59 A 35/2016 - 29

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL. M. a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobkyně A.E. a.s., se sídlem XX, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2016, č. j. OD 231/16-2/67.1/16062/NL, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 23. 3. 2016, č. j. OD 231/16-2/67.1/16062/NL, a rozhodnutí Magistrátu města Liberec ze dne 4. 2. 2016, č. j. MML206527/15/5553/OD/Kro, se zrušují pro vady řízení a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Předmět řízení Včasnou žalobou je napadeno shora označené rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Liberec (dále jen „magistrát“) ze dne 4. 2. 2016, č. j. MML206527/15/5553/OD/Kro. Uvedeným prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně shledána odpovědnou za správní delikt provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), ve spojení s porušením § 10 odst. 3 uvedeného zákona. Správního deliktu se měla žalobkyně dopustit tím, že jako provozovatel motorového vozidla XX RZ: XX nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, když bylo zjištěno, že dne 22. 6. 201 XX IP 12 (vyhrazené parkoviště) s dodatkovou tabulkou „Pro držitele platné parkovací karty vydané TSML a.s.“, platná parkovací karta nebyla ve vozidle umístěna na viditelném místě, čímž byl porušen § 4 písm. c) a § 27 odst. 1 písm. o) zákona o silničním provozu a toto jednání vykazuje znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) uvedeného zákona. Za uvedený správní delikt byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že hlídkou Městské policie Liberec byl magistrátu oznámen shora popsaný přestupek neznámého pachatele. Jako provozovatel vozidla byla zjištěna žalobkyně. K oznámení městská policie připojila fotografie zachycující parkování předmětného vozidla, včetně umístění dopravní značky značící vyhrazené parkoviště, a mapu části Liberce s vyznačením místa nedovoleného parkování. Žalobkyně byla dne 12. 8. 2015 vyzvána k zaplacení určené částky za správní delikt provozovatele vozidla a současně byla ve výzvě poučena o tom, že může označit řidiče vozidla, který se popsaného přestupkového jednání s vozidlem dopustil. Žalobkyně na výzvu reagovala, uvedla, že vozidlo prodala, v době spáchání přestupku nebyla jeho majitelem. Magistrátu současně zaslala kopii kupní smlouvy č. XX ze dne 19. 6. 2015, na základě které prodala předmětné vozidlo společnosti XX. Spolu s kupní smlouvou byly žalobkyní poskytnuty další dokumenty související s prodejem předmětného vozidla, a to faktury vystavená žalobkyní, protokol o stavu vozidla, výbava vozidla, pokladní blok o přijetí části kupní ceny dne 19. 6. 2015, a „Formulář o postoupení klienta – prodej vozidla“ s uvedením jména klienta XX a jeho telefonního čísla, protokol o předání vozidla, pojistná smlouva, smlouva o úvěru, vše ze dne 19. 6. 2015. Dále žalobkyně předložila výpis z obchodního rejstříku kupující společnosti XX s.r.o., kopii občanského průkazu jednatele této společnosti R. M. Magistrát vyzval výzvou ze dne 14. 8. 2015 a následně ze dne 9. 9. 2015 společnost XX s.r.o. k podání vysvětlení podle § 60 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, konkrétně ke sdělení údaje o řidiči, který předmětné vozidlo dne 22. 6. 2015 užíval, nebo k předložení denní evidence knihy jízd. Na uvedené výzvy společnost XX s.r.o. nereagovala. Z karty předmětného vozidla vyplývá, že žalobkyně byla jeho provozovatelem od 27. 3. 2015 do 16. 7. 2015, od 16. 7. 2015 je provozovatelem společnost XX s.r.o. Magistrát dne 24. 11. 2015 podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích odložil věc předmětného přestupku, neboť do 60 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, protože nezjistil řidiče vozidla, který se měl uvedeného přestupku dopustit. Dne 24. 11. 