ve kterém se zabýval omezenou možností ostatních účastníků stavebního řízení vznášet proti povolované stavbě námitky, a to i z pohledu samotné ústavnosti tohoto ustanovení. Shodně hodnotil Nejvyšší správní soud omezenou možnost účastníka vznášet námitky ve stavebním řízení o změně způsobu vytápění a následně jeho omezenou možnost úspěšně uplatňovat žalobní námitky před správním soudem i v rozsudku ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010-71. Soud má za to, že žalovaný na odvolací námitky žalobce reagoval, a to způsobem odpovídajícím možnosti žalobce vznášet v předmětném stavebním řízení relevantní námitky. Lze tedy uvést, že stavební úřad i žalovaný postupovali v souladu se zákonem, pokud se zabývali jen těmi námitkami žalobce, které spadaly do rámce vymezeného v ustanovení § 114 odst. 1 stavebního zákona, ostatními pak v podstatě v rámci zkoumání zákonných předpokladů pro vydání napadených rozhodnutí. Žalobní bod 10) je tak nedůvodný. S ohledem na argumentaci žalobce a jeho opětovné dovolání se veřejného zájmu na ochraně SZTE soud znovu zdůrazňuje, že § 77 odst. 5 energetického zákona sice stanoví, že změna způsobu dodávky nebo změna způsobu vytápění může být provedena pouze na základě stavebního řízení se souhlasem orgánů životního prostředí a v souladu s územní energetickou koncepcí, ale z tohoto ustanovení ani žádného dalšího ustanovení energetického zákona ani jiného právního předpisu nelze dovodit, že by žalobce jako držitel licence na rozvod tepla a vlastník a provozovatel SZTE a dosavadní dodavatel tepelné energie do předmětného bytového domu byl účastníkem stavebního řízení z důvodu možnosti chránit veřejný zájem na SZTE a vznášet v tomto směru ve stavebním řízení námitky mimo rámec § 114 odst. 1 stavebního zákona, byť soud nijak nezpochybňuje, že soustava SZTE je zřizována a provozována ve veřejném zájmu. Pokud se žalobce dovolával ochrany svého vlastnického práva k SZTE ve veřejném zájmu [žalobní bod 2) a 7)], učinil tak obecně. Nespecifikoval, jak se konkrétní povolené stavební úpravy za účelem změny způsobu vytápění předmětného domu konkrétně dotknou jeho možnosti SZTE či části rozvodného tepelného zařízení užívat, neuvedl, jaké zásahy stavební a technické do SZTE bude muset činit za účelem jejího udržení. Žalobce ani v řízení před stavebním úřadem a žalovaným nedokázal tyto skutečnosti specifikovat, jednotlivé námitky a odvolací námitky s konkrétním ohrožením svého zařízení v domě či přístupu k němu, ale ani s konkrétním ohrožením SZTE nespojoval. Přitom, jak plyne z projektové dokumentace a vyjádření žalobce a jeho zákresu umístění jeho zařízení v předmětném domě ze dne 20. 2. a 2. 7. 2012 a ze zjištění učiněných stavebním úřadem při ústním jednání dne 4. 10. 2012, plynové kotle jako nový zdroj tepla a ohřevu TUV budou umístěny v jiné části suterénní místnosti, kde je umístěno zařízení žalobce (oddělené drátěným pletivem), a kromě uzavření přívodních armatur, do něj nebude zasaženo. Z takto zjištěného skutkového stavu stavební úřad a žalovaný vycházeli a na základě tohoto zjištění dovozovali, že vlastnická ani jiná věcná práva žalobce nebudou dotčena. Ochranu žalobcova zařízení pak zabezpečují podmínky stavebního povolení č. 20 až 22, jež byly do stavebního povolení zahrnuty tak, jak to požadoval zástupce žalobce při ústním jednání dne 4. 10. 2012. Z obsahu správního spisu nevyplývají skutečnosti svědčící o tom, že by žalobci ve výkonu vlastnických práv k jeho zařízení či SZTE něco bránilo. Z žádného ustanovení právního předpisu pak neplyne [a soud má za to, že tak neplyne ani z ustanovení § 3 odst. 2 energetického zákona, podle kterého přenos elektřiny, přeprava plynu, distribuce elektřiny a distribuce plynu, uskladňování plynu, výroba a rozvod tepelné energie se uskutečňují ve veřejném zájmu, ani z ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) bod 14. energetického zákona ve znění účinném od 30. 5. 2012] povinnost správních orgánů ve stavebním řízení zjišťovat, jak se změna způsobu vytápění dotkne provozování žalobcovy SZTE jako celku, a řešit, zda v důsledku povolované změny způsobu vytápění dojde k tomu, že provozování SZTE již nebude pro žalobce možné či ekonomické, neboť jeho soustava byla dimenzována na jiný počet odběratelů tepelné energie. Ve stavebním řízení, v němž je změna způsobu vytápění dle § 77 odst. 5 energetického zákona povolována, musí správní orgány chránit veřejné zájmy chráněné zvláštním zákonem, tj. nejen zkoumat, zda je v souladu s příslušnými ustaveními stavebního zákona, ale také energetického zákona a v souladu s územní energetickou koncepcí a v souladu se zákonem o ochraně ovzduší. Dotčená ustanovení nelze vykládat tak, jak se to snaží naznačit žalobce, totiž že by stavebník, případně z vlastní iniciativy stavební úřady museli přinést důkaz o tom, že se povolovaná stavba nedotkne žalobcovy SZTE, a to za situace, kdy žalobce jako vlastník a provozovatel SZTE žádná konkrétní tvrzení v tomto směru v průběhu stavebního řízení nepředložil. Energetický zákon v cit. ustanovení § 77 odst. 5 (a rovněž ustanovení § 3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší, resp. § 16 odst. 7 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, účinného od 1. 9. 2012) se změnou způsobu dodávky nebo změnou způsobu vytápění počítá (a to právě i ve formě odpojení od stávající CZT, resp. SZTE a zřízení vlastního zdroje vytápění), odběrateli se v takovém případě ukládá povinnost hradit náklady spojené s odpojením od rozvodného tepelného zařízení, a případně náklady na přeložku rozvodných tepelných zařízení dle § 86 odst. 2 energetického zákona. Lze také konstatovat, že žalobcova SZTE jistě nebyla koncipována tak, že by nebylo odpojení (ale také připojení) odběratelů tepelné energie možné, opačný názor by zcela jistě směřoval právě proti ustanovení § 77 odst. 5 energetického zákona a absenci obecné zákonné povinnosti připojení stavby na již existující soustavu dálkového CZT, resp. SZTE. Soud zastává názor, že otázka zhoršení ekonomiky provozu SZTE nemohla být za daného legislativního rámce řešena v probíhajícím řízení a nemohla by být sama o sobě důvodem pro odepření vydání povolení na změnu způsobu vytápění při splnění zákonných podmínek. Stavební úřad ani žalovaný nejsou jako orgány státní správy zákonem povolány ve stavebním řízení řešit otázky týkající se vlivu změny způsobu vytápění v bytovém domě na snížení účinnosti žalobcovy SZTE, ekonomiky jejího provozu a ochrany investic žalobce do jeho rozvodných tepelných zařízení a zdrojů tepelné energie. Žalobce se proto ani před správním soudem nemůže s úspěchem ochrany těchto práv dovolávat, byť se tak snaží činit, dovolávaje se ochrany veřejného zájmu. Soud proto ani nedoplnil (ostatně shodně jako v některých pojednávaných věcech, např. pod sp. zn. 59A 1/2013 a některých dalších) dokazování žalobcem přeloženým Odborným posudkem dopadu odpojení objektů na provoz okruhu VS EC 23, který si žalobce nechal vypracovat. Jak již soud uvedl, otázka zhoršení ekonomiky provozu žalobcovy soustavy SZTE nemohla být řešena v probíhajícím řízení a nemohla by být důvodem pro odepření vydání povolení na změnu způsobu vytápění při splnění zákonných podmínek. K vznášení námitek ve vztahu k ochraně ovzduší a vlivu povolené plynové kotelny na kvalitu ovzduší není žalobce v soudním řízení správním oprávněn, jak ještě soud podrobně rozvede. Řeší-li tento posudek otázky vlivu odpojení předmětného bytového domu na provozuschopnost žalobcovy soustavy a nutnost případných investic do jejího zachování na úrovni před odpojením předmětného bytového domu, pak rovněž tuto část posudku považuje soud pro posouzení důvodnosti žaloby za nadbytečnou, a to s ohledem na to, že případný negativní dopad odpojení objektu nelze přičítat vlivu povolované stavby, tj. plynové kotelny, jak byla stavebním povolením konkrétně povolena, ale právě ukončení soukromoprávního vztahu mezi žalobcem a stavebníkem a zastavení dodávky tepelné energie do předmětného bytového domu. A jak již soud rovněž předeslal, tato rovina změny způsobu vytápění zůstává mimo přezkum soudu. Ve světle těchto obecných úvah a současně částečného posouzení žalobního bodu 2) a 7) soud posoudil další žalobní body. Soud se především musel vypořádat s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stavebního úřadu a žalovaného [žalobní bod 9)], a to i z důvodu nevypořádání se s odvolacími důvody [žalobní bod 1)], a uvádí, že námitka nepřezkoumatelnosti a porušení § 89 odst. 2 správního řádu byla uplatněna obecně a tak je možné jen v obecné rovině konstatovat, že rozhodnutí žalovaného a prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu soud za nepřezkoumatelná nepovažuje. Stavební úřad uvedl, kdo je stavebníkem, zdůvodnil žalobcovo účastenství a jeho omezenou možnost úspěšně vznášet v řízení námitky, posoudil rozsah podkladů, které stavebník předložil, přičemž soud nepovažuje za nezbytně nutné, aby veškeré předložené písemnosti stavební úřad podrobně konstatoval, když jsou založeny ve správním spisu, včetně projektové dokumentace. Stavební úřad se zabýval předloženými stanovisky dotčených orgánů státní správy a z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že tato stanoviska hodnotil z hlediska případného rozporu povolované stavby – změny zdroje vytápění (vybudování plynové kotelny) s veřejnými zájmy chráněnými zvláštními zákony tak, že jsou kladná a že podmínky stanovené zvláštními zákony na ochranu veřejných zájmů byly splněny. Jak z rozhodnutí stavebního úřadu, tak napadeného rozhodnutí žalovaného, jež tvoří jeden celek, vyplývá zjištěný skutkový stav projednávané věci včetně posouzení, kde se nachází části rozvodného zařízení žalobce a že nebude dotčeno, vyplývají z nich i právní úvahy obou správních orgánů a v souhrnu také jejich závěr o aplikaci příslušných ustanovení nejen stavebního zákona, ale i dalších právních předpisů, především energetického zákona (včetně posouzení souladu povolované stavby s územními energetickými koncepcemi a územního plánu) a zákona na ochranu ovzduší. Soud má také za to, že z obou správních rozhodnutí lze seznat, jak se správní orgány vypořádaly s námitkami žalobce, zda je považovaly za uplatněné v souladu s § 114 odst. 1 stavebního zákona nebo nikoli; pokud se námitky týkaly souladu povolované stavby se zákonem, správní orgány se jimi zabývaly v rámci zdůvodnění naplnění zákonných podmínek pro povolení stavby, resp. žalovaný v rámci přezkumu zákonnosti stavebního povolení k odvolání žalobce. Žalobce ani v tomto uplatněném žalobním bodu nespecifikoval, s jakými odvolacími námitkami se podle něj žalovaný zcela nevypořádal. Námitka nesprávného procesního postupu spočívajícího dle tvrzení žalobce v neprovedení územního řízení [část žalobního bodu 2)], nebyla ze strany žalobce spojena s konkrétním tvrzením o tom, jak se tento postup ze strany správních orgánů negativně dotkl žalobcova právního postavení. Žalobce v žalobě neuváděl, že by snad v důsledku postupu správních orgánů nemohl uplatnit nějaká svá procesní práva, včetně uplatnění konkrétních účastnických námitek ve vztahu k ochraně svých hmotných práv, které by býval mohl v takovém územním řízení s úspěchem vznést a správní orgány se takovými námitkami odmítly zabývat v řízení stavebním. Žalobní bod tak nebyl soudem shledán jako důvod pro zrušení napadených správních rozhodnutí. Namítá-li žalobce porušení zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a dovozuje-li z něj zásah do svých věcných práv, pak soud tuto námitku důvodnou také neshledal. Žalobcovo právo odpovídající legálnímu věcnému břemeni strpění přístupu je vázáno na předmětný bytový dům a pozemek jako nemovitost, když z povahy tohoto práva jako práva věcného plyne, že váže každého vlastníka zatížených nemovitostí. Ani případné změny ve velikosti spoluvlastnických podílů tak nemohly žalobcovo věcné právo přístupu k předmětnému domu a pozemku za účelem provozu a údržby svého zařízení ovlivnit. Vztahuje-li žalobce tyto skutečnosti k možnosti určení podílu k nákladům za změnu vytápění či náhradě škod, jedná se