2015 vydal magistrát příkaz, kterým žalobkyni uznal vinnou ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla. V podaném odporu proti příkazu se žalobkyně bránila tím, že předmětné vozidlo prodala, od okamžiku prodeje není schopna zajistit dodržování povinnosti dle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Znovu magistrátu předložila dokumenty související s prodejem vozidla a navrhla, aby magistrát vyslechl jednatele společnosti XX s.r.o. Dále žalobkyně uvedla, že Magistrátu hl. m. Prahy zaslala plnou moc a žádost o změnu majitele vozidla. Dále uvedla, že plnou moc spolu s technickým průkazem obdržel nový vlastník vozidla a je na něm, aby přihlašovací povinnost splnil. Rozhodnutím magistrátu o správním deliktu ze dne 4. 2. 2016 byla žalobkyně z uvedeného správního deliktu uznána vinnou. Magistrát vyšel z oznámení o přestupku, fotodokumentace z místa přestupku a silničního plánku, dále z výpisu z centrálního registru vozidel a dospěl k závěru, že veškeré zákonné znaky správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu byly naplněny. Magistrát uvedl, že činil nebytné kroky ke zjištění osoby řidiče, přičemž nezbytným šetřením bylo vhodné poučení provozovatele ve výzvě, že místo uhrazení určené částky mohl ve stanovené lhůtě označit osobu řidiče vozidla. Opakované výzvy provozovatele vozidla podle kupní smlouvy zůstaly bez odezvy, proto nebyla totožnost osoby, která byla řidičem předmětného vozidla v době spáchání přestupku, zjištěna. Podle magistrátu jde o odpovědnost objektivní a nedošlo ke zproštění odpovědnosti podle § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu. V podaném odvolání žalobkyně znovu poukázala na to, že první pracovní den po prodeji vozidla odeslala plnou moc pro nového provozovatele, který byl zmocněn k provedení změny v registru vozidel. Proto žalobkyně podle § 125f odst. 5 písm. b) zákona o silničním provozu za správní delikt neodpovídá. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobkyně zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný se v odůvodnění rozhodnutí ztotožnil se závěry magistrátu, uvedl, že žalobkyně ve lhůtě dané výzvou řidiče předmětného vozidla neoznačila. Protože výzva magistrátu vůči společnosti RZ-stav s.r.o. k podání vysvětlení byla neúspěšná, nic to nemění na tom, že dle § 2 odst. 15 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podmínkách provozu vozidel“), je provozovatelem silničního vozidla osoba, která je v registru silničních vozidel zapsána jako vlastník tohoto vozidla, není-li jako provozovatel v registru silničních vozidel zapsána jiná osoba. Podle centrálního registru vozidel byla provozovatelem a zároveň vlastníkem vozidla od 27. 3. 2015 do 16. 7. 2015 žalobkyně a společnost RZ-stav s.r.o. teprve od 16. 7. 2015. I když žalobkyně zmocnila uvedenou společnost k provedení změny v registru silničních vozidel a první pracovní den po prodeji vozidla odeslala plnou moc pro nového provozovatele a žádost o provedení změny příslušnému obecnímu úřadu obce, byla v registru silničních vozidel dne 22. 6. 2015 stále vedena jako provozovatel uvedeného vozidla, kdy až dne 16. 7. 2015 se společnou žádostí o provedení změny dostavil zmocněnec. Žalobkyně neprokázala, že by žádost o zápis změny provozovatele v registru silničních vozidel podala v době před porušením povinnosti řidiče. II. Žalobní námitky Žalobkyně spatřovala krácení svých práv v tom, že správní orgány obou stupňů nevyhověly její žádosti o výslech jednatele nového vlastníka vozidla společnosti RZ-stav s.r.o., čímž zmařily možnost postihnout za přestupek skutečného pachatele. Její součinnost se správními orgány byla marná. Žalobkyně poukázala na to, že v řízení dodala všechny doklady a označila osoby, které požaduje ve věci vyslechnout. Další námitky směřovaly proti závěru správních orgánů o tom, že nebyly naplněny liberační důvody dle § 125f odst. 5 písm. b) a § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu, přestože byla magistrátu dostupná datová zpráva, která prokazuje splnění liberačních důvodů, a z textu odporu a odvolání je zřejmé, že byl naplněn i druhý liberační důvod. Správní orgány se řádně nevypořádaly s jejími námitkami uplatněnými v odporu a odvolání. Žalobkyně se dále v žalobě věnovala přijetí zákonné úpravy správního deliktu provozovatele vozidla dle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a poukázala na změnu § 2 písm. b) zákona o silničním provozu obsahujícího definici pojmu provozovatel vozidla, v důsledku které nelze fakticky liberační