o věc soukromoprávní, nesouvisející s ochranou žalobcových veřejných subjektivních práv, které se může před správním soudem dovolávat. Předcházelo-li podání žádosti o stavební povolení hlasování v rámci společenství vlastníků v souladu se zákonem č. 72/1994 Sb. či nikoli, nemůže žalobce s úspěchem rozporovat, neboť případné porušení práv jednotlivých vlastníků bytových jednotek se žalobcovy právní sféry nijak nedotýká. Jak již bylo uvedeno, z žádného právního ustanovení nelze dovodit povinnost stavebních úřadů ve stavebním řízení vedeném podle § 77 odst. 5 energetického zákona pořizovat znalecké či jiné odborné posudky o funkčnosti žalobcovy SZTE a případném vlivu odpojení předmětného bytového domu na její provoz. Z toho stavební úřad a žalovaný vycházeli, když odmítly námitky týkající se provozu SZTE. S výtkami uvedenými pod žalobními body 4) a 5) se soud v předchozích částech rozsudku vypořádal a z rozvedených důvodů je shledal neopodstatněnými. O námitkách pod žalobním bodem 6) soud uvážil následně. Podle § 114 odst. 1 stavebního zákona mohl žalobce ve stavebním řízení vznést námitku proti stanoviskům dotčených orgánů státní správy, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemeni k pozemku nebo stavbě. Pokud žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodů, které vztáhnul k vypořádání se se stanoviskem na úseku ochrany ovzduší (namítané porušení § 3 odst. 8 zákona na ochranu ovzduší), je nutno uvést, že tato případná nezákonnost má vztah k zájmům chráněným zákonem na ochranu ovzduší. Žalobce je přitom právnickou osobou, vlastníkem SZTE a předchozím dodavatelem tepelné energie do bytového domu, a pokud vznášel námitky v tomto směru ve stavebním řízení, jednalo se o námitky jdoucí nad rámec oprávnění žalobce vznášet v řízení připomínky k povolované stavbě dle § 114 odst. 1 stavebního zákona. Žalobce nemohl být namítaným postupem zkrácen na právu na příznivé životní prostředí, neboť takové právo mu jako právnické osobě z povahy věci náležet nemůže, neboť zmíněné právo náleží jen fyzickým osobám jako biologickým organismům (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2000, č. j. 5 A 98/1998-109, publ. SJS 888/2001). Žalovaný pak správně dovodil, že odvolací námitka směřující do stanovisek dotčených správních orgánů, resp. konkrétně jdoucí do posouzení splnění podmínek dle § 3 odst. 8 zákona na ochranu ovzduší, jde nad rámec § 114 odst. 1 stavebního zákona, nebyl tedy povinen k ní přihlížet, a správně se souladem stavebního povolení s cit. ustanovením zabýval v rámci posouzení zákonnosti prvostupňového rozhodnutí. Ani v žalobě se tak žalobce nemůže s úspěchem nezákonnosti napadeného rozhodnutí v tomto směru dovolávat, tvrzená nezákonnost nemůže mít žádný dopad do právní sféry žalobce. Shodně judikoval i Nejvyšší správní soud v již cit. rozsudku ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010-71. K námitce absence dotazu na SEI pak zbývá konstatovat, SEI nebyla dotčeným správním orgánem, který by vydával závazné stanovisko či byl nějakým způsobem povolán chránit žalobcovy zájmy z pohledu zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření s energiemi. Stavební úřadu i žalovaný odůvodnili, že SEI v uvedené záležitosti závazné stanovisko nevydává. S tímto závěrem je nutno souhlasit. Podle § 94 odst. 2 energetického zákona je sice SEI dotčeným správním orgánem, který uplatňuje závazná stanoviska ve stavebním řízení, a podle § 13 odst. 2 zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, je dotčeným orgánem státní správy při ochraně zájmů chráněných tímto zákonem, nicméně podle § 2 odst. 4 písm. b) bod 2 vyhlášky č. 195/2007 Sb., kterou se staví rozsah, v němž SEI pro tyto účely závazná stanoviska vydává, se závazné stanovisko nevydává u zdrojů tepla do výkonu 1 MWt, tj. ani v daném případě. Není zřejmé, z jakého jiného právního předpisu pak žalobce povinnost SEI vyjadřovat se v daném stavebním řízení k fungování žalobcovy SZTE dovozuje. Z uvedených důvodů pak nemůže být úspěšná ani zcela obecná námitka nepřezkoumatelnosti stanovisek dotčených správních orgánů uplatněná v závěru žaloby pod bodem 17). Jak již také konstatoval Nejvyšší správní soud ve zmíněném rozsudku ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010-71, vydaná stanoviska dotčených správních orgánů se žalobcových práv nijak nedotýkala a žalobce nemůže proti nim s úspěchem brojit ani v přezkumném soudním řízení. Případná nejasně vymezená energetická náročnost budovy, resp. nedostatečný výkon kotlů pro ohřev teplé vody pro určitý počet domácností [též námitka pod bodem 14)] nijak do žalobcovy právní sféry zasáhnout nemůže. Soud má za to, že žalovaný na odvolací námitky žalobce reagoval, a to způsobem odpovídajícím možnosti žalobce vznášet v předmětném stavebním řízení relevantní námitky. Dále soud uvádí, že stavební úřad měl výkon jednotlivých plynových kotlů ověřen, podrobnosti ve vztahu k novému zdroji tepla plynou z projektové dokumentace. Žalobní body 7) a 12) soud neshledal také důvodnými. Argumentace k nemožnosti žalobce vznášet námitky ve veřejném zájmu byla již rozvedena shora. Na tomto místě lze také zdůraznit, že k odpojení daného objektu od žalobcovy SZTE nedošlo přímo rozhodnutím správních orgánů. Znovu je třeba zdůraznit, že vztah žalobce a stavebníka k dodávce tepelné energie byl vztahem soukromoprávním, založeným na smlouvě o dodávce tepelné energie, který byl ukončen, a ani případné nepovolení změny způsobu vytápění ve stavebním řízení neznamená automatické obnovení dodávky tepelné energie do dotčené budovy právě žalobcem. Žalobce je sice povinen jako držitel licence na rozvod tepla podle § 76 odst. 1 energetického zákona uzavřít smlouvu o dodávce tepelné energie, nicméně uzavření takové smlouvy předpokládá žádost ze strany odběratele tepelné energie při splnění zákonných podmínek podle cit. ustanovení. Je třeba se ohradit proti žalobcovu tvrzení, že správní orgány v daném případě rezignovaly na posouzení změny způsobu vytápění předmětného domu z hlediska ochrany veřejného zájmu. Ochrana veřejných zájmů, jež jsou chráněny jednotlivými zvláštními právními předpisy, byla zajištěna právě ve spolupráci s dotčenými správními orgány, pokud jim zvláštní zákony toto postavení přisuzovaly, a po posouzení povolované stavby z hlediska územní energetické koncepce a zákona o ochraně ovzduší. K námitce nesprávného posouzení stavby v intencích ustanovení § 3 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší lze ještě uvést, že namítaná vada se nijak nedotýká porušení práv žalobce, jak soud vyložil shora. Stavební úřad a následně žalovaný se zabývali výkonem povolované plynové kotelny, a protože dospěli k závěru, že se jedná o malý spalovací zdroj, odůvodnily, že závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší kraje nebylo vyžadováno, žalovaný v tomto směru odkázal na relevantní ustanovení zákona o ochraně ovzduší. Posouzení změny způsobu vytápění z hledisek zákona o ochraně ovzduší (§ 77 odst. 5 energetického zákona ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona o ochraně ovzduší) slouží k zajištění práva na ochranu ovzduší před znečištěním a nepříznivým účinkem látek na život, zdraví a životní prostředí, na kterém může být žalobce jako právnická osoba jen stěží zkrácen [rovněž k části žalobní námitky 6)]. Na tomto místě se soud neztotožňuje s názorem žalobce, že zmiňované ustanovení je koncipováno sekundárně k ochraně žalobcovy SZTE [též částečně žalobní námitka 12)], a proto by snad jeho porušení mohl žalobce s úspěchem namítat. Nemožnost úspěšně uplatňovat žalobní námitku tohoto typu konstatovaly i shora cit. rozsudky Nejvyššího správního soudu, jež zdůraznily nutnost posoudit změnu způsobu vytápění stavby z hlediska ekonomické přijatelnosti pro stavebníka, když ekonomické zájmy žalobce nemohly být v předmětném stavebním řízení zohledněny. Soud neshledal opodstatněnou ani žalobní námitku pod bodem 8). Námitka je v daném případě zcela obecná, žalobce neuvádí, jaká práva by měla být namítanou vadou řízení zkrácena, nekonkretizuje ani, v čem nesprávný výklad energetických koncepcí spočívá. Jak plyne z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, stavební úřad se souladem povolované změny způsobu vytápění zabýval z pohledu územního plánu a jeho závazné části, v níž není územní energetická koncepce zapracována. Současně ale konstatoval, že námitku tohoto obsahu nemůže žalobce dle § 114 odst. 1 stavebního zákona uplatnit. Stavební úřad se přesto v rámci zkoumání naplnění zákonných podmínek pro povolení změny způsobu vytápění zabýval otázkou závaznosti územní energetické koncepce, jakož i preferencemi využití forem energie, a dovodil, že ani územní energetická koncepce nemůže obecně upřednostňovat využití SZTE, není stanoven zákaz ani příkaz připojení k SZTE. I žalovaný přezkoumal stavební povolení z hlediska souladu s územní energetickou koncepcí města, poté co vyjádřil názor, že tato odvolací námitka přesahuje rámec § 114 odst. 1 stavebního zákona, konstatoval, že ani z vyhlášky města Jablonec nad Nisou č. 5/2004 nelze dovodit výhradní zásobování teplem žalobcovou SZTE. Soud se plně ztotožňuje se závěrem, že ani z územní energetické koncepce nelze dovodit právo žalobce jako vlastníka soustavy SZTE na připojení předmětného bytového dobu k SZTE a právo dodávat do předmětného bytového domu tepelnou energii, což odpovídá přiměřené svobodě volby systému vytápění (kterou zmiňuje Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2007, č. j. 1 As 16/2006-54, a které se z jiného pohledu dotýkal i nález Ústavního soudu Pl. ÚS 37/96). Stavební úřad i žalovaný pak nepominuli ani posouzení změny způsobu vytápění z pohledu územní energetické koncepce Libereckého kraje a zdůvodnili, že se jedná o doporučení pro města a obce na území Libereckého kraje s tím, že ani z tohoto dokumentu neplyne nemožnost vytápění předmětného objektu plynnými palivy a zákaz odpojení od žalobcovy soustavy SZTE. Toto ostatně odpovídá i závěrům obsaženým ve Stanovisku a metodice k odpojování od centralizovaného zásobování teplem Ministerstva pro místní rozvoj z listopadu 2011 (dostup. na www.mmcr.cz), ve které bylo konstatováno, že: „Z citovaného judikátu Nejvyššího správního soudu vyplývá, že opatřením obecné povahy nelze ukládat povinnosti nad rámec zákona, proto podle názoru Ministerstva pro místní rozvoj nelze do ÚPD včlenit požadavek na povinné připojení k CZT. S ohledem na vymezení obsahu ÚEK zákonem o hospodaření energií a nařízením vlády č. 195/2001 Sb., kterým se stanoví podrobnosti obsahu ÚEK, nemůže požadavek na povinné připojení k CZT obsahovat ani ÚEK.“ Znovu je nutno zopakovat, že požadavek na povinné připojení předmětného domu na SZTE žalobce a odběr jím vyráběné tepelné energie nelze na základě zmíněných územních energetických koncepcí dovodit. Z toho pohledu nemá žalobní bod, jakož i žalobní bod 3) spojitost s možným dotčením žalobcových věcných práv, jejichž ochrany se může ve stavebním řízení a následně soudním přezkumném dovolávat. Ani způsob, kterým stavební úřad a žalovaný označili a vymezili část rozvodného tepelného zařízení SZTE ve vlastnictví žalobce [žalobní námitka 11)], nezpůsobuje neurčitost napadených rozhodnutí. Jak již soud rozvedl, neztotožňuje se s žalobcem v tom směru, že by součástí stavebního povolení změny způsobu vytápění předmětného bytového domu mělo být i rozhodnutí o odstranění žalobcova zařízení, pokud stavební úpravy nevyvolají potřebu stavebně technického zásahu ve smyslu přemístění, odstranění žalobcova zařízení. Stavební úřad a žalovaný měli z projektové dokumentace a z vyjádření žalobce pro potřeby stavebního řízení učiněného písemně a doplněného o zakreslení zařízení žalobcem, zjištěno, kde je část žalobcova rozvodného tepelného zařízení umístěna a že se nachází v suterénní místnosti za drátěným pletivem, do které budu umístěn i nový zdroj tepla. Jak již bylo řečeno, žalobce se těmto zjištěním nijak nebránil, neuváděl, že by ještě nějaká další část technické infrastruktury domu a jaká konkrétně byla v jeho vlastnictví a nebyla do projektové dokumentace zanesena, nebo se nacházela přímo na místě, kam je umísťován nový zdroj tepla, popř. jinde, a byla změnou způsobu vytápění jakkoli zasažena, ať již stavebně technicky či jinak. Ať již stavební úřad a žalovaný hovořili o „zařízení ve vlastnictví Jablonecké teplárenské a realitní, a.s.“ nebo by užívali jiný pojem (např. „součást soustavy CZT“, či v později podávaných žalobách „část SZTE“, jak to činil žalobce), nemá to na podstatu věci a zákonnost napadených rozhodnutí vliv, neboť předmětem řízení odstranění částí žalobcova rozvodného tepelného zařízení nebylo. Z vyjádření žalobce, jakož i projektové dokumentace pak plyne, jaké konkrétní části jsou myšleny zařízením žalobce jako dosavadního dodavatele tepelné energie, což dle přesvědčení soudu zcela v daném případě postačuje. Na závěr lze poznamenat, že žalobce sice namítá, že pojem „zařízení ve vlastnictví Jablonecké teplárenské a realitní, a.s.“ je právně neurčitý, ale ani on neuvádí, jak má být právně správně a určitě jeho konkrétní část zařízení nazývána a popisována a jaký vliv to může mít na zákonnost napadených rozhodnutí. Otázka řešení spoluvlastnických vztahů k novému zdroji tepla a také v budově se žalobcových věcných práv nijak nedotýká, a to s ohledem na povahu věcných práv odpovídajícím legálnímu věcnému břemeni. Žalobce nebyl schopen možné dotčení svých věcných práv konkretizovat, pokud hovoří o „věcném břemeni pro plynové zařízení“, není zcela zřejmé, na základě čeho takové věcně břemeno dovozuje a jak by mělo omezovat výkon jeho věcných práv. O „věcném břemeni k dodávce tepelné energie“ pro dům č. p. 3655 pak dle názoru soudu nelze vůbec uvažovat. Odůvodňuje-li žalobce možnost stavební činnosti jen na dobu odstávky jeho rozvodného tepelného zařízení z důvodu znepřístupnění jeho zařízení zakrytím (např. bedněním), pak lze odkázat na to, že podmínka č. 22 ukládající povinnost mechanické ochrany zařízení žalobce byla do stavebního povolení vložena po uplatnění námitek žalobce při ústním jednání dne 4. 10. 2012, kdy se takové ochrany zařízení při stavební činnosti sám domáhal, a týká se jen doby do dokončení stavby. Jak bylo vysvětleno shora, zjištěné skutkové okolnosti obavy žalobce neodůvodňují, stavební úpravy spočívající v instalaci nového zdroje vytápění a jeho napojení se přímo zařízení žalobce technicky ani stavební nedotýkají s výjimkou uzavření přívodních armatur, které má provést žalobce, srov. též podmínku č. 21 stavebního povolení. Podmínkami č. 13 a 20 pak byl zabezpečen výkon věcného práva odpovídajícího legálnímu přístupu žalobce ke svému zařízení v bytovém domě, i stavebníku bylo uloženo počínat se při provádění stavby tak, aby nijak do věcného práva přístupu k zařízení žalobce nezasáhl. Námitky proto soud nemá za důvodné. Ani vznesenou výtku pod bodem 15) soud neshledal opodstatněnou. Bez ohledu na to, zda stavební úřad uloží stavebníku (či vlastníku objektu) podmínku pro provedení stavby spočívající v umožnění přístupu k zařízení žalobce, či nikoli, nemůže být jeho postupem žalobcovo věcné právo odpovídající věcnému břemeni strpění přístupu k danému zařízení dotčeno. Jedná se totiž o věcné právo, které žalobci plyne přímo z energetického zákona. Podle § 77 odst. 6 energetického zákona jsou vlastníci nemovitostí, v nichž je umístěno rozvodné tepelné zařízení nebo jeho část nezbytná pro dodávku třetím osobám, povinni strpět umístění a provozování tohoto zařízení s tím, že podle § 76 odst. 5 písm. b) cit. zákona má držitel licence na rozvod tepelné energie právo vstupovat a vjíždět na cizí nemovitost v souvislosti se zřizováním a provozem rozvodných zařízení. Podle přechodných ustanovení energetického zákona (§ 98 odst. 4 cit. zákona) zůstávají nedotčena oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona. Stejná oprávnění měl dodavatel i podle § 9 odst. 11 dříve účinného zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci. Tento zákon také obsahoval obdobné přechodné ustanovení (§ 45 odst. 3 cit. zákona) ohledně nedotčení oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona. Žalobcovo věcné právo se váže k předmětnému bytovému domu a pozemku a omezuje tak každého spoluvlastníka dotčených nemovitostí bez ohledu na to, zda to stavební úřad ve stavebním povolení vysloví či nevysloví, příp. vysloví nepřesně. Jestliže stavební úřad zavázal rovněž stavebníka k povinnosti umožnit přístup k zařízení žalobce při provádění stavby, žalobcova věcná práva, natož vlastnická, tím nijak nezkrátil, naopak k ochraně zařízení žalobce zavázal také stavebníka při provádění stavby. Soud tak ze shora uvedených důvodů neshledal žalobu důvodnou, nezjistil, že by bylo ve správním řízení porušeno žalobcovo právo na spravedlivý proces, když neshledal porušení jeho procesních práv a práv směřujících k ochraně jeho vlastnického práva [obecný žalobní bod 13)]. Nese-li žalobce nějaké náklady proto, že část jeho zařízení se dosud nachází v předmětném bytovém domě, není tomu tak v důsledku napadených správních rozhodnutí, ale v důsledku toho, že odstranění části žalobcova rozvodného tepelného zařízení nebylo v soukromoprávní rovině dosud vyřešeno. Nelze tak hovořit o podrobení nuceným službám správním rozhodnutím. Z formulace žalobní námitky 16) pak soudu není zřejmé, jak se opět tato výtka dotýká věcných práv žalobce, k jejichž ochraně směřovalo jeho účastenství ve stavebním řízení. Žalobce ve stavebním řízení nenamítal a nečiní tak výslovně ani v žalobě, že by nesprávným posouzením bezpečnostních pásem plynových zařízení – kotlů v projektové dokumentaci vypracované příslušnými osobami (které jsou autorizovanými osobami ve smyslu zákona č. 360/1992 Sb., Ing. Roman Chládek pak i pro vytápění) mělo dojít k zásahu do jeho věcného práva přístupu ke svému zařízení či do výkonu vlastnického práva k tomuto zařízení, jehož umístění žalobce zakreslil a správní orgány z něho vycházely. Žádné konkrétní výhrady k bezpečnosti nového zdroje pak žalobce neuplatňuje. Není zřejmé, jak žalobní bod souvisí s předcházejícím, který se týkal uložení povinnosti zachovat přístup k žalobcovu zařízení stavebníku. VI. Závěrečné posouzení a náklady řízení Ze všech shora uvedených důvodu soud zamítl podanou žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou. Ve věci soud rozhodoval, aniž by nařídil ústní jednání, a to v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., když s tímto postupem žalobce a žalovaný nevyjádřili ve stanovené lhůtě svůj nesouhlas. Obiter dictum si soud dovoluje shodně jako ve svých předchozích rozsudcích poznamenat, že stavební řízení, případně řízení o dodatečném povolení stavby, v němž se rozhoduje ve smyslu § 77 odst. 5 energetického zákona o změně způsobu vytápění, není a nemá být pro žalobce jako držitele licence na rozvod tepla a dosavadního dodavatele tepelné energie do budovy bytového domu nástrojem obstrukcí a nástrojem udržení svých zákazníků – odběratelů tepelné energie. Smyslem jeho účastenství v takovém řízení má být ochrana jeho věcných práv k nemovitosti v důsledku umístění části jeho rozvodného tepelného zařízení, případně vlastnických práv k němu, nikoli ochrana jeho podnikatelských záměrů a ekonomických zájmů a dosavadních investic do SZTE, včetně případných investic do rekonstrukce části jeho rozvodného tepelného zařízení. Současná právní úprava vztahující se k problematice odpojování objektů od již existujících SZTE nijak tyto soustavy neupřednostňuje, byť stanoví, že jsou budovány a provozovány ve veřejném zájmu, a nedává držitelům licence k výrobě a rozvodu tepelné energie oprávnění hájit veřejný zájem ve stavebním řízení o změně způsobu vytápění. Úvahy, je-li tento stav správný či má-li být již existující SZTE poskytnuta zvýšená ochrana a odpojení od ní, a tedy smluvní volnost mezi odběratelem a dodavatelem tepelné energie, omezeny, jsou úvahami de lege ferenda a věcí moci zákonodárné. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný správní orgán, ten ale náhradu nákladů řízení nežádal, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu řízení právo.

Poučení