důvody podle § 125f uvedeného zákona při změně vlastnictví vozidla uplatnit. Podle žalobkyně není při změně registrace dle § 4, § 6 a § 8 zákona o podmínkách provozu vozidel možné postupovat jinak, než vozidlo předat novému vlastníku, aby zajistil evidenční kontrolu a vykonával vlastnická práva a realizoval oznamovací povinnost registru. Žalobkyně poukázala na důvody přijaté změny k zákonu č. 239/2013 Sb. a měla za to, že původní vlastník je nucen předat vozidlo novému vlastníku a rigidním výkladem je činěn odpovědným za chování řidičů nového vlastníka vozidla do doby, než nového vlastníka donutí dostavit se na evidenční kontrolu a posléze registrační místo. Proto Magistrátu hl. m. Prahy, který je věcně příslušným správním orgánem pro zaregistrování změny, žalobkyně posílala ihned ověřenou plnou moc se zplnomocněním nového vlastníka k realizaci úkonu, a od určitého data zasílala tomuto správnímu orgánu i žádost o zápis změny. Žalobkyně zdůraznila, že dnem prodeje vozidla není jeho vlastníkem, ani vozidlo neprovozuje, není tedy ani jeho provozovatelem, byť je nadále v registru vozidel vedena. Žalobkyně dále poukázala na závěr z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 101/2015 – 29, v němž byl soud prokazatelně veden úvahou, že provozovatel vozidla je ten, kdo vozidlo reálně užívá. Zákonnou změnou, kdy za provozovatele vozidla je označen ten, kdo je v registru vozidel evidován bez ohledu na převod nebo přechod vlastnického práva, je úprava § 2 zákona o silničním provozu v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy, neboť je zde prokazatelný rozpor ve významu slova provozovatel, a s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práva a svobod, neboť jde o zřejmé překroucení smyslu zákona. Žalobkyně odkázala na návrh Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 22 A 85/2014, na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Žalobkyně se dovolávala odlišností holandské právní úpravy, která byla posuzována Evropským soudem pro lidská práva (stížnost 66273/01 Falk proti Nizozemí), a která předpokládá možnost pokutovat i nového dosud nezaregistrovaného vlastníka vozidla. Žalobkyně namítala, že se na ni jako právnickou osobu vztahuje liberační důvod podle § 125e zákona o silničním provozu. V řízení prokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno po ní požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Vozidlo předala osobě vybavené řidičským průkazem oprávněné vozidlo řídit a předpokládala, že tato osoba bude pravidla silničního provozu dodržovat. Protože tato osoba není zaměstnancem společnosti, žalobkyně nebyla schopna na ni působit, což prokázala přiloženými listinami i v textu odporu i odvolání. Žalobkyně poukázala na závěry rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 A 43/2014 a namítla, že měl být proveden výslech fyzického osoby přebírající vozidlo od žalobkyně. Nebyly vyčerpány všechny možnosti správního orgánu, jak výslechu této osoby dosáhnout a tak potrestat skutečného pachatele přestupku. Žalobkyně se dovolávala metodického pokynu MD ČR 8/2013-160-OST/5, který volně pracuje s pojmem vlastník a provozovatel vozidla. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhovala, aby soud rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí magistrátu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a žalobkyni přiznal právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Připustil, že k porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích došlo první pracovní den po dni, kdy byla podepsána kupní smlouva mezi žalobkyní a společností RZ- stav s.r.o., tedy ve lhůtě 10 pracovních dnů dle § 8 odst. 2 zákona o podmínkách provozu vozidel. Žalovaný ponechal na úvaze soudu, zda provedenými změnami právních předpisů bylo dosaženo zamýšleného cíle. Argumentoval tím, že žalobkyně popisuje pouze jeden z možných způsobů postupu při prodeji vozidla. Protokol o evidenční kontrole silničního vozidla, který není starší 14 dnů, je jen jednou z příloh k žádosti, přičemž evidenční kontrolu může pro nového vlastníka zajistit žalobkyně sama. Podle žalovaného může být podána společná žádost, či žádost o zápis změny může podat i žalobkyně sama se zmocněncem od nového vlastníka nebo třetí osoba dle § 8 odst. 3 zákona o podmínkách provozu vozidel. Dnem prodeje vozidla žalobkyně nepřestává být vlastníkem a provozovatelem vozidla ve smyslu zákona o podmínkách provozu vozidel na komunikacích. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul. IV. Replika žalobkyně V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně podotkla, že vlastnické právo upravuje občanský zákoník, nikoli zákon o podmínkách provozu vozidel. Zaplacením kupní ceny se novým vlastníkem vozidla stal zákazník žalobkyně. Evidenční kontrolu ve 100 % případů vykonávají noví vlastníci. Je sice možné, aby kupující pověřil třetí osobu nebo prodávajícího k registračnímu úkonu, ovšem evidenční kontrola je překážkou, aby původní vlastník dostal všechny doklady v den prodeje. Dalším problémem je ověřený podpis na plné moci. Žalobkyně zdůraznila, že prodává 1 000 aut týdně, Magistrátu hl. m. Prahy předává žádosti o změnu v registru „hromadně“ a čekací doba na vyřízení změny registru přesahuje 10 dnů. Žalovaný ignoruje fakt, že neprovedl výslech nového vlastníka a že nevysvětlil odmítnutí liberačního důvodu dle § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu. V. Posouzení věci soudem Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a v mezích uplatněných žalobních bodů, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1. odst. 2 s. ř. s. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí správních orgánů ve věci správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud a) jsou splněny podmínky podle § 125f odst. 2, b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a c) porušení je možné projednat uložením pokuty v blokovém řízení. Podle § 125h odst. 4 zákona o silničním provozu výzva podle odstavce 1 musí obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, označení přestupku, jehož znaky skutek vykazuje, výši určené částky, datum splatnosti určené částky a další údaje nezbytné pro provedení platby a poučení podle odstavců 6 a 7. Podle odst. 6 uvedeného ustanovení platí, neuhradí-li provozovatel vozidla určenou částku, může obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který jej vyzval k uhrazení určené částky, písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku ve lhůtě podle odstavce 3. Toto sdělení se považuje za podání vysvětlení. O tomto postupu poučí obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele vozidla ve výzvě podle odstavce 1. Podle odst. citovaného ustanovení platí, je-li určená částka uhrazena po dni splatnosti, obecní úřad ji bezodkladně vrátí provozovateli vozidla. V úvodu musí soud odmítnout výhrady žalobkyně týkající se právní úpravy objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla. Daným problémem, včetně vypořádání se s návrhem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2016 na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, se v nedávné době zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40, všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na www.nsssoud.cz. V tomto rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že objektivní odpovědnost provozovatele vozidla s možností liberace za správní delikt podle § 125f zákona o silničním provozu, spočívající v porušení povinnosti dle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, není v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. s čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, konkrétně s ústavní garancí principu presumpce neviny, práva nevypovídat a nebýt nucen k sebeobviňování. V podrobnostech si zdejší soud dovolí na citovaný rozsudek odkázat. Soud proto ani neshledal potřebu provádět dokazování citovaným nálezem Evropského soudu pro lidská práva, ani návrhem Krajského soudu v Ostravě. Soud neshledal neústavní ani definici provozovatele vozidla dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, ve znění novelizace přijaté zákonem č. 239/2013 Sb. účinné od 1. 1. 2015. Podle uvedeného ustanovení pro účely tohoto zákona provozovatel vozidla je vlastník vozidla nebo jiná fyzická nebo právnická osoba zmocněná vlastníkem k provozování vozidla vlastním jménem. Soud připomíná, že přijetí zákonné úpravy správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu mělo eliminovat důkazní nouzi správních orgánů u řady jednoduše zjistitelných přestupků proti zákonu o silničním provozu, kdy přímo u spáchání přestupku nebyl řidič vozidla zjištěn, a z tohoto důvodu docházelo často k tomu, že jinak prokázaný protiprávní stav zůstal nepotrestán. Došlo-li k takovému protiprávnímu stavu provozem vozidla na pozemních komunikacích, byla zákonodárcem zvolena koncepce objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, u něho lze předpokládat, že se bude schopen k přestupkovému jednání, k němuž bylo užito jeho vozidlo, vyjádřit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014-21). Je pak logické, že jsou-li údaje o vlastníku nebo provozovateli vozidla, není-li totožný s vlastníkem, povinně vedeny v registru silničních vozidel dle zákona o podmínkách provozu vozidel, je definice provozovatele vozidla v zákoně o silničním provozu vázána právě na tyto povinně evidované údaje, a tedy správním orgánům okamžitě zjistitelné. Situace, kdy provozovatel vozidla [ve smyslu evidenčního principu podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu] fakticky vozidlo nemůže provozovat nebo již neprovozuje, a tedy stěží může dostát povinnosti dle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, řeší § 125f odst. 5 tohoto zákona, jež je speciální vůči § 125e odst. 1 a odst.

5. Ustanovení § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu zakotvuje liberační důvody, pro které se provozovatel vozidla může jinak objektivní odpovědnosti za správní delikt zprostit. Toto ustanovení spolu s faktem, že odpovědnost provozovatele je zásadně koncipována jako subsidiární (správní delikt provozovatele vozidla projedná správní orgán teprve tehdy, učinil- li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo řízení zastavil, protože obviněnému z přestupku přestupkové jednání neprokázal - srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 - 45, či ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-52), poskytují dostatečnou záruku, že nedojde k přenesení odpovědnosti řidiče vozidla za přestupkové jednání a potrestání evidovaného provozovatele vozidla bez dalšího. Nyní již ke konkrétním výhradám žalobkyně vůči postupu správních orgánů v posuzovaném případu. Správním orgánům žalobkyně vytýkala, že přes její plnou součinnost zmařily možný postih skutečného pachatele přestupku, když především nevyslechly fyzickou osobu, která od žalobkyně fyzicky vozidlo převzala. Právě otázka, zda správní orgány provedly nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, je ve věcech správních deliktů provozovatele vozidla podle § 125f zákona o silničním provozu obvykle stěžejní. Soud připomíná, že posledně uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu uváděl, že při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, nelze ze zřetele ztrácet smysl a účel právní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo zabránit stavu důkazní nouze a v důsledku toho nepotrestání určitých přestupkových jednání, při nichž nelze zjistit totožnost řidiče. Podle Nejvyššího správního soudu nelze po správních orgánech vyžadovat rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla zjevně nevede, nebo nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele. Oproti tomu jsou správní orgány povinny pokusit se přestupce zjistit, pokud k tomu mají reálnou příležitost. A právě o takový případ se dle názoru soudu jednalo v dané situaci. Soud připomíná, že magistrátu bylo podezření ze spáchání přestupkového jednání dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu oznámeno s uvedením neznámého pachatele. Městská policie současně nesdělila konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovozovat, kdo se s předmětným vozidlem přestupkového jednání v inkriminovanou dobu dne 22. 6. 2015 dopustil. Jako provozovatel vozidla byla městskou policií ustanovena žalobkyně. Ovšem z výpisu karty vozidla ze dne 12. 8. 2015 vyplývalo, že žalobkyně ke dni 16. 7. 2015 (tedy relativně záhy po dni spáchání přestupku) přestala být evidována jako provozovatel předmětného vozidla, od uvedeného dne byla provozovatelem vozidla společnost XX s.r.o. K výzvě vydané dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu žalobkyně sdělila, že v době spáchání uvedeného přestupku již nebyla vlastníkem vozidla, neboť jej prodala dne 19. 6. 2015 společnosti XX s.r.o. Už v reakci na výzvu magistrátu žalobkyně tvrzené skutečnosti o prodeji vozidla prokázala. Z předložených listin vyplývá, že předmětné vozidla žalobkyně dne 19. 6. 2015 prodala společnosti XX s.r.o. Fyzicky tohoto den vozidlo předala XX, který uvedenou společnost při koupi vozidla zastupoval. Žalobkyně magistrátu předala i osobní údaje této osoby, neboť magistrátu předložila kopii jeho občanského a řidičského průkazu. Magistrátu rovněž předložila výpis z obchodního rejstříku, podle kterého byl XX jediným jednatelem a také jediným společníkem XX s.r.o. Za tohoto stavu nelze výzvu, byť opakovanou, k podání vysvětlení dle § 60 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, adresovanou pouze společnosti XX s.r.o. a doručovanou jen do datové schránky uvedeného subjektu považovat za vyčerpání nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Ke shodným závěrům dospěl ve skutkově velmi podobných případech i Krajský soud v Hradci Králové, s to v rozsudku ze dne 15. 8. 2014, č. j. 30 A 43/2014 – 40, na který výslovně poukázala žalobkyně, a předtím již v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, č. j. 30 A 92/2013 – 27. V situaci, kdy žalobkyně k výzvě magistrátu jednoznačně prokázala, že v době spáchání přestupku nebyla vlastníkem vozidla, ani jej fakticky neužívala, a vozidlo předala fyzické osobě, jejíž totožnost magistrátu osvědčila, a tato fyzická osoba (jako provozovatel byla sice následně vedena XX s.r.o. – právnická osoba však vozidlo řídit fyzicky nemůže) se tedy s největší pravděpodobností jevila jako možný pachatel přestupkového jednání, bylo pochybením magistrátu, pokud na další zjišťování odpovědnosti této fyzické osoby za přestupek rezignoval a uzavřel s tím, že byly naplněny zákonné podmínky odpovědnosti žalobkyně za správní delikt. Soud tedy dospěl k závěru, že správní orgány sice nezjistily skutečnosti odůvodňující zahájení přestupkového řízení proti určité osobě, ovšem k tomuto závěru dospěly, aniž vyčerpaly nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Ačkoli jim byla známa totožnost fyzické osoby, která předmětné vozidlo těsně před dnem, kdy k přestupku došlo, za společnost RZ-stav s.r.o. od žalobkyně převzala, o podání vysvětlení touto osobou se ani nepokusily. Za daného stavu není na místě, aby se soud zabýval otázkou, zda správní orgány dospěly ke správnému závěru, že nebyly naplněny liberační důvody dle § 125f odst. 5 písm. b) a § 125e odst. 1 zákona o silničním provozu. VI. Závěr a náklady řízení Soud z uvedených důvodů zrušil napadené rozhodnutí žalovaného pro vady řízení podle § 78 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a věc vrátil v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. žalovanému k dalšímu řízení. Současně soud využil možnosti, kterou mu dává § 78 odst. 3 s. ř. s. a přistoupil ke zrušení rozhodnutí magistrátu vydaného v prvním stupni řízení, neboť toto rozhodnutí trpí shodnou vadou, kterou pro její povahu nemůže zhojit žalovaný v odvolacím řízení. V dalším řízení jsou správní orgány vysloveným právním názorem soudu vázány podle § 78 odst. 5 s. ř. s. a bude třeba, aby magistrát učinil veškeré nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupkového jednání, především zaměřil pozornost na R. M., kterému bylo vozidlo prokazatelně žalobkyní těsně před spácháním přestupku fyzicky předáno. O žalobě bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 s. ř. s. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla úspěšná žalobkyně, soud jí proto proti neúspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení. Ty byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem za žalobu dle příslušné položky Sazebníku soudních poplatků ve výši 3 000 Kč. Soud uložil žalovanému, aby vyčíslenou náhradu nákladů řízení žalobkyni zaplatil